13 VSOL 162/2013-61
25 ICm 2884/2012 13 VSOL 162/2013-61 (KSOS 25 INS 10482/2012)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudkyň JUDr. Radky Panáčkové a JUDr. Heleny Krejčí ve věci žalobce Komerční banka, a.s., se sídlem Praha, Na Příkopě 33, čp. 969, PSČ 114 07, identifikační číslo 45317054, zastoupeného JUDr. Josefem Kešnerem, advokátem se sídlem Praha 9, Lukavecká 1732, proti žalovanému Ing. Marku Třískovi, Šumperk, Okružní 20, PSČ 787 01, jako insolvenčnímu správci dlužnice Ivety anonymizovano , anonymizovano , bytem Bušín 87, Olšany u Šumperka, PSČ 799 62, zastoupenému JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem Šumperk, Starobranská 4, PSČ 787 01, o popření pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci pod sp. zn. 25 ICm 2884/2012-45, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice Ivety anonymizovano , anonymizovano , bytem Bušín 87, Olšany u Šumperka, PSČ 799 62, vedené u Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci pod sp. zn. KSOS 25 INS 10482/2012, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 9.9.2013 č. j. 25 ICm 2884/2012-45 (KSOS 25 INS 10482/2012)

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. o náhradě nákladů řízení m ě n í tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 7.018 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. (KSOS 25 INS 10482/2012)

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozsudkem, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že popřená částka ve výši 50.716,10 Kč byla věřitelem do insolvenčního řízení dlužníka přihlášena po právu (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 8.228 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalovaného (výrok II.).

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů řízení uvedl, že o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona a úspěšnému žalovanému byla přiznána náhrada nákladů řízení, jež sestávají z odměny za právní zastoupení dle § 9 odst. 4, písm. c) a § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění, za jeden úkon právní služby ve výši 3.100 Kč. Právní zástupce žalovaného učinil v řízení dva úkony právní služby, a to přípravu a převzetí zastoupení a vyjádření k žalobě, odměna tedy činí 6.200 Kč. Dále zástupci žalovaného přísluší 2 x režijní paušál po 300 Kč dle § 13 odst. 3 citované vyhlášky, to je 600 Kč. K náhradě nákladů řízení ve výši 6.800 Kč je třeba připočítat 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o.s.ř. ve výši 1.428 Kč, náklady řízení činí celkem 8.228 Kč.

Proti tomuto rozsudku, výslovně proti výroku II. o náhradě nákladů řízení, podal žalobce odvolání, v němž namítal, že žalovanému neměla být žádná náhrada nákladů řízení přiznána, neboť tyto nelze považovat za účelně vynaložené. Odvolatel namítal, že žalovaný je insolvenčním správcem, to je procesním subjektem, který se účastní insolvenčního řízení, disponuje právy i povinnostmi, které jsou mu uloženy jednak zákonem, jednak rozhodnutím soudu. Jeho hlavním úkolem je jednat vlastním jménem na účet dlužníka. Tímto jednáním jsou zejména právní úkony, jimiž insolvenční správce zpeněžuje majetkovou podstatu nebo s ní jinak nakládá, a úkony v incidenčních sporech, jakož i v dalších sporech, jichž se účastní místo dlužníka. Oprávnění vykonávat činnost insolvenčního správce získá osoba za splnění určitých podmínek, mimo jiné za předpokladu, že má vysokoškolské vzdělání magisterského studijního programu právnického nebo ekonomického směru a složila zkoušku insolvenčního správce. Insolvenční správce by tedy měl být plně kvalifikován k vykonávání této činnosti, to je také k vystupování v řízení o incidenčním sporu. V rámci incidenčního sporu nenese insolvenční správce žádnou odpovědnost pro případ prohry, jelikož ve smyslu ustanovení § 202 insolvenčního zákona platí, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci, insolvenční správce tedy může v podstatě svévolně rozhodovat o popření pohledávky a z následujícího incidenčního sporu mu (KSOS 25 INS 10482/2012) nehrozí ze strany úspěšného věřitele sankce. Naproti tomu, pokud bude insolvenční správce úspěšný a byl právně zastoupen, ačkoliv by k takovému jednání sám byl plně kvalifikován, bude mu přiznána náhrada nákladů řízení. Takové jednání žalovaného je podle odvolatele silně neetické a právě na takový postup insolvenčního správce by bylo možno vztáhnout výtky Ústavního soudu České republiky, uvedené v jeho rozhodnutí ze dne 25.7.2012 sp. zn. I. ÚS 988/12. Náklady řízení nebyly žalovaným vynaloženy účelně, ze strany žalovaného se jedná spíše o šikanózní výkon práva. Podle názoru odvolatele, náklady, které žalovanému v tomto směru vznikly, se nadto hradí z majetkové podstaty podle ustanovení § 202 odst. 1 insolvenčního zákona. Současně odvolatel namítal-pro případ, že by odvolací soud uzavřel, že žalovaný má vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení-že tyto byly soudem prvního stupně nesprávně vypočteny. Soud prvního stupně vycházel při stanovení odměny za jeden úkon právní služby z ustanovení § 9 odst. 4, písm. c) a § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění, a za tarifní hodnotu považoval částku 50.000 Kč. Aplikace těchto ustanovení je však nesprávná, soud prvního stupně měl vycházet z ustanovení § 9 odst. 3, písm. a) podle kterého se za tarifní hodnotu považuje částka 35.000 Kč, a tudíž odměna za jeden úkon právní služby činí 2.500 Kč. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.5.2013 sp. zn. 29 Cdo 19/2012, MSPH 94 INS 3902/2010 odvolatel poukazoval na to, že incidenční spor o určení pravosti pohledávky je sporem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části změnil tak, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 o.s.ř.), aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. e/ o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

Podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Podle ustanovení § 137 odst. 1 o.s.ř. platí, že náklady řízení jsou zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně soudního poplatku, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady důkazů, tlumočné, náhrada za daň (KSOS 25 INS 10482/2012) z přidané hodnoty a odměna za zastupování Podle odstavce 2 uvedeného zákonného ustanovení, odměna za zastupování patří k nákladům řízení, jen je-li zástupcem advokát. Podle odstavce 3, písm. a) náhrada za daň z přidané hodnoty patří k nákladům řízení, jen je-li zástupcem advokát, který je plátcem daně z přidané hodnoty podle zvláštního právního předpisu.

Soud prvního stupně správně stanovil základ nároku, to je povinnost žalobce, který neměl se svou žalobou na určení pravosti pohledávky podanou podle ustanovení § 198 odst. 1 a odst. 2 IZ úspěch, zaplatit žalovanému náklady, které v řízení účelně vynaložil (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).

Námitky odvolatele, jimiž ve svém důsledku zpochybňoval právo žalovaného, jímž je insolvenční správce, na zaplacení nákladů řízení, neobstojí.

Především je nutno uvést, že v občanském soudním řízení, to je-jako v této věci-i v incidenčním sporu (srov. ustanovení § 159 odst. 1 IZ), přísluší insolvenčnímu správci stejná práva a povinnosti, jaká mají jiní účastníci občanského soudního řízení, to je i právo dát se v řízení zastupovat zástupcem, jejž si zvolí (§ 24 a násl. o.s.ř.), s tím, že takovým zástupcem může být i advokát (§ 25 o.s.ř.). Insolvenční správce je tedy oprávněn dát se zastoupit advokátem i v incidenčních sporech bez ohledu na to, že je sám advokátem (srov. obdobně stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.6.1998 k výkladu ustanovení zákona č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 52/1998, bod XX., jež se podle přesvědčení odvolacího soudu plně uplatní i v poměrech soudních sporů, vyvolaných insolvenčním řízením).

V souvislosti s přezkoumáním přiznané výše náhrady nákladů řízení odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně nesprávně stanovil výši těchto nákladů, neboť pominul, že řízení bylo zahájeno žalobou, podanou u soudu dne 4.10.2012, to je před účinností vyhlášky č. 486/2012 Sb., kterou byla s účinností od 1.1.2013 změněna (i v ustanovení § 9) vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).

Odvolací soud předesílá, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17.4.2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod č. 116/2013 Sb., zrušil s účinností od 7.5.2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, vyhlášku č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů řízení v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (a podle níž podle ustanovení § 151 odst. 2, věty první, o.s.ř. se při (KSOS 25 INS 10482/2012) rozhodování o náhradě nákladů řízení určovala výše odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení ve jednom stupni). S ohledem na tuto skutečnost tak odměna za zastupování v řízení před soudem prvního stupně musí být posouzena podle advokátního tarifu (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.5.2013 sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2013).

V řízení před soudem prvního stupně učinil advokát žalovaného dva úkony právní služby-převzetí a přípravu zastoupení na základě plné moci udělené dne 13.7.2011 (to je ještě před zahájením řízení) a písemné vyjádření k žalobě, jež soudu došlo dne 17.4.2013.

Podle názoru odvolacího soudu je nutno vycházet z toho, že k převzetí zastoupení došlo současně se zahájením řízení, vzhledem k tomu, že plná moc byla advokátovi žalovaného udělena-jako tzv. generální plná moc-již dne 13.7.2011. S přihlédnutím k době započetí tohoto úkonu právní služby přísluší advokátovi žalovaného odměna podle advokátního tarifu, ve znění účinném do 31.12.2012 (srov. § 8 odst. 1 advokátního tarifu a přechodné ustanovení obsažené v článku II. vyhlášky č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů). Za stavu, kdy v této době ještě tarifní hodnota ve věcech rozhodovaných v insolvenčním nebo obdobném řízení stanovena nebyla, je nutno vycházet z toho, že incidenční spor o určení (popření) pravosti pohledávky je sporem o určení, zda tu je právní vztah nebo právo, a tedy vycházet z ustanovení § 9 odst. 3, písm. a) advokátního tarifu, ve znění účinném do 31.12.2012. Podle tohoto ustanovení se za tarifní hodnotu považuje částka 25.000 Kč, tomu odpovídá dle § 7 bod 5 advokátního tarifu mimosmluvní odměna ve výši 2.100 Kč. Za další úkon, jež byl učiněn v roce 2013 (písemné vyjádření k podané žalobě) je však již nutno vycházet z ustanovení § 9 odst. 4, písm. c) advokátního tarifu, ve znění účinném od 1.1.2013, podle kterého platí, že ve věcech rozhodovaných v insolvenčním nebo obdobném řízení se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000 Kč. Tomu pak odpovídá dle § 7 bod 5 advokátní tarifu mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč. Advokátovi žalovaného dále náleží za dva úkony právní služby náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 1, odst. 3 advokátního tarifu), to je 600 Kč. K těmto nákladům ve výši 5.800 Kč patří také náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % (§ 137 odst. 3 o.s.ř.), to je částka 1.218 Kč, takže náklady řízení před soudem prvního stupně představují částku 7.018 Kč.

Z uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř. a rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části změnil, jak je uvedeno ve výroku I. (KSOS 25 INS 10482/2012)

Žalobce nebyl se svým odvoláním úspěšný, proto mu vznikla povinnost zaplatit žalovanému náklady i této fáze soudního řízení (§ 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že žalovanému však podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl odvolací soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 18. prosince 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu