13 VSOL 108/2012-93
30 ICm 451/2012 13 VSOL 108/2012-93 (KSBR 30 INS 19612/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Věry Vyhlídalové a JUDr. Heleny Krejčí v právní věci žalobce Mgr. Marka Sochora, Jihlavská brána 10, 674 01 Třebíč, insolvenčního správce dlužnice Anežky anonymizovano , anonymizovano , bytem Šindelářova 1259, 676 02 Moravské Budějovice, proti žalovanému INECON, s.r.o., se sídlem Okružní 1144, 500 03 Hradec Králové, identifikační číslo osoby 48 15 12 46, zastoupenému Mgr. Radanem Venclem, advokátem se sídlem Chmelova 357/2, 500 03 Hradec Králové, o určení neexistence vykonatelné pohledávky, rozhodl o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31.7.2012 č.j. 30 ICm 451/2012-51 (KSBR 30 INS 19612/2011-C2-9),

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se p o t v r z u j e. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

V záhlaví označeném rozsudku soud prvního stupně určil, že žalovaný nemá (KSBR 30 INS 119612/2012) za dlužnicí pohledávku ve výši 650.860,64 Kč ze Smlouvy o úvěru ze dne 20.4.2009, vykonatelnou dle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti NZ 97/2007 sepsaném jménem JUDr. Martiny Herzánové, notářky se sídlem v Praze, dne 20.4.2009 (dále jen smlouva o úvěru ), s právem na uspokojení ze zajištění z nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Moravské Budějovice, na LV. Č. 965 pro obec a k.ú. Moravské Budějovice na základě Zástavní smlouvy ze dne 20.4.2009 (výrok I.) a žalovanému uložil zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 1.166 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku do majetkové podstaty dlužnice (výrok II.).

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že incidenční žaloba byla žalobcem podána včas. Insolvenční soud se neztotožňuje s námitkou žalovaného spočívající v nepřípustnosti popěrného důvodu uplatněného žalobcem. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 10.10.2000 sp. zn. 29 Cdo 567/2000 uvedl, že notářský zápis se svolením vykonatelnosti nelze považovat za vykonatelné rozhodnutí. I když je titulem pro soudní výkon rozhodnutí, není rozhodnutím a nemá ani účinky, které zákon s rozhodnutím spojuje. Žalovaný přihlásil svou pohledávku do insolvenčního řízení jako pohledávku vykonatelnou s tím, že její vykonatelnost opírá o notářský zápis. Insolvenční soud je proto přesvědčen, že žalobce nebyl omezen v popěrných důvodech úpravou ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona a mohl jako důvod popření namítat i právní otázky. Žalobce byl proto jako insolvenční správce oprávněn uplatnit jako důvod popření vykonatelné pohledávky žalovaného to, že žalovaný má vůči dlužnici nárok na úroky z prodlení ve výši dle předpisů práva občanského, a nikoliv ve výši smluvními stranami dohodnuté ve smlouvě o úvěru ze dne 20.4.2009. Soud vzal za shodná nesporná tvrzení účastníků o tom, že dne 20.4.2009 byla mezi žalovaným jako věřitelem a Anežkou anonymizovano jako dlužnicí sepsána smlouva o úvěru, kterou se věřitel zavázal poskytnout dlužnici úvěr ve výši 350.000 Kč, přičemž dlužnice se zavázala jistinu úvěru a úroky ve výši 238.000 Kč, to je celkem částku 588.000 Kč vrátit věřiteli v 84 měsíčních splátkách po 7.000 Kč počínaje měsícem květnem 2009. V případě nehrazení splátek ze strany dlužnice bylo dohodnuto, že bude věřitelem vyzvána k plnění k náhradní lhůtě s tím, že pokud tak neučiní, stane se úvěr splatným v celé výši, a to včetně příslušenství a smluvních pokut. Celková částka je tak splatná do tří dnů od uplynutí náhradní lhůty. Pro případ marného uplynutí náhradní lhůty byla dohodnuta jednorázová smluvní pokuta ve výši 35.000 Kč a byl sjednán úrok z prodlení ve výši 0,35 % z celkové dlužné částky. Soud dále uzavřel, že mezi stranami vznikl závazkový vztah, a to smlouva o úvěru dle § 497 a násl. obchodního zákoníku. S ohledem na skutečnost, že úvěr byl žalovaným poskytnut na opravu a údržbu nemovitosti ve vlastnictví dlužnice, nevztahuje se na tento smluvní vztah právní úprava obsažená v zák. č. 321/2001 Sb. o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, přestože dlužnice naplňuje definici spotřebitele a žalovaný definici věřitele. Z transakční historie úvěru je zřejmé, že dlužnice svoji povinnost splácet poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem řádně neplnila, když zaplatila pouze šest splátek po 7.000 Kč, to je celkem 42.000 Kč. Protože dlužnice nezaplatila dlužnou splátku ani v náhradní lhůtě, (KSBR 30 INS 119612/2012) stal se celý úvěr splatným dne 22.12.2009 a dlužnice tak byla podle uzavřené smlouvy povinna zaplatit žalovanému dlužnou jistinu ve výši 350.000 Kč, dlužné smluvní úroky ve výši 196.000 Kč a smluvní pokutu v částce 35.000 Kč, celkem tedy částku 581.000 Kč, a to do 25.12.2009. Po marném uplynutí lhůty se dlužnice ocitla v prodlení a žalovanému vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení z této částky. Dlužnice jako smluvní strana smlouvy o úvěru není podnikatelem, a proto mezi účastníky bylo sporné, zda žalovanému jako věřiteli vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení ve výši dohodnuté ve smlouvě nebo ve výši vyplývající z předpisu práva občanského. S ohledem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2010 sp. zn. 23 Cdo 4615/2007, který se zabýval výkladem a aplikací ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, soud prvního stupně dospěl k závěru, že úprava obsažená v § 262 odst. 4 obchodního zákoníku se na projednávaný případ vztahuje a musel tak posoudit, zda dohoda smluvních stran o smluvních úrocích z prodlení není v tomto případě pro dlužnici nevýhodná v porovnání se zákonnými úroky z prodlení. Pokud ano, nemá žalovaný nárok na zaplacení úroku z prodlení ve smluvené, ale v zákonné výši, protože se jedná o odpovědnostní závazek a vzhledem k tomu, že aplikace ustanovení občanského zákoníku by byla ve prospěch dlužnice, znamenalo by to, že odpovědnost za prodlení s plněním peněžitého závazku by se řídila ustanoveními o prodlení dlužnice obsaženými v občanském zákoníku v § 517. Výše úroku z prodlení dohodnutá smluvními stranami činí 0,35 % z dlužné částky za každý den prodlení, to je 127,75 % ročně. V projednávané věci je výše smluvních úroků z prodlení 15 krát vyšší, než sazba úroku z prodlení podle předpisů práva občanského a je proto na místě závěr, že dohoda smluvních stran o smluvních úrocích z prodlení je v tomto případě pro dlužnici jako nepodnikatele nevýhodná. Žalovaný se může s úspěchem domáhat pouze přiznání úroků z prodlení ve výši vyplývající z ustanovení předpisů práva občanského, to je § 517 respektive nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění účinném do 30.6.2010, kdy výše úroků z prodlení odpovídá výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšenou o 7% bodů. V každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužnice, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platnou pro první den příslušného kalendářního pololetí, to je 8,5 % ročně. Podle propočtu soudu žalovanému vznikl vůči dlužnici ke dni rozhodnutí o úpadku nárok na zaplacení úroku z prodlení ve výši 82.292,38 Kč a nikoliv částce 724.000 Kč, kterou žalovaný uvedl v přihlášce své pohledávky do insolvenčního řízení po jejím částečném zpětvzetí. Pokud žalobce jako insolvenční správce popřel na přezkumném jednání požadované úroky z prodlení ve výši 636.860,64 Kč, pak byl jeho popěrný úkon oprávněný a následně podaná žaloba na určení neexistence vykonatelné pohledávky žalovaného je v této části důvodná. Soud dále uzavřel s odkazem na ustanovení § 330 odst. 1 obchodního zákoníku, že platby dlužnice měly být započteny na nejdříve splatné smluvní úroky z jistiny, kdy ostatně sám žalovaný započítával splátky dlužnice ve výši 42.000 Kč provedené v době do splatnosti celého úvěru na smluvní úroky. Pokud by následně provedené platby ve výši 56.000 Kč byly řádně započteny, činily by nezaplacené úroky z úvěru částku 140.000 Kč a nikoliv částku 196.000 Kč, kterou žalovaný přihlásil do insolvenčního (KSBR 30 INS 119612/2012)

řízení dlužnice. Popření části přihlášených smluvních úroků ve výši 14.000 Kč ze strany žalobce jako insolvenčního správce bylo tedy po právu a následně podaná incidenční žaloba je také v této části důvodná.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání. V něm nejprve namítl, zda-li na daný úvěrový vztah lze aplikovat ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, které vede k ochraně spotřebitele v rámci spotřebitelských smluv, ač na předmětný smluvní vztah nedopadá zákon č. 321/2001 Sb. Podle žalovaného je jeho pohledávka po právu, neboť představuje úroky z prodlení smluvené ve smlouvě o úvěru a uznané ve formě veřejné listiny. Žalovaný odmítl extenzivní výklad soudu prvního stupně ohledně ust. § 262 odst. 4 obchodního zákoníku a zdůraznil, že zákon občanskoprávnímu režimu podřazuje pouze právní úpravu obecné odpovědnosti nepodnikatelské smluvní strany za protiprávní jednání ve smyslu ustanovení § 420 občanského zákoníku. Podle žalovaného se nejedná o právní vztah, jenž by bylo možné subsumovat pod právní institut obecné odpovědnosti dlužníka za porušení smluvních povinností. Ochrana spotřebitele je zajištěna ustanoveními o spotřebitelských a adhezních smlouvách, neboť by se zdálo absurdním, pokud by chtěl zákonodárce spotřebitele chránit navíc tím, že nepřipustí použití těch ustanovení obchodního zákoníku, jež jsou přísnější než obdobná ustanovení občanského zákoníku. V opačném případě by se tak vytratil smysl kategorie absolutních obchodně závazkových vztahů. Podle názoru žalovaného má úprava § 262 odst. 4 výraznou přilnavost ke spotřebitelským ustanovením a nelze sem extenzivně zařazovat jakékoliv mírné ustanovení občanského zákoníku. Žalovaný tak dovodil, že pokud na smlouvu o úvěru dopadá zákona č. 321/2001 Sb., je možné sjednat pouze úroky z prodlení dle občanského práva a z logiky textu je pak zřejmé, že pokud smlouva o úvěru není pod dopadem zákona č. 321/2001 Sb., není tedy naplněna podmínka sjednat pouze úroky z prodlení dle občanského práva a odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10.4.2009 č.j. 2 As 93/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.3.2010 č.j. 20 Cdo 4799/2007 a usnesení Ústavního soudu II. ÚS 3057/10 ze dne 5.10.2011. Žalovaný se neztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, který uvedl, že ač na smluvní vztah mezi dlužnicí a žalovaným nedopadá právní úprava obsažená v zákoně č. 321/2001 Sb., přesto dlužnice naplňuje definici spotřebitele. Byť sám soud prvního stupně nerozporuje své tvrzení, že úvěrová smlouva nemá charakter spotřebitelského úvěru, je žalovaný toho názoru, že podmínky poskytnutého úvěru se řídí obsahem smlouvy a ve zbývajícím rozsahu ustanoveními obchodního zákoníku, neboť úvěrová smlouva je absolutním závazkovým právním vztahem a právní vztahy ze smlouvy vyplývající se řídí bez ohledu na povahu účastníků obchodním zákoníkem. Je toho názoru, že popření pohledávky nelze založit na jiném právním posouzení, jelikož pohledávka byla popřena jako vykonatelná, kdy její vykonatelnost nastala zcela transparentním způsobem a nebyla rozporována ani dlužnicí, ani žalobcem. Rovněž namítl, že § 262 odst. 4 obchodního zákoníku se týká pouze smluvních vztahů, které jsou spotřebitelského charakteru. V projednávaném případě se však jednalo o poskytnutí úvěru za účelem opravy a údržby nemovitostí, jenž nemá spotřebitelský charakter (KSBR 30 INS 119612/2012) a na něž se působnost zákona č. 321/2001 Sb. a § 262 odst. 4 obchodního zákoníku nevztahuje. Otázku smluvních úroků z prodlení je proto nutno posuzovat podle zásady smluvní volnosti a dispozitivní právní úpravy obchodního zákoníku, neboť výše smluvních úroků byla sjednána po vzájemné dohodě smluvních stran zcela v souladu s § 369 odst. 1 obchodního zákoníku. Sjednání úroků z prodlení ve výši 0,35 % z celkové výše dlužné částky tak dle žalovaného neodporuje zákonu. Celková výše smluvního úroku z prodlení je přímo odvislá od delikvence dlužníka a jeho způsobeným prodlením, kdy dluh je přímo úměrný době, po kterou je dlužník v prodlení a celková výše dluhu z prodlení není způsobena denní sazbou z prodlení, ale celkovou dobou, kdy je dlužník v prodlení, a to zcela svým přičiněním. Navíc problematika přiměřenosti sankčního opatření byla mnohokrát předmětem rozhodování dovolacího soudu a nejde tak o otázku dosud vyřešenou nebo rozhodovanou rozdílně. Podle názoru žalovaného by výklad soudu prvního stupně vedl k neodůvodněnému zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele a motivoval by jej k neplnění smluvních závazků. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žaloba na určení neexistence vykonatelné pohledávky se v celém rozsahu zamítá.

K podanému odvolání se vyjádřil žalobce, který se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Dle žalobce soud prvního stupně správně aplikoval § 262 odst. 4 obchodního zákoníku a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 23 Cdo 4615/2007 a 32 Odo 873/2006. Dále uvedl, že otázka přiměřenosti smluvní pokuty má být posuzována jako přiměřenost smluvního úroku z prodlení ve vztahu k zákonnému úroku z prodlení.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas a že obsahuje odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a odst. 1, 3 a 5 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné. Odvolací soud rozhodl věc bez nařízení jednání postupem podle ustanovení § 214 odst. 3 o.s.ř. Odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci, žalobce i žalovaný s tímto postupem soudu výslovně souhlasili.

Podanou žalobou uplatnil žalobce coby insolvenční správce dlužnice Anežky anonymizovano nárok na určení, že žalovaný nemá za dlužnicí vykonatelnou pohledávku ve výši 650.860,64 Kč z právního důvodu smlouvy o úvěru ze dne 20.4.2009 a vykonatelného notářského zápisu ze dne 20.4.2009 s právem na uspokojení ze (KSBR 30 INS 119612/2012) zajištění z nemovitostí. Žalobce tvrdil, že žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení za dlužnicí pohledávky v celkové výši 1.983.019,50 Kč; z této částky představuje částka 350.000 Kč jistinu a částka 1.633.019,50 Kč příslušenství, tvořené jednak smluvním úrokem ve výši 238.000 Kč, jednak úrokem z prodlení ve výši 1.458.019,50 Kč a jednak smluvní pokutou ve výši 35.000 Kč. Jako právní důvod vzniku pohledávky je uvedena smlouva o úvěru ze dne 20.4.2009 a vykonatelný notářský zápis ze dne 20.4.2009. Před zahájením soudního řízení vzal žalovaný svým podáním přihlášku pohledávky částečně zpět, a to ve výši 678.019,50 Kč kdy zpětvzetí se týká části úroku z prodlení. Po zpětvzetí uplatňuje žalovaný ze stejného právního důvodu zajištěnou a vykonatelnou pohledávku v celkové výši 1.305.000 Kč, spočívající v jistině ve výši 350.000 Kč, smluvním úroku ve výši 196.000 Kč, smluvní pokutě ve výši 35.000 Kč a smluvním úroku z prodlení ve výši 724.000 Kč. Žalobce popírá pohledávku ve výši 14.000 Kč když má za to, že z přihlášky pohledávky vyplývá, že dlužnice uhradila žalovanému částku 56.000 Kč, kterou žalovaný připsal na úhradu úroku z úvěru a který je takto neuhrazený ve výši 182.000 Kč. Naproti tomu žalovaný tvrdí, že nesplacený úrok z úvěru je ve výši 196.000 Kč, přitom sám uvádí, že odpočítává částku 56.000 Kč, kterou mu dlužnice uhradila. Žalobce dále popírá pohledávku ve výši 636.860,64 Kč, když má za to, že úrok z prodlení je vyčíslen v rozporu se zákonem, domnívá se s ohledem na to, že dlužnice je fyzickou osobou nepodnikatelem, že je nutno vycházet při uplatnění nároku na úrok z prodlení pouze a jen z úpravy občanského zákoníku, přičemž úprava v § 517 je kogentní a žalovanému tak může vzniknout pouze nárok na úrok z prodlení ve výši vypočtené za použití nařízení vlády č. 142/94 Sb. Tvrdí, že úrok z prodlení v jiné výši, než takto stanovené, nelze sjednat natož uplatňovat. V této souvislosti odkazuje na některá rozhodnutí vyšších soudů z nichž vyplývá, že má-li úvěrová smlouva charakter spotřebitelského úvěru, což v tomto případě bezpochyby má, lze platně sjednat úrok z prodlení pouze do výše stanovené občanskoprávními předpisy.

Žalovaný ve svém vyjádření odmítl, že by úvěrová smlouva měla charakter spotřebitelského úvěru, poukázal na to, že smlouva byla uzavřena za účelem opravy a údržby nemovitostí ve vlastnictví dlužnice a na daný vztah proto nelze aplikovat příslušná ustanovení zák. č. 321/2001 Sb. o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. Domnívá se, že za dané situace se podmínky poskytnutého úvěru řídí obsahem smlouvy a ve zbývajícím rozsahu ustanoveními obchodního zákoníku. Podle jeho názoru ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku se týká pouze smluvních vztahů, které jsou spotřebitelského charakteru. Odmítá výklad jež zastává insolvenční správce, že by úroky z prodlení za opoždění plnění závazků vyplývající z úvěrové smlouvy mohly být považovány pouze ve výši podle práva občanského, má za to, že uvedený stav by vedl k absurdnímu důsledku, že by věřiteli vznikal v případě protiprávního jednání dlužnice nárok na úrok z prodlení ve výši, která by byla nižší než běžný smluvní úrok sjednaný pro případ řádného plnění úvěrových závazků.

Soud prvního stupně učinil z provedených listinných důkazů správná zjištění, na (KSBR 30 INS 119612/2012) základě kterých dospěl i ke správným skutkovým závěrům. Proto lze v zájmu stručnosti odkázat na zjištění a skutkové závěry uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku. Ostatně skutkový stav věci odvolatel v podaném odvolání nezpochybňoval.

Dle ustanovení § 497 obchodního zákoníku se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle ustanovení § 499 obchodního zákoníku za sjednání závazku věřitele poskytnout na požádání peněžní prostředky lze sjednat úplatu, jestliže poskytování úvěru je předmětem činnosti podnikání věřitele. Dle ustanovení § 502 odst.1 obchodního zákoníku od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona.

Podle ustanovení § 517 odst. 2 občanského zákoníku jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.

Podle ustanovení § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku se obchodním zákoníkem řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy ze smlouvy o úvěru (§497).

Podle ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku ve vztazích podle ustanovení § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odst.1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulí či jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

Není důvodná odvolací námitka, že v dané věci nelze popření pohledávky založit na jiném právním posouzení věci, když pohledávka byla popřena jako pohledávka vykonatelná. V přezkoumávané věci byla pohledávka žalovaného přezkoumána jako vykonatelná. Vzhledem k tomu, že vykonatelnost věřitel opírá o notářský zápis, který není rozhodnutím, nebyl žalobce omezen v popěrných důvodech dle ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona a mohl jako důvod popření namítat, že žalovaný má vůči dlužnici nárok na úroky z prodlení ve výši dle předpisů práva občanského, a nikoliv ve výši dle smluvního ujednání ve smlouvě o úvěru ze dne 20.4.2009, tak, jak zcela správně uzavřel soud prvního stupně. (KSBR 30 INS 119612/2012)

Z hlediska právního posouzení věci dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená mezi dlužnicí a žalovaným dne 20.4.2009 je sice smlouvou dle ustanovení § 497 obchodního zákoníku, avšak vzhledem k tomu, že úvěr byl dlužnici poskytnut na opravu a údržbu nemovitostí v jejím vlastnictví, nevztahuje se na daný smluvní vztah zák. č. 321/2001 Sb. o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, ačkoliv dlužnice splňuje definici spotřebitele a žalovaný definici věřitele dle ustanovení § 2, písm. b) a c) zák. č. 321/2001 Sb., tak, jak zcela správně uzavřel soud prvního stupně. Odvolací soud nepřisvědčuje odvolateli, že v daném případě nelze aplikovat ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, když posuzovaná úvěrová smlouva nemá spotřebitelský charakter respektive nespadá pod režim zák. č. 321/2001 Sb. Jak konstatoval Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 31.10.2012 sp. zn. 23 Cdo 1750/2010, který je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku bylo do českého právního řádu převzato zák. č. 370/2000 Sb. v souvislosti s požadavky Směrnice Rady ES č. 93/13/EHS z 5.4.1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, na jejímž základě též byla do občanského zákoníku doplněna ustanovení § 52 až § 65 upravující spotřebitelské smlouvy. Cílem bylo rovněž rozšíření použitelnosti ustanovení na ochranu spotřebitele na všechny typy smluv bez ohledu na to, v jakém kodexu jsou upraveny. I když tedy smluvní vztah mezi dlužnicí a žalovaným nespadá přímo pod režim zák. č. 321/2001 Sb., dlužnice splňuje obecnou definici spotřebitele ve smyslu ustanovení § 52 odst. 3 občanského zákoníku, kdy podle tohoto ustanovení spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. V řízení nebylo tvrzeno, a ani prokázáno, že by dlužnice při uzavírání smlouvy o úvěru jednala v rámci své obchodní či podnikatelské činnosti. Dlužnice při uzavírání smlouvy vystupovala jako fyzická osoba-nepodnikatel, a je proto možné aplikovat ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, protože toto ustanovení chrání slabší stranu smluvního vztahu proti straně silnější. Jak dále uvedl Nejvyšší soud ve shora citovaném rozsudku, spotřebitelské právo je právem vystavěným na výjimkách od obecného práva. Toto právo deroguje v mezích této právní úpravy obecné právo, čímž vytváří pravidla odchylná od práva obecného. Právní úprava v § 262 odst. 4 obchodního zákoníku představuje výjimku z obecného pravidla, že otázky obchodních závazkových vztahů, které lze řešit podle ustanovení obchodního zákoníku se posuzují podle tohoto zákona (§ 1 odst. 2).

Ve smyslu závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.4.2010 sp. zn. 23 Cdo 4615/2007, který je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, se soud prvního stupně zcela správně zabýval tím, zda dohoda stran o smluvních úrocích z prodlení není pro dlužnici nevýhodnou v porovnání se zákonným úroky z prodlení. Výše úroku z prodlení dohodnutá smluvními stranami v uzavřené smlouvě o úvěru činí 0,35 % z dlužné částky za každý den prodlení, to je 127,75 % ročně, jak správně zjistil soud prvního stupně. (KSBR 30 INS 119612/2012)

Výše úroku z prodlení dle předpisů práva občanského ke dni prodlení dlužnice k 26.12.2009 pak odpovídá dle nařízení vlády č. 142/94 Sb. ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 7 % bodů, to je 8,5 % ročně. Soud prvního stupně správně uzavřel, že výše smluvených úroků z prodlení je 15 x vyšší, než sazba úroků z prodlení dle předpisů práva občanského, a proto je na místě závěr, že dohoda smluvních stran o smluvních úrocích je pro dlužnici nevýhodná a žalovaný se může s úspěchem domáhat pouze přiznání úroků z prodlení ve výši vyplývající z ustanovení předpisů práva občanského. Žalobce coby insolvenční správce přihlášenou pohledávku z titulu úroků z prodlení popřel důvodně, když podle předpisů práva občanského žalovanému vznikl vůči dlužnici ke dni rozhodnutí o úpadku nárok na zaplacení úroku z prodlení ve výši 82.292,38 Kč, a nikoliv v částce 724.000 Kč, kterou žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení po jejím částečném zpětvzetí. Odvolací soud se rovněž ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně v tom, že popěrný úkon žalobce byl důvodný i do výše částky 14.000 Kč ohledně přihlášených úroků z úvěru, odvolací soud v tomto směru blíže odkazuje na zcela správné závěry soudu prvního stupně vyjádřené v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil včetně věcně správného výroku o nákladech řízení.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 224 odst.1 o.s.ř. s tím, že žalobci, který měl v odvolacím řízení úspěch, žádné náklady nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Brně dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Olomouci dne 29. ledna 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu