13 VSOL 140/2015-94
14 ICm 4065/2013 13 VSOL 140/2015-94 (KSOS 14 INS 7119/2013) ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Ivany Wontrobové ve věci žalobkyně JUDr. Ing. Daniely Majzlíkové, LL.M., se sídlem Krnově, Opavská 522/5, PSČ 794 01, jako insolvenční správkyně proti žalovanému Mgr. Martinu Fuchsigovi, se sídlem v Oticích, Hlavní 25, PSČ 747 81, jako insolvenčnímu správci dlužnice Simony anonymizovano , anonymizovano , bytem v Krnově, Dubnice 62, PSČ 794 01, o odpůrčí žalobě, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníků Květoslavy anonymizovano a Dušana anonymizovano , oba bytem v Lichnově 50, PSČ 793 15, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 7119/2013, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13.8.2014, č.j. 14 ICm 4065/2013-21 (KSOS 14 INS 7119/2013),

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I., II. a III. p o t v r z u j e . isir.justi ce.cz (KSOS 14 INS 7119/2013)

II. Ve výroku IV. se rozsudek soudu prvního stupně m ě n í tak, že žalovanému se n e u k l á d á povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 5.000 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně určil, že darovací smlouva ze dne 27.11.2010, kterou dlužnice Květoslava anonymizovano a dlužník Dušan Bartoš jako dárci převedli nemovitosti ve společném jmění manželů na žalovanou jako obdarovanou, a to jednotku č. 62/1-byt, která se nachází v budově č.p. 62-bytový dům na pozemku parc. č. st. 81/1, a dále podíl o velikosti 2178/10000 na společných částech domu č.p. 62 a podíl o velikosti 2178/10000 na pozemku parc. č. st 81/1-zastavěná plocha a nádvoří, vše v katastrálním území Dubnice, obec Lichnov, zapsáno na LV 100 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Krnov, je vůči insolvenčním věřitelům dlužnice Květoslavy anonymizovano a dlužníka Dušana anonymizovano neúčinným právním úkonem (výrok II.) a uložil žalované povinnost vydat plnění z neúčinného právního úkonu, a to jednotku č. 62/1-byt, která se nachází v budově č.p. 62-bytový dům na pozemku parc. č. st. 81/1, a dále podíl o velikosti 2178/10000 na společných částech domu č.p. 62 a podíl o velikosti 2178/10000 na pozemku parc. č. st. 81/1-zastavěná plocha a nádvoří, vše v katastrálním území Dubnice, obec Lichnov, zapsáno na LV 100 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Krnov, do majetkové podstaty dlužnice Květoslavy anonymizovano , nar. 19.11.1961 v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 7119/2013 a do majetkové podstaty dlužníka Dušana anonymizovano , anonymizovano v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 7110/2013, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a uložil žalované povinnost zaplatit České republice na účet Krajského soudu v Ostravě soudní poplatek ve výši 5.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV.).

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně je aktivně legitimována k podání odpůrčí žaloby dle ustanovení § 239 odst. 1 insolvenčního zákona a žaloba byla podána ve lhůtě dle ustanovení § 239 odst. 3 insolvenčního zákona. Soud vyhodnotil podanou žalobu jako důvodnou. Podle soudu byl naplněn předpoklad, že došlo ke zkrácení možnosti uspokojení věřitelů, když z porovnání hodnoty zjištěných pohledávek u každého z dlužníků na straně jedné a stavu majetkové podstaty u každého z dlužníků na straně druhé je zřejmé, že věřitelé těchto dlužníků nebudou v insolvenčním řízení zcela uspokojeni. Toto obecné (KSOS 14 INS 7119/2013) kritérium neúčinnosti právního úkonu zákon doplňuje dalšími hledisky; v případě úkonu dle ustanovení § 240 insolvenčního zákona se jedná o posouzení, zda dlužník získal napadeným úkonem protiplnění, a pokud ano, zda je hodnota přiměřená, zda v době, kdy k úkonu došlo, se dlužník nacházel ve stavu úpadku či zda napadený právní úkon ke stavu úpadku vedl. V případě, kdy úkon bez přiměřeného protiplnění dlužník učinil vůči osobě blízké, nastává vyvratitelná právní domněnka, že dlužník úkon učinil v době, kdy byl v úpadku, a je pak na žalovaném, aby tuto domněnku vyvrátil. Žalovaná tuto domněnku úpadku však nevyvrátila, má se tedy za to, že dlužníci, její rodiče, ke dni uzavření darovací smlouvy byli v úpadku. Darování bytové jednotky spolu se spoluvlastnickým podílem na domu a pozemku nelze považovat za příležitostný dar, popřípadě za plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, ani o plnění uložené právním předpisem. Soud dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že uzavření darovací smlouvy je právním úkonem bez přiměřeného protiplnění, kterým dlužníci bezplatně převedli předmětné nemovitosti na svou dceru -žalovanou (dlužníkům osobu blízkou), a tento platný právní úkon učinili v době, kdy byli v úpadku. Právní úkon byl učiněn ve lhůtě kratší než 3 roky před zahájením insolvenčního řízení. Proto soud určil, že darovací smlouva je vůči věřitelům dlužnice Květoslavy anonymizovano a dlužníka Dušana anonymizovano neúčinným právním úkonem a výrokem II. uložil povinnost vydat plnění z neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty dlužnice Květoslavy anonymizovano .

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání. Vzhledem k tomu, že v průběhu odvolacího řízení bylo rozhodnuto o úpadku žalované Simony anonymizovano usnesením ze dne 19.1.2015, č.j. KSOS 33 INS 10313/2014-A-12 a dne 18.5.2015 pod č.j. KSOS 33 INS 10313/2014-B-5 bylo rozhodnuto o schválení oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře, a protože nemovitosti, které jsou předmětem incidenčního sporu, jsou sepsány do majetkové podstaty dlužnice Simony anonymizovano a jedná se o majetek, který slouží k zajištění pohledávky věřitele č. 17, nemá žalovaná k tomuto majetku dispoziční oprávnění dle ustanovení § 409 odst. 2, věty za středníkem insolvenčního zákona. Oprávnění k tomuto majetku náleží insolvenčnímu správci, a proto odvolací soud pokračoval v odvolacím řízení s insolvenčním správcem Mgr. Martinem Fuchsigem, který byl ustaven jako insolvenční správce dlužnice Simony anonymizovano .

Ten v doplnění odvolání namítal, že prvoinstanční soud se v rozsudku vůbec nevypořádal, respektive vůbec neřešil, že ke krácení uspokojení věřitelů nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníků, avšak vlastní-li dlužníci navzdory odporovatelnému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil, když dlužníci měli dle jeho názoru v rozhodné době dostatečný majetek způsobilý uspokojit věřitele, a to byt a finanční prostředky na bankovních účtech. Tvrdí, že soud prvního stupně zohledňoval přihlášené pohledávky do obou insolvenčních řízení dlužníků, aniž by zjišťoval jejich splatnost, podle jeho názoru zdaleka ne všechny pohledávky byly splatné ke dni 29.11.2010. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.11.2013, sp. zn. 21 Cdo 3337/2012, v němž soud uzavřel, že dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit věřitele jednak tehdy, jestliže věděl, že svým právním úkonem (KSOS 14 INS 7119/2013) může znemožnit nebo ztížit alespoň částečné uspokojení věřitelovy pohledávky ze svého majetku, a jestliže takový následek také způsobit chtěl (úmysl přímý), nebo jestliže byl s takovým následkem srozuměn pro případ, že opravdu nastane (úmysl nepřímý). Argumentuje, že žalobkyně má procesní povinnost tvrdit a posléze prokázat, že dlužníci učinili odpůrčí žalobou napadený právní úkon v úmyslu zkrátit uspokojení věřitelovy pohledávky. Aby toto mohlo být prokázáno, muselo by být v první řadě tvrzeno a prokázáno, že v době, kdy nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí dle uvedené darovací smlouvy, tj. ke dni 29.11.2010, museli dlužníci vědět, že mají vůči svým věřitelům dluh. Dále by muselo být prokázáno, že motivem (pohnutkou) k uzavření darovací smlouvy byla v době sepisu této darovací smlouvy ze strany dárců snaha zbavit se majetku a tím úmyslně nastolit stav, že věřitel nebude moci dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, jenž by jinak byl způsobilým zdrojem alespoň částečného uspokojení věřitele. Tvrdí, že spor nemůže mít žádného ekonomického smyslu, neboť v insolvenčním řízení dlužnice Simony anonymizovano se přihlásil jako zajištěný věřitel MESAHINAR s.r.o. s pohledávkou ve výši 1.127.777,59 Kč, a to jako zajištěnou bytem-předmětem darovací smlouvy, takže výtěžek zpeněžení by musel být vydán tomuto věřiteli.

Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku soudu prvního stupně a uvedla, že bylo prokázáno naplnění obecného kritéria dle § 235 insolvenčního zákona, tedy že darovací smlouvou dlužníci možnost uspokojení věřitelů zkrátili, a rovněž tak bylo naplněno kritérium neúčinnosti právního úkonu bez přiměřeného protiplnění podle ustanovení § 240 insolvenčního zákona, když byly splněny všechny předpoklady uvedené v tomto ustanovení.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182//2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.), doplnil dokazování a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného důvodné není.

Předmětem podané žaloby je určení neúčinnosti právního úkonu-darovací smlouvy ze dne 27.11.2010, kterou uzavřeli dlužníci Květoslava anonymizovano a Dušan Bartoš a kteří touto darovací smlouvou převedli na svou dceru Simonu anonymizovano bytovou jednotku spolu s příslušnými podíly na bytovém domě a na pozemku. Dle tvrzení žalobkyně mezi účastníky darovací smlouvy se jedná o vztah osob blízkých, z přihlášek věřitelů do insolvenčního řízení dlužníků je zřejmé, že úpadek (KSOS 14 INS 7119/2013) dlužníků nastal již před uzavřením darovací smlouvy. Podle žalobkyně se jedná o právní úkon bez přiměřeného protiplnění, který byl učiněn v posledních třech letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníkům blízké. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že v době, kdy byla uzavřena darovací smlouva, její rodiče o insolvenci neuvažovali.

Odvolací soud doplnil dokazování listinami a zjistil: -z výpisu z katastru nemovitostí, listu vlastnictví č. 322 pro katastrální území Lichnov u Bruntálu, obec Lichnov, že dlužník Dušan Bartoš je zapsán jako výlučný vlastník nemovitosti parc. č. 784 zastavěné plochy a nádvoří, jehož součástí je stavba č.p. 50-rodinný dům, a dále je vlastníkem zahrady parc. č. 785. Výlučné vlastnictví k těmto nemovitostem nabyl na základě darovací smlouvy ze dne 7.12.2010 s právními účinky vkladu práva ke dni 9.12.2010, -z výpisu z katastru nemovitostí, listu vlastnictví č. 100 pro katastrální území Dubnice, obec Lichnov, že Simona anonymizovano je zapsána jako výlučná vlastnice nemovitosti bytové jednotky č. 62/1 s tím, že byt se nachází v budově č.p. 62 na parcele st. 81/1. Na nemovitosti váznou zástavní práva k zajištění pohledávek věřitelů, vlastnické právo bylo nabyto na základě darovací smlouvy ze dne 27.11.2010 s právními účinky vkladu práva ke dni 29.11.2010, -z výpisu z katastru nemovitostí, listu vlastnictví č. 97 a 100 pro katastrální území Dubnice, obec Lichnov, že k datu 26.11.2010 byli vlastníky bytové jednotky č. 62/1 nacházející se v bytovém domě č.p. 62 na parcele st. 81/1 dlužníci Dušan Bartoš a Květoslava anonymizovano , jednalo se o společné jmění manželů a v té době na nemovitosti vázlo jedno zástavní právo smluvní pro pohledávku 466.067 Kč věřitele Credoma a.s., -ze seznamu majetku dlužníků Dušana anonymizovano a Květoslavy anonymizovano zpracované ke dni zahájení jejich insolvenčních řízení, tj. k 14.3.2013, že dlužníci jako vlastnictví svého majetku uvedli pouze dva osobní automobily Ford Fiesta nabytých v letech 2009 a 2010, nyní v odhadované ceně 2x 2.000 Kč, a dále věci tvořící vybavení domácnosti, jako televizor, lednice, pračka, počítač, hi-fi souprava, video, domácí kino, mraznička a kuchyňská linka, -z přihlášky pohledávky věřitele č. 6 SHYLOCK s.r.o., že tento přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka Dušana anonymizovano pohledávku v celkové výši 142,099,58 Kč splatnou od 20.7.2010, -z přihlášky pohledávky věřitele České podnikatelské pojišťovny, a.s. Vienna Insurance Group, že tento věřitel přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka Dušana anonymizovano vykonatelnou pohledávku ve výši 8.280 Kč splatnou dne 22.11.2010, -z přihlášky pohledávky věřitele LXR consulting s.r.o., že tento věřitel přihlásil do insolvenčního řízení dlužnice Květoslavy anonymizovano směnečnou pohledávku ve výši 100.000 Kč splatnou od 20.1.2010, -z přihlášky pohledávky věřitele SHYLOCK s.r.o., že tento věřitel přihlásil do insolvenčního řízení dlužnice Květoslavy anonymizovano pohledávku v celkové výši 142.099,58 Kč splatnou od 20.7.2010. (KSOS 14 INS 7119/2013)

Podle ust. § 235 odst. 1 IZ, neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.

Podle ust. § 237 odst. 1 IZ, povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch.

Podle ust. § 239 odst. 3 IZ, insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne.

Podle ust. § 239 odst. 4 IZ, dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění. Vylučovací žaloba není přípustná.

Podle ust. § 240 IZ, právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (odstavec 1). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2). Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 3). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není a) plnění uložené právním předpisem, b) příležitostný dar v přiměřené výši, c) poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo d) právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka.

Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že žaloba žalobkyně byla podána včas, tj. ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Právní úkon, který učinili dlužníci, byl učiněn ve prospěch osoby blízké, neboť dlužníci jako rodiče převedli na svou dceru nemovitost-byt; darovací smlouva byla uzavřena 27.11.2010, tedy méně jak 3 roky před zahájením insolvenčního řízení dlužníků, které bylo zahájeno 14.3.2013. Byl-li tento právní úkon učiněn ve prospěch (KSOS 14 INS 7119/2013) osoby dlužníkům blízké, má se za to, že byl učiněn v době, kdy byli dlužníci již v úpadku. Žalovaný zpochybňoval, že by v době uskutečnění právního úkonu byli dlužníci skutečně v úpadku. Přihláškami pohledávek do insolvenčního řízení dlužníků však bylo prokázáno, že ke dni, kdy nastaly účinky právního úkonu, tj. ke dni 29.11.2010, kdy byla darovací smlouva zavkladována do katastru nemovitostí, byli dlužníci již v úpadku, neboť měli nejméně dvě splatné pohledávky nikoliv v nepatrné výši, které byly více jak 30 dnů po lhůtě splatnosti a ze strany dlužníků nebyly hrazeny, jedná se o pohledávku věřitele SHYLOCK s.r.o. a o pohledávku věřitele LXR consulting s.r.o.

Odvolací soud se ztotožňuje se soudem prvního stupně, že uzavřená darovací smlouva je právní úkon bez přiměřeného protiplnění, neboť nemovitosti byly oběma dlužníky darovány bezúplatně; dlužníkům se nedostalo žádného reálného protiplnění, ze kterého by mohli dlužníci uspokojit své věřitele, vůči kterým v té době již měli splatné závazky. Darování nemovitosti-bytu nelze přitom považovat za příležitostný dar v přiměřené výši, tak, jak správně uzavřel soud prvního stupně.

K námitce žalovaného, že se nejedná o zkracující právní úkon ve smyslu ust. § 235 odst. 1 IZ odvolací soud uvádí, že již v rozsudku ze dne 27.2.2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněném pod č. 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud uzavřel, že ust. § 235 odst. 1, věty první insolvenčního zákona není samostatnou definicí neúčinného právního úkonu dlužníka; pouze pojmenovává základní rys takového právního úkonu dlužníka, totiž, že jde o právní úkon nebo o právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných s tím, že z ust. § 240 až § 242 insolvenčního zákona se pak podává, že právě jejich prostřednictvím se dává (pro insolvenční účely) obsah pojmu zkracující právní úkon dlužníka a zvýhodňující právní úkon dlužníka .

Není důvodná ani odvolací námitka žalovaného, že žalobkyně měla povinnost tvrdit a prokázat, že dlužníci měli v úmyslu zkrátit uspokojení věřitele. V rozsudku ze dne 30.9.2015 sen. zn. 29 ICdo 17/2013 Nejvyšší soud uzavřel, že skutková podstata neúčinných právních úkonů dlužníka bez přiměřeného protiplnění dle ust. § 240 IZ je koncipována jinak, než skutková podstata odporovatelnosti dle ust. § 42a občanského zákoníku, když k naplnění skutkové podstaty ust. § 240 IZ se nevyžaduje dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, ale pouze zjištění, že dlužník byl v době uskutečnění zpochybněného právního úkonu v úpadku (nebo že tento právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku). V rozsudku ze dne 22.12.2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, který je veřejnosti přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud pak doplnil, že odlišnost obou úprav však nic nemění na obecné (i pro poměry insolvenční neúčinnosti právních úkonů dlužníka uplatnitelné) platnosti závěru, že podmínky odporovatelnosti se posuzují ke dni vzniku právního úkonu (v poměrech § 240 IZ se takto zkoumá, zda v době vzniku právního úkonu bez přiměřeného protiplnění byl dlužník v úpadku, nebo zda takový právní úkon k jeho úpadku vedl /§ 240 odst. 2 IZ/). Jestliže se (i) podmínky odporovatelnosti ve smyslu ust. § 240 IZ posuzují ke dni vzniku právního úkonu, znamená to, že ke stejnému okamžiku se (KSOS 14 INS 7119/2013) zjišťuje i to, zda měl dlužník po uzavření odporovaného právního úkonu další dostatečný majetek k uspokojení věřitelů (v jejichž prospěch se insolvenční neúčinnost vyslovuje).

Byť žalovaný tvrdil, že v době uskutečnění právního úkonu měli dlužníci jiný majetek, a to konkrétně byt a peněžní prostředky na účtech, toto své tvrzení žalovaný neprokázal. V řízení bylo prokázáno, že jediným hodnotným majetkem dlužníků byl právě onen byt, který převedli darovací smlouvou na svou dceru. Pokud se jedná o druhou nemovitost, která je v současné době ve vlastnictví dlužníka Dušana anonymizovano , tj. rodinný dům čp. 50 v k.ú. Lichnov u Bruntálu, tak tuto nemovitost nabyl dlužník do svého vlastnictví až ke dni 9.12.2010. V době, kdy nastala účinnost darovací smlouvy, tj. k datu 29.11.2010, neměli dlužníci žádný jiný majetek (vyjma věcí nepatrné hodnoty tvořící vybavení domácnosti) k uspokojení svých věřitelů, vůči kterým v té době měli již splatné závazky. K námitce odvolatele, že spor nemá žádného ekonomického významu, když na nemovitosti uplatnil práva zajištěný věřitel, odvolací soud uvádí, že podle jeho přesvědčení pro posouzení neúčinnosti právního úkonu je rozhodující stav, který zde existoval v době, kdy byl právní úkon učiněn, resp. kdy nastaly účinky tohoto právního úkonu.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle ust. § 219 o.s.ř. a rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil ve výrocích I., II. a III.

Ve výroku IV. rozhodl soud prvního stupně o přenosu poplatkové povinnosti podle ust. § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích č. 549/91 Sb. Podle ust. § 11 odst. 2, písm. n) zákona o soudních poplatcích je insolvenční správce osvobozen od placení soudního poplatku z žaloby a poplatková povinnost proto přechází na žalovaného, není-li též osvobozen od placení soudního poplatku. Vzhledem k tomu, že na straně žalované vystupuje také insolvenční správce, který je osvobozen od soudního poplatku, změnil odvolací soud podle ust. 220 odst. 1 o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. tak, že žalovanému se neukládá povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 5.000 Kč.

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný nebyl s podaným odvoláním úspěšný, žalobkyně se výslovně vzdala práva na náhradu nákladů odvolacího řízení, a proto odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo (KSOS 14 INS 7119/2013)

je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však také doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 31. května 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu