12 VSOL 79/2015-211
37 ICm 150/2011 12 VSOL 79/2015-211 (KSBR 37 INS 398/2010)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudkyň JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Ivany Wontrobové ve věci žalobkyně: JUDr. Miloslava Horská, se sídlem Brno, Velkopavlovická 25, PSČ 628 00, insolvenční správkyně dlužníka: Oděvní podnik, a.s., se sídlem Prostějov, Za Drahou 4239/2, PSČ 797 04, IČ: 25532774, proti žalovanému: Central Europe Credit, s.r.o., se sídlem Praha 6, Na Vypichu 2/117, PSČ 160 00, IČ: 25602039, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce: LA TORTURA s.r.o., se sídlem Praha 1, Ovocný trh 572/11, PSČ 110 00, IČ: 28965183, zastoupeného Mgr. Lukášem Troupem, LL.M., advokátem se sídlem Praha 2, Václavská 316/12, PSČ 110 00, vedené v insolvenční věci dlužníka jako incidenční spor pod sp. zn. 37 ICm 150/2011, o neúčinnost právního úkonu, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. února 2016, č.j. 37 ICm 150/2011-201 (KSBR 37 INS 398/2010)

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. února 2016, č.j. 37 ICm 150/2011-201 (KSBR 37 INS 398/2010), se v odstavcích II. a III. výroku r u š í a věc se v tomto rozsahu v r a c í soudu 1. stupně k dalšímu řízení. isir.justi ce.cz (KSBR 37 INS 398/2010)

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně (dále jen insolvenční soud ) shora označeným rozsudkem rozhodl, že řízení: 1) o určení, že platba, na jejímž základě dlužník Oděvní podnik, a.s. žalovanému Central Europe Credit, s.r.o. uhradil fakturu č. 20100404 na částku ve výši 141.123 Kč, je neúčinným právním úkonem a 2) o uložení povinnosti žalovanému vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 141.123 Kč a dále částku 1 Kč, vzniklou chybným součtem částek žalovaných faktur, se zastavuje (odstavec I. výroku), že žaloba, aby soud: 1) určil, že mandátní smlouva uzavřená dne 15.12.2009 mezi dlužníkem Oděvní podnik, a.s., a žalovaným Central Europe Credit, s.r.o. (dále jen mandátní smlouva ) je neplatným právním úkonem, 2) určil, že mandátní smlouva. je neúčinným právním úkonem, 3) určil, že platby, na jejichž základě dlužník Oděvní podnik, a.s. žalovanému Central Europe Credit, s.r.o. uhradil fakturu č. 20100303 na částku ve výši 171.946 Kč a fakturu č. 20100401 na částku ve výši 38.456 Kč jsou neúčinnými právními úkony a 4) uložil žalovanému vydat do majetkové podstaty dlužníka Oděvní podnik, a.s. částku ve výši 210.402,20 Kč, se zamítá (odstavec II. výroku) a zavázal žalobkyni zaplatit žalovanému na nákladech řízení 12.720 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupkyně žalovaného (odstavec III. výroku). Na základě provedených důkazů dospěl insolvenční soud k závěru, že žaloba byla podána včas, k tomu oprávněnou osobou, že v době uzavření mandátní smlouvy byl dlužník v úpadku, neztotožnil se však s názorem žalobce, že se jednalo o plnění dlužníka bez protiplnění ze strany žalovaného, případně že mandátní smlouva byla konstruována tak, aby žalovanému vznikl nárok na odměnu bez jakéhokoliv plnění, a lze tak smlouvu označit za neplatnou. S ohledem na předložený ceník mandatáře B4B INKASO s.r.o. nemá insolvenční soud cenu, k jejímuž poskytnutí se zavázal dlužník, za podstatně vyšší, než je cena obvyklá za stejné plnění. Jak vyplývá z vyjádření žalovaného a soudu je z jeho činnosti známo, dne 5. 3. 2010 bylo povoleno řešení úpadku reorganizací. Předmětné faktury č. 20100303 na částku 171.946 Kč a č. 20100401 na částku 38.456 Kč byly dlužníku doručeny dne 19. 3. 2010 a 8. 4. 2010 a byly v plném rozsahu dlužníkem uhrazeny. V podání ze dne 30. 6. 2010 požádal insolvenční správce-žalobce, aby žalovaný podal konečnou informaci o stavu mimosoudního vymáhání pohledávek dle mandátní smlouvy, jejich event. dobytnosti a stavu jejich rozpracování včetně pohledávek zahraničních a to tak, aby insolvenční správce mohl dále v této činnosti pokračovat a informovat věřitele, současně vyzval k vrácení všech podkladů poskytnutých pro účely vymáhání. Sám žalobce provedené úhrady nijak nezpochybňoval. Z uvedených důvodů insolvenční soud navržené další důkazy neprováděl a žalobu na určení neplatnosti, ev. neúčinnosti mandátní smlouvy a vydání poskytnutého (KSBR 37 INS 398/2010) plnění zamítl. Částka ve výši 0,20 Kč byla požadována zřejmě v důsledku chybného součtu. Návrh na určení neúčinnosti jednotlivých plateb insolvenční soud rovněž zamítl s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 531/2003 ze dne 2. 3. 2004, neboť výplata plateb je faktickou činností a nelze jí proto odporovat. O náhradě nákladů řízení insolvenční soud rozhodl v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 7 insolvenčního zákona),

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, které omezila toliko do odstavců II. a III. výroku, a namítala, že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání nezbytných skutečností, na základě provedených důkazů dospěl soud k nesprávným skutkovým zjištěním, rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalobkyně shledala, že z odůvodnění rozhodnutí především nevyplývá, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrocích rozsudku a není z něj zřejmé, o jaké důkazy, které byly provedeny, opřel soud svoje závěry, a to pokud jde o hodnocení skutkového stavu, tak co se týče právních závěrů soudu. Rozsudek soudu prvního stupně je tak dle názoru žalobkyně nepřezkoumatelný, neboť absentují obligatorní náležitosti odůvodnění napadeného rozhodnutí a právní hodnocení není podloženo vlastní kvalifikační úvahou soudu. K tomu žalobkyně v podrobnostech uvádí následující: Ustanovení § 157 odst. 2 občanského soudního řádu ukládá soudu prvního stupně, aby odůvodnění jeho rozsudku obsahovalo co do posuzovaného skutku určité náležitosti. Odůvodnění má tak (mimo jiné) obsahovat shrnutí vyjádření všech účastníků řízení, uvedení důvodů, proč soud neprovedl další navržené důkazy, vyložení toho, jak soud dospěl k jednotlivým skutkovým zjištěním včetně vyložení toho, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, a to zejména, jde-li o důkazy protichůdné. Jak bude níže uvedeno, napadený rozsudek se ve všech uvedených bodech předepsanému obsahu odůvodnění zpronevěřuje. Odůvodnění rozsudku postrádá v prvé řadě shrnutí vyjádření všech účastníků, když soud hovoří toliko o žalobě a vyjádření žalovaného, avšak opomíjí vyjádření vedlejšího účastníka na straně žalobce, který své vyjádření řádně podal a jehož stanoviska vyplývají i z protokolu z jednání před soudem ze dne 10.2.2016. Přitom např. soud pro svůj závěr o tom, že cena, k jejímuž poskytnutí se zavázal dlužník, není podstatně vyšší, než je cena obvyklá za stejné plnění, použil zřejmě důkaz předložený vedlejším účastníkem, což uvádí beze všech návazností a jakéhokoliv vysvětlení (viz níže). V odůvodnění rozsudku chybí spojitost mezi tvrzením žalobce, důkazy a jejich hodnocením, a pokud jde o tvrzení vedlejšího účastníka, není v rozhodnutí zmíněno vůbec, a proto jsou závěry soudu minimálně bez kontextu (KSBR 37 INS 398/2010) a visí ve vzduchu . Odůvodnění napadeného rozsudku působí v tomto směru krajně nepřesvědčivým dojmem. Z protokolu z jednání ze dne 10.2.2016 vyplývá, že soud prvního stupně zamítl provedení celé řady navržených důkazů. Ani v protokolu, ani v napadeném rozsudku však není uveden žádný důvod, proč soud prvního stupně takový postup zvolil. V napadeném rozsudku je pouze uvedena věta, že z uvedených důvodů soud navržené další důkazy neprováděl (str. 6 rozsudku). Této větě však toliko předchází pasáž, jejímuž významu žalobce nerozumí (viz níže. odst. IV. Neúplné zjištění skutkového stavu soudem) a z níž žádné důvody pro neprovedení dalších důkazů nevyplývají. Dle názoru žalobce tak rozsudek uvedení důvodů, proč nebyly další důkazy provedeny, postrádá. Soud prvního stupně během jednání, konaného dne 10.2.2016, provedl na návrh žalobce a vedlejšího účastníka celou řadu důkazů, avšak v napadeném rozsudku se o těchto důkazech ani v nejmenším nehovoří. Je tomu tak, pokud se jedná o důkazy navržené k prokázání úpadku dlužníka Oděvní podnik, a.s. (dále i jen dlužník ), zejména pokud jde o adekvátnost odměny žalovaného dle mandátní smlouvy ze dne 15.12.2009. V řízení byl mimo jiné proveden důkaz výňatku z internetové stránky žalovaného, výňatek z neoznačené smlouvy mandátní, prohlášení společnosti CREDIT MANAGEMENT, zápis z jednání prozatímního věřitelského výboru ze dne 30.3.2010, žádný z těchto provedených důkazů však opět nebyl do napadeného rozsudku nijak zahrnut, resp. soud prvního stupně z nich neučinil žádná skutková zjištění a neuvedl ani v nejmenším důvody tohoto postupu. V daném případě jde o velmi významný prvek sporu, protože právě těmito důkazy byla prokazována neadekvátnost odměny žalovaného. Soud prvního stupně však tyto důkazy ignoroval, nijak se s nimi nevypořádal a svůj závěr opřel toliko o mandátní smlouvu se společností B4B INKASO s.r.o. Lze tedy uzavřít, že soud prvního stupně bez jakéhokoliv zdůvodnění z napadeného rozsudku vytěsnil řadu provedených důkazů, přičemž velká část těchto důkazů přímo protiřečila skutkovým zjištěním, která soud prvního stupně přijal. V soudním sporu byly v podstatě dvě skutkové okolnosti, které byly klíčové pro právní kvalifikaci dle ust. § 240 insolvenčního zákona. První bylo skutkové tvrzení strany žalující, že smlouva byla konstruována jako faktické darování, když žalovanému vznikal nárok na odměnu bez toho, aby musel poskytnout jakékoli plnění. Druhou pak skutkové tvrzení žalobce o neadekvátnosti odměny žalovaného. Pokud jde o první skutkové tvrzení, soud prvního stupně pouze uvedl, že se skutkovým tvrzením neztotožňuje, ale už vůbec neuvedl proč a na základě jakých důkazů k tomuto skutkovému závěru došel. Co se týče druhého skutkové tvrzení, soud uvedl pouze to, že odměnu nemá za cenu podstatně vyšší, než byla cena obvyklá, a že k tomuto závěru došel na základě obsahu ceníku mandatáře B4B INKASO s.r.o. V této úvaze však chybí jakékoliv vypořádání se s provedenými důkazy, které hovoří ve prospěch opačného závěru (viz výše problém vytěsněných důkazů ). Navíc onen odkaz soudu prvního stupně na ceník je nedostatečně konkrétní (co konkrétně měl soud prvního stupně z ceníku (KSBR 37 INS 398/2010) za podstatné a do jaké konkrétní hodnotící myšlenky blíže nekonkretizovaný vstup z ceníku zahrnul). Dle názoru žalobce není řádné ani odůvodnění rozsudku po právní stránce. Dle soudní judikatury platí, že zásadně každé odůvodnění rozsudku musí obsahovat vlastní právě kvalifikační úvahu; nestačí tak například odkaz na zákonné ustanovení či na soudní rozhodnutí; soud musí v odůvodnění rozhodnutí uvést konkrétní myšlenku, uzpůsobenou konkrétnímu případu, z níž vyplývá, proč věc právně nekvalifikuje tak, jak mu některý z účastníků řízení navrhnul, resp. proč ji kvalifikuje jinak. Soud učinil závěry, na kterých je postaveno napadené rozhodnutí v předposledním odstavci odůvodnění (str. 5 a 6 napadeného rozsudku), kde se však věnuje převážně popisu skutkových okolností. Soud v tomto odstavci uvádí jisté dílčí skutkové okolnosti, a to převážně bez návaznosti na provedené důkazy, avšak absentuje návaznost aplikace právní normy na skutkové závěry a jakékoliv právní hodnocení. Soud toliko konstatoval, že se neztotožnil s názorem žalobce, že se jednalo o plnění dlužníka bez protiplnění ze strany žalovaného, případně, že mandátní smlouva byla konstruována tak, že žalovanému vznikl nárok na odměnu bez jakéhokoliv plnění a lze tak smlouvu označit za neplatnou, což je jediný, právní závěr soudu, který však postrádá jakéhokoliv odůvodnění. Vzhledem ke skutečnosti, že soud neodůvodnil závěry, na kterých postavil své rozhodnutí, tedy, že napadená mandátní smlouva není ani neplatná, ani neúčinná, je rozsudek nepřezkoumatelný. Je tedy zřejmé, že Napadený rozsudek ve skutkové a právní části odůvodnění nemůže ve světle ust. § 157 odst. 2 OSŘ obstát. IV. Neúplné zjištění skutkového stavu soudem Žalobce navrhl k prokázání svých tvrzení již v žalobě, navíc však ve svém vyjádření ze dne 9.2.2016 provedení důkazů, kterými hodlal prokázat vedle úpadku dlužníka zejména skutečnost, že mandátní smlouva dovolovala vzniknout nároku na plnění bez protiplnění dlužníka a že toto protiplnění žalovaný také skutečně neposkytl, dále pak tvrzení, že odměna sjednaná v mandátní smlouvě byla podstatně vyšší než obvyklá. Žalobce nedohledal v dokumentech dlužníka žádné listiny, doklady či zprávy, které by potvrzovaly, že by žalovaný uskutečňoval jakékoliv činnosti dle mandátní smlouvy. Tento závěr vyplynul též z forenzního auditu dlužníka a nestandardní byla i skutečnost, že smlouva s žalovaným byla uzavřena bez výběrového řízení. Vymáhání pohledávek mělo navíc probíhat za převážně dlouhodobými obchodními partnery a bonitními dlužníky, což je ve smyslu žalobních tvrzení bezesporu významné. Tyto a další skutečnosti hodlal žalobce v řízení prokázat. Všechny jím navržené důkazy byly řádně označené a žalobce uvedl, jaké tvrzení žalobce jimi má být postaveno najisto. Zejména žalobce hodlal prokázat, že pohledávky určené k vymáhání nebylo třeba vymáhat, že se jednalo o pohledávky za bonitními subjekty, že se jednalo o pohledávky nesplatné nebo s krátkou lhůtou po splatnosti, že žalovaný vůči dlužníkům z těchto pohledávek neučinil žádné kroky směřující (KSBR 37 INS 398/2010) k vymáhání a že uzavřená mandátní smlouva měla představovat fiktivní titul pro vyvedení peněz ze společnosti dlužníka. Dalšími navrženými důkazy (ze strany žalobce popřípadě vedlejšího účastníka), které soud neprovedl, mělo být prokázáno, že odměna žalovaného v dotčené době byla vyšší než obvyklá. Ačkoliv provedení navržených důkazů bylo důvodné, soud jejich provedení zamítl a opět tento závěr neodůvodnil. Neprovedení těchto důkazů pak má za následek neúplné zjištění skutkového stavu, což může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V. Nesprávná skutková zjištění Žalobce odvolání podává též z důvodu, že soud zjevně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. Ačkoliv závěry soudu nejsou jednoznačně čitelné, lze usuzovat, že soud dovodil, že insolvenční správce plnění žalovanému nebránil, neboť k němu došlo až po zahájení insolvenčního řízení. Soud vyšel ve svých závěrech zřejmě mimo jiné i z dopisu insolvenčního správce JUDr. Jaroslava Svobody ze dne 30.6.2010, který vyzval žalovaného k vrácení všech podkladů poskytnutých žalovanému pro účely vymáhání, přičemž z tohoto dopisu zřejmě uzavřel (jak vyplývá z předposledního odstavce odůvodnění rozsudku na str. 6), že sám žalobce provedené úhrady nijak nezpochybňoval. Pokud dlužník podklady (balíky pohledávek) žalovanému předal, šlo o jednání dlužníka v době, kdy měl, ačkoliv již bylo rozhodnuto o úpadku, dispoziční oprávnění. Nejen, že plnění na faktury bylo poskytnuto v období před prohlášením konkurzu, nýbrž navíc v době, kdy byl dlužník v reorganizaci (od 5.3.2010 do 2.5.2010). Úhrady faktur byly provedeny sice poté, co byl ustanoven insolvenční správce, nicméně v době, kdy byl dlužník, jak bylo řečeno, v reorganizaci, resp. byl v souladu s ust. § 330 IZ osobou s dispozičními oprávněními. V této době vykonával insolvenční správce pouze dohled nad činností dlužníka. Byl to tedy dlužník, kdo případně jednal s žalovaným a kdo platby žalovanému poskytl a insolvenční správce o těchto skutečnostech nemohl, resp. nemusel nic vědět, a to i když vykonával svoji funkci dohledu řádně. Zmíněný dopis je čistě plněním povinnosti insolvenčního správce, mimo jiné s odkazem na ust. § 253 odst. 2 insolvenčního zákona. Původní insolvenční správce podal žalobu v důsledku pochybného jednání na straně dlužníka, resp. za situace, kdy z pozice své funkce dbal o zachování majetkové podstaty. Tento jeho postup je pochopitelný, nikterak neobvyklý a zcela jistě správný. Navíc k okolnostem tohoto postupu navrhl žalobce i důkaz výslechem JUDr. Jaroslava Svobody. Zásadně nesprávná zjištění učinil soud v otázce přiměřenosti sjednané odměny. Z odůvodnění rozsudku žalobce dovozuje, že soud opřel své hodnocení této otázky, kdy shrnul, že odměna žalovaného nebyla podstatně vyšší než obvyklá, o mandátní smlouvu uzavřenou s jinou společností (B4B INKASSO s.r.o.), kterou navrhl k důkazům vedlejší účastník. Pokud jde o mandátní smlouvu společnosti B4B INKASSO s.r.o., z ní vyplývá, že odměna při vymožení tuzemských pohledávek do 6 měsíců po splatnosti činila 8 %, 12 % u všech ostatních tuzemských pohledávek více než 6 měsíců po splatnosti. Naproti tomu v mandátní smlouvě žalovaného činila (KSBR 37 INS 398/2010) odměna u malých pohledávek do 25.000 celých 25 % (bez toho, aby se rozlišovalo, zda jde o malé pohledávky za jedním a tímtéž dlužníkem, nebo za různými dlužníky). U malých pohledávek byla tedy odměna žalovaného více jako dvakrát vyšší než ve srovnávaném případě. Pokud jde o odměnu u pohledávek do 500.000 Kč do jednoho roku po splatnosti, tam odměna činila 10 %, tedy o 20 % vyšší než ve srovnávaném případě (materiálně v podstatě všechny pohledávky předané žalovanému nebyly starší 6 měsíců). V této souvislosti je na místě zdůraznit, že i 20 % navýšení na trhu inkasních agentur, kde vládne ostrá konkurence, není rozhodně nikterak nepodstatné. Je tedy zřejmé, že i jen ve srovnání s odměnami společnosti B4B INKASSO s.r.o. je skutkový závěr soudu prvního stupně o tom, že odměna žalovaného nebyla podstatně vyšší než obvyklá, nepřiléhavý. Je tedy zřejmé, že odměna žalovaného ve výši 25 %, resp. 10 % byla evidentně podstatně vyšší, než bylo obvyklé a opačný závěr soudu prvního stupně je nesprávný. VI. Nesprávné právní posouzení věci S ohledem na výše uvedené, lze k otázce právního hodnocení uvést v obecné rovině pouze to, že pokud by soud teoreticky vycházel pouze z důkazů, které provedeny byly, musel by dospět k závěru, že dlužník učinil právní úkon, jímž se zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo bez přiměřeného protiplnění. V tom důsledku došlo ke zkrácení možnosti uspokojení ostatních věřitelů, když majetková podstata byla zmenšena o plnění, které neoprávněně obdržel žalovaný. Vzhledem k tomu, že soud ve své podstatě subsumpci skutkového stavu pod právní normu neprováděl, ve výsledku však neúčinnost, resp. neplatnost mandátní smlouvy neshledal, lze uzavřít, že i právní hodnocení je vzhledem k ust. § 235 odst. 1 a § 240 insolvenčního zákona nesprávné. V zásadě jediné právní posouzení, které je v napadeném rozsudku přezkoumatelné a týká se napadených úkonů dlužníka, je právní posouzení soudu prvního stupně o tom, že napadené platby jsou faktické a nikoli právní úkony, a tudíž nemohou být předmětem napadení. K tomu žalobce uvádí, že toto právní posouzení je jednoznačně nesprávné. Zdejší soud opírá svůj právní názor o rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 531/2003 (nikdy nepublikováno v Zelené sbírce). Toto rozhodnutí (vydané v kontextu mimoinsolvenční odporovatelnosti dle ust. § 42a zákona č. 40/1964 Sb.) však na přítomný případ nedopadá a naopak je na místě aplikovat judikaturu, která se utvořila v souvislosti s insolvenční odporovatelností podle ust. § 235 a násl. insolvenčního zákona. Žalobce konkrétně odkazuje zejména na Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011 publikované v Zelené sbírce: Projev vůle, jím] dlužník plní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli, je právním úkonem ve smyslu ustanovení § 34 obč. zák., jelikož jde o projev vůle směřující k zániku povinnosti splnit dluh (závazek) . V tomtéž rozhodnutí pak také Nejvyšší soud ozřejmil vztah myšlenky v předchozím odstavci ke svému předchozímu rozhodnutí uplatňovanému zdejším soudem. (KSBR 37 INS 398/2010)

Tento vztah je následující: Odvolací soud nepochybil, jestliže v daných souvislostech shledal nepřiléhavým dovolatelův poukaz na obsah usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 531/2003. Oproti mínění dovolatele není ani jím citovaná pasáž tohoto usnesení rozporná se závěrem formulovaným v předchozím odstavci. Bez zřetele k tomu, že šlo o rozhodnutí zabývající se vadami žaloby procesního úkonu), jej cíleně nesměřovalo k výkladu ustanovení § 34 a § 42a obč. zák. v rovině hmotněprávní, totiž platí, že splněním dluhu (závazku) a tedy projevem vůle směřující k dluhu (závazku) [právním úkonem] není každý bankovní převod peněžních prostředků ani každý výběr peněžních prostředků v hotovosti nebo (v intencích zkoumaného usnesení) každý výběr peněžních prostředků z pokladny podnikatele . Lze tedy shrnout, že v režimu insolvenčního zákona lze odporovat platbám, pokud tyto platby představují projev vůle směřující k zániku závazku. O tom, že v přítomném případě napadené platby projev vůle směřující k zániku závazku společnosti dlužníka vůči žalovanému představovaly, není možné rozumně pochybovat. To vyplývá např. z toho, že součástí bankovních příkazů dlužníka byly jako variabilní symbol platby uvedeny čísla dotčených faktur, kterým žalovaný uplatnil u dlužníka svůj požadavek na zaplacení pohledávek (viz. výpisy z účtu dlužníka, které soud prvního stupně provedl jako důkaz). Dlužník tak zjevně chtěl dotčenými platbami plnit konkrétní pohledávky žalovaného, uplatněné dotčenými fakturami, a způsobit tak její zánik. Jinak řečeno, napadené platby byly právními úkony a bylo lze je žalobcem napadnout. Opačný právní závěr soudu prvního stupně je tak nesprávný. VII. Vzhledem k podanému odvolání do výroku rozsudku ve věci samé, podává žalobce odvolání i proti výroku o nákladech řízení, jako výroku navazujícímu. Navíc se žalobce domnívá, že soud nepostupoval při rozhodování v souladu s ust. § 93 odst. 3 občanského soudního řádu. S ohledem na výše uvedené žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek jak ve výrocích II. a III. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vzhledem k přechodnému ustanovení čl. II zákona č. 294/2013 Sb., je věc třeba i v současné době posoudit podle zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění po novele provedené zákonem č. 294/2013 Sb., účinné od 1.1.2014 (dále jen IZ), byť k zahájení incidenčního řízení došlo dne 24.1.2011; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, však zůstávají zachovány.

Insolvenční řízení ani řízení o incidenčním sporu vedeném v rámci insolvenčního řízení není řízením zahájeným podle občanského soudního řádu, ale podle insolvenčního zákona. V této věci se proto neuplatní (byť incidenční spor byl zahájen před 1.1.2014) přechodné ustanovení obsažené v části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a na odvolací řízení (KSBR 37 INS 398/2010)

se přiměřeně aplikují ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen o.s.ř.).

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekucí se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas, že obsahuje způsobilé odvolací důvody podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. c) (řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání nezbytných skutečností, písm. d) (řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, písm. e) (soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním) a písm. g) (rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci) o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 3 a odst. 5 o.s.ř.), učinil tak, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně nelze upřít důvodnosti.

Součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je i právo účastníka řízení na takové odůvodnění soudního rozhodnutí, které jasně a srozumitelně dává odpovědi na všechny skutkové a právně relevantní otázky, jež souvisejí s předmětem soudní ochrany, tj. s uplatněním nároků a obranou proti takovému uplatnění. Povinnost řádně a korektním způsobem odůvodnit rozhodnutí vyplývá rovněž z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a z judikatury soudů.

Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. soud v odůvodnění rozsudku uvede:

1. čeho se žalobce (navrhovatel) domáhá; 2. z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení); 3. stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv; 4. o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil; 5. proč neprovedl i další důkazy; 6. jaký učinil závěr o skutkovém stavu; 7. jak věc posoudil po právní stránce; (KSBR 37 INS 398/2010)

Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok odůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezován základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které, budou-li prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností, přičemž žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4696/2009).

Má-li být meritorně skončeno řízení vydaným rozsudkem (a nejde-li přitom o rozsudek pro uznání či zmeškání, resp. o rozsudek, který je přípustné stručně odůvodnit ve smyslu § 157 odst. 4 o. s. ř.), je zapotřebí, aby soud v důvodech svého rozhodnutí osvětlil zjištěný skutkový stav, který (logicky) musí vycházet, resp. být postaven na právně významných dílčích skutkových zjištěních. Jinak řečeno, zjištěný skutkový stav se skládá z dílčích skutkových zjištění, která soud čerpá povětšinou z provedených důkazů, pokud nevzal za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků, posléze vyúsťujících v závěr o skutkovém stavu věci. Jen v těch případech, kdy žalobce v důsledku mylného právního názoru odvozuje žalobou uplatněný (tvrzený) nárok ze skutkových tvrzení, která-i kdyby byla v řízení prokázána-by beztak nemohla být podřazena pod žádné (právní) pravidlo chování, neboť taková právní úprava v platném právním řádu absentuje, soud zpravidla neprovádí dokazování (neboť by bylo zcela zbytečné, neúčelné) a bez dalšího přistoupí k zamítnutí takto zjevně nedůvodné žaloby. Pokud výčet žalobcem tvrzených (právně významných) skutečností je naopak podřaditelný pod příslušné pravidlo chování (právní normu) a takové skutečnosti se žalobci v řízení podařilo prokázat, je nezbytné, aby soud, který podané žalobě vyhověl, v odůvodnění rozsudku ozřejmil právně významnou skutkovou část rozsouzené věci. Tato část se sestává z dílčích skutkových zjištění, které v souhrnu vytvářejí podklad pro soudem učiněný závěr o (celkovém) stavu věci, o skutkové právní větě, jež je povětšinou předvídána v hypotéze první normy, o jejíž aplikaci se v daném případě jedná. Výčet těchto dílčích skutkových zjištění není tedy ani nahodilý ani bezbřehý, ale představuje konkrétní skutková zjištění učiněná soudem z příslušných důkazních prostředků, která ve svém souhrnu vytvářejí materiální základ pro tvorbu závěru o skutkovém stavu věci (skutkové právní věty). Bez těchto skutkových zjištění soud nemůže přistoupit k tvorbě závěru o skutkovém stavu věci, přičemž bez závěru o skutkovém stavu věci nemá soud ani relevantního skutkového podkladu, který by mohl podrobit právně kvalifikačnímu posouzení. Zatímco prvně popsaný skutkový deficit ústí vždy v závěr o nepřezkoumatelnosti rozsudku, neboť absence dílčích skutkových zjištění na straně jedné a soudem zformulovaný závěr o skutkovém stavu věci na straně druhé je typickým znakem (projevem) tzv. souhrnného (souborného) skutkového zjištění, druhý popsaný skutkový deficit (KSBR 37 INS 398/2010)

(absence závěru o skutkovém stavu věci) nemusí vždy takovou nepřezkoumatelnost rozsudku zakládat. Bude tomu tak v těch situacích, kdy dílčí skutková zjištění ve spojení s právním posouzením věci umožní identifikovat skutkovou podstatu, jež byla soudem v daném případě právně kvalifikována, což povětšinou bude vyplývat právě z aplikovaného pravidla chování (právní normy) na rozsouzený případ.

Zákonný požadavek, aby soud v odůvodnění rozsudku stručně a jasně vyložil, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, tedy vyvolává potřebu, aby v důvodech rozhodnutí byl stručně a přehledně uveden z jednotlivých důkazních prostředků učiněný výčet dílčích (logicky na sebe navazujících) skutkových zjištění, jež v konečném důsledku spoluurčují, resp. vytvářejí skutkový základ rozsouzené věci. Teprve potom, kdy je takto skutková podstata projednané věci vylíčena, je namístě uvést, co vypověděli ostatní svědci nebo účastníci, a proč soud uvěřil důkazům dříve uvedeným a proč naopak neuvěřil důkazům z této druhé skupiny. Z odůvodnění rozsudku tudíž musí vyplývat, o jaké provedené důkazy se (skutkové) závěry soudu opírají. Nelze současně v této souvislosti přehlédnout, že podstatou zjištění skutkového stavu věci je úsudek soudce o tom, která z rozhodných, resp. pro posouzení věci významná skutková zjištění jsou pravdivá, tj. které z nich bude soudce považovat za prokázaná poznatky získanými provedením jednotlivých důkazů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 440/2001).

Ačkoliv rozsah prováděného dokazování zásadně určuje soud a účastníci nemají právní nárok na provedení jimi navržených důkazů, nezbavuje tato okolnost soud povinnosti, aby v odůvodnění rozsudku též náležitě vyložil, proč nakonec nebylo přistoupeno k dokazování, jak navrhoval ten který účastník. Jestliže totiž soud zcela tuto otázku ponechá bez povšimnutí [tedy ve svém rozhodnutí nevyloží, že např. dokazování by bylo nadbytečné, pak se povětšinou bude jednat o nepřezkoumatelné rozhodnutí, ledaže bude (např. v případě podaného odvolání) odvolacímu soudu zjevné, že jde o důkazy, jejichž provádění by bylo nadbytečné či neúčelné. V pochybnostech ovšem lze takovou okolnost vykládat k tíži přezkoumatelnosti rozsudku (srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 28.5.2009, sp. zn. III. ÚS 2110/07, v němž se mimo jiné uvádí, že porušením práva na spravedlivý proces může být rovněž to, že v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část faktů (skutečností), která v řízení vyšla najevo, tím spíše pokud byla účastníky řízení namítána, avšak obecný soud je nezhodnotil, aniž by (dostatečným způsobem).

Občanský soudní řád rovněž zakotvuje požadavek, aby soud v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku též uvedl, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci. Závěr o skutkovém stavu je logicky propojený souhrn (dílčích) skutkových zjištění z těch důkazů, z nichž soud čerpal předmětná skutková zjištění pro své rozhodnutí. (KSBR 37 INS 398/2010)

Rozsah těchto dílčích skutkových zjištění, resp. celkového závěru o skutkovém stavu věci se v podstatě musí krýt s rozsahem těch skutečností, které jsou z pohledu sledované (aplikované) právní normy zásadně významné. Zásadně významná skutečnost, resp. zásadně významné skutečnosti obsažené v právní normě vytvářejí skutkovou podstatu; při jejich existenci dochází ke vzniku, změně či zániku normou předvídaného (regulovaného) právního vztahu. Aby se odůvodnění rozsudku mohlo stát přesvědčivým aktem aplikace práva soudu, je (již z povahy věci) nezbytné, aby v něm byly uvedeny všechny zásadně významné skutečnosti, jakož i skutkový závěr, který z nich soud učinil a na nějž aplikoval příslušnou právní normu, anebo naopak vyloženo pro jaké důvody k takové aplikaci nepřistoupil.

Výčet skutečností zásadně významných pro právní posouzení věci se odráží v závěru o skutkovém stavu věci. Takový závěr přitom musí vycházet z dílčích a pro rozhodnutí ve věci samé zásadně významných skutkových zjištění. Jednotlivé prokázané skutečnosti (skutková zjištění) je tedy nezbytné promítnout do závěru o skutkovém stavu věci (do tzv. skutkové věty), který stručně a výstižně vyjadřuje skutkový stav věci (§ 153 odst. 1 o. s. ř.) a který je východiskem pro právní posouzení věci. Je tomu tak z toho důvodu, že pro závěr o skutkovém stavu věci je rozhodující vyhodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, popřípadě věrohodnosti, neboť to, jak vyznívá většina provedených důkazů, nic nevypovídá zejména o jejich věrohodnosti a pravdivosti, navíc výběr důkazů, které byly v řízení provedeny, může být ovlivněn nejen tím, jaký skutkový stav se opravdu odehrál, ale i působením dalších, často nahodilých okolností (srovnej např. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 6. 2004, sp. zn. 10 Co 830/2003, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1689/99, nebo ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 541/2008). Závěr o skutkovém stavu věci tedy slouží k lepší přehlednosti rozsudku v jeho skutkové části potud, že představuje (z dílčích skutkových zjištění logicky propojený) skutkový nález, k němuž soud nalézá příslušnou právní normu, kterou je třeba na takto zjištěný skutkový stav aplikovat. Jakkoliv samotná absence závěru o skutkovém stavu v odůvodnění rozsudku nebude zpravidla zakládat jeho nepřezkoumatelnost, jestliže skutkový závěr je odvoditelný z učiněných skutkových zjištění (dílčí skutková zjištění v souhrnu zcela jednoznačně implicite vedou ke skutkovému nálezu), požadavku řádného odůvodnění rozsudku ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. odpovídá, jestliže prokázané skutečnosti (skutková zjištění) jsou promítnuty do závěru o skutkovém stavu věci, který stručně a výstižně vyjadřuje zjištěný skutkový stav věci (§ 153 odst. 1 o. s. ř.), jenž je rozhodný pro právní posouzení věci.

Poté, co soud učiní dílčí skutková zjištění a zaujme závěr o skutkovém stavu věci, vyloží své úvahy při hodnocení důkazů, uvede, proč z ostatních provedených důkazů neučinil žádná zjištění, proč nepřistoupil k dalším v řízení navrženým důkazům, musí následně přistoupit k právnímu posouzení věci. Jde o to, (KSBR 37 INS 398/2010)

že po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů soud zjistil skutkový stav věci v takovém rozsahu, který je dostatečný pro vyhledání právní normy (pravidla chování), kterou je nezbytné na daný případ aplikovat. Protože žalobce ze zákona není povinen v žalobě uvádět i tzv. právní kvalifikaci jím tvrzených skutečností, musí si soud sám ujasnit, o jakou právní normu by se mělo jednat, resp. jaké pravidlo chování by mělo být použito, pokud by se skutková tvrzení, která ve své žalobě vylíčil žalobce, prokázala.

Právní posouzení je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení v odůvodnění rozsudku musí konkrétně poukázat na právní předpis, ze kterého soud své právní posouzení dovozuje. Nesprávná je pak praxe soudů, pokud se v odůvodnění omezí jen na citaci, nebo snad jen na označení konkrétního aplikovaného paragrafu příslušného právního předpisu, aniž by v odůvodnění učinily alespoň stručný výklad obsahu použitého právního předpisu v souvislosti s řešeným případem. Soud tedy v rámci právního posouzení v odůvodnění rozsudku vysvětlí, proč určitého zákonného ustanovení použil, ale zároveň také obsah použitého zákonného předpisu vyloží, a to zejména v tom smyslu, aby byl účastníky řízení pochopen především vztah mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením v řízení o projednávané věci a proč tedy logicky a zákonitě muselo být citovaného ustanovení použito (srov. Rozbor NJS z r. 1967).

Těmito postuláty se insolvenční soud neřídil a odvolací soud vnímá výhrady odvolatelky jako zcela důvodné. Insolvenční soud provedl řadu důkazů, avšak jejich jednotlivé vyhodnocení se týká zejména průběhu insolvenčního říze, příp. úpadku dlužníka, což sporné není. Ve vztahu k tvrzení o neplatnosti mandátní smlouvy ovšem hodnocení důkazů chybí, případně navržené důkazy provedeny nebyly, aniž jsou patrné důvody, v protokole o jednání nebylo zamítnutí důkazů rovněž odůvodněno. Soud se rovněž nijak nevypořádal s tvrzeními žalobkyně v žalobě, a v dalších podáních, naposledy ze dne 9.2.2016. Přijatý právní závěr pak není odůvodněn vůbec, takže zůstává ukryto, na základě jakého skutkového stavu soud vlastně přistoupil k aplikaci příslušné právní normy a jakými úvahami se řídil.

Rozsudek je z těchto důvodů zcela nepřezkoumatelný, proto odvolací soud rozhodnutí zrušil a vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Proto odvolací soud napadené rozhodnutí v jeho napadené části podle § 219a odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. zrušil a věc ve zmíněném rozsahu podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším průběhu bude insolvenční soud ctít procesní zásady shora vymezené, zjistí, který z navržených důkazů je pro rozhodnutí podstatný, tyto důkazy provede a veškerý skutkový stav vyhodnotí jednotlivě a ve vzájemných (KSBR 37 INS 398/2010) souvislostech, uvede, proč neprovedl důkazy ostatní a své úvahy pak vtělí do právních závěrů; současně se vypořádá s argumentací účastníků a se vším, co k věci vyšlo za řízení najevo.

Poučení: Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

V Olomouci dne 3. listopadu 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Renáta Hrubá předseda senátu