13 VSOL 123/2014-99
39 ICm 1187/2013 13 VSOL 123/2014-99 (KSOS 39 INS 29032/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudců JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Jaroslava Hikla ve věci žalobce PROFI CREDIT Czech, a.s., IČ 61860069, se sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1-Nové Město, PSČ 110 00, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, PSČ 500 03, proti žalované Mgr. Bohdaně Šocové, insolvenční správkyni dlužnice, IČ 73117170, se sídlem Palackého 641/11, Olomouc, PSČ 772 00, o určení pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci pod sp. zn. 39 ICm 1187/2013, jako incidenční spor v insolvenčním řízení dlužnice Evy anonymizovano , anonymizovano , bytem Berounská 146, 783 06, Domašov nad Bystřicí, vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 39 INS 29032/2012, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 28.4.2014, č.j. 39 ICm 1187/2013-72 (KSOS 39 INS 29032/2012), (KSOS 39 INS 29032/2012)

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. v části, v níž byla zamítnuta žaloba na určení výše pohledávky č. 1 žalobce za dlužnicí v částce 140.159,52 Kč, m ě n í tak, že se u r č u j e , že žalobce má za dlužnicí pohledávku č. 1 ve výši dalších 35.718,99 Kč. Ve zbývající části výroku I. se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění:

Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení výše svých pohledávek za dlužnicí a to pohledávky č. 1 v další částce 140.159,52 Kč, pohledávky č. 2 v další částce 50.228 Kč a určení existence pohledávky č. 3 ve výši 58.318 Kč, které byly do insolvenčního řízení dlužnice přihlášeny jako pohledávky nezajištěné a vykonatelné a byly na přezkumném jednání žalovanou insolvenční správkyní popřeny (výrok I.). O nákladech řízení soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

V odůvodnění, po té, co rekapituloval procesní stanoviska účastníků, učinil soud zjištění z provedených listinných důkazů a po té dovodil, že přihlášené pohledávky žalobce jsou nevykonatelné, protože rozhodčí nález, kterým žalobce dokládal jejich vykonatelnost, je nicotný. Rozhodčí smlouva nebyla mezi žalobcem a dlužnicí (spotřebitelem) sjednána individuálně, v čemž soud spatřuje nepřiměřenou smluvní podmínku v neprospěch spotřebitele, který se může vzdát práva na soudní ochranu pouze rozhodčí doložkou individuálně sjednanou. Argumenty žalobce na obranu přípustnosti užívání rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách jsou dle soudu irelevantní . Při popírání pohledávky žalobce se proto neuplatní omezení dle § 199 odst. 2 insolvenčního zákona. Sjednaná výše ,,smluvní odměny odporuje principům poctivého podnikání a pokud žalobce argumentoval mírou rizika poskytování spotřebitelských úvěrů, sám tuto nepříznivou okolnosti způsobuje tím, že poskytuje úvěry osobám, u kterých může důvodně předpokládat, že mu půjčené částky nevrátí. Podstatnou míru podnikatelského rizika potom přenáší na své partnery, které zatěžuje úroky a smluvními podmínkami tak, aby v případě jejich úpadku oddlužením získal poskytnuté prostředky se ziskem zpět, v čemž soud spatřuje znaky nepoctivého podnikání, které nemůže používat právní ochrany. (KSOS 39 INS 29032/2012)

Sjednaná výše smluvní odměny a ujednání o smluvních pokutách, které jsou nepřiměřené významu zajišťované povinnosti, jsou neplatná (§ 39 občanského zákoníku) a pohledávka na nákladech rozhodčího řízení není vzhledem k nedostatku pravomoci rozhodce po právu. Z těchto důvodů soud žalobu o určení sporných pohledávek zamítl.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání žalobce. Žádal, aby odvolací soud rozsudek změnil a jeho žalobě vyhověl. Vytýkal soudu prvního stupně nesprávné posouzení rozhodčí smlouvy a od něj se odvíjející povahy jeho pohledávky, kterou do insolvenčního řízení dlužnice přihlásil jako vykonatelnou. Podle něj je rozhodčí smlouva platná, k čemuž vznášel argumenty odkazem na označená rozhodnutí v obdobných věcech, která vydal Nejvyšší soud České republiky a Vrchní soud v Praze, jakož i na vyjmenovaná rozhodnutí Ústavního soudu. Vytýkal soudu prvního stupně, že se v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal s argumentací žalobce, který poukazoval na nejnovější judikaturu zabývající se posuzováním ujednání o rozhodčích smlouvách. U jednání odvolacího soudu žalobce výslovně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.9.2014, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014.

Žalovaná s odvoláním nesouhlasila, podle ní je rozhodčí smlouva uzavřená mezi žalobcem a dlužnicí neplatná a žalované přísluší popírat pohledávku žalobce z důvodu jiného právního posouzení věci.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn a předpisů (dále též jen IZ ) nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas a obsahuje odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 o.s.ř.), částečně opakoval dokazování a po té dospěl k závěru, že odvolání je důvodné jen zčásti.

Odvolací soud na tomto místě shrnuje podstatné skutkové okolnosti věci, zjištěné soudy obou stupňů:

1. Mezi žalobcem a dlužnicí došlo (přijetím návrhu dlužnice dne 22.2.2012) k uzavření Smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100512838 (dále též jen Smlouva), (KSOS 39 INS 29032/2012) na částku 65.000 Kč, které dlužnice obdržela a zavázala se ji splatit v 36 měsíčních splátkách po 5.472 Kč s tím, že celková základní částka splatná dlužnicí bude činit 196.992 Kč (úroková sazba 148,13 %). Součástí smlouvy o úvěru jsou Smluvní ujednání o revolvingovém úvěru poskytovaném společností PROFI CREDIT CZECH a.s. č. V01012012 (dále též jen Smluvní ujednání). V čl. 12.1. písm. a) + b) Smluvních ujednání si smluvní strany sjednaly, že v případě prodlení s úhradou splátky nebo její části o více než a) 15 dní po termínu splatnosti vzniká právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 8 % z dlužné splátky a dále b) 30 dnů po termínu splatnosti vzniká právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 13 % z dlužné částky. Čl.12.4. obsahuje ujednání, že pokud sjednaným způsobem dojde k zesplatnění úvěru, stávají se veškeré dosud nezaplacené splátky úvěru zahrnující jak jistinu, tak běžný úrok z úvěru, součástí nové jistiny úvěru. V čl.12.5. pak bylo ujednáno, že v případě, že po zesplatnění úvěru dlužnice nezaplatí částku odpovídající nové jistině úvěru (dle čl. 12.4.) vzniká žalobci právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 25 % z dlužné částky. V čl. 12.8. bylo sjednáno, že v případě, že dlužnice po zesplatnění úvěru nezaplatí částku odpovídající nové jistině úvěru, vzniká žalobci právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,15 % z této nové jistiny úvěru za každý den prodlení.

2. Dne 16.02.2012 byla mezi žalobcem a dlužnicí uzavřena Rozhodčí smlouva ke Smlouvě o úvěru č. 9100512832 (dále též jen Rozhodčí smlouva). V čl. II se smluvní strany dohodly, že pravomoc k řešení veškerých sporů nebo v souvislosti či v návaznosti na Smlouvu má podle zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně kterýkoliv z (níže uvedených) rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu. V čl. III. obsahujícím dohodu o rozhodcích a pravidlech rozhodčího řízení bylo ujednáno, že pro tento účel jsou rozhodci JUDr. Eva Vaňková, Mgr. Marek Landsmann, JUDr. Martin Týle, JUDr. Jiří Kolařík, Mgr. Jan Fišer, Mgr. Michal Viedermann (bod 3.1.). Rozhodce může nařídit ústní jednání, jestliže předložené písemnosti shledá nedostačující pro rozhodnutí ve věci samé. V ostatních případech nebude jednání nařizováno (bod 3.2., toto zjištění učinil odvolací soud z kopie Rozhodčí smlouvy). Smluvní strany se dohodly, že lhůta k vyjádření k žalobnímu návrhu, protinávrhu či jinému podání ve věci samé činí třicet dnů a počítá se ode dne následujícího ode dne doručení písemnosti. Pokud se strana k výzvě rozhodce k vyjádření k žalobnímu návrhu v uvedené lhůtě nevyjádří, má se zato, že uznává nárok, který je proti ní uplatňován (bod 3.5., toto zjištění učinil odvolací soud z kopie Rozhodčí smlouvy).

3. Dne 27.08.2012 vydala JUDr. Eva Vaňková na základě žaloby žalobce o nároku ze Smlouvy o úvěru rozhodčí nález č.j. Va 28-52/2012-8, kterým zavázala dlužnici k zaplacení žalobci částky 240.986 Kč se 7,5% úrokem z prodlení od 11.07.2012 do zaplacení, smluvní pokutě v sazbě 0,15 % denně za každý den prodlení s úhradou částky 191.520 Kč od 27.06.2012 do zaplacení a nákladů řízení 24.140 Kč. Dle odůvodnění nálezu vyzvala rozhodkyně dlužnici k vyjádření k věci, žalovaná převzala výzvu dne 26.7.2012, aniž by se vyjádřila, proto rozhodkyně vydala nález na základě skutečností tvrzených v návrhu na zahájení rozhodčího řízení. Dlužnice v dohodnutém termínu splatila pouze částku 5.472 Kč, proto žalobce zesplatnil (KSOS 39 INS 29032/2012) celou svou pohledávku dne 25.6.2012. Pravomoc k rozhodnutí sporu v písemném jednoinstančním řízení dovodila rozhodkyně z § 2 a násl. zák. č. 216/1994 Sb. a Rozhodčí smlouvy (zjištění o obsahu odůvodnění nálezu provedl odvolací soud).

4. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 15.01.2013, č.j. KSOS 39 INS 29032/2012-A7 (ve znění opravného usnesení ze dne 24.01.2013), byl zjištěn úpadek dlužnice. Žalobce doručil dne 22.01.2013 příslušnému soudu přihlášku pohledávky, kterou přihlásil své tři vykonatelné pohledávky. Pohledávka č. 1 ve výši 223.058 Kč sestává z jistiny 191.520 Kč, a příslušenství 31.538 Kč (náklady rozhodčího řízení 24.140 Kč, zákonný úrok z prodlení za dobu od 11.7.2012 do 15.1.2013 ve výši 7.398 Kč). Přihlášená pohledávka č. 2 ve výši 51.377 Kč sestává z jistiny 49.466 Kč (která představuje smluvní pokuty dle čl. 12.1. písm. a)+b) Smluvních ujednání ve výši 1.586 Kč a dle čl. 12.5. Smluvních ujednání ve výši 47.880 Kč), a zákonného úroku z prodlení za dobu od 11.7.2012 do 15.1.2013 ve výši 1.911 Kč. Pohledávka č. 3 byla přihlášena ve výši 58.318 Kč a představuje smluvní pokutu dle čl. 12.8. Smluvních ujednání v sazbě 0,15% denně z jistiny 191.500 Kč za dobu od 26.6.2012 do 15.1.2013.

5. Na přezkumném jednání dne 15.03.2013 žalovaná pohledávky přezkoumala jako nevykonatelné, protože Rozhodčí smlouva je dle ní neplatná pro rozpor se zákonem (předpisy o ochraně spotřebitele a dobrými mravy) a rozhodčí nález je nicotný. Pohledávku č.1 uznala ve výši 82.898,48 Kč, která představuje částku 64.641,83 Kč na jistině (rozdíl mezi poskytnutou částkou 65.000 Kč a částkou 358,17 Kč, připadající na jistinu z první uhrazené splátky ve výši 5.472 Kč), částku 15.163,36 Kč na smluveném úroku z úvěru z prvních tří splátek ke dni 25.06.2012, kdy byl úvěr zesplatněn , a částku 3.093,29 Kč na požadovaném zákonném úroku z těchto částek. Popřená část pohledávky č. 1 ve výši 140.159,52 Kč tak sestává a) z pohledávky na nové jistině ve výši 111.714,81 Kč, představující 358,17 Kč původní jistiny , neboť tuto částku dlužnice uhradila jako součást první splátky, a 111.356,64 Kč zesplatněných smluvených úroků z úvěru, které byly popřeny pro rozpor a obcházení § 170 insolvenčního zákona, neboť úrok, který měl být hrazen od 11. splátky měl být splatný až po datu úpadku dlužnice, b) z pohledávky nákladů rozhodčího řízení 24.140 Kč (tato část byla popřena z důvodu nicotnosti rozhodčího nálezu) a c) z pohledávky na úrocích z prodlení 4.304,71 Kč (poměrná část žádaného úroku z prodlení). Pohledávku č. 2 žalovaná uznala ve výši 1.149 Kč a popřela ve výši 50.228 Kč, neboť ujednání o smluvní pokutě v čl. 12.5. Smluvních ujednání v sazbě 25 % nové jistiny úvěru je neplatné dle § 3 a § 39 občanského zákoníku a v návaznosti na to popřela i příslušnou část úroku z prodlení. Pohledávku č. 3 popřela žalovaná co do pravosti, neboť ujednání o smluvní pokutě v sazbě 0,15 % denně z částky 191.520 Kč, kterou dlužnice nikdy neobdržela, je neplatné dle § 3, § 39 občanského zákoníku jakož i pro rozpor s ustanovením § 56 odst. 1 občanského zákoníku.

6. Vyrozumění o popření pohledávek z výše uvedených důvodů bylo žalobci doručeno 24.03.2013 a dne 05.04.2013 byla soudu doručena žaloba na určení žalovanou popřených pohledávek. (KSOS 39 INS 29032/2012)

Podle § 199 odst. 2 IZ jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci.

Vztahy hmotného práva vzniklé mezi žalobcem a dlužnicí ze Smlouvy o úvěru odvolací soud posuzuje ve smyslu § 3028 zákona č. 89/2012 občanský zákoník podle zákona č. 40/1964 Sb. (občanský zákoník, dále jen obč. zák.) a zákona č. 513/1991 Sb. (obchodní zákoník, dále jen obch. zák. ). Na posouzení Smlouvy o úvěru je třeba aplikovat rovněž úpravu zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru. Rozhodčí smlouva uzavřená mezi žalobcem a dlužnicí se řídí úpravou zákona č. 216/1994 Sb. ve znění účinném do 31.3.2012.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatuje, že žaloba byla podána u příslušného soudu včas a je podána proti insolvenční správkyni, která popřela pohledávky žalobce, jež byly zařazeny k přezkumu jako pohledávky nevykonatelné (§ 198 odst. 1 IZ). Soud prvního stupně posoudil sporné pohledávky rovněž jako nevykonatelné, s čímž žalobce nesouhlasí a tvrdí, že se jedná o vykonatelné pohledávky, a proto žalované nepříslušejí uplatněné důvody popření, které jsou jiným právním posouzením věci (§ 199 odst. 2 IZ in fine , viz závěry v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.7.2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011, dostupném na www.nsoud.cz). Pokud by posouzení povahy pohledávek jako nevykonatelných bylo nesprávné a tato námitka žalobce by byla oprávněná, nemohl by se soud žalovanou uplatněnými důvody popření zabývat věcně a z důvodu nepřípustnosti uplatněných důvodů popření by žalobě na určení pohledávek bylo třeba vyhovět. Proto je třeba se předně zabývat otázkou, zda sporné pohledávky jsou pohledávkami vykonatelnými, či nikoli.

Žalobce dokládal vykonatelnost svých pohledávek rozhodčím nálezem vydaným rozhodkyní JUDr. Evou Vaňkovou a pro závěr, zda rozhodčí nález je pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu ve smyslu § 199 odst. 2 IZ je podstatné, zda rozhodkyně měla pravomoc k jeho vydání. Pravomoc rozhodkyně měla být založena Rozhodčí smlouvou, která je rovněž smlouvou spotřebitelskou, na niž se vztahují pravidla o zvýšené ochraně spotřebitele dle § 52 a násl. obč. zák. V této věci byla Rozhodčí smlouva sjednána samostatně (ačkoli takový požadavek stanovila až úprava zákona č. 216/1994 Sb. účinná od 1.4.2012), přesto odvolací soud tuto smlouvu posuzuje jako neplatnou. Důvod její neplatnosti však neshledává v tom, že smlouva nebyla sjednána individuálně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.6.2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, dostupný na www.nsoud.cz), ale pro nerovnováhu v právech a povinnostech stran k újmě spotřebitele (ve smyslu § 55 a násl. obč. zák.). Tuto nerovnováhu odvolací soud spatřuje v nepřiměřených procesních podmínkách rozhodčího řízení, sjednaných v Rozhodčí smlouvě, které spočívají v jednoinstančnosti a písemnosti rozhodčího řízení, kdy možnost nařízení ústního jednání závisí jen na posouzení rozhodce a není pro rozhodčí řízení pravidlem. Odvolací soud přitom vychází z judikatury (KSOS 39 INS 29032/2012)

Ústavního soudu, zejména z nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, ve kterém tento soud uzavřel, že směrnice Rady 93/13/ES, o nepřiměřených podmínkách (o zneužívajících klauzulích) ve spotřebitelských smlouvách, musí být vykládána v tom smyslu, že ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě lze připustit pouze za předpokladu, že podmínky ustanovení rozhodce a dohodnuté podmínky procesního charakteru účastníkům garantují spravedlivé řízení a rovné zacházení, což ve vztahu spotřebitel-podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany, tj. spotřebitele. Rozhodčí řízení musí v takovém případě zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo na místě v případě, kdy by spotřebitel rozhodčí smlouvu neuzavřel (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek v uplatnění spotřebitelova práva) s tím, že možnost přezkoumat rozhodčí nález jinými rozhodci je atributem spravedlivého procesu. Z uvedeného nálezu vychází rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.6.2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 93/2013. Odvolací soud je si vědom, že nezbytnost ústnosti a dvouinstančnosti rozhodčího řízení v případě rozhodování sporů ze spotřebitelských smluv není vyššími soudy přijímána bezvýjimečně (což dokladují žalobcem předkládaná rozhodnutí). Podle přesvědčení odvolacího soudu však nelze při posuzování dohodnutých procesních pravidel rozhodčího řízení odhlédnout ani od skutečnosti, že případné spory o peněžité plnění ze spotřebitelské smlouvy o úvěru, vzhledem k výši poskytnutých finančních prostředků, nemusejí být vždy spory bagatelními ve smyslu § 202 odst. 2 o.s.ř. a pro dlužníka, vzhledem k jeho sociálnímu zařazení (skupina obyvatel, která nezíská bankovní úvěr), představují přisouzené částky významnou ekonomickou zátěž. Tyto skutečnosti svědčí přísnému posuzování dohodnutých pravidel rozhodčího řízení z hlediska dodržení principů spravedlivého procesu. Odvolací soud proto uzavírá, že pohledávky žalobce jsou nevykonatelnými pohledávkami a důvody, pro které je žalovaná popřela, je třeba se zabývat věcně.

Podle odvolacího soudu byla mezi žalobcem a dlužnicí sjednána platná Smlouva o úvěru, podle níž žalobce dlužnici poskytl finanční prostředky ve výši 65.000 Kč, které se dlužnice zavázala splácet ve sjednaných splátkách (§ 497 obch. zák.). Vzhledem k neplnění závazků ze smlouvy (splácet splátky úvěru ve sjednaných termínech), došlo ke zrušení závazků ze smlouvy sjednaným způsobem (uplynutím 60 dnů po splatnosti druhé splátky, tedy dne 25.6.2012) a dlužnici vznikla povinnost zaplatit žalobci celou částku úvěru, včetně dohodnutých úroků z úvěru (§ 506 obch.zák.) nejpozději do 5.7.2012. Pohledávku č. 1 v části jistiny úvěru 358,17 Kč dlužnice uhradila v první splátce úvěru, což odpovídá sjednanému splátkovému kalendáři. Proto se odvolací soud ztotožňuje s názorem žalované, že tato dílčí část pohledávky žalobce neexistuje. Stejně tak neexistuje pohledávka žalobce 24.140 Kč, představující náklady rozhodčího řízení, protože rozhodčí nález vydaný rozhodkyní na základě neplatné rozhodčí doložky její vznik nezaložil. Podle odvolacího soudu však žalobce má v insolvenčním řízení dlužnice nárok na uspokojení další části pohledávky na nové jistině rovnající se smluvenému úroku z úvěru, který měl být, při trvání smluvního vztahu, uhrazen v rámci čtvrté až desáté splátky úvěru. Jako důvod popření pohledávky z titulu nové jistiny (KSOS 39 INS 29032/2012) odpovídající části smluvených úroků z úvěru žalovaná uvedla rozpor a obcházení úpravy § 170 insolvenčního zákona, protože úrok z úvěru, zahrnutý do 11. splátky, by při řádném plnění smlouvy byl splatný až po zjištění úpadku. Přesto však uznala jen část této pohledávky, odpovídající úroku z úvěru zahrnutému do prvních tří splátek (do dne zesplatnění úvěru).

Jak vyplývá z jeho předchozí rozhodovací činnosti (např. rozsudek ze dne 28.2.2012, č.j. 16 ICm 1969/2010, 12 VSOL 24/2011-48 /KSOL 16 INS 9565/2010/) je odvolací soud názoru (na němž nehodlá v projednávané věci ničeho měnit), že smyslem a účelem ustanovení § 170 písm. a) IZ je, aby v insolvenčním řízení zásadně nebylo uspokojováno příslušenství pohledávek přihlášených věřitelů, vážící se k době po rozhodnutí o úpadku. Pokud se týká úroků jako plodů peněz, lze ve smyslu tohoto zákonného ustanovení uspokojit pouze ty částky úroků, které se váží k období do rozhodnutí o úpadku. Částky úroků, které představují cenu peněz až za období po rozhodnutí úpadku, zásadně nemohou být v insolvenčním řízení uspokojovány. Vzhledem ke dni zjištění úpadku dlužnice 15.1.2013 by žalobce (při řádném plnění závazků ze Smlouvy o úvěru) měl ve smyslu § 170 písm. a) IZ právo na splátky smluveného úroku z úvěru splatné až do dne 14.1.2013 (do dne předcházejícímu zjištění úpadku dlužnice). Proto je dle odvolacího soudu po právu pohledávka žalobce na nové jistině ve výši dalších 34.400,50 Kč, která představuje smluvený úrok z úvěru, splatný ve splátce č. 4 (splatné dne 25.6.2012) až č. 10 (splatné dne 25.12.2012). Na zákonném úroku z prodlení z částky 34.400,50 Kč, na kterou má žalobce právo, mu potom přísluší 1.318,40 Kč (úrok v sazbě 7,5% ročně za dobu od 11.7.2012 do 14.1.2013). Celkem tak dle názoru odvolacího soudu žalobci přísluší nad částku pohledávky č. 1 ve výši 82.898,48 Kč a 3.093,29 Kč, kterou žalovaná uznala, ještě částka 35.718,99 Kč (34.400,50 Kč na nové jistině odpovídající smluveném úroku a 1.318,40 Kč na úroku z prodlení z této částky). Proto odvolací soud změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. ohledně dílčí pohledávky č. 1 ve výši 140.159,52 Kč tak, jak uvedeno ve výroku tohoto rozsudku (§ 220 odst. 1 o.s.ř.).

Ve vztahu k pohledávce č. 2 ve výši 50.228 Kč, která sestává z částky smluvní pokuty 47.880 Kč (25 % z nové jistiny úvěru dle čl. 12.5. Smluvních ujednání) a k ní příslušející částce žádaného úroku z prodlení, a pohledávce č. 3 ve výši 58.318 Kč, představující smluvní pokutu v sazbě 0,15 % denně z částky 191.520 Kč za dobu od 26.6.2012 do 15.1.2013 dle čl. 12.8. Smluvních ujednání, dospěl odvolací shodně se soudem prvního stupně k závěru, že smlouva je v části ujednání o těchto smluvních pokutách absolutně neplatná a proto žalobci tyto pohledávky nevznikly. Důvod neplatnosti spočívá ve způsobu sjednání smluvních pokut, které byly dohodnuty ve Smluvních ujednáních (které plní funkci tzv. obchodních podmínek), a nikoli ve Smlouvě samotné. Jak uvedl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 11.11.2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, v rámci spotřebitelských smluv nemohou být ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně součástí všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (bod 33 nálezu). Přitom se v této věci nejedná o případ, kdy se z povahy věci uplatňuje specifický režim a k jinému závěru nevede ani skutečnost, že dlužnice Smluvní ujednání, opatřila (KSOS 39 INS 29032/2012) svým podpisem a vyjádřila s nimi souhlas. Smyslem a účelem závěru, že dohoda o smluvní pokutě musí být obsažena přímo smlouvě, je požadavek, aby obchodní podmínky nesloužily ke skrytí pro spotřebitele nevýhodných ujednání (viz bod 30 nálezu). Proto odvolací soud ve zbývající části, to je ohledně zamítnutí žaloby na určení dílčí pohledávky č. 2 ve výši 51.377 Kč a dílčí pohledávky č. 3 ve výši 58.318 Kč, napadený výrok I. rozsudku soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

Vzhledem ke změně rozsudku bylo třeba nově rozhodnout o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o.s.ř.). Právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně má žalovaná, která byla v řízení převážně úspěšná (§ 142 odst. 2 o.s.ř.), avšak v souvislosti s uplatněním a bráněním práva jí dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. V odvolacím řízení má právo na náhradu jeho nákladů rovněž žalovaná, která se však svého práva na náhradu nákladů výslovně vzdala. Proto odvolací soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů před soudy obou stupňů.

Poučení: Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, jestliže napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je-li dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení rozsudku.

Olomouc 14. října 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu