139 ICm 1193/2017
č. j. 139 ICm 1193/2017-50 KSPL 54INS 13891/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem Mgr. Radovanem Hronkem

žalobce: SILMET Příbram a.s., IČO 26210428, Příbram 168, 261 01, Příbram III, zast.: Mgr. Jiří Kokeš, Na Flusárně 168, 261 01, Příbram III proti žalované: Brátová a Krejčí, v.o.s., IČO 29103461, Americká 1304, 349 01, Stříbro, IS dlužníka INNA, WEST CZ s.r.o.

o žalobě na vyloučení věci ze soupisu majetkové podstaty

takto:

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby ze soupisu majetkové podstaty dlužníka INNA, WEST CZ s.r.o., IČ 26369095, se sídlem Domažlická 836, Stod, PSČ 330 01, sepsaného dne 8. 12. 2011, se vylučují movité věci-technologické zařízení čerpací stanice-technologie, skladování a výdej PHM, měřící a řídící systém a vnější silnoproudé rozvody, a to zejména stáčecí šachta 4 produkty + rekuperace, nádrž podzemní dělená BEST (nádrž, podstavec, opásání, šachty, poklopy, víka, izolace, uložení, doprava, litrování, měrné tyče), 2 x výdejní stojan BENČ SHARK 2036 + šachty pod VS, výdejní stojan BENČ SHARK 2024 + šachta pod VS, strojní technologie (potrubní rozvody, plamenopojistky, armatury), chráničky, měřící a

Shodu s prvopisem potvrzuje Alena Dočkalová isir.justi ce.cz KSPL 54INS 13891/2011

řídící systém PS 102 (řídící systém, POS pokladna, BACK OFFICE, 2 x PC, tiskárna A 4 + paragonová + copy Minolta), systém hlídání hladin a úniku kapalin SITE SENTINEL 1, vnější silnoproudé rozvody PS 103 (kabelové rozvody, technologický rozvaděč, uzemnění, ovládací skříňky 4 produkty, Pneupress Air Boy BS, vysavač CLEAN Boy BS IPX3, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění: 1. Dne 21. 2. 2017 si podal zástupce žalobce ke zdejšímu soudu žalobu na vyloučení výše uvedených věcí ze soupisu majetkové podstaty. V žalobě uvedl, že je přesvědčen o tom, že technologické zařízení čerpací stanice je samostatnou věcí a nemůže být součástí majetkové podstaty dlužníka. Žalobce uzavřel dne 3. 2. 2011 s dlužníkem samostatnou kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod technologií, avšak následně zjistil, že dlužník nebyl skutečným vlastníkem technologií a tyto technologie převedl na žalobce neoprávněně. V té době svědčilo vlastnické právo společnosti VIVA leasing a.s., a proto žalobce dne 3. 8. 2011 uzavřel s touto společností kupní smlouvu a stal se tedy vlastníkem předmětných technologií. Žalobce má za to, že technologie čerpací stanice je samostatnou věcí ve smyslu § 120 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dle kterého je součástí věcí vše, co k ní podle povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Technologie však lze odebrat, aniž by byla jakkoliv znehodnocena budova čerpací stanice č.p. 836 ve Stodě. Čerpací stanice byla zkolaudována jako víceúčelová stavba a jako víceúčelová stavba je též využívána, tedy jako prodejna, motorest a WC. Všechny tyto a mnohé další funkce může budova plnit i po demontáži čerpacích technologií a naopak tyto technologie mohou být znovu instalovány kdekoliv jinde. Technologie se tedy nemohly stát součástí budovy čerpací stanice a měly vždy po celou dobu své existence jiného vlastníka, než budova čerpací stanice. Z těchto důvodů žalobce navrhoval vyloučení technologií čerpací stanice z majetkové podstaty. 2. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že žaloba byla podána v reakci na skutečnost, že správkyně dodatečně splnila povinnost uloženou v § 224 IZ a vyrozuměla o soupisu majetku, tedy technologie čerpací stanice, osobu uplatňující vlastnické právo k tomuto majetku, tedy žalobce. Žaloba na vyloučení věcí z majetkové podstaty sleduje shodný záměr, který insolvenční správkyně vyjádřila v návrhu na vynětí tohoto majetku z majetkové podstaty, který zaslala soudu 15. 10. 2015. Soud též avizoval dne 21. 12. 2015 svůj záměr dát souhlas k vynětí předmětného majetku ze soupisu majetkové podstaty a vydání tohoto majetku žalobci. Správkyně navrhla, aby soud žalobci vyhověl a předmětný sepsaný majetek z majetkové podstaty vyloučil. Při svém vyjádření při jednání dne 22. 2. 2018 uvedla žalovaná, že nenavrhuje, aby soud vydal rozsudek pro uznání, je seznámena i s právním názorem Krajského státního zastupitelství v Plzni v insolvenčním spisu a soudu a rozhodnutí ponechává na úvaze soudu. 3. Soudem bylo zjištěno, že žalovaná vyrozuměla žalobce o zahrnutí předmětného majetku do soupisu majetkové podstaty dle ustanovení § 224 IZ, přičemž toto vyrozumění bylo žalobci doručeno dne 23. 1. 2017. Žaloba ve věci byla podána dne 21. 2. 2017, tedy v zákonné lhůtě určené § 225 odst. 2 IZ, tedy ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy žalobci bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo.

Shodu s prvopisem potvrzuje Alena Dočkalová KSPL 54INS 13891/2011

4. Z provedeného dokazování má soud za zjištěné, že společnost VIVA leasing a.s. a žalobce uzavřeli dne 3. 8. 2011 kupní smlouvu, jejímž předmětem byla technologie čerpací stanice ve Stodě, která byla popsána v příloze této smlouvy a která je shodná s předmětem této žaloby, kupní cena činila částku 780.000 Kč. Z kupní smlouvy ze dne 3. 6. 2010 uzavřené mezi dlužníkem INNA, WEST CZ s.r.o. a společností VIVA leasing a.s. bylo soudem zjištěno, že na základě této smlouvy byla technologie čerpací stanice prodána společnosti VIVA leasing a.s. za částku 4.800.000 Kč. Z leasingové smlouvy uzavřené mezi společností VIVA leasing a.s. jako pronajímatelem a Zdeňkem Šilhánkem jako nájemcem, bylo zjištěno, že předmětem této smlouvy byla technologie čerpací stanice ve Stodě. Tato smlouva byla uzavřena dne 3. 6. 2010. 5. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda v této věci bylo možné vyhlásit rozsudek pro uznání dle § 153a o.s.ř. Dle tohoto zákonného ustanovení, tedy § 153a odst. 1, 2 o.s.ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce. Rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1, 2 o.s.ř.). 6. Podle § 99 odst. 1, 2 o.s.ř. připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem. Soud usiluje o smír mezi účastníky; při pokusu o smír předseda senátu zejména s účastníky probere věc, upozorní je na právní úpravu a na stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, týkající se věci a podle okolností případu jim doporučí možnosti smírného vyřešení sporu. Je-li to s ohledem na povahu věci vhodné, upozorní předseda senátu účastníky rovněž na možnost využití mediace podle zákona o mediaci nebo sociálního poradenství podle zákona o sociálních službách. Soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy. V takovém případě soud po právní moci usnesení pokračuje v řízení. 7. V tomto případě má soud za to, že jednak uznání, které žalovaná uvedla ve svém vyjádření, nebylo zcela jednoznačné a to i s ohledem na závěrečné vyjádření žalované při jednání dne 22. 2. 2018. Zcela zásadní je však to, že vyhlášení rozsudku pro uznání brání to, že by tento byl v rozporu s právními předpisy, tedy hmotným právem (viz úvaha soudu o součásti věci, tedy technologického zařízení čerpací stanice pohonných hmot). Soud by schválením dohody účastníků legalizoval protiprávní stav, který by jinak nemohl nalézt právní ochranu, což je zcela zřejmě nepřípustné . (viz komentář k § 99 odst. 1, 2 o.s.ř., str. 117 publikace Občanské soudní řízení, soudcovský komentář autorů Jaromíra Jirsy a spol., vydaný vydavatelem JUDr. Karlem Havlíčkem v roce 2014). Soud by vyhlášením tohoto rozsudku též zkrátil majetkovou podstatu, a to o značné finanční prostředky. Soud si je vědom, že technologické zařízení čerpací stanice nebylo součástí zadání znaleckého posudku, který je v insolvenčním spisu, přesto se však znalec vyjádřil k tomu, že dle jeho názoru je hodnota technologií 1.728.000 Kč. 8. Soud se v této věci zabýval tím, zda technologické vybavení čerpací stanice ve Stodě je součástí věci ve smyslu § 120 tehdy platného občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., dále jen OZ anebo příslušenstvím věci ve smyslu § 121 OZ. Výklad k těmto zákonným ustanovením poskytl zejména Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 29. 7. 1999 pod sp. zn. 25 Cdo 770/98. Zde je výslovně uvedeno, že právní institut součásti věci, je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny realativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou

Shodu s prvopisem potvrzuje Alena Dočkalová KSPL 54INS 13891/2011

kritériích, a to jednak na vzájemné sounáležitosti a jednak na míře jejich oddělitelnosti. Co se týká tohoto druhého kritéria, tedy formulace nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila , tak toto nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledku jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věci. Charakter oddělení zákon nestanoví a tento pojem musí nutně zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (vybourání vestavěných oken domu) přes manipulaci neničící podstatu věci (odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Jedná se tedy o stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti, slouží svému původnímu účelu méně kvalitně, nebo mu nemůže sloužit vůbec. Jako příklad zde Nejvyšší soud uvedl příklad objektu elektrárny, u kterého demontáží strojního zařízení k výrobě elektrické energie, ztrácí tento objekt možnost být k tomuto účelu využíván a k jinému účelu nemůže být plnohodnotně používán bez dalších úprav. 9. V této věci se shodnou záležitostí zabýval i Nejvyšší správní soud ČR v rozsudku ze dne 13. 12. 2004 č.j. 5 Afs 130/2004-62. Nejvyšší správní soud ČR zde dospěl k závěru, že technologické zařízení čerpací stanice je její součástí, neboť toto technologické zařízení nemůže být osamostatněno, nemá-li dojít ke zmaření účelu, k jekému byl celý objekt čerpací stanice vybudován, přičemž takovým účelem je provoz čerpací stanice, který by bez technologií, o které se ve věci jedná, nebyl možný. Nejvyšší správní soud ČR též uvedl, že netvrdí, že samostatná nádrž, vysavač, popřípadě reklamní panel, nemůže být věcí movitou, ovšem movité věci určené vlastníkem k trvalému užívání věci nemovité, zůstávají součástí věci nemovité, pokud takový poměr trvá. Rozhodné ve věci je, že nemovitost je určena jako čerpací stanice pohonných hmot. 10. K tomu soud konstatuje, že se nejedná o ojedinělý judikát, který by vybočoval z ostatních soudních rozhodnutí, a i další judikatura dospěla ke stejným závěrům. Jako příklad lze uvést budovu kotelny a technologické zařízení k vytápění, viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 2369/99 ze dne 31. 10. 2001, dále technologie umístěná v trafostanici viz usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3345/2011 ze dne 31. 7. 2012, případně nábytek jako součást domu viz usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2250/99 ze dne 19. 6. 2001. Závěrem lze tedy konstatovat, že soud dospěl k závěru, že po demontáži technologického zařízení by nemohla čerpací stanice sloužit svému účelu, tedy čerpání pohonných hmot a že tedy technologické zařízení, které je předmětem této žaloby, je součástí věci hlavní ve smyslu § 120 OZ, tedy budovy čerpací stanice a nelze je tedy platně převést bez převodu věci hlavní. Pokud tedy došlo k uzavření smluv, kterými bylo převáděno vlastnické právo k samotnému technologickému zařízení čerpací stanice, jsou tyto smlovy absolutně neplatné pro rozpor se zákonem dle § 39 OZ. K tomu by chtěl soud ještě dodat, že tvrzení žalobce, že budova čerpací stanice byla zkolaudována jako víceúčelová stavba a je jako víceúčelová stavba též využívána, tedy jako prodejna, motorest a sociální zařízení, soud uvádí, že se stále jedná o budovu čerpací stanice, která je určena k čerpání pohonných hmot a tyto další funkce jako prodejna, sociální zařízení jsou pouze doplňkovými funkcemi k prodeji pohonných hmot. Soud má tedy za to, že vlastníkem technologického zařízení čerpací stanice ve Stodě je vlastník budovy čerpací stanice, tedy dlužník společnost INNA, WEST CZ s.r.o., a to od okamžiku, kdy se toto technologické zařízení stalo součástí této čerpací stanice. Z tohoto důvodu nezbylo soudu nic jiného, než žalobu jako nedůvodnou zamítnout, když žalobci nemůže v žádném případě svědčit vlastnické právo k předmětu sporu.

Shodu s prvopisem potvrzuje Alena Dočkalová KSPL 54INS 13891/2011

11. Žalované sice vzniklo právo podle § 142 odst. 1 o.s.ř. na náhradu nákladů řízení, které však žalovaná neuplatňovala a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu podepsaného.

Plzeň 22. 2. 2018

Mgr. Radovan Hronek v.r. samosoudce

Shodu s prvopisem potvrzuje Alena Dočkalová