13 Cm 019/2011
13 Cm019/2011-51

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl vsenátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. lvany Mlejnkové vprávní věci žalobce: Michal Kratochvíl, bytem vPraze 4, Vodnická 440, zast. JUDr. Karlem Stečínským, advokátem se sídlem v Praze 4, Ohradní 1352, proti žalovanému: JUDr. Tomáš Pelikán, advokát se sídlem vPraze 1, Dušní 22, insolvenční správce dlužníka: Pražské stavební bytové družstvo se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7, zast. Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem vPraze 5, Jindřicha Plachty 28, o určení pravosti pohledávky, o odvolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2010, č.j. 196 Cm 149/2009-29 takto:

|. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2010, č.j. 196 Cm 149/2009-29, se potvrzuje.

||. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 960,--Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám Mgr. Karla Volfa, advokáta se sídlem v Praze 5.

Odůvodněnh

Žalobce se žalobou proti žalovanému domáhal určení pravosti do insolvenčního řízení vedeného proti dlužníkovi přihlášené a vjeho průběhu žalovaným popřené nepeněžité pohledávky oceněné ve výši 2.830.600,--Kč zprávního důvodu nároku na bezúplatný převod bytové jednotky č. 2 v domě č.p. 440 na adrese v Praze 4, Vodnická 440 se spoluvlastnickým podílem ve výši 476/20451 ke společným částem domu a spoluvlastnického podílu ve výši M1 ke garážič. 706 na téže adrese se spoluvlastnickým podílem ve výši 199/20541 ke společným částem domu podle § 285 odst. 4 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (lnsZ). Uvedl, že správcovy důvody popření sporné pohledávky, že její přihlášení není důvodné, neboť je uvedeným ustanovením vázán a je povinen vpřípadě uznání nároku podle něj postupovat, odmítl stím, že právní úprava nevylučuje přihlášení takovéto nepeněžité pohledávky postupem podle § 173 lnsZ a za situace, kdyji žalovaný popřel, nemohl než podat žalobu na určení její pravosti. Doplnil, že uvedená bytová jednotka a garáž jsou sepsány vsoupisu majetkové podstaty a že ustanovení § 285 odst. 4 lnsZ má spíše procesní povahu a upravuje postup insolvenčního správce při samotném uspokojování pohledávek členů dlužníka.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, podle něhož ustanovení § 285 odst. 4 lnsZ upravuje vypořádání nároků členů bytového družstva, kteří jsou nájemci jednotlivých bytů a nebytových prostor ve vlastnictví bytového družstva na jejich bezúplatný převod a že se jedná o nároky sui generis, které se do insolvenčního řízení nepřihlašují; zároveň zdůraznil, že uvedené stanovisko zveřejnil vinsolvenčním rejstříku 4.5.2009. Poznamenal, že vsouladu sustanovením § 173 lnsZ se přihlašují do insolvenčního řízení jen nároky na plnění ze strany dlužníka, tj. peněžité i nepeněžité nároky, jež jsou uspokojovány zvýtěžku zpeněžení majetkové podstaty formou peněžitého plnění, jejichž charakteristickým znakem je poměrné uspokojenív konkurenci s ostatními pohledávkami jiných věřitelů, zatímco činnost insolvenčního správce vykonávaná podle § 285 odst. 4 lnsZ je činností, při níž je uspokojována pohledávka na věcné plnění vždyv plném rozsahu a nikolivz výtěžku zpeněžení majetkové podstaty.

V průběhu řízení, dříve, než začal jednat soud ve věci, vzal žalobce žalobu zpět poté, co mu žalovaný potvrdil, že jeho nárok vyhodnotil jako oprávněný a učiní mu nabídku k převodu uvedených nemovitostí. Navrhl, aby soud přihlédl ke skutečnosti, že žalovaný nárok prakticky uznal, a rozhodl proto tak, že žádné ze stran nepřizná náhradu nákladů řízení.

Napadeným usnesením soud prvního stupně řízení podle § 96 odst. 1 a 2 o.s.ř. zastavil (bod l. výroku), rozhodl žalobci vrátit soudní poplatek ve výši 1.000,--Kč podle § 10 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (bod ll. výroku) a žalobce zavázal k náhradě nákladů řízení žalovanému ve výši 11.520,--Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení k rukám jeho právního zástupce (bod lll. výroku). Uvedl , že to byl žalobce, který zpětvzetím žaloby zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a proto postupoval podle § 146 odst. 2 věta prvnío.s.ř. a žalovanému přisoudil náhradu nákladů řízení spočívající v odměně za zastupování advokátem v sazbě 9.000,--Kč podle § 8 vyhl. č. 484/2000 Sb. a dvou náhrad hotových výdajů po 300,--Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., tj. 9.600,--Kč, s připočtením DPH 20% 11.520,--Kč.

Toto usnesení žalobce napadl vzákonem stanovené lhůtě odvoláním proti jeho bodu lll. výroku a navrhl, aby je odvolací soud zrušila rozhodl, že žádnýz účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Připomněl, že v podání, jímž vzal žalobu zpět, uvedl, že žalovaný svým chováním, když zahrnul bytovou jednotku a garáž do soupisu majetkové podstaty namísto, aby je nabídl žalobci k bezúplatnému převodu vlastnického práva, zavinil její podání. Žalobu vzal zpět v přímé souvislosti stím, že žalovaný uznal jeho nárok. Poznamenal, že soud prvního stupně se uvedenou skutečností nikterak nevypořádal.

Žalovaný navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrdil zdůvodu jeho věcné správnosti. Zopakoval svou dosavadní argumentaci, podle níž opakovaně ještě před přezkumným jednáním upozorňoval v insolvenčním rejstříku přihlašovatele takových nepeněžitých pohledávek, že je nemůže uznat a že se jedná o nároky zcela zvláštní povahy podle § 285 odst. 4 lnsZ, jež nespadají pod režim uspokojování pohledávek podle § 173 lnsZ. Akcentoval, že spor byl vyvolán žalobcem, že není sporu, že bytová jednotka a garáž z povahy věci patří do list č. 2 Sp. zn. 13 Cmo 19/2011 soupisu majetkové podstaty dlužníka, což nemůže podanou žalobou žalobce ovlivnit; kdyby tomu tak nebylo, nemohl by být vázán ustanovením § 285 odst. 4 lnsZ, jak veřejně deklaroval od samého počátku. Pokud žalobce podal přihlášku nepeněžité pohledávky, neměl jinou možnost nežji přezkoumat a popřít, protože důvody, pro něž se k přihlášce nepřihlíží, naplněny nebyly, a pokud by přihlášenou pohledávku vyjádřenou v penězích nepopřel, byla by pokládána za zjištěnou. Žalobce podal předmětnou žalobu přesto, že mu žádná pohledávka za dlužníkem nesvědčí, zapříčinil tak spor a vzniklé náklady soudního řízení a musel si být za popsané situace vědom toho, že při neúspěchu ve věci bude zavázán kjejich náhradě protistraně. Uvedl, že žalobci není bráněno, aby své právo na převod nemovitosti uplatnil, avšakjinými právními prostředky, a že nelze přičítat kjeho tíži, že žalobce zvolil nesprávný postup, na který byl opakovaně upozorňován. Uzavřel, že popřením přihlášky pohledávky nebyl popřen žalobcův nárok na bezplatný převod výše uvedených nemovitostí, jenž nadále trvá, a vyplývá z § 285 odst. 4 lnsZ. Důvody hodné zvláštního zřetele při rozhodování o náhradě nákladů řízení pro postup podle § 150 o.s.ř. neshledal, neboť ty nevyplývají z majetkových, sociálních, osobních či dalších poměrů žalobce, nýbrž výlučně v právním posouzení věci.

Vrchní soud vPraze přezkoumal napadený rozsudek a řízení jeho vydání předcházející podle § 212 o.s.ř. a aniž nařizoval jednání, vsouladu s § 214 odst. 2 písm.e) o.s.ř., dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

K důvodům hodným zvláštního zřetele v projednávané věci.

Podle § 150 o.s.ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. V uvedeném ustanovení je upravena moderace náhrady nákladů řízení, jež je pro sporné věci upravena vustanoveních §§ 142, 143, 146 odst. 2, 146 odst. 3, 147 nebo 148 o.s.ř., neboť se může někdy vkonkrétním případě jevit postup podle uvedené právní úpravy jako nepřiměřená tvrdost. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží vprvní řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba vzít na zřetel nejen poměrytoho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka (v poměrech projednávané věci pak míry uspokojení pohledávek ostatních dlužníkových věřitelů). Významné z hlediska aplikace § 150 o.s.ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Třeba zdůraznit, že obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci a ustanovení § 150 o.s.ř. zakládající diskreční oprávnění soudu je namístě aplikovat jen ve zcela výjimečných případech.

Odvolací soud vprojednávané věci neshledal pro postup podle § 150 o.s.ř. důvody hodné zvláštního zřetele, neboť ty nespočívají vmajetkových, sociálních, osobních a dalších poměrech účastníků řízení, nýbrž výlučně v právním posouzení věci. Pokud žalobce využil svého práva podat žalobu, pak tak musel činit svědomím, že vpřípadě neúspěchu ve věci, resp. vpřípadě, že zaviní zastavení řízení, bude zavázán knáhradě nákladů řízení protistrany tím spíše, že mu musela být známa stanoviska žalovaného ještě před podáním žaloby. Akceptovat argumenty žalobce by znamenalo, list č. 3 Sp. zn. 13 Cmo 19/2011

že ve sporech, jež jsou vyvolány vždy vdůsledku odlišných právních názorů jejich účastníků, by postup podle § 150 o.s.ř byl spíše pravidlem než výjimkou.

K otázce, který z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno:

Podle § 146 o.s.ř. žádnýz účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení skončilo smírem, pokud v něm nebylo o náhradě nákladů ujednáno něco jiného [odst. 1 písm. b)], nebo bylo zastaveno [odst. 1 písm. c)]. Jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hraditjeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (odst. 2). Závěr, že žalobce nezavinil zastavení řízení a je třeba postupovat podle § 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř. tak předpokládá zároveň, že ke zpětvzetí žaloby došlo v důsledku určitého chování žalovaného a stalo se tak v řízení o žalobě, která byla podána důvodně.

V projednávané věci žalovaný uvádí, že žalobu vzal zpět pro chování žalovaného spočívající vpříslibu, že s ním uzavře smlouvu o převodu vlastnického práva ke shora uvedeným nemovitostem, a proto dovozuje, že zastavení řízení zavinil žalovaný. Lze přisvědčit žalobci, že jedna z podmínek pro postup podle § 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř. byla splněna, nebyla však naplněna podmínka druhá, neboť žalobce žalobu důvodně nepodal. Vztah žalobce k žalovanému, resp. k dlužníkovi, jehož majetek žalovaný spravuje, není typickým vztahem věřitele a dlužníka ze závazkového vztahu, jenž se řeší vrámci insolvenčního řízení, nýbrž vztahem člena družstva a tohoto družstva, podobně jako v případě vztahu společníka společnosti a této společnosti, jehož vypořádání má odlišný režim, a že vrámci insolvenčního řízení je upraven jeden z nároků podle zvláštního předpisu vyplývající z členství žalobců v družstvu, jenž nemá nic společného s uspokojováním dlužníkových věřitelů; splnění zákonné povinnost insolvenčního správce podle § 285 odst. 4 lnsZ (uspokojenízákonných předkupních práv) pak nepochybně bylo a je vynutitelné samostatnou žalobou.

Na základě výše uvedeného odvolací soud dospěl k závěru, že pro rozhodovánío nákladech řízení neměl soud prvního stupně dostatek důvodů hodných zvláštního zřetele a že správně postupoval podle § 146 odst. 2 věta první o.s.ř. a zavázal proto žalobce knáhradě nákladů řízení protistrany, neboť zavinil zastavení řízení, a to ve výši, jež odpovídá jak ustanovením § 8 vyhl. č.484/2000 Sb., § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a § 137 o.s.ř., tak obsahu spisu dokládajícího počet úkonů právní služby učiněných žalovaným; napadené usnesení vbodu lll. výroku proto zdůvodu jeho věcné správnosti podle § 219 o.s.ř. potvrdil s tím, že v bodech l. a ll. výroku zůstalo napadené usnesení nedotčeno (§ 206 o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízeníje odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a jejich náhrada byla přiznána v odvolacím řízení zcela úspěšnému žalovanému v rozsahu odměny za zastupování advokátem vsazbě 1000,--Kč podle § 14 odst. 3 8 vyhl. č. 484/2000 Sb., krácené o 50% podle § 18 odst. 2 téže vyhl. a jedné náhrady hotových výdajů 300,--Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., tj. s připočtením DPH ve výši 20% celkem 960,--Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí nenídovolání přípustné. list č. 4 Sp. zn. 13 Cmo 19/2011

V Praze dne 24. února 2011

JUDr. Michal K u b ín, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kůtová list č. 5 Sp. zn. 13 Cmo 19/2011