12 VSOL 56/2013-339
10 ICm 497/2011 12 VSOL 56/2013-339 (KSOL 10 INS 6203/2010)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v právní věci žalobce Mgr. Ivo Šotka, Ostružnická 6, 779 00 Olomouc, insolvenčního správce dlužníka DOMES TRANSPORT s.r.o. v likvidaci , proti žalovanému EGT Express CZ s.r.o., se sídlem Sladkovského 1215/41a, 779 00 Olomouc, identifikační číslo 62301951, zastoupenému Mgr. Marcelou Horákovou, advokátkou, se sídlem Riegrova 12, Olomouc, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, o neúčinnost právních úkonů, vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci pod sp. zn. 10 ICm 497/2011, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka DOMES TRANSPORT s.r.o. v likvidaci , se sídlem 783 83 Troubelice 352, identifikační číslo 26816474, vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci po sp. zn. KSOL 10 INS 6203/2010, rozhodl o odvoláni žalobce a státního zastupitelství proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 17.12.2012, č. j. 10 ICm 497/2011-282, KSOL 10 INS 6203/2010

takto:

Rozsudek soudu prvního stupně se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že převody vozidel z majetku žalobce označených pod bodem 1 až 16 jsou vůči němu neúčinné (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost vydat vozidla v bodech 1, 2, 3, 4, 8, 9, 15, 16 do majetkové podstaty žalobce (výrok II.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 13.320 Kč (výrok III.). pokračování-2- (KSOL 10 INS 6203/2010) V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně po rekapitulaci rozhodných tvrzení žalobce a žalovaného a rozvedení zjištění z provedených důkazů uvedl, že žalobce učinil základem pro svou žalobu skutková tvrzení o tom, že dlužník na žalovaného převedl vozidla bezúplatně, v důsledku čehož se jedná o neúčinný právní úkon dle ust. § 240 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ). V rámci přípravy jednání i u přípravného jednání oponoval žalovaný tvrzením, že mezi účastníky nedošlo k bezúplatnému převodu, když vozidla byla převedena na základě kupní smlouvy a kupní cena byla započtena na pohledávku žalovaného vůči dlužníku z titulu nesplacených půjček. Takto byl vymezen předmět žaloby, takto byla vymezena skutková tvrzení a žalovaný k tomu v rámci dodatečně poskytnuté lhůty nabídl důkazy. Žalobce po skončení přípravného jednání, tedy opožděně, doplnil svá skutková tvrzení, že také mohlo dojit v rámci započtení ke zvýhodňujícímu právnímu úkonu ve prospěch žalovaného na úkor dlužníka. K tomuto rozšíření skutkových tvrzení žalobce však došlo až v rámci lhůty, v níž se mohl vyjádřit již jen toliko k případným doplněným skutkovým tvrzením a důkazním návrhům směřujícím k jeho žalobnímu tvrzení o bezúplatnosti převodu vozidel. Proto se soud zabýval pouze dokazováním skutkového základu, zda došlo či nedošlo k bezúplatnému převodu vozidel z dlužníka na žalovaného. Podotkl, že opožděné doplnění skutkových tvrzení žalobce bylo zcela nedostatečné, neboť žalobce ani konkrétně netvrdil, jak měl být žalovaný na úkor jiných věřitelů zvýhodněn. Ve vyjádření totiž opsal pouze znění ust. § 241 odst. 1 IZ. Po stránce skutkové dospěl soud prvního stupně k závěru, že mezi účastníky došlo v minulosti k uzavření několika smluv, na základě kterých poskytl žalovaný dlužníku hotovostní půjčky, včetně půjček ve výši 1.340.000 Kč a 2.000.000 Kč, které ve lhůtě splatnosti dlužník nevrátil. Půjčky byly poskytovány v době, kdy existovalo úzké propojení obou společností, jak kapitálové (společníkem dlužníka byl žalovány), tak manažerské (jednatelem dlužníka byl jednatel žalovaného). Půjčky procházely účetnictvím obou účastníků, byly evidovány v přílohách k daňovým přiznáním a byly dokladovány písemnými smlouvami i výdajovými a příjmovými doklady. Existenci půjček potvrdili účastníci a svědci. Nesplacené půjčky se staly předmětem soudního řízení o žalobě žalovaného, které však skončilo mimosoudní dohodou o vzájemném započtení pohledávek, kdy na straně žalovaného se jednalo o pohledávky z titulu smluv o půjčkách, na straně dlužníka o pohledávky na úhradu kupních cen, respektive cen za postoupení práv a povinností z leasingových smluv, za převod ve výroku označených motorových vozidel a dopravní techniky. Tyto skutečnosti jsou zřejmé z účastnických a svědeckých výpovědí, jakož i z listinných důkazů (soudní spis 19 Cm 71/2009, dohody o vzájemném započtení, faktury). Je přitom nepochybné, že k uzavření smluv o převodu motorových vozidel a dopravní techniky došlo v době, když dlužník byl již v úpadku, jak plyne z obsahu přihlášek věřitelů do insolvenčního řízení dlužníka, tak z vyjádření dlužníka v insolvenčnímu řízení, a rovněž v době kratší je než jeden rok před zahájením insolvenčního řízení. Dále z dokazování (znalecký posudek, faktury) vyplývá, že kupní cena za prodej vozidel z vlastnictví dlužníka nebyla dohodnuta pod odhadní cenu stanovenou znalcem. Odhadní cena vozidel, u nichž byly převáděny leasingové smlouvy, byla nižší než nedoplatek na leasingové ceně. Dlužník převedl na žalovaného majetek dle znaleckého posudku pokračování-3- (KSOL 10 INS 6203/2010) v hodnotě 7.449.230 Kč. Vyúčtoval kupní cenu 2.401.600 Kč a žalovaný převzal závazky z úvěrových a leasingových smluv v rozsahu 2.000.656 Kč (úvěr vozidla 1 a 3, leasing vozidla 2) a 179.434 EUR (leasing vozidel 4, 15, 16). Při kursovém přepočtu eura na koruny cca 1 ku 25 (to je 4.485.800 Kč) činí součet hodnoty kupních cen a převzatých závazků 9.497.056 Kč (znalecký posudek, splátkové kalendáře k leasingovým smlouvám). U vozidel z leasingových smluv byla ze strany dlužníka uhrazena vždy jen menší část finančních závazků ze smluv (smluvní dokumentace k jednotlivým leasingovým smlouvám). Dohody o započtení byly uzavírány za dlužníka osobou k tomuto oprávněnou, to je zaměstnancem pověřeným plnou mocí (svědecká výpověď bývalého jednatele dlužníka, písemné plné moci). Po právní stránce dospěl soud k závěru, že žaloba je zcela nedůvodná. Byť předmětné právní úkony byly učiněny v době, kdy byl dlužník v úpadku a v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení, čímž jsou splněny podmínky dle ust. § 240 odst. 2 a 3 IZ, není splněna podmínka dle odst. 1 téhož ustanovení, totiž bezplatnost plnění, respektive jeho cena podstatně nižší než obvyklá. Při zápočtech se střetly reálné pohledávky dlužníka a žalovaného, přičemž jejich vzájemná hodnota není propastně rozdílná v neprospěch dlužníka. Proto nelze dospět k závěru o neúčinnosti právního úkonu podle § 240 IZ a v návaznosti na to nelze žalovanému uložit povinnost vydat žalobci předmětná vozidla. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Úspěšnému žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení představující odměnu advokáta ve výši 9.000 Kč dle § 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29.2.2012, náhradu hotových výdajů ve výši 2.100 Kč za 7 režijních paušálů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a částku 2.220 Kč na dani z přidané hodnoty.

Tento rozsudek napadli svým odvoláním žalobce a státní zastupitelství. Žalobce namítal, že z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že převody vozidel byly neúčinnými právními úkony ve smyslu ust. § 240 IZ. Odmítl závěr soudu, že vzájemná plnění dlužníka a žalovaného nejsou propastně rozdílná. Zdůraznil, že žalovaný získal motorová vozidla a úhrada kupní ceny byla provedena zápočtem. V případě konkursu by došlo k prodeji vozidel a žalovaný by obdržel pouze poměrnou část své pohledávky, takto obdržel plnění celé. Podle žalobce nebyla existence půjček nijak prokázána. Vyjádření svědků (zaměstnanců a statutárních orgánů žalovaného) o předávání půjček v hotovosti působí nedůvěryhodně i v souvislosti se spisem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 19 Cm 71/2009, z něhož vyplývá, že žádná z těchto osob k potvrzení předání finančních prostředků nebyla v tomto řízení navrhována jako svědek. Nedůvěryhodné je i vysvětlení žalovaného o důvodech předávat půjčky v hotovosti.

U jednání odvolacího soudu žalobce doplnil, že žalovaný obdržel předmětnými převody 100 % uspokojení svých pohledávek a tímto byl zvýhodněn, neboť v majetkové podstatě dlužníka nejsou jiná aktiva než předmětná vozidla. Zdůraznil, že již v řízení před soudem prvního stupně zpochybnil existenci pohledávek žalovaného. Pro poskytnutí finančních částek v hotovosti nebyl důvod, nadto pokračování-4- (KSOL 10 INS 6203/2010) předmětné částky šly nad zákonný limit. V řízení bylo prokázáno personální propojení společností dlužníka a žalovaného, prokázán byl také stav úpadku dlužníka v podobě existence dvou věřitelů. Soud prvního stupně nerozhodl o návrhu žalobce na změnu žalobního petitu učiněnou v podání ze dne 17.12.2012. Navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Státní zastupitelství se ve svém odvolání ztotožnilo se závěry soudu prvního stupně o neprokázání bezúplatného převodu vozidel. Uvedlo, že žalovaný doložil listiny potvrzující poskytnutí půjček dlužníkovi v celkové výši 3.340.000 Kč. Následně došlo ke vzájemnému započtení pohledávek za půjčky a převody vozidel, čímž se dlužník zbavil uvedeného dluhu. Přestože lze mít jisté pochybnosti, zda uvedené půjčky byly skutečně poskytnuty (vzhledem ke způsobu předání peněz v hotovosti i vzhledem k propojenosti obou společností), je pravdou, že byly potvrzeny i svědeckými výpověďmi, a je nutno vycházet z předpokladu, že půjčky byly reálné. Nelze tak vyslovit neúčinnost právního úkonu dle § 240 IZ, neboť protiplnění za převod vozidel bylo poskytnuto a i jeho výši lze považovat za přiměřenou vzhledem k tomu, že u některých vozidel bylo nutné dále hradit leasingové splátky. Státní zastupitelství však nesouhlasilo se závěry, které soud učinil ve vztahu k neúčinnosti právního úkonu dle ust. § 241 IZ, a se závěrem o porušení zásady koncentrace řízení. Skutková tvrzení byla při skončení přípravného jednání vymezena tak, že mělo dojít k převodu v žalobě specifikovaných motorových vozidel z majetku dlužníka, a to buďto bezúplatně (dle tvrzení žalobce) nebo za přiměřené protiplnění (dle tvrzení žalovaného). Takto vymezený skutkový stav přitom zůstal stejný po celou dobu řízení. Tedy i poté, co žalobce ve svém vyjádření navrhl, aby neúčinnost byla vyslovena dle ust. § 241 IZ. Tímto návrhem nedošlo ke změně skutkového stavu (stále se jednalo o převod vozidel z dlužníka na žalovaného za určitou protihodnotu v době, když byl dlužník v úpadku). Totožnost skutku zůstala zachována. Žalobce svým návrhem nijak nerozšiřoval svůj žalobní návrh, ale pouze se domáhal, aby neúčinnost právního úkonu byla vyslovena podle jiného ustanovení insolvenčního zákona. Nejednalo se tedy o změnu žaloby, jak předmětné podání vyhodnotil soud, když žalobce svůj nárok opíral stále o tentýž skutkový děj, ale o návrh, aby na základě téhož skutku byla pouze změněna jeho právní kvalifikace. Skutek byl vymezen tvrzeními žalobce a žalovaného, přičemž právní posouzení je vždy úkolem soudu. Soudu tedy nic nebránilo, aby rozhodl o neúčinnosti právního úkonu dle ust. § 241 IZ, když skutková tvrzení byla dána již během přípravného jednání a závěr o zvýhodňujícím právním úkonu mohl učinit mimo jiné na základě provedených důkazů (soupis majetkové podstaty dlužníka a výše přihlášených pohledávek). Z těchto důkazů je zřejmé, že vzhledem k výši jednotlivých pohledávek a výši majetkové podstaty dlužníka by se žalovanému v rámci konkursu nemohlo dostat takového uspokojení, jakého dosáhl převodem motorových vozidel. Jelikož návrh žalobce o určení neúčinnosti právního úkonu podle ust. § 241 IZ nelze považovat za změnu žaloby, neměl soud vůbec rozhodovat o připuštění či nepřipuštění žaloby, jak učinil při jednání dne 17.12.2012, ale měl rozhodnout o původní žalobě a zároveň zvážit jinou právní kvalifikaci skutku. K neúčinnosti právního úkonu dle ust. § 241 IZ státní zastupitelství uvedlo, že žalovanému se pokračování-5- (KSOL 10 INS 6203/2010) převodem vozidel dostalo na úkor jiných věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu. Tento závěr lze učinit vzhledem k nepatrnému majetku dlužníka, který se podařilo zjistit, a naopak velmi vysokým závazkům, když v insolvenčním řízení věřitelé dlužníka přihlásili pohledávky v celkové výši téměř 5.500.000 Kč. Všechny skutečnosti tak nasvědčují tomu, že převod vozidel byl účelovou záležitostí, když bylo zřejmé, že dlužník je v úpadku a na jeho majetek bude prohlášen konkurs. Tomu nasvědčuje i personální propojenost dlužníka a žalovaného i převod obchodního podílu dlužníka na Tomáše Jiráka, který se stal také jednatelem společnosti, ačkoliv z jeho výslechu vyplynulo, že s tímto druhem podnikání neměl vůbec žádné zkušenosti, sám pouze podepisoval předložené dokumenty, za obchodní podíl nezaplatil žádnou částku a neměl žádnou konkrétní představu, jak společnost vyvést ze špatné ekonomické situace. Tomáše Jiráka tak lze označit za bílého koně , jehož úkolem bylo vykonávat formálně činnost jednatele společnosti v době, kdy již neměla žádný majetek a směřovala k zániku. V době převodu vozidel byl přitom dlužník již v úpadku, což vyplývá i ze znaleckého posudku z oboru ekonomika, který byl vyhotoven v rámci probíhajícího trestního řízení a který je založen ve spise. Z něho vyplývá, že dlužník se dostal do úpadku již koncem roku 2008, o čem se jednatelé museli dozvědět nejpozději k 30.3.2009. Od tohoto data mělo být postupováno v souladu s insolvenčním zákonem a převody vozidel na žalovaného koncem roku 2009 a v roce 2010 tak byly účelové a nemohou být účinnými právními úkony. Vzhledem k propojenosti dlužníka a žalovaného přitom nelze užít ust. § 241 odst. 5 písm. b) IZ. Navrhlo, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že převody vozidel z majetku dlužníka specifikované v bodě I. rozsudku jsou vůči němu neúčinné a žalovanému uložil povinnost vydat vozidla v bodech 1, 2, 3, 4, 8, 9, 15 a 16 žaloby do majetkové podstaty.

Státní zástupkyně u jednání odvolacího soudu shrnula, že v řízení bylo nepochybně prokázáno, že došlo k převodu specifikovaných vozidel z dlužníka na žalovaného a dlužník byl v té době v úpadku. Provedeným zápočtem se žalovanému dostalo vyššího uspokojení, než by činilo uspokojení jeho pohledávek za dlužníkem v konkursu. Věřitelé v insolvenčním řízení dlužníka přihlásili pohledávky v celkové výši 5.500.000 Kč a obecně se vědělo, že majetek dlužníka je nízký. Ve věci mělo být rozhodnuto o neúčinných úkonech podle ust. § 241 odst. 1 IZ. Žalovaný věděl o špatné situaci dlužníka a mezi dlužníkem a žalovaným existovalo personální propojení. Poukázala rovněž na závěry Nejvyššího soudu uvedené v jeho rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 4886/2007.

Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání uvedl, že žalobce v rámci doplnění odvolání neoprávněně rozšířil odvolací důvod o ust. § 205 odst. 2 písm. e) o.s.ř. V tomto směru žalobce pouze zopakoval svůj názor na existenci smluv o půjčkách uzavřených mezi dlužníkem a žalovaným. Žalovaný se zcela ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně za situace, kdy se nejedná o právní úkon neúčinný dle ust. § 240 IZ. K odvolání státního zastupitelství žalovaný uvedl, že státní zastupitelství učinilo nespornými veškerá skutková tvrzení, jež byla zjištěna a vyhodnocena soudem prvního stupně. Tedy i skutečnost, že mezi žalovaným pokračování-6- (KSOL 10 INS 6203/2010) a dlužníkem byly uzavřeny smlouvy o půjčkách, na základě nichž žalovaný půjčil dlužníkovi částku 3.340.000 Kč. Podle žalovaného nemůže rétorika státního zastupitelství obsažená v odvolání obstát, když v řízení žalobce nepochybně opožděně změnil jak skutková tvrzení, tak i právní kvalifikaci, a to až v návaznosti na tvrzení a důkazy navrhované žalovaným. Navrhl, aby odvolací soud odvolání žalobce i státního zastupitelství zamítl a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

U jednání odvolacího soudu žalovaný doplnil, že odvolání žalobce i státního zastupitelství nejsou důvodná a existence půjček byla v řízení řádně prokázána. Nelze také považovat za nezákonné transakce s půjčkami související. Rozsudek soudu prvního stupně je po stránce skutkové i právní správný.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ, pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud zjistil, že obě odvolání byla podána včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou. Odvolání žalobce obsahuje způsobilé odvolací důvody, které lze podřadit pod ust. § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř., odvolání státního zastupitelství pak obsahuje odvolací důvod dle ust. § 205 odst. 2 písm. c) a g) o.s.ř. Proto přezkoumal odvoláním napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 3 a 5 o.s.ř.), a dospěl k níže uvedeným závěrům.

Po stránce skutkové považuje odvolací soud za nutné uvést, že soud prvního stupně učinil ve věci správná zjištění z listinných důkazů (smlouvy o půjčce ze dne 31.1.2004 a 28.2.2004, úplné výpisy z obchodního rejstříku žalovaného a dlužníka, přílohy k účetním závěrkám za roky 2004 až 2009, rozvahy k 31.12.2004, 31.12.2009 a přílohy k účetním závěrkám za stejné období, výdajový pokladní doklad č. 001 ze dne 31.1.2004 a příjmový pokladní doklad ze dne 31.1.2004, výdajový pokladní doklad č. 02178 ze dne 28.2.2004 a příjmový pokladní doklad ze dne 28.2.2004, výdajový pokladní doklad č. P0051 ze dne 31.3.2004 a příjmový pokladní doklad ze dne 31.3.2004, znalecký posudek Františka Kulhaje ze dne 12.10.2009, faktury v počtu sedmi kusů, dohoda o vzájemném započtení pohledávek a závazků č. 0102/2009, plná moc ze dne 30.12.2008, dohoda o vzájemném započtení pohledávek a závazků č. 0103/2009, výdajový pokladní doklad č. 12058 a příjmový pokladní doklad ze dne 10.12.2009, úvěrová smlouva č. 9097200083, leasingové smlouvy č. 9080200172, č. 9090210061, č. 909020077, č. 32708/07, plná moc ze dne 15.9.2003, splátkový kalendář, přihlášky pohledávek věřitelů č. 5 a 7, spis Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci sp. zn. 19 Cm 71/2009, návrh na prohlášení konkursu podaný dlužníkem), z výpovědí svědka Leopolda Domese a účastníků Jany Gasidlové, Tomáše Jiráka a Jaroslava Spáčila. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým závěrům. Proto je možno odkázat na tato zjištění a závěry soudu prvního stupně uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku na straně 8 až 16. pokračování-7- (KSOL 10 INS 6203/2010)

Podle názoru odvolacího soudu si soud prvního stupně při provádění dokazování počínal pečlivě, provedl rozsáhlé dokazování a důkazy náležitě vyhodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. V odůvodnění svého rozsudku (strana 15, druhý odstavec shora) vysvětlil, která zjištění a které důkazy považoval za zásadní, a také uvedl, proč některé důkazy neprovedl vůbec (výslech svědků Martina Kolaříka a Roberta Tomeše, seznam úpadcem vydaných faktur za období 2008 a 2009, soupis vystavených faktur od úpadce) a proč zjištění z některých důkazů nevzal v úvahu.

Soud prvního stupně rovněž věc v intencích jím zvažované hypotézy právní normy (ust. § 240 IZ) správně právně posoudil a v tomto rozsahu své závěry přiléhavě odůvodnil. Odvolací soud proto nepovažuje za potřebné k právnímu hodnocení věci ve vazbě na naplnění kritérií vymezených v ust. § 240 IZ ničeho doplňovat či závěry soudu prvního stupně nějakým způsobem korigovat.

Námitku žalobce, že je nutno odmítnout závěry soudu prvního stupně o tom, že vzájemná plnění dlužníka a žalovaného nejsou propastná, nepovažuje odvolací soud za důvodnou. Soud prvního stupně uzavřel, že dlužník převedl na žalovaného majetek dle znaleckého posudku v hodnotě 7.449.230 Kč a žalovaný zaplatil dlužníkovi kupní cenu 2.401.600 Kč a převzal na sebe závazky dlužníka z úvěrových a leasingových smluv v celkové výši 2.609.656 Kč a 179.434 EUR. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně i státním zastupitelstvím považuje i výši protiplnění za uskutečněný převod vozidel za přiměřenou zejména s ohledem na skutečnost, že leasingovým společnostem uhradil dlužník jen menší část finančních závazků dlužníka a žalovaný byl nucen dále hradit leasingové splátky. Již pouhým výkladem ust. § 240 odst. 1 IZ lze dospět k závěru, že při posuzování neúčinnosti právního úkonu jako úkonu bez přiměřeného protiplnění se vychází z porovnání ekvivalentnosti plnění, které dlužník na základě právního úkonu obdržel za jím poskytnuté plnění. Z pouhého matematického rozdílu mezi výší přijatého a poskytnutého plnění nelze bez dalšího usuzovat na přiměřenost či nepřiměřenost protiplnění. I když dlužník poskytl své plnění za nižší úplatu, než je jeho obecná cena, nemusí se vždy jednat o právní úkon bez přiměřeného protiplnění ve smyslu ust. § 240 IZ. To proto, že v § 240 IZ odst. 1 IZ je požadováno, aby sjednaná nebo jinak stanovená úplata byla podstatně nižší než obvyklá cena dlužníkova plnění. Sama nominální hodnota plnění a protiplnění není jediným vypovídajícím kritériem (faktorem), čehož si byl soud prvního stupně zjevně vědom, když při hodnocení právních úkonů zohlednil, že ve vztahu k leasingovým společnostem dlužník dosud uhradil jen menší část svých finančních závazků.

V návaznosti na odvolací námitky státního zastupitelství přezkoumal odvolací soud závěr soudu prvního stupně, že žalobce rozšířil svá skutková tvrzení (že se mohlo jednat o bezúplatný převod, ale také mohlo v rámci započtení dojít k zvýhodňujícímu právnímu úkonu ve prospěch žalovaného) opožděně (po nastalé koncentraci řízení). Ze spisu plyne, že soud prvního stupně nařídil ve věci přípravné pokračování-8- (KSOL 10 INS 6203/2010) jednání na den 18.1.2012, toto přípravné jednání se uskutečnilo a dle obsahu protokolu je zřejmé, že soud prvního stupně dbal na to, aby účastníci vymezili okruh sporných skutečností a označili důkazy. V závěru přípravného jednání soud usnesením uložil žalovanému do 1.2.2012 doplnit skutková tvrzení a důkazní návrhy ohledně tří vymezených otázek. Současně uložil žalobci lhůtu do 15.2.2012 k vyjádření se k doplněným skutkovým tvrzením a důkazním materiálům žalovaného. Z protokolu rovněž vyplývá, že v průběhu přípravného jednání žalobce požádal soud o poskytnutí lhůty 30 dnů k doplnění svých skutkových tvrzení a důkazních návrhů. Žalovaný ve lhůtě doplnil svá skutková tvrzení a důkazní návrhy a žalobcovo podání nazvané jako doplnění skutkových tvrzení, v němž kromě jiného uvedl, že započtení pohledávek je možné rovněž posoudit jako neúčinný úkon ve smyslu ust. § 241 IZ a § 241 odst. 3 IZ, neboť se jednomu z věřitelů (žalovanému) dostalo většího finančního plnění, než jaké by obdržel v konkursu, bylo doručeno na podatelnu soudu prvního stupně dne 16.2.2012, tedy po soudem stanovené lhůtě.

Podle odvolacího soudu soud prvního stupně formuloval usnesení vydané v závěru přípravného jednání ve vztahu k žalobci nesprávně a neurčitě. Jednak žalobce požádal o lhůtu k doplnění svých skutkových tvrzení a důkazních návrhů, přičemž toto ponechal soud prvního stupně stranou svých úvah, jednak uložil žalobci vyjádřit se k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů žalovaného, aniž by žalovanému uložil své doplňující podání žalobci zaslat, případně aby je soud žalobci zaslal sám. Již z tohoto důvodu nemohla podle odvolacího soudu nastat koncentrace řízení ke dni 15.2.2012, jak uvažoval soud prvního stupně. Pokud chtěl soud prvního stupně umožnit žalobci reagovat adekvátním způsobem na skutečnosti uvedené ve lhůtě do 1.2.2012 žalovaným, měl své usnesení formulovat jiným (a vhodnějším) způsobem. V důsledku tohoto pochybení soud prvního stupně zaujal nesprávný názor, že není možno věc posuzovat také z pohledu kritérií vymezených v ust. § 241 IZ, tedy jako zvýhodňující právní úkon. Za nesprávný považuje odvolací soud také názor soudu prvního stupně, že tvrzení žalobce bylo zcela nedostatečným, neboť žalobce ani konkrétně netvrdil, jak měl být žalovaný na úkor jiných věřitelů zvýhodněn a v rámci vyjádření opsal pouze znění ust. § 241 odst. 1 IZ. Občanský soudní řád totiž předpokládá, že soud bude žalobci i žalovanému poskytovat příslušná poučení ve smyslu ust. § 118a o.s.ř. Přitom poučení o nutnosti doplnit svá tvrzení (a důkazní návrhy) ve vztahu k tvrzené neúčinnosti úkonů podle ust. § 241 IZ soud prvního stupně žalobci neposkytl.

V poměrech přezkoumávané věci nelze podle odvolacího soudu také pominout, že při hodnocení neúčinnosti právního úkonu je nutno vzít v úvahu to, že skutkové podstaty neúčinných právních úkonů vymezené v ust. § 240, 241 a 242 IZ navazují na obecnou definici neúčinnosti právního úkonu uvedenou v ust. § 235 IZ. Podle tohoto ustanovení jsou neúčinnými právními úkony ty úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Úvahy vedoucí k závěru o neúčinnosti právního úkonu podle ust. § 241 IZ musí být proto vedeny tak, zda je naplněna skutková podstata neúčinného úkonu vymezená v ust. § 235 odst. 1 IZ, zda jsou současně splněny pokračování-9- (KSOL 10 INS 6203/2010) všechny její pozitivní stránky formulované v ust. § 241 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 IZ, zda úkon byl učiněn ve lhůtě určené v ust. § 241 odst. 4, a zda není zahrnut v ust. § 241 odst. 5. Je nutno vzít v úvahu i právní úpravu ve vztahu k osobám blízkým a osobám tvořícím s dlužníkem koncern (§ 66a odst. 7 obchodního zákoníku), v ust. § 241 odst. 2, odst. 4 a odst. 5 písm. b) IZ. Jestliže v dané věci žalobce tvrdil, že předmětné převody vozidel jsou neúčinnými úkony, tvrdil jinými slovy také to, že převody vozidel jsou zvýhodňujícími právními úkony, neboť samotná dikce ust. § 235 IZ obsahuje kromě formulace zkracují možnost uspokojení věřitelů rovněž slovní spojení zvýhodňují některé věřitele na úkor jiných . Podle tvrzení v žalobě zjistil žalobce uskutečnění převodů specifikovaných vozidel na žalovaného z evidence motorových vozidel, avšak účetnictví dlužníka neměl k dispozici (jednatel byl nekontaktní), a z množství a dat převodů dovozoval neúčinnost právního úkonu podle ust. § 240 IZ. Ve shodě se státním zastupitelstvím je odvolací soud toho názoru, že nelze po žalobci požadovat, aby k jednání, které považuje za neúčinný právní úkon, výslovně uvedl, zda jej řadí mezi úkony vymezené v ust. § 240, § 241 nebo § 242 IZ, ale je povinností žalobce vymezit skutkový stav věci tak, aby byl podřaditelný pod jednotlivé skutkové podstaty neúčinných právních úkonů dle insolvenčního zákona. Proto měl soud prvního stupně i z tohoto pohledu poskytnout žalobci poučeni ve smyslu § 118a o.s.ř. o nutnosti doplnit svá skutková tvrzení a navrhnout k nim důkazy.

Námitka vznesená žalobcem u odvolacího jednání, že soud prvního stupně nerozhodl o změně žaloby ze dne 17.12.2012, není významná. Žalobou ze dne 1.3.2011 se žalobce domáhal vyslovení neúčinnosti specifikovaných převodů šestnácti vozidel a současně vydání předmětných (všech) vozidel do majetkové podstaty dlužníka. V průběhu řízení vyšlo najevo, že žalovaný některá vozidla již nemá ve svém vlastnictví, na což žalobce reagoval podáním ze dne 17.12.2012, v němž kromě vyslovení neúčinnosti převodů vozidel požadoval vydání vozidel označených pod body 1, 2, 3, 4, 8, 9, 15, 16 do majetkové podstaty dlužníka a také úhrady částky 3.053.276 Kč (kupní cena vozidel původně označených pod body 5, 6, 7, 10, 11, 12, 13, 14). Podle mínění odvolacího soudu není podání žalobce ze dne 17.12.2012 změnou žaloby, ale upřesněním žalobního petitu v návaznosti na skutečnosti tvrzené žalovaným. Nelze totiž pominout, že odpůrčí žalobou je možno současně uplatnit jak neúčinnost právního úkonu dlužníka (určovací výrok), tak i požadavek na úhradu plnění, jež tím ušlo z majetkové podstaty dlužníka. V obou případech jde o nároky vzešlé z odpůrčího práva v insolvenci (obdobně v konkursních poměrech usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009 zveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 68/2011). Pokud tedy vyjde v řízení najevo, že věci, jejichž vydání se žalobce odpůrčí žalobou domáhá, žalovaný již nemá ve svém vlastnictví, soud tuto skutečnost při rozhodování o věci zohlední, aniž by jeho rozhodnutí bylo podmíněno změnou žaloby. pokračování-10- (KSOL 10 INS 6203/2010) Ze všech výše uvedených důvodů, zejména s přihlédnutím k tomu, že soud prvního stupně zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné posouzení věcné (nesprávný názor na koncentraci řízení, absence poučení podle ust. § 118a o.s.ř.), a ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení, postupoval odvolací soud podle ust. § 219a odst. 1 písm. a) a odst. 2 o.s.ř. a napadený rozsudek zrušil. Podle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení se soud prvního stupně bude důsledně zabývat tím, zda účastníci uvedli všechna právně významná skutková tvrzení, případně k těmto tvrzením označili důkazy. Základní hledisko pro posouzení toho, zda se v důsledku odporujícího úkonu dlužníka dostane některému z věřitelů na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (§ 241 odst. 1 IZ), je míra uspokojení tohoto věřitele ve vazbě na možné uspokojení, které by se mu dostalo podle ust. § 298 a násl. IZ. Tvrzení a prokázání těchto skutečností je přitom na žalobci (insolvenčním správci), který má v tomto směru břemeno tvrzení i břemeno důkazní. Je tedy třeba zabývat se majetkovými poměry dlužníka (rozsahem majetkové podstaty) ke dni uskutečnění napadených právních úkonů. Soud prvního stupně se také neobejde bez hodnocení rozsahu (případně výtěžnost) majetkové podstaty ve vztahu k uspokojení pohledávek žalovaného, které by obdržel (s ohledem na celkovou výši dlužníkových závazků ke dni uskutečnění napadených právních úkonů) v rámci konkursu (v porovnání s tím, co žalovaný skutečně od dlužníka obdržel). Pokud žalobce a žalovaný v intencích tohoto názoru odvolacího soudu nedoplní svá skutková tvrzení a nenavrhnou důkazy, poučí je soud prvního stupně podle ust. § 118a o.s.ř. Teprve poté učiní skutkový a právní závěr a ve věci znovu rozhodne, přičemž je vázán právním názorem odvolacího soudu uvedeným v tomto rozhodnutí (§ 226 odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí ve věci soud prvního stupně rozhodne i o náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení (§ 224 odst. 3 o.s.ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

V Olomouci dne 12. prosince 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Petra Jahodová předsedkyně senátu