13 Cmo 4/2010
13 Cmo 4/2010-72

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové ve věci žalobce Ing. Mariana Budinského, Nová 610/42, Strážnice, PSČ 696 62, insolvenčního správce dlužníka Josefa Martinka, bytem a místem podnikání Petrov 343, PSČ 696 65, IČ: 10579338, proti žalovanému IS-CARGO, a.s., se sídlem Mlýnská 326/13, Brno, PSČ 602 00, IČ: 28283953, o neúčinnosti právního úkonu, v insolvenční věci dlužníka Josefa Martinka, bytem a místem podnikání Petrov 343, PSČ 696 65, IČ: 10579338, v řízením vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 44 INS 5753/2009, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1.6.2010, č.j. 44 Cm 5/2009-31

takto:

Rozsudek soudu prvního stupně se z r u š u j e a věc se v r a c í soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem pro uznání označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně určil, že kupní smlouva ze dne 6.2.2009, uzavřená mezi Josefem Martínkem jako prodávající a obchodní společností MARTÍNEK-spedition, a.s. nyní IS-CARGO, a.s. jako kupujícím, jejímž předmětem byly nemovitosti specifikované ve výroku rozsudku je neúčinná (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok II.)

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že na výzvu k vyjádření k žalobě reagoval žalovaný podáním ze dne 21.4.2010 tak, že uznal žalobou uplatněný nárok vůči soudu ve smyslu § 153a odst. 1 o.s.ř., a to v celém rozsahu.

Jelikož žalovaný v průběhu řízení nárok žalobou uplatněný zcela uznal, soud rozhodl rozsudkem pro uznání ve smyslu ustanovení § 153 o.s.ř., když neshledal žádné důvody, které by tomuto postupu bránily. O návrhu žalobce, aby soud určil, že je žalovaný povinen vydat nemovitosti do majetkové podstaty dlužníka soud nerozhodoval, když se v dané souvislosti jedná o zákonný následek rozhodnutí insolvenčního soudu o neúčinnosti právního úkonu dle ustanovení § 237 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání ve kterém namítal, že ve věci rozhodoval nesprávně obsazený soud, když podle jeho názoru by měl rozhodovat senát. Tvrdil, že rozsudek pro uznání byl vydán na základě listiny, jejíž obsah je neurčitý, nepřezkoumatelný. Podle jeho názoru to, že někdo soudu sdělí, že nemá námitek, aby soud vydal rozhodnutí, je právně irelevantní, když toto je smyslem činnosti soudu. Z předloženého dokumentu nevyplývá, že žalovaný nárok uznává. Podle jeho názoru dokument byl vystaven na základě trestného činu insolvenčního správce a bývalého člena představenstva žalovaného, kdy bývalý člen představenstva v minulosti činil kroky přesně opačné, snažil se doložit, že kupní smlouva je platná a účinná. Navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ve kterém by mělo být provedeno standardní dokazování ve věci samé.

Žalobce ve svém písemném vyjádření k odvolání žalovaného uvedl, že námitka nesprávného obsazení soudu je zcela nedůvodná. Podle jeho názoru procesní úkon žalovaného obsažený v jeho vyjádření z 21.4.2010 je zcela určitý, když žalovaný svými slovy vyjadřuje to, že žádá, aby soud vydal rozsudek pro uznání. Navrhuje tedy, aby byl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1, 4 a 5 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že napadený rozsudek je třeba zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 153a o.s.ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce (odst. 1). Rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a odst. 2) (odst. 2). Rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114d odst. 5) (odst. 3). Jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání (odst. 4).

V projednávané věci žalobce podal žalobu na určení neúčinnosti kupní smlouvy uzavřené mezi dlužníkem jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím, na základě které byly na žalovaného převedeny nemovitosti specifikované ve výroku napadeného rozsudku.

Podle ustanovení § 114a odst. 2, písm. a) o.s.ř. v rámci přípravy jednání vyzval soud žalovaného, aby se vyjádřil k žalobě. Žalovaný na výzvu soudu reagoval podáním ze dne 21.4.2010 a uvedl, že nemá námitek, aby soud vydal rozsudek o neúčinnosti právního úkonu v tom smyslu, že kupní smlouva ze dne 6.2.2009, uzavřená mezi firmou Josef Martinek a akciovou společností IS-CARGO, a.s. je neúčinná a nemovitosti náleží do majetkové podstaty dlužníka Josefa Martinka . Soud prvního stupně posoudil vyjádření žalovaného jako uznávací prohlášení v důsledku čehož rozhodl o podané žalobě rozsudkem pro uznání. Žalovaný v podaném odvolání zpochybňuje to, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, když jeho vyjádření nelze považovat za uznávací prohlášení. S takovou odvolací námitkou se však odvolací soud neztotožňuje. Uznáním nároku se ve smyslu § 153a odst. 1 o.s.ř. rozumí procesní úkon žalovaného (tedy výslovný projev vůle žalovaného adresovaný soudu), z jehož obsahu jednoznačně vyplývá, že žalovaný uznává nárok, který byl vůči němu uplatněn v žalobě, a v jakém rozsahu tak činí, to je zda je uznává zcela nebo jen zčásti a nebo pouze v základu (mezitímně). I když tedy podání žalovaného výslovně neobsahovalo formulaci, že žalovaný žalobou uplatněný nárok uznává, lze z jeho obsahu dovodit, že se jedná o uznávací prohlášení, na základě kterého by bylo možno rozhodnout rozsudkem pro uznání. Soud prvního stupně však přehlédl, že předmětem uznávacího prohlášení žalovaného může být jen nárok, který byl podle obsahu podání žaloby předmětem řízení. Poté, co se žalovaný písemně vyjádřil, žalobce podáním ze dne 7.5.2010 upravil žalobní petit tak, že kromě určení neúčinnosti kupní smlouvy se domáhá též toho, aby žalovaný byl povinen nemovitosti, které byly předmětem kupní smlouvy vydat do majetkové podstaty dlužníka. Soud prvního stupně toto podání žalobce žalovanému již nedoručil, a následně rozhodl rozsudkem pro uznání. Žalovanému tak nebyla dána možnost, aby se vyjádřil k žalobou uplatněnému nároku, v důsledku čehož nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Pokud jde o druhou odvolací námitku žalovaného, že ve věci rozhodoval nesprávně obsazený soud, když dle jeho názoru měl rozhodovat senát, tak tuto odvolací námitku nutno odmítnout jako zcela nedůvodnou, a to s odkazem na ustanovení § 36a odst. 3 o.s.ř., věty před středníkem ze kterého vyplývá, že v řízení před krajským soudem, jako soudem prvého stupně, jedná a rozhoduje samosoudce.

Soud prvního stupně rovněž tak nepostupoval správně, jestliže nerozhodl o žalobním požadavku na vydání nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka. Odvolací soud nepřisvědčuje soudu prvního stupně, že se jedná o zákonný následek rozhodnutí insolvenčního soudu o neúčinnosti právního úkonu, a tudíž z toho důvodu není třeba o žalobním požadavku rozhodovat. Za situace, že by bylo kladně rozhodnuto o neúčinnosti právního úkonu a žalovaný by dobrovolně nevydal předmětnou věc do majetkové podstaty, tj. nesplnil by zákonnou povinnost vyplývající z ustanovení § 237 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), musel by žalobce absolvovat ještě druhé nalézací řízení, v němž by musel žalovat žalovaného ke splnění povinnosti, to je vydání věci do majetkové podstaty dlužníka. Uplatnil-li v projednávané věci žalobce v jedné žalobě oba nároky, tj. jak nárok na určení neúčinnosti právního úkonu, tak také nárok na plnění, je třeba rozhodnout o obou nárocích. Pokud soud znovu dospěje k závěru, že nárok na určení neúčinnosti právního úkonu je důvodný, je na místě podle názoru odvolacího soudu také rozhodnout o splnění povinnosti žalovaného vydat věci do majetkové podstaty tak, aby žalobce případně nemusel absolvovat ještě další soudní nalézací řízení v případě, že by žalovaný do majetkové podstaty dobrovolně neplnil, byť odvolací soud je si vědom ustanovení § 239 odst. 4 insolvenčního zákona, podle něhož plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní moci rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil (ustanovení § 219a odst. 1, písm. a/ o.s.ř.) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (ustanovení § 221 odst. 1, písm. a/ o.s.ř.) v průběhu kterého soud prvního stupně znovu rozhodne o uplatněném nároku žalobce.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 28. prosince 2010

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu