13 VSOL 109/2013-110
39 ICm 1023/2011 13 VSOL 109/2013-110 (KSBR 39 INS 228/2011)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Věry Vyhlídalové a JUDr. Heleny Krejčí ve věci žalobce Lesy České republiky, s.p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, PSČ 501 68, IČ: 42196451, zastoupeného JUDr. Romanem Poláškem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, PSČ 120 00, proti žalovaným: 1) Mgr. Jiřímu Ostravskému, insolvenčnímu správci dlužníka CE WOOD-doprava, a.s. v likvidaci, se sídlem ve Zlíně, Stráže 3662, PSČ 760 01, IČ 26308142, 2) Mgr. Jiřímu Ostravskému, insolvenčnímu správci dlužníka CE WOOD, a.s., se sídlem ve Zlíně, Stráže 3662, PSČ 760 01, IČ 60745479, o popření pravosti pohledávky vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 ICm 1023/2011, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka CE WOOD, a.s. vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 39 INS 228/2011, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18.03.2013, č.j. 39 Cm (správně 39 ICm) 1023/2011-52 (KSBR 39 INS 228/2011),

takto:

Rozsudek soudu prvního stupně se z r u š u j e a věc se v r a c í soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zamítl žalobu žalobce, kterou se domáhal určení, že pohledávky za dlužníkem CE WOOD, a.s. přihlášené do insolvenčního řízení vedené Krajským soudem v Brně pod (KSBR 39 INS 228/2011) sp. zn. KSBR 39 INS 228/2011 přihláškou P127 nejsou po právu. Dle výroku napadeného rozsudku se jedná o popření pravosti celkem 58 pohledávek. V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uzavřel, že účastníci nerozporovali skutečnost, že o úpadku dlužníka a o prohlášení konkursu na jeho majetek bylo insolvenčním soudem rozhodnuto dne 11.02.2011, to je před účinností zákona č. 69/2011 Sb. Na otázku popěrného úkonu učiněného v rámci insolvenčního řízení sp. zn. KSBR 39 INS 228/2011 na majetek dlužníka je tedy třeba aplikovat znění insolvenčního zákona před novelou provedenou zákonem č. 69/2011 Sb. Soud uvedl, že insolvenční zákon ve znění před účinností novely 69/2011 Sb. nepřipouštěl popěrný úkon ze strany věřitele. Žalobce při jednání ve věci dne 25.02.2013 poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.04.2012, sp. zn. (správně senátní značka) 29 ICdo 7/2012, kde byla problematika popěrného úkonu věřitele řešena. Soud dále uvedl, že insolvenční řízení vedené podle insolvenčního zákona je od účinnosti této právní normy, to je od 01.01.2008 opřeno o zásady insolvenčního řízení vyjádřené v § 5 tohoto zákona. Insolvenční soud podotýká, že tyto zásady se po celou dobu účinnosti insolvenčního zákona nezměnily. Vyjádřené zásady kladou velký důraz na rovnost postavení účastníků, především věřitelů v insolvenčním řízení. Soud dále uvedl, že Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 01.07.2010 zrušil část prvního odstavce § 192 insolvenčního zákona a považoval za nezbytné poskytnout zákonodárci časový prostor k odstranění ústavního deficitu zákonné úpravy. Způsobem, jakým zákonodárce upravil podmínky pro popěrný úkon věřitele v insolvenčním řízení, dal jasně najevo, že na popěrný úkon věřitele pohlíží jinak, než na popěrný úkon insolvenčního správce nebo dlužníka. Podle názoru soudu prvního stupně při akceptaci stanoviska Nejvyššího soudu ČR by došlo k vytvoření zjevné nerovnosti, pokud jde o okruh insolvenčních řízení, kde bude popěrný úkon věřitele akceptován. Nerovnost v postavení věřitelů insolvenční soud spatřuje především v časovém omezení popěrného úkonu věřitele a povinnosti skládání jistoty, s níž je spojena účinnost takového popěrného úkonu věřitele. Závěry vyjádřené v nálezech Ústavního soudu citovaných Nejvyšším soudem ČR v jeho rozhodnutí senátní značky 29 ICdo 7/2012, na které Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí poukázal, nelze podle insolvenčního soudu aplikovat bez dalšího na projednávanou specifickou situaci. Úvahy insolvenčního soudu dovedly insolvenční soud k závěru, že popěrný úkon věřitele provedený v rámci tohoto insolvenčního řízení dne 28.03.2011, to je před účinností zákona č. 69/2011 Sb., který upravil podmínky pro popěrný úkon věřitele v insolvenčním řízení, není přípustný. Předmětná pohledávka žalovaného 1) nebyla v rámci insolvenčního řízení popřena ani insolvenčním správcem, ani dlužníkem. S ohledem na řešení úpadku dlužníka konkursem by přitom pro otázku zjištění pohledávky bylo podstatné popření pouze ze strany insolvenčního správce. Jinými slovy řečeno, pohledávka, která je předmětem tohoto incidenčního sporu, byla v rámci insolvenčního řízení sp. zn. KSBR 39 INS 228/2011 zjištěna a nebyl zde tedy důvod zabývat se otázkou existence této pohledávky v incidenčním sporu. Podle insolvenčního soudu není pro výsledek sporu podstatné, kdo byl v řízení žalobcem (KSBR 39 INS 228/2011) a kdo žalovaným. Soud prvního stupně dále uvedl, že návrhu žalobce na vydání rozsudku pro zmeškání nebylo možno vyhovět, když žalovaní se z účasti na jednání telefonicky omluvili před zahájením jednání ve věci a insolvenční soud tuto omluvu akceptoval.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, a to z důvodů uvedených v ustanovení § 205 odst. 2 písm. d) a g) občanského soudního řádu. Žalobce uvedl, že je účastníkem insolvenčního řízení coby přihlášený věřitel č. 2, který podal přihlášku č. 2. Zdůrazňuje, že rozhodnutí o úpadku bylo v rámci insolvenčního řízení vydáno před nabytím účinnosti novely insolvenčního zákona provedené zákonem č. 69/2011. Tvrdí, že ve vztahu k pohledávkám uplatněným žalovaným 1) na přezkumném jednání dne 28.03.2011 učinil popěrný úkon. Neztotožňuje se se závěry soudu prvního stupně o nepřípustnosti jeho popěrného práva. Má za to, že nelze přijmout argument soudu prvního stupně o nepřípustnosti jeho popěrného práva coby přihlášeného věřitele z důvodu rozporu s § 5 insolvenčního zákona. Tvrdí, že toto ustanovení vymezuje zásady insolvenčního řízení, tyto však realizací popěrného práva žalobce nebyly a ani nemohly být jakkoli porušeny. Podotýká, že právo přihlášeného věřitele učinit popěrný úkon vychází primárně z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dle kterého má každý právo domáhat se ochrany svých práv u soudu či jiného orgánu. Poukazuje na to, že jeho popěrné právo bylo realizováno před účinností novely insolvenčního zákona, zároveň však po vydání nálezu Ústavního soudu ČR ÚS 14/10. V takovém případě je dle jeho názoru nutno pohlížet na jeho popěrný úkon jako kdyby pohledávky žalovaného 1) popřel ve stejné době insolvenční správce. Argumentuje tím, že k tomuto závěru dospěl i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 25.04.2012, sp. zn. (správně senátní značka) 29 ICdo 7/2012. Zdůrazňuje, že ve svém odůvodnění, kromě jiného, Nejvyšší soud odkazoval na četnou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, a to ohledně možnosti aplikace normy prohlášené za protiústavní. Má za to, že skutečnost, že v době popření předmětných pohledávek žalovaného 1) žalobcem nebyly zákonem upraveny podmínky pro realizaci popěrného práva přihlášených věřitelů a po 31.03.2011 již zákon konkrétní podmínky popření vymezil, nemůže jít k tíži věřitele, který učinil popěrný úkon před 31.03.2011. Stejně tak nelze vycházet z předpokladu, že přihlášení věřitelé, kteří učinili popěrný úkon před 31.03.2011, by byli zvýhodněni před přihlášenými věřiteli, kteří činili popěrný úkon až po 31.03.2011 za současného splnění zákonných podmínek. Podle jeho názoru mezníkem pro realizaci popěrného práva přihlášeného věřitele je přezkumné jednání. Tvrdí, že pokud by odvolací soud přijal argumentaci soudu prvního stupně, dospěl by k absurdnímu závěru, tedy že pokud se přezkumné jednání konalo před účinností zákona č. 69/2011 Sb., nemohl by přihlášený věřitel na tomto přezkumném jednání učinit popěrný úkon. Tento popěrný úkon by pak nebylo možné realizovat nijakým způsobem, neboť popírat přihlášené pohledávky lze pouze a nejpozději u přezkumného jednání, na kterém se přezkoumávají přihlášené pohledávky. (KSBR 39 INS 228/2011)

Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že pohledávky byly v rámci insolvenčního řízení zjištěny, když tyto nepopřel insolvenční správce. Uvádí, že žalovaný 1) v řízení neprokázal existenci svých popřených pohledávek. Soud prvního stupně se vůbec nezabýval námitkami žalobce, že u popřených pohledávek žalovaného 1) nebyl prokázán právní titul pohledávky ani její splatnost, nebylo prokázáno plnění nebo že jednotlivé smlouvy o postoupení pohledávky jsou absolutně neplatné pro rozpor s ustanovením § 196a odst. 3 obchodního zákoníku ve znění pozdějších předpisů. Navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní 1) a 2) se k podanému odvolání písemně nevyjádřili. U jednání odvolacího soudu navrhli, aby rozsudek soudu prvního stupně byl jako věcně správný potvrzen.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ) pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.

V projednávané věci bylo řízení zahájeno u Krajského soudu v Brně žalobou žalobce vůči žalovaným, kterou se žalobce domáhá určení, že pohledávky žalovaného č. 1 za dlužníkem CE WOOD, a.s. přihlášené do insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Brně pod sp. zn. KSBR 39 INS 228/2011, přihláškou č. P127, nejsou po právu. Tvrdí, že sám do insolvenčního řízení dlužníka CE WOOD, a.s. řádně přihlásil svou pohledávku v celkové výši 209.059.102,02 Kč, a to přihláškou evidovanou pod č. P2. Tvrdí, že 28.03.2011 se konalo přezkumné jednání, na kterém popřel pohledávky žalovaného 1) uplatněné přihláškou č. P127 věřitelem č. 118, a to co do pravosti a výše. Poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 01.07.2010, nález pléna Ústavního soudu ÚS Pl. 14/10, kterým zrušil s účinností od 31.03.2011 část § 192 odst. 1 IZ, která odpírala popěrné právo přihlášených věřitelů při přezkumu přihlášek. Zdůrazňuje, že Ústavní soud konstatoval protiústavnost ustanovení § 192 odst. 1 IZ, když zbavuje věřitele práva zpochybnit pohledávky jiných věřitelů a tím nepřípustně porušil jejich právo na soudní ochranu garantovanou v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tvrdí, že je si vědom toho, že Ústavní soud v nálezu neurčil, jakým způsobem mohou věřitelé své popěrné právo realizovat v době mezi vydáním nálezu a dnem 31.03.2011, kdy (KSBR 39 INS 228/2011) bylo protiústavní ustanovení insolvenčního zákona zrušeno. Má však za to, že insolvenční soud by měl tento názor Ústavního soudu reflektovat a protiústavní ustanovení by neměl aplikovat. Vzhledem k tomu, že za stávajícího právně nejasného stavu nelze s jistotou stanovit, kdo je v daném případě legitimován podat žalobu na popření pohledávek, podává ji z důvodu procesní opatrnosti samostatně, a to ve lhůtě 30dnů od přezkumného jednání, na kterém došlo k popření pohledávky. V další části žaloby se žalobce blíže vyjadřuje k jednotlivým přihlášeným pohledávkám a uvádí konkrétní důvody, pro které by tyto pohledávky neměly být uznány za pravé.

Žalovaní 1) a 2) ve svém vyjádření zpochybňovali argumentaci žalobce k jednotlivým smlouvám o postoupení pohledávek, dále nesouhlasili se stanoviskem žalobce k otázce překážky dané § 196a ObchZ.

Podle ustanovení § 192 odst. 1 IZ ve znění účinném do 30.03.2011 dlužník a insolvenční správce mohou popírat pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek; jednotliví věřitelé toto právo nemají. Stanovisko, které insolvenční správce zaujal k jednotlivým pohledávkám v seznamu přihlášených pohledávek, může při přezkumném jednání změnit.

Podle výroku I. nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 01.07.2010, sp. zn. Pl. ÚS 14/10, ustanovení § 192 odst. 1 věty první včetně věty za středníkem zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, se zrušuje dnem 31.03.2011.

Podle ustanovení § 192 odst. 1 IZ ve znění účinném od 31.03.2011 pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek mohou popírat insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé; popření pohledávky lze vzít zpět;

Odvolací soud, stejně tak jako soud prvního stupně, vychází z nesporných tvrzení účastníků, že na majetek společnosti CE WOOD, a.s. byl insolvenčním soudem dne 11.02.2011 prohlášen konkurs, že žalovaný 2) byl ustaven insolvenčním správcem a že dne 28.03.2011 se konalo přezkumné jednání, na kterém byla přezkoumána pohledávka č. 127 žalovaného 1), která byla popřena žalobcem coby přihlášeným věřitelem, který sám přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku v celkové výši 209.059.102,02 Kč. Na tomto přezkumném jednání pohledávka P127 žalovaného 1) byla uznána jako nezajištěná a nevykonatelná ze strany insolvenčního správce i dlužníka.

Odvolací soud se neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že popěrný úkon žalobce jako přihlášeného věřitele není přípustný, a pokud tedy pohledávka na přezkumném jednání dne 28.03.2011 nebyla popřena insolvenčním správcem a ani (KSBR 39 INS 228/2011) dlužníkem, je považována za zjištěnou a není důvod zabývat se otázkou existence této pohledávky v incidenčním sporu.

Není pochyb o tom, že přezkumné jednání v insolvenční věci dlužníka CE WOOD a.s. se konalo po vydání nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/10 ze dne 01.07.2010, avšak před jeho účinností, to je před 31.03.2011. Jak uzavřel Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 25.04.2012, senátní značka 29 ICdo 7/2012, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 113/2012, jestliže přihlášený věřitel popřel pravost pohledávky jiného věřitele při přezkumném jednání, jež se konalo po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/10 (241/2010 Sb.), avšak před jeho účinností (před 31.03.2011), mělo takové popření tytéž účinky, jako kdyby pohledávku ve stejné době popřel insolvenční správce a uplatní se na ně ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném do 30.03.2011. Obdobně to platí pro popření pravosti pohledávky jiného věřitele přihlášeným věřitelem při přezkumném jednání, jež se konalo v době od 31.03.2011 v insolvenčním řízení, v němž insolvenční soud vydal rozhodnutí o úpadku před uvedeným datem.

Insolvenční soud vědom si vydání tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu však v důvodech svého rozhodnutí uzavřel, že toto rozhodnutí nelze v projednávané věci aplikovat, neboť podle názoru soudu prvního stupně je toto rozhodnutí v rozporu se zásadou rovného postavení věřitelů v insolvenčním řízení v porovnání s úpravou popěrného práva věřitelů tak, jak byla do insolvenčního zákona zavedena novelou zákona č. 69/2011 Sb. Odvolací soud se s tímto závěrem soudu prvního stupně neztotožňuje. Jak vyplývá z odůvodnění shora citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, soud nejvyšší instance celou problematiku posuzoval nejenom z hlediska ústavnosti, ale též z pohledu základních zásad insolvenčního řízení. Je proto namístě toto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR jako sjednocující rozhodnutí k problematice popěrného práva věřitelů realizovaného v době po vydání nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 01.07.2010, avšak před jeho účinností, tedy před tím, než byla novelizována příslušná ustanovení insolvenčního zákona zákonem č. 69/2011 Sb. s účinností od 31.03.2011, aplikovat. Odvolací soud tak na rozdíl od soudu prvního stupně uzavírá, že popěrný úkon žalobce učiněný na přezkumném jednání dne 28.03.2011 v insolvenční věci dlužníka CE WOOD, a.s. je přípustný, toto popření má stejné účinky, jako kdyby pohledávku ve stejné době popřel insolvenční správce a uplatní se na ně ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném do 30.03.2011. Projednání popěrného práva nebrání to, že žalobu na popření pravosti pohledávky podal popírající věřitel, ačkoli správně by takovou žalobu měl podat věřitel, jehož pohledávka byla popřena, to je žalovaný 1).

Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, soud prvního stupně žalobu zamítl pouze z důvodu nepřípustnosti popěrného úkonu žalobce, a pravostí (KSBR 39 INS 228/2011) pohledávky žalovaného 1) se tudíž vůbec nezabýval. Odvolací soud proto postupoval podle ustanovení § 219a odst. 2 o.s.ř. a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně (§ 221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) k dalšímu řízení s tím, že soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu posoudí důvodnost podané žaloby. Odvolací soud dále upozorňuje na nesprávné označení žalovaného 2). Jak vyplývá z obsahu spisu v insolvenční věci dlužníka CE WOOD, a.s. sp. zn. KSBR 39 INS 228/2011, dokumentu B-2, pro přezkoumání pohledávek věřitele CE WOOD-doprava, a.s. v likvidaci, ve kterém byl rovněž ustanoven insolvenčním správcem Mgr. Jiří Ostravský, byl ustanoven oddělený insolvenční správce JUDr. Stanislav Keršner, jehož povinností jsou úkony spojené s přezkoumáním přihlášek pohledávek včetně vedení případných incidenčních sporů vyvolaných popřením přihlášek pohledávek věřitele CE WOOD-doprava, a.s. v likvidaci. Bude proto třeba, aby v dalším řízení žalobce tuto vadu v označení žalovaného 2) opravil.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě 2 měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí, k Nejvyššímu soudu ČR v Brně, prostřednictvím Krajského soudu v Brně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však též doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci 29. října 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Petra Jahodová předsedkyně senátu