12 VSOL 7/2012-91
16 ICm 2021/2010 12 VSOL 7/2012-91 (KSOL 16 INS 10151/2010)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a JUDr. Heleny Krejčí ve věci žalobce Ing. Marka Třísky, Okružní 20, 787 01 Šumperk, insolvenčního správce dlužníka Miroslava anonymizovano , anonymizovano , bytem nám. Osvobození 246/6, 789 01 Zábřeh, zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem Starobranská 4, 787 01 Šumperk, proti žalovanému MULTIRENT a.s., se sídlem Ptašínského 8, 602 00 Brno, identifikační číslo 25 30 45 26, zastoupenému Mgr. Pavlem Šmídem, advokátem se sídlem Jaselská 23, 602 00 Brno, o určení neexistence pohledávky, rozhodl o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 26.5.2011, č. j. 16 ICm 2021/2010-28 (KSOL 16 INS 10151/2010),

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. p o t v r z u j e.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1.560 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce. (KSOL 16 INS 10151/2010)

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl, že žalovaný nemá v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci pod sp. zn. KSOL 16 INS 10151/2010 za dlužníkem Miroslavem Drlíkem pohledávku z titulu náhrady nákladů z rozhodčího řízení dle rozhodčího nálezu sp. zn. M-784/2008-Va ze dne 22.6.2009 ve výši 7.577 Kč (výrok I.) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11.700 Kč (výrok II.).

Po stránce skutkové soud prvního stupně zjistil, že rozhodčím nálezem sp. zn. M784/2008-Va ze dne 22.6.2009 bylo uloženo dlužníku a jeho manželce zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 7.577 Kč a nález vydal JUDr. Ing. Petr Vašíček, rozhodce jmenovaný Českou asociací pro arbitráž s.r.o. Proto uzavřel, že rozhodčí doložka obsažená ve smlouvě o půjčce je v rozporu se zákonem podle § 39 občanského zákoníku, když neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, respektive konkrétní způsob jeho určení, ale pouze odkazuje na rozhodčí řád vydaný právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.5.2011, sp. zn. 31 Cdo 1935/2010 s tím, že následkem absolutně neplatné rozhodčí doložky je nicotnost rozhodčího nálezu, proto z něj nemohou vznikat práva a povinnosti, tedy ani povinnost zaplatit náklady rozhodčího řízení v popřené výši. O nákladech řízení rozhodl soud podle ust. § 202 odst. 1, věta první a § 163 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v platném znění (dále jen IZ) a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Úspěšnému žalobci vznikly náklady představující odměnu právního zastoupení ve výši 9.000 Kč podle ust. § 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb., 3 režijní paušály po 300 Kč (příprava a převzetí věci, podání žaloby, vyjádření žalobce z 28.2.2011) dle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a dále náhrada 20 % DPH v částce 1.800 Kč.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání. Výslovně napadl pouze rozhodnutí o nákladech řízení (výrok II.). Tvrdil, že soud prvního stupně pominul úpravu ust. § 150 o.s.ř. a v důsledku nesprávného právního posouzení věci došlo k porušení zásady vymezené v ust. § 1 o.s.ř., když rozhodnutí soudu jde k tíži žalovaného, aniž by však učinil jakýkoliv úkon ve zlé víře, kterým by vznik těchto nákladů zapříčinil. Dále poukázal na usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 66 Co 846/2010-52 ze dne 27.10.2010, kdy bylo z důvodu chybného doručování nálezu odvolacím soudem rozhodnuto tak, že se usnesení o nařízení exekuce mění, návrh se zamítá, ale přesto byla povinnému stanovena povinnost k úhradě odměny exekutora a žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. V dané věci měl soud prvního stupně postupovat obdobně, a to s ohledem na skutečnost, že žalovaný obdržel rozhodčí nález opatřený doložkou právní moci a vykonatelnosti. I kdyby byl rozhodčí nález vadný či nicotný, nelze klást žalovanému k tíži, že se (KSOL 16 INS 10151/2010) rozhodl využít svých práv zaručených mu ústavním pořádkem a uplatnit přihláškou nárok v insolvenčním řízení. Žalovaný přitom spoléhal na správnost vykonatelného titulu, a proto nijak nepochybil. Jedná se tedy o důvody zvláštního zřetele hodné, které odůvodňují nepřiznání náhrady nákladů řízení. Dále žalovaný uvedl, že i na vadné rozhodnutí je nutno nahlížet jako na správné, dokud není zrušeno. V dané věci nebyl soud prvního stupně příslušný posuzovat závaznost rozhodčího nálezu, neboť zrušit rozhodčí nález lze pouze postupem podle zákona o rozhodčím řízení. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani soudem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Nadto se žalovaný domnívá, že uvedené rozhodnutí je v rozporu s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 6.11.2008, sp. zn. II. ÚS 2682/08. Proto se soud prvního stupně neměl ztotožnit se závěrem Nejvyššího soudu ČR, a to s ohledem na vážnost použité právní argumentace soudu nejvyššího stupně, jeho rozpor se zaběhlou právní praxí, doktrínou i judikaturou, ale i vyššími obecnými právními hodnotami jako je právní jistota a předvídatelnost soudních rozhodnutí. Konečně žalovaný tvrdil, že pokud by byl rozhodčí nález nicotný, žaloba o určení neexistence pohledávky byla podána v rozporu se zásadou hospodárnosti soudního řízení. I s ohledem na tuto skutečnost, jsou dány důvody zřetele hodné a náhrada nákladů řízení insolvenčnímu správci nepřísluší. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobce nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Žalobce ve svém vyjádření k odvolání považoval argumentaci žalovaného za účelovou a nesprávnou. Poukázal především na to, že JUDr. Ing. Petr Vašíček se nikdy platně nestal rozhodcem v této věci a tudíž listinu, kterou žalovanému vydal a označil jako rozhodčí nález, nelze považovat za rozhodčí nález ve smyslu zákona č. 218/1994 Sb. Je proto vyloučeno, aby této listině svědčila nějaké presumce správnosti jen proto, že se někdo protiprávně označil za rozhodce a sepsal listinu označenou jako rozhodčí nález. Žalovaný se tedy nesprávně dovolává své dobré víry v rozhodčí nález jako exekuční titul. Žalobce nesouhlasil ani s názorem žalovaného, že soud prvního stupně neměl posuzovat závaznost rozhodčího nálezu, když rozhodčí nález lze zrušit toliko postupem podle zákona o rozhodčím řízení. Uvedl, že bez platné rozhodčí doložky nemůže platně a účinně proběhnout rozhodčí řízení, absolutní neplatnost rozhodčí doložky nemůže být konvalidována tím, že na jejím základě bylo vedeno rozhodčí řízení, ve kterém zůstala žalovaná strana pasivní a nereagovala na výzvy rozhodce ani na doručení rozhodčího nálezu. Ke konvalidaci neplatného právního úkonu může dojít pouze v případě, odpadne-li vada právního úkonu zakládající neplatnost. O tuto situaci se v dané věci nejedná. Rozhodčí řízení vedené na základě neplatné rozhodčí doložky je vedeno svévolně osobou, která k tomu nemá pravomoc a takové rozhodčí řízení i jeho výsledek (rozhodčí nález) jsou nicotné, neexistující a nemohou mít žádné právní účinky. Zcela nepřijatelný je podle žalobce také právní názor žalovaného, podle kterého by jiným (než tímto) způsobem nebylo možné odklidit neplatný či nicotný rozhodčí nález. To může učinit v rámci řešení předběžné otázky jakýkoli orgán, u kterého je vedeno řízení, v němž je takový rozhodčí nález uplatněn, a to aniž by rozhodčí nález formálně zrušil. Má jej (KSOL 16 INS 10151/2010) za neexistující a při svém rozhodování k němu nepřihlíží. K polemice žalovaného s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR z 11.5.2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 žalobce uvedl, že soud prvního stupně se správně cítil vázán právními názory obsaženými v tomto rozhodnutí. Uzavřel, že v dané věci nenastaly žádné okolnosti podřaditelné pod ust. § 150 o.s.ř. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek ve výroku o nákladech řízení potvrdil a žalovaného zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas, přezkoumal napadené usnesení v rozsahu, ve kterém bylo odvoláním dotčeno, to je ve výroku o nákladech řízení, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5, 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.), dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

Pro posouzení podaného odvolání je rozhodné, že soud prvního stupně vyhověl v celém rozsahu žalobě, kterou se žalobce domáhal rozhodnutí, že žalovaný nemá za dlužníkem Miroslavem Drlíkem pohledávku z titulu náhrady nákladů z rozhodčího řízení dle rozhodčího nálezu sp. zn. M-784/2008-Va ze dne 22.6.2009 ve výši 7.577 Kč, a toto rozhodnutí (výrok I.) žalovaný odvoláním nenapadl. Odvolání podal jen proti rozhodnutí o nákladech řízení, o kterých soud prvního stupně rozhodl podle úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).

Podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Podle ust. § 150 o.s.ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

Ve sporném řízení se náhrada nákladů řízení řídí zásadně principem úspěchu ve věci (§ 142 o.s.ř.). Jeví-li se uložení povinnosti nahradit náklady řízení podle ust. § 142 o.s.ř. jako nepřiměřeně tvrdé, umožňuje ust. § 150 o.s.ř. soudu ve výjimečných případech účastníkům, kteří by jinak měli na náhradu nákladů řízení právo, tuto náhradu z důvodů hodných zvláštního zřetele zcela nebo zčásti nepřiznat. Možnost aplikace ust. § 150 o.s.ř. je podmíněna zejména majetkovými, sociálními a dalšími poměry účastníků. Soud přitom přihlíží nejen k poměrům toho, kdo by měl náklady řízení nahradit, ale zvažuje i dopad nepřiznání tohoto práva do majetkové sféry účastníka, jemuž mělo být plněno. Avšak i bez zřetele k majetkovým a osobním poměrům účastníků lze aplikovat ust. § 150 o.s.ř., odůvodňují-li to specifické okolnosti případu, zejména skutečnosti, které vedly k uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení apod. Žalovanému lze tedy přisvědčit v tom, že při posuzování toho, zda jde o výjimečný případ, který odůvodňuje nepřiznat úspěšnému účastníku právo na náhradu nákladů řízení, je nutno vyjít z posouzení všech okolností věci. (KSOL 16 INS 10151/2010)

V posuzované věci však odvolací soud neshledal existenci žalovaným tvrzených důvodů zvláštního zřetele hodných, jež by odůvodňovaly postup dle ust. § 150 o.s.ř. Ve shodě s žalobcem je odvolací soud názoru, že žalobci v postavení insolvenčního správce nelze vytýkat, že popřel pohledávku žalovaného, jejíž vykonatelnost žalovaný dokladoval rozhodčím nálezem opatřeným doložkou právní moci a vykonatelnosti. Existence vykonatelného exekučního titulu neznamená nemožnost zpochybňovat pohledávku, která je tímto exekučním titulem přiznána. V insolvenčním řízení je možnost zpochybnění pohledávky, která se opírá o vykonatelný titul, výrazně širší než v exekučním řízení. Tato skutečnost souvisí s povinností insolvenčního správce postupovat při výkonu své funkce s odbornou péčí. Nejedná se tedy pouze o oprávnění správce, ale také o jeho povinnost. Odvolací soud je toho mínění, že v insolvenčním řízení je při přezkumu pohledávek přisouzených v rozhodčím řízení zásadní, zda byl rozhodčí nález vydán rozhodcem (rozhodčím soudem), který byl oprávněn spor rozhodnout. Je-li tomu tak, jedná se o pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu ve smyslu ust. § 199 odst. 2 IZ a přihlášená pohledávka se opírá o vykonatelný titul. Pro účely určovacího sporu jde o vykonatelnou pohledávku a důvody jejího popření jsou limitovány úpravou ust. § 199 odst. 2 IZ. Posouzení platnosti či neplatnosti rozhodčí smlouvy z hlediska dalších jejích ujednání, stejně jako posouzení platnosti úvěrové smlouvy, smlouvy o půjčce apod. (i v jen některých ujednáních-smluvní pokutě, smluvené odměně) je právní kvalifikací. Proto je uvedení těchto skutečností insolvenčním správcem jako důvod popření vykonatelné pohledávky nepřijatelným důvodem popření. V rovině řečeného je však nutno uvést, že v názorech na nastolenou otázku posuzování rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách v poměrech insolvenčního řízení a popěrného úkonu insolvenčního správce není judikatura soudů jednotná a Nejvyšší soud ČR dosud svůj názor na uvedenou problematiku nezpřístupnil.

Veden výše uvedenými úvahami dospěl odvolací soud k závěru, že skutečnosti, které žalovaný uplatnil ve svém odvolání, nejsou těmi skutečnostmi, které představují důvody hodné zvláštního zřetele. Za této situace se rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení, nejeví jako tvrdost vůči žalovanému a neodporuje dobrým mravům. Uvedené závěry nesou s sebou i konečné posouzení odvolacích námitek žalovaného jako nedůvodných.

Lze tedy uzavřít, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud na své rozhodnutí o nákladech řízení aplikoval výlučně ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. (bez užití § 150 o.s.ř.). Správně také náklady řízení, které vznikly žalobci v souvislosti s jeho právním zastoupením, vyčíslil. Proto odvolací soud napadený výrok II. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil podle ust. § 219 o.s.ř.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 163 IZ, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Právo na jejich náhradu má úspěšný žalobce, kterému v odvolacím řízení vznikly náklady na odměně advokáta ve výši 1.000 Kč (KSOL 16 INS 10151/2010)

(§ 14 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), na náhradě výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (vyjádření k odvolání) dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a na náhradě částky odpovídající 20% dani z přidané hodnoty. Žalobci tedy vznikly v odvolacím řízení náklady ve výši celkem 1.560 Kč, které je žalovaný povinen podle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám právního zástupce žalobce.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 6. září 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu