13 VSOL 128/2015-23
30 ICm 2346/2015 13 VSOL 128/2015-23 (KSBR 30 INS 24131/2013)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Věry Vyhlídalové a JUDr. Heleny Krejčí ve věci žalobce SG Equipment Finance Czech Republic s.r.o., se sídlem v Praze 5, Stodůlky, náměstí Junkových 2772/1, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby: 61061344, zastoupeného Mgr. Michalem Chuchútem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 5, Stodůlky, náměstí Junkových 2772/1, PSČ 155 00, proti žalované Heleně Dobrovolné, bytem v Rajhradicích, 9. května 581, PSČ 664 61, zastoupené Mgr. Lýdií Lamáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jakubská 121/1, PSČ 602 00, o popření přihlášené pohledávky, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Lubomíra Dobrovolného, narozen 17. 4. 1951, bytem v Brně, Svážná 388/32, PSČ 634 00, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 30 INS 24131/2013, o odvolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2015, č. j. 30 ICm 2346/2015-13 (KSBR 30 INS 24131/2013),

takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. (KSBR 30 INS 24131/2013)

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně odmítl podle ustanovení § 202 odst. 5 insolvenčního zákona žalobu přihlášeného věřitele číslo 1 SG Equipment Finance Czech Republic s.r.o. na určení neexistence pohledávky přihlášeného věřitele číslo 3-Heleny Dobrovolné, přihlášené pod číslem 3 (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že na přezkumném jednání konaném dne 27. 6. 2014, poté co bylo rozhodnuto o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, kdy předmětem přezkumu byla rovněž pohledávka věřitelky číslo 3 Heleny Dobrovolné, neshledal insolvenční soud důvod pro to, aby popření pohledávky číslo 3 ze strany přihlášeného věřitele číslo 1-žalobce dle ustanovení § 200 odst. 3 insolvenčního zákona odmítl. S ohledem na to je třeba s účinností od 25. 11. 2013 považovat popěrný úkon věřitele číslo 1 za žalobu, kterou tento věřitel jako žalobce uplatnil u insolvenčního soudu své popření pohledávky vůči věřitelce číslo 3 coby žalované. Soud citoval ustanovení § 202 odst. 3 insolvenčního zákona a uvedl, že žalobci jako popírajícímu věřiteli vznikla povinnost zaplatit nejpozději do 14. 7. 2014 jistotu na náklady řízení incidenčního sporu ve výši 10.000 Kč. Usnesením ze dne 5. 6. 2015 vyzval insolvenční soud žalobce, aby ve lhůtě 7 dnů předložil doklad o tom, že ve lhůtě do 14. 7. 2015 (správně patří 2014) složil u insolvenčního soudu zálohu na náklady incidenčního sporu ve výši 10.000 Kč. Usnesení bylo žalobci doručeno dne 6. 6. 2015, dne 10. 6. 2015 bylo soudu doručeno sdělení žalobce, ve kterém uvádí, že zálohu uhradil, což doložil výpisem z účtu. Dle sdělení účtárny byla na účet soudu složena žalobcem záloha na náklady incidenčního sporu dne 10. 6. 2015. Tato záloha (správně jistota) na náklady incidenčního sporu byla složena opožděně, proto insolvenční soud postupoval podle ustanovení § 202 odst. 3 insolvenčního zákona a rozhodl o odmítnutí žaloby, kterou přihlášený věřitel číslo 1 uplatnil popřením pohledávky věřitelky č. 3.

Proti tomuto usnesení podal žalobce včasné odvolání s odůvodněním, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce argumentuje tím, že jistotu zaplatil dne 10. 6. 2015, tedy ještě před vydáním napadeného usnesení. Tvrdí, že jistota podle § 202 odst. 3 insolvenčního zákona má za účel hradit náklady řízení, tedy má obdobný smysl a účel jako soudní poplatek. V případě soudních poplatků podle ustanovení § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích platí, že soud zruší usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku, je-li poplatek zaplacen dříve než usnesení nabylo právní moci, resp. nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení. Uvádí, že v uvedené lhůtě jistota zaplacena byla. Poukazuje také na § 83 insolvenčního (KSBR 30 INS 24131/2013) zákona, podle něhož sice nelze prominout v insolvenčním řízení zmeškání lhůty, v tomto případě se však mnohem spíš jedná o obdobu pozdního zaplacení soudního poplatku. Dle jeho názoru je zásadní samotný účel institutu jistoty dle ustanovení § 202 odst. 3 insolvenčního zákona a v souladu s tímto účelem je potřeba použít ustanovení § 202 odst. 5 insolvenčního zákona. Domnívá se, že účelem ustanovení § 202 odst. 3 insolvenčního zákona je dosáhnout skutečného uhrazení jistoty, a nelze tudíž postupovat stejně jako např. v případě jistoty u institutu předběžného opatření dle § 75b o.s.ř. Je přesvědčen o tom, že je-li jistota složena, byť opožděně, avšak do doby, než soud z důvodu jejího nezaplacení rozhodl o odmítnutí žaloby, je tím funkce jistoty dle § 202 odst. 3 insolvenčního zákona naplněna. Zaplacením jistoty, byť opožděným, dojde k vytvoření potřebné (zákonem požadované) finanční základny pro krytí nákladů řízení daného incidenčního sporu a odmítnutí žaloby pro opožděné zaplacení jistoty tak proto nelze považovat za důvodné. Argumentuje tím, že dodržení lhůty dle § 202 odst. 3 insolvenčního zákona je nutno vykládat v souvislosti s účelem, k němuž má lhůta sloužit, tím je stanovení určitého časového prostoru pro zajištění dostatku finančních prostředků k náhradě nákladů incidenčního sporu; nemá jít o překážku pro vedení samotného incidenčního sporu, který již probíhá na základě včasného a bezvadné podání-popěrné úkonu věřitele. Svůj postoj opírá i o fakt, že na insolvenční řízení a incidenční spory se vztahují ustanovení § 167 odst. 1 a § 154 odst. 1 o.s.ř., podle kterých je pro usnesení rozhodující stav v době jeho vyhlášení. V době vydání napadeného usnesení byla jistota uhrazena a připsána na příslušný účet soudu. Domnívá se, že je třeba analogicky v této věci vycházet z dřívějších rozhodnutí českých soudů v obdobných případech, například se jedná o rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2008, senátní značka 1 VSPH 5/2008, který rozhodl o tom, že insolvenční navrhovatel může odstranit vady insolvenčního návrhu jen dokud insolvenční soud nerozhodne o odmítnutí insolvenčního návrhu, či rozhodnutí Nejvyššího soudu v usnesení senátní značky 29 NSČR 46/2012 ze dne 26. září 2012, ve kterém Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož vady návrhu na povolení oddlužení a jeho příloh může dlužník odstranit jen do doby, než insolvenční soud rozhodne o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení a o současném prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Z těchto důvodů navrhuje, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil.

Podle ust. § 7 zák. č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ) nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. (KSBR 30 INS 24131/2013)

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 214 odst. 2, písm. c/ o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce důvodné není.

Podle ustanovení § 202 odst. 3 IZ přihlášený věřitel, který popřel pohledávku, je povinen složit do 15 dnů po skončení přezkumného jednání o popřené pohledávce u insolvenčního soudu jistotu na náklady řízení incidenčního sporu ve výši 10 000 Kč. Nebylo-li v době konání přezkumného jednání o popřené pohledávce ještě rozhodnuto o způsobu řešení úpadku, neskončí tato lhůta dříve než uplynutím 10 dnů od rozhodnutí o způsobu řešení úpadku.

Podle ustanovení § 202 odst. 4 IZ insolvenční soud může uložit přihlášenému věřiteli, který popřel pohledávku, aby v incidenčním sporu složil i jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by vznikla věřiteli popřené pohledávky nedůvodným popřením pohledávky. Učiní tak jen na návrh věřitele popřené pohledávky, který doloží, že mu vznik takové škody nebo jiné újmy zjevně hrozí. Jestliže však podle dosavadních výsledků insolvenčního řízení lze očekávat, že popření pohledávky bude důvodné, insolvenční soud návrh věřitele popřené pohledávky na složení této jistoty zamítne. Přiměřeně se dále použijí ustanovení občanského soudního řádu o jistotě u předběžného opatření.

Podle ustanovení § 202 odst. 5 IZ nebude-li jistota podle odstavců 3 a 4 složena, nebo nedoloží-li přihlášený věřitel insolvenčnímu soudu, že povinnost složit jistotu podle zákona nemá, insolvenční soud žalobu, kterou přihlášený věřitel uplatnil popření pohledávky, odmítne.

Podle ustanovení § 202 odst. 6 IZ povinnost složit jistotu podle odstavců 3 a 4 nemá přihlášený věřitel, který ve lhůtě stanovené ke složení jistoty osvědčí, že jistotu bez své viny nemohl složit a že je tu nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by mu mohla vzniknout újma. Přihlášený věřitel dále nemá povinnost složit jistotu po dobu, po kterou jeho popření nemá vliv na zjištění popřené pohledávky.

V přezkoumávané věci soud prvního stupně odmítl podle ustanovení § 202 odst. 5 IZ žalobu žalobce coby přihlášeného věřitele, který popřel pohledávku žalované, která je taktéž přihlášenou věřitelkou. Žaloba byla odmítnuta z toho důvodu, že žalobce ve stanovené lhůtě nezaplatil jistotu na náklady řízení incidenčního sporu. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci jako popírajícímu věřiteli vznikla povinnost zaplatit jistotu ve výši 10.000 Kč ve lhůtě do 15dnů po skončení přezkumného jednání o popřené pohledávce, to je nejpozději do 14. 7. 2014. Odvolatel nezpochybňuje, že v době, kdy mu běžela zákonná lhůta ke složení jistoty na náklady řízení incidenčního sporu (KSBR 30 INS 24131/2013) ani nesložil zákonem předepsanou jistotu na náklady řízení, ani nedoložil insolvenčnímu soudu, že povinnost složit jistotu podle zákona nemá. Žalobce zaplatil jistotu na náklady incidenčního sporu až 10. 6. 2015; v podaném odvolání se brání tím, že soud prvního stupně se nevypořádal s následky pozdní úhrady složené jistoty. Odvolací argumenty žalobce, na základě kterých by mělo být k pozdnímu zaplacení jistoty přihlédnuto, odvolací soud nepovažuje za důvodné.

Výkladem institutu jistoty na náklady řízení incidenčního sporu podle ustanovení § 202 odst. 3 IZ se zevrubně zabýval Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 24. 7. 2014, senátní značka 29 ICdo 26/2014, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 8/2015 (dále jen R 8/2015). Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uzavřel, že jistotu na náklady řízení incidenčního sporu podle § 202 odst. 3 IZ je možné složit pouze do zákonem stanovené lhůty. K pozdnímu složení jistoty, byť by bylo učiněno před vydáním rozhodnutí o odmítnutí žaloby podle § 202 odst. 5 IZ, se nepřihlíží. Ve svém rozhodnutí dále uvedl, že institut jistoty na náklady incidenčního sporu je dalším z nástrojů, jejichž prostřednictvím má být minimalizován dopad popření pohledávky věřitelem do poměrů věřitele popřené pohledávky tak, aby se předešlo popěrným úkonům, jimiž není sledováno naplnění cíle a účelu insolvenčního řízení. Testem poctivosti věřitele (vážnosti jeho zájmu na popření pohledávky jiného věřitele), je i jeho ochota uhradit v zákonem určené lhůtě jistotu na náklady incidenčního sporu. Zákon tak přiznává věřitelům právo popírat pohledávky jiných věřitelů, účinky těchto popěrných úkonů a možnost domoci se vyloučení uspokojení pohledávek jiných věřitelů v rámci insolvenčního řízení podmiňuje splněním striktně nastavených podmínek, přičemž jednou z nich (bez níž není možné věcně projednat žalobu na popření pohledávky), je i to, že popírající věřitel ve stanovené lhůtě složí jistotu na náklady řízení incidenčního sporu.

Nelze tudíž souhlasit s odvolatelem v tom, že jistota na náklady řízení incidenčního sporu má za účel hradit náklady řízení a má tak obdobný smysl a účel jako soudní poplatek. Lhůta k zaplacení jistoty je procesní lhůtou zákonnou. Jestliže zákon spojuje se zmeškáním zákonné procesní lhůty pro účastníka nepříznivé procesní následky, je účastníku tam, kde to zákon nevylučuje k dispozici institut prominutí zmeškání lhůty s tím, že ve sporech vyvolaných insolvenčním řízením (v incidenčních sporech) prominutí zmeškání lhůty vyloučeno není. V dané věci však žalobce, podle obsahu spisu, žádost o prominutí zmeškání lhůty ke složení jistoty na náklady incidenčního sporu nevznesl. Pokud odvolatel argumentoval, že je na místě analogicky vycházet z dřívějších rozhodnutí českých soudů v obdobných případech (jedná se o rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2008, senátní značka 1 VSPH 5/2008 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. září 2012, senátní značka 29 NSČR 46/2012), tak k tomu odvolací soud uvádí, že těmito rozhodnutími se Nejvyšší soud ČR ve shora citovaném rozhodnutí R 8/2015 taktéž zabýval a tato rozhodnutí použil na podporu svého právního závěru, že k pozdnímu složení jistoty, (KSBR 30 INS 24131/2013) byť by bylo učiněno před vydáním rozhodnutí o odmítnutí žaloby, se nepřihlíží. K tomu uzavřel, že podle ustanovení § 5 písm. a) IZ musí být insolvenční řízení vedeno tak, aby se dosáhlo rychlého a hospodárného uspokojení věřitelů a že rozhodovací praxe i při výkladu jiných ustanovení insolvenčního zákona, v níž soudy posuzovaly, zda lze v insolvenčním řízení přihlédnout k úkonu, který byl učiněn po uplynutí v insolvenčním zákoně určené lhůty či po rozhodnutí insolvenčního soudu, ustáleně vychází z výkladu, který klade důraz především na rychlost a hospodárnost insolvenčního řízení.

Z výše uvedeného vyplývá, že žalobci se nepodařilo prostřednictvím odvolacích argumentů zvrátit věcnou správnost napadeného rozhodnutí; odvolací soud proto postupoval podle ustanovení § 219 o.s.ř. a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 o.s.ř. a ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce nebyl se svým odvoláním úspěšný, žalované, podle obsahu spisu, žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly, a proto odvolací soud o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však také doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení rozhodnutí.

Olomouc 31. srpna 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu