139 ICm 2159/2010
č.j.: 139 ICm 2159/2010-67 KSPL 20 INS 10655/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Blažkem ve věci žalobce: Mgr. Karel Touschek, IČ 61761397, Pařížská 1351/2, 301 00, Plzeň, IS dlužníka Tomáše Buniaka, proti žalované PROFI CREDIT Czech, a.s., IČ 61860069, Jindřišská 24/941, 110 00, Praha 1, zast.: JUDr. Ervínem Perthenem, Velké náměstí 135/19, 500 03, Hradec Králové, o určení platnosti popření vykonatelné pohledávky, takto:

I. Určuje se, že žalovaný věřitel nemá za dlužníkem Tomášem Buniakem vykonatelnou pohledávku z titulu směnky ve výši 149.040,-Kč dle rozhodčího nálezu č.j. Va 14-58/2010-13 ze dne 30. 8. 2010. II. Určuje se, že žalovaný věřitel nemá za dlužníkem Tomášem Buniakem vykonatelnou pohledávku z titulu směnky ve výši 125.478,-Kč dle rozhodčího nálezu č.j. La 8156/09-11 ze dne 6. 10. 2009. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

V insolvenční věci dlužníka Tomáše Buniaka byl usnesením zdejšího soudu č.j.KSPL 20 INS 10655/2010-A-8 ze 6.10.2010 zjištěn dlužníkův úpadek a povoleno oddlužení.

Při přezkumném jednání dne 2.12.2010 popřel insolvenční správce vykonatelné pohledávky věřitele PROFI CREDIT Czech, a.s., přihlášené pod poř.č.3, a to dílčí pohledávku č.1 co do pravosti a výše 149.040,-Kč a dílčí pohledávku č.2 co do pravosti a výše 125.478,-Kč, obě pro rozpor s dobrými mravy a absolutní neplatnost smluv o revolvingovém úvěru č.91001565494 z 10.9.207 a č.9100177096 z 12.12.2007, včetně jejich součástí-dohody o směnečném právu vyplňovacím a rozhodčí doložky. Pro neplatnost rozhodčích doložek v obou smlouvách pak správce označil rozhodčí nálezy Mgr.Marka Landsmanna č.j.La 8156/09-11 ze 6.10.2009 a JUDr.Evy Vaňkové č.j.Va 14-58/2010-13 ze 30.8.2010 za nulitní právní akty.

Žaloba na určení neexistence popřených vykonatelných pohledávek z 27.12.2010 byla insolvenčním správcem doručena soudu dne 29.12.2010, tedy včas ve lhůtě dle § 199 zákona č.182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen InsZ).

Prvé rozhodnutí ve věci samé, rozsudek č.j.-23 z 22.2.2011, bylo k odvolání žalované zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze č.j.103 VSPH 141/2011-47 z 28.8.2012 a věc vrácena k novému projednání s pokynem, aby soud I.stupně postavil na jisto, že zajišťovací směnky, které žalovaná v přihlášce označila jako právní titul obou správcem popřených pohledávek, skutečně existují, jsou platné a žalovaná je má ve svém držení. V kladném případě musí být směnky vzaty do úschovy soudu a sporné pohledávky musí být posouzeny z důvodu vystavených směnek jako zajišťovacího prostředku.

V souladu s uvedeným pokynem byly při novém jednání dne 29.10.2012 vyžádány a předloženy k důkazu oba prvopisy směnek vlastních, vystavených dlužníkem Tomášem Buniakem na řad společnosti Profireal, a.s., IČ 61860069, se sídlem Pernštýnské náměstí 80, Pardubice. Prvá směnka, opatřená v levém horním rohu údajem smlouva č.9100155494 , vystavená v Nejdku 10.září 2007, je vyplněna na sumu 143.135,-Kč se splatností 5.dubna 2010. Druhá směnka, opatřená v levém horním rohu údajem smlouva č.9100177096 , vystavená v Nejdku 12.prosince 2007, byla vyplněna na 145.091,-Kč se splatností 3.srpna 2009. Směnky nejsou avalovány ani indosovány. Po formální stránce soud nezjistil důvod, pro který by mohly být označeny za neplatné. Oba prvopisy byly uloženy do úschovy soudu.

V dalším soud navázal na skutkový stav, zjištěný v rámci provedeného důkazního řízení, který byl podkladem pro rozsudek z 22.2.2011.

Z obsahu smluv o revolvingovém úvěru č.91001565494 z 10.9.2007 a č.9100177096 z 12.12.2007 soud zjistil, že obě tyto smlouvy mají podobu formuláře, na jehož prvé straně je identifikována osoba dlužníka (označen jako klient značkou KT ), křížkem označen některý z typů úvěru (zde v obou případech typ BONUS), vyplněna rubrika Částka k vyplacení , a to ve smlouvě z 10.9.2007 částkou 56.000 Kč a ve smlouvě z 12.12.2007 částkou 50.000 Kč, vždy s poznámkou tato částka bude vyplacena v případě schválení dle odst.1.6.smluvních ujednání . Další položka formuláře Smluvní odměna za poskytnutí úvěru je ve smlouvě z 10.9.2007 stanovena na 74.272,-Kč a ve smlouvě z 12.12.2007 na 66.304,-Kč. RPSN je vyčíslena na 63,17% , resp. 63,16%. V obou smlouvách je křížkem označen počet splátek 48 . Pod čarou pak následují odstavce A. až G. s řadou prohlášení dlužníka a nejrůznějších zmocnění pro věřitele. V odstavci C. je obsažen odkaz na úpravu obsaženou ve Smluvních ujednáních, tvořících nedílnou součást smlouvy. Dle odstavce G. se vztahy smlouvou neupravené řídí ustanoveními obchodního zákoníku. Tato prvá strana obou smluv je podepsána. Pravost podpisů účastníků nebyla zpochybněna, stejně jako legitimace zmocněnce věřitele, v obou smlouvách uváděného pod původní firmou Profireal, a.s.

Soud zkoumal rovněž obsah smluvních ujednání (SU), jako nedílné součásti obou smluv a zjistil, že se jedná o obsáhlý text, hustě psaný nepatrným písmem, nepodepsaný, sestavený z rozsáhlých, až k nesrozumitelnosti dovedených a nezapamatovatelných souvětí, prošpikovaný zkratkami, čísly a odkazy, obsahující nejrůznější souhlasy, zmocnění, ujištění a prohlášení dlužníka.

Tak odstavec 1.6 Smluvních ujednání, na který je odkazováno na prvé straně formuláře, zní: KT výslovně prohlašuje , že bere na vědomí a souhlasí, že výše VLem poskytnutého úvěru KTovi může být po posouzení KTovy bonity nižší (přičemž toto své rozhodnutí nemusí VL zdůvodnit) než maximální výše úvěru uvedená v bodě IV.SRU. KT tímto prohlašuje, že má zájem o úvěr a přijímá tento úvěr i v případě, že výše úvěru akceptovatelná a přijatá VLem bude nižší než maximální výše úvěru uvedená v bodě IV.SRU ve znění nedoplněném o ujednání obsažená v Dodatku dle čl.2 odst.2.5 SU, a v této souvislosti se zavazuje respektovat takovouto výši úvěru jako konečnou a závaznou výši úvěru. KT bere na vědomí a souhlasí s tím, že v případě, kdy mu bude VLem zaslán návrh Dodatku podle čl.2 odsst.2.5 SU, nemůže na základě SRU na VLi uplatňovat poskytnutí úvěru v jiné výši a za jiných podmínek, než dle Dodatku čl.2, odst.2.5.SU. V odstavci 2.2 se pak uvádí: Uzavření SRU a její předání VLi, zastoupenému příslušným ÚP, představuje zároveň žádost KTa o poskytnutí úvěru, tedy o poskytnutí peněžních prostředků ve výši maximální výše úvěru nebo v jakékoliv nižší výši . Tolik ukázka jednoho z nejsrozumitelnějších článků Smluvních ujednání.

Z odstavce 2. Smluvních ujednání pak soud zjistil, že podpisem smlouvy (resp. prvé strany formuláře) oběma stranami není smlouva uzavřena. Pokud věřitel po prověření bonity dlužníka dospěje k rozhodnutí, že úvěr poskytne v tzv. maximální výši, uvedené v čl. IV. smlouvy, zašle dlužníku splátkový kalendář s podrobnými parametry revolvingového úvěru (částka k výplatě, odměna pro věřitele, počet a výše splátek, RPSN pod.). Pro případ, že by byl poskytován úvěr nižší, je dlužníku odesílán tzv. Dodatek. V takovém případě dojde k uzavření smlouvy po uplynutí 7 dnů od doručení Dodatku, pokud dlužník v této lhůtě dodatek neodmítne. Soud konstatuje, že ve zde projednávaných případech nebyla prováděna úprava parametrů úvěru Dodatkem; dlužníku byly odeslány splátkové kalendáře.

Dále soud zjistil z obsahu obou smluv, že jejich prvá strana, účastníky podepsaná, neobsahuje žádnou zmínku o zajištění úvěru, ani o sankcích za porušení smlouvy či o rozhodčí doložce. Tyto údaje obsahují až nepodepsaná smluvní ujednání: v bodě 6. Zajištění, v bodě 13. Sankce a v bodě 18.Rozhodčí doložka.

Bod 6. smluvních ujednání obsahuje podmínky pro vyplnění blankosměnky, vystavené při podpisu smlouvy pro případ prodlení dlužníka s placením jakéhokoli závazku, včetně smluvních pokud a příslušenství. Dlužník zde udělil věřiteli právo vyplnit směnečnou sumu, údaj splatnosti a platební místo.

Bod 13.1. stanoví smluvní pokutu 8% dlužné splátky za prodlení s jedinou splátkou nad 15 dnů, při prodlení s touto splátkou nad 30 dnů činí smluvní pouta dalších 13%, tj. celkem 21% z dlužné splátky. Zároveň pak podle bodu 13.3. dochází k zesplatnění celého úvěru. Pokud by však byl dlužník v prodlení se dvěma splátkami (bez udání délky prodlení) nebo byl-li by v prodlení s jedinou splátkou déle než 35 dnů, pak je věřitel oprávněn požadovat smluvní pokutu ve výši 50% maximální výše úvěru (tj.50% ze součtu částky skutečně vyplacené a tzv. smluvní odměny věřitele za poskytnutí úvěru), a to bez ohledu na výši již uhrazených splátek.

Rozhodčí doložka v bodu 18. smluvních ujednání obsahuje ujednání o tom, že namísto soudu bude veškeré spory rozhodovat JUDr. Eva Vaňková nebo Mgr. Marek Landsmann, případně věřitelem vybraný advokát. Rozhodčí řízení má být vedeno pouze písemně, nerozhodne-li rozhodce jinak. Žalovaný účastník má právo vyjádřit se k žalobnímu návrhu do 5 dnů od doručení-jinak se má za to, že s uplatněným nárokem souhlasí. V podrobnostech se odkazuje na řád Rozhodčího soudu při Hospodářské a agrární komoře ČR.

Z rozhodčího nálezu č.j.Va 14-58/2010-13 z 30.8.2010 soud zjistil, že rozhodce JUDr.Eva Vaňková vyhověla návrhu, když plně akceptovala sumu vyplněnou v zajišťovací směnce z 10.9.2007 dle smlouvy o revolvingovém úvěru č.9100155494, tj. částku 143.135,-Kč, sestávající ze zbývající dlužné částky dle splátkového kalendáře ve výši 73.278,-Kč, neuhrazených penalizačních faktur ve výši 4.721,-Kč a smluvní pokuty 50% z výše úvěru ve výši 65.136,-Kč a uložila dlužníku povinnost tuto částku zaplatit spolu se směnečným penízem 6% z částky 143.135,-Kč od 6.4.2010 do zaplacení a s náklady řízení 1.600,-Kč, když m.j. odmítla námitku dlužníka, že smluvní odměna, převyšující částku dlužníku skutečně vyplacenou, je v rozporu s dobrými mravy, stejně jako odmítla námitku, že smluvní pokuta 50% je nesprávně vypočtena, když jako základ byla vzata tzv. maximální výše úvěru 130.272,-Kč, ač úvěr činil jen 56.000,-Kč.

Z listiny, označené jako karta klienta k úvěrové smlouvě č.9100155494 , soud zjistil, že dlužníku Tomáši Buniakovi bylo věřitelem vyplaceno celkem 56.000 Kč. Dlužník uhradil ve splátkách celkem 65.136,-Kč.

Z rozhodčího nálezu Mgr.Marka Landsmanna č.j.La 8156/09-11 z 6.10.2009 soud zjistil, že i tento rozhodce plně vyhověl návrhu, když akceptoval sumu vyplněnou v zajišťovací směnce z 12.12.2007 dle smlouvy o revolvingovém úvěru č.9100177096, tj. částku 145.091,-Kč, sestávající ze zbývající dlužné částky dle splátkového kalendáře ve výši 81.588,-Kč, neuhrazených penalizačních faktur ve výši 5.351,-Kč a smluvní pokuty 50% z výše úvěru ve výši 58.152,-Kč a uložil dlužníku povinnost tuto částku zaplatit spolu se směnečným penízem 6% z částky 145.091,-Kč od 4.8.2009 do zaplacení a s náklady řízení 1.600,-Kč. Dlužník se k žalobnímu návrhu nevyjádřil.

Z listiny, označené jako karta klienta k úvěrové smlouvě č.9100177096 , soud zjistil, že dlužníku bylo vyplaceno 50.000 Kč a dlužník splatil věřiteli celkem 52.154,-Kč.

Soud posoudil obsah shora uvedených dokumentů a dospěl k těmto závěrům:

Částky, které žalovaná vyplnila jako směnečné sumy v zajišťovacích směnkách z 10.9.2007 a 12.12.2007, jsou nesprávné, neboť žalované společnosti žádné pohledávky za dlužníkem Tomášem Buniakem, uplatňované z titulu smluv o revolvingových úvěrech z 10.9. a 12.12.2007, nevznikly, a to z důvodu neplatnosti těchto smluv i k nim připojených dohod o směnečném právu vyplňovacím, o smluvních pokutách i o rozhodčí doložce, jak je objasněno dále.

Smlouvy z 10.9. a 12.12.2007 nejsou dle názoru soudu prostými smlouvami o úvěru ve smyslu § 497 a násl. ObchZ, neboť jakožto smlouvy revolvingové mají charakter smluv inominátních ve smyslu § 269 ObchZ, podle jehož druhého odstavce taková smlouva vůbec nevznikne, není-li dostatečně určen předmět závazků účastníků. Soud se proto musel velmi pozorně zabývat otázkou určitosti a srozumitelnosti obou úvěrových smluv.

Podle § 273 ObchZ lze část obsahu smlouvy určit též odkazem na obchodní podmínky, jež jsou stranám známé nebo k návrhu přiložené. Soud má za to, že takové řešení má své opodstatnění ve smluvních vztazích (zejména při opakujících se obchodech) mezi podnikateli, u nichž je předpokládána určitá profesionalita. Naopak ve spotřebitelských smlouvách (smlouvách o spotřebitelském úvěru) nelze dle názoru soudu odkazovat ve smyslu § 273 ObchZ na nepodepsaná smluvní ujednání, a to zejména způsobem, jak to činí žalovaná PROFI CREDIT Czech, a.s., kdy smlouvu tvoří několik podepsaných hesel a celá záplava nepodepsaného textu smluvních ujednání, nota bene ujednání zásadního významu pro dlužníka. Dlužník je totiž chráněn ustanoveními zákona č.634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele a ustanovením § 52 a násl. občanského zákoníku č.40/1964 Sb. v platném znění (dále jen ObčZ).

Podle § 55 odst.1 ObčZ se smluvní ujednání nemohou odchýlit od občanského zákoníku, bylo-li by to v neprospěch spotřebitele. Zejména se spotřebitel nemůže vzdát práv poskytovaných zákonem nebo jinak zhoršit své postavení. Podle § 55 odst.2 ObčZ jsou neplatná např. ujednání, jimiž se stanoví, že smlouva je pro spotřebitele závazná, zatímco plnění dodavatele je vázáno na splnění podmínky, jejíž uskutečnění je závislé výlučně na vůli dodavatele (§ 56 odst.3c) ObčZ) nebo která zavazují spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy (§ 56 odst.3g ObčZ).

Pokud tedy v projednávané věci je podstatná část předmětu smlouvy upravena formou odkazu na rozsáhlé smluvní podmínky, vědomě koncipované tak, že běžný žadatel o úvěr je není schopen během návštěvy úvěrového poradce přečíst, natož pochopit jejich obsah, pak má soud za to, že předmět závazků účastníků obou smluv je nedostatečně určený, takže ve smyslu § 269 odst.2 ObchZ tyto smlouvy vůbec nevznikly.

Pokud by shora uvedené stanovisko zdejšího soudu nebylo shledáno nadřízenými soudy relevantním a pak má soud za to, že obě smlouvy jsou jako celek neplatné z několika důvodů.

Tak především pro rozpor s ust. § 56 odst.3 písm.g) ObčZ, neboť dlužník (spotřebitel) neměl de facto možnost se seznámit se všemi podmínkami smlouvy v okamžiku podpisu, když objektivně nebylo v jeho silách celý text přečíst a posoudit význam a dopad jednotlivých bodů smluvních ujednání.

Dalším důvodem neplatnosti podle § 37 odst.1 a § 49a ObčZ je nesrozumitelnost obou smluv a záměrné uvedení spotřebitele v omyl. V podepsané části smluv je dlužník uváděn v omyl zejména položkou maximální výše úvěru , kterou lze podle obvyklého významu tohoto slovního spojení považovat za informaci o výši, do níž lze o úvěr žádat resp. v jaké může být poskytnut. Ve skutečnosti tomu tak není; skutečný význam tohoto pojmu lze nalézt v bludišti textu Smluvních ujednání. Rovněž údaj smluvní odměna za poskytnutí úvěru je zavádějící, neboť se ve skutečnosti jedná o smluvní úrok, úrok z prodlení, odměnu atd., inkasovaný předem za celé období splácení úvěru. Nesrozumitelnost Smluvních podmínek, způsobená množstvím textu, velikostí písma, počtem vět v souvětích i jejich logickou a gramatickou komplikovaností, označením řady pojmů zkratkami, je zřejmá.

Neplatnost Smluvních ujednání pak způsobuje neplatnost či neexistenci samostatných dohod, v nich obsažených. Pokud by snad Smluvní ujednání jako celek byla shledána srozumitelnými a jejich připojení ke spotřebitelské smlouvě za přípustné, jsou zde další důvody, pro které nelze žalobě vyhovět.

Důvodem, pro který žalovanému věřiteli nevzniklo právo na smluvní pokutu, je nedostatek písemné formy dohody o ní. Podle § 544 odst.2 ObčZ lze smluvní pokutu sjednat jen písemně. Písemný právní úkon je podle § 40 odst.3 ObčZ platný, je-li podepsán jednající osobou. Projednávané smlouvy o revolvingovém úvěru neobsahují v části podepsané stranami žádnou zmínku o smluvní pokutě. Ani bodě C., kde je odkazováno na Smluvní ujednání, není smluvní pokuta zmíněna. Bez ohledu na to, zda je či není odkaz na Smluvní ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 273 odst.1 ObchZ všeobecně nepřípustný či nikoli, nelze takto sjednat smluvní pokutu, neboť odkazem podle § 273 odst.1 ObchZ lze určit část smlouvy , nikoli samostatnou smlouvu, jakou je dohoda o smluvní pokutě. Za těchto okolností v projednávané věci dohoda o smluvní pokutě vůbec nevznikla, neboť neexistuje žádná její verze podepsaná oběma stranami a pouhým odkazem na nepodepsané všeobecné obchodní podmínky, aniž by takový odkaz obsahoval alespoň zmínku o smluvní pokutě, taková dohoda nevzniká.

Bez ohledu na tyto důvody je evidentní, že ujednání o smluvní pokutě 50% z maximální výše úvěru je v rozporu s dobrými mravy. V případě smlouvy č.9100155494 věřitel poskytl dlužníku částku 56.000,-Kč a ve splátkách od něho dle karty klienta přijal 65.136,-Kč. Uplatňuje právo na smluvní pokutu ve výši (shodou okolností) právě 65.136,-Kč. Toto právo mu podle dohody vzniklo v okamžiku, kdy byl dlužník v prodlení delším 35 dnů s jedinou splátkou 2.714,-Kč.

Dané ujednání o smluvní pokutě soud považuje za neplatné dle ust. § 56 ObčZ, když toto ust. zákona soud interpretoval komunitárně konformním způsobem, neboť ustanovení o spotřebitelských smlouvách jsou převedením směrnic EU o ochraně spotřebitele; v projednávané věci je relevantní Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5.4.1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen směrnice). Tato směrnice považuje podle čl. 1 písm. e) Přílohy za nepřiměřený požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Toto ustanovení směrnice nelze aplikovat přímo, neboť směrnice jako pramen komunitárního práva nemá horizontální (tedy v zásadě soukromoprávní) přímý účinek, leč existuje komunitární povinnost vykládat vnitrostátní právo způsobem slučitelným se směrnicí, jak vyložil Evropský soudní dvůr ve věci 17/83 von Colson&Kamman a dalších (tzv. nepřímý účinek směrnic). Soud proto ust. § 56 odst. 1 ObčZ vztahuje i na ujednání o sankcích za prodlení spotřebitele v tom smyslu, že nepřípustná nerovnováha v právech je dána i tehdy, má-li spotřebitel podle smlouvy povinnost platit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu nebo případně poskytovat nepřiměřené vysoké plnění v jakékoliv jiné právní formě. Následkem této nerovnováhy je potom dle ust. § 55 odst. 2 OZ relativní neplatnost takovéhoto ujednání. Této neplatnosti se žalující správce dovolal svým popěrným úkonem v rámci přezkumu přihlášené pohledávky. Tedy : dohoda o takovéto smluvní pokutě, vznikla-li vůbec, je neplatná pro rozpor s dobrými mravy.

Soud se dále zabýval právními dopady sjednaných rozhodčích doložek a vydaných rozhodčích nálezů na projednávanou věc. I zde lze vycházet ze Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5.4.1993, jejíž čl.1 písm.q) Přílohy považuje za nepřiměřený požadavek ve spotřebitelských smlouvách zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních přepisů . Protože český text směrnice není úplně jasný, soud v souladu s pravidly výkladu komunitárních předpisů provedl srovnání s jinou jazykovou verzí směrnice, a to konkrétně slovenskou. Tato jazyková varianta používá formulaci Neposkytnúť spotrebitel'ovi právo alebo mu brániť v uplatňovaní práva podať žalobu alebo podať akýkol'vek iný opravný prostriedok, najmä vyžadovať od spotrebitel'a, aby riešil spory neupravené právnymi ustanoveniami výhradne arbitrážou. Srovnáním obou jazykových verzí je smysl tohoto ustanovení plně exponován. Směrnice považuje řešení sporů ze spotřebitelských smluv v rozhodčím řízení za ustanovení nepřiměřené; zákaz nepřiměřenosti je zde třeba chápat tak, že podnikatel, jako druhá smluvní strana spotřebitelské smlouvy, nesmí zneužívat své silnější postavení dané tím, že spotřebitel není fakticky schopen prosadit jakékoliv změny formulářových smluvních podmínek a že, u úvěrových smluv, spotřebitel jedná pod tlakem finanční tísně, k získání nefair výhody, přičemž soud nepochybuje o tom, že takovouto výhodou je přenesení sporu ze soustavy nezávislých soudů k rozhodci, se kterým podnikatel dlouhodobě spolupracuje, poskytuje mu zdroj příjmu, v řízení není nutno nařizovat jednání, jsou vyloučeny opravné prostředky atd.

Soud proto ust. § 56 odst. 1 OZ vykládá tak, že ve spotřebitelských smlouvách jsou rozhodčí doložky zakázány. Ke stejnému závěru vede i výklad ust. § 55 odst. 1 věta druhá OZ, podle kterého je nepřípustné, aby se spotřebitel vzdával ve spotřebitelské smlouvě svých práv, v tomto případě dokonce ústavního práva na spravedlivý proces před nezávislým soudem.

Podstatné dále je, že v rozhodnutí C-168/05, Mostaza Claro Evropský soudní dvůr vyložil, že rozhodčí nález ve sporu ze spotřebitelské smlouvy není třeba odklidit způsobem předpokládaným národním právem pro odklizení rozhodčích nálezů (tedy v České republice postupem dle § 31 a násl. z.č.216/1994 Sb.), ale že soud má kdykoliv z úřední povinnosti přihlížet k neplatnosti, resp. nicotnosti takovéhoto rozhodčího nálezu. Soud proto uzavírá, že rozhodčí nálezy JUDr. Evy Vaňkové a Mgr.Marka Landsmanna nezakládají vykonatelnost předmětné pohledávky a daná listina není listinou, na základě které by bylo lze vést výkon rozhodnutí; jedná se o toliko právně nicotný a bezúčinný popsaný list papíru.

Pokud jde o dohodu o zajištění pohledávky biankosměnkou, vznikla-li vůbec z důvodů shora uvedených, je třeba odkázat na zmíněné předpisy o ochraně spotřebitele a ustálenou judikaturu spolu s projednávanou legislativní změnou.

Za těchto okolností není mezi dlužníkem Tomášem Buniakem a věřitelem PROFI CREDIT Czech, a.s. žádný platný smluvní vztah, na jehož základě by vznikly předmětné pohledávky. Vzhledem k tomu, že podle dlužník Tomáš Buniak splatil žalovanému věřiteli vždy více, než od věřitele fakticky přijal (u prvé smlouvy přijato 56000 Kč, splaceno 65136 Kč, u druhé smlouvy přijato 50000 Kč, splaceno 52154 Kč + zjištěno po přezkumu 15.578,-Kč), není na straně dlužníka ani povinnost vydat bezdůvodné obohacení. Soud proto žalobě vyhověl v celém rozsahu. Úspěšný správce neuplatnil žádné náklady řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu podepsaného.

Krajský soud v Plzni dne 20.11.2012

JUDr. Jan Blažek, v.r. samosoudce

Za správnost: Alena Dočkalová