12 VSOL 85/2013-58
33 ICm 374/2012 12 VSOL 85/2013-58 (KSOS 33 INS 15561/2011) ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v právní věci žalobce Home Credit, a.s., se sídlem Moravské náměstí 249/8, 602 00 Brno, identifikační číslo 269 78 636, zastoupeného JUDr. Petrem Pečeným, Purkyňova 2, 110 00 Praha 1, proti žalovanému Mgr. Janu Klváčkovi, Tylova 1136/6, 779 00 Olomouc, insolvenčnímu správci dlužnice Mileny Balážové, o určení pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 33 ICm 374/2012, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice Mileny Balážové, 785 01 Horní Loděnice 91, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS 15561/2011, rozhodl o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 21.3.2013, č. j. 33 ICm 374/2012-21, KSOS 33 INS 15561/2011,

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. a III. p o t v r z u j e.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. - (KSOS 33 INS 15561/2011)

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že pohledávka žalobce uplatněná v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. KSOS 33 INS 15561/2011 ve výši 65.312,04 Kč vůči dlužnici Mileně Balážové je přihlášena po právu jako pohledávka nezajištěná a nevykonatelná (výrok I.), zastavil řízení o určení pohledávky žalobce vůči dlužnici Mileně Balážové v další výši 52.635,96 Kč (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Po stránce skutkové dospěl soud prvního stupně k závěru, že mezi žalobcem a dlužnicí byla uzavřena úvěrová smlouva č. 4012168861, jejímž předmětem byl úvěr 50.000 Kč, počet splátek 84, měsíční splátka 1.659 Kč. Součástí úvěrové smlouvy byly úvěrové podmínky, kdy zejména v hlavě 6., § 3 a § 5 bylo sjednáno, že dlužník je povinen celý čerpaný úvěr splatit na požádání společnosti v případě a) dostane-li se do prodlení se splácením aspoň dvou splátek nebo s prodlením jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, přičemž dle § 5 v případě vzniku skutečnosti uvedené pod písmenem a) kromě jiného bylo dohodnuto, že klient uhradí s úvěrem i smluvní pokutu ve výši ušlého úroku, tedy částku, na kterou by společnosti vznikl nárok z titulu úvěru, pokud by byl úvěr řádně splácen v dohodnutých splátkách. K zesplatnění úvěru došlo z důvodu prodlení dlužnice s úhradami splátek dnem 8.9.2011 a tímto okamžikem se stal úvěr splatný v celé výši. Soud prvního stupně vyhodnotil žalobu jako včasnou a zdůraznil, že na přezkumném jednání popřel insolvenční správce pohledávku žalobce pouze do částky 65.312,03 Kč, která představovala pohledávku ze smluvní pokuty dle smluvních podmínek smlouvy o úvěru (hlava 6., § 3 a § 5). Soud prvního stupně uzavřel, že smluvní pokuta ve výši 65.312,04 Kč pro případ prodlení dlužnice s plněním dluhu ve výši 50.000 Kč je nepřiměřeně vysoká, a proto neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle ust. § 39 občanského zákoníku. Takto posoudil nárok žalobce bez ohledu na to, zda jsou důvodné argumenty žalovaného, tedy zda ve skutečnosti jde o obcházení ust. § 170, písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ ). Judikaturou je smluvní pokuta, která činí více jak 50 % z dlužné částky, považována za rozpornou s dobrými mravy. Nad rámec se soud prvního stupně ztotožnil s argumentací žalovaného, že uplatněná smluvní pokuta je v dané věci obcházením zákona (ust. § 170, písm. b/ IZ). Smluvní pokuta je koncipována jako smluvní pokuta odpovídající výši úroků splatných po doručení výzvy k zesplatnění, tedy skrytým způsobem v sobě zahrnuje sjednané úroky z úvěru, které by žalobci připadly i za dobu od 8.9.2011, pokud by nedošlo k zesplatnění úvěru dle smluvních podmínek. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) a § 202 odst. 1, věta prvá IZ, když v řízení úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly. - (KSOS 33 INS 15561/2011)

Výslovně proti výroku I. a III. tohoto rozsudku podal žalobce odvolání. Tvrdil, že zesplatněný úrok představuje v souladu s hlavou 6., § 3 a § 5 úvěrových podmínek ušlý úrok, tedy částku, na kterou by měl žalobce nárok v případě řádného splácení úvěru. Jde o příslušenství úvěru, které se stalo splatným ke dni zesplatnění úvěru (8.9.2011). Na tuto část smluvní pokuty má žalobce nárok až potom, co se stal splatným celý úvěr. Z výzvy ke splacení úvěru je zřejmé, že k zesplatnění úvěru došlo v důsledku prodlení dlužnice se splácením pravidelných měsíčních splátek, nikoliv v důsledku zahájení insolvenčního řízení dne 31.8.2011. Poslední pravidelnou splátku dlužnice uhradila 17.6.2011. Podle smluvních podmínek žalobci nevznikl nárok na smluvní pokutu ve výši ušlého úroku v případě zesplatnění úvěru v důsledku zahájení exekučního, insolvenčního nebo jiného řízení na majetek dlužníka. Všechny nároky, které žalobce uplatnil přihláškou do insolvenčního řízení, vznikly a staly se splatnými před vydáním usnesení o úpadku, a tedy nepřirostly k dluhu po rozhodnutí o úpadku dlužnice. Ve vztahu k tvrzené nepřiměřenosti výše smluvní pokuty žalobce odkázal na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozsudku ze dne 31.8.2010, sp. zn. 33 Cdo 3368/2008. Výši smluvní pokuty považoval za zcela přiměřenou vzhledem k celkové výši poskytnutého úvěru, době splácení úvěru, platební morálce dlužnice a skutečnosti, že nebylo sjednáno žádné zajištění. Tvrdil, že dlužnice uzavřela úvěrovou smlouvu dobrovolně, neměla k jejímu znění žádné výhrady a připomínky. Mohla si smlouvu, včetně jejích součástí, přečíst a ponechat si čas na promyšlení, zda do úvěrového vztahu vstoupí či nikoliv. Při podpisu smlouvy na ni nebyl vyvíjen žádný nátlak. Konečně žalobce uvedl, že smluvní pokuta není součástí smlouvy o spotřebitelském úvěru a svým obsahem není spotřebitelskou smlouvou. Jde o samostatnou smlouvu a zajištění závazku z úvěrové smlouvy, takže na smluvní pokutu nelze vztahovat ustanovení k ochraně spotřebitele dle občanského zákoníku či právních předpisů o ochraně spotřebitele. Smlouva o úvěru uzavřená s dlužníkem-nepodnikatelem je tzv. absolutním obchodem a vztahují se na ni, jakož i na vztahy vzniklé ze zajištění, ustanovení obchodního zákoníku. Ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích nelze považovat za neplatné podle ust. § 39 občanského zákoníku pouze z důvodu případné nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty, když takovou situaci řeší ust. § 301 obchodního zákoníku o moderačním oprávnění soudu. Shrnul, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a určil pohledávku žalobce vůči dlužnici uplatněnou v insolvenčním řízení dlužnice ve výši 65.312,04 Kč jako pohledávku nezajištěnou, nevykonatelnou a přihlášenou po právu.

Žalovaný považoval rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný a odvolání žalobce za nedůvodné. Tvrdil, že není pravdou, že by k zesplatnění úvěru došlo v důsledku prodlení dlužnice s více jak dvěma splátkami úvěru, když časová souvislost mezi podáním insolvenčního návrhu a zesplatněním úvěru žalobcem je evidentní. Poukázal na to, že argumentace žalobce o přiměřenosti výše smluvní pokuty není případná, když tato okolnost nebyla důvodem popření. Podle názoru - (KSOS 33 INS 15561/2011)

žalovaného lze i v případě úvěrové smlouvy aplikovat ust. § 39 občanského zákoníku, neboť dle ust. § 262 odst. 4, věta druhá obchodního zákoníku nese smluvní strana, která není podnikatelem, odpovědnost za porušení svých povinností i z tzv. absolutních obchodů podle občanského zákoníku. Smluvní pokuta je přitom bezpochyby odpovědnostním závazkem za porušení smluvní povinnosti. Navrhl napadený rozsudek potvrdit.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ, pro insolvenční řízení a incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a obsahuje odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2, písm. g) o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 205, § 212, § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

Předně považuje odvolací soud za správný závěr soudu prvního stupně o včasnosti podané žaloby ve smyslu ust. § 198 odst. 1 IZ. Dále lze doplnit, že z obsahu přihlášky pohledávky věřitele č. 4 Home Credit, a.s., číslo přihlášky P4 plyne, že v insolvenčním řízení dlužnice Mileny Balážové uplatnil tento věřitel nejpozději do skončení přezkumného jednání jako důvod vzniku popřené pohledávky stejné skutečnosti, které tvrdí v žalobě (§ 198 odst. 2 IZ).

Soud prvního stupně učinil ve věci správná zjištění, na základě kterých dospěl ke správným skutkovým závěrům. Proto lze v zájmu stručnosti zcela odkázat na zjištění a skutkové závěry uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku na straně 3, druhý odstavec shora až na straně 4, poslední odstavec. Ostatně skutkový stav věci ani žádný z účastníků řízení nezpochybňoval.

Po stránce skutkové lze shrnout, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce jako věřitel a dlužnice jako klient uzavřeli dne 18.12.2010 úvěrovou smlouvu, kterou se žalobce zavázal poskytnout dlužnici úvěr ve výši 50.000 Kč. Dlužnice jej měla zaplatit v 84 splátkách po 1.659 Kč měsíčně. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že dlužnice uhradila žalobci pouze prvních šest splátek a šestou splátku zaplatila dne 17.6.2011. Insolvenční řízení ve věci dlužnice bylo zahájeno u Krajského soudu v Ostravě dne 31.8.2011, vedeno je pod sp. zn. 33 INS 15561/2011 a úpadek dlužnice byl zjištěn usnesením ze dne 13.9.2011. Sporu nebylo ani o tom, že žalobce vyzval dlužnici dopisem ze dne 8.9.2011 k úhradě dosud nesplaceného úvěru z důvodu prodlení dlužnice s úhradou závazků vyplývajících z úvěrové smlouvy.

Pro závěr o důvodnosti podané žaloby se stalo rozhodným posoudit ujednání o smluvní pokutě obsažené v hlavě 6., § 5 úvěrových podmínek společnosti Home - (KSOS 33 INS 15561/2011)

Credit, a.s. Žalobce považoval toto ujednání za platné, žalovaný jej vyhodnotil jako ujednání obcházející ust. § 170, písm. b) IZ s tím, že ve skutečnosti jde o úroky splatné po rozhodnutí o úpadku, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (nikoli smluvní pokutu). Této argumentaci žalovaného soud prvního stupně přisvědčil a doplnil, že konkrétní smluvní pokuta odpovídá výši úroků splatných po doručení výzvy k zesplatnění, tedy skrytým způsobem v sobě zahrnuje sjednané úroky z úvěru, které by žalobci připadly i za období od 8.9.2011, pokud by nedošlo k zesplatnění úvěru dříve. V prvé řadě však soud prvního stupně posoudil ujednání o smluvní pokutě jako ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle ust. § 39 občanského zákoníku z důvodu nepřiměřeně sjednané výše smluvní pokuty.

Odvolací soud posoudil vztah založený úvěrovou smlouvou ze dne 18.12.2010 uzavřenou mezi žalobcem a dlužnicí jako smlouvu o úvěru dle ust. § 497 a násl. obchodního zákoníku. Předně je tato smlouva výslovně označena jako úvěrová smlouva a ve všech jejích ujednáních, včetně úvěrových podmínek se hovoří o úvěru. Smlouva obsahuje i podstatné náležitosti daného smluvního typu, jak je taxativně vymezuje ust. § 497 a násl. obchodního zákoníku, to je závazek věřitele poskytnout druhé straně v její prospěch finanční prostředky a závazek dlužnice poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit z nich úroky. Podle odvolacího soudu má předmětná smlouva o úvěru vzhledem k postavení dlužnice Mileny Balážové jako nepodnikající fyzické osoby (§ 2, písm. b/ zákona o spotřebitelském úvěru) charakter smlouvy o spotřebitelském úvěru. Proto se uplatní ust. § 262 odst. 4 obchodního zákoníku (že na smlouvy o úvěru je třeba použít i ustanovení směřující k ochraně spotřebitele). Proto odvolací soud v dané věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách (§ 51a až § 65). Odvolací argumentaci žalobce, že na smluvní pokutu nelze aplikovat ustanovení daná k ochraně spotřebitele, neboť ujednání o smluvní pokutě tvoří samostatnou smlouvu, není součástí smlouvy o spotřebitelském úvěru a jde o a zajištění závazků z úvěrové smlouvy, považuje odvolací soud za nesprávnou. Odvolací soud již ve své předešlé rozhodovací činnosti zaujal názor, že i na vztahy vzniklé ze zajištění ke spotřebitelské smlouvě je třeba aplikovat ustanovení týkající se ochrany spotřebitele podle příslušných ustanovení občanského zákoníku. Tento názor odvolacího soudu je podpořen i aktuální judikaturou Nejvyššího soudu ČR, který ve svém rozsudku ze dne 20.6.2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 formuloval závěr, že jde-li o smlouvu o spotřebitelském úvěru, nelze posuzovat práva a povinnost z této smlouvy odděleně od použitých zajišťovacích prostředků (dohody o srážkách ze mzdy, smluvní pokuty a vystavené zajišťovací směnky); i zajištění spotřebitelské smlouvy podléhá režimu ochrany spotřebitele podle ust. § 56 odst. 1 občanského zákoníku.

Podle ust. § 23 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném od 1.1.2011, právní vztahy týkající se spotřebitelského úvěru vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se řídí dosavadními právními předpisy. - (KSOS 33 INS 15561/2011)

Podle ust. § 2 zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., ve znění účinném do 31.12.2010, pro účely tohoto zákona se rozumí spotřebitelským úvěrem poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, například ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, ze které je spotřebitel povinen platit (písmeno a/), spotřebitelem je fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti a v jejíž prospěch je spotřebitelský úvěr sjednáván (písmeno b/), věřitelem je fyzická nebo právnická osoba poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo sdružení takovýchto osob (písmeno c/).

Podle ust. § 55 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.12.2013, smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Podle odstavce 2, ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná. Podle odstavce 3, v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější.

Podle ust. § 56 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.12.2013, spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Podle odstavce 2, ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění. Podle odstavce 3, nepřípustná jsou zejména smluvní ujednání, která a) vylučují nebo omezují odpovědnost dodavatele za jednání či opomenutí, kterým byla spotřebiteli způsobena smrt či újma na zdraví, b) vylučují nebo omezují práva spotřebitele při uplatnění odpovědnosti za vady či odpovědnosti za škodu, c) stanoví, že smlouva je pro spotřebitele závazná, zatímco plnění dodavatele je vázáno na splnění podmínky, jejíž uskutečnění je závislé výlučně na vůli dodavatele, d) dovolují dodavateli, aby spotřebiteli nevydal jím poskytnuté plnění i v případě, že spotřebitel neuzavře smlouvu s dodavatelem či od ní odstoupí, e) opravňují dodavatele odstoupit od smlouvy bez smluvního či zákonného důvodu a spotřebitele nikoli, f) opravňují dodavatele, aby bez důvodů hodných zvláštního zřetele vypověděl smlouvu na dobu neurčitou bez přiměřené výpovědní doby, g) zavazují spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy, h) dovolují dodavateli jednostranně změnit smluvní podmínky bez důvodu sjednaného ve smlouvě, i) stanoví, že cena zboží či služeb bude určena v době jejich splnění, nebo dodavatele opravňují k zvýšení ceny zboží či služeb, aniž by spotřebitel byl oprávněn - (KSOS 33 INS 15561/2011) od smlouvy odstoupit, je-li cena sjednaná v době uzavření smlouvy při splnění podstatně překročena, j) přikazují spotřebiteli, aby splnil všechny závazky i v případě, že dodavatel nesplnil závazky, které mu vznikly, k) dovolují dodavateli převést práva a povinnosti ze smlouvy bez souhlasu spotřebitele, dojde-li převodem ke zhoršení dobytnosti nebo zajištění pohledávky spotřebitele.

Současná úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie a ovlivňuje postavení smluvních stran také v tom směru, že národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici Rady 93/13/EHS ze dne 5.4.1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu této směrnice, aby bylo dosaženo výsledku v ní uvedeného. Výklad směrnice i provádějící národní úpravy má být vždy prováděn v kontextu práva Evropského společenství. Takový princip akcentoval i Nejvyšší soud České republiky například v usnesení sp. zn. 33 Cdo 3793/2011 ze dne 27.9.2012 (publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 12/2013), v němž zdůraznil, že podle článku 3 odstavce 2 směrnice Rady 93/13/EHS, klauzule je vždy považována za nesjednanou individuálně tehdy, jestliže byla sepsána předem a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na její obsah, zejména v souvislosti s předem sepsanou smlouvou.

Dále je nutno uvést, že zneužívající povahu ujednání jsou soudy povinny posuzovat z úřední povinnosti. Přitom příloha směrnice č. 93/13/ EHS neobsahuje taxativní výčet zneužívajících klauzulí ve spotřebitelských smlouvách a možné zneužívající klauzule jsou také v ust. § 56 odst. 3 občanského zákoníku vymezeny demonstrativním způsobem.

V posuzované věci se odvolací soud zabýval tím, zda ujednání o smluvní pokutě vtělené do úvěrových podmínek žalobce připojených ke smlouvě o úvěru ze dne 18.12.2010 odpovídá definičním znakům nepřiměřené (zneužívající) podmínky. Vyšel především z toho, že ujednání o smluvní pokutě nebylo individuálně sjednáno, neboť úvěrové podmínky byly sepsány předem a spotřebitel tak nemohl mít vliv na jejich obsah. Spotřebitel neměl s ohledem na způsob sjednání smlouvy o úvěru jinou možnost, než smlouvu přijmout nebo odmítnout jako celek. Vlastní smlouva je zachycena na předtištěném formuláři, ve smlouvě jsou pouze ručně vypsány takové údaje jako generálie dlužnice, výše částek (částka úvěru, počet splátek, výše splátek). Z uvedeného lze uzavřít, že smlouva o úvěru je smlouvou, pro kterou je charakteristické, že její obsah byl předem určen žalobcem, tedy věřitelem poskytujícím spotřebitelský úvěr v rámci své obchodní činnosti a že dlužnice jako spotřebitel neměla možnost obsah smlouvy prakticky ovlivnit.

Dále nelze pominout, že samotné ujednání o smluvní pokutě je nepřehledné, matoucí a vyžaduje značně složitou orientaci v dalších souvisejících ujednáních - (KSOS 33 INS 15561/2011) obsažených v úvěrových podmínkách, zejména v hlavě 5., upravující podmínky splácení úvěru. Podstatné je, že výše sjednané smluvní pokuty je stanovena odkazem na výši ušlého úroku. Zjištění výše smluvní pokuty tedy vyžaduje složitější matematický výpočet a průměrný spotřebitel nemohl v každém okamžiku vědět, kolik činí přesná výše smluvní pokuty. Podle názoru odvolacího soudu nebylo účelem sjednání smluvní pokuty zajištění pravidelné úhrady splátek, ale skutečnost, aby se v případě prodlení dlužnice s úhradou splátek dostalo věřiteli vždy kromě úhrady celé jistiny také úhrady částky představující úrok, který by věřitel obdržel v případě zaplacení všech dohodnutých 84 splátek. Jak uvedl soud prvního stupně, ujednání o smluvní pokutě v sobě skrytě zahrnuje i sjednaný úrok. Podle odvolacího soudu přitom nebylo rozumného důvodu, proč by ujednání o smluveném úroku za poskytnutí úvěru (vyjádřené jasným a seznatelným způsobem pro spotřebitele) nemohlo být součástí vlastní úvěrové smlouvy. Také skutečnost, že úvěr ve výši 50.000 Kč žalobce požadoval po dlužnici zaplatit v 84 splátkách po 1.659 Kč, nasvědčuje značné nevýhodnosti pro spotřebitele, když žalobci se mělo dostat v případě řádné úhrady všech splátek částky celkem 139.356 Kč, z čehož položky týkající se pojištění a poplatku představovaly jen nepatrnou částku. Podle odvolacího soudu ujednání o smluvní pokutě vtělené do úvěrových podmínek žalobce připojených ke smlouvě o úvěru ze dne 18.12.2010 naplňuje znak nepřiměřené (zneužívající) podmínky, neboť vyvolává nerovnováhu mezi smluvními stranami, která je způsobilá způsobit spotřebiteli újmu.

Lze tedy shrnout, že ujednání o smluvní pokutě vyhodnotil odvolací soud jako absolutně neplatné pro rozpor se zákonem podle ust. § 39 občanského zákoníku, neboť způsobuje značnou nerovnováhu v právech spotřebitele jako slabší strany smlouvy. Požadavek žalobce na určení jeho pohledávky ve výši 65.312,04 Kč je tedy nedůvodný. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. jako věcně správný potvrdil podle ust. § 219 o.s.ř. Potvrdil také správné rozhodnutí o nákladech řízení obsažené ve výroku III. rozsudku.

O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 163 IZ, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. V odvolacím řízení byl úspěšný žalovaný, který se však práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdal. Proto odvolací soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem - (KSOS 33 INS 15561/2011)

rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

V Olomouci dne 19. prosince 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu