13 Cmo 7/2012
13 Cmo 7/2012-412 ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudkyň JUDr. Radky Panáčkové a JUDr. Heleny Krejčí ve věci žalobce Indra-Šebesta v.o.s., se sídlem Brno, Čechyňská 16, PSČ 602 00, identifikační číslo: 26919877, jako insolvenčního správce dlužníka Průmyslové stavitelství Brno, a.s., se sídlem Brno, Čechyňská 419/14, PSČ 602 00, identifikační číslo: 25533088, zastoupeného Mgr. Michaelou Vrbkovou, advokátkou se sídlem Brno, Čechyňská 16, PSČ 602 00, proti žalovaným 1) Mgr. Evženu Vopelkovi, bytem Brno, Kamínky 27, PSČ 634 00, zastoupenému JUDr. Petrem Procházkou, advokátem se sídlem Brno, náměstí Svobody 12, PSČ 602 00, 2) Janu Veselému, bytem Brno, Bosonožské nám. 2, PSČ 602 00, zastoupenému JUDr. Petrem Procházkou, advokátem se sídlem Brno, náměstí Svobody 12, PSČ 602 00, a 3) KM PROPERITY, s.r.o., se sídlem Brno-Královo Pole, Purkyňova 3030/35e, PSČ 612 00, identifikační číslo: 28294254, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 24 Cm 23/2009, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Průmyslové stavitelství Brno, a.s., se sídlem Brno, Čechyňská 419/14, PSČ 602 00, identifikační číslo: 25533088, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. KSBR 24(32) INS 2906/2008, o odvolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9.7.2012, č.j. 24 Cm 23/2009-277,

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. m ě n í tak, že žaloba na určení, že kupní smlouva uzavřená dne 5.6.2008, ve znění dodatku uzavřeného dne 13.6.2008, mezi dlužníkem Průmyslové stavitelství Brno, a.s. a žalovanými 1) a 2), na základě které dlužník převedl na žalované 1) a 2) nemovitosti-budovu č. p. 837 postavenou na pozemku parc. č. 1528/1, pozemek parc. č. 1524/2, pozemek parc. č. 1528/1, pozemek parc. č. 1528/2, pozemek parc. č. 1528/3, pozemek parc. č. 1528/4, pozemek parc. č. 1528/5, pozemek parc. č. 1528/6, pozemek parc. č. 1528/7, pozemek parc. č. 1528/8, pozemek parc. č. 1528/9, pozemek parc. č. 1528/10, pozemek parc. č. 1529, pozemek parc. č. 1530, které se nachází v katastrálním území Veveří, obec Brno, a jsou zapsány v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-město na LV č. 4759 je neúčinným právním úkonem, se z a m í t á .

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a IV. m ě n í tak, že žaloba, jíž se žalobce domáhá uložení povinnosti žalovanému 1) Mgr. Evženu Vopelkovi zaplatit žalobci částku 4.750.000 Kč a uložení povinnosti žalovanému 2) Janu Veselému zaplatit žalobci částku 4.750.000 Kč, se z a m í t á .

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1) a 2) k rukám jejich advokáta náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 24.684 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1) a 2) k rukám jejich advokáta náklady odvolacího řízení ve výši 40.020,50Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně rozsudkem, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, určil, že kupní smlouva uzavřená dne 5.6.2008, ve znění dodatku uzavřeného dne 13.6.2008, mezi dlužníkem Průmyslové stavitelství Brno, a.s. a žalovanými 1) a 2), na základě které dlužník převedl na žalované 1) a 2) nemovitosti-budovu č.p. 837 postavenou na pozemku parc. č. 1528/1, pozemek parc. č. 1524/2, pozemek parc. č. 1528/1, pozemek parc. č. 1528/2, pozemek parc. č. 1528/3, pozemek parc. č. 1528/4, pozemek parc. č. 1528/5, pozemek parc. č. 1528/6, pozemek parc. č. 1528/7, pozemek parc. č. 1528/8, pozemek parc. č. 1528/9, pozemek parc. č. 1528/10, pozemek parc. č. 1529 a pozemek parc. č. 1530, které se nachází v katastrálním území Veveří, obec Brno a jsou zapsány v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-město na listu vlastnictví č. 4759, je neúčinným právním úkonem (výrok I.), zavázal žalovaného 1) k povinnosti zaplatit žalobci částku 4.750.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), zamítl žalobu co do návrhu , aby žalovaný 1) zaplatil žalobci částku 250.000 Kč (výrok III.), zavázal žalovaného 2) k povinnosti zaplatit žalobci částku 4.750.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.), zamítl žalobu co do návrhu , aby žalovaný 2) zaplatil žalobci částku 250.000 Kč (výrok V.), zamítl žalobu, aby žalovaný 3) zaplatil žalobci částku 10.000.000 Kč (výrok VI.), a dále rozhodl o povinnosti žalovaného 1) zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 11.800 Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok VII.), o povinnosti žalovaného 2) zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 11.800 Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok VIII.) a o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému 3) náklady řízení ve výši 11.800 Kč k rukám zástupce žalovaného 3) do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IX.).

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že nejprve zkoumal, zda byla naplněna obecná definice neúčinného úkonu obsažená v ustanovení § 235 odst. 1 insolvenčního zákona, tedy zda dlužník tím, že dne 5.6.2008 uzavřel se žalovanými 1) a 2) kupní smlouvu (o čemž není mezi účastníky sporu), zkrátil možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodnil některé věřitele na úkor jiných. S ohledem na zjištění, že dlužník od počátku roku 2008 zastavil platby podstatné části svých závazků a ke dni 5.6.2008 měl nejméně 39 věřitelů s pohledávkami v celkové výši přesahující částku 70.000.000 Kč, splatnými déle než tři měsíce, které dlužník uznával a neplatil jen proto, aby některého věřitele nezvýhodnil, a s ohledem na to, že žalovaní 1) a 2) za nemovitosti, které byly předmětem kupní smlouvy, kupní cenu nezaplatili, soud prvního stupně dovodil, že byla naplněna obecná definice neúčinného úkonu ve smyslu ustanovení § 235 odst. 1 insolvenčního zákona a že dlužník tím, že dne 5.6.2008 uzavřel s žalovanými 1) a 2) kupní smlouvu, na jejímž základě převedl na žalované 1) a 2) nemovitosti, zkrátil možnost uspokojení svých věřitelů. Námitce žalovaných 1) a 2), že současně nedošlo ke zvýhodnění žádného z věřitelů, soud prvního stupně přisvědčil, s tím,

že k naplnění obecné definice neúčinného právního úkonu však postačí naplnění pouze jedné z podmínek uvedených v § 235 odst. 1 insolvenčního zákona-v posuzovaném případě zkrácení možnosti uspokojení dlužníkových věřitelů. Dále-jak soud prvního stupně pokračoval-zkoumal, zda byly splněny pozitivní stránky jedné ze skutkových podstat neúčinného právního úkonu, v daném případě skutkové podstaty uvedené v § 240 odst. 1 a odst. 2 insolvenčního zákona. Na základě provedeného dokazování pak uzavřel, že kupní smlouva ze dne 5.6.2008 ve znění jejího dodatku ze dne 13.6.2008 je právním úkonem bez přiměřeného protiplnění, tedy právním úkonem, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně, a to v době, kdy byl v úpadku. Pokud žalovaní 1) a 2) tvrdili, že dohodnutou kupní cenu dlužníkovi zaplatili, soud prvního stupně konstatoval, že k prokázání tohoto tvrzení žalovaní 1) a 2) předložili kupní smlouvu, její dodatek a daňová přiznání, na základě pouze těchto důkazů však soud za prokázané zaplacení několika milionů vzít nemohl . Soud prvního stupně dále uvedl, že k závěru, že kupní cena nebyla zaplacena, přispěly i další skutečnosti, především samotný obsah kupní smlouvy (jejího dodatku), konkrétně neobvyklá podmínka o úhradě kupní ceny v hotovosti, neboť ustanovení § 4 zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, v této době určovalo, kdy jsou fyzické a právnické osoby povinny provést platbu bezhotovostně prostřednictvím osoby oprávněné poskytovat platební služby nebo provozovatele poštovních služeb formou poštovního poukazu. Podle uvedeného ustanovení byl poskytovatel platby, jejíž výše překračovala částku 350.000 Kč, povinen provést platbu bezhotovostně. Jako neobvyklé posoudil soud prvního stupně i navýšení kupní ceny (za osm dní po podpisu kupní smlouvy) o téměř dvojnásobek původně dohodnuté částky bez jakéhokoliv reálného důvodu. Uvedl-li žalovaný 1), že k tomu došlo z důvodu ochrany, aby nedošlo k nějakému podvodu , pak je-podle soudu prvního stupně-zřejmé, že účastníci smlouvy věděli, že kupní cena ve výši 3.000.000 Kč není cenou přiměřenou. Neobvyklé je podle soudu prvního stupně i to, že dodatek ke kupní smlouvě nebyl vložen do katastru nemovitostí. K závěru, že kupní cena nebyla zaplacena, přispělo podle soudu prvního stupně i (neobvyklé) chování žalovaných 1) a 2) po podpisu kupní smlouvy (a jejího dodatku), konkrétně to, že žalovaní 1) a 2) začali činit kroky směřující k prodeji nemovitosti necelý měsíc po uzavření dodatku ke kupní smlouvě, měsíc a čtyři dny poté, co bylo vloženo vlastnické právo žalovaných 1) a 2) k nemovitostem do katastru nemovitostí. Tvrzení žalovaných 1) a 2), že nemovitosti koupili za účelem developerského projektu, od něhož ustoupili (neboť jim banka neposkytla úvěr), nebylo ničím doloženo, tvrzení, že nemovitosti prodali proto, že v průběhu roku 2008 přišla krize , posoudil soud jako účelové, neboť ekonomická krize nepřišla během jednoho měsíce. Neobvyklým krokem je podle soudu prvního stupně i uzavření zprostředkovatelské smlouvy na prodej nemovitostí poté, co byly nemovitosti prodány žalovanému 3), poté, co bylo vloženo vlastnické právo žalovaného 3) k nemovitostem do katastru nemovitostí. S ohledem na další zjištění, učiněná z provedeného dokazování, soud prvního stupně dále dovodil, že v době, kdy byla kupní smlouva mezi dlužníkem a žalovanými 1) a 2), uzavřena, činila tržní cena nemovitostí 9.500.000 Kč, když vycházel z výše kupní ceny, kterou za nemovitosti dne 7.10.2008 zaplatil žalovaný 3)

(na základě kupní smlouvy a postupu, který soud hodnotí jako obvyklý). Při stanovení výše rovnocenné náhrady za nemovitosti ve smyslu ustanovení § 236 odst. 2 insolvenčního zákona proto soud prvního stupně použil -jak uvádí-částku 9.500.000 Kč, jako výši dlužníkova plnění z neúčinného právního úkonu ve smyslu ustanovení § 239 odst. 4 insolvenčního zákona. Za tohoto stavu, kdy měl výši dlužníkova plnění z neúčinného právního úkonu za prokázanou , soud prvního stupně návrhu žalobce na stanovení obvyklé ceny nemovitostí znaleckým posudkem znalce, určeného soudem, nevyhověl. K tomuto požadavku žalobce soud prvního stupně vyložil, že účastníky řízení předložené znalecké posudky nehodnotil jako znalecké posudky, nýbrž jako listiny, s tím, že vyšel ze závěrů v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7.4.2009, sp.zn. 22 Cdo 849/2008, a dále z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.12.2012, sp.zn. 28 Cdo 320/2010, podle jehož závěrů znalecký posudek je (pouze) jedním z důkazních prostředků, které soud hodnotí jako každý jiný důkaz, a z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6.8.2009, sp.zn. 30 Cdo 352/2008, podle něhož závěry znaleckého posudku nelze bez dalšího přebírat, ale je třeba v případě potřeby tyto závěry ověřovat i jinými důkazy, zejména tehdy, jestliže mohou vznikat pochybnosti o jejich správnosti. Námitky žalobce, jimiž zpochybňoval správnost žalovanými předložených listin-znaleckých posudků-soud prvního stupně vyhodnotil jako námitky pouze obecné, nezpůsobilé vyvolat pochybnosti soudu o jejich správnosti. Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že žalovanými předložené listiny mají (spolu s dalšími důkazy) vypovídací hodnotu o hodnotě nemovitostí, přičemž jako určující důkaz o výši dlužníkova plnění z neúčinného právního úkonu posoudil kupní smlouvu, uzavřenou mezi žalovanými 1) a 2) (jako prodávajícími) a žalovaným 3) (jako kupujícím), tedy částku zaplacenou (žalovaným 3/) za převedené nemovitosti. Podle soudu prvního stupně z provedeného dokazování vyplynulo, že nemovitosti nebyly žalovanými 1) a 2) v době, kdy byly v jejich vlastnictví, nijak zhodnoceny. To vyplývá nejen z toho, že žalovaní 1) a 2) byli vlastníky nemovitostí po krátkou dobu, ale také z listin, které žalovaní 1) a 2) předložili a vyčíslili náklady, které vynaložili na správu a údržbu nemovitostí pro účely vyměření daně z příjmů fyzických osob za rok 2008. Současně soud prvního stupně uzavřel, že i pokud by žalovaní 1) a 2) dlužníkovi za převedené nemovitosti kupní cenu ve výši 8.300.000 Kč uhradili, jednalo by se o částku o 1.200.000 Kč nižší, než činila tržní cena nemovitostí, a za tohoto stavu by tudíž kupní smlouvu posoudil rovněž jako právní úkon neúčinný ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 insolvenčního zákona (to je jako úkon bez přiměřeného protiplnění). K uzavření kupní smlouvy mezi dlužníkem a žalovanými 1) a 2) přitom došlo v době do jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení, a odpůrčí žaloba byla podána za podmínek uvedených v § 239 insolvenčního zákona, neboť žalobu podala osoba k tomu oprávněná, žaloba byla podána ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku, a byla podána proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Soud prvního stupně proto určil, že kupní smlouva ze dne 5.6.2008, ve znění dodatku ze dne 13.6.2008, uzavřená mezi dlužníkem a žalovanými 1) a 2), je neúčinným právním úkonem, a žalované 1) a 2) zavázal, aby žalobci, každý z nich, zaplatili částku 4.750.000 Kč, představující rovnocennou náhradu za dlužníkovo plnění z neúčinného právního úkonu (to je každý 1/2 částky 9.500.000 Kč, kterou za nemovitosti obdrželi od žalovaného 3/), když žalovaní 1) a 2) do majetkové podstaty původní dlužníkovo plnění z neúčinného právního úkonu (neboť nemovitosti již nejsou v jejich spoluvlastnictví)-vydat nemohou (§ 236 odst. 2 insolvenčního zákona). Žalobu v té části, v níž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovaných 1) a 2) zaplatit žalobci, každý z nich, částku ve výši dalších 250.000 Kč, soud prvního stupně zamítl s tím, že má za prokázané, že rovnocenná náhrada za dlužníkovo plnění z neúčinného právního úkonu představuje částku ve výši 9.500.000 Kč. Žalobu vůči žalovanému 3) soud prvního stupně zamítl, neboť ten není ve věci této odpůrčí žaloby pasivně věcně legitimován. O náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanými 1) a 2) soud prvního stupně rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části. Soud prvního stupně žalobci vůči žalovaným 1) a 2) přiznal plnou náhradu nákladů řízení, jež představují náklady právního zastoupení. O náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným 3) soud prvního stupně rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žalovanému 3) přiznal vůči žalobci náhradu nákladů řízení, představující rovněž náklady právního zastoupení.

Proti tomuto rozsudku, výslovně proti výrokům I., II., IV. a souvisejícím výrokům o náhradě nákladů řízení-výrokům VII. a VIII., podali žalovaní 1) a 2) odvolání, v němž soudu prvního stupně vytýkali, že rozhodoval vyloučený soudce, dále že soud prvního stupně nepřihlédl k jimi tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, že na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolatelé namítali, že dne 14.6.2012 byla podána námitka podjatosti, o níž až do vyhlášení rozsudku nebylo rozhodnuto, takže se neměla konat žádná další jednání a neměla být soudem prvního stupně připuštěna ani změna žaloby. Poukazovali na to, že u jednání dne 18.6.2012 (jež se, mimo jiné, konalo i přes žádost žalovaného 1) a žalovaného 2) o odročení tohoto jednání z důvodu zahraniční dovolené jejich zástupce) doručil žalobce soudu krátkou cestou návrh na změnu žaloby. U tohoto jednání byla změna žaloby doručena i žalovanému 1) a 3), žalovanému 2) byla doručena (jeho zástupci) teprve dne 20.6.2012, to je až po skončení dokazování. Soud si však nevyžádal stanovisko žalovaných k této změně žaloby, neuložil jim, aby se k této změně vyjádřili a u jednání dne 18.6.2012 vydal usnesení o skončení dokazování, ačkoli z podání, jímž došlo ke změně žaloby, vyplývají zcela nová tvrzení žalobce o úhradě kupní ceny. Dne 22.6.2012 došla soudu další změna žaloby, jež byla doručena jejich právnímu zástupci dne 27.6.2012, a to již přímo s usnesením soudu o tom, že se rozšíření žalobního návrhu žalobce připouští. V usnesení ze dne 26.6.2012 byli účastníci současně poučeni, že účinky koncentrace řízení nejsou změnou žaloby dotčeny. Odvolatelům tak byla upřena možnost se ke změněné žalobě vyjádřit a navrhnout potřebné důkazy k prokázání svých tvrzení. Tento postup soudu je podle názoru odvolatelů v rozporu s články 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod, podle nichž se jeví jako nepřípustné, aby se žalovaný dostal do důkazní tísně jen proto, že mu nebylo umožněno uvést tvrzení na svou obranu, naopak žalobce byl procesně zvýhodněn, jestliže pouze on věděl, jakým způsobem hodlá žalobu po ukončení dokazování měnit. Podle odvolatelů je z odvoláním napadeného rozsudku také zřejmé, že soudu byly známy důkazy, jež měly být provedeny k úplnému zjištění stavu věci, tedy zejména provedení dokazování účetnictvím dlužníka. V této souvislosti odvolatelé odkázali na závěry v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 29 Odo 1538/2006, podle nichž i v režimu zákonné koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o.s.ř. není soud zbaven možnosti provést jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo. Totéž platilo o provedení důkazu výslechem statutárního zástupce žalobce, který tak mohl tvrzení žalovaných 1) a 2) o převzetí kupní ceny potvrdit. Soud prvního stupně nesprávným způsobem vyhodnotil tvrzení odvolatelů a nesprávně vyhodnotil navržené důkazy, neboť i když do konce dokazování nebylo žalující stranou zpochybněno plnění ve výši 3.000.000 Kč (tato skutečnost byla považována za nespornou), soud výsledky dokazování hodnotil tak, že odvolatelé důkazní břemeno neunesli a úhradu uvedené částky neprokázali. Souhlasné prohlášení stran uvedené v kupní smlouvě nepovažoval soud prvního stupně za dostatečné, a nepovažoval za podstatné ani to, že tato skutečnost nebyla považována za spornou až do doby, kdy došlo ke změně žaloby. Odvolatelé poukazovali na to, že v kupní smlouvě i v dodatku k této smlouvě bylo uvedeno, že k plnění ve výši 3.000.000 Kč a následně ve výši 5.300.000 Kč došlo ještě před podpisem těchto listin, přičemž podpisy byly úředně ověřeny. Podle odvolatelů se obdobným případem zabýval i Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 21.6.2012, sp.zn. 33 Cdo 2547/2011, v němž uzavřel, že obsahuje-li smlouva prohlášení o tom, že strana potvrzuje svým podpisem na smlouvě převzetí finančních prostředků, odporuje pravidlům logického myšlení uvěřit bez dalšího obraně dlužníka, že finanční prostředky nepřevzal, respektive dovozovat, že smlouva opatřená ověřenými podpisy účastníků není dostačujícím důkazem pro prokázání opaku. Podle závěrů Nejvyššího soudu účastníkům občanskoprávních smluvních vztahů by mělo být naopak umožněno spolehnout se na to, že zcela zřejmý obsah jejich smluvních ujednání nemůže být vyvrácen na základě jeho pouhého popření ze strany účastníka, který nechce nést následky porušení povinností ze smluvního vztahu. Soud prvního stupně-přesto, že učinil závěr o tom, že uzavření kupní smlouvy včetně jejího dodatku představuje úkony učiněné vážně a svobodně, určitě a srozumitelně (jak plyne z odůvodnění na str. 10 rozsudku)-současně dospívá k závěru, že tyto úkony byly úkony, jež nevyjadřují vážnou, pravou a svobodnou vůli, neboť z teoretických úvah dovodil, že přesto, že v kupní smlouvě a jejím dodatku je uvedeno, že kupní cena byla uhrazena před podpisem kupní smlouvy (respektive jejího dodatku), nezakládají se tato tvrzení na pravdě. Jak odvolatelé dále poukázali, soud prvního stupně současně dospěl k závěru, že pokud by byla uhrazena kupní cena ve výši

8.300.000 Kč, je i přesto kupní smlouva ve znění jejího dodatku neúčinným právním úkonem. Pominul přitom důkazy, předložené stranami, a za obvyklou cenu nemovitostí považoval jejich cenu po provedení výrazných stavebních zásahů, jež mohly mít zásadní vliv na prodejnost nemovitosti na trhu a soud pominul i výpověď svědka Martina Lončariče o tom, že již v říjnu 2008 byla započata rekonstrukce jednoho z bytů. Z výpovědi tohoto svědka plyne, že ke zhodnocení nemovitosti muselo dojít, sporná může být pouze výše. Dalšími důkazy hodlali odvolatelé prokazovat investice do nemovitostí v době po vypracování znaleckého posudku č. 1202-242/08 ke dni ocenění 23.10.2008, ve výši asi 556.920 Kč. Ani tato tvrzení a označené důkazy však soud prvního stupně nezohlednil, což odůvodnil teoretickou úvahou o krátkém období, po kterou odvolatelé nemovitosti vlastnili. Návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem pak nebyl soudem prvního stupně vůbec připuštěn. Podle názoru odvolatelů bylo důkazní břemeno nesprávně přeneseno na odvolatele. Žalobce nepředložil žádné důkazy svědčící na podporu jeho tvrzení, týkající se jednak hodnoty nemovitostí, a jednak úhrady kupní ceny. Odvolatelé navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části změnil, a žalobu vůči žalovaným 1) a 2) v celém rozsahu zamítl.

Žalobce k podanému odvolání uvedl, že se se závěry soudu prvního stupně ztotožňuje, poukázal však současně na to, že žaloba byla podávána z opatrnosti , s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu ponechává na jeho úvaze.

Státní zastupitelství, které vstoupilo do řízení, namítalo, že pokud žalovaní 1) a 2) nedoloží celé účetnictví, z něhož by vyplývalo, že částky, jež měly být podle příjmových dokladů uhrazeny Mgr. Evženem Vopelkou, byly také skutečně čerpány, a že těmto příjmovým dokladům odpovídají příslušné doklady v účetnictví žalovaného, a pokud nebude proveden rozbor těchto hromadných odvodů, v jejichž rámci měly být na účet dlužníka vkládány, mimo jiné, i ty peněžní prostředky, jež měly být zaplaceny Mgr. Evženem Vopelkou, pak nelze než konstatovat, že žalovaní 1) a 2) na základě těch důkazů, které byly provedeny, důkazní břemeno ohledně tvrzení o zaplacení kupní ceny neunesli. Příjmové doklady (jimiž žalovaní 1/ a 2/ prokazovali své tvrzení o úhradě kupní ceny) nemají náležitosti vyžadované ustanovením § 29 odst. 1, písm. e) zákona o dani z přidané hodnoty, neboť nejsou opatřeny evidenčním číslem, a z tohoto hlediska se jedná o listiny bezcenné. Nadto v dodatku ke kupní smlouvě ze dne 13.6.2008 byl dohodnut způsob platby tak, že podle tohoto dodatku měla být část kupní ceny ve výši 3.000.000 Kč uhrazena ještě před podpisem smlouvy ze dne 5.6.2008 v hotovosti, zbývající část kupní ceny ve výši 5.300.000 Kč před uzavřením dodatku ze dne 13.6.2008, ovšem podle uvedených příjmových dokladů byla kupní cena uhrazena již v roce 2007. S odkazem na závěry v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 30 Cdo 531/2009, podle nichž o ekvivalentní plnění jde tehdy, jestliže obvyklá cena převáděné věci se skutečně dostala dlužníku, a vzhledem k rozporům, na něž poukázalo, státní zastupitelství navrhlo, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobami k tomu oprávněnými, a že odvolání obsahuje všechny náležitosti, včetně uvedení způsobilého odvolacího důvodu, odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 o.s.ř.), a poté, co doplnil dokazování, dospěl k závěru, že odvolání žalovaných 1) a 2) je důvodné.

Odvolací soud ve vztahu k odvolacím námitkám předesílá, že vady uvedené v ustanovení § 212a odst. 5 o.s.ř., se z obsahu spisu nepodávají.

Především námitkou odvolatelů, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, když ještě před vyhlášením odvoláním napadeného rozsudku u jednání dne 14.6.2012, uplatnili námitku podjatosti soudkyně, se odvolací soud již nezabýval, neboť o této námitce rozhodl Vrchní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 19.12.2012, č.j. Nco 62/2012-317 tak, že námitku podjatosti, uplatněnou žalovanými 1) a 2) vůči Mgr. Evě Krčmářové jako opožděně podanou odmítl.

K námitce odvolatelů, že soud prvního stupně rozhodl o změně žaloby, aniž odvolatelům umožnil se k návrhu žalobce na připuštění změny žaloby vyjádřit, je třeba uvést, že u jednání dne 16.6.2012 předložil žalobce soudu podání, označené jako změna žaloby a dne 22.6.2012 další podání ze dne 19.6.2012, označené rovněž jako změna žaloby s tím, že v tomto dalším podání odkazuje na své předchozí podání ze dne 15.6.2012 s požadavkem, aby se k němu nepřihlíželo. V dalším podání, došlém soudu dne 22.6.2012, přitom žalobce rozšíření svého žalobního požadavku na určení neúčinnosti právního úkonu o požadavek i peněžitého plnění upřesnil tak, že žalovaný 1) a žalovaný 2) jsou povinni, každý z nich, zaplatit žalobci částku 5.000.000 Kč a žalovaný 3) je povinen zaplatit žalobci částku 10.000.000 Kč. Změnu žaloby doručil soud prvního stupně advokátům žalovaných spolu s usnesením ze dne 26.6.2012, č.j. 24 Cm 23/2009-260, jímž, postupem podle ustanovení § 95 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř., připustil změnu žaloby, realizovanou podáním žalobce ze dne 22.6.2012. Teprve poté, co toto rozhodnutí nabylo dne 26.6.2012 právní moci, soud prvního stupně o změněné žalobě jednal při soudním roku, konaném dne 9.7.2012, při němž přítomní účastníci měli možnost se ke změněné žalobě-za situace, kdy předmět řízení již byl zcela určitě vymezen-vyjádřit. Okolnost, že k vyjádření o změněné žalobě nebyli soudem prvního stupně vyzváni, přitom-sama o sobě-takovou vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nepředstavuje.

V přezkoumávané věci je právním důvodem podané žaloby uplatnění odpůrčího nároku. Žalobce se svou žalobou, podanou u soudu dne 26.10.2009, a změněnou v průběhu řízení, jak shora uvedeno, domáhá určení neúčinnosti právního úkonu-kupní smlouvy uzavřené dne 5.6.2008, ve znění dodatku ze dne 13.6.2008, mezi společností Průmyslové stavitelství Brno, a.s. a žalovanými 1) a 2), na základě které Průmyslové stavitelství Brno, a.s. převedla na žalované 1) a 2) nemovitosti, v žalobě blíže specifikované, které se nachází v katastrálním území Veveří, obec Brno a jsou zapsány v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-město na LV č. 4759, a dále uložení povinnosti-mimo jiné-žalovanému 1) a žalovanému 2) zaplatit, každý z nich, žalobci částku ve výši 5.000.000 Kč. Podle skutkových tvrzení v žalobě se na základě uvedené kupní smlouvy dlužník zavázal převést na žalované 1) a 2) předmětné nemovitosti za kupní cenu, jež byla nejprve dohodou stran ujednána ve výši 3.000.000 Kč a následně, v dodatku ze dne 13.6.2008, ve výši 8.300.000 Kč. Nemovitosti byly poté převedeny na třetí subjekt, a ke dni podání žaloby je jako vlastník těchto nemovitostí zapsán žalovaný 3)-KM PROPERITY, s.r.o. Kupní smlouva, uzavřená mezi dlužníkem, jako prodávajícím, a žalovanými 1) a 2), jako kupujícími, je však právním úkonem bez přiměřeného protiplnění, neboť obvyklá cena převáděných nemovitostí je podstatně vyšší, než sjednaná kupní cena. Žalovaní 1) a 2) dohodnutou kupní cenu nezaplatili, proto, s přihlédnutím k hodnotě nemovitostí ve výši 10.000.000 Kč, se žalobce domáhá vůči žalovaným 1) a 2) peněžitého plnění, vůči každému z nich ve výši 5.000.000 Kč. Žalovaní 1) a 2) s žalobou nesouhlasili a navrhli její zamítnutí. V rámci obrany proti žalobě tvrdili, že kupní cenu, dohodnutou v dodatku ke kupní smlouvě (jíž došlo ke změně ujednání o výši kupní ceny) ve výši 8.300.000 Kč, uhradili, a že takto dohodnutá kupní cena odpovídá obvyklé ceně nemovitostí.

Podle ustanovení § 235 IZ, neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (odstavec 1). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům [(dále jen odpůrčí žaloba ) odstavec 2].

Podle ustanovení § 236 odst. 2 IZ, není-li možné vydat do majetkové podstaty původní dlužníkovo plnění z neúčinného právního úkonu, musí být poskytnuta rovnocenná náhrada.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 IZ, povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch.

Podle ustanovení § 239 IZ, odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty; jde o incidenční spor. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat (odstavec 1). Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne (odstavec 3).

Podle ustanovení § 240 IZ, právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (odstavec 1). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2). Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních třech letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 3).

Odvolací soud-ve shodě se soudem prvního stupně-konstatuje, že žaloba byla podána insolvenčním správcem, jako osobou, která je k podání odpůrčí žaloby jedině legitimována, proti (mimo jiné) žalovaným 1) a 2), jako osobám, které měly z právních úkonů podle tvrzení v žalobě prospěch. Vzhledem k tomu, že účinky rozhodnutí o úpadku (usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29.10.2008, č.j. KSBR 24 (32) INS 2906/2008-A-154) nastaly zveřejněním v insolvenčním rejstříku (zkrácené znění bylo v insolvenčním rejstříku zveřejněno dne 29.10.2008 a úplné znění dne 18.11.2008), je zjevné, že byla-li odpůrčí žaloba podána u soudu dne 26.10.2009, byla podána před uplynutím lhůty uvedené v ustanovení § 239 odst. 3 IZ.

Z hlediska skutkového stavu bylo soudem prvního stupně správně zjištěno (a odvolatelé správnost těchto zjištění ani nezpochybňovali), že dne 5.6.2008 byla mezi dlužníkem (prodávající) a žalovanými 1) a 2) (kupující) uzavřena smlouva, na základě které se dlužník zavázal převést na žalované 1) a 2) vlastnické právo k nemovitostem, v kupní smlouvě řádně specifikovaným, za dohodnutou kupní cenu ve výši 3.000.000 Kč. Vlastnické právo pro žalované 1) a 2) k uvedeným nemovitostem (pro každého z nich v rozsahu podílu id. 1/2) bylo vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 6.6.2008. Dne 13.6. 2008 byl mezi týmiž účastníky uzavřen tzv. dodatek ke kupní smlouvě ze dne 5.6.2008, v němž se strany smlouvy ze dne 5.6.2008 dohodly na změně ujednání o výši kupní ceny tak, že tato kupní cena činí 8.300.000 Kč. V době, kdy byla uvedená kupní smlouva uzavřena, měl přitom dlužník nejméně 39 věřitelů, vůči nimž měl závazky, jež byly více jak tři měsíce po lhůtě splatnosti, v celkové výši minimálně 70.000.000 Kč, které neplatil proto, aby nezvýhodnil některého z věřitelů oproti ostatním (platby podstatné části svých závazků zastavil dlužník od počátku roku 2008). Kupní smlouvou ze dne 3.10.2008, uzavřenou mezi žalovanými 1) a 2) (prodávají) a KM PROPERITY, s.r.o. (kupující) byly předmětné nemovitosti dále převedeny, vlastnické právo pro kupujícího KM PROPERITY, s.r.o. podle této smlouvy bylo vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 9.10.2008.

Je třeba uvést, že pokud se týká naplnění předpokladů první ze skutkových podstat neúčinného právního úkonu (jež navazují na obecnou definici neúčinnosti právních úkonů pro účely insolvenčního řízení upravenou v ustanovení § 235 IZ), jak jsou vymezeny ve shora citovaném ustanovení § 240 IZ, právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí takový právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytovat plnění buď bezúplatně, nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se dlužník zavázal, přičemž současně jde o úkon, který byl učiněn v době, kdy dlužník již byl v úpadku (nebo o úkon, který vedl k úpadku), a (nebyl-li učiněn ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern) v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení.

Není pochybnosti o tom, že dlužník uzavřel s žalovanými 1) a 2) kupní smlouvu ze dne 5.6.2008 v době, kdy již byl v úpadku, neboť v této době měl více věřitelů s pohledávkami, jež byly více jak tři měsíce po lhůtě splatnosti. Vzhledem k tomu, že insolvenční řízení bylo zahájeno na základě návrhu věřitele (GAZDA, spol. s r.o., identifikační číslo: 26506050), jež soudu došel dne 28.7.2008, byla naplněna i další podmínka, a sice, že právní úkon byl učiněn v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení.

Pro rozhodnutí odvolacího soudu je určující přezkoumání správnosti závěru soudu prvního stupně o tom, že na základě kupní smlouvy, uzavřené mezi dlužníkem, jako prodávajícím na straně jedné, a odvolateli, jako kupujícími na straně druhé, poskytl dlužník plnění-to je převedl na odvolatele vlastnické právo k nemovitostem-bezúplatně, resp. za kupní cenu podstatně nižší, než činí jejich cena obvyklá.

V souvislosti s posouzením toho, zda u této smlouvy, jež je smlouvou úplatnou, nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění, je nutno vycházet, jak plyne i z ustanovení § 240 odst. 1 IZ, ze srovnání sjednané kupní ceny s cenou obvyklou, to je dosažitelnou při prodeji stejného nebo obdobného majetku za stejných nebo obdobných podmínek v daném místě a čase.

V této souvislosti považuje odvolací soud za potřebné uvést (byť je to v přezkoumávané věci bez významu), že bylo-li vlastnické právo pro odvolatele podle kupní smlouvy ze dne 5.6.2008 vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 6. 6. 2008, a teprve poté uzavřen dodatek k této smlouvě, v němž došlo ke změně dohody o kupní ceně, jež je podstatnou náležitostí kupní smlouvy, je takové ujednání neplatné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.8.2000 sp. zn. 22 Cdo 871/2000, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 11, ročník 2000 a také závěry Nejvyššího soudu České republiky v jeho rozsudku ze dne 15. 6. 2010 sp. zn. 21 Cdo 3625/2008, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, č. vydání 2, ročník 2011). Rozhodným okamžikem pro posouzení ekvivalentnosti převodu dlužníkových věcí, práva nebo jiných majetkových hodnot je jeho účinnost; u nemovitostí zapisovaných do katastru nemovitostí je jím tudíž den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.8.2010, sp. zn. 30 Cdo 531/2009, jež je veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu), to je v této věci 6.6.2008.

Závěrům soudu prvního stupně (jak se z odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku podávají) je nutno přisvědčit potud, že o tzv. ekvivalentní právní úkon jde jen tehdy, jestliže se za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty dlužníku jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada opravdu (reálně) dostala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.8.2010, sp. zn. 30 Cdo 531/2009, dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně (a odvolatelé se mýlí, dovozují-li opak), že žalovanými v řízení před soudem prvního stupně tvrzená skutečnost, že na základě kupní smlouvy ze dne 5.6.2008 dlužníkovi za převod nemovitostí zaplatili částku celkem ve výši 8.300.000 Kč, a že právě toto poskytnuté peněžité plnění odpovídalo obvyklé ceně převáděných nemovitostí, je právně významnou skutečností podle hmotného práva ve prospěch žalovaných, a proto je ve vztahu k tomuto jejich tvrzení tíží důkazní povinnost.

Důkazní povinnost uložená účastníkům řízení ustanovením § 120 odst. 1, věty první, o.s.ř., je povinností procesní. O této povinnosti a o důkazním břemenu, jež se s ní pojí, je proto soud povinen účastníky poučit. Založit své rozhodnutí na závěru, že účastník přítomný při jednání neunesl důkazní břemeno, může soud jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř. (srov. závěry v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.3.2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 59/2003). Poučení o důkazní povinnosti podle ustanovení § 118a odst. 3 přitom soud poskytne nejen účastníku, který dosud ve sporném řízení neoznačil žádný důkaz, nebo který sice ke svému spornému tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý takové tvrzení prokázat, ale i tehdy provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, avšak jimi nedošlo k jeho prokázání a proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný (srov. závěry v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.7.2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2009, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 34/2011). Nebylo-li účastníku řízení poskytnuto poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 a odst. 3 o.s.ř. dříve, než nastala koncentrace řízení (ač se tak objektivně mělo stát), nebrání ustanovení § 118b odst. 1 o.s.ř. tomu, aby potřebné skutečnosti vylíčil, respektive aby označil důkazy potřebné k prokázání svých skutkových tvrzení, i poté, kdy koncentrace nastala (srov. závěry Nejvyššího soudu České republiky formulované v jeho rozsudku ze dne 30.11.2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 59/2012).

Lze souhlasit se soudem prvního stupně, že pouze ty důkazy, které žalovaní 1) a 2) označili a soudu předložili-kupní smlouva ze dne 5. 6. 2008 a dodatek k této smlouvě ze dne 13.6.2008, jejich tvrzení o faktické úhradě částky celkem ve výši 8.300.000 Kč dlužníkovi-samy o sobě-neprokazují. Soud prvního stupně u jednání, jež bylo nařízeno na den 2.4.2012 poté, co provedl dokazování těmito listinami, poskytl žalovaným 1) a 2) poučení o tom, že tvrzení o zaplacení kupní ceny ve výši 8.300.000 Kč dosud prokázáno nebylo a poučil je i o následcích, jež je stíhají, pokud nedoloží, že kupní cena byla zaplacena v tvrzené výši. Po tomto poučení žalovaní označili další důkaz-jejich daňová přiznání (obsahující údaj o výši sjednané kupní ceny) a soud prvního stupně dokazování těmito listinami také provedl, nicméně po provedení těchto důkazů žalované o tom, že ani jejich prostřednictvím se jim sporné tvrzení prokázat nepodařilo, nepoučil.

Nesplnil-li soud prvního stupně řádně poučovací povinnost podle ustanovení § 118a o.s.ř., ač se tak z objektivního hlediska mělo stát, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Odvolací soud proto zjednal nápravu a v souladu s ustanovením § 118a odst. 3 o.s.ř. poskytl odvolatelům potřebné poučení, na něž reagovali označením listinných důkazů-listin založených ve spise PČR Městské ředitelství Policie Brno, II. oddělení hospodářské kriminality č. KRP3-232 945/TČ-2012-060282-LD.

Odvolací soud doplnil dokazování sdělením obsahu těchto listin, a z příjmových pokladních dokladů (celkem 30 příjmových pokladních dokladů, založených na č.l. 34 až 43 uvedeného spisu), jež jsou opatřeny otiskem razítka Průmyslové stavitelství Brno, a.s. , a jež obsahují vždy údaj přijato od (jméno a adresa) Mgr. Evžen Vopelka a údaj účel platby dle sml. o sml. bud. odvolací soud zjistil, že dne 2.7.2007 byla přijata částka 250.000 Kč, dne 3.7.2007 částka 250.000 Kč, dne 10.7.2007 částka 350.000 Kč, dne 11.7.2007 částka 350.000 Kč, dne 12.7.2007 částka 350.000 Kč, dne 13.7.2007 částka 350.000 Kč, dne 24.8.2007 částka 170.000 Kč, dne 4.9.2007 částka 50.000 Kč, dne 31.10.2007 částka 350.000 Kč, dne 1.11.2007 částka 250.000 Kč, dne 2.11.2007 částka

350.000 Kč, dne 5.11.2007 částka 175.000 Kč, dne 9.11.2007 částka 350.000 Kč, dne 13.11.2007 částka 120.000 Kč, dne 15.11.2007 částka 300.000 Kč, dne 16.11.2007 částka 300.000 Kč, dne 23.11.2007 částka 350.000 Kč, dne 29.11.2007 částka 295.000 Kč, dne 30.11.2007 částka 80.000 Kč, dne 3.12.2007 částka 350.000 Kč, dne 4.12.2007 částka 310.000 Kč, dne 5.12.2007 částka 350.000 Kč, dne 6.12.2007 částka 350.000 Kč, dne 7.12.2007 částka 200.000 Kč, dne 10.12.2007, částka 300.000,-Kč, dne 11.12.2007 částka 350.000 Kč, dne 13.12.2007 částka 250.000 Kč, dne 18.12.2007 částka 250.000 Kč, dne 31.12.2007 částka 350.000 Kč a dne 3.1. 2008 částka 200.000 Kč.

Ze sdělení Mgr. Jiřího Šebesty, insolvenčního správce, adresovaného Policii České republiky, ze dne 21.3. 2013 (založeno na č.l. 48 spisu), odvolací soud zjistil, že v tomto podání, jež je označeno jako vyjádření insolvenčního správce dlužníka Průmyslové stavitelství Brno, a.s. , insolvenční správce sděluje-mimo jiné-že se v rámci dohledávání podařilo najít výpisy z bankovních účtů, a že na základě pokladních dokladů (zaslaných Policií České republiky) požádal Miroslava Švábenského o spolupráci a společně ve výpisech dohledali předmětné platby, barevně označené (přípis se vtahuje k výpisům z účtů, založeným na č.l. 49 až 61).

Z výpisu z účtu dlužníka, vedeného u Komerční banky, a.s. (č.l. 49, 52, 53, 59, 60, 61), odvolací soud zjistil, že ve prospěch tohoto účtu byla vložena dne 9.7.2007 v hotovosti částka 455.000 Kč, dne 12.11.2007 částka 900.000 Kč, dne 27.11.2007 Miloslavem Švábenským částka 125.000 Kč, dne 18.12.2007 Miloslavem Švábenským částka 1.930.000 Kč, dne 28.1.2008 Miloslavem Švábenským částka 800.000 Kč a dne 29.4.2008 200.000 Kč.

Z výpisu z účtu dlužníka vedeného u HVP Bank (založeno na č.l. 50) bylo zjištěno, že dne 31.7.2007 bylo na tento účet vloženo vklad pokladna 1.865.000 Kč.

Z výpisu z účtu dlužníka vedeného u Československé obchodní banky, a.s. (založeno na č.l. 51, 54 a 56), odvolací soud zjistil, že dne 9. 12. 2007 byla ve prospěch tohoto účtu vložena od Miloslava Švábenského částka 200.000 Kč, dne 30.11.2007 částka 300.000 Kč a dne 12.12.2007 částka avizo: Švábenský 380.000 Kč.

Z výpisu z účtu dlužníka vedeného u UniCredit Bank (č.l. 55) odvolací soud zjistil, že dne 30.11.2007 byla na tento účet vložena částka 1.300.000 Kč.

Z výpisu z účtu dlužníka vedeného u VOLKSBANK (č. 57, 58) odvolací soud zjistil, že dne 14.12.2007 bylo na tento účet vloženo v hotovosti 550.000 Kč a dne 18.12.2007 1.065.000 Kč.

Z úředního záznamu o podaném vysvětlení ze dne 30.4.2013 (založeno na č.l. 23 a 24 uvedeného spisu), odvolací soud dále zjistil, že vysvětlení podle ustanovení

§ 158 odst. 6 trestního řádu podal Miloslav Švábenský, který v rámci tohoto vysvětlení uvedl, že ve společnosti dlužníka působil asi od roku 2000 do zahájení insolvenčního řízení na ekonomickém úseku, měl na starosti komunikaci s bankami a v rámci této činnosti se staral i o hotovost, která byla na pokladně společnosti, tuto přebíral od klientů buď on, případně pokladní, a následně ji předával do banky. Mgr. Evžen Vopelka od dlužníka kupoval nemovitosti (na křižovatce ulic Kotlářská a Štefánikova), přičemž zálohu na zakoupení těchto nemovitostí hradil v hotovosti, jednalo se o velké množství plateb řádově ve statisících Kč, které probíhaly od poloviny roku 2007 do začátku roku 2008. Mgr. Evžen Vopelka vždy přišel do sídla společnosti, pokud byl na pracovišti přítomen Ing. Smysl (rozuměno Ing. Petr Smysl, předseda představenstva Průmyslového stavitelství Brno, a.s.), šel přímo za Ing. Smyslem, pokud ten přítomen nebyl, šel za ním. I v případě, že Mgr. Evžen Vopelka šel za Ing. Smyslem, peníze přebíral od Miloslava Švábenského, případně pokladní, o převzetí finančních prostředků byl vždy sepsán příjmový pokladní doklad, jedna kopie byla předána Mgr. Evženu Vopelkovi, jedna byla založena do účetnictví, přijaté peníze byly společně s další hotovostí (tržbou) odvedeny jednou za čas do banky. K dokladům, založeným ve spise (příjmové pokladní doklady) uvedl, že se jedná o doklady vystavené společností Průmyslové stavitelství Brno, a.s., podpis na těchto dokladech je podpisem pokladní, která je na pokyn Miloslava Švábenského vystavila, všechny částky, jež jsou uvedeny na těchto dokladech, byly odvedeny následně do banky. Před odvodem byly finanční prostředky uloženy v trezoru. Dále uvedl, že (v případě těchto příjmových dokladů) se jedná o potvrzení pro Mgr. Evžena Vopelku, přijaté částky byly ihned zavedeny do účetního programu Průmyslového stavitelství Brno, a.s.

Z usnesení Policie České republiky, Městské ředitelství policie Brno, II. oddělení hospodářské kriminality, ze dne 25.5.2013, č.j. KRB-232 945-122/TČ-2012-060282-LD odvolací soud zjistil, že podle ustanovení § 159a odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto, že trestní věc podezření ze spáchání trestného činu poškozování věřitele, kterého se měl dopustit Ing. Petr Smysl tím, že jako předseda představenstva společnosti Průmyslové stavitelství Brno, a.s. měl dne 5.6.2008 uzavřít v notářské kanceláři Mgr. Marty Illievové v Brně na ul. Divadelní kupní smlouvu k nemovitosti č.p. 837, zapsané na LV č. 273, k.ú. Veveří obce Brno a k souvisejícím pozemkům, která byla ve vlastnictví společnosti Průmyslové stavitelství Brno, a.s., přičemž dle této kupní smlouvy prodal předmětnou nemovitost Mgr. Evženu Vopelkovi a Janu Veselému za dohodnutou kupní cenu ve výši 3.000.000 Kč, která měla být uhrazena společnosti Průmyslové stavitelství Brno, a.s. v hotovosti před podpisem smlouvy, přičemž k této kupní smlouvě dne 13. 6. 2008 uzavřel dodatek, kterým se kupní cena navýšila na částku 8.300.000 Kč, kdy rozdíl mezi původní kupní cenou a navýšenou kupní cenou, to je částka 5.300.000 Kč měla být společnosti Průmyslové stavitelství Brno, a.s. taktéž uhrazena v hotovosti před podpisem dodatku kupní smlouvy, přičemž však předmětné finanční prostředky za prodej nemovitosti v celkové výši 8.300.000 Kč od Mgr. Evžena Vopelky a Jana Veselého neměl vůbec převzít, případně s nimi měl naložit nezjištěným způsobem

, čímž měla být společnosti Průmyslové stavitelství Brno, a.s. , potažmo jejím věřitelům, způsobena škoda ve výši 9.500.000 Kč , se odkládá, neboť ve věci nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak. Podle odůvodnění tohoto usnesení vzal policejní orgán z provedeného šetření za prokázané, že Mgr. Evžen Vopelka a Jan Veselý částku ve výši 8.300.000 Kč uhradili, a to ve 30 hotovostních platbách v době od 2.7.2007 do 3.1. 2008.

S ohledem na zjištění učiněná z doplněného dokazování, dospěl odvolací soud-na rozdíl od soudu prvního stupně-k závěru, že žalovaní tvrzení o zaplacení kupní ceny ve výši 8.300.000 Kč dlužníkovi prokázali.

Skutečnost, že žalovaní 1) a 2) zaplatili za převod nemovitostí dlužníkovi částku celkem ve výši 3.000.000 Kč a další částku celkem ve výši 5.300.000 Kč, to je celkem 8.300.000 Kč, ještě před podpisem kupní smlouvy a před podpisem dodatku k této smlouvě (deklarovaná také v těchto listinách-v článku III. kupní smlouvy ze dne 5.6.2008 a v článku III. dodatku ze dne 13.6.2008) byla prokázána příjmovými pokladními doklady, vystavenými zaměstnancem dlužníka, z nichž plyne, že žalovaný 1) Mgr. Evžen Vopelka předal jednotlivé platby v hotovosti -celkem 8.300.000 Kč-Průmyslovému stavitelství Brno, a.s. Okolnost, státním zastupitelstvím namítaná, že uvedené příjmové pokladní doklady neobsahují všechny náležitosti vyžadované zákonem o účetnictví, je bez významu již proto, že odvolací soud hodnotil uvedené listiny i v souvislosti s ostatními provedenými listinnými důkazy. Skutečnost, že částky, na příjmových pokladních dokladech uvedené, byly dlužníkem (respektive zaměstnanci dlužníka) skutečně převzaty, a že se jednalo právě o platby v hotovosti, jejichž prostřednictvím žalovaní 1) a 2) plnili svou povinnost, vyplývající pro ně z kupní smlouvy ze dne 5.6.2008, je totiž prokázána i prostřednictvím dalšího listinného důkazu-úředního záznamu o podaném vysvětlení zaměstnancem dlužníka Miloslavem Švábenským.

Se závěrem soudu prvního stupně, že i pokud by bylo dlužníkovi poskytnuto za převod nemovitostí peněžité plnění ve výši 8.300.000 Kč, nejednalo se o plnění odpovídající obvyklé ceně nemovitostí, odvolací soud rovněž nesouhlasí.

Především nemá žádného opodstatnění závěr soudu prvního stupně, že obvyklá cena nemovitostí v době uzavření kupní smlouvy ze dne 5.6.2008 činila 9.500.000 Kč, což je cena, za kterou žalovaní 1) a 2) nemovitosti následně, kupní smlouvu ze dne 7.10.2008, převedli na další subjekt, a to již z toho důvodu, že z uvedené smlouvy, uzavřené mezi žalovanými 1) a 2), jako prodávajícími, a KM PROPERITY s.r.o., jako kupujícím, nevyplývá, že by kupní cena byla účastníky této smlouvy dohodnuta ve vazbě na cenu obvyklou, to je cenu dosažitelnou při prodeji stejného nebo obdobného majetku za stejných nebo obdobných podmínek v daném místě a čase.

Žalovaný 1) a 2) k prokázání svého tvrzení o tom, že cena, kterou za nemovitosti dlužníkovi zaplatili, odpovídá obvyklé ceně nemovitostí, v řízení před soudem prvního stupně označili listinné důkazy-tzv. odhad č. 297/08/106 , vypracovaný dne 5.11.2008 Ing. Romanou Horňákovou, a dále znalecký posudek č. 1202-242/08, vypracovaný Ing. Davidem Hrazdírou, Ing. Martinem Lončaričem a Jaroslavem Holánkem dne 23. 10. 2008 a znalecký posudek č. 1213-03/09, vypracovaný Ing. Davidem Hrazdírou a Ing. Martinem Lončaričem dne 12. 1. 2009, z nichž soud prvního stupně učinil zjištění, že Ing. Romana Horňáková odhadla obvyklou cenu nemovitosti k datu 30.11.2008 částkou 8.900.000 Kč, znaleckým posudkem č. 1202-242/08 byla stanovena obvyklá cena nemovitosti k datu 23.10.2008 částkou 8.600.000 Kč, a znaleckým posudkem č. 1213-03/09 byla stanovena k datu 12.1.2009 administrativní cena nemovitostí částkou 7.488.580 Kč.

Odvolací soud při srovnání ceny ve smlouvě dohodnuté s cenou obvyklou nečinil předmětem svého hodnocení v tomto směru pouhý odhad obvyklé ceny ( odhad č. 297/08/106 ), nýbrž tyto okolnosti posuzoval prostřednictvím znaleckého posudku (jako listinného důkazu) č.1202-242/08, který stanovil (na rozdíl od znaleckého posudku č. 1213-03/09) tržní hodnotu nemovitostí. Uvedeným znaleckým posudkem byla tržní cena nemovitostí stanovena již ke dni 23.10.2008 (to je ve velmi krátké době poté, co pro odvolatele bylo vloženo vlastnické právo k nemovitostem v katastru nemovitostí dne 6.6.2008) částkou 8.300.000 Kč. Rozdíl mezi touto částkou ve výši 8.600.000 Kč a částkou, kterou žalovaní 1) a 2) skutečně uhradili, to je částkou ve výši 8.300.000 Kč, je přitom podle přesvědčení odvolacího soudu jak co do samotné výše (300.000 Kč), tak i z hlediska vlivu na uspokojení věřitelů z majetku tvořícího majetkovou podstatu dlužníka, zanedbatelná.

Údaje, uvedené ve znaleckém posudku č. 1202-242/08, považuje odvolací soud za dostatečně spolehlivé pro srovnání zaplacené kupní ceny s cenou obvyklou, přičemž žalobci se jeho námitkami (uplatněnými v řízení před soudem prvního stupně) správnost těchto údajů-jak dovodil i soud prvního stupně-zpochybnit nepodařilo.

S ohledem na shora uvedené závěry odvolacího soudu tak nejsou splněny podmínky pro potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, ani pro jeho zrušení. Odvolací soud proto postupoval podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I., II. a IV. změnil tak, jak je uvedeno ve výrocích I. a II. tohoto rozhodnutí.

Protože odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, rozhodl nově i o nákladech řízení u soudu prvního stupně (§ 224 odst. 2 o.s.ř.).

O náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., tak, že žalovaným 1) a 2), kteří měli ve věci úspěch, byla přiznána náhrada nákladů potřebných k účelnému bránění práva.

Nutno uvést, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17.4.2013 sp.zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb., s účinností od 7.5.2013 (kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen advokátní tarif ) jako neústavní. S přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30.4.2013, č. Org. 23/13 k tomuto nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., je nutno dovodit, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je na místě postup podle ustanovení § 151 odst. 2, věty první, části věty za středníkem, o.s.ř. (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15.5.2013, sp.zn. 31 Cdo 3043/2010), podle něhož se výše odměny za zastupování advokátem (nebo notářem) stanoví podle sazeb uvedených v právním předpisu o mimosmluvní odměně, jímž je advokátní tarif.

V přezkoumávané věci náklady žalovaných 1) a 2) v řízení před soudem prvního stupně sestávají z odměny advokáta (který zastupoval společně žalované 1/ a 2/ ) za celkem pět úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, písemné vyjádření k žalobě v podání ze dne 13.10.2010, došlém soudu dne 14.10.2010, účast u jednání dne 2.4.2012, další písemné podání určené soudu, došlé soudu prvního stupně dne 2.5.2012 a účast u jednání dne 9.7.2012). S přihlédnutím k době započetí úkonů právní služby přísluší advokátovi žalovaných za tyto úkony právní služby odměna podle advokátního tarifu ve znění účinném do 31.12.2012 (srov. přechodné ustanovení obsažené v článku II. vyhlášky. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/ ve znění pozdějších předpisů).

V přezkoumávané věci se jedná o spor na základě odpůrčí žaloby, to je incidenční spor (srov. § 159 odst. 1 písm. d/ IZ). Při stanovení mimosmluvní odměny podle advokátního tarifu je proto nutno vycházet z ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, ve znění účinném do 31.12.2012 (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.5.2013, sp.zn. 29 ICdo 19/2012), u kterého se považuje (pro rozhodnou dobu) za tarifní hodnotu částka 25.000 Kč. Tomu odpovídá (podle § 7 bodu 5 advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 2.100 Kč. S ohledem na to, že advokát činil společné úkony při zastupování dvou účastníků, náleží mu za zastoupení dalšího účastníka mimosmluvní odměna snížená o 20% (§ 12 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31.12.2012), čemuž odpovídá mimosmluvní odměna ve výši 1.680 Kč. Advokátovi žalovaných 1) a 2) tak náleží mimosmluvní odměna za zastupování dvou účastníků za pět úkonů právní služby celkem ve výši 218.900 Kč, a dále náhrada hotových výdajů za pět úkonů právní služby ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 1, odst. 3 advokátního tarifu), to je 1.500 Kč. Spolu s náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) ve výši 21%, to je 4.284 Kč, tak náklady řízení před soudem prvního stupně činí 24.684 Kč.

V odvolacím řízení byli žalovaní 1) a 2) se svým odvoláním úspěšní, proto jim podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů i této fáze soudního řízení.

V odvolacím řízení učinil advokát žalovaných 1) a 2) celkem pět úkonů právní služby (odvolání proti rozsudku, účast u jednání dne 15.10.2013, studium spisu u odvolacího soudu dne 4.11.2013, účast u jednání dne 12.11.2013 a účast u vyhlášení rozhodnutí dne 19.11.2013). Za odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně (s ohledem na to, že tento úkon byl učiněn dne 14.8.2012), náleží advokátovi mimosmluvní odměna ve výši 2.100 Kč (§ 9 odst. 3 písm. a/, § 7 bodu 5 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31.12.2012) a za zastupování dalšího účastníka odměna ve výši 1.680 Kč (§ 9 odst. 3 písm. a/, § 7 bodu 5 a § 12 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31.12.2012). Za tři úkony právní služby (účast u jednání dne 15.10.2013, studium spisu dne 4.11.2013 a účast u jednání dne 12.11.2013) náleží advokátovi odměna za zastupování účastníka ve výši 3.100 Kč a odměna za zastupování dalšího účastníka ve výši 2.480 Kč (§ 9 odst. 4 písm. c/ ve spojení s § 7 bodu 5 a § 12 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1.1.2013), za jeden úkon právní služby (účast u vyhlášení rozhodnutí dne 19.11.2013) odměna za zastupování účastníka ve výši 1.550 Kč a odměna za zastupování dalšího účastníka ve výši 1.240 Kč (§ 9 odst. 4 písm. c) ve spojení s § 7 bodu 5, § 11 odst. 2 písm. f) a 12 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1.1.2013). Za celkem pět úkonů právní služby náleží advokátovi náhrada hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 1, odst. 3, advokátního tarifu), to je 1.500 Kč. Advokát žalovaných 1) a 2) účtoval také cestovné (§ 13 odst. 1 advokátního tarifu) v souvislosti s cestami k jednáním odvolacího soudu, konanými osobním automobilem, ve výši 853 Kč za jednu cestu z Brna do Olomouce a zpět (při průměrné spotřebě 8,3 l pohonných hmot na 100 km, ceně pohonných hmot podle § 4 písm. c) vyhlášky č. 472/2012 Sb. ve výši 36,50 Kč za 1 litr, sazbě základní náhrady za používání silničních motorových vozidel podle § 1 písm. b) citované vyhlášky ve výši 3,60 Kč za 1 kilometr a počtu celkem ujetých kilometrů z Brna do Olomouce a zpět 160), což činí za celkem tři konané cesty 2.559 Kč. Dále účtoval náhradu za promeškaný čas za celkem 24 započatých půlhodin po 100 Kč (§ 14 odst. 1, odst. 3 advokátního tarifu), to je 2.400 Kč. K těmto nákladům celkem ve výši 29.769 Kč náleží rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o.s.ř.), ve výši 21%, to je 6.251,50 Kč. Náklady právního zastoupení tak představují 36.020,50 Kč a k zaplacení takto vyčíslené částky advokátovi žalovaných 1) a 2) zavázal soud žalobce ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku j e přípustné dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena, jinak.

V Olomouci dne 19. listopadu 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová v.r. Miroslava Kupková předsedkyně senátu