12 VSOL 71/2015-45
14 ICm 2188/2013 12 VSOL 71/2015-45 (KSOS 14 INS 3061/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Vojtěcha Brhla a Mgr. Martina Hejdy v právní věci žalobce RILEX TRADERS, a. s., se sídlem v Brně, Radnická 11, PSČ 602 00, identifikační číslo 28280857, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Kazbundou, advokátem se sídlem v Brně, Bohunická 67, PSČ 619 00, proti žalovanému Martinu Vlkovi, se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Poštovní 39/2, PSČ 702 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka Karla anonymizovano , o určení pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 14 ICm 2188/2013 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Karla anonymizovano , anonymizovano , bytem v Ostravě-Porubě, Oty Synka 1837/3, PSČ 708 00, rozhodl o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.10.2014, č. j. 14 ICm 2188/2013-19, KSOS 14 INS 3061/2013,

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. (KSOS 14 INS 3061/2013)

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ostravě (dále jen insolvenční soud ) určil, že žalobce jako věřitel č. 3 v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 3061/2013 má za dlužníkem Karlem Bajgerem pohledávku i v popřené výši 18.570 Kč (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Po stránce skutkové dospěl insolvenční soud k závěru, že dlužník uzavřel s žalobcem dne 21.3.2012 smlouvu o půjčce č. 2012/1400, na základě které poskytl dlužníku finanční prostředky ve výši 30.000 Kč při podpisu smlouvy, dlužník se zavázal půjčku vrátit v 16 pravidelných měsíčních splátkách po 3.540 Kč a poslední splátka byla splatná dne 17.6.2013. Dlužník se zavázal uhradit úrok ve sjednané výši 38,4 % ročně a zaplatit poplatky (jednorázový poplatek za uzavření smlouvy a předání půjčky mimo sídlo věřitele 4.799 Kč, administrativní poplatek za vedení účtu v interní databázi věřitele a jeho aktualizaci 6.048 Kč a hotovostní inkaso poplatek 6.433 Kč). Celkové náklady půjčky činily 26.640 Kč a dlužník tak byl povinen zaplatit věřiteli celkovou částku 56.640 Kč. Zaplatil však pouze osm splátek v souhrnné výši 28.320 Kč. K datu 26.10.2012 byl úvěr zesplatněn a dlužná částka činila 19.411 Kč.

Smlouvu ze dne 21.3.2012 posoudil insolvenční soud jako smlouvu o půjčce. Vycházel i z právní úpravy spotřebitelského práva, když žalobce jednal při uzavírání smlouvy v rámci své podnikatelské činnosti a dlužník ji neuzavíral jako podnikatel. Uvedl, že občanský zákoník ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat úroky. Odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a ze dne 30.9.1998, sp. zn. 3 NCdon 51/96. Podle insolvenčního soudu není úrok ve výši 38,4 % ročně u nebankovní půjčky lichevní ani rozporný s dobrými mravy, zejména když v rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 Nejvyšší soud uzavřel, že hranice dovolené výše úroků z úvěru může činit dvoj až trojnásobek bankovních úrokových sazeb. Dlužník si od žalobce půjčil částku 30.000 Kč, měl mu vrátit jistinu, úrok a smluvené poplatky ve výši celkem 56.640 Kč, tedy částku, která nepřesahuje dvojnásobek půjčené částky. Uzavřel, že smlouva ani žádná její část není neplatná podle § 39 občanského zákoníku.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání. Tvrdil, že pohledávku žalobce popřel z důvodu neplatnosti sjednané smlouvy, respektive ujednání o výši sjednané úplaty. V podrobnostech odkázal na své vyjádření k žalobě ze dne 16.4.2014. Uvedl, že odměna žalobce jako věřitele zahrnuje také další částky uvedené ve smlouvě a vyjádřené absolutní částkou, celkem tak činí odměna (zahrnující úrok a poplatky) 26.640 Kč. Žalobce tedy požaduje jako odměnu z půjčky poplatky v poměru 64 % a úrok ve výši 36 % celkové úplaty. Nabízí se tedy závěr, že žalobce požaduje (KSOS 14 INS 3061/2013) zaplatit jako odměnu především poplatky a úrok tvořící třetinový podíl na úplatě. Dle žalovaného ve smlouvě o úvěru zastřel žalobce skutečný stav stavem formálně právním a odměnu za poskytnutí půjčky účelově pojmenoval jako poplatky, které jsou obvykle hrazeny právě z úroků půjčky. Pokud by požadoval za poskytnutí půjčky úrok, coby stěžejní produkt pohledávky, musel by uvést roční úrokovou sazbu 129 % p. a. Vztah mezi dlužníkem a žalovaným má povahu spotřebitelské smlouvy, která nesmí obsahovat ujednání rozporné s požadavkem dobré víry a znamenající k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek změnil tak, že žaloba se zamítá.

Žalobce ve svém vyjádření k odvolání nerozporoval, že úvěrová smlouva obsahovala závazek dlužníka uhradit vedle jistiny úvěru i celkové náklady úvěru ve výši 26.640 Kč. Tato suma je i součástí smlouvy o úvěru, jak požaduje zákon o spotřebitelském úvěru. Stejně tak je uvedeno i RPSN úvěru, které je ve výši 171,78 %. Nic z toho však nevypovídá o nemravnosti úvěru. Daný úvěr byl úvěrem krátkodobým, ve kterém se běžně sjednává vyšší úroková míra, která zohledňuje vyšší míru risku a nepříznivější poměr mezi vynaloženými administrativními náklady a inkasovaným ziskem oproti dlouhodobým úvěrům. To jsou běžné ekonomické zákonitosti, které platí na úvěrovém trhu. V rozporu s dobrými mravy jednal tedy spíše žalovaný, který bez jakéhokoliv důvodu, pouze z titulu své funkce, popřel oprávněný nárok žalobce a způsobil mu tak další ztrátu spočívající ve vícenákladech na podání žaloby. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

Insolvenční řízení ani řízení o incidenčním sporu vedeném v rámci insolvenčního řízení není řízením zahájeným podle občanského soudního řádu, ale podle insolvenčního zákona. V této věci se proto neuplatní (byť incidenční spor byl zahájen před 1.1.2014) přechodné ustanovení obsažené v části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a na odvolací řízení se přiměřeně aplikují ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen o. s. ř. ).

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas a obsahuje odvolací důvod podle § 205 odst. 2, písm. g) o. s. ř., přezkoumal rozsudek insolvenčního soudu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 205, § 212, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

Insolvenční soud učinil ve věci správná zjištění z listin, kterými provedl důkaz. Proto lze v zájmu stručnosti odkázat na zjištění uvedená v odůvodnění napadeného rozsudku na straně páté, třetí odstavec shora až na straně šesté, druhý odstavec shora. Na základě těchto zjištění správně vyhodnotil také skutkový stav věci. Závěr o skutkovém stavu je vtělen do odůvodnění napadeného rozsudku na straně šesté, třetí odstavec shora. Tento závěr insolvenčního soudu je výstižný a případný. Proto (KSOS 14 INS 3061/2013) odvolací soud nepovažuje za nutné k uvedenému ničeho dodávat. Ostatně skutkový stav věci žádný z účastníků řízení nezpochybňoval.

Shodně s insolvenčním soudem posoudil odvolací soud smlouvu uzavřenou mezi žalobcem jako věřitelem a dlužníkem Karlem Bajgerem dne 31.3.2012 jako smlouvu o půjčce podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013. I podle odvolacího soudu má tato smlouva vzhledem k postavení dlužníka (nepodnikající fyzické osoby) charakter smlouvy o spotřebitelském úvěru. Proto postupoval insolvenční soud správně, pokud poměřoval platnost ujednání předmětné smlouvy o půjčce i z pohledu ustanovení na ochranu spotřebitele.

Podle § 55 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.12.2013, smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Podle odstavce 2, ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná. Podle odstavce 3, v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější.

Podle § 56 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.12.2013, spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Podle odstavce 2, ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění. Podle odstavce 3, nepřípustná jsou zejména smluvní ujednání, která a) vylučují nebo omezují odpovědnost dodavatele za jednání či opomenutí, kterým byla spotřebiteli způsobena smrt či újma na zdraví, b) vylučují nebo omezují práva spotřebitele při uplatnění odpovědnosti za vady či odpovědnosti za škodu, c) stanoví, že smlouva je pro spotřebitele závazná, zatímco plnění dodavatele je vázáno na splnění podmínky, jejíž uskutečnění je závislé výlučně na vůli dodavatele, d) dovolují dodavateli, aby spotřebiteli nevydal jím poskytnuté plnění i v případě, že spotřebitel neuzavře smlouvu s dodavatelem či od ní odstoupí, e) opravňují dodavatele odstoupit od smlouvy bez smluvního či zákonného důvodu a spotřebitele nikoli, f) opravňují dodavatele, aby bez důvodů hodných zvláštního zřetele vypověděl smlouvu na dobu neurčitou bez přiměřené výpovědní doby, g) zavazují spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy, h) dovolují dodavateli jednostranně změnit smluvní podmínky bez důvodu sjednaného ve smlouvě, (KSOS 14 INS 3061/2013) i) stanoví, že cena zboží či služeb bude určena v době jejich splnění, nebo dodavatele opravňují k zvýšení ceny zboží či služeb, aniž by spotřebitel byl oprávněn od smlouvy odstoupit, je-li cena sjednaná v době uzavření smlouvy při splnění podstatně překročena, j) přikazují spotřebiteli, aby splnil všechny závazky i v případě, že dodavatel nesplnil závazky, které mu vznikly, k) dovolují dodavateli převést práva a povinnosti ze smlouvy bez souhlasu spotřebitele, dojde-li převodem ke zhoršení dobytnosti nebo zajištění pohledávky spotřebitele.

Odvolací soud, vědom si závěrů Ústavního soudu formulovaných v jeho nálezu ze dne 11.11.2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, zkoumal text a formu smlouvy. Dospěl přitom k závěru, že text smlouvy je čitelný, přehledný a logicky uspořádaný do jednotlivých článků. Nejsou v něm skryta ujednání, která by byla pro spotřebitele nevýhodná či jejichž obsah a podstata by měla spotřebiteli uniknout. Zcela jasně a srozumitelně je ve smlouvě uvedeno, že půjčka dle smlouvy činí 30.000 Kč, uzavírá se na dobu 16 měsíců, dlužník je povinen zaplatit věřiteli úrok ve výši 38,4 % ročně a hradit poplatky, které jsou vymezeny jako poplatky za uzavření smlouvy a předání půjčky mimo sídlo věřitele, dále za administrativu-vedení účtu dlužníka v interní databázi věřitele a jeho aktualizaci a platby představující hotovostní inkaso.

Insolvenční správce popřel pohledávku žalobce ve výši 18.570 Kč s odůvodněním, že ujednání o výši úroku odporuje dobrým mravům. S tímto názorem odvolací soud nesouhlasí. Opakovaně totiž již ve své předešlé rozhodovací činnosti zaujal názor, že považuje za přiměřenou sazbu ročního úvěru ve výši 40 % ročně, přičemž vychází z výše poskytnutých prostředků, z výše jednotlivých měsíčních splátek, z celkové doby splácení a z osobních a ekonomických poměrů dlužníka (viz například rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14.6.2012, č. j. 36 ICm 9/2010, 12 VSOL 53/2011-100, KSOS 36 INS 8249/2009). Od těchto závěrů nemá odvolací soud důvodu se odchýlit ani v posuzované věci.

Pokud žalovaný v průběhu tohoto incidenčního sporu namítal, že nepřiměřeně vysoká a proto neplatná podle § 39 občanského zákoníku je úplata za poskytnutí úvěru, nutno uvést, že s tímto závěrem se odvolací soud neztotožňuje. Je skutečností, že z poskytnuté půjčky činil úrok kapitalizovanou částku 9.360 Kč a sjednané poplatky trojího druhu celkem částku 17.280 Kč. S těmito poplatky však byl dlužník srozuměn a jednotlivé poplatky za služby byly srozumitelně vymezeny v článku II., bod 3 smlouvy. Nelze ani předpokládat, že by dlužník z pohledu průměrného spotřebitele nevěděl, zač jsou poplatky účtovány. Sjednání poplatků v dané věci nepovažuje odvolací soud za odchýlení se od zákona v neprospěch spotřebitele ve smyslu § 55 odst. 1 občanského zákoníku, ani za ujednání způsobující značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran ve smyslu § 56 občanského zákoníku. V kontextu hodnocení všech ujednání předmětné smlouvy o půjčce nelze pominout, že (na rozdíl od jiných subjektů (KSOS 14 INS 3061/2013) poskytujících spotřebitelské úvěry) v případě zesplatnění půjčky z důvodu prodlení dlužníka se splácením splátek nebyl dlužník povinen hradit poplatky dle článku II. odstavec 3, druhá a třetí odrážka smlouvy a poměrnou část sjednaného úroku za ty měsíce dohodnuté doby trvání smlouvy, které následují po prvém dni prodlení dlužníka (viz smluvní podmínky, článek III., bod 3).

Na základě výše uvedených zjištění a úvah dospěl odvolací soud k závěru, že ujednání o úroku, poplatcích za služby a nákladech půjčky vtělené do článku II. smlouvy o půjčce ze dne 21.3.2012 není nepřípustným ujednáním ve smyslu § 56 občanského zákoníku, a tedy není podle § 39 občanského zákoníku neplatné. Požadavek žalobce na určení pohledávky z titulu smlouvy o půjčce za dlužníkem ve výši 18.570 Kč je proto důvodný.

Lze tedy uzavřít, že rozhodnutí insolvenčního soudu ve věci samé i rozhodnutí o nákladech řízení jsou správná. Odvolací soud proto rozsudek potvrdil podle § 219 o. s. ř.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 163 IZ, § 202 IZ a § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení nebyl žalovaný úspěšný, proto by měl nahradit žalobci vzniklé náklady řízení. Tuto možnost však § 202 odst. 1 věta první IZ ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek zapovídá. Proto odvolací soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

P o u č e n í : Proti výroku I. rozsudku j e přípustné dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Proti výroku II. rozsudku n e n í dovolání přípustné .

V Olomouci dne 10. prosince 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu