12 VSOL 79/2012-175
39 ICm 1103/2011 12 VSOL 79/2012-175 (KSBR 39 INS 10758/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Heleny Myškové ve věci žalobce a) Herbert anonymizovano , anonymizovano , bytem Schiffmuhlenstrasse 58, Wien, Rakousko, zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem Příkop 4, Brno, PSČ 604 12, žalobkyně b) Patricie anonymizovano , nar. 18.9.1979, bytem Pionýrská 750/24, 792 01, Bruntál 1, zastoupené JUDr. Petrem Dítě, LL.M., advokátem se sídlem 772 00 Olomouc, Horní náměstí 19, proti žalovanému Ing. Lukáši Nožičkovi, 625 00 Brno Spodní 22, insolvenčnímu správci dlužníka GH NERA, s.r.o., IČ: 634 90 650, se sídlem Dolní Česká 345/32, Znojmo, zastoupenému Mgr. Radovanem Indrou, advokátem se sídlem Čechyňská 16, 602 00 Brno, o vyloučení věcí z majetkové podstaty dlužníka, rozhodl o odvolání žalobce a) a žalobkyně b), proti rozsudku Krajského soudu v Brně vyhlášenému dne 23.4.2012, č. j. KSBR 39 INS 10758/2010-C2-15, 39 ICm 1103/2011-69, (KSBR 39 INS 10758/2010)

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se p o t v r z u j e.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na nákladech odvolacího řízení 10.600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta jeho právního zástupce.

Odůvodnění:

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Brně zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali vyloučení nemovitostí, a to budovy č. e. 400, v obci Lančov, na pozemku-st. parcela č. 2932/35, zapsané na LV č. 389, vedeném u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Znojmo, budovy bez č. p./č. e.-průmyslový objekt, na pozemku-parcela č.1914/3 a pozemku-parcela č. 1914/3, v katastrálním území Mikulov na Moravě, zapsané na LV č. 2468, vedeném u katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Mikulov (dále jen předmětné nemovitosti ) z majetkové podstaty dlužníka GH NERA spol. s r.o. a zavázal žalobce k úhradě náklady řízení ve výši 9.900,-Kč k rukám jeho právního zástupce ve lhůtě 3 dnů ode dne právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku uvedl zjištění ze shodných tvrzení účastníků o doručení vyrozumění o soupisu předmětných nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka, kupních smluv, uzavřených mezi dlužníkem a žalobci formou notářského zápisu dne 29.4.2008 (nemovitosti v k. ú. Mikulov) a dne 4.7.2008 (nemovitosti v k. ú. Lančov) a obsahu spisů, vedených Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 1 Nc 12/2007 a 1 Cm 286/2007. Po posouzení zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že: A) Žaloba, kterou podal od dlužníka odlišný subjekt, je včasná, podaná proti pasivně legitimované osobě, a nemovitosti jsou i nadále sepsány v majetkové podstatě dlužníka. B) Kupní smlouvy, uzavřené mezi žalobci a dlužníkem dne 29.4.2008 a dne 4.7.2008, jsou absolutně neplatnými právními úkony, protože byly uzavřeny v době, kdy bylo účinné soudem vydané předběžné opatření, kterým bylo dlužníku uloženo zdržet se veškerých úkonů, vedoucích ke zcizení nemovitého majetku v jeho vlastnictví. K absolutní neplatnosti smluv musí soud přihlížet z úřední povinnosti a je nade vší pochybnost , že žalobci se (KSBR 39 INS 10758/2010)

vlastníky předmětných nemovitostí nestali a stát nemohli, nepřísluší jim proto žádá vlastnická, držební ani jiná práva k nemovitostem, což nemůže změnit ani zápis v katastru nemovitostí, kterým neplatnost úkonu nebyla konvalidována, či argumentace žalobců zrušením omezení ze strany orgánů činných v trestním řízení. Omezení plynoucí z předběžného opatření soudu zavazovalo žalobce i dlužníka a žalobcům vlastnické právo k předmětným nemovitostem nesvědčí. Proto nejsou dány skutečnosti, odůvodňující jejich vyloučení z majetkové podstaty dlužníka

Proti tomuto rozsudku podal každý z žalobců odvolání.

Žalobce a) namítal, že soud prvního stupně provedené důkazy nesprávně posoudil a vyvodil nesprávné právní závěry, navíc neprovedl navržené důkazy k otázce dobré víry žalobce při nabývání nemovitostí. Proto je podle něj napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. V odvolání odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11.5.2011, sp. zn. II. ÚS 165/11 a argumentoval tím, že převodní smlouvu sepsal notář, který žádnou překážku převodu neshledal. Žalobce a) se dovolával obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 Cm 286/2007 ve znění usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 29.9.2009 . Tvrdil, že žalovaný zařadil nemovitosti do majetkové podstaty nesprávně a nerespektoval jím provedené investice, k čemuž soud žádné dokazování neprovedl, stejně jako neprovedl dokazování zprávou od Zemského soudu v Klagenfurtu, u něhož bývalá jednatelka dlužníka vypověděla, že nikdy nepodepsala plnou moc k uplatnění pohledávky 12 mil. Kč do konkursního řízení , což je dle žalobce a) skutečnost stěžejní, neboť pak by se jednalo o trestný čin, fiktivní situace skutkového stavu . Proto bude podle něj třeba vyžádat zprávu o šetření policie ČR. V doplnění odvolání se žalobce a) ztotožnil s odvolacími námitkami žalobkyně b) a žádal, aby odvolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby jej změnil tak, že žalobě bude vyhověno.

Žalobkyně b) v odvolání vytýkala soudu prvního stupně nesprávnost jeho názoru, že s ohledem na § 76d o.s.ř. je nadbytečné se dobrou vírou žalobců zabývat, proto je podle ní napadený rozsudek nepřezkoumatelný, neboť dobrá víra je dle současné judikatury vyšších soudů zásadní. Ústavní soud (viz jeho nález ze dne 11.5.2011, sp. zn. II. ÚS 165/11) se logicky zastává nových nabyvatelů, kteří nemohou při koupi nemovitosti tušit jakoukoliv levárnu . Pokud Ústavní soud poskytuje ochranu nabyvatelům, kteří nemovitosti nabyli od nevlastníka, tím spíše je ji třeba poskytnout žalobcům, kteří ji v dobré víře nabyli od vlastníka, který porušil zákaz zavazující jen jeho samotného, neboť názor soudu, že zákaz vyslovený předběžným opatřením zavazoval i žalobce, je nesprávný. Předběžné opatření zaniklo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18.12.2008,č.j. 1 Cm 286/2007-89 ve znění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29.9.2009, sp. zn. 8 Cmo 72/2009 a je otázkou, zda při nevyhovění návrhu ve věci samé nezanikne předběžné opatření s účinky ex tunc . Dobrou víru žalobců potvrzuje nejen to, že předběžné (KSBR 39 INS 10758/2010) opatření nebylo evidováno v katastru nemovitostí, ale i to, že se obrátili při sepisu převodní smlouvy na notáře. Zařazení nemovitostí do majetkové podstaty je vůči žalobcům šikanózní, vydáním předběžného opatření a na ně navazujícího rozhodnutí Policie České republiky (později rovněž zrušeného) vznikla žalobcům škoda (kterou však ve lhůtě neuplatnili). Další škody jim vznikly investováním nemalých prostředků do nemovitostí. Jak žalobci zjistili z rozhovoru s jednatelem dlužníka Reinholdem Zeggem, dlužníkův úpadek neměl být vůbec zjištěn, protože do řízení přihlášené pohledávky jsou fiktivní, což dokládá výpověď Dkfm. Helmuta Rattenbergera u Zemského soudu v Klagenfurtu v řízení sp. zn. 2 UCg 74/06y. Proto se žalobci vynasnaží dosáhnout nápravy podvodně vyvolaného úpadku podáním trestního oznámení, případně obnovou řízení. V obsáhlém doplnění odvolání ze dne 11.9.2012 žalobkyně b) uvedla, že nemovitosti žalobci nabyli v dobré víře, jejich cenu uhradili a o předběžném opatření nevěděli, protože úpadce je neinformoval a jeho vydání nebylo evidováno v katastru nemovitostí. Soud žalobce nevyzval k doplnění tvrzení a důkazů ve smyslu § 118a o.s.ř. a z tohoto důvodu je řízení u soudu prvního stupně postiženou vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Svá tvrzení žalobkyně b) však doplňuje tak, že dosud nebyl do příslušného katastru nemovitostí soudem zaslán stejnopis usnesení o nařízení předběžného opatření, proto nebylo možno zákaz zcizování nemovitostí zjistit a odkazuje na zásadu materiální publicity zápisů v katastru nemovitostí a z toho plynoucí ochrany nabytých práv. V této souvislosti opětovně argumentovala nálezem Ústavního soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, podle kterého osobě, která učinila právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence, musí být v materiálním státě poskytována ochrana. Namítala, že soud přehlédl podstatnou skutečnost, že v této věci se jedná o nabytí věci od vlastníka, nikoli nevlastníka, proto se soud měl dobrou vírou zabývat a bez dalšího nešlo jeho dobrou víru odmítnout. Usnesení o nařízení předběžného opatření, vydané dne 4.5.2007 pod č.j. 1Nc 12/2007-31, podle jejího názoru trpí vadami, které způsobují jeho nicotnost a materiální nevykonatelnost. Usnesení nestanoví lhůtu, ve které má jeho navrhovatel podat návrh ve věci samé, ani jaký návrh má podat (ten má přitom být zřejmý již z návrhu na předběžné opatření). Navrhovatel předběžného opatření, společník dlužníka s obchodním podílem ve výši 45%, v návrhu na vydání předběžného opatření argumentoval zneužitím hlasovacích práv ostatních společníků. Uvedl, že se domáhá vyslovení neplatnosti valné hromady, a žádal o vydání předběžného opatření proto, že jednáním společníků by mohl být ohrožen výkon rozhodnutí. Soud však při vydání předběžného opatření dospěl k závěru, že pro vydání předběžného opatření není rozhodující důvod tvrzené neplatnosti usnesení valné hromady dlužníka konané dne 1.3.2007, ale způsob a doba uzavření kupní smlouva k jiným nemovitostem dlužníka. Podle žalobkyně a) měl být ve vztahu k předběžnému opatření podán zcela jiný návrh ve věci samé než návrh na vyslovení valné hromady dlužníka, konané dne 1.3.2007. V předběžném opatření lhůta k podání návrhu ve věci samé stanovena nebyla, proto podle žalobce marně uplynula zákonná lhůta pro jeho podání dle § 261a o.s.ř. (tři dny od právní moci usnesení o nařízení předběžného opatření) a předběžné opatření zaniklo, bez (KSBR 39 INS 10758/2010) ohledu na jeho nevykonatelnost a nicotnost, nejpozději dne 25.6.2007 podle § 77 odst. 1, písm. a) o.s.ř. Kupní smlouvy ze dne 29.4.2008 a 4.7.2008 nemohou být absolutně neplatnými úkony, protože předpokládané soudní řízení mělo být zahájeno v jiné věci než o neplanosti valné hromady dlužníka dne 1.3.2008 z důvodu přehlasování navrhovatele předběžného opatření. Z těchto důvodů žalobkyně b) v odvolacím řízení žádala změnu napadeného rozsudku tak, že odvolací soud žalobě vyhověl, případně jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný s odvoláním žalobkyně b), respektive důvody v jeho doplnění ze dne 11.9.2012, nesouhlasil. Namítal, že žalobkyně b) v řízení před soudem prvního stupně netvrdila, že důvodem dobré víry žalobců bylo to, že kupní smlouvy sepisoval notář a nebylo jim známo, že na nemovitostech váznou právní vady, neboť předběžné opatření nebylo zapsáno v katastru nemovitostí. Rovněž netvrdila, že uhradila kupní cenu nemovitostí, což žalovaný zpochybňuje. Tato její nová tvrzení nejsou dle žalovaného přípustná. Námitka nedostatku poučení dle § 118a o.s.ř. není důvodná, protože tato povinnost soudu nevznikla. Provedené důkazy o vydání předběžného opatření postačovaly pro rozhodnutí o věci, protože ani dobrá víra nemohla vést k nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Napadený rozsudek proto není překvapivý. Žalovaný vyjádřil přesvědčení, že žalobkyně b) v době podpisu kupních smluv věděla o vydaném předběžném opatření, o čemž svědčí nestandardní podmínky o způsobu úhrady kupní ceny, která měla být hrazena ve splátkách v hotovosti před podpisem smluv. Žalovaný však do současnosti plnění ze smluv do podstaty neobdržel. Dobrá víra samotná podle žalovaného nezaloží vlastnické právo, může být pouze důvodem oprávněné držby nevlastníka, vedoucí k nabytí vlastnictví vydržením. Žalovaný odkázal na reakci Nejvyššího soudu na oběma žalobci citovaný nález Ústavního soudu, v rozhodnutí ze dne 26.9.2012 sp. zn. 30 Cdo 1587/2011, podle které dosavadní rozhodovací činnost obecných soudů a Nejvyššího soudu především neumožňují mechanicky převzít dosud argumentačně nepodložený závěr o možnosti nabytí nemovité věci od nevlastníka nabyvatelem jednajícím v dobré víře mimo zákonem předvídané případy a přistoupit tak ke změně své judikatury. Podle žalovaného není rozhodné, zda kupní smlouva byla uzavřena s vlastníkem či nevlastníkem, rozdíl je pouze v důvodu její absolutní neplatnosti (§ 37 či § 39 občanského zákoníku). Závěry žalobkyně b) o neplatnosti či nicotnosti předběžného opatření jsou dle žalovaného chybné, navíc jeho navrhovatel dne 21.5.2007 podal návrh o neplatnost usnesení valné hromady dlužníka, která vyslovila souhlas s prodejem i předmětných nemovitostí. Řízení podle § 131 obchodního zákoníku může být zahájeno i bez návrhu a zákon sám stanoví lhůtu k jeho podání, proto nebylo třeba k podání návrhu v předběžném opatření stanovit lhůtu duplicitně. Názor žalobkyně b), že navrhovatel předběžného opatření byl povinen podat návrh ve věci do tří dnů od právní moci o jeho nařízení podle § 261a o.s.ř. je zcela nesprávný, neboť toto ustanovení upravuje lhůtu vykonatelnosti, pokud není stanovena samotným rozhodnutím. Žalovaný odmítl, že účinky předběžného opatření zanikly dříve než v roce 2009. Obě kupní smlouvy jsou neplatné pro rozpor se zákonem, navíc se jednalo o právní úkony, kterými došlo k úmyslnému zkrácení (KSBR 39 INS 10758/2010) věřitelů dlužníka. Proto žalovaný v odvolacím řízení navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ, se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas a obsahuje odvolací důvody podle ust. § 205 odst. 2 písm. c), d) a g) o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), zčásti opakoval dokazování a po té dospěl k závěru, že napadený rozsudek je třeba potvrdit.

Zjištění soudu prvního stupně o uzavření kupních smluv mezi dlužníkem a žalobci dne 29.4.2008 a dne 4.7.2008 a jejich formě, stejně jako jeho zjištění ze spisů Krajského soudu v Brně sp. zn. 1Nc 12/2007 a sp. zn. 1Cm 286/2007, uvedená v odůvodnění napadeného usnesení jsou správná a odvolací soud na tato odkazuje. Nad jejich rámec odvolací soud zjistil: -ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 1Nc 12/2007, že dne 4.5.2007 byl u tohoto soudu podán návrh na vydání předběžného opatření, kterým se jeho navrhovatel domáhal vůči dlužníku vyslovení zákazu dispozic s nemovitostmi do doby pravomocného rozhodnutí o návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady dlužníka, konané dne 1.3.2007. Předběžným opatření navrhovatel sleduje zamezit zamítnutí návrhu na vyslovení neplatnosti valné hromady z důvodu dle § 131 odst. 3, písm. b) obchodního zákoníku, a tím je dána potřeba zatímní úpravy po dobu řízení o vyslovení neplatnosti valné hromady. Soud návrhu na vydání předběžného opatření vyhověl usnesením 1Nc 12/2007-31 ze dne 4.5.2007, které bylo dlužníku doručeno uložením dne 21.5.2007 (dle § 50c odst. 4 o.s.ř.) a zástupci navrhovatele předběžného opatření dne 9.5.2007. Podle obsahu spisu nebyl stejnopis usnesení doručován příslušnému katastrálnímu úřadu (§ 76c odst. 3 o.s.ř.). Odvolání dlužníka ze dne 14.8.2007 proti usnesení o nařízení předběžného opatřeníbylo pro opožděnost odmítnuto usnesením soudu č.j. 1Nc 12/2007-55 ze dne 20.8.2007. -z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. září 2009, č.j. 8 Cmo 72/2009-121, odvolací soud zjistil, že jím bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18.12.2008, č.j. 1 Cm 286/2007-89, kterým byl zamítnut návrh Dkfm. Helmuta Rattenbergera na vyslovení neplatnosti usnesení mimořádné valné hromady dlužníka konané dne 1.3.2007, přijatého pod bodem č. 4. Programu. K námitce navrhovatele, že usnesení valné hromady bylo přijímáno v rozporu s nařízeným předběžným opatřením odvolací soud uvedl, že v době, kdy bylo rozhodnutí valnou hromadou přijato, ještě (KSBR 39 INS 10758/2010)

společnosti nebylo zakázáno provádět dispozice s jejím majetkem. Usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci 7.12.2009.

Podle § 76f odst. 1 o.s.ř. právní úkon, který byl učiněn tím, pro něhož je výrok vykonatelného usnesení o nařízení předběžného opatření závazný, je neplatný, jestliže jím byla porušena povinnost uložená vykonatelným usnesením o nařízení předběžného opatření.

Podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku, výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Skutkový stav věci zjištěný dokazováním, provedeným soudy obou stupňů, posoudil odvolací soud následovně:

1. Dne 4.5.2007 vydal Krajský soud v Brně usnesení o nařízení předběžného opatření, kterým dlužníku uložil zdržet se veškerých úkonů, vedoucích ke zcizení nemovitého majetku v jeho vlastnictví, včetně nemovitostí, jejichž vyloučení z majetkové podstaty je předmětem tohoto řízení. Toto usnesení není nicotným a nevykonatelným úkonem, jak tvrdí žalobce v odvolání. Z jeho výroku zcela jasně vyplývá, jakou povinnost soud dlužníku ukládá. Dle návrhu na vydání předběžného opatření se jeho navrhovatel domáhal zatímní úpravy poměrů účastníků proto, aby zabránil zamítnutí svého návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady dlužníka, konané dne 1.3.2007, z důvodu dle § 131 odst. 3, písm. b/ obchodního zákoníku (zásahu do práv dobrověrných nabyvatelů nemovitostí dlužníka). Jestliže soud jeho návrhu vyhověl je nepochybné, že věcí samou je vyslovení neplatnosti valné hromady dne konané 1.3.2007, které bylo zahájeno dne 21.5.2007. Námitky žalobce, že věcí samou mělo být řízení o jiné věci, než řízení o vyslovení neplatnosti usnesení uvedené valné hromady dlužníka důvodné nejsou (k tomu srovnej rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.8.2012, sp. zn. 21 Cdo 1708/2011, dostupný na webových stránkách tohoto soudu). Účinky předběžného opatření nastaly jeho doručením dlužníku dne 21.7.2007 (§ 76d písm. b/ o.s.ř.) a zanikly dle § 77 odst. 1, písm. b) o.s.ř. právní mocí rozhodnutí, kterým nebylo návrhu ve věci samé vyhověno, tedy dne 7.12.2009. Úvaha žalobkyně b), že pokud byl návrh ve věci samé zamítnut, nelze vyloučit zánik účinků předběžného opatření ex tunc (od samého počátku, tedy zpětně ), není případná, protože situaci, kdy je návrhem na nařízení předběžného opatření způsobena újma, předvídá úprava v § 75a o.s.ř. Námitka žalobkyně b), se kterou se ztotožnil žalobce a), že v usnesení není stanovena lhůta k podání návrhu ve věci samé, proto je nicotné a nevykonatelné nemůže být důvodná již proto, že lhůtu pro podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady stanoví zákon. Ke zcela totožným závěrům ostatně dospěl odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 6.12.2012, 39 ICM 1167/2011 12 VSOL 65/2012-118 (KSBR 39 INS 10758/2010), který byl vydán ve skutkově obdobné věci, týkající se převodu jiných nemovitostí. (KSBR 39 INS 10758/2010)

2. Účinky předběžného opatření omezovaly smluvní volnost dlužníka a bránily v platném zcizení nemovitostí, tedy i v uzavření platné kupní smlouvy k nim (viz rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2.5.2000, sp. zn. 18 Co 18/2000, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9, ročník 2000, pod č. 59, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.6.2012, sp. zn. 21 Cdo 2368/2011, dostupný na webových stránkách tohoto soudu). Kupní smlouvy, uzavřené mezi dlužníkem a žalobci dne 29.4. 2008 a dne 4.7.2008, jsou absolutně neplatnými právními úkony. Na jejich neplatnosti nemůže nic změnit ani to, že byly uzavřeny ve formě notářských zápisů (§ 62 a násl. zák. č. 358/1992 Sb.), neboť forma právního úkonu nemá pro závěr o jeho neplatnosti pro rozpor se zákonem podle § 39 občanského zákoníku žádný význam.

3. Pro případ neplatnosti smlouvy se odvolací námitky obou žalobců koncentrovaly na otázku významu dobré víry při uzavírání smluv. Jak vyplývá z žaloby, žalobci dobrou víru při nabývání nemovitostí tvrdili již od počátku řízení, byť jí odůvodňovali odkazem na názor odvolacího soudu v rozhodnutí, kterým bylo potvrzené zamítavé usnesení soudu prvního stupně ve věci vyslovení neplatnosti valné hromady konané dne 1.3.2007, a zrušením zajištění nemovitostí dle § 79d odst. 7 trestního řádu. Až v odvolání uvedli, že o nařízeném předběžném opatření nevěděli. Z obsahu spisu o jeho nařízení přitom nevyplývá, že by jeho stejnopis byl zaslán katastru nemovitostí.

4. Soud prvního stupně uzavřel, že smlouvy byly uzavřeny v době, kdy bylo účinné předběžné opatření se kterým byly v rozporu, proto jsou absolutně neplatné a žalobcům na jejich základě nevzniklo vlastnické právo, což nemůže být konvalidováno ani zápisem žalobců jako vlastníků v příslušném katastru nemovitostí. Z uvedeného (implicite) vyplývá, že podle soudu prvního stupně ani dobrá víra žalobců při nabývání nemovitostí nemůže napravit to, že neplatnými smlouvami nenabyli vlastnictví a jejich dobrou vírou se není třeba skutkově zabývat. Odvolací námitka, že pokud soud žalobce nepoučil dle § 118a o.s.ř. k doplnění tvrzení o existenci dobré víry, jedná se o vadu postupu soudu, která mohla mít za následek nesprávné posouzení věci, by mohla být důvodná jen v případě, že tento názor soudu prvního stupně není správný.

5. Podle názoru odvolacího soudu však tento názor soudu prvního stupně správný je, což ostatně vyplývá i z jeho výše zmiňovaného rozsudku ze dne 6.12.2012, 39 ICM 1167/2011 12 VSOL 65/2012-118 (KSBR 39 INS 10758/2010) ve skutkově obdobné věci. Oba žalobci argumentovali názorem Ústavního soudu, který v nálezu ze dne 11.5.2001, sp. zn. II. ÚS 165/2011 který v nálezu ze dne 11.5.2001, sp. zn. II. ÚS 165/2011 vyslovil závěr, že osobě, která učinila určitý právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný stav, navíc potvrzený údaji z veřejné státem vedené evidence, musí být v materiálním právním státě poskytována ochrana (shodný závěr vyslovil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13.8.2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11). Oba tyto nálezy se vztahují k posuzování nabytí vlastnictví od nevlastníka (KSBR 39 INS 10758/2010) v situaci, kdy předchůdce nabyvatele se vlastníkem nemovitostí nestal, a naznačují možnost prolomení zásady, že nikdo nemůže na druhého převést více práv, než sám má. Skutkově se jednalo o řetězené převody , kdy v pořadí druhý nabyvatel, který byl jen domnělým vlastníkem, převedl nemovitosti na třetího nabyvatele, jehož dobrou vírou se soudy při nabytí vlastnického práva dostatečně nezabývaly. Na názor Ústavního soudu v nálezu sp. zn. II. ÚS 165/11 reagoval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 1. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 4280/2009, v němž vyslovil názor, že mimo vydržení a způsob dle § 486 občanského zákoníku nelze od nevlastníka nabýt vlastnické právo k věci. V této věci se však skutkově jedná o nabytí vlastnictví od vlastníka nemovitostí, jehož smluvní volnost byla omezena soudním rozhodnutím, což ani ve zmiňovaných nálezech Ústavního soudu řešeno není. Jak vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, k překonání principu, že nelze nabýt vlastnictví na základě neplatné smlouvy, dosud nedošlo (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.9.2010, sen. zn. 30 Cdo 250/2009, rovněž rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.12.2009, sen. zn. 31 Odo 1424/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2010 pod č. 56/2010). Rozdílnost situace, kdy pozdější převodce nenabyl vlastnické právo proto, že právní titul, na jehož základě se tak mělo stát, byl absolutně neplatný, od situace, kdy právní titul, na jehož základě pozdější převodce nabyl vlastnické právo, po převodu nemovitostí na třetí osobu odpadl, vysvětlil rovněž Ústavní soud již v nálezu ze dne 1.8.2006, sp. zn. II. ÚS 349/03 v něž uvedl, že: Ochrana, již poskytuje nabyvateli dobrá víra, není takové intenzity, aby zabránila vlastníku nemovitosti účinně uplatňovat své absolutní právo. Pokud zápis v katastru nemovitosti neodpovídá skutečnosti, má tato převahu nad katastrem . S názorem žalobce, který argumentuje tím, že nabyl vlastnictví od vlastníka a pokud se princip dobré víry prosadí při převodech nemovitostí od nevlastníka, tím spíše by se měl prosadit při převodech od vlastníka (argumentum a minori ad maius) se odvolací soud neztotožnil. Při posuzování nabývání vlastnictví absolutně neplatnou smlouvou se plně uplatní ústavní princip ochrany vlastnického práva a touto smlouvou nebyl založen věcněprávní vztah mezi jejími účastníky. V této věci byly kupní smlouvy, na základě kterých měli žalobci nabýt vlastnictví nemovitostí absolutně neplatné dle § 76f odst. 1 o.s.ř. a i kdyby při jejím uzavření žalobci jednali v dobré víře, že převodu nebrání žádná právní překážka, při současné právní úpravě nabývání vlastnického práva by jejich dobrá víra mohla být právně významná jen pro závěr o oprávněné držbě věci, která podmiňuje nabytí vlastnictví vydržením (§ 134 občanského zákoníku). Tento způsob nabytí vlastnictví předmětných nemovitostí však žalobci ani netvrdili (a s ohledem na lhůtu dle § 134 odst. 1 občanského zákoníku by ani úspěšně tvrdil nemohli). Pro závěr o jejich vlastnictví nemovitostí není významná a ni otázka tvrzených investic do nemovitostí, ani případná úhrada jejich kupní ceny (§ 451 a násl. občanského zákoníku).

6. Zcela bez právního významu je námitka žalobce a) o tom, že úpadek dlužníka byl vyvolán uměle fiktivní pohledávkou jeho věřitele Dkfm. Helmuta Rattenbergera. V tomto incidenčním sporu, jehož předmětem je vyloučení nemovitostí, nelze (KSBR 39 INS 10758/2010) zkoumat úpadek dlužníka (v situaci, kdy již byl pravomocně zjištěn). Proto soud prvního stupně postupoval správně, když nečinil zjištění ze zprávy o průběhu jednání u Zemského soudu v Klagenfurtu, kterou žalobce a) hodlal prokázat fiktivnost úpadku dlužníka, kterou k důkazu provedl. Právně nevýznamný je i odkaz na odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. září 2009, č.j. 8 Cmo 72/2009-121 v němž odvolací soud uvedl, že dne 1.3.2007, kdy bylo přijato v uvedeném řízení posuzované usnesení valné hromady dlužníka, nebylo dlužníku zakázáno provádět dispozice s majetkem. Rozhodné datum pro omezení jeho převodů je až vykonatelnost usnesení o předběžném opatření.

Z výše uvedeného plyne, že v řízení nebylo prokázáno vlastnictví žalobců k předmětným nemovitostem, neboť k jejich nabytí neplatnou smlouvou nedošlo. Odvolací soud, podle jehož názoru je napadený rozsudek ve výroku o věci samé i ve výroku o nákladech řízení věcně správný, jej proto podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř., právo na jeho náhradu má úspěšný žalovaný, kterému vznikly náklady ve výši 10.600 Kč. Tyto náklady sestávají z odměny jeho zástupce za řízení v jednom stupni ve výši 10.000 Kč podle § 8 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění platném od 1.3.2012 (čl. II. vyhl. č. 64/2012 Sb.) a dvou paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč (vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu, § 14 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Proto odvolací soud žalované zavázal k jejich náhradě, lhůtu k plnění a platební místo pro jejich úhradu určil dle § 16o odst. 3 a § 149 o.s.ř.

P o u č e n í : Proti výroku I. tohoto rozsudku n e n í dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky, prostřednictvím Krajského soudu v Brně dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1, písm. c/, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Proti výroku II. tohoto rozsudku n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 6. prosince 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu