13 VSOL 168/2017-170
22 ICm 340/2013 13 VSOL 168/2017-170 (KSOS 22 INS 19770/2012) ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Věry Vyhlídalové a JUDr. Heleny Krejčí v právní věci žalobce BNP Paribas Personal Finance SA, se sídlem Paříž 75009, 1 Boulevard Haussmann 5/3208, Francouzská republika, zapsaného v obchodním rejstříku vedeném obchodním soudem v Paříži pod reg. č. 542097902, v ČR podnikajícího prostřednictvím svého odštěpného závodu BNP Paribas Personal Finance SA, odštěpný závod, se sídlem v Praze 5, Smíchov, Karla Engliše 3208/5, PSČ 150 00, zastoupeného Mgr. Michaelou Fuchsovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, proti žalované Mgr. Evě Budínové, se sídlem ve Frýdku-Místku, Dobrovského 724, PSČ 738 01, identifikační číslo osoby: 66248434, jako insolvenční správkyni dlužníka Martina anonymizovano , anonymizovano , zastoupené Mgr. Zuzanou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, Dobrovského 724, PSČ 738 01, o určení pravosti pohledávky, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Martina anonymizovano , anonymizovano , bytem Závišice č.p. 48, PSČ 742 21, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 22 INS isir.justi ce.cz (KSOS 22 INS 19770/2012)

19770/2012, o odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.2.2017, č.j. 22 ICm 340/2013-137 (KSOS 22 INS 19770/2012),

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. a IV. p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně určil, že pohledávka žalobce, evidovaná pod č. P5, přihlášená ve výši 327.659,15 Kč do insolvenčního řízení dlužníka Martina anonymizovano , vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 22 INS 19770/2012, popřená insolvenčním správcem v rozsahu 201.434 Kč, je po právu co do částky 199.892,28 Kč, představující dlužnou jistinu, smluvní úrok a pojistné (výrok I.), nárok na určení pravosti pohledávky co do další částky 1.541,72 Kč, představující smluvní pokutu a poplatek za odklad splátky, soud zamítl (výrok II.), řízení o určení pravosti pohledávky co do zjištěné částky 126.225,15 Kč zastavil (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že smlouva tak, jak byla dlužníkovi a jeho manželce předchůdcem žalobce předložena k akceptaci na základě jejich zájmu smlouvu uzavřít, je dle názoru soudu uzavřena jednoznačně, konkrétně a určitě a za přijatelných, respektive konkrétních, podmínek i pro oba ze smlouvy zavázané obligační dlužníky. Ze smlouvy zcela jednoznačně plyne, že celková výše poskytnutého úvěru je 324.210 Kč, že roční úroková sazba byla sjednána jako 12,5 %, RPSN byla uvedena sazbou 15,1 a že úvěr byl sjednán na dobu 84 měsíců a výše měsíční splátky byla sjednána částkou 6.191 Kč. Dále je ve smlouvě uvedeno, že cena úvěru činí 195.834 Kč. Ačkoliv ve smlouvě o úvěru není pojem cena úvěru vysvětlen, je dle názoru soudu zcela evidentní, že oním údajem cena úvěru je údaj o tom, kolik zaplatí obligační dlužníci podle sjednané smlouvy navíc oproti objemu sjednané jistiny. Jestliže objem 84 měsíčních splátek po 6.191 Kč představuje částku 520.044 Kč a objem zapůjčené částky činí 324.210 Kč, je zjevné, že rozdíl mezi uvedenými částkami činí právě 195.834 Kč, což je ona cena úvěru zahrnující jednak úroky sjednané účastníky sazbou 12,5 %, jednak poplatek za uzavření smlouvy 3.210 Kč a jednak pojistné sjednané v objemu 3,99 % měsíční splátky úvěru, kdy pojištění schopnosti splácet bylo sjednáno pro případ úmrtí, invalidity 3. stupně a pracovní neschopnosti. Soud považuje ujednání uvedená (KSOS 22 INS 19770/2012) ve smlouvě za ujednání zcela konkrétní, jednoznačná a srozumitelná, ve vztahu k obligačním dlužníkům jako korektní a nikterak kolizní ve vztahu k ustanovení § 52 a násl. občanského zákoníku 1964 nebo zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb. Soud považuje smlouvu o poskytnutí úvěru z 24.6.2011 za sjednanou platně v tom objemu, v jakém parametry smlouvy jsou zachyceny ve vlastní písemné smlouvě o poskytnutí úvěru z 24.6.2011. V souladu s ujednáním mezi předchůdcem žalobce a insolvenčním dlužníkem, které je souladné s ustanovením § 533 občanského zákoníku, soud uzavřel, že v důsledku svého prohlášení a důsledků, které s takovým prohlášením spojuje jak konkrétní ujednání ve smlouvě, tak ustanovení § 533 občanského zákoníku 1964, je insolvenční dlužník rovněž dlužníkem z uvedené úvěrové smlouvy, který je zavázán společně a nerozdílně s druhým účastníkem zmíněné smlouvy-svou manželkou. Je tedy zjevné, že smlouva vznikla za trvání manželství insolvenčního dlužníka, a jestliže smlouvu podepsali oba účastníci smlouvy, lze mít za prakticky vyvrácenu námitku, že uvedená smlouva je neplatná, neboť insolvenční dlužník k ní nedal souhlas a jeho manželka ji sjednala v objemu převyšujícím obvyklé hospodaření manželů. Soud neshledal opodstatněným popěrný úkon, kterým byla popřena část přihlášené pohledávky v objemu 195.834 Kč, kdy k tomu žalovaná insolvenční správkyně v době po zahájení incidenčního sporu uvedla, že není blíže specifikováno, co je zahrnuto pod cenou úvěru či z čeho se skládá, z čehož je patrně dovozován právní závěr o neplatnosti takového ujednání pro neurčitost. Soud má za to, že význam pojmu cena úvěru tak, jak byl uveden ve smlouvě, je zcela evidentní v kontextu ostatních ujednání ve smlouvě uvedených, přičemž uvedení tohoto údaje v kontextu ostatních údajů ve smlouvě zachycených i poněkud nadbytečné. Vedle částky reprezentující cenu úvěru žalovaná popřela také částku 5.600 Kč představující rozdíl mezi cenou úvěru 195.834 Kč a celkem popřenou částkou 201.434 Kč jako ostatní poplatky a smluvní pokuty, byť v souhrnu nedávají částku 5.600 Kč. Popření co do částky 1.541,72 Kč shledal insolvenční soud za důvodné, neboť se jedná o smluvní pokutu, která byla sjednána ve všeobecných obchodních podmínkách, nikoliv ve vlastní smlouvě, což je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí reprezentovanou zejména rozhodnutím Ústavního soudu I. ÚS 3512/2011 z 11.11.2013. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle procesní úspěšnosti, když uzavřel, že procesní úspěch žalobkyně není výrazně vyšší než procesní úspěch žalované a tato okolnost vylučuje možnost aplikace ustanovení § 202 odst. 2 insolvenčního zákona ve smyslu prolomení nákladové imunity žalované insolvenční správkyně, pro něž by jinak zřejmě bylo možno najít věcné důvody.

Proti tomuto rozsudku, a to výslovně proti výrokům I. a IV., podala žalovaná včasné odvolání, v němž uvedla, že setrvává na svém stanovisku, že insolvenční dlužník není spoludlužníkem a ani není ze smlouvy o poskytnutí úvěru č. 422504746502 ze dne 2.6.2011 zavázán. Poukazuje na to, že smlouva byla uzavřena mezi žalobcem, respektive jeho předchůdcem a klientkou Šárkou Bortlovou, která je ve smlouvě řádně identifikována, přičemž insolvenční dlužník Martin Bortel je ve smlouvě uveden pouze jako partner a je identifikován jen datem narození. Že není smlouvou vázán lze dovodit také z bodu H smlouvy, ve kterém není jednoznačně uvedeno, že se partner zavazuje společně a nerozdílně uhradit (KSOS 22 INS 19770/2012) závazky ze smlouvy, přičemž není ve smlouvě ani uvedeno, že se závazkem své manželky výslovně souhlasí, což potvrzuje dle jejího názoru i to, že tuto pohledávku dlužník ve svém návrhu neuvedl. Zastává názor, že insolvenční dlužník není obligačně ze smlouvy zavázán. Vzhledem k tomu, že konečné posouzení, zda závazek spadá či nespadá do společného jmění manželů, je vždy na soudu a také vzhledem ke skutečnosti, že by popření celé přihlášené pohledávky jen z tohoto důvodu bylo příliš tvrdé, uznala žalobci částku 126.225,15 Kč odpovídající nesplacené jistině; k této částce dospěla tak, že od celkové přihlášené pohledávky žalobce ve výši 327.659,15 Kč odečetla cenu úvěru 195.834 Kč, poplatek za uzavření smlouvy 3.210 Kč a pokuty dle výpisu k úvěrovému účtu ve výši 495 Kč, 200 Kč, 400 Kč, 800 Kč a 795 Kč, když všechny tyto položky považuje za nesouladné s právními předpisy na ochranu spotřebitele, rozporné s dobrými mravy, neplatně sjednané a nepřiměřené s tím, že insolvenční dlužník jimi nemůže být zavázán. Poukazuje na to, že smlouva byla uzavřena žalobcem v rámci jeho podnikatelské činnosti, zatímco dlužník ji uzavřel v postavení spotřebitele; smlouva je formulářová, do předtištěného formuláře byly pouze doplněny osobní údaje dlužníka, dlužník neměl prakticky žádnou možnost v procesu uzavírání smluv podílet se určitým způsobem na tvorbě jejího obsahu. Zdůrazňuje, že smlouva je napsána velmi drobným nahuštěným písmem, v nejdůležitějších bodech je téměř nečitelná. V tomto směru proto odkazuje na aktuální soudní judikaturu, ve které byl opakovaně vysloven názor, že pro závěr o neplatnosti smlouvy pro rozpor se zákonem samo o sobě postačuje, že smlouvu nelze přečíst bez užití zvláštních prostředku umožňujících zvětšení textu. Poukazuje na to, že podpisem smlouvy měl dlužník přistoupit rovněž k všeobecným obchodním podmínkám Cetelem ČR a.s., které jsou psány drobným písmem, jsou složitě formulovány a běžný spotřebitel téměř nemá šanci se v nich vyznat. Významné body týkající se nákladů úvěru a sankcí jsou uvedeny uprostřed jednolitého textu bez jakéhokoliv zvýraznění. V žádném bodě smlouvy či všeobecných obchodních podmínkách není blíže specifikováno, co je zahrnuto pod cenou úvěru či z čeho se skládá. Argumentuje judikaturou Ústavního soudu ČR, který ve svém nálezu ze dne 11.11.2013, sp. zn. I. ÚS 3512/2011 uzavřel, že smluvní pokuta musí být součástí spotřebitelské smlouvy a není možné smluvní pokutu zahrnout do všeobecných podmínek a dále poukazuje ustanovením § 56 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož spotřebitelské smlouvy nesmí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech. Podle jejího názoru smlouva uzavřená mezi žalobcem a dlužníkem obsahuje celou řadu ujednání, která jsou v rozporu s ustanovením občanského zákoníku a v rozporu se směrnicí Rady 93/13/EHS, neboť jednotlivá ustanovení zakládají jednoznačně více povinností dlužníku než žalobci a způsobují nerovnováhu smluvních stran v neprospěch spotřebitele.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se (KSOS 22 INS 19770/2012) sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku I., jakož i v závislém výroku o nákladech řízení (§ 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalované důvodné není.

Předmětem podané žaloby je nárok žalobce na určení pravosti pohledávky popřené žalovanou ohledně částky 201.434 Kč. Žalobce v žalobě uvedl, že poskytl dlužníkovi na základě smlouvy o poskytnutí úvěru č. 42250474650002 ze dne 2.6.2011 úvěr ve výši 324.210 Kč a dlužník se zavázal úvěr zaplatil v 84 splátkách po 6.191 Kč měsíčně. Uvedl, že žalovaná jako důvod popření uvedla rozpor s ustanoveními o spotřebitelských úvěrech. Žalobce tvrdí, že si není absolutně vědom žádného porušení zákonných ustanovení o ochraně spotřebitele či ustanovení o spotřebitelském úvěru. Insolvenční správkyně neformulovala přesný důvod popření pohledávky s odkazem na příslušné zákonné ustanovení či rozhodnutí soudu, a proto se nemůže blíže vyjádřit. Pokud může usuzovat, insolvenční správkyně popírá částky nad rámec poskytnutého finančního plnění, k tomu uvádí, že RPSN je sjednáno v souladu se zněním § 10 zákona č. 145/2010 Sb. a účtované pokuty za nesplácení úvěru jsou v souladu s všeobecnými obchodními podmínkami a sazebníkem, který dlužník akceptoval při podpisu smlouvy a nejsou v rozporu se zákonnými ustanoveními a ani s judikaturou soudů.

Žalovaná ve svém vyjádření z 24.4.2014 uvedla, že popřela pohledávku ve výši 201.434 Kč pro rozpor s ujednáními o spotřebitelských úvěrech, popřena je částka ve výši 195.834 Kč označená jako cena úvěru a dále ostatní poplatky a smluvní pokuty byly sjednány neplatně prostřednictvím formulářové smlouvy či dokonce prostřednictvím všeobecných obchodních podmínek, které byly sice přiloženy ke smlouvě, avšak jsou zcela nečitelné. Poukázala na to, že smlouva o poskytnutí úvěru byla uzavřena mezi žalobcem coby podnikatelem a dlužníkem, (který je ve vztahu k žalobci v postavení spotřebitele), byla sepsána na předtištěném formuláři vytvořeném žalobcem, na kterém byly doplněny osobní údaje dlužníka, a dlužník ji pouze podepsal, aniž by měl možnost cokoliv měnit. Podpisem měl dlužník přistoupit k všeobecným obchodním podmínkám, ty jsou psány drobným písmem, jsou složitě formulovány a běžný spotřebitel téměř nemá šanci se v nich vyznat a posoudit, jaké následky pro něj jednotlivá ujednání mají. Významné body týkající se nákladů úvěru a sankcí při porušení povinnosti jsou uvedeny uprostřed jednolitého textu bez jakéhokoliv zvýraznění. V žádném bodě smlouvy či všeobecných obchodních podmínkách není blíže specifikováno, co je zahrnuto pod cenou úvěru či z čeho se skládá. Odkazuje na nález Ústavního soudu ČR ze dne 11.11.2013 sp. zn. I. ÚS 3512/2011, v němž je pod bodem 33 uvedeno, že smluvní pokuta musí být součástí spotřebitelské smlouvy a není možné smluvní pokutu zahrnout do všeobecných podmínek. Dále poukazuje na ustanovení § 56 odst. 1 ObčZák a čl. 3 odst. 1 Směrnice Rady 93/13/EHS. Tvrdí, že smlouva (KSOS 22 INS 19770/2012) obsahuje celou řadu ujednání, která jsou v rozporu s ustanoveními občanského zákoníku a směrnice, jednotlivá ustanovení zakládají více povinností dlužníku než žalobci a způsobují nerovnováhu smluvních stran v neprospěch spotřebitele.

O nároku žalobce rozhodl soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9.3.2016 pod č.j. 22 ICm 340/2013-61 (KSOS 22 INS 19770/2012), kterým zamítl žalobu žalobce pro předčasnost. K odvolání žalované odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně usnesením ze dne 15.11.2016, č.j. 22 ICm 340/2013, 13 VSOL 97/2016-97, KSOS 22 INS 19770/2012 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že popěrný úkon žalované insolvenční správkyně byl dostatečně určitý.

Poté, co věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, žalovaná doplnila skutková tvrzení ve svém podání z 28.2.2017, v němž uvedla, že z uzavřené smlouvy o úvěru ze dne 2.6.2011 je patrno, že insolvenční dlužník není spoludlužníkem a ze smlouvy není zavázán (čemuž také přisvědčuje bod H) smlouvy, ve kterém není jednoznačně uvedeno, že se partner, tedy dlužník Martin Bortel, zavazuje společně a nerozdílně uhradit závazky ze smlouvy, rovněž není ve smlouvě uvedeno, že se závazkem své ženy výslovně souhlasí. Žalovaná dále uvedla, že dle jejího názoru nelze smlouvu zařadit jako závazek spadající do společného jmění manželů, neboť podpis insolvenčního dlužníka na smlouvě nemůže být vykládán jako souhlas a výše poskytnutého úvěru zcela jistě překračuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů.

Podle ustanovení § 193 IZ, o popření pohledávky co do její pravosti jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka nevznikla nebo že již zcela zanikla anebo že se zcela promlčela.

Podle ustanovení § 194 IZ, o popření pohledávky co do její výše jde tehdy, je-li namítáno, že dlužníkův závazek je nižší než přihlášená částka. Ten, kdo popírá výši pohledávky, musí současně uvést, jaká je ve skutečnosti výše pohledávky.

Podle ustanovení § 197 IZ, výsledek přezkumného jednání zapíše insolvenční správce do seznamu přihlášených pohledávek; takto upravený seznam tvoří součást zápisu o přezkumném jednání. Věřitelům, kteří o to požádají, vydá insolvenční soud z tohoto seznamu výpis (odstavec 1). Věřitele, jehož nevykonatelná přihlášená pohledávka byla popřena při přezkumném jednání, poučí insolvenční správce nebo insolvenční soud při přezkumném jednání o dalším postupu; věřitele, který se přezkumného jednání nezúčastnil, o tom insolvenční správce písemně vyrozumí, a to i tehdy, je-li popření uvedeno v upraveném seznamu přihlášených pohledávek (odstavec 2).

Podle ustanovení § 198 odst. 1 IZ, věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání nebo od právní moci rozhodnutí o schválení zprávy o přezkumu podle § 410 odst. 3 písm. a); tato lhůta (KSOS 22 INS 19770/2012) však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2 nebo § 410 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření.

Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými závěry soudu prvního stupně učiněnými z provedených důkazů, na které pro stručnost odůvodnění také odkazuje, a souhlasí rovněž s právními závěry soudu prvního stupně.

Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že mezi právním předchůdcem žalobce Cetelem ČR a.s. jako věřitelem a dlužníky Šárkou Bortlovou a Martinem Bortlem byla uzavřena dne 24.6.2011 smlouva o úvěru podle ustanovení § 497 obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb., ve znění účinném do 31.12.2013. Smlouva o úvěru podle ustanovení § 497 obchodního zákoníku se podle ustanovení § 261 odst. 3, písm. d) obchodního zákoníku řídí bez ohledu na povahu účastníků obchodním zákoníkem. Protože v posuzované věci jde o smluvní vztah se spotřebitelem (o čemž není pochybnosti), uplatní se ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, které stanoví, že na smlouvy o úvěru je třeba použít i ustanovení směřující k ochraně spotřebitele, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Při právním posouzení tohoto vztahu se proto použijí i ustanovení občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách (§ 51a a násl. občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31.12.2013), zejména ustanovení § 56 odst. 1 občanského zákoníku, které pod sankcí neplatnosti zakazuje, aby spotřebitelské smlouvy obsahovaly ujednání, která znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech.

Námitku odvolatelky, že insolvenční dlužník není spoludlužníkem a ani není ze smlouvy o úvěru zavázán, považuje odvolací soud za nedůvodnou. Tato námitka ze strany žalované byla vznesena opožděně, tj. až poté, co byli účastníci poučeni o koncentraci řízení podle ustanovení § 118b o.s.ř., a to u jednání před soudem prvního stupně dne 9.3.2016, na němž byla žalovaná, respektive její advokátka, přítomna. Skutečnost, že po zrušení prvního rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem soud prvního stupně věc opětovně projednával, neznamená, že účinky koncentrace řízení pominuly. Pokud tedy žalovaná ve svém vyjádření z 28.2.2017, které bylo podkladem pro jednání soudu téhož dne, uvedla, že insolvenční dlužník není spoludlužníkem a ani není ze smlouvy zavázán, jedná se o novou námitku, která do doby, než nastala zákonná koncentrace řízení, uplatněna nebyla a ani nebylo ze strany žalované tvrzeno, že by k této nové námitce mohlo být přihlédnuto ve smyslu ustanovení § 118b odst. 1 o.s.ř. Nicméně soud prvního stupně se touto námitkou věcně zabýval a dospěl k závěru, se kterým se odvolací soud ztotožňuje, že ze smlouvy o úvěru je zavázán vedle Šárky Bortlové i insolvenční dlužník Martin Bortel, což zcela jednoznačně vyplývá z textu této smlouvy, kdy insolvenční dlužník prohlásil, že jako spoludlužník podle ustanovení § 533 občanského zákoníku se zavazuje zaplatit závazek ze smlouvy o úvěru společně a nerozdílně s dlužnicí Šárkou Bortlovou. Lze souhlasit se soudem prvního stupně, (KSOS 22 INS 19770/2012)

že smlouva vznikla za trvání manželství insolvenčního dlužníka, a jestliže smlouvu podepsali oba účastníci smlouvy, nelze uzavřít, že smlouva by byla neplatná, protože insolvenční dlužník k ní nedal souhlas.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně považuje uzavřenou smlouvu za platnou smlouvu. Je skutečností, že smlouva je psána na předtištěném formuláři, drobným písmem; nelze však přisvědčit žalované v tom, že smlouva je v nejdůležitějších bodech téměř nečitelná. Text úvěrové smlouvy je rozčleněn do orámovaných odstavců, které jsou vždy nadepsány větším tiskacím písmem, takže se nejedná o jednolitý text, a nelze ani uzavřít, že text smlouvy by bylo možno přečíst pouze s užitím zvláštního prostředku umožňujícího zvětšení textu-podle odvolacího soudu lze smlouvu přečíst i bez užití zvláštních prostředků umožňujících zvětšení textu. Z tohoto důvodu tedy odvolací soud neshledává smlouvu neplatnou.

Z odstavce B uzavřené smlouvy nazvané jako Klasický úvěr jednoznačně plyne, jaká je celková výše úvěru-324.210 Kč, jaká je roční úroková sazba-12,50 %, je zde uvedena splatnost, je zde uveden způsob splácení, dále je zde uvedeno pojištění 3,99 % z měsíční splátky úvěru, je zde uveden počet měsíčních splátek 84 a výše měsíční splátky 6.191 Kč, RPSN 15,10, poplatek za uzavření smlouvy 3.210 Kč a cena úvěru 195.834 Kč s tím, že celková částka splatná klientem činí 520.044 Kč. Všechny podstatné údaje týkající se poskytnutého úvěru jsou uvedeny přímo v textu smlouvy, nikoliv ve všeobecných obchodních podmínkách-v těchto podmínkách je pouze ujednání o smluvních pokutách, s tím, že soud prvního stupně nárok na určení pravosti pohledávky ohledně smluvních pokut neshledal jako důvodný a v tomto rozsahu žalobu zamítl a v této části je rozsudek soudu prvního stupně již pravomocný a nepodléhá přezkumu odvolacím soudem.

Ve smlouvě skutečně není uvedeno, co představuje cena úvěru 195.834 Kč . Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že tím se rozumí údaj o tom, kolik dlužník zaplatí navíc oproti fakticky poskytnuté částce úvěru 324.210 Kč, což zcela jednoznačně vyplývá z výše stanovené měsíční splátky 6.191 Kč, kterých mělo být zaplaceno 84, což vynásobeno činí 520.044 Kč a odpovídá rozdílu částek 520.044 Kč mínus 324.210 Kč.

Žalovaná popřela pohledávku žalobce co do částky 201.434 Kč, což dle vlastního vyjádření žalované představuje cenu úvěru 195.834 Kč, poplatek za uzavření smlouvy 3.210 Kč a pokuty dle výpisu k úvěrovému účtu 495 Kč, 200 Kč, 400 Kč, 800 Kč a 795 Kč, i když součet těchto částek nedává dohromady onu popřenou částku 201.434 Kč. Popření pohledávky představuje poplatek za uzavření smlouvy ve výši 3.210 Kč, což představuje zhruba 1 % z fakticky poskytnuté částky úvěru dlužníkům, nepovažuje odvolací soud za nepřiměřené ujednání v neprospěch dlužníka coby spotřebitele. Popření pohledávky z titulu ceny úvěru ve výši 195.830 Kč nepovažuje odvolací soud také za důvodné, neboť tato částka nebyla ani do insolvenčního řízení žalobcem přihlášena. Jak vyplývá ze skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně z přihlášky pohledávky právního předchůdce žalobce do insolvenčního řízení, ten přihlásil pohledávku v celkové výši (KSOS 22 INS 19770/2012)

327.659,15 Kč a přihlášeny byly nároky, které vznikly do odstoupení od úvěrové smlouvy, od které žalobce odstoupil ke dni 31.5.2012, a to z důvodu nezaplacení více jak dvou splátek, jak vyplývá z vyjádření žalobce ze dne 12.12.2013 v tomto incidenčním sporu (č.l. 20). Z přihlášky pohledávky, jakož i z vyjádření žalobce z 12.12.2013, vyplývá, že před odstoupením od smlouvy bylo na úvěr celkem zaplaceno 35.830 Kč, přičemž z přihlášky pohledávky-historie úvěrového účtu přitom vyplývá, že z částky 35.830 Kč představují zaplacené úroky 23.251,40 Kč, pojištění 1.524 Kč a poplatky 200 Kč a pokuta 895 Kč, z čehož rozdílem vyplývá, že na jistině bylo zaplaceno 9.959,60 Kč. Dlužnou částku k datu odstoupení od smlouvy pak žalobce v přihlášce pohledávky vyčíslil jako nesplacenou jistinu 315.393,40 Kč, dlužné úroky 9.581,03 Kč, pojištění 1.143 Kč a pokuty a penále 1.541,22 Kč. Smluvené úroky a smluvené pojištění za celou dobu trvání úvěru přesahující dobu po rozhodnutí o úpadku žalobcem do insolvenčního řízení dlužníka přihlášeny nebyly. Pokud dlužníci z úvěrového účtu vyčerpali částku 324.210 Kč a na jistině z vyčerpané částky zaplatili věřiteli pouze 9.959 Kč, považuje odvolací soud za naprosto legitimní nárok žalobce na zaplacení zbytku úvěru, tedy částky, kterou dlužníci od věřitele skutečně obdrželi a kterou doposud nezaplatili. Stejně tak považuje odvolací soud za oprávněný požadavek žalobce na zaplacení dlužných smluvních úroků z nezaplacených splátek k datu odstoupení od smlouvy ve výši 9.581,03 Kč, když smluvní úrok z úvěru ve výši 12,5 % ročně nepovažuje za nepřiměřený-tato výše úrokové sazby odpovídá úrokovým sazbám poskytovaným v daném období spotřebitelům v bankovní sféře, což je odvolacímu soudu známo z jeho rozhodovací činnosti. Rovněž tak považuje odvolací soud za přiměřenou částku 1.143 Kč představující nezaplacené pojištění, když ani sjednané pojištění ve výši 3,99 % z měsíční splátky úvěru nepovažuje za nikterak nepřiměřené. Jestliže insolvenční správkyně z celkové přihlášené částky 327.659,15 Kč na přezkumném jednání uznala částku 126.225,15 Kč, pak vedle této částky odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně považuje po právu i částku ve výši 199.892,28 Kč představující dlužnou jistinu, dlužný smluvní úrok z nezaplacených splátek a dlužné pojistné z nezaplacených splátek vzniklých do doby odstoupení od úvěrové smlouvy. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. jako věcně správný potvrdil podle ustanovení § 219 o.s.ř. včetně věcně správného výroku o nákladech řízení ve výroku IV.

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 o.s.ř. a ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná nebyla se svým odvoláním úspěšná, žalobci podle obsahu spisu v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly a i pokud by vznikly, ve vztahu k žalované coby insolvenční správkyni by v tomto sporu žalobce nárok na náhradu nákladů řízení neměl.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování (KSOS 22 INS 19770/2012)

dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však též doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení rozhodnutí.

Olomouc 7. listopadu 2017

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu