13 VSOL 12/2015-175
39 ICm 2774/2012 13 VSOL 12/2015-175 (KSOS 39 INS 24035/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Věry Vyhlídalové ve věci žalobkyně Michaely anonymizovano , anonymizovano , bytem Osvobození 421, Slavkov, PSČ: 747 57, zastoupené JUDr. Václavem Stříbným, advokátem se sídlem Opava, Ostrožná 233/40, PSČ: 746 01, proti žalovanému Mgr. Martinu Fuchsigovi, se sídlem Otice, Hlavní 25, PSČ 747 81, identifikační číslo osoby: 76510280, insolvenčnímu správci dlužníka, o vyloučení rodinného domu z majetkové podstaty, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Ing. Rudolfa anonymizovano , anonymizovano , bytem Slavkov, Osvobození 421, PSČ: 747 57, identifikační číslo osoby: 47634995, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 39 INS 24035/2011, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.3.2014, č.j. 39 ICm 2774/2012-66 (KSOS 39 INS 24035/2011), (KSOS 39 INS 24035/2011)

tak to:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se p o t v r z u j e.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odův odně ní:

Výrokem I. shora označeného rozsudku soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala aby byl z majetkové podstaty dlužníka Ing. Rudolfa anonymizovano vyloučen rodinný dům v části obce Slavkov č.p. 421, na parc. č. 964/2, zapsaný v Katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Opava na LV číslo 820 pro obec Slavkov a katastrální území Slavkov u Opavy, okres Opava (dále jen Dům ). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Na odůvodnění uvedl, že žalobkyně se domáhala vyloučení Domu z majetkové podstaty z důvodu svého vlastnického práva, které nabyla na základě darovací smlouvy ze dne 11. 9. 2006, jehož vklad byl povolen rozhodnutím příslušného katastrálního úřadu s právními účinky ke dni 12. 9. 2006. Tvrdila, že zahrnutím Domu do majetkové podstaty došlo k porušení pri ncipu ochrany právní jistoty a nabytých práv a principu legitimního očekávání na nabývání a ochranu majetku a práva vlastnit majetek, neboť při nabývání Domu vycházela v dobré víře z darovací smlouvy, údajů katastru nemovitostí a ujištění otce (pozdějšího dlužníka), podle nichž k Domu neexistuje právo omezení převodu nemovitostí. Dle žalobkyně je ujednání o omezení převodu nemovitostí neplatné pro neurčitost vymezení předmětu, na který se vztahuje. Navíc věřitelka, v jejíž prospěch bylo omezení převodu nemovitosti zřízeno, udělila souhlas s převodem rodinného domu konkludentně. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, podle něj bylo právo omezení převodu nemovitostí platně zřízeno také k Domu jako budoucí stavbě, která měla být z prostředků čerpaných z půjčky uskutečněna, souhlas věřitelky, v jejíž prospěch bylo omezení převodu nemovitosti zřízeno, nebyl prokázán, proto je darovací smlouva ze dne 11. 9. 2006 absolutně neplatná. Procesní předpoklady pro věcné projednání žaloby vzal soud za zjištěné ze shodných tvrzení účastníků (zjištění úpadku dlužníka Ing. Rudolfa anonymizovano a jeho řešení konkursem, sepis Domu do majetkové podstaty, který stále trvá, vyrozumění žalobkyně o sepisu dne 4. 9. 2012). Dále soud provedl skutková zjištění z listin a výpovědí svědků (vyrozumění žalovaného o zahrnutí majetku do majetkové podstaty ze dne 28. 8. 2012, oddacího listu Městského národního výboru v Hradci nad Moravicí ze dne 6. 9. 1980, Smlouvy o půjčce a omezení převodu nemovitosti č. 61-107853-6 ze dne 7. 7. 1986 uzavřené mezi Českou státní spořitelnou na straně jedné a Ing. Rudolfem a Hedvikou Vaškovými na straně druhé /dále též jen Smlouva /, ze Smlouvy o půjčce a omezení převodu nemovitosti ze dne 29. 10. 1991 uzavřené (KSOS 39 INS 24035/2011) mezi shodnými stranami, stavebního povolení Městského národního výboru v Opavě ze dne 3. 6. 1986 a kolaudačního rozhodnutí Městského národního výboru v Opavě ze dne 31. 5. 1989, Darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 11. 9. 2006 uzavřené mezi Ing. Rudolfem a Hedvikou Vaškovými jako dárci a oprávněnými z věcného břemene a Michaelou Vaškovou jako obdarovanou a povinnou z věcného břemene /dále též jen Darovací smlouva /, výpověďmi dlužníka a Hedviky Vaškové, výpisu z katastru nemovitostí LV 820 pro k.ú. Slavkov, vedeného u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Opava, vyhotoveného dne 18. 9. 2012 a z výpisu téhož LV vyhotoveného dne 16. 8. 2006, z výpisu evidence nemovitostí, LV č. 752 pro katastrální území Slavkov, vyhotoveného dne 13. 6. 1986, a sdělení Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Opava ze dne 5. 9. 2012 /dále jen Sdělení katastrálního úřadu /). Zjištěný skutkový stav soud posoudil dle ustanovení § 225 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ) a ust. § 58, ust. § 59 odst. 1, ust. § 35 odst. 1, ust. § 387, ust. § 143 a ust. § 145 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, naposledy ve znění zákona č. 131/1982 Sb. (dále jen obč. zák.) a dospěl k závěru, že mezi dlužníkem a jeho manželkou Hedvikou Vaškovou byla platně uzavřena smlouva o půjčce, na jejím základě Česká státní spořitelna poskytla finanční prostředky, závazek dlužníků dosud trvá a půjčka je ve splátkách hrazena. Platně byla sjednána rovněž smlouva o omezení převodu nemovitostí, když vymezení jejího nepřímého předmětu jako výstavba rod. domku dle stav. povolení MěstNV Opava ze dne 3. 6. 1986 ÚPA/1893/86-V1/Š na pozemku parc. č. 1311/160 k.ú. Slavkov zapsáno na LV č. 752 ze dne 13. 6. 1986 nelze považovat za neurčité a je jednoznačné, že omezení převodu se týká Domu, který měl vzniknout teprve v budoucnu a je specifikován zprostředkovaně, též odkazem (s drobnou nepřesností) na stavební povolení. V této souvislosti soud odkázal též na soudní praxi, konkrétně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 109/2005, podle něhož nepřímým předmětem vztahu omezení převodu nemovitostí může být budoucí stavba, která má být za pomocí prostředků čerpaných z půjčky uskutečněna. Souhlas manželky dlužníka s právem omezení převodu nemovitostí k Domu, který se následně stal součástí bezpodílového spoluvlastnictví, přitom vyplývá z listiny, obsahující jak smlouvu o půjčce, tak smlouvu o omezení převodu nemovitostí. Soud proto uzavřel, že právo omezení převodu nemovitostí bylo sjednáno platně rovněž k Domu a je účinné, neboť v Smlouva byla státním notářstvím registrována 29. 7. 1986. S argumentem žalobkyně o konkludentním souhlasu věřitelky s darováním Domu se soud prvního stupně vypořádal tak, že ze zákona ani ze smlouvou založeného právního vztahu nevyplývala povinnost věřitelky k udělení souhlasu, bez které by byl presumován souhlas s darováním, proto lze učinit závěr, že věřitelka souhlas nedala a případná mylná informace její zaměstnankyně, že omezení převodu se netýká Domu, je bez právního významu. Proto soud uzavřel, že podle ust. § 59 odst. 1 obč. zák. je Darovací smlouva absolutně neplatná a nemá právní účinky, neboť omezení převodu Domu trvalo a převod byl uskutečněn bez souhlasu věřitelky. Žalobkyně sice v době převodu jednala v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí, ale na základě absolutně neplatné převodní smlouvy nemohla nabýt vlastnictví k Domu, neboť zákonem stanovená lhůta k nabytí vlastnictví vydržením neuplynula a jen na základě neplatné (KSOS 39 INS 24035/2011) nabývací smlouvy nelze dovodit nabytí nemovitosti osobou jednající v dobré víře, protože to hmotné právo neumožňuje. Proto žalobkyně v řízení neprokázala své vlastnické právo k Domu a neprokázala, že právo, které by vylučovalo zahrnutí Domu do soupisu majetkové podstaty dlužníka, svědčí právě jí. Z toho důvodu soud žalobu zamítl.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání. Vytýkala soudu prvního stupně, že se nijak nevypořádal s jejími námitkami, že sepisem Domu do majetkové podstaty dlužníka došlo k porušení jejího ústavního práva vlastnit majetek, ústavního principu legitimního očekávání na ochranu nabytých práv a na ochranu majetku, ústavního principu právní jistoty a ústavního principu dobré víry, jak zdůraznila v závěrečné řeči. Soud tuto její argumentaci zjednodušil pouze na otázku dobré víry, což dle žalobkyně zakládá nepřezkoumatelnost rozsudku. Jednoduché právo je třeba aplikovat v souladu s uvedenými principy ústavního práva a dobrá víra nabyvatele při nabývání majetku podle názoru žalobkyně legalizuje vlastnické právo i v případě, že je převedl nevlastník. Proto dle jejího názoru, s argumentací od většího k menšímu, musí dobrá víra tím spíše legalizovat nabytí vlastnictví toliko zatíženého právní vadou od vlastníka. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně o určitosti a srozumitelnosti ujednání o omezení převodu vlastnického práva k Domu a odkázala na své argumenty v žalobě s tím, že v případě obligatorní písemné formy právního úkonu musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán (v této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16.12.2000 sp. zn. 22 Cdo 61/99). Ujednání v bodě 8. Smlouvy dle přesvědčení žalobkyně požadavek určitosti a srozumitelnosti projevů vůle nesplňuje, neboť pojem výstavba není budoucí nemovitost. Pokud by měl být předmětem práva omezení převodu nemovitosti teprve v budoucnu vybudovaný rodinný dům, muselo by to být ve Smlouvě vyjádřeno srozumitelně a určitě, k čemuž dle žalobkyně nedošlo. V této souvislosti odkázala na obsah Sdělení katastrálního úřadu. Nejasnost o předmětu omezení převodu potvrzuje dle žalobkyně i to, že věřitel Česká spořitelna a.s., ve své přihlášce pohledávky do insolvenčního řízení dlužníka, kterou přihlásila pohledávku 68.351,07 Kč z titulu půjčky poskytnuté dle Smlouvy, uplatnila jako předmět zajištění pouze nemovitosti na LV č. 752 v k.ú. Slavkov u Opavy . Tím potvrdila, že předmětem omezení převodu nemovitostí nebyl Dům. S důvody, pro které soud důkaz přihláškou pohledávky nepřipustil, žalobkyně nesouhlasila, odkázala na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze den 4.9.2013 sp. zn. 31 Cdo 4616/2010 a dovozovala, že účinky koncentrace řízení nebránily žalobkyni popírat správnost tvrzení žalovaného o opaku, přičemž podle hmotného práva žalobkyně neměla povinnost tvrdit nic o přihlášce pohledávky tohoto věřitele. Žalobkyně nesouhlasila se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že dlužník měl za to, že omezení převodu nemovitostí se vztahuje i na Dům, který soud učinil na (části) zjištění z jeho svědecké výpovědi. Pokud by dlužník skutečně měl za to, že omezení se vztahuje i na Dům, spolu s matkou žalobkyně by jej na žalobkyni nepřevedl, stejně jako nepřevedl pozemek, na němž je Dům umístěn. Jen obecné povědomí dlužníka o institutu omezení převodu nemovitostí a o tom, že by mu Česká spořitelna, a.s. mohla zabránit v převodu Domu, nezakládal na bodu 8 Smlouvy. Pokud dlužník bez časového rozlišení v roce 1986, v roce 2006 a v současnosti uvedl, že omezení převodu nemovitostí se vztahuje na Dům i pozemek, je jeho tápání také odrazem (KSOS 39 INS 24035/2011) nesrozumitelného a neurčitého ujednání o předmětu práva omezení převodu nemovitostí. Žalobkyně dále namítala, že nelze nezohlednit, že omezení převodu nemovitostí váznoucí na Domě nebylo zapsáno v katastru nemovitostí, přestože podle zákona tam mělo být zapsáno a jí uváděné argumenty vylučují správnost závěru soudu prvního stupně, že na Domě bylo platnou smlouvou zřízeno právo omezení převodu nemovitostí. Dále žalobkyně nesouhlasila s tím, že případná mylná informace pracovnice České spořitelny, a.s. o tom, že Dům může být převeden a pozemek až po splnění povinnosti dle Smlouvy, je právně nevýznamná, jak dovodil soud prvního stupně. Pokud pracovnice České spořitelny, a.s. po nahlédnutí do interních dokladů sdělila, že Dům může být převeden, byl tím dle žalobkyně udělen příslušný souhlas, jehož ústní formu zákon připouští. Dalším argumentem, pro který dle žalobkyně neměl žalovaný zahrnout Dům do majetkové podstaty, je porušení ústavních principů přiměřenosti a materiální spravedlnosti. V této souvislosti argumentovala tím, že institut omezení převodu nemovitostí byl jako přežitek totalitního zákonodárství opuštěn již novelou zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., který zavedl institut zástavního práva, jež při převodu zástavy působí i proti jejímu nabyvateli, aniž by omezoval dispoziční právo vlastníka. Rodiče žalobkyně svůj závazek ze Smlouvy řádně plní a žalobkyně proto považuje lpění na překonaném právním institutu za nepatřičné i vzhledem k tomu, že hodnota pozemků, které dlužník vlastní, převyšuje částku zajištěné pohledávky věřitele České spořitelny, a.s. Dále žalobkyně argumentovala právní úpravou obsaženou v Hlavě I., části první zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník a zdůraznila, že Dům v hodnotě cca 2,25 mil. nabyla darovací smlouvou ze dne 11.9.2006 v dobré víře za účelem bydlení svého a příslušníků své rodiny, investovala do něj nemalé částky a to vše by mělo být zmařeno kvůli dluhu jejích rodičů nedosahující částky 70.000 Kč, který je řádně splácen. Přitom dluhy dlužníka -jejího otce, pro které je vedeno insolvenční řízení, vznikly až po převodu Domu, který byl do soupisu majetkové podstaty zahrnut až po uplynutí lhůty pro přihlašování pohledávek, takže nebylo možno pohledávku z titulu do Domu vložených investic uplatnit v insolvenčním řízení jako podmíněnou. I to žalovanou utvrzuje o bezohlednosti a krutosti, k němuž v této věci vede použití institutu omezení převodu vlastnického práva, a žalovaná je přesvědčena, že napadený rozsudek je vybudován na přepjatém formalismu, jehož důsledkem je sofistikované zdůvodnění zjevné nespravedlnosti.

Žalovaný s odvoláním nesouhlasil a navrhl potvrzení napadeného rozsudku, v němž se soud prvního stupně dle něj správně vypořádal s otázkou platnosti a účinnosti Smlouvy a neexistence (ani konkludentního) souhlasu České spořitelny, a.s. s převodem. K tvrzeným investicím žalobkyně do Domu a možnosti je přihlásit do insolvenčního řízení poukázal na dodatečnou lhůtu k přihlášení pohledávky, dovozovanou praxí insolvenčního soudu.

Dne 1.1.2014 nabyl účinnosti zákon č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů. Podle Čl. II.-přechodného ustanovení uvedeného zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, (KSOS 39 INS 24035/2011) platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a oprávněnou osobou, a že obsahuje způsobilý odvolací důvod, jenž je podřaditelný pod ust. § 205 odst. 2, písm. g) o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1 a odst. 5 o.s.ř.), doplnil dokazování a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Odvolací soud pro stručnost odkazuje na skutková zjištění soudu prvního stupně učiněná z důkazů, jak jsou uvedena v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, s nimiž se ztotožňuje.

Dále odvolací soud provedl důkaz listinami a zjistil následující skutečnosti:

Z přihlášky pohledávky věřitele č. 11 Česká spořitelna, a.s., evidované pod č. 11 v insolvenčním řízení dlužníka Ing. Rudolfa anonymizovano , vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 39 INS 24035/2011, že věřitel přihlásil pohledávku ve výši celkem 68.351,07 Kč z titulu půjčky jako zajištěnou majetkem dlužníka, a to nemovitostmi zapsanými na LV č. 752 v k.ú. Slavkov u Opavy. Jako důvod zajištění je označena Smlouva č. 61-107853-6 ze dne 7. 7. 1986.

Z protokolu o výpovědi svědkyně Edity Dudové, bývalé pracovnice České spořitelny, a.s., pobočky v Opavě, že asi od roku 2003 pracovala na pozici privátní poradkyně a komunikovala s klienty. Skutečnost, zda v době od srpna do září roku 2006 jednala s dlužníkem Ing. Rudolfem Vaškem o možnosti převodu Domu, si nepamatuje. Je možné, že se s tímto požadavkem na pobočku banky dostavil a pokud by se tak stalo, jednala by s ním na pracovišti. Pokud by byla na převod Domu dotázána, postupovala by tak, že by si skutečnosti ověřila na univerzální účtárně a vždy by jí třetí osoba sdělila, jak se věci mají ohledně konkrétního úvěru . Touto třetí osobou by mohla být např. vedoucí Marcela Suchánková nebo někdo z ostatních pracovníků, s nimiž komunikovala telefonicky. Svědkyně se obecně setkávala se situací, kdy byla stavební půjčka zajištěna omezením převodu nemovitostí, v konkrétní situaci nemůže reagovat, vždy byl u ní mezikrok univerzální účtárna, neměla spisy k dispozici. Dále svědkyně sdělila, že ji asi před dvěma měsíci kontaktoval pan Rudolf Vašek, jeho obličej jí byl povědomý, a když jí sdělil, oč se jedná, uvědomila si, že ho zná z banky. Při žádosti klientů se (KSOS 39 INS 24035/2011) postupovalo ústně i písemně, písemná forma byla na žádost klienta, nikoli automaticky.

Odvolací soud se ztotožňuje se soudem prvního stupně v závěru, že jsou splněny předpoklady pro věcné projednání této vylučovací žaloby a v tomto směru odkazuje na správné odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Stejně tak se ztotožňuje s jeho závěrem, že vznik a existenci práva omezení převodu nemovitostí je v této věci třeba posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník ve znění zákona č. 131/1982 Sb. (§ 868 zákona č. 509/1991 Sb.).

Podle ustanovení § 225 odst. 1, 2 IZ, osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty. Žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu.

Podle ustanovení § 58 odst. 1, 2 obč. zák., věřitel může uspokojení své pohledávky zajistit písemnou smlouvou uzavřenou s dlužníkem, kterou dlužník bere na sebe povinnost, že nepřevede svou nemovitost bez souhlasu věřitele na jiného, dokud pohledávka nebude uspokojena. Má-li mít omezení převodu nemovitosti právní účinky i pro dědice, musí to být ve smlouvě uvedeno. Ke smlouvě je třeba její registrace státním notářstvím. Omezení převodu vznikne okamžikem registrace.

Podle ustanovení § 59 odst. 1 obč. zák., dokud omezení trvá, je převod bez souhlasu věřitele neplatný.

Podle ustanovení § 61 obč. zák., zánikem pohledávky nebo jejím promlčením omezení převodu nemovitosti zanikne.

Podle ustanovení § 37 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Podle ustanovení § 35 odst. 1, 2 obč. zák., projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Projev vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům socialistického soužití.

Ve vztahu ke vzniku práva omezení převodu nemovitostí na Domě se odvolací soud zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který neakceptoval názor žalobkyně o neplatnosti Smlouvy v jejím bodu č. 8 pro neurčitost. Jak vyplývá z výkladového pravidla uvedeného v ust. § 35 odst. 2 obč. zák., je třeba vykládat smluvní ujednání se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn tak, aby to současně odpovídalo kriteriu dobrých mravů ( pravidel socialistického soužití ). (KSOS 39 INS 24035/2011)

Pokud byla půjčka poskytnuta účelově na výstavbu rodinného domku a v části Smlouvy, obsahující ujednání o omezení převodu nemovitostí, je sjednána povinnost nepřevést výstavbu rodinného domku s odkazem na příslušné stavební povolení, nelze dospět k jinému rozumnému závěru, než že omezení převodu bylo sjednáno i ve vztahu k nemovitosti, která vznikne v budoucnu, což zákon umožňoval, jak vyplývá ze soudem prvního stupně citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.7.2006 sp. zn. 33 Odo 109/2005 (které je veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz). Skutečnost, že příslušné státní notářství po registraci Smlouvy ve svém průvodním dopise orgánu geodézie výslovně neuvedlo, že předmětem omezení převodu je i budoucí rodinný dům, nelze přičítat neurčitosti či nesrozumitelnosti Smlouvy a to, že Česká spořitelna, a.s. v části přihlášky pohledávky vymezující předmět zajištění neoznačila list vlastnictví, na němž je Dům zapsán v katastru nemovitostí, rovněž nesvědčí o tom, že Smlouva předmět zajištění vymezuje neurčitě a nesrozumitelně, ale spíše o nedůslednosti banky při kontrole listin zakládajících její právo (termín dokončení výstavby stavby byl obligatorní součástí stavebního povolení, § 26 odst. 1, písm. c/ vyhlášky č. 85/1976 Sb. o podrobnější úpravě územního řízení a stavebním řádu). Námitku žalobkyně o nesprávnosti závěru soudu prvního stupně o platnosti Smlouvy posuzuje odvolací soud jako nedůvodnou a uzavírá, že právo omezení převodu nemovitostí ve vztahu k Domu vzniklo nejpozději ke dni 31.5.1989, kdy bylo vydáno kolaudační rozhodnutí o povolení k jeho užívání, a toto právo trvalo i ke dni 11. 9. 2006, kdy byl Dům jeho vlastníky převeden na žalobkyni (důvod jeho zániku ani nebyl tvrzen).

S názorem soudu prvního stupně, že případné sdělení pracovnice České spořitelny, a.s., o tom, že omezení převodu se Domu netýká a ten může být převeden, je bez právního významu, se odvolací soud neztotožnil. Pokud by v řízení bylo prokázáno, že před převodem Domu se jeho (bezpodílovému) spoluvlastníku Ing. Rudolfu Vaškovi dostalo v provozovně banky ze strany jejího pracovníka ujištění , že Dům může žalobkyni převést, bylo by možno z takového ústního vyjádření, s přihlédnutím k dalším okolnostem věci, dle přesvědčení odvolacího soudu dovozovat, že banka k převodu souhlas udělila. Toto tvrzení žalobkyní označená svědkyně Edita Dudová ve své svědecké výpovědi však nepotvrdila a z pouhé skutečnosti, že Česká spořitelna, a.s. svou pohledávku přihlásila jako zajištěnou jen pozemky zapsanými na LV č. 752 pro k.ú. Slavkov u Opavy, takový závěr nevyplývá. V této souvislosti odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně (veden svým nesprávným právním závěrem) nepoučil žalobkyni dne ust. § 118a odst. 3 o.s.ř. k označení důkazu, kterým by své tvrzení o obsahu ústního sdělení pracovnice České spořitelny a.s. dlužníkovi prokázala, a proto nedošlo ke koncentraci řízení. Důkaz přihláškou pohledávky tohoto věřitele proto provedl odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4.9.2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 98/2013). V situaci, kdy svědkyně Edita Dudová nepotvrdila ve své výpovědi, že s Ing. Rudolfem Vaškem o převodu Domu jednala, neprovedl odvolací soud pro nadbytečnost výslech žalobkyní navržené svědkyně Marcely Suchánkové, který navrhla s tím, že může přispět k objektivnímu zjištění skutkového stavu věci . Odvolací soud uzavírá, že souhlas České spořitelny, a.s. s převodem Domu způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit (ust. § 35 (KSOS 39 INS 24035/2011) odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník ve znění zákona č. 509/1991 Sb.), se žalobkyni prokázat nepodařilo. Darovací smlouvu ze dne 11. 9. 2006, uzavřenou mezi Ing. Rudolfem a Hedvikou Vaškovými jako dárci a žalobkyní jako obdarovanou, proto odvolací soud shodně se soudem prvního stupně posuzuje jako absolutně neplatný právní úkon pro nedostatek souhlasu věřitele s převodem. Jejím vkladem do katastru nemovitostí nevzniklo žalobkyni vlastnické právo k Domu.

Zbývá se vypořádat s argumentací žalobkyně její dobrou vírou při nabytí Domu, ústavními principem ochrany vlastnického práva a legitimního očekávání ochrany vlastnického práva a principy přiměřenosti a materiální spravedlnosti (dobrých mravů a zákazu krutosti a bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění).

Soud prvního stupně se s tvrzením o dobré víře žalobkyně vypořádal v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku tak, že její dobrou víru nemohl v této věci zohlednit, neboť k nabytí vlastnictví Domu vydržením vzhledem k zákonem stanovené lhůtě nedošlo a jiný důvod nabytí vlastnické práva na základě neplatné smlouvy právní řád neupravuje. Nelze proto souhlasit s námitkou žalobkyně, že soud se k jejím tvrzením o širším významu dobré víry nevyjádřil. Uvedený závěr soudu prvního stupně je zcela v souladu s obecně přijímanou judikaturou obecných soudů, jak byla usměrněna rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9.12.2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56/2010 (dále též R 56/2010) a následně rozsudkem ze dne 12.11.2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16/2015 (dále též R 16/2015), kterým Nejvyšší soud reagoval na závěry Ústavního soudu v jeho nálezu ze dne 17.4.2014, sp. zn. I.ÚS 2219/2012. V něm Ústavní soud dosavadní judikaturu senátu č. 30 Nejvyššího soudu vytěsnil jako nedůvodnou a zaujal právní názor, že i podle úpravy účinné do 31.12.2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí . V rozhodnutí R 16/2015 Nejvyšší soud jednoznačně uzavřel, že podle právního řádu platného a účinného do 31.12.2013 nemohlo (nemůže)-vyjma zákonem stanovených způsobů-dojít k tomu, že by oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis do katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka. Tím se zcela přihlásil k závěrům v R 56/2010 přičemž zdůraznil, že situaci, kdy dojde po právu k odstoupení od smlouvy, kterou nabyl vlastnictví nemovitosti předchůdce nabyvatele nemovitosti, je třeba důsledně odlišovat od situace, kdy převodní smlouva je již od samého začátku absolutně neplatná. Odvolací soud uzavírá, že neshledává důvod pro změnu závěru soudu prvního stupně a zdůrazňuje, že z hlediska uvedených judikátů Nejvyššího soudu není významné, zda domnělým právním titulem bylo převáděno vlastnictví vlastníkem či nevlastníkem nemovité věci a v této souvislosti odkazuje rovněž na svou předchozí rozhodovací praxi např. na rozsudek ze dne 6.12.2012 sp. zn. 39 ICm 1167/2011 12 VSOL 65/2012-118 (KSBR 39 INS 10758/2010), který je dostupný v insolvenčním rejstříku. Ve vztahu k argumentaci žalobkyně závěry plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 16.10.2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 370/2007, odvolací soud zdůrazňuje, že jeho nosné důvody se (KSOS 39 INS 24035/2011) vztahují k návrhu na zrušení ustanovení § 48 odst. 2 občanského zákoníku o zrušení smlouvy odstoupením. V jeho bodu č. 29 je odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 77/2000, od jehož závěrů neshledal Ústavní soud důvod se posuzované věci odchylovat, přičemž právě v tomto nálezu Ústavní soud výslovně uvedl, že nárok na ochranu vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992, které bylo publikované pod č. 2/1993 Sb.) má nabyvatel, který věcné právo nabyl od neoprávněné osoby, za podmínky, že toto věcné právo nabyl v dobré víře a bez rozporu s § 39 o.z. Z uvedeného (v souladu s interpretací Nejvyššího soudu) vyplývá, že v případě absolutní neplatnosti právního úkonu (převodní smlouvy) dle § 39 obč. zák. se nabyvatel nemůže dovolávat ochrany řádně nabytého vlastnického práva v dobré víře, neboť takové vlastnické právo vůbec nenabyl. Odvolací soud proto odvolací námitku žalobkyně, že zahrnutím Domu do majetkové podstaty dlužníka došlo k porušení jejího práva vlastnit majetek a porušení principu jeho ochrany, posuzuje jako nedůvodnou.

Odvolací soud nesouhlasí s argumentací žalobkyně, že žalovaný zahrnutím Domu do majetkové podstaty dlužníka porušil ústavní princip přiměřenosti a materiální spravedlnosti, neboť institut omezení převodu vlastnického práva byl jako přežitek totalitního zákonodárství opuštěn a nahrazen zástavním právem, které neomezuje dispoziční oprávnění vlastníka. Takový názor je dle odvolacího soudu v rozporu s ústavním principem právní jistoty a principem kontinuity právního řádu České republiky po politických změnách v roce 1989, které jsou pro sféru občanského práva vyjádřeny v ustanovení § 868 zákona č. 40/1964 Sb. Přijetí názoru žalobkyně by odporovalo principu legitimního očekávání věřitelů, jejichž pohledávky jsou zajištěny omezením převodu nemovitosti, které insolvenční zákon výslovně jako jeden ze zajišťovacích institutů deklaruje (§ 2 písm. g/ IZ). Proto rovněž nelze souhlasit s argumenty žalobkyně výkladovými pravidly soukromého práva, zakotvenými v ustanoveních části první, hlavy I. zákona č. 89/2012 Sb.

Odvolací soud zdůrazňuje, že Dům nebyl žalovaným do majetkové podstaty sepsán jako majetek žalobkyně, který je předmětem zajištění pohledávky věřitele Česká spořitelna, a.s. (ta ani nebyla přihlášena jako zajištěná Domem), ale jako vlastnictví dlužníka, neboť vlastnické právo žalobkyně na základě neplatné darovací smlouvy nevzniklo (§ 205 odst. 2 IZ). Veškeré argumenty žalobkyně týkající se výše a splácení pohledávky věřitele České spořitelny a hodnoty Domu jsou nevýznamné. Žalovaný byl povinen tuto majetkovou hodnotu sepsat po té, co vyhodnotil darovací smlouvu jako neplatnou. V této souvislosti odvolací soud zdůrazňuje, že žalovaný při pořizování soupisu majetkové podstaty nemá postavení subjektu soukromého práva a samotný sepis majetku není právním jednáním ve smyslu občanského práva. Proto samotný sepis majetku do majetkové podstaty dlužníka insolvenčním správcem (nikoli způsob jeho výkonu) nelze poměřovat hledisky mravnosti (etickými, obecně zachovávanými a uznávanými zásadami, srov. závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněném pod č. 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 1998). Insolvenční správce má naopak povinnost sepsat do majetkové podstaty veškerý majetek, který do ní dle zákona patří (§ 217 odst. 1 IZ). Zjednodušeně řečeno, samotný sepis majetku do majetkové (KSOS 39 INS 24035/2011) podstaty dlužníka insolvenčním správcem nemůže být nemravný , a to ani s přihlédnutím k okolnosti, že žalobkyně Dům užívá ke svému bydlení a bydlení své rodiny a k tomu, že do něj v době, kdy byla v dobré víře, že je jeho vlastnicí, investovala prostředky.

Přestože odvolací soud nepochybuje o tom, že zahrnutí Domu do majetkové podstaty dlužníka je významným zásahem do osobní sféry žalobkyně, shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že žalobkyně neprokázala, že jí svědčí právo, které by vylučovalo zahrnutí Domu do majetkové podstaty dlužníka. Proto odvolací soud podle § 219 odst. 1 o.s.ř. potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně, včetně správného nákladového výroku.

Právo na náhradu nákladů odvolacího řízení svědčí žalovanému (ust. § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.), který se ho však výslovně vzdal, proto odvolací soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, jestliže napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je- li dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům se však doručuje zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení rozsudku.

Olomouc 22. prosince 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu