12 VSOL 77/2015-126
38 ICm 381/2013 12 VSOL 77/2015-126 (KSOS 38 INS 18916/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Vojtěcha Brhla a Mgr. Martina Hejdy v právní věci žalobkyň a) Ing. Libuše Dobré, se sídlem v Opavě, Masarykova 39, PSČ 746 01, jako insolvenční správkyně dlužnice Marie Schwablíkové, zastoupené Mgr. Petrem Pešatou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Přívozská 10, PSČ 702 00 a žalobkyně b) Marie Schwablíkové, bytem v Opavě-Kylešovicích, Bílovecká 914/48, PSČ 747 06, proti žalovanému UniCredit Leasing CZ, a. s., se sídlem v Praze 4-Michli, Želetavská 1525/1, PSČ 140 10, identifikační číslo 15886492, zastoupenému Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 33, PSČ 110 00, o popření vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 38 ICm 381/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice Marie Schwablíkové, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 38 INS 18916/2012, rozhodl o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.10.2014, č. j. 38 ICm 381/2013-55, KSOS 38 INS 18916/2012, takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. m ě n í tak, že se u r č u j e , že žalovaný má za dlužnicí Marií Schwablíkovou pohledávku (KSOS 38 INS 18916/2012) ve výši 89.254,04 Kč z titulu smlouvy o finančním leasingu č. 1501927078 ze dne 18.8.2010.

Ve zbylé části, tedy pokud se žalobkyně domáhaly určení, že žalovaný nemá za dlužnicí Marií Schwablíkovou pohledávku v další částce 50.828,74 Kč, se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě (dále jen insolvenční soud ) určil, že žalovaný má za dlužnicí Marií Schwablíkovou pohledávku ve výši 17.640 Kč uplatněnou v insolvenčním řízení dlužnice vedeném pod sp. zn. KSOS 38 INS 18916/2012 přihláškou podanou dne 1.11.2012, které bylo spojeno s insolvenčním řízením sp. zn. KSOS 38 INS 18847/2012 (výrok I.), dále určil, že žalovaný nemá za dlužnicí Marií Schwablíkovou pohledávku ve výši 140.082,78 Kč uplatněnou v insolvenčním řízení dlužnice vedeném pod sp. zn. KSOS 38 INS 18916/2012 přihláškou podanou dne 1.11.2012, které bylo spojeno s insolvenčním řízením sp. zn. KSOS 38 INS 18847/2012 (výrok II.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni a) na náhradě nákladů řízení částku 555 Kč (výrok III.) a ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovaným nepřiznal žádnému z nich právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

Po stránce skutkové dospěl insolvenční soud k závěru, že žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení dlužnice pohledávku ve výši 157.722,78 Kč jako pohledávku vykonatelnou na základě rozhodčího nálezu vydaného Mgr. Lenkou Koláčkovskou dne 20.4.2012, č. j. 0248/2012, z titulu nákladů finančního vypořádání spojeného s předčasným ukončením smlouvy o finančním leasingu ze dne 18.8.2010 včetně příslušenství. Pohledávka sestávala z jistiny 112.396 Kč, nákladů řízení 38.018,25 Kč a úroků z prodlení dle rozhodčího nálezu ke dni rozhodnutí o úpadku ve výši 7.308,53 Kč. Zařazena byla na přezkumné jednání jako vykonatelná a jako vykonatelná byla také přezkoumána. Pohledávku popřela insolvenční správkyně i dlužnice z důvodu neexistence závazku, když smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká a proto neplatná pro rozpor s dobrými mravy, dále nebylo doloženo vyúčtování předčasného ukončení leasingové smlouvy, smlouva o finančním leasingu ani cena odebraného předmětu leasingu. Dále insolvenční soud uvedl, (KSOS 38 INS 18916/2012)

že žalobkyně b) a žalovaný uzavřeli dne 18.8.2010 smlouvu o finančním leasingu, na základě které bylo žalobkyni b) pronajato osobní vozidlo Kia Ceed. Z důvodu prodlení žalobkyně b) s úhradou pravidelných splátek žalovaný vozidlo dne 13.4.2011 odebral a následně od smlouvy odstoupil v souladu s článkem 9 Všeobecných obchodních podmínek (dále jen VOP ). Odstoupení bylo doručeno žalobkyni b) do vlastních rukou dne 20.5.2011. Dle znaleckého posudku Ing. Petra Sedláka činila výchozí cena vozidla k datu 13.9.2010 částku 329.000 Kč a obvyklá cena k datu 30.5.2011 částku 201.310 Kč včetně DPH. Podle finančního vyrovnání ukončil žalovaný předčasně smlouvu z důvodu jejího podstatného porušení a žalobkyně b) mu dluží splátky a pojištění ke dni předčasného ukončení smlouvy ve výši 27.608 Kč, smluvní pokutu 251.788 Kč a náklady na zhotovení znaleckého posudku 1.000 Kč (celkem 280.396 Kč). Od této částky odečetl cenu odebraného vozidla (168.000 Kč). Nedoplatek konečného finančního vyrovnání činí 112.396 Kč a žalobkyně b) byla vyzvána k jeho úhradě nejpozději do 16.11.2011.

Při posouzení platnosti sjednané rozhodčí doložky dospěl insolvenční soud k závěru, že výběr osoby rozhodce byl dán jednoznačně stranou žalující a ze seznamu rozhodců vedeném při České leasingové a finanční asociaci, která není stálým rozhodčím soudem ve smyslu § 13 zákona o rozhodčím řízení. Výběr osoby rozhodce byl dohodnut z neurčitého okruhu osob a není jednoznačným a transparentním určením osoby rozhodce ad hoc. Rozhodčí doložka je tedy v této oddělitelné části neplatná podle § 39 občanského zákoníku pro rozpor s § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, rozhodce Mgr. Koláčkovská neměla pravomoc k vydání rozhodčího nálezu, který tak nezaložil žádné právní účinky a pohledávka žalovaného není vykonatelná. Dále se insolvenční soud zabýval námitkami, pro které žalobkyně popřely jednotlivé pohledávky žalovaného. Mezi účastníky bylo nesporné, že dlužnice dluží tři leasingové splátky a pojistné. Proto má žalovaný za dlužnicí pohledávku ve výši 17.640 Kč, která se sestává z měsíčních splátek ke dni odstoupení, když splátka leasingu činila 3.975,60 Kč s DPH. Žalovaný má také pohledávku na úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 16.563 Kč (3 x 5.521 Kč) za období od 2.12.2012 do rozhodnutí o úpadku (3.10.2012), když bylo prokázáno, že dlužnice se ocitla v prodlení s úhradou částky 16.563 Kč nejpozději ode dne 2.12.2011. Insolvenční soud rovněž zdůraznil, že žalovaný se nedostavil bez omluvy k jednání nařízenému na den 22.10.2014, ačkoliv byl řádně a včas předvolán. Soud tedy nemohl žalovaného poučit podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) o povinnosti doplnit důkazní návrhy ke svým tvrzením, když doposud provedeným dokazováním nebyla prokázána tvrzení žalovaného o existenci jeho pohledávky za dlužnicí ve výši 157.722,78 Kč. Podle konečného finančního vyrovnání požadoval žalovaný po dlužnici smluvní pokutu 251.788 Kč, náklady na zhotovení znaleckého posudku 1.000 Kč, dlužné splátky a pojištění ke dni předčasného ukončení smlouvy 27.608 Kč a od tohoto součtu (částky 280.396 Kč) odečetl cenu odebraného předmětu smlouvy (168.000 Kč). Během řízení vyvstala potřeba doplnit skutková tvrzení v tom smyslu, jak žalovaný dospěl k částce 251.788 Kč. Tedy, aby konkrétně uvedl, za jaké porušení právní (KSOS 38 INS 18916/2012) povinnosti, z jaké částky a při jaké výši byla smluvní pokuta vypočtena a kdy se stala splatnou. Bylo také namístě poučit žalovaného o doplnění skutkových tvrzení a doplnění důkazních návrhů ve vztahu k požadovaným nákladům na zhotovení znaleckého posudku, k částce 27.608 Kč a k tomu, jak dospěl k výši ceny odebraného vozidla, když ze znaleckého posudku vyplývá, že znalec stanovil obvyklou cenu vozidla částkou 201.310 Kč včetně DPH. Insolvenční soud rozhodl na základě listinných důkazů, ze kterých dovodil, že pohledávka ve výši 140.082,78 Kč nemohla být přiznána proto, že žalovaný neunesl povinnost tvrzení a povinnost důkazní ve vztahu k takto uplatněné pohledávce. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že obě žalobkyně byly ve sporu plně úspěšné. Žalobkyni a) přiznal náhradu cestovného k jednání dne 24.10.2014 a žalobkyni b) žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly.

Výslovně proti výrokům II., III. a IV. tohoto rozsudku podal žalovaný odvolání. Tvrdil, že insolvenční soud překročil meze § 199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ ), když přehodnocoval právní závěr rozhodce o tom, že má na základě platné rozhodčí smlouvy pravomoc ve věci rozhodnout. Pohledávka byla přezkoumána jako vykonatelná a insolvenční soud nebyl oprávněn tento stav jakkoliv měnit. Vykonatelnost pohledávky nezpochybňovaly ani žalobkyně. Pokud žalobkyně a) měla za to, že pohledávka je nevykonatelná, měla ji jako nevykonatelnou přezkoumat a vyzvat žalovaného k doplnění, popřít pohledávku, vyrozumět žalovaného o popření a poučit ho o jeho právu podat incidenční žalobu. Dále uvedl, že posouzení absolutní platnosti rozhodčí doložky je otázkou právní, která je řešena v každém rozhodčím řízení. Podle § 199 odst. 2 IZ přitom důvodem popření vykonatelné pohledávky nemůže být jiné právní posouzení. Na podporu svých tvrzení odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17.2.2011, sen. zn. 29 NSČR 28/2009. I v případě, že by postup insolvenčního soudu byl v souladu s právem, žalovaný se neztotožňuje s tím, že závěr o nevykonatelnosti pohledávky převrací břemeno tvrzení a břemeno důkazní zcela na žalovaného. Podle § 199 IZ je žalobcem insolvenční správce a žalovaným věřitel. Toto procesní postavení nelze převracet v závislosti na závěru o vykonatelnosti přihlášené pohledávky. Pokud tedy žalobkyně tvrdily, že smluvní pokuta je neplatná, měl je soud vyzvat k upřesnění tvrzení, aby bylo zřejmé, v čem konkrétně spatřují rozpor s dobrými mravy.

Dále žalovaný tvrdil, že insolvenční soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci tím, že účastníky vyzval k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a postupoval v rozporu s § 114a odst. 1 o. s. ř. S ohledem na přípis soudu ze dne 6.5.2014 měl žalovaný za to, že osvědčení skutkového stavu a rozhodnutí ve věci je možno učinit pouze na základě již doložených tvrzení a důkazů. Takový závěr je však v rozporu s obsahem rozsudku. S poukazem na § 114a odst. 1 o. s. ř. žalovaný uvedl, že insolvenční soud měl připravit jednání tak, aby bylo možno rozhodnout při jediném jednání, tedy zejména vyzvat žalovaného k doplnění tvrzení a důkazů. (KSOS 38 INS 18916/2012)

Na základě postupu insolvenčního soudu neměl žalovaný žádného rozumného důvodu předpokládat, že soud překročí rámec § 199 odst. 2 IZ. Postup soudu a napadený rozsudek lze označit za překvapivý. Závěrem poznamenal, že jeho neúčast na soudním jednání byla způsobena tím, že při stěhování kanceláře jeho právního zástupce došlo ke ztrátě záznamu o nařízení jednání. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

U jednání odvolacího soudu žalovaný doplnil, že insolvenční soud mohl s ohledem na doloženou vykonatelnost pohledávky přezkoumávat přihlášenou pohledávku pouze v nákladech rozhodčího řízení, které představují 38.018,25 Kč. Pohledávka z titulu smluvní pokuty ve výši 251.788 Kč je představována 69 splátkami po 3.975,60 Kč měsíčně za dobu od 5.12.2011 do konce splátkového kalendáře, tedy do 5.8.2017. K tomu odkázal na článek 4 VOP a dále uvedl, že celková částka smluvní pokuty by činila 274.000 Kč, avšak žalovaný je solidní a tuto částku odúročuje. Navrhl, aby odvolací soud rozhodl tak, že žalovaný má za dlužnicí pohledávku v celkové výši 119.704,25 Kč, přičemž v této výši je již započtena částka 17.640 Kč, o které rozhodl insolvenční soud výrokem I.

Žalobkyně a) namítala, že insolvenční soud postupoval správně, pokud přezkoumával rozhodčí nález. Takto byl povinen postupovat, neboť otázka, zda pohledávka je vykonatelná či nevykonatelná, byla pro další řízení zásadní. Správně také odkázal na závěry velkého senátu Nejvyššího soudu. Důvodná není ani námitka o překvapivosti rozsudku. Žalovaný byl k soudnímu jednání řádně předvolán a poučen o koncentraci řízení. To, že se nedostavil, lze přičítat pouze k jeho tíži. Pohledávka žalovaného je od počátku neurčitá, což se týká zejména požadavku na úhradu smluvní pokuty. Navrhl napadený rozsudek potvrdit a odvolání zamítnout.

Žalobkyně b) souhlasila s napadeným rozsudkem, který považovala za správný. Uvedla, že leasingová smlouva byla uzavřena dne 18.8.2010, avšak fyzicky bylo vozidlo předáno až dne 12.9.2010. Doba užívání vozidla činila 7 měsíců. Kupní cena, za kterou žalovaný následně odebrané vozidlo prodal, je spekulativní a nízká. Od žalovaného neobdržela finanční vyrovnání, přestože mu sdělila novou adresu. Za zcela správný považovala závěr insolvenčního soudu o neplatnosti rozhodčí doložky.

Insolvenční řízení ani řízení o incidenčním sporu vedeném v rámci insolvenčního řízení není řízením zahájeným podle občanského soudního řádu, ale podle insolvenčního zákona. V této věci se proto neuplatní (byť incidenční spor byl zahájen před 1.1.2014) přechodné ustanovení obsažené v části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a na odvolací řízení (KSOS 38 INS 18916/2012) se přiměřeně aplikují ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2014.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a obsahuje odvolací důvody podle § 205 odst. 2, písm. c) a g) o. s. ř., přezkoumal rozsudek insolvenčního soudu v napadených výrocích II., III. a IV., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 205, § 212, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, byť z jiných, než žalovaným tvrzených důvodů.

Insolvenční soud učinil správná zjištění ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. KSOS 38 INS 18916/2012, z kupní smlouvy/smlouvy o finančním leasingu č. 1501927078 ze dne 18.8.2010, ze všeobecných obchodních podmínek UniCredit Leasing CZ, a.s. ze dne 18.8.2010, ze znaleckého posudku Ing. Petra Sedláka, z fotokopie velkého technického průkazu vozidla, z odstoupení od smlouvy ze dne 4.5.2011, včetně doručenky, z konečného finančního vyrovnání ze dne 1.11.2011 a z rozhodčího nálezu č. 248/2012 ze dne 20.4.2012. Na základě těchto zjištění dospěl ke správným skutkovým závěrům. Proto je možno v zájmu stručnosti odkázat na tato zjištění a závěry insolvenčního soudu uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku na straně čtvrté, třetí odstavec shora až na straně šesté, poslední odstavec. Ostatně skutkový stav věci žádný z účastníků nezpochybňoval.

Ve vztahu k popření pohledávky žalovaného se stalo zásadní otázkou, od jejíhož zodpovězení je nutno odvíjet další úvahy, to, zda na pohledávku žalovaného je třeba pohlížet jako na pohledávku vykonatelnou či nevykonatelnou.

Žalovaný tvrdil, že pohledávka ve výši 157.722,78 Kč ze smlouvy o finančním leasingu je pohledávkou vykonatelnou, neboť byla přiznána pravomocným a vykonatelným rozhodčím nálezem. Toto tvrzení žalovaného má oporu v doloženém rozhodčím nálezu. Pohledávka byla zařazena na přezkumné jednání a také přezkoumána jako pohledávka vykonatelná. Ke své argumentaci, že insolvenční soud již nemohl přezkoumávat vykonatelnost pohledávky, poukázal žalovaný na znění § 199 odst. 2 IZ. Namítal, že toto ustanovení brání tomu, aby insolvenční soud zkoumal platnost rozhodčí doložky a rozhodčího nálezu. K této žalovaným předestřené otázce se již opakovaně vyjádřil Nejvyšší soud (například v usnesení ze dne 30.9.2014, sp. zn. 29 ICdo 18/2012, nebo rozsudku ze dne 30.9.2014, sp. zn. 29 ICdo 28/2012). Podle Nejvyššího soudu, ustanovení § 199 odst. 2 IZ nebrání insolvenčnímu soudu zabývat se otázkou pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu z pohledu (ne)platnosti sjednané rozhodčí doložky. Nemožnost popřít vykonatelnou pohledávku z důvodu jiného právního posouzení věci se totiž vztahuje k pohledávce jako takové a nikoli k posouzení, zda rozhodčí nález, jímž bylo rozhodnuto o sporné pohledávce, byl vydán subjektem nadaným pravomocí k takovému rozhodnutí. Z uvedeného plyne, že insolvenční soud postupoval správně, pokud se nejprve zabýval otázkou vykonatelnosti žalovaným přihlášené pohledávky. (KSOS 38 INS 18916/2012)

V dané věci byla rozhodčí doložka obsažena přímo v leasingové smlouvě (nikoliv ve smluvních podmínkách), neurčuje však přímo rozhodce, ale odkazuje na seznam rozhodců vedený právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem (Českou leasingovou a finanční asociaci, což je zájmové sdružení právnických osob), Dále stanoví, že řízení bude přednostně písemné a bude se řídit pravidly stanovenými v dokumentech vydaných touto právnickou osobou. Přitom rozhodčí doložka, která odkazuje při určování osoby rozhodce na pravidla osoby, která není rozhodčím soudem, je neplatná bez ohledu na to, zda jde o spotřebitelský smluvní vztah. Rozhodčí nález vydaný dle takové rozhodčí doložky není exekučním titulem. Insolvenční soud v této souvislosti správně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.7.2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012. Jedná se o usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, které bylo uveřejněno pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (R 92/2013). V něm Nejvyšší soud uzavřel, že v případě, kdy rozhodčí nález vydal rozhodce, jenž k tomu neměl podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc, nejde o titul způsobilý k nařízení soudního výkonu rozhodnutí (exekuce). Kdyby již byl soudní výkon rozhodnutí (exekuce) nařízen, musí být soudní výkon rozhodnutí (exekuce) v každém jeho stádiu pro nepřípustnost zastaven podle § 268 odst. 1, písm. h) o. s. ř., jakmile soud zjistí (dodatečně) nedostatek pravomoci rozhodce, který nález vydal. Touto judikaturou byly také překonány závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí ze dne 17.2.2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, na které poukazoval žalovaný.

Lze tedy uzavřít, že insolvenční soud dospěl ke správnému závěru, že pohledávka žalovaného nesdílí režim pohledávky vykonatelné. Z uvedených zjištění a závěrů vyplývá i správnost názoru insolvenčního soudu, že bylo na žalovaném (jako věřiteli), aby v tomto řízení prokázal oprávněnost svých tvrzených dílčích pohledávek. K tomu žalovaný namítal, že u vykonatelné pohledávky nelze přenášet důkazní břemeno na žalovaného. Při posuzování této námitky je třeba vyjít z toho, že v insolvenčním zákoně je výslovně upravena jen situace, kdy v průběhu sporu o určení pohledávky vyjde najevo, že pohledávka popřená jako nevykonatelná, je ve skutečnosti pohledávkou vykonatelnou. V takovém případě musí žalovaný (popírající insolvenční správce nebo dlužník) prokázat důvod popření, jako by šlo o řízení o žalobě popírajícího správce dle § 199 IZ. Insolvenční zákon neobsahuje srovnatelnou úpravu pro případ, kdy v průběhu řízení vyjde najevo, že pohledávka, která byla přezkoumána jako vykonatelná, je ve skutečnosti pohledávkou nevykonatelnou. Je-li však možné v řízení zkoumat otázku vykonatelnosti pohledávky, je nutno tomuto postupu přisoudit také určitý smysl (aby posuzování vykonatelnosti nebylo nadbytečné). Protože pohledávku již nelze doložit exekučním titulem, musí věřitel uvést skutkové okolnosti, na kterých je existence pohledávky založena. Proto lze uzavřít, že věřitel (v dané věci žalovaný) musí existenci tvrzené pohledávky prokázat stejně, jako by pohledávka byla přezkoumána jako nevykonatelná. (KSOS 38 INS 18916/2012)

Ani další odvolací námitku žalovaného ústící v závěr o překvapivosti rozsudku i postupu insolvenčního soudu, nepovažuje odvolací soud za důvodnou. V dané věci insolvenční soud usnesením ze dne 6.5.2014 vyzval účastníky, aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení písemně vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez jednání. Žalovaný v podání ze dne 9.6.2014 s rozhodnutím bez jednání souhlasil. Žalobkyně se k výzvě soudu nevyjádřily, ale s ohledem na připojenou doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. se jejich souhlas předpokládal. Insolvenční soud tedy měl souhlas všech účastníků s rozhodnutím bez jednání. Následně nařídil jednání na den 24.10.2014 a předvolání k tomuto jednání doručil všem účastníkům. Žalovanému, který se k jednání se bez omluvy nedostavil, bylo doručeno k rukám jeho advokáta dne 8.9.2014.

V odvolání žalovaný namítal, že předpokládal, že insolvenční soud rozhodne na základě předložených důkazů a pokud dospěl k jinému názoru, měl žalovaného vyzvat k doložení důkazů ještě před jednáním. K uvedenému lze jen poznamenat, že insolvenční soud žalovaného k doložení některých důkazů (leasingové smlouvy a smluvních podmínek) vyzval písemně, přičemž žalovaný tyto doklady doložil. V postupu insolvenčního soudu, který původně sdělil žalovanému i žalobkyním, že ve věci je možné rozhodnout bez jednání pouze na základě listinných důkazů, a posléze jednání ve věci nařídil, o čemž spravil všechny účastníky řízení (doručením předvolání k jednání), nelze spatřovat vadu, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jak tvrdil žalovaný. Žalovaný si mohl (a měl) dovodit, že například některá z žalobkyň nesouhlasí s rozhodnutím věci bez jednání nebo že insolvenční soud změnil náhled na věc (že k rozhodnutí postačují předložené listinné důkazy).

Důvodná není ani námitka žalovaného, že insolvenční soud nepřipravil jednání tak, aby bylo možno rozhodnout při jediném jednání (§ 114a odst. 1 o. s. ř.). Tvrdil, že pokud jej insolvenční soud písemně nevyzval k doložení důkazů, vyloučil tím možnost rozhodnout na jednom jednání. Ustanovení § 114a o. s. ř. ovšem nestanoví neměnné pravidlo, že je nutno rozhodnout po jediném jednání. Z hlediska procesní ekonomie je sice žádoucí, aby proběhlo pokud možno jen jediné soudní jednání, avšak v obecné rovině není ani nehospodárný postup soudu, který by prováděl více jednání, než by bylo při optimálním vedení řízení nutné, takovou vadou řízení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí.

Nepřítomnost žalovaného na jednání dne 24.10.2014 ovšem vyloučila možnost, aby byl na jednání poučen o nutnosti doplnit svá tvrzení a o nutnosti doložit další důkazy k prokázání svých tvrzení. Pokud tedy insolvenční soud uzavřel, že svou neúčastí u jednání se žalovaný zbavil možnosti poskytnutí poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., je tento závěr správný. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle § 118a o. s. ř. proto, že se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, nebyl soud oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a nebyl ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (KSOS 38 INS 18916/2012)

(viz závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.5.2010, sp. zn. 30 Cdo 3970/2008, usnesení ze dne 24.3.2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009 nebo rozsudku ze dne 23.5.2012, sp. zn. 32 Cdo 2528/2010). K námitce žalovaného o překvapivosti vydaného rozsudku odvolací soud uvádí, že svou neúčasti na jednání se žalovaný také připravil o možnost namítat překvapivost rozhodnutí.

Po posouzení odvolacích námitek lze uzavřít, že žádná z žalovaným snesených námitek není důvodná. Odvolací soud však není vázán odvolacími důvody, proto přistoupil k přezkoumání závěru insolvenčního soudu o tom, zda důkazy, které žalovaný navrhl, jsou dostatečné k prokázání jeho pohledávky.

Žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení dlužnice Marie Schwablíkové pohledávku z titulu předčasného ukončení smlouvy o finančním leasingu a s tím spojeného finančního vypořádání. Šlo o leasing osobního automobilu, který byl ukončen odstoupením ze strany žalovaného. Jistina tvořila 157.722,78 Kč a měla představovat smluvní pokutu sestávající ze všech zbývajících leasingových splátek, které nebyly splatné ke dni porušení smlouvy, nárok na úhradu pohledávek vzniklých před ukončením smlouvy, nárok na náhradu škody a nákladů vzniklých v souvislosti s porušením povinností dlužníka (náklady spojené s vymáháním pohledávky a zpeněžením předmětu financování). Podrobnější rozpis pohledávky je obsažen ve finančním vyrovnání ze dne 1.11.2011, dle kterého činil dluh na pojistném, splátkách a nákladech inkasní kanceláře 27.608 Kč, smluvní pokuta ve výši dosud nesplacených částek 251.788 Kč, náklady na posudek 1.000 Kč a náhrada škody 16.333 Kč. Od částky bylo odečteno 168.000 Kč jako cena odebraného předmětu leasingu a výsledná částka představovala 112.396 Kč.

Z leasingové smlouvy lze vyčíst, že jedna splátka činila 3.975,60 Kč (není přímo vyčíslena, ale je uvedeno, že činí 1,0579 % z kupní ceny, která činí 375.800 Kč včetně DPH). Ve smlouvě je odkaz na pojistné, které zajišťuje pronajímatel; ročně činí 13.153 Kč (havarijní) a 5.392 Kč (povinné ručení), což je 18.545 Kč ročně, resp. 1.545,40 Kč měsíčně, neboť z čl. 3 smlouvy vyplývá, že se platí měsíčně spolu se splátkami leasingu. Měsíční splátky (nájemné a pojistné) tedy činily 5.521 Kč.

Dlužnice byla v době ukončení leasingové smlouvy v prodlení se splácením tří splátek. Insolvenční soud tedy přiznal žalovanému pohledávku ve výši 16.563 Kč (3x 5.521 Kč) a úroky z prodlení 7,75 % od 2.12.2011 do rozhodnutí o úpadku. Výrokem I. rozsudku určil, že žalovaný má za dlužnicí pohledávku ve výši 17.640 Kč a toto rozhodnutí nebylo napadeno odvoláním.

Největší část žalovaným uplatněné pohledávky představují budoucí splátky, které byly v době ukončení smlouvy dosud nesplatné. Insolvenční soud dovodil, že obecně tyto splátky požadovat lze (odkázal na několik rozhodnutí Nejvyššího (KSOS 38 INS 18916/2012) soudu), ale žalovaný svůj nárok neprokázal. S tímto závěrem odvolací soud nesouhlasí.

V bodu 4. VOP k leasingové smlouvě je obsaženo ujednání, podle kterého v případě porušení leasingové smlouvy nájemcem některým ze způsobů uvedených v bodu 9.1. je pronajímatel oprávněn a nájemce je povinen zaplatit pronajímateli smluvní pokutu ve výši všech zbývajících leasingových splátek dle splátkového kalendáře, které nebyly splatné ke dni porušení smlouvy nájemcem . Podle odvolacího soudu z celého kontextu bodu 4. VOP plyne, že mezi žalovaným a dlužnicí nebyla sjednána smluvní pokuta, jelikož znění tohoto ujednání nenasvědčuje tomu, že úmysl stran směřoval k ujednání sankční povahy, jímž smluvní pokuta svou podstatou je. Z textu ujednání je naopak zřejmé, že jeho smyslem a účelem je dosažení náhrady ušlého zisku (tzn. náhrady škody ve formě ušlého zisku).

V posuzované věci je třeba vycházet ze závěrů přijatých velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 13.1.2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, který byl uveřejněn pod číslem 24/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ačkoliv v leasingové smlouvě ani ve VOP není ujednání o tom, že by se od závazku nájemce měla odečítat cena odebraného předmětu leasingu, je nutno takto postupovat, aby se předešlo bezdůvodnému obohacení pronajímatele. V dané věci žalovaný odečetl obvyklou cenu předmětu leasingu (nikoli výtěžek z prodeje). Obvyklá cena předmětu leasingu činila k září 2011 částku 168.000 Kč bez DPH (dle smluvních podmínek mohl věřitel naúčtovat 7 % z ceny určené znaleckým posudkem jako náklady zpeněžení; 7 % z ceny 201.310 Kč činí 14.091,70 Kč, což po odečtení od ceny určené znalcem vychází na 187.218,30 Kč a DPH při sazbě DPH 20 % činí 33.551,67 Kč). Délka leasingu činila 84 měsíců, první splátka měla být zaplacena 5.9.2010, vozidlo bylo odebráno po 8 měsících. Doplaceno tedy mělo být 76 splátek. Jedna měsíční splátka činí 3.975,60 Kč včetně DPH. V budoucnu splatné splátky jsou nárokovány ve výši 251.788 Kč. To představuje 76 splátek po 3.313 Kč (což je splátka, od které je rovněž odečteno DPH).

K námitce žalobkyně b), že cena vozidla měla být vyšší, když pořizovací cena činila 375.800 Kč a vozidlo bylo odebráno po 8 měsících užívání, lze uvést, že směšuje cenu s DPH (pořizovací cena) s cenou bez DPH (cena odečítaná), což nepoměr opticky zvyšuje (pořizovací cena bez DPH činila 313.167 Kč). Přitom je obecně známou skutečností, že cena použitého auta prudce klesá. Pokles ceny o 150.000 Kč po 89 měsících používání není nereálný.

Tvrzení žalobkyně b), že znalecký posudek byl zpracován až k září 2011, nemá oporu v provedeném dokazování, neboť znalecký posudek č. 606-05/11 byl vyhotoven ke dni 30.5.2011 a žalovaný odstoupil od leasingové smlouvy v dubnu 2011. Časová návaznost je tedy zcela zřejmá. (KSOS 38 INS 18916/2012)

V návaznosti na výše uvedená zjištění a úvahy lze uzavřít, že žalovanému je možno kromě částky 17.640 Kč (výrok I. rozsudku) přiznat pohledávku v další výši 89.254,04 Kč (251.788 Kč-168.000 Kč = 83.788 Kč, k tomu úrok z prodlení od 1.12.2011 do 3.10.2012, tj. za 308 dní, v sazbě 7,75 % p. a., což činí 5.466,04 Kč).

Pokud jde o další nároky uplatněné žalovaným, odvolací soud shodně s insolvenčním soudem dospěl k závěru, že tyto nebyly prokázány. Předně žalovaný v přihlášce pohledávky uplatňoval jako jistinu rovněž poplatek za rozhodčí řízení 5.606,25 Kč a náklady za zastoupení v rozhodčím řízení 32.412 Kč. Ty jsou ovšem příslušenstvím pohledávky a rozhodčí nález byl posouzen jako neplatný. Dále jako příslušenství uplatnil úrok z prodlení (což příslušenství je), ale uplatnil jej i z nákladů vymáhání, tj. z příslušenství, což nelze.

Dále žalovaný požadoval úhradu nákladu za vypracování znaleckého posudku. Z VOP ale nevyplývá, že by věřitel měl na úhradu za vypracování znaleckého posudku nárok (ve smlouvě je uvedeno, že vedle smluvní pokuty má nárok na náhradu škody). Podstatné je však zejména to, že žalovaný (kromě znaleckého posudku) nedoložil, že by tento náklad skutečně vynaložil. Nároky označené žalovaným jako náklady inkasní kanceláře 9.600 Kč a náhrada škody 16.333 Kč nebyly v řízení ani blíže skutkově objasněny, natož pak prokázány.

Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek insolvenčního soudu ve výroku II. změnil tak, že určil, že žalovaný má za dlužnicí Marií Schwablíkovou pohledávku ve výši 89.254,04 Kč z titulu smlouvy o finančním leasingu č. 1501927078 ze dne 18.8.2010 (§ 220 odst. 1 o. s. ř.) a ve zbylé části jej potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle 224 odst. 2, § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 202 odst. 1 IZ. V řízení před insolvenčním soudem by úspěšnější žalovaný měl nárok na náhradu svých 36 % nákladů řízení, v odvolacím řízení pak na úhradu svých 28 % nákladů řízení vůči žalobkyni b). Práva na náhradu nákladů řízení se však vzdal, proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

P o u č e n í : Proti výroku I. tohoto rozsudku j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo (KSOS 38 INS 18916/2012)

je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Proti výroku II. tohoto rozsudku n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 3. prosince 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu