13 Cmo 1/2014
13 Cmo 1/2014-149

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudců JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Jaroslava Hikla ve věci žalobce Ing. Mariana Budinského, se sídlem ve Strážnici, Nová 610/62, PSČ: 696 62, insolvenčního správce dlužníka Josefa Martinka, zastoupeného JUDr. Lubomírem Gajduškem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, 4. května 1491, PSČ: 755 01, proti žalované JUDr. Zdeňce Prudilové Koníčkové, se sídlem v Brně, Orlí 36, PSČ: 602 00, insolvenční správkyni dlužníka IS-CARGO a.s., se sídlem v Brně, Mlýnská 326/13, PSČ: 602 00, IČ: 28283953, zastoupené Mgr. Petrem Vodkou, advokátem se sídlem v Kuřimi, Husova 736, o neúčinnost právního úkonu, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Josefa Martinka, bytem a místem podnikání Petrov 343, PSČ: 696 65, IČ: 10579338, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 44 INS 5753/2009, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12.9.2013, č.j. 44 Cm 5/2009-126,

takto:

Rozsudek soudu prvního stupně se zr u š u j e a věc se vr a c í soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že kupní smlouva ze dne 6.2.2009, uzavřená mezi dlužníkem jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím, jejímž předmětem byly nemovitosti, a to budova č.p. 20, objekt bydlení na pozemku p.č. 1427/4, budova bez

č.p. na pozemku p.č. 1426, budova bez č.p. na pozemcích p.č. 1427/5, 1427/6, 1427/9 a 1427/11 a pozemky p.č. 1426, zastavěná plocha a nádvoří, p.č. 1427/2, ostatní plocha, p.č. 1427/3, ostatní plocha p.č. 1427/4, zastavěná plocha a nádvoří, p.č. 1427/5, zastavěná plocha a nádvoří, p.č. 1427/6, zastavěná plocha a nádvoří, p.č. 1427/11, zastavěná plocha a nádvoří, p.č. 1427/12, ostatní plocha, p.č.1438, zastavěná plocha a nádvoří, p.č. 1446, ovocný sad, p.č. 1459/124, ovocný sad, p.č. 1460/71, zahrada, p.č. 1460/101, zahrada, p.č. 1460/102, zahrada, p.č. 1460/103, zahrada, p.č. 1460/106, zahrada, které jsou zapsány na listu vlastnictví č. 2676 pro obec Petrov a k.ú. Petrov u Hodonína ze dne 6.2.2009, je neúčinná a žalovaný je povinen takto uváděné nemovitosti předat žalobci do majetkové podstaty dlužníka (výrok I.), a dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho právního zástupce náklady řízení v celkové výši 8.102 Kč včetně DPH do tří dnů od právní moci rozhodnutí, k rukám právního zástupce žalovaného Mgr. Petra Vodky (výrok II.).

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že insolvenční zákon rozlišuje neúčinnost právních úkonů na základě odporovatelnosti a neúčinnost právních úkonů ze zákona. Obě tyto formy neúčinnosti se liší tím, že neúčinnost na základě odporovatelnosti se zakládá soudním rozhodnutím, které má konstitutivní povahu, kdežto neúčinnost na základě zákona se zjišťuje, tedy deklaruje. Při neúčinnosti na základě odporovatelnosti lze příslušný majetek zahrnout do majetkové podstaty dlužníka (vzhledem ke konstitutivní povaze tohoto rozhodnutí) až po právní moci rozhodnutí o neúčinnosti (ust. § 235 odst. 2 insolvenčního zákona), kdežto plnění z právních úkonů neúčinných ze zákona (ust. § 211 insolvenčního zákona) zahrne správce do soupisu majetkové podstaty bez dalšího s tím, že tomuto soupisu se lze bránit jen vylučovací žalobou a plnění z neúčinného právního úkonu ze zákona zahrne správce do soupisu majetkové podstaty, aniž by se této neúčinnosti musel (měl) dovolávat odpůrčí žalobou. V posuzované věci s ohledem na shora uvedené se soud ztotožnil s tvrzením žalované, že žalobce pochybil, když nemovitosti zapsal do majetkové podstaty dlužníka a současně podal odpůrčí žalobu, kdy takový postup není možný a insolvenční zákon ho neumožňuje. Soud proto žalobu zamítl a v důsledku toho již nezjišťoval skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti žalobních tvrzení, dle nichž je kupní smlouva neúčinným právním úkonem dle ust. § 240 insolvenčního zákona. Podle procesní úspěšnosti rozhodl soud o nákladech řízení tak, že procesně úspěšné žalované zastoupené advokátem přiznal náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, ve kterém uvedl, že se ztotožňuje s názorem, že nemůže insolvenční správce uplatnit žalobu na neúčinnost právního úkonu a vedle toho zapsat majetek, který se tohoto neúčinného právního úkonu týká, do majetkové podstaty. Tvrdí, že toto neučinil. Poukazuje na to, že v soupisu majetkové podstaty dne 6.11.2009 uvedl nemovitosti, které jsou předmětem daného sporu. Následně ovšem po poučení dne 11.11.2009 majetkovou podstatu upravil a nemovitosti k tomu datu již v majetkové podstatě uvedeny nebyly.

Argumentuje tím, že zápis do majetkové podstaty realizoval dne 20.10.2010, tedy poté, kdy na původním rozsudku soudu ze dne 1.6.2010, který byl rozsudkem pro uznání, měl vyznačenou doložku právní moci. Na základě této skutečnosti jednal v dobré víře a do majetkové podstaty nemovitosti zapsal. Poukazuje na to, že insolvenční zákon neřeší otázku, jak dále postupovat, když k zápisu nemovitostí dojde v dobré víře, byť skutečnost, na základě které došlo k tomuto zápisu, se ukáže jako nepravdivá. Tvrdí, že v této chvíli je již nerozhodné, zda-li tyto nemovitosti v majetkové podstatě jsou či nejsou a řízení týkající se neúčinnosti právního úkonu má dál postupovat z hlediska zjišťování skutečností rozhodných po posouzení důvodnosti žalobních tvrzení, podle nichž je kupní smlouva neúčinným právním úkonem ve smyslu ust. § 240 insolvenčního zákona. Domnívá se, že důvod pro zamítnutí žaloby dle odůvodnění rozsudku nebyl dán, rozsudek by měl být zrušen a věc vrácena krajskému soudu k novému rozhodnutí.

Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobce uvedla, že žalobce pochybil, pokud nemovitosti zapsal do majetkové podstaty dlužníka Josefa Martinka z důvodu jím tvrzené neúčinnosti právního úkonu. Poukazuje na to, že insolvenční zákon jednoznačným způsobem stanoví, že neúčinnost právního úkonu není důvodem k tomu, aby majetek, který měl neúčinným právním úkonem opustit majetkovou sféru dlužníka, byl insolvenčním správcem zahrnut do majetkové podstaty dlužníka. Tvrdí, že jedinou možnou cestou je podání žaloby na neurčení neúčinnosti právního úkonu a teprve až po skončení žaloby za předpokladu kladného rozhodnutí o určení neúčinnosti právního úkonu je možné zapsat sporné nemovitosti do majetkové podstaty žalobce. Má za to, že soud prvního stupně postupoval správně, když žalobu zamítl, a proto navrhuje, aby rozsudek soudu prvního stupně byl jako věcně správný potvrzen.

Podle ust. § 7 zák. č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ) nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání, když odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (§ 214 odst. 3 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je třeba zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dané věci uplatnil žalobce podanou žalobou nárok na určení neúčinnosti kupní smlouvy ze dne 6.2.2009 uzavřené mezi dlužníkem Josefem Martinkem, coby prodávajícím a společností IS-CARGO, a.s., coby kupujícím, na základě které prodal dlužník společnosti IS-CARGO, a.s. nemovitosti blíže specifikované ve výroku napadeného rozsudku. Spolu s nárokem na určení neúčinnosti kupní smlouvy uplatnil žalobce nárok, aby žalovaný vydal nemovitosti do majetkové podstaty dlužníka. Dle žalobce uzavření kupní smlouvy je třeba považovat za neúčinný úkon, kterým dlužník zkrátil možnost uspokojení věřitelů, neboť v době uzavření kupní smlouvy byl dlužník nepochybně již v úpadku.

Jak správně zjistil soud prvního stupně, nemovitosti, které jsou předmětem projednávané žaloby na určení neúčinnosti právního úkonu, sepsal žalobce do majetkové podstaty dlužníka; následně je však vyloučil a znovu zápis nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka realizoval dne 20.10.2010, co byl dle svého vlastního tvrzení v dobré víře o tom, že původní rozsudek ze dne 1.6.2010, kterým bylo jeho žalobě vyhověno, nabyl právní moci. Ke dni vydání rozhodnutí soudu prvního stupně byly tudíž nemovitosti, které jsou předmětem žaloby na určení neúčinnosti právního úkonu sepsány v majetkové podstatě dlužníka Josefa Martinka.

V průběhu řízení byl zjištěn úpadek žalované společnosti IS-CARGO a.s. a na majetek této společnosti byl usnesením ze dne 29.9.2011, č.j. KSBR 4O INS 4881/2011-B-9 prohlášen konkurs a žalovaná byla ustanovena insolvenční správkyní. Jak vyplývá z insolvenčního rejstříku tohoto dlužníka, do majetkové podstaty dlužníka společnosti IS-CARGO a.s. byly rovněž sepsány nemovitosti, které jsou předmětem této žaloby na určení neúčinnosti právního úkonu, neboť dlužník-společnost IS-CARGO a.s. je dle výpisu z katastru nemovitostí vlastníkem těchto nemovitostí.

Podle ust. § 235 IZ ve znění účinném do 31.12.2013, neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (odstavec 1). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (odstavec 2).

Podle ust. § 237 odst. 1 IZ povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch.

Podle ust. § 239 odst. 4, věty první IZ, dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno.

Odvolací soud se neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že žalobu je třeba zamítnout z toho důvodu, že žalobce pochybil, když nemovitosti sepsal do majetkové podstaty dlužníka a současně podal odpůrčí žalobu.

Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že žalobce nepostupoval správně, jestliže nemovitosti, ohledně nichž podal žalobu na určení neúčinnosti právního úkonu, sepsal do majetkové podstaty. Neúčinnost právních úkonů podle ust. § 235 a násl. IZ nevzniká přímo ze zákona, ale zakládá se rozhodnutím soudu o odpůrčí žalobě. Rozhodnutí o odpůrčí žalobě má konstitutivní účinky, z čehož mimo jiné vyplývá, že plnění, jehož se žaloba týká, nelze před právní mocí rozhodnutí o neúčinnosti zapsat do majetkové podstaty ve smyslu § 217 a násl. IZ. Plnění z neúčinného právního úkonu lze zapsat do majetkové podstaty až po právní moci rozhodnutí, jímž bylo odpůrčí žalobě vyhověno.

Podle přesvědčení odvolacího soudu však sama skutečnost, že nemovitosti, jichž se žaloba na neúčinnost právního úkonu týká, jsou již nesprávně v majetkové podstatě dlužníka Josefa Martinka zapsány, nemůže být důvodem pro zamítnutí žaloby. Nesprávný postup žalobce, který by měl situaci napravit tím, že nemovitosti vyloučí z majetkové podstaty, (jeho odvolací námitky, že k soupisu přistoupil v dobré víře, když měl za to, že je zde již pravomocné soudní rozhodnutí, nelze považovat za právně významné) nebrání tomu, aby žaloba na neúčinnost právního úkonu byla věcně projednána. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně s ohledem na svůj jiný právní názor se otázkou opodstatněnosti podané žaloby z pohledu toho, zda v dané věci je naplněna některá ze skutkových podstat neúčinných právních úkonů vymezených v § 240 až § 242 IZ vůbec nezabýval, postupoval odvolací soud podle ust. § 219a odst. 2 o.s.ř., na základě kterého rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v průběhu kterého se soud prvního stupně bude zabývat věcnými důvody podané žaloby. V novém rozhodnutí soud prvního stupně podle ust. § 224 odst. 3 o.s.ř. rozhodne též o nákladech tohoto odvolacího řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však též doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 31. července 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu