13 VSOL 134/2013
24 ICm 2031/2010 13 VSOL 134/2013 13 VSOL 133/2013-517 (KSBR 24 INS 7483/2009) ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudců JUDr. Jaroslava Hikla a JUDr. Heleny Krejčí ve věci žalobkyně Mgr. Romany Andělové, Brno, Roubalova 13, PSČ 602 00, jako insolvenční správkyně dlužníka KRAHÜT-GROUP, s.r.o., se sídlem Chudčice 68, PSČ 664 71, identifikační číslo: 26235200, proti žalovaným 1) Miroslavu Kratochvílovi, nar. 11.11.1947 a 2) Haně Kratochvílové, nar. 22.10.1948, oba bytem Žďár nad Sázavou, Špálova 10, PSČ 591 01, zastoupeným Mgr. et Bc. Lubošem Klimentem, advokátem se sídlem Žďár nad Sázavou, Nádražní 21, PSČ 591 01, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 24 ICm 2031/2010 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka KRAHÜT-GROUP, s.r.o., se sídlem Chudčice 68, PSČ 664 71, identifikační číslo: 26235200, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. KSBR 24 INS 7483/2009, o odvolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu 13 VSOL 133/2013 (KSBR 24 INS 7483/2009) v Brně ze dne 3.6.2013, č.j. 24 ICm 2031/2010-355 (KSBR 24 INS 7483/2009),

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se pot vrzuje.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 1.852 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně České republice-na účet Vrchního soudu v Olomouci náklady státu ve výši 0 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně rozsudkem, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, určil, že Dohoda o vypořádání závazku uzavřená dne 10.2.2009 mezi dlužníkem a žalovanými 1) a 2), na základě které dlužník převedl na žalované 1) a 2) movité věci označené jako: Osobní automobil Škoda Octavia kombi, SPZ: 1J8 3814, Skříňový nákladní automobil IVECO, SPZ: 1J8 3840, Osobní automobil AUDI A4, SPZ: 1J9 6960, Perlový mlýn Turnomill, Perlový mlýn 20 l, Perlový mlýn 30 l, Tónovací automat TEMATIC, Vysokozdvižný vozík DESTA, Tónovač manuální, Colorimetr a Dispergační míchadlo, je neúčinným právním úkonem (výrok l.), zavázal žalované 1) a 2) k povinnosti společně a nerozdílné žalobkyni vydat: 1) Osobní automobil Škoda Octavia kombi, SPZ: 1J8 3814, 2) Perlový mlýn objem 20 l, 3) Perlový mlýn objem 30 l, 4) Vysokozdvižný vozík DESTA DVHM 2022 TN, 5) Tónovač manuální D23 PRM 12, 6) Colorimetr Color Exe XTH a 7) Dispergační míchadlo ISPERGHALL 865, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), uložil žalovaným 1) a 2) povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 374.100 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), a dále rozhodl o povinnosti žalovaných 1) a 2) společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 2.747 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.) a o povinnosti žalovaných 1) a 2) společně a nerozdílně zaplatit na účet Krajského 13 VSOL 133/2013 (KSBR 24 INS 7483/2009) soudu v Brně soudní poplatek za podanou žalobu ve výši 1.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.).

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že nejprve zkoumal, zda byla naplněna obecná definice neúčinného úkonu obsažená v ustanovení § 235 odst. 1 insolvenčního zákona, tedy, zda dlužník tím, že dne 10.2.2009 uzavřel s žalovanými tzv. dohodu o vypořádání závazku (o čemž není mezi účastníky sporu), zkrátil možnost uspokojení svých věřitelů nebo zvýhodnil žalované na úkor jiných věřitelů. Dále zkoumal, zda byly splněny pozitivní stránky některé ze skutkových podstat neúčinného úkonu-v daném případě skutkové podstaty uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 a odst. 2 nebo ustanovení § 241 insolvenčního zákona s tím, že skutkové podstaty neúčinného úkonu uvedené v § 240 odst. 1 a odst. 2 (právní úkon bez přiměřeného protiplnění) a § 241 insolvenčního zákona (zvýhodňující právní úkon) zakotvují podmínku, že se jedná o právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. S ohledem na zjištění učiněná na základě provedeného dokazování soud prvního stupně uzavřel, že dlužník byl v den uzavření dohody (dne 10.2.2009) v úpadku, neboť v této době měl minimálně dvanáct věřitelů s pohledávkami více jak tři měsíce po lhůtě splatnosti (některé pohledávky byly splatné déle jak jeden rok), jež přesahovaly částku 1.000.000 Kč, a dále měl závazek vůči věřiteli 3P-CHEM s.r.o. ve výši 2.351.688,30 Kč, splatný od 23.12.2007 do 13.8.2008. Nad rámec" soud prvního stupně dále uvedl, že právní úkon byl učiněn ve prospěch osoby dlužníkovi blízké, neboť žalovaní jsou rodiči jednatele a společníka dlužníka a druhý společník dlužníka je jejich zetěm, a tedy se má za to, že právní úkon je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. Návrhu na provedení důkazu trestním spisem, vedeným u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ve věci jednatele dlužníka soud prvního stupně nevyhověl, neboť-jak vyložil-otázka posouzení dlužníkova úpadku je otázkou právní, nadto znalecký posudek soudního znalce, vypracovaný k otázce dlužníkova úpadku v trestním řízení (jež bylo vedeno u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ve věci jednatele dlužníka) předmětem dokazování byl, přičemž závěry soudního znalce nejsou v rozporu se závěry učiněnými soudem. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně dále učinil zjištění, že žalovaní poskytli dlužníkovi půjčku ve výši 930.000 Kč, dlužník na tuto půjčku žalovaným vrátil bankovními převody 420.000 Kč a na základě dohody ze dne 10.2.2009 převedl na žalované za poskytnutou půjčku movité věci v hodnotě 1.053.200 Kč, jak plyne ze znaleckých posudků. S ohledem na tato zjištění pak uzavřel, že na základě dohody ze dne 10.2.2009 se dlužník zavázal poskytnout žalovaným plnění ve výši 1.053.200 Kč za protiplnění ve výši 510.000 Kč (na půjčku ve výši 930.000 Kč dlužník žalovaným již dříve zaplatil 420.000 Kč), tedy za plnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší, než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se dlužník zavázal v době, kdy byl v úpadku. Námitky žalovaných, že uzavřením dohody ze dne 10.2.2009 se snažili majetkovou podstatu dlužníka zvětšit, a že dlužníkovi poskytli 13 VSOL 133/2013 (KSBR 24 INS 7483/2009)

částku 1.580.000 Kč za movité věci v hodnotě 750.000 Kč, posoudil soud prvního stupně jako nedůvodné. K námitce žalovaných, že nevěděli o tom, že dlužník je v úpadku a že nejsou osobami dlužníkovi blízkými, soud prvního stupně uvedl, že ustanovení § 240 odst. 1 a odst. 2 insolvenčního zákona podmínku, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění musí být učiněn ve prospěch osoby dlužníkovi blízké, ani podmínku, že by druhé osobě musel být dlužníkův úpadek znám, neobsahuje, nicméně-jak soud prvního stupně pokračoval-podle samotného vyjádření žalovaných (v podání doručeném soudu dne 30.9.2011 a u jednání v řízení před soudem prvního stupně) žalovaní věděli, že dlužník měl mizivou šanci na uzavření úvěrové smlouvy s bankovním ústavem, takže je zřejmé, že jim úpadek dlužníka znám byl. Tvrzení, že poskytli dlužníkovi i půjčku ve výši 650.000 Kč-jak soud prvního stupně uzavřel-žalovaní na základě těch důkazů, které soudu předložili-smlouvy o půjčce a příjmového pokladního dokladu č. 09/p0133-neprokázali. Podle soudu prvního stupně si tyto důkazy samy odporují, když ve smlouvě o půjčce dlužník a žalovaní prohlásili, že poskytli dlužníkovi půjčku dne 23.1.2006, přičemž podle příjmového pokladního dokladu č. 09/p01338 měla být půjčka žalovanými poskytnuta 28.2.2009. Také soudní znalec Milan Flek ve svém znaleckém posudku (č. 487/10, vypracovaném pro účely trestního řízení ve věci vedené u Policie České republiky Žďár nad Sázavou pod sp.zn. KRPJ-7184-50/TČ-2009-161481), vyloučil, že by částka 650.000 Kč byla dlužníkovi poskytnuta. Pro závěr, že žalovaní dlužníkovi půjčku ve výši 650.000 Kč neposkytli, svědčí podle soudu prvního stupně i to, že částka 650.000 Kč měla být podle tvrzení žalovaných uhrazena v hotovosti (za situace, kdy § 4 zákona č. 254/2004 Sb. v uvedené době stanovil, kdy jsou fyzické a právnické osoby povinny provést platbu bezhotovostně), a dále také neobvyklé chování dlužníka, žalovaných a dalších jejich příbuzných před a po podpisu dohody, konkrétně to, že dlužník činil kroky směřující k převodu svého majetku na jiné osoby. Již deset měsíců před uzavřením dohody-v dubnu roku 2008 uzavřel s obchodní společností ZARIMEX, s.r.o. smlouvu o úvěru, i když předmětem jeho podnikání poskytování úvěrů a půjček nebylo, přičemž (bez jakéhokoliv zajištění) této společnosti předal částku 6 mil. Kč v hotovosti během několika dnů. Po uzavření dohody pak movité věci dlužník nadále užíval, čtyři měsíce po uzavření dohody jednatel dlužníka a jeho sestra (která do té doby byla u dlužníka zaměstnána) založili společnost Global Paints s.r.o. s obdobným předmětem podnikání jako dlužník a za tři dny po založení této společnosti žalovaní přenechali uvedené společnosti movité věci do nájmu. I po uzavření smlouvy o nájmu movité věci mezi žalovanými a společností Global Paints s.r.o. zůstaly movité věci v držení dlužníka a jednatel dlužníka Radek Kratochvíl o nich rozhodoval. Společnost Global Paints s.r.o., založená dětmi žalovaných, měla obdobný předmět podnikání jako dlužník, převzala jeho sídlo i zaměstnance, a dlužník poté, co změnil sídlo na Chudčice 68, v novém sídle poštu nepřebíral. Podle přesvědčení soudu prvního stupně tento ucelený řetězec kroků účastníků dohody ze dne 10.2.2009 opodstatňuje závěr, že půjčka ve výši 650.000 Kč dlužníkovi poskytnuta žalovanými nebyla a uzavření smlouvy o půjčce mělo jediný cíl-vyvést z majetku dlužníka movité věci. Podle závěrů soudu prvního stupně je dohoda ze dne 13 VSOL 133/2013 (KSBR 24 INS 7483/2009)

10.2.2009 právním úkonem bez přiměřeného protiplnění. Uzavřením dohody ze dne 10.2.2009 dlužník splnil svůj dluh ve výši 150.000 Kč žalovaným dříve, než se stal splatným (dluh měl splatit jednorázově do 17.12.2009), a současně dohodl změnu svého závazku vůči žalovaným ve svůj neprospěch, kdy za půjčku ve výši 510.000 Kč se zavázal žalovaným předat movité věci v hodnotě 1.053.200 Kč. Podle soudu prvního stupně uzavřením dohody došlo ke zmenšení majetku dlužníka (o movité věci v hodnotě 1.053.200 Kč) a v důsledku uvedené dohody nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitelé dlužníka nemohou dosáhnout uspokojení svých pohledávek z majetku dlužníka, ačkoliv-nebýt těchto úkonů-by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojili. Dlužník totiž nevlastní takový majetek, který postačuje k tomu, aby se z něho uspokojil například věřitel 3P-CHEM s.r.o. s vykonatelnou pohledávkou, uznanou dlužníkem ve výši jistiny 1.897.098,62 Kč, neboť ke dni zahájení insolvenčního řízení dlužník vlastnil pouze nemovitosti v katastrálním území Sazomín v hodnotě 50.000 Kč, na účtu měl peněžní prostředky ve výši 61.855,20 Kč a evidoval pohledávky v nominální hodnotě 222.527,05 Kč. Uzavřením dohody se tak dostalo žalovaným na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení (ve výši 100 % jejich pohledávky), než jaké by jim jinak náleželo v konkursu, tedy uzavřením dohody dlužník zvýhodnil žalované na úkor jiných svých věřitelů. K uzavření dohody ze dne 10.2.2009 přitom došlo v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení, žalobu podala osoba k tomu oprávněná ve lhůtě do jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku, a byla podána proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Za tohoto stavu soud prvního stupně žalobě na určení, že dohoda ze dne 10.2.2009 je neúčinným právním úkonem, vyhověl a současně zavázal žalované, aby vydali do majetkové podstaty původní dlužníkovo plnění z neúčinného právního úkonu tam, kde je to možné, a pokud se týká movitých věcí, jež už vydány nemohou být, zavázal žalované k poskytnutí rovnocenné náhrady. Při stanovení výše rovnocenné náhrady vycházel z částek, určených soudním znalcem Ing. Dušanem Hasoněm ve znaleckém posudku. Námitky žalovaných, že některé movité věci (Perlový mlýn Turnomill a Tónovací automat TEMATIC) převzali jako torza, vyhodnotil soud prvního stupně rovněž jako nedůvodné, neboť dlužník sám v tzv. předávacím protokolu, který předložil Finančnímu úřadu Brno-venkov dne 10.2.2009, učinil prohlášení, že všechny movité věci byly ve stavu schopném provozu, a žalovaní tyto věci dne 5.6.2009 následně pronajali za úplatu nájemci Global Paints s.r.o. Jako bez významu posoudil soud prvního stupně i námitky, že některé z věcí jsou dosud zapsány v majetkové podstatě dlužníka, s tím, že takové námitky nemají oporu v insolvenčním zákoně. Skutečnost, že dlužník nebyl ke dni uzavření dohody předlužen, je rovněž podle soudu prvního stupně bez významu, neboť předlužení nepatří mezi předpoklady, za nichž by soud mohl odpůrčí žalobě vyhovět, úpadek ve formě platební neschopnosti byl přitom zjištěn. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žalovaní, kteří neměli ve věci úspěch, jsou povinni zaplatit žalobkyni účelně vynaložené náklady řízení, 13 VSOL 133/2013 (KSBR 24 INS 7483/2009) jež v dané věci sestávají ze spotřebované zálohy na znalečné. Žalobkyně složila zálohu na vypracování znaleckého posudku ve výši 5.000 Kč, žalovaní (rukou společnou a nerozdílnou) rovněž 5.000 Kč, přičemž z těchto prostředků bylo ustanovenému znalci zaplaceno celkem 5.494 Kč. Žalobkyně i žalovaní ze složené zálohy vynaložili vždy částku 2.747 Kč. Žalovaným jako procesně neúspěšné straně právo na náhradu takto spotřebované zálohy nevzniklo, žalobkyni soud tuto částku přiznal k tíži žalovaných. Dále soud prvního stupně zavázal žalované-s ohledem na výsledek řízení-k povinnosti zaplatit společně a nerozdílně soudní poplatek za podanou žalobu vzhledem k tomu, že v daném případě je žalobkyně, jako insolvenční správkyně, od placení soudních poplatků osvobozena.

Proti tomuto rozsudku podali žalovaní odvolání, v němž soudu prvního stupně vytýkali, že neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, dále že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolatelé namítali, že soud prvního stupně neprovedl důkaz znaleckým posudkem, jímž mělo být zjištěno, zda se žalovaným dostalo v souvislosti s uzavřením dohody vyššího uspokojení jejich pohledávky vůči dlužníkovi, než jakého by se jim dostalo v konkursu. Podle názoru odvolatelů není soud oprávněn sám posuzovat natolik odbornou otázku, jakou je určení, zda jde o zvýhodňující nebo zkracující právní úkon, respektive zda se žalovaným dostalo vyššího uspokojení, než jaké by jim náleželo v konkursu. Odvolatelé poukazovali na to, vycházel-li soud prvního stupně z posudku znalce Ing. Milana Fleka, podle něhož byli žalovaní sporným právním úkonem zvýhodněni oproti jiným věřitelům, již v řízení před soudem prvního stupně namítali nesprávnost závěrů znalce, neboť ten vycházel striktně z účetních hodnot. Movité věci, které žalovaní na základě uvedeného právního úkonu získali, přitom měly podle znaleckých posudků hodnotu nejvýše kolem 1 mil. Kč, nikoliv 1.580.000 Kč. Závěr znalce, že žalovaní byli oproti jiným věřitelům zvýhodněni, neboť obdrželi protiplnění v hodnotě 100 % své pohledávky, je tak bezcenný. Odvolatelé rovněž poukázali na to, že soudní znalec Ing. Milan Flek ve znaleckém posudku dospěl k závěru, že dlužník poskytl žalovaným na splacení jejich pohledávky bankovními převody v období let 2006 a 2007 částku 420.000 Kč, avšak s tím, že jejich pohledávka činila 1.830.000 Kč, nikoli 1.580.000 Kč, jak soud prvního stupně dovozuje. Úvaha soudu prvního stupně o poměru hodnoty plnění, kterého se dostalo žalovaným na základě dohody ze dne 10.2.2009, vůči hodnotě jejich pohledávky za dlužníkem, tak vycházejí z nesprávných skutkových zjištění. Soud prvního stupně v rámci svých závěrů také dovodil, že dohoda ze dne 10.2.2009 je právním úkonem uzavřeným mezi osobami blízkými, tento svůj závěr však náležitě neodůvodnil, nepodepřel jej judikaturou či zákonnými ustanoveními. Otázka, zda lze na rodiče jednatele právnické osoby nahlížet jako na osoby blízké této 13 VSOL 133/2013 (KSBR 24 INS 7483/2009) právnické osobě, je přitom otázkou zásadního právního významu. Pro nedostatek důvodů je rozsudek soudu prvního stupně v této části nepřezkoumatelný. Dále odvolatelé namítali, že v řízení před soudem prvního stupně nebylo prokázáno, že by žalovaní měli vědomost o úpadku nebo finanční situaci dlužníka, nebylo prokázáno, že by o úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele věděli, a nebyl prokázán ani úmysl dlužníka zkrátit své věřitele. S odkazem na závěry v rozsudku Vrchního soudu v Praze sp.zn. 11 Cmo 47/96 odvolatelé zdůraznili, že žalobce musí v odpůrčí žalobě tvrdit skutkové okolnosti, z nichž bude úmysl dlužníka možno dovodit, takové okolnosti však žalobkyně netvrdila. Zkracující úmysl dlužníka a případná vědomost žalovaných o takovém úmyslu nadto nebyla prokázána. Soudem uváděná skutečnost, že žalovaní se měli vyjádřit tak, že dlužník měl mizivou šanci na uzavření úvěrové smlouvy s bankovním ústavem, nevypovídá ničeho o tom, zda dlužník je či není v úpadku, pouze o domněnce žalovaných, že dlužník nebude splňovat podmínky pro poskytnutí úvěru (například z důvodu nedostatečného zajištění jeho krytí aj.). Odvolatelé také poukázali na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 955/2005, podle něhož věřitel nese v případě odpůrčí žaloby břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně toho, že k uspokojení věřitelovy pohledávky prokazatelně nelze použít jiný majetek dlužníka, a stejně nese důkazní břemeno k prokázání tvrzení o tom, že druhé straně byl zkracující úmysl dlužníka znám. Podle odvolatelů byla dohoda uzavřena v době, kdy dlužník měl podle znaleckého posudku Ing. Milana Fleka více majetku než závazků, nemohlo tedy dojít k poškození věřitelů, neboť pro uspokojení jejich pohledávek v případném konkursu byl majetek dlužníka zcela dostačující. Skutečnost, že v insolvenčním řízení došlo k ocenění nemovitostí dlužníka částkou, odpovídající asi 1/20 znaleckého posudku", nelze brát jako předvídatelný vývoj, s nímž by dlužník musel počítat. Odvolatelé dále citovali závěry v rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 3358/2011 s tím, že dále v rozsudku sp.zn. 21 Cdo 4333/2007 Nejvyšší soud také dovodil, že nejde o zkracující právní úkon, pokud byla dlužníkovi za převedené věci poskytnuta jejich obvyklá cena. Obvyklá cena movitých věcí, převedených na základě dohody ze dne 10.2.2009, byla určena posudkem znalce, přičemž ze znaleckých posudků plyne, že věci převedené na základě dohody ze dne 10.2.2009 mají cenu 850.800 Kč s DPH (709.400 Kč bez DPH), nikoli 1.053.200 Kč, jak se uvádí v odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku. Na půjčku žalovaných 1.830.000 Kč bylo dlužníkem zaplaceno 420.000 Kč, dále byly převedeny movité věci v ceně 709.400 Kč bez DPH, takže i v případě, pokud by částka 650.000 Kč nebyla fakticky zaplacena, stále zbývá 760.000 Kč jakožto dluh dlužníka vůči žalovaným. Nelze tudíž souhlasit ani se závěrem soudu prvního stupně, že pohledávka žalovaných byla stoprocentně uspokojena, nehledě na to, že dlužníkovi byla ze strany žalovaných poskytnuta skutečně částka ve výši 1.830.000 Kč. Z příjmového pokladního dokladu č. 09/p0133 ze dne 28.2.2009 plyne, že tento doklad je vystavován na půjčku 650.000 Kč z roku 2006, přitom znalec Ing. Milan Flek uzavřel, že půjčka z roku 2006 byla dne 28.2.2009 pouze zanesena do účetnictví. Závěr soudu prvního stupně, že v době uzavření dohody tento dluh dlužníka vůči žalovaným neexistoval, je tedy nesprávný. Dále odvolatelé 13 VSOL 133/2013 (KSBR 24 INS 7483/2009) poukázali na to, že již v řízení před soudem prvního stupně uplatnili námitku, že některé z movitých věcí obdrželi jako torza. Odvolatelé přitom nejsou osobami znalými technických náležitostí přístrojů, nejsou schopni rozpoznat, zda se jedná o torzo přístroje, či o přístroj plně funkční, s ohledem na to proto nelze vycházet z tzv. předávacího protokolu předloženého Finančnímu úřadu Brno-venkov dne 10.2.2009, neboť podpis odvolatelů pod prohlášením, že veškeré přístroje jsou v provozuschopném stavu, nemá žádnou vypovídací hodnotu z důvodu jejich věcné neznalosti". Konečně odvolatelé poukázali na to, že v řízení před soudem prvního stupně byla třikrát povolena změna žalobního petitu, naposledy při posledním jednání ve věci, kdy byli účastníci vyzváni k závěrečným přednesům. Podle odvolatelů byla žalobkyně soudem hmotněprávně poučována, jakým způsobem má být navržena změna žalobního petitu, což je nepřípustné. Kromě toho žalobkyně uplatnila nárok na vydání věcí až v únoru 2013, tedy dva roky po uplynutí prekluzivní lhůty podle § 239 odst. 3 insolvenčního zákona. V této souvislosti také upozornili na to, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně uplatnili námitku věcné nepříslušnosti krajských soudů. U jednání odvolacího soudu odvolatelé dále doplnili, že v mezidobí byl v trestní věci vypracován nový znalecký posudek s tím, že trestní řízení skončilo zproštěním obžaloby jednatele dlužníka Radka Kratochvíla, neboť znalec jednoznačně potvrdil, že ke zvýhodnění věřitelů nedošlo. Odvolatelé navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v celém rozsahu zamítl.

Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Poukázala na to, že i pokud by bylo prokázáno, že žalovaní půjčku ve výši 650.000 Kč dlužníkovi poskytli, je zřejmé, že v důsledku uzavřené dohody ze dne 10.2.2009 byli žalovaní uspokojeni na úkor ostatních věřitelů. Ostatní věřitelé byli zkráceni, když z dispozice dlužníka byly na základě této dohody vyvedeny veškeré výrobní prostředky.

Státní zastupitelství navrhlo, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. V řízení bylo prokázáno, že dlužník byl ke dni 10.2.2009, kdy byla dohoda uzavřena, v úpadku, neboť v té době měl více věřitelů a závazky, jež byly více jak 30 dnů po lhůtě splatnosti, které neplnil více jak tři měsíce. Dohodou došlo k vyvedení podstatné části dlužníkova podniku a žalovaní, jež podle svých tvrzení měli vůči dlužníkovi pohledávku, tak byli zvýhodněni na úkor ostatních věřitelů. Dohoda ze dne 10.2.2009 je tak právním úkonem neúčinným ve smyslu ustanovení § 241 insolvenčního zákona. Pokud se týká závěru, že se jednalo i o právní úkon bez přiměřeného protiplnění, podle názoru státního zastupitelství byla tvrzená půjčka ve výši 650.000 Kč půjčkou fiktivní.

Dne 1.1.2014 nabyl účinnosti zákon č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), 13 VSOL 133/2013 (KSBR 24 INS 7483/2009) ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb. o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů. Podle ČI. II-přechodného ustanovení zákona č. 294/2013 Sb., zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ"), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobami oprávněnými, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o.s.ř.), a poté, co doplnil dokazování, dospěl k závěru, že odvolání žalovaných není důvodné. Vady uvedené v ustanovení § 212a odst. 5 o.s.ř. se z obsahu spisu nepodávají.

Ve vztahu k odvolacím námitkách odvolací soud předesílá, že postup soudu prvního stupně, který v průběhu řízení připustil-byť několikrát-změnu žaloby, nelze hodnotit jako postup neobvyklý. Ustanovení § 95 o.s.ř. umožňuje žalobci, aby obsah svého návrhu-žaloby-a své požadavky přizpůsoboval nejen svým představám na řešení sporu nebo jiné právní věci, jak se mu vyjevily v průběhu řízení, ale také procesně nebo hmotněprávně změněné situaci, ukazuje-li se, že nadále nemohou obstát. Ke změně návrhu pak může dojít kdykoliv za řízení, dokud nebylo vyhlášeno rozhodnutí, kterým se řízení končí, s tím, že k tomuto procesnímu úkonu je pak třeba souhlasu soudu a soud může připustit změnu návrhu (žaloby), jsou-li splněny stanovené předpoklady. Změnou žaloby nebo návrhu na zahájení řízení se rozumí zejména změna spočívající v tom, že žalobce na základě stejného skutkového základu požaduje stejné plnění ve větším rozsahu, než se domáhal v návrhu (jde o tzv. rozšíření návrhu), nebo na základě stejného skutkového základu požaduje jiné plnění, např. místo uložení povinnosti k nepeněžitému plnění se domáhá zaplacení peněžité částky, nebo na základě stejného skutkového stavu požaduje místo splnění povinnosti vydání určujícího výroku, nebo naopak, to je mění žalobu o plnění na určovací žalobu, nebo naopak, nebo sice požaduje stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než ho vylíčil v návrhu, a to buď zcela nového nebo doplněného o další rozhodující skutečnosti, anebo na základě jiného skutkového stavu požaduje jiné plnění, popřípadě navrhuje vydání určovacího rozhodnutí, a naopak. Pokud se týká prvních třech uvedených případů, žalobce mění pouze žalobní petit. 13 VSOL 133/2013 (KSBR 24 INS 7483/2009)

V daném případě žalobkyně u jednání dne 4.2.2013 předložila soudu podání z téhož data, označené jako návrh na připuštění změny žalobního petitu", v němž změnila svůj (další) žalobní požadavek peněžitého plnění tak, že se domáhá uložení povinnosti žalovaných společně a nerozdílně vydat žalobkyni do majetkové podstaty movité věci, v žalobě blíže specifikované (jež měly být převedeny na základě úkonu, ve vztahu k němuž s domáhala určení jeho účinnosti) nebo eventuálně do majetkové podstaty dlužníka zaplatit částku ve výši 1.580.000 Kč představující rovnocennou náhradu pro případ, že nebude možné předmětné movité věci vydat. Jak z údajů uvedených v tomto podání vyplývá, žalobkyně touto změnou žaloby reagovala na zjištění, jež vyplynula z dosavadního průběhu řízení o tom, že žalovaní mají ve své dispozici movité věci, jež jsou předmětem dohody o vypořádání závazků ze dne 10.2.2009. Tuto změnu žaloby soud prvního stupně připustil usnesením ze dne 8.2.2013, č.j. 24 ICm 2031/2010-269 (KSBR 24 INS 7483/2009). Podáním ze dne 8.2.2013, označeným jako návrh na připuštění změny žalobního petitu", pak žalobkyně svůj žalobní požadavek na vydání do majetkové podstaty původního dlužníkova plnění z neúčinného právního úkonu (movitých věcí), eventuálně na poskytnutí rovnocenné náhrady pro případ, že by je nebylo možno do majetkové podstaty vydat, dále upřesnila tak, že jednak doplnila údaje k identifikaci jednotlivých movitých věcí, a dále ve vztahu ke každé jednotlivé movité věci doplnila požadavek na poskytnutí rovnocenné náhrady odpovídající obvyklé ceně té které věci ke dni převodu vlastnického práva, to je ke dni 10.2.2009, zjištěné znaleckým posudkem, přestavující rovnocennou náhradu pro případ, že nebude možno předmětnou movitou věc do majetkové podstaty vydat. Změna žaloby (žalobního petitu) byla advokátovi žalovaných i státnímu zastupitelství doručena, a ti se k této změně také vyjádřili. Poté, co byl ve věci vypracován znalecký posudek ke stanovení obvyklé ceny movitých věcí, u jednání, jež se konalo dne 27.5.2013, žalobkyně dále svůj žalobní petit upřesnila tak, že specifikovala výši rovnocenné náhrady ve vztahu k jednotlivým movitým věcem pro případ, že by je nebylo možno vydat do majetkové podstaty, a soud u tohoto jednání rozhodl tak, že změna žaloby se připouští. Okolnost, odvolateli namítaná, že se tak stalo u posledního" jednání (jež se konalo dne 27.5.2013, s tím, že rozsudek byl vyhlášen dne 3.6.2013), je přitom za situace, kdy předmět řízení již byl zcela určitě vymezen, a kdy účastníci řízení měli k dispozici znalecký posudek, jímž byla určena obvyklá cena jednotlivých movitých věcí, bez významu a-sama o sobě-takovou vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nepřestavuje.

Nedůvodná je i námitka odvolatelů, že soud prvního stupně porušil zásadu rovnosti účastníků řízení. Námitkám odvolatele je možno přisvědčit potud, že poučovací povinnost soudem nelze samozřejmě rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva. Nicméně nevybočovalo z rámce procesního poučení, pokud soud prvního stupně vyzval žalobkyni, domáhala-li se primárně vydání 13 VSOL 133/2013 (KSBR 24 INS 7483/2009) jednotlivých movitých věcí, a eventuálně rovnocenné náhrady v celkové výši 1.580.000 Kč (bez bližšího rozlišení), aby ve vztahu ke každé movité věci, jejíhož vydání se domáhá, uvedla i údaj o výši rovnocenné náhrady pro případ, nebude-li možno věc do majetkové podstaty dlužníka vydat.

V přezkoumávané věci je právním důvodem podané žaloby uplatnění odpůrčího nároku. Žalobkyně se svou žalobou, doručenou soudu dne 8.12.2010, a změněnou v průběhu řízení, jak shora uvedeno, domáhá určení neúčinnosti právního úkonu-dohody o vypořádání závazku, uzavřené mezi dlužníkem a žalovanými dne 10.2.2009, na základě které dlužník převedl na žalované movité věci, v žalobě blíže specifikované, a dále plnění z tohoto neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty dlužníka. Podle skutkových tvrzení v žalobě dlužník dne 10.2.2009 uzavřel s žalovanými, kteří jsou rodiči Radka Kratochvíla-jednatele společnosti dlužníka, dohodu o vypořádání závazku, na základě které dlužník převedl většinu movitého majetku dlužníka žalovaným, údajně v hodnotě dluhu ve výši 1.580.000 Kč. Uvedená dohoda o vypořádání závazku je neúčinným právním úkonem, neboť převedením majetku došlo k úmyslnému zkrácení věřitelů. Žalovaným, jako rodičům jednatele dlužníka, a tedy osobám blízkým dle § 116 občanského zákoníku, byl dlužníkův úmysl znám dle ustanovení § 242 odst. 2 IZ. Proto jsou žalovaní povinni vydat plnění z neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty. Podle dalších tvrzení v žalobě, v době, kdy dlužník převáděl majetek na žalované, prokazatelně majetek vlastnil, poté, co byl zjištěn úpadek dlužníka, však již žádný majetek dlužníka dohledán nebyl, do majetkové podstaty byla sepsána pouze zemědělská stavba bez č.p./č.e. na st. parcele č. 68, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Žďár nad Sázavou, obec Sazomín na LV č. 280, která má zanedbatelnou hodnotu. Uvedeným úkonem dlužníka došlo k úmyslnému zkrácení možnosti uspokojení jeho věřitelů, což je také dokládáno tím, že jednatel společnosti založil další společnost Global Paints, s.r.o., IČ: 28344774, jejíž předmět činnosti odpovídá předmětu činnosti dlužníka. Žalovaní s žalobou nesouhlasili a navrhli její zamítnutí. V rámci obrany proti žalobě tvrdili, že dlužník v tíživé finanční situaci byl nucen hledat zdroj finančních prostředků za účelem hrazení závazků, měl mizivou šanci získat úvěr, proto se obrátil na žalované (své rodiče), kteří mu poskytli na základě smluv o půjčce částku celkem ve výši 1.580.000 Kč. S ohledem na to, že dlužník neměl dostatek finančních prostředků a byl v prodlení se splácením svých závazků, dohodli se na vypořádání existujícího dluhu převodem movitých věcí na žalované na základě dohody o vypořádání závazku ze dne 10.2.2009.

Podle ustanovení § 235 IZ, ve znění účinném do 31.12.2013, neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (odstavec 1). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zakládá 13 VSOL 133/2013 (KSBR 24 INS 7483/2009) rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (/dále jen odpůrčí žaloba"/ odstavec 2).

Podle ustanovení § 236 odst. 2 IZ, není-li možné vydat do majetkové podstaty původní dlužníkovo plnění z neúčinného právního úkonu, musí být poskytnuta rovnocenná náhrada.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 IZ, povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn, nebo které z něho měly prospěch.

Podle ustanovení § 239 IZ, ve znění účinném do 31.12.2013, odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty; jde o incidenční spor. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat (odstavec 1). Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne (odstavec 3).

Podle ustanovení § 240 IZ, právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (odstavec 1). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2). Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních třech letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 3).

Podle ustanovení § 241 IZ, zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (odstavec 1). Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2). Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, 13 VSOL 133/2013 (KSBR 24 INS 7483/2009) b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné (odstavec 3). Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních třech letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 4).

Odvolací soud-ve shodě se soudem prvního stupně-konstatuje, že žaloba byla podána insolvenčním správcem jako osobou, která je k podání odpůrčí žaloby jedině legitimována, proti žalovaným, jako osobám, které měly z právních úkonů podle tvrzení v žalobě prospěch. Vzhledem k tomu, že účinky rozhodnutí o úpadku (usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9.12.2009, č.j. KSBR 24 INS 7483/2009-A-11) nastaly zveřejněním v insolvenčním rejstříku dne 9.12.2009, je zjevné, že byla-li odpůrčí žaloba doručena soudu dne 8.12.2010, byla podána před uplynutím lhůty uvedené v ustanovení § 239 odst. 3 IZ. Nutno zdůraznit, že z hlediska správnosti závěru soudu prvního stupně o včasnosti podané žaloby je bez významu, pokud žalobkyně uplatnila podanou žalobou nejprve nárok na poskytnutí rovnocenné náhrady, a teprve v průběhu řízení změnila žalobu tak, že se primárně domáhala vydání movitých věcí (jako plnění poskytnutého na základě tvrzeného neúčinného právního úkonu), a teprve pro případ, že by nebylo možno vydat movité věci do majetkové podstaty, jejich rovnocenné náhrady. Uplatnila-li žalobkyně změnou žaloby ze dne 4.2.2014 požadavek na vydání movitých věcí, jako plnění z neúčinného právního úkonu, nejedná se o uplatnění nového" nároku, jak odvolatelé dovozují, nýbrž o nárok, vyplývající z ustanovení § 236 odst. 2 IZ.

Jedná-li se o nárok, vyplývající z ustanovení § 236 odst. 2 IZ, není tudíž ani žádného důvodu, aby o tomto nároku rozhodovaly, jako věcně příslušné, okresní soudy. Námitka odvolatelů ohledně věcné nepříslušnosti krajského soudu tedy rovněž neobstojí.

Z hlediska skutkového stavu bylo soudem prvního stupně správně zjištěno (a správnost těchto zjištění odvolatelé nezpochybnili), že dne 10.2.2009 byla mezi žalovanými (označenými jako věřitelé) a dlužníkem uzavřena dohoda, označená jako dohoda o vypořádání závazku, v níž se (v článku l.) deklaruje, že na základě smluv o půjčkách ze dne 23.1.2006, ze dne 1.11.2006 a ze dne 17.12.2008 poskytli věřitelé dlužníku finanční prostředky celkem ve výši 1.580.000 Kč na základě smluv o půjčkách, s tím, že s ohledem na to, že dlužník se nachází v prodlení s úhradou svého závazku, dohodli se účastníci, že částka ve výši 1.580.000 Kč bude dlužníkem vypořádána převodem vlastnictví movitých věcí. Podle dalších ujednání v dohodě (v článku III.), dlužník na vypořádání závazku ve výši 1.580.000 Kč převádí na věřitele vlastnictví k movitým věcem označeným jako 13 VSOL 133/2013 (KSBR 24 INS 7483/2009) osobní automobil Škoda Octavia kombi, SPZ: 1J8 3814, skříňový nákladní automobil IVECO, SPZ: 1J8 3840, osobní automobil AUDI A4, SPZ: 1J9 6960, Perlový mlýn Turnomill, Perlový mlýn 20 l, Perlový mlýn 30 l, Tónovací automat TEMATIC, Vysokozdvižný vozík DESTA, Tónovač manuální, Kolorimetr a Dispergační míchadlo. Jak bylo soudem prvního stupně dále správně zjištěno, obecná cena (určená znaleckými posudky znalce Ing. Zdeňka Musila č. 1558/03/11, č. 1560/035/11 a č. 1559/034/11, vypracovanými na základě objednávky jednatele dlužníka Radka Kratochvíla) automobilů činila ke dni 10.2.2009, pokud se týká osobního automobilu Škoda Octavia kombi, SPZ: 1J8 3814, 136.000 Kč (dle znaleckého posudku č. 1558/033/11), pokud se týká skříňového nákladního automobilu IVECO, SPZ: 1J8 3840 108.600 Kč (dle znaleckého posudku č. 1560/035/11), a pokud se týká osobního automobilu AUDI A4, SPZ: 1J9 6960 93.800 Kč (dle znaleckého posudku č. 1559/034/11). Obvyklá cena ostatních movitých věcí byla určena znaleckým posudkem soudem ustanoveného znalce Ing. Dušana Hasoně částkami 247.300 Kč-Perlový mlýn Turnomill, 23.600 Kč-Perlový mlýn 20 l, 27.600 Kč-Perlový mlýn 30 l, 197.900 Kč-Tónovací automat TEMATIC, 115.400 Kč-Vysokozdvižný vozík DESTA, 15.400 Kč-Tónovač manuální, 20.000 Kč-Kolorimetr a 67.600 Kč-Dispergační míchadlo. Obvyklá cena všech těchto movitých věcí tedy činila ke dni 10.2.2009 celkem 1.053.200 Kč.

Se závěrem soudu prvního stupně, že dohoda o vypořádání závazku ze dne 10.2.2009 je právním úkonem neúčinným, se odvolací soud ztotožňuje.

Pokud se týká naplnění předpokladů první ze skutkových podstat neúčinného právního úkonu (jež navazují na obecnou definici neúčinnosti právních úkonů pro účely insolvenčního řízení upravenou v ustanovení § 235 IZ), jak jsou vymezeny ve shora citovaném ustanovení § 240 IZ, právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí takový právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytovat plnění buď bezúplatně, nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se dlužník zavázal, přičemž současně jde o úkon, který byl učiněn v době, kdy dlužník již byl v úpadku (nebo o úkon, který vedl k úpadku) a (nebyl-li učiněn ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern), v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení.

Druhou ze skutkových podstat, navazujících na obecnou definici neúčinnosti právního úkonu, upravuje ustanovení § 241 IZ. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu, přičemž současně jde o úkon, který dlužník učinil v době, kdy již byl v úpadku (nebo o úkon, který vedl k úpadku) a (nebyl-li učiněn ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern) v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení. Odstavec 3 uvedeného zákonného ustanovení pak obsahuje demonstrativní výčet zvýhodňujících právních úkonů, s tím, že zvýhodňujícími právními úkony jsou 13 VSOL 133/2013 (KSBR 24 INS 7483/2009) zejména úkony, jimiž dlužník splnil dluh dříve, než se stal splatným, dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, prominul svému dlužníkovi splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, a poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné.

Ani odvolací soud nemá pochybnosti o tom, že dlužník uzavřel s žalovanými dohodu o vypořádání závazku ze dne 10.2.2009 v době, kdy již byl v úpadku, neboť, jak bylo soudem prvního stupně dále zjištěno (a správnost těchto zjištění odvolatelé rovněž nezpochybňovali), v této době měl více věřitelů (minimálně dvanáct), s pohledávkami více jak tři měsíce po lhůtě splatnosti (celkem ve výši minimálně 1.000.000 Kč), a závazek vůči dalšímu věřiteli 3P-CHEM s.r.o. ve výši 2.351.688,30 Kč, jenž byl splatný v době od 23.12.2007 do 13.8.2008. Za tohoto stavu se odvolací soud námitkami odvolatele, zpochybňujícími (další) závěr soudu prvního stupně o tom, že se jednalo o úkon učiněný mezi osobami blízkými (a tedy že se předpokládá, že právní úkon je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku), nezabýval, neboť by to bylo nadbytečné. Vzhledem k tomu, že insolvenční řízení bylo zahájeno dne 30.10.2009 (k insolvenčnímu návrhu dlužníka), byla naplněna i další podmínka, a sice, že právní úkon byl učiněn v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení.

V přezkoumávané věci založil soud prvního stupně své rozhodnutí na závěru, že dohoda o vypořádání závazku ze dne 10.2.2009 je jednak právním úkonem bez přiměřeného protiplnění, a dále zvýhodňujícím právním úkonem. S ohledem na procesní obranu žalovaných je v souvislosti s přezkoumáním správnosti závěru soudu prvního stupně v tomto směru určující posouzení toho, zda žalovaní poskytli dlužníkovi skutečně půjčku ve výši 1.580.000 Kč, jak tvrdili, neboť právě závazek v této výši měl být dohodou ze dne 10.2.2009 vypořádán.

Z hlediska skutkového stavu není mezi účastníky sporu o tom, že žalovaní poskytli dlužníkovi půjčky, a to na základě smlouvy ze dne 23.1.2006 půjčku ve výši 240.000 Kč, na základě smlouvy ze dne 1.11.2006 půjčku ve výši 240.000 Kč, a na základě dvou smluv o půjčce, uzavřených mezi dlužníkem a žalovaným 1) dne 17.12.2008 půjčku ve výši 150.000 Kč a půjčku ve výši 300.000 Kč, s tím, že půjčku ve výši 150.000 Kč se dlužníka zavázal zaplatit jednorázově do 17.12.2009. Na základě uvedených smluv tak byly dlužníkovi poskytnuty půjčky v celkové výši 930.000 Kč.

Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že na základě těch důkazů, jež byly v řízení před soudem prvního stupně žalovanými označeny a v řízení provedeny (listinné důkazy-smlouva o půjčce ze dne 23.1.2006 a příjmový pokladní doklad č. 09/p 0133) žalovanými tvrzená skutečnost, že na základě další smlouvy o půjčce ze dne 23.1.2006 byla dlužníkovi poskytnuta i půjčka ve výši 650.000 Kč, prokázána nebyla. 13 VSOL 133/2013 (KSBR 24 INS 7483/2009)

Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkovi ustanovením § 120 odst. 1, věta první, o.s.ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. Nutno zdůraznit, že soud však může své rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při soudním jednání neunesl důkazní břemeno, jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř. (srov. např. závěry v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10.6.2010, sp. zn. 30 Cdo 3210/2008, jež je veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu).

V přezkoumávané věci soud prvního stupně poté, co provedl důkazy žalovanými označené, svoji poučovací povinnost podle ustanovení § 118a o.s.ř. nesplnil, ač se tak z objektivního hlediska mělo stát, a v důsledku toho zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud proto zjednal nápravu a v souladu s ustanovením § 118a odst. 3 o.s.ř. poskytl odvolatelům potřebné poučení, na něž reagovali označením listinných důkazů-dohody o převodu členských práv a povinností ze dne 11.7.2005, protokolu ze dne 28.11.2011 a ze dne 21.12.2011 o hlavním líčení, jež se konalo dne 21.12.2011 ve věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 3 T 35/2011 (té části, jež se týká výpovědi svědkyně Ireny Havelkové), a faktury-daňové doklady, a dále označili výslech svědků Ireny Havelkové a Petry Grodlové.

Odvolací soud provedl důkazy, žalovanými označené, nicméně z listinných důkazů žalovanými tvrzená skutečnost o poskytnutí půjčky ve výši 650.000 Kč dlužníkovi nevyplývá. Pokud se pak týká výpovědi svědkyně Ireny Havelkové (zaměstnankyně společnosti IPI s.r.o., která od roku 2006 zpracovávala účetnictví dlužníka), ta se k otázce poskytnutí půjčky ve výši 650.000 Kč dlužníkovi nemohla vyjádřit, neboť, jak uvedla, u předání částky ve výši 650.000 Kč přítomna nebyla. Předání částky ve výši 650.000 Kč dle smlouvy o půjčce ze dne 23.1.2006 potvrdila ve své výpovědi svědkyně Petra Grodlová, její výpověď je však nutno hodnotit i v kontextu s dalšími údaji, které tato svědkyně uvedla, když na jedné straně si blíže nepamatovala počet půjček dlužníkovi poskytnutých (pět nebo šest), a jejich výši soudu rovněž sdělit nemohla, na druhou stranu si však poměrně přesně pamatovala, že došlo k předání částky 650.000 Kč právě podle smlouvy o půjčce ze dne 23.1.2006, a že tato částka byla žalovanými předána jednateli dlužníka v bytě žalovaných. Při hodnocení její výpovědi je nutno přihlédnout i k tomu, že jednatel dlužníka je bratrem svědkyně a žalovaní jejími rodiči, a že to byla právě ona, která svědkyni Ireně Havelkové předložila originál smlouvy o půjčce ze dne 13 VSOL 133/2013 (KSBR 24 INS 7483/2009)

23.1.2006 až v roce 2009, kdy také byla uvedená částka dodatečně, 28.2.2009, zaúčtována v účetnictví dlužníka.

Za tohoto stavu, kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují sice přijmout závěr, že by žalovanými tvrzená skutečnost byla nepravdivá, avšak ani přijmout závěr o pravdivosti této tvrzené skutečnosti, je nutno uzavřít, že žalovaní tvrzení o poskytnutí půjčky dlužníkovi ve výši 650.000 Kč na základě smlouvy ze dne 23.1.2006 neprokázali.

Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že došlo-li na základě dohody o vypořádání závazků ze dne 10.2.2009 k vypořádání závazku ve výši 930.000 Kč tím, že dlužník převedl na žalované vlastnické právo k movitým věcem celkem v hodnotě 1.053.200 Kč, jedná se o právní úkon bez přiměřeného protiplnění, a současně o právní úkon, na jehož základě se žalovaným, coby (nezajištěným) věřitelům dlužníka dostalo nikoliv poměrného, ale plného uspokojení, čímž byli kráceni ostatní věřitelé.

Za situace, kdy soud prvního stupně vyslovil neurčitost žalobkyní napadeného právního úkonu, rovněž nepochybil, pokud současně rozhodl o povinnosti žalovaných vydat společně a nerozdílně ty movité věci, jež mají v držení, a tam, kde to není možné, poskytnout rovnocennou náhradu do majetkové podstaty, stanovenou posudkem znalce.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, včetně správných výroků o náhradě nákladů řízení (§ 219 o.s.ř.).

O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyni, která byla v této fázi řízení úspěšná, byla přiznána náhrada nákladů, představující náklady na cestovní výdaje v souvislosti s použitím osobního automobilu, jímž byly konány cesty k jednání odvolacího soudu dne 27.5.2014 a dne 24.6.2014, jež při jedné cestě činí 926 Kč (při průměrné spotřebě 5,8 l pohonných hmot na 100 km, ceně pohonných hmot podle § 4, písm. c/ vyhlášky č. 435/2013 Sb. ve výši 36 Kč za jeden litr, sazbě základní náhrady za používání silničních motorových vozidel podle § 1, písm. b/ citované vyhlášky ve výši 3,70 Kč za 1 km jízdy a počtu celkem ujetých kilometrů 160), tedy celkem 1.852 Kč.

Odvolací soud také rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit společně a nerozdílně České republice na účet Vrchního soudu v Olomouci náklady státu ve výši, která měla být uvedena v písemném vyhotovení rozsudku do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť v řízení slyšená svědkyně Irena Havelková účtovala svědečné-náhradu mzdy. Vzhledem k tomu, že uvedená svědkyně však 13 VSOL 133/2013 (KSBR 24 INS 7483/2009) svůj nárok nespecifikovala, a dále nedoložila, svědečné jí zaplaceno nebylo a České republice tedy žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Olomouc 30. června 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová v.r. Petra Šlajsová předsedkyně senátu