12 VSOL 92/2015-73
31 ICm 3820/2013 12 VSOL 92/2015-73 (KSOS 31 INS 3493/2013)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Vojtěcha Brhla a JUDr. Ivany Wontrobové v právní věci žalobce České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo 45244782, zastoupeného JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem, se sídlem v Brně-Pisárkách, Hlinky 505/118, PSČ 603 00, proti žalované Mgr. Renátě Jančové, advokátce, se sídlem v Bruntále, Dr. E. Beneše 1873/61, PSČ 792 01, jako insolvenční správkyni dlužníka FARDIS CZ, s. r. o., se sídlem v Olomouci-Holici, Průmyslová 729/3, PSČ 783 71, identifikační číslo 25736604, o určení práva na uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení movitých věcí, rozhodl o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4.3.2015, č. j. 31 ICm 3820/2013-48 (KSOS 31 INS 3493/2013),

takto:

Rozsudek soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu o určení, že žalobce má právo na uspokojení z výtěžku zpeněžení movitých věcí (označených výrobních linek, strojů, sil a zakladačů), které zajišťují jeho pohledávku uvedenou v přihlášce pohledávky č. P6 pod číslem 2 (výrok I.), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II.). (KSOS 31 INS 3493/2013) V odůvodnění tohoto rozsudku soud prvního stupně zrekapituloval tvrzení žalobce a žalované, rozvedl zjištění z listinných důkazů (smlouvy o úvěru č. 2033/10/LCD včetně dodatků, smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva č. PV/2033/10/LCD) a uzavřel, že žaloba není důvodná. Dospěl k závěru, že smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva splňuje náležitosti právních úkonů (§ 37 občanského zákoníku), neboť je určitá, jsou v ní uvedeny dostatečné údaje sloužící k identifikaci věcí, které byly předmětem zajištění, a movité věci jsou označeny způsobem, který ve spojení se smlouvou o úvěru nevzbuzuje pochybnost o jejich identifikaci. K další sporné skutečnosti (zda dlužník byl v době uzavření zajišťovací smlouvy vlastníkem movitých věcí) soud prvního stupně uvedl, že žalobce dovozoval vlastnické právo dlužníka ze smlouvy o úvěru, kterou byly movité věci refinancovány, a dále ze smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, kde dlužník prohlásil, že je vlastníkem věcí. Žalobce současně tvrdil, že věci byly pořízeny k podnikatelské činnosti dlužníka, k této také využívány a nacházely se v areálu dlužníka. Nabývací titul movitých věcí žalobce neuvedl, avšak soud má za to, že listiny spornou skutečnosti neprokazují. S ohledem na skutečnost, že žalovaná zpochybnila správnost prohlášení dlužníka ohledně vlastnictví ve smlouvě, vyzval soud žalobce podle § 118a odst. 1, 3 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), k doplnění tvrzení a důkazů, že dlužník byl vlastníkem movitých věcí v době uzavření smlouvy. Žalobce však žádné další důkazy nenavrhl. S poukazem na § 79 odst. 1 a § 101 odst. 1 o. s. ř. soud prvního stupně dovodil, že žalobce neprokázal, že mu v době převodu svědčilo vlastnické právo k movitým věcem. Prohlášení dlužníka, že je vlastníkem movitých věcí, s ohledem na zpochybnění správnosti této skutečnosti žalovanou, vlastnické právo neprokazuje. Žalobce tedy v řízení neunesl důkazní břemeno. Soud prvního stupně neprováděl k důkazu smlouvy uzavřené (správně zřejmě navržené) žalovanou s odůvodněním, že důkazní břemeno ohledně platného vzniku a existence zajišťovacího převodu nese žalobce. Závěrem poznamenal, že § 446 obchodního zákoníku (o nabytí věci nevlastníkem) se pro poměry zajišťovacího převodu neuplatní, neboť předmětem převodu může být jen právo dlužníka.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce obsáhlé odvolání. Předně vytýkal soudu prvního stupně, že se dostatečně nezabýval skutkovým stavem věci. Zdůraznil, že dlužníku poskytl úvěr na základě úvěrové smlouvy ze dne 30.9.2010 za účelem refinancování movitých věcí. Vlastnické právo dlužníka k movitým věcem plyne z článku I. odstavce 3 úvěrové smlouvy, v němž se dlužník zavázal použít úvěr výlučně pro refinancování části nákladů na pořízení movitých věcí. Tyto věci se svým hospodářským využitím bezprostředně týkaly hospodářské činnosti a předmětu podnikání dlužníka a nacházely se v jeho areálu. Vlastnictví k věcem bylo na žalobce převedeno ke dni účinnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva, která nastala jejím podpisem (30.9.2010). Žalobce proto neměl žádný důvod pochybovat, že držba i vlastnické právo k movitým věcem jsou na straně dlužníka oprávněně. Byl tedy při nabývání movitých věcí v dobré víře, že dlužník je vlastníkem, a v řízení nebyl prokázán opak. Závěr, že dlužník nebyl vlastníkem movitých věcí, dovozuje žalovaná pouze ze skutečnosti, že společnost UNIFLEX Moravia s. r. o., identifikační číslo (KSOS 31 INS 3493/2013) 25853414, (dále jen UNIFLEX Moravia ) měla údajně uzavřít se společností NOVA Leasing a. s., identifikační číslo 24687332, (dále jen NOVA Leasing ) dvě kupní smlouvy, na základě kterých mělo být vlastnické právo k některým movitým věcem převedeno na NOVA Leasing a zároveň měly být uzavřeny dvě leasingové smlouvy, na základě kterých měly být tyto věci přenechány společnosti UNIFLEX Moravia do užívání. Žalobce oponoval tím, že údajné výše uvedené smlouvy měly být uzavřeny až poté, co byla dne 30.9.2010 uzavřena smlouva o zajišťovacím převodu práva. Namítaná existence údajných kupních smluv v žádném případě neprokazuje, že by dlužník nemohl být ke dni 30.9.2010 vlastníkem movitých věcí a že smlouva o zajišťovacím převodu práva z tohoto dne je neplatná. Existenci těchto smluv tvrdí pouze žalovaná, soud prvního stupně je k důkazu neprovedl, proto není ani jisté, že byly skutečně uzavřeny. Navíc se údajné smlouvy měly vztahovat pouze k některým movitým věcem (výrobní lince JUNIOR E 75-01 a SENIOR E 130-01), přičemž předmětem žaloby byly všechny movité věci. Dále žalobce poukázal na skutečnost, že žalovaná je insolvenční správkyní dlužníka UNIFLEX Moravia, toto insolvenční řízení je vedeno u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 31 INS 30720/2012, v němž společnost NOVA Leasing přihlásila pohledávku z uvedených leasingových smluv. Insolvenční správkyně tyto pohledávky popřela s tím, že dlužník ke dni uzavření kupní smlouvy nebyl oprávněn nakládat s movitými věcmi, které jsou předmětem leasingu, když k uvedeným movitým věcem svědčilo zástavní či vlastnické právo třetích osob a leasingová smlouva je od počátku neplatná. Insolvenční správkyně tedy tvrdí v každém insolvenčním řízení něco jiného. Její vyjádření a popěrné úkony jsou v obou insolvenčních řízeních rozporné.

Další a podstatnou část své odvolací argumentace věnoval žalobce otázce neunesení důkazního břemene. Zásadně nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní nese výhradně žalobce, byť je to žalovaná, kdo vlastnické právo žalobce zpochybňuje. Zdůraznil, že žalobce předložil smlouvu o zajišťovacím převodu práva a úvěrovou smlouvu, a pokud žalovaná tvrdí, že dlužník nebyl ke dni 30.9.2010 vlastníkem žádné z movitých věcí, je na ní, aby uvedla, z jakého důvodu dlužník pozbyl vlastnické právo, a pokud movité věci patří někomu jinému, tak komu, odkdy a z jakého právního titulu, přičemž musí pro své tvrzení předložit relevantní důkazy. K předložení těchto tvrzení a důkazů měl soud prvního stupně žalovanou vyzvat, případně jí její povinnosti vysvětlit. Přitom žalobce odkázal na závěry Nejvyššího soudu uvedené například v rozhodnutí ze dne 16.11.2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010 nebo rozsudku ze dne 26.2.2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010. Dále konstatoval, že žalovaná má prostředky a možnosti k tomu, aby svá tvrzení podložila důkazy (pokud existují). Jako insolvenční správkyně má přístup k veškerým smlouvám a dokladům dlužníka i UNIFLEX Moravia. Určité listiny sice předložila, avšak soud prvního stupně je k důkazu neprovedl. Dále žalobce uvedl, že dlužník a UNIFLEX Moravia jsou propojenými osobami, když jediným společníkem dlužníka je UNIFLEX Moravia a jediným společníkem UNIFLEX Moravia je Marek Složil, který byl již od srpna 2010 jediným jednatelem dlužníka a zároveň i jediným jednatelem UNIFLEX Moravia. Kontroloval tedy obě společnosti jak z pozice společníka, tak jediného člena statutárního orgánu obou společností. (KSOS 31 INS 3493/2013) Proto je vyloučeno, aby v době uzavření údajných kupních smluv (listopad 2010, leden 2011) nevěděl, že všechny movité věci byly na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva převedeny dne 30.9.2010 na žalobce. Pokud kupní smlouvy byly skutečně uzavřeny, nemohou být platné, což ostatně žalovaná sama tvrdí v jiném insolvenčním řízení.

Konečně žalobce tvrdil, že byl v dobré víře, že dlužník byl ke dni uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu práva vlastníkem všech movitých věcí. Vlastnické právo žalobce k těmto věcem až do přezkumného jednání v říjnu 2013 (déle než tři roky) nikdo nezpochybňoval (zejména dlužník, UNIFLEX Moravia, NOVA Leasing, popřípadě jiné osoby). Žaloba je důvodná i v případě, pokud by soud dospěl k závěru, že dlužník nebyl ke dni 30.9.2010 vlastníkem movitých věcí. V dané věci lze aplikovat § 446 obchodního zákoníku. K ochraně dobré víry nabyvatele poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 29.4.2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, z něhož citoval. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení, popřípadě rozsudek změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl.

Žalovaná se k odvolání žalobce nevyjádřila.

Insolvenční řízení ani řízení o incidenčním sporu vedeném v rámci insolvenčního řízení není řízením zahájeným podle občanského soudního řádu, ale podle insolvenčního zákona. V této věci se proto neuplatní (byť incidenční spor byl zahájen před 1.1.2014) přechodné ustanovení obsažené v části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a na odvolací řízení se přiměřeně aplikují ustanovení občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1.1.2014.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas a obsahuje odvolací důvod podle § 205 odst. 2, písm. c), d) a g) o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o. s. ř.), a dospěl k níže uvedeným závěrům.

Právním důvodem podané žaloby je požadavek žalobce na určení práva na uspokojení z výtěžku zpeněžení movitých věcí (označených výrobních linek, strojů, sil a zakladačů), které zajišťují jeho pohledávku přihlášenou v insolvenčním řízení dlužníka FARDIS CZ, s. r. o., označenou v přihlášce pohledávky č. P6 jako dílčí pohledávka č. 2. Žalobce tvrdil, že se stal vlastníkem předmětných movitých věcí okamžikem uzavření smlouvy o zajišťovacím převod práva (dne 30.9.2010). Přitom odkázal na článek IV. odstavec 1 této smlouvy a doplnil, že dlužník věci užíval na základě výpůjčky sjednané v článku V. smlouvy. Žalovaná v rámci své procesní obrany namítala, že smlouva o zajišťovacím převodu práva ze dne 30.9.2010 je od počátku neplatná, neboť movité věci nejsou dostatečně identifikovány (není uvedeno výrobní číslo či jiný popis věcí). Dále tvrdila, že dlužník (KSOS 31 INS 3493/2013) nebyl vlastníkem některých věcí, konkrétně výrobní linky JUNIOR E 75-01, typ CMG CC. 9 130 a výrobní linky SENIOR E 130-01, typ CMG 130. Tento závěr dovozovala z toho, že tyto věci převedl UNIFLEX Moravia (jako 100% vlastník dlužníka) na NOVA Leasing, a to výrobní linku JUNIOR E 75-01 smlouvou o koupi a prodeji ze dne 4.1.2011 a výrobní linku SENIOR E 130-01 smlouvou o koupi a prodeji ze dne 22.11.2010.

Soud prvního stupně učinil správná zjištění ze smlouvy o úvěru č. 2033/10/LCD ze dne 30.9.2010 včetně dodatků č. 2 a 3 a ze smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva č. PV/2033/10/LCD ze dne 30.9.2010 včetně přílohy z téhož dne. Správně také vymezil skutečnosti, které byly mezi účastníky řízení nesporné. V zájmu stručnosti proto odvolací soud odkazuje na tato zjištění a závěry soudu prvního stupně uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku.

Shodně se soudem prvního stupně je odvolací soud toho názoru, že pro posouzení náležitostí smlouvy o zajišťovacím převodu práva je rozhodné znění zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013. Podle § 553 občanského zákoníku, může být splnění závazku zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva). Smlouva o zajišťovacím převodu práva musí být uzavřena písemně.

Vymezením institutu zajišťovacího převodu práva se opakovaně zabýval Nejvyšší soud ČR. Například v rozsudku ze dne 5.12.2006, sp. zn. 33 Odo 188/2005 uzavřel, že smlouvou o zajišťovacím převodu práva postupuje dlužník věřiteli podmíněně své právo, které má proti jinému. Strany uzavírají smlouvu s úmyslem, aby nešlo o převod trvalý, nýbrž jen o převod za účelem zajištění pohledávky věřitele. Předmětem zajišťovacího převodu může být i právo vlastnické. Podstatou zajišťovacího převodu je to, že dlužník postupuje své právo s rozvazovací podmínkou, že zajištěný závazek bude splněn. Tato rozvazovací podmínka se uplatní při uspokojení zajištěné pohledávky splněním tak, že právní úkony, jimiž bylo právo převedeno, pozbývají účinnosti a právo v rozsahu, v jakém bylo převedeno, přechází zpět na dlužníka. Převod práva na věřitele tedy ze zákona zaniká. V citovaném rozsudku se Nejvyšší soud také vyslovil k otázce náležitostí smlouvy o zajišťovacím převodu práva s tím, že v této smlouvě musí být jednoznačně určen závazek, který je zajišťován, právo dlužníka, které se převádí, a jeho předmět a případně i způsob uspokojení věřitelovy pohledávky z převedeného dlužníkova práva. Z obsahu smlouvy musí být zřejmé, že se jedná jen o zajišťovací převod práva, nikoli převod trvalý.

V dané věci žalovaná namítala, že ve smlouvě o zajišťovacím převodu práva nejsou dostatečně identifikovány věci, kterými je závazek zajištěn. Odvolací soud přisvědčuje závěru soudu prvního stupně, že movité věci byly ve smlouvě označeny způsobem, který ve spojení se smlouvou o úvěru nevzbuzuje pochybnosti o jejich identifikaci. K uvedenému lze doplnit, že sankce neplatnosti právního úkonu (KSOS 31 INS 3493/2013) se ustanovením § 37 odst. 1 občanského zákoníku váže k náležitostem projevu vůle. Projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, tedy kdy se jednajícímu nepodařilo obsah vůle stanovit jednoznačným způsobem. Soud prvního stupně postupoval správně, pokud při výkladu o vymezení movitých věcí vycházel z textu smlouvy o zajišťovacím převodu práva, neboť výklad právního úkonu, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma (o takový právní úkon v projednávané věci šlo), se může opírat jen o text listiny, na níž je tento projev zaznamenán. Specifikace movitých věcí je provedena v příloze ke smlouvě o zajišťovacím převodu práva, kterou učinily smluvní strany nedílnou součástí smlouvy o zajišťovacím převodu práva (viz článek I. odstavec 1, pododstavec devět). Movité věci byly identifikovány typovým označením (např. výrobní linka JUNIOR E 75-01, typ CMG CC. 9 130), dále označením jednotlivých součástí (dílů), z nichž se linka skládá (extruder, odtah, věž, tiskárna, perf. a svař. stroj, balící stroj). Žalovanou zastávaný výklad o nutnosti označit jednotlivé (typově vymezené) součásti linky ještě výrobním číslem či jiným popisem by dle názoru odvolacího soudu přesahoval požadavek kladený na určitost vymezení výrobní linky, která je nepochybně uceleným souborem věcí. Lze tedy uzavřít, že popření práva na upokojení pohledávky žalobce z výtěžku zpeněžení movitých věcí pro neplatnost smlouvy o zajišťovacím převodu práva dle § 37 občanského zákoníku (neurčitost movitých věcí) bylo nedůvodné.

Žalobce ve svém odvolání správně vystihl, že soud prvního stupně přenesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno výhradně na žalobce, ačkoliv je to žalovaná, kdo zpochybňuje vlastnické právo žalobce (resp. dlužníka). Řízení v posuzované je typickým příkladem sporného řízení, v němž je zásadně věcí žalobce a žalovaného tvrdit rozhodné skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení. V dané věci žalobce tvrdil, že je vlastníkem předmětných movitých věcí ode dne 30.9.2010, kdy byla uzavřena smlouva o zajišťovacím převod práva. Po poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. žalobce u jednání dne 26.2.2015 shrnul, že jím tvrzené skutečnosti jednoznačně vyplývají z předložených listin (smlouvy o úvěru a smlouvy o zajišťovacím převod práva). Žalobci lze dát za pravdu v tom, že pokud žalovaná namítala, že žalobce (resp. dlužník) nebyl ke dni 30.9.2010 vlastníkem sporných věcí, je na žalované, aby uvedla, komu, na základě jakého titulu a od kdy tyto věci patří a svá tvrzení prokázala. Případný je i odkaz žalobce na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12.11.2011 sp. zn. 22 Cdo 883/2010. V něm Nejvyšší soud zdůraznil, že v obecné rovině leží důkazní břemeno ohledně určitých skutečností na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí.

Promítnuto do poměrů přezkoumávané věci, uplatnila-li žalovaná v řízení relevantní procesní obranu (tvrzením, že dlužník nebyl vlastníkem výrobních linek JUNIOR E 75-01 a SENIOR E 130-01 z důvodu jejich převodu na NOVA Leasing), měl soud prvního stupně věc projednávat i z hlediska těchto tvrzení žalované. Pokud by postupoval ve svých úvahách tímto řádným způsobem, musel by po vyhodnocení tvrzení žalované dospět k závěru, že ve vztahu ke zbylým movitým věcem žalovaná (KSOS 31 INS 3493/2013) ani žádné skutečnosti, pro které by vlastnické právo nemělo svědčit žalobci neuvedla. Za této situace měl soud prvního stupně rovněž žalované (nejen žalobci) vysvětlit, že jí tvrzené okolnosti jsou neúplné a poučit ji ve smyslu § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. o nutnosti doplnit všechny rozhodné skutečnosti a navrhnout další (jiné) důkazy potřebné k prokázání skutkových tvrzení. Tuto svou poučovací povinnost však soud prvního stupně nesplnil a při jednání a dokazování si počínal nepředvídatelným způsobem. Proto muselo být rozhodnutí soudu prvního stupně pro žalobce překvapivé. To zejména za situace, kdy žalovaná zpochybňovala vlastnické právo dlužníka k výrobním linkám poukazem na smlouvy o koupi a prodeji uzavřené dne 4.1.2011 a 22.11.2010 (tedy uzavřené později než smlouva o zajišťovacím převodu práva). V této souvislosti nutno také zdůraznit, že právě účastníci řízení si musí být vědomi skutečnosti, že ve sporném řízení je spor nutné po skutkové stránce vyřešit před soudem prvního stupně, který je skutkovou instancí.

Na základě výše uvedených zjištění a úvah dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně pochybil, pokud náležitě nesplnil poučovací povinnost dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a neprovedl ani řádné dokazování ve vztahu k žalované tvrzeným skutečnostem. Zatížil tak řízení procesní vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Tuto vadu řízení neodstranil soud prvního stupně ani tím, že před skončením jednání poučil účastníky ve smyslu § 118b a § 119a o. s. ř. Proto odvolací soud odvoláním napadený rozsudek zrušil (§ 219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).

V něm soud prvního stupně předně vyzve žalovanou k doplnění tvrzení a označení všech potřebných důkazů (§ 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Reakci žalované přizpůsobí svůj další procesní postup. V důsledku tohoto zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu se účastníkům otevřela možnost uplatnit v řízení nová tvrzení a nové důkazy.

V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu uvedeným v tomto rozhodnutí (§ 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí ve věci rozhodne soud prvního stupně i o náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li (KSOS 31 INS 3493/2013) být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

V Olomouci dne 23. července 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu