12 VSOL 55/2016-60
38 ICm 3421/2014 12 VSOL 55/2016-60 (KSOS 38 INS 5821/2014) ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Ivany Wontrobové a JUDr. Vojtěcha Brhla v právní věci žalobkyně JUDr. Mileny Bódiové, se sídlem v Ostravě, Stodolní 835/17, jako insolvenční správkyně dlužníka Jaroslava anonymizovano , zastoupené Mgr. Vladimírem Soukupem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Stodolní 835/17, PSČ 702 00, proti žalovanému JUDr. Ondřeji Marešovi, LL. M., soudnímu exekutorovi se sídlem v Litoměřicích, Masarykova 679/33, PSČ 412 01, o popření pravosti vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 38 ICm 3421/2014, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Jaroslava anonymizovano , anonymizovano , bytem v Odrách, Sídliště Míru 955/16, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 38 INS 5821/2014, rozhodl o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2.6.2015, č. j. 38 ICm 3421/2014- 32 (KSOS 38 INS 5821/2014),

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. a III. p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. isir.justi ce.cz (KSOS 38 INS 5821/2014)

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, aby bylo určeno, že věřitel č. 14 JUDr. Ondřej Mareš, LL. M., nemá v insolvenčním řízení vůči dlužníkovi Jaroslavu Vargovi pohledávku ve výši 7.865 Kč z titulu nákladů exekučního řízení vedeného na základě usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 8.4.2011, č. j. 53 EXE 538/2011-19, na podkladě rozhodnutí ze dne 3.7.2014, č. j. 124 EX 4103/11-49 (výrok I.), určil, že věřitel č. 14 JUDr. Ondřej Mareš, LL. M., nemá v insolvenčním řízení vůči dlužníkovi Jaroslavu Vargovi pohledávku ve výši 242 Kč z titulu nákladů exekučního řízení vedeného na základě usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 8.4.2011, č. j. 53 EXE 538/2011-19, na podkladě rozhodnutí ze dne 3.7.2014, č. j. 124 EX 4103/11-49 (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Soud prvního stupně považoval žalobu za včasnou podle § 199 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ ), a s ohledem na skutečnost, že žalovaný vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce (3.7.2014) po zahájení insolvenčního řízení (4.3.2014) i po zjištění úpadku (25.6.2014), zabýval se otázkou, zda se jedná o pohledávku vykonatelnou. Uzavřel, že pokud exekutor po zahájení insolvenčního řízení vydá rozhodnutí o nákladech exekuce (příkaz k úhradě nákladů exekuce), jde o nepřípustné provádění exekuce, k němuž nelze v insolvenčním řízení přihlédnout. Exekutor si po zahájení insolvenčního řízení nemůže vyrobit exekuční titul, aby zajistil vykonatelnost pohledávky z titulu nákladů exekuce, což však neznamená, že by nemohl (neměl a nemusel) takovou pohledávku přihlásit v insolvenčním řízení jako pohledávku nevykonatelnou. Na pohledávku žalovaného je tedy třeba nahlížet jako na pohledávku nevykonatelnou, byť byla přihlášena jako vykonatelná. Bylo tedy na žalovaném, aby prokázal důvod jejího vzniku. Usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně bylo prokázáno, že exekuce na majetek povinného (dlužníka) byla nařízena dne 8.4.2011 (s účinky právní moci 17.6.2011) a provedením exekuce byl pověřen žalovaný. Usnesením, kterým soud nařizuje exekuci, rozhoduje o základu nároku o nákladech exekuce, přičemž nelze pominout, že tento nárok vzniká právní mocí takového rozhodnutí. V dané věci základ nároku na úhradu nákladů exekuce žalovaného vznikl před zahájením insolvenčního řízení. Dále se zabýval námitkou žalobkyně, že rozhodčí nález na základě neplatné úvěrové smlouvy a rozhodčí doložky je nicotným aktem a nemůže být ani způsobilým exekučním titulem. Uzavřel, že rozhodčí nález vydaný rozhodcem Bc. Petrem Valentou dne 18.2.2011 vydal rozhodce, jenž k rozhodnutí měl pravomoc a v arbitrovatelném sporu jej nelze považovat za nicotný právní akt. Rozhodčí nález nabyl účinků pravomocného soudního rozhodnutí, je vykonatelný a byl způsobilým titulem k nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce). Rozhodčí doložka byla součástí smlouvy o úvěru ze dne 8.11.2010, přičemž smluvní strany se v ní dohodly, že jejich majetkové spory vzniklé z této smlouvy budou rozhodovány buď u stálého Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, nebo (KSOS 38 INS 5821/2014) jedním z níže uvedených rozhodců, mezi nimiž si zvolí žalující strana. Rozhodce Bc. Petr Valenta byl v rozhodčí doložce výslovně a transparentně určen smluvními stranami jako jeden ze tří možných rozhodců, přičemž skutečnost, že výběr ze tří výslovně jmenovaných rozhodců provádí žalobce, není netransparentní, neboť v pozici žalobce v rozhodčím řízení může být kterákoli ze smluvních stran. Není pochyb, že žalovaný byl pověřen vedením exekuce a nařízení exekuce se vztahuje též na povinnost k úhradě nákladů exekuce. Podle soudu prvního stupně žalovanému vzniklo právo na minimální odměnu ve výši 3.000 Kč dle § 6 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., na náhradu hotových výdajů v paušální částce 3.500 Kč dle § 13 odst. 1 téže vyhlášky a na náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 1.365 Kč, tedy celkem 7.865 Kč. Neoprávněným shledal soud prvního stupně požadavek žalovaného na uspokojení pohledávky ve výši 200 Kč z titulu náhrady za ztrátu času a doručení písemnosti podle § 15 citované vyhlášky včetně daně z přidané hodnoty ve výši 42 Kč. Žalovaný totiž neprokázal, jaký úkon místního šetření prováděl a kde, neprokázal, zda a jakou písemnost dlužníkovi doručil. Tím, že se nedostavil k soudnímu jednání a nepožádal o jeho odročení, znemožnil, aby mu bylo poskytnuto poučení podle § 118a o. s. ř. Námitku promlčení pohledávky z titulu nákladů exekuce posoudil soud prvního stupně jako nedůvodnou. Uvedl, že nařídil-li okresní soud v roce 2011 exekuci usnesením, v rámci kterého bylo rozhodnuto pouze o základu nároku, a žalovaný své právo na konkrétní náklady v určité výši založil příkazem k úhradě nákladů exekuce až dne 3.7.2014, a tuto pohledávku přihlásil do insolvenčního řízení dne 25.7.2014, je zřejmé, že nárok žalovaného s odkazem na § 101 občanského zákoníku ve znění do 31.12.2013 byl uplatněn v tříleté době a není promlčen. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 202 odst. 1 IZ, když neshledal podmínky pro aplikaci § 202 odst. 2 IZ a navíc dle obsahu spisu žalovanému žádné náklady dosud nevznikly.

Výslovně proti výrokům I. a III. tohoto rozsudku podala žalobkyně odvolání. Neztotožnila se se závěrem soudu prvního stupně o platnosti rozhodčí doložky, když nebyla dána pravomoc rozhodce a žalovanému nemohl vzniknout nárok na náhradu nákladů exekuce. Zdůraznila, že při zkoumání otázky, kdo má hradit náklady exekuce, je vždy prioritní vypořádat se s tím, kdo případně nicotnost exekučního titulu zapříčinil. Snesla podrobnou argumentaci vyznívající v závěr, že rozhodčí doložka je absolutně neplatná pro rozpor s ustanoveními o spotřebitelských smlouvách dle § 52 až 56 občanského zákoníku, evropského práva, jakož i nálezy Ústavního soudu. V této souvislosti poukázala zejména na závěry Soudního dvora Evropské unie uvedené v rozsudku ze dne 14.3.2013, C 415/11, ve věci M. A. proti C. d´E. de C., T. i M., dále na usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, nálezy Ústavního soudu ze dne 5.10.2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, ze dne 10.1.2013, sp. zn. IV. ÚS 3779/11 a ze dne 17.1.2012, sp. zn. I. ÚS 871/11. Dále uvedla, že i v insolvenčním řízení může soud posoudit, zda rozhodčí nález je pro dlužníka závazný, tedy zda byl vydán rozhodcem, který k tomu měl pravomoc (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.1.02014, sp. zn. 29 ICdo 30/2012). (KSOS 38 INS 5821/2014)

V podrobnostech také odkázala na usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2011, sp. zn. 31 Cdo 1975/2010, a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 174/2014. Zdůraznila, že pokud se oprávněný domáhal vymožení pohledávky na základě určitého exekučního titulu, jde k jeho tíži otázka posouzení, zda je rozhodnutí způsobilým exekučním titulem a v případě jeho nedostatků nese následky s tím spojené. Procesní zavinění v posuzované věci je podle názoru žalobkyně jednoznačně na straně oprávněného, tedy věřitele, který nedbal požadavku náležité opatrnosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoliv mu měly být známy informace o neplatnosti rozhodčí doložky. I kdyby nebylo shledáno procesní zavinění na straně oprávněného, měl by povinnost k úhradě nákladů ve vztahu k soudnímu exekutorovi. Zde žalobkyně odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 21.4.2011, sp. zn. III. ÚS 2218/10. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek v napadených výrocích I. a III. změnil tak, že žalobě vyhoví a určí, že věřitel č. 14 JUDr. Ondřej Mareš, LL. M., nemá v insolvenčním řízení vedeném vůči dlužníkovi Jaroslavu Vargovi pohledávku ve výši 7.865 Kč na nákladech exekučního řízení vedeném na základě usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 14.4.2011, č. j. 53 EXE 591/2011-13, na podkladě rozhodnutí ze dne 20.3.2014, č. j. 124 EX 5013/11-58.

V doplnění odvolání ze dne 16.8.2016 žalobkyně poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.12.2015, sp. zn. 29 ICdo 5/2014, ve kterém Nejvyšší soud vyslovil názor ohledně nároku soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce vůči povinnému. Citovala z něj pasáž: Není správný názor, že právo na náhradu nákladů exekuce vzniká soudnímu exekutorovi vůči povinnému, i když nebylo k uspokojení pohledávky oprávněného v exekučním řízení ničeho vymoženo. Z R 32/2015 plyne, že tato pohledávka vzniká v okamžiku, kdy vymohl při provádění exekuce pohledávku nebo její část . Uzavřela, že žalovaný ve své přihlášce pohledávky ani v soudním řízení netvrdil ani nijak neprokázal, že by v exekučním řízení proti dlužníkovi cokoliv vymohl. Proto bylo popření pohledávky správné.

Podle § 7 věty první IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních. V dané věci se přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a obsahuje odvolací důvod podle § 205 odst. 2, písm. g) o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 205, § 212, § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. (KSOS 38 INS 5821/2014)

Soud prvního stupně učinil ve věci správná zjištění, na základě kterých dospěl ke správným skutkovým závěrům. Proto lze v rámci stručnosti odkázat na zjištění a závěry soudu prvního stupně uvedené v odůvodnění rozsudku na straně třetí, poslední odstavec, na straně čtvrté, první, třetí a čtvrtý odstavec, na straně páté, čtvrtý a pátý odstavec.

V návaznosti na odvolací námitky odvolací soud zopakoval dokazování přihláškou pohledávky žalovaného ze dne 25.7.2014. Tato přihláška je evidována v insolvenčním řízení dlužníka Jaroslava anonymizovano jako přihláška P16, věřitel č. 14. JUDr. Ondřej Mareš, LL. M., si přihlásil za dlužníkem nezajištěnou pohledávku ve výši jistiny 8.107 Kč, jako důvod vzniku pohledávky uvedl-úhrada nákladů exekučního řízení vedeného na základě pověření v usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 8.4.2011, č. j. 53 EXE 538/2011-19, pohledávka je splatná od 17.7.2014 a vykonatelná dle rozhodnutí č. j. 124 EX 4103/11-49. K přihlášce pohledávky připojil příkaz k úhradě nákladů exekuce a usnesení o nařízení exekuce.

Ani po takto provedeném dokazování nemá odvolací soud důvod odchýlit se od závěrů soudu prvního stupně, které považuje za správné. Jako správný hodnotí odvolací soud postup soudu prvního stupně, který se v prvé řadě zabýval otázkou, zda je třeba na pohledávku žalovaného nahlížet jako na pohledávku vykonatelnou či nevykonatelnou. Z pohledu přezkumu závěrů soudu prvního stupně je v této souvislosti zásadní, že insolvenční řízení dlužníka bylo zahájeno dne 4.3.2014 a příkaz k úhradě nákladů exekuce vydal žalovaný dne 3.7.2014. Na tomto základě se odvolací soud ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že exekutor si po zahájení insolvenčního řízení nemůže vyrobit exekuční titul na náklady exekuce a pohledávku z titulu nákladů exekuce si musí přihlásit do insolvenčního řízení jako pohledávku nevykonatelnou. Tento názor je podporován závěry Nejvyššího soudu vyjádřenými v usnesení ze dne 7.1.2015, sp. zn. 3182/2014, uveřejněném pod číslem 32/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále R 32/2015 ), a v rozsudku ze dne 22.12.2015, sen. zn. 29 ICdo 5/2014. V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud dovodil, že pohledávka spočívající v nákladech soudního exekutora (náklady exekuce ve smyslu § 87 odst. 1 exekučního řádu) vzniká a může být přihlášena do insolvenčního řízení, i když nejde o pohledávku vymahatelnou (vykonatelnou) a že soudnímu exekutorovi vzniká právo na náhradu nákladů exekuce v okamžiku, kdy vymohl při provádění exekuce pohledávku nebo její část. Dále Nejvyšší soud uvedl, že nemá pochyb o tom, že rozhodnutí, jímž soudní exekutor určuje náklady exekuce (příkaz k úhradě nákladů exekuce) je ve smyslu § 109 odst. 1 písm. c) IZ prováděním exekuce a nikoli jejím nařízením (srov. k tomu i dikci § 47 odst. 1 a 2 exekučního řádu, ve znění účinném k 13. prosinci 2010 a důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. 25 Cdo 4802/2008, uveřejněného pod číslem 69/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) . (KSOS 38 INS 5821/2014)

Z takto ustaveného judikatorního a skutkového rámci dané věci plyne, že pohledávka přihlášená žalovaným do insolvenčního řízení jako pohledávka vykonatelná je pohledávkou nevykonatelnou, neboť žalovaný vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka jako povinného, tedy v rozporu s § 109 odst. 1 písm. c) IZ.

Odvolací soud nesdílí argumentaci žalobkyně, že popření pohledávky žalovaného bylo správné i s ohledem na to, že žalovaný ve své přihlášce pohledávky ani v soudním řízení netvrdil ani nijak neprokázal, že v exekučním řízení proti dlužníkovi cokoliv vymohl (k tomu viz R 32/2015). Žalobkyni je třeba dát za pravdu v tom, že Nejvyšší soud v R 32/2015 formuloval názor, dle kterého soudnímu exekutorovi vzniká právo na náhradu nákladů exekuce v okamžiku, kdy vymohl při provádění exekuce pohledávku nebo její část. Tento názor je však překonán závěry Ústavního soudu obsaženými v nálezu ze dne 1.7.2016, sp. zn. IV. ÚS 3250/14. V označené věci se Ústavní soud zabýval otázkou, zda soudní exekutor, který byl ještě před zahájením insolvenčního řízení exekučním soudem pověřen k provedení exekuce, má nárok na to, aby mu povinný uhradil náklady exekuce, a to buď v rámci insolvenčního řízení, po jeho skončení, nebo zda mu tento nárok za situace, kdy insolvenční řízení bylo zahájeno ještě dříve než exekutor vymohl jakékoli plnění, vůbec nenáleží. Uzavřel přitom, že skutečnost, že po nařízení exekuce bylo proti povinnému zahájeno insolvenční řízení, v důsledku čehož došlo k přerušení exekučního řízení dříve, než soudní exekutor stihl vymoci jakékoli plnění, nemůže být přičítána ani k tíži soudního exekutora, který již v řízení aktivně konal, a to i přes existenci konstantní judikatury Ústavního soudu, v jejímž rámci tento setrvává na závěru, že v situaci, kdy soudním exekutorem nebylo nic vymoženo, má být základem pro určení jeho odměny částka nulová (např. nález sp. zn. II. ÚS 1540/08 ze dne 29. 7. 2009 (N 171/54 SbNU 175). Důvodem je skutečnost, že tato judikatura se vztahuje k situacím, kdy bylo povinným plněno dobrovolně ještě před tím, než se povinný o nařízení exekuce dozvěděl. V nynější věci se však o takový případ nejedná, neboť soudní exekutor nevymohl ničeho nikoli proto, že by povinný plnil dobrovolně ještě dříve, než nabyl vědomost o nařízení exekuce, nýbrž proto, že v mezidobí bylo zahájeno insolvenční řízení, v jehož důsledku nebylo možné pokračovat v provádění exekuce, ačkoli již exekutor příslušné kroky k vymožení pohledávky oprávněného učinil. Zde je přitom třeba poukázat na ustanovení § 11 odst. 3 až 5 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění účinném do 31. 10. 2008 (dále jen "exekuční tarif"), dle něhož má soudní exekutor právo na odměnu (byť v minimální výši, tj. ve výši 3.000,-Kč) i v případě, zaniklo-li pověření exekutora k provedení exekuce rozhodnutím soudu o vyloučení exekutora nebo o zastavení exekuce anebo o pověření jiného exekutora provedením exekuce, a to aniž by exekutor v exekučním řízení cokoli vymohl (shodně viz § 11 odst. 2 až 6 exekučního tarifu v jeho aktuálně účinném znění). Náleží-li odměna v minimální výši soudnímu exekutorovi i v případech právě uvedených, tj. v případech, kdy došlo (KSOS 38 INS 5821/2014) k zániku pověření exekutora k provedení exekuce, pak dle názoru Ústavního soudu nelze a maiori ad minus dospět k jinému výkladu, než že exekutorovi tato odměna náleží tím spíše i tehdy, pokud jeho oprávnění k provedení exekuce nezaniklo, nýbrž ze zákona došlo pouze k tomu, že v provádění exekuce nebylo možno po dobu, kdy proti povinnému zároveň probíhalo insolvenční řízení, pokračovat .

Veden výše uvedenými úvahami dospěl odvolací soud k závěru shodnému se soudem prvního stupně, a sice že za situace, kdy žalovaný byl pověřen vedením exekuce, má právo na náhradu nákladů této exekuce. S přihlédnutím ke skutečnosti, že v rámci exekučního řízení nebylo vymoženo ničeho, soud prvního stupně stanovil správně i výši těchto nákladů, které sestávají z odměny exekutora ve výši 3.000,-Kč a náhrady hotových výdajů v paušální částce 3.500,-Kč, vše navýšeno o náhradu na dani z přidané hodnoty ve výši 21 %. Jde tedy celkem o částku 7.865,-Kč.

Zbývá dodat, že odvolací soud považuje rovněž za správný názor soudu prvního stupně, že v posuzované věci vydal rozhodčí nález rozhodce, jenž k tomu měl pravomoc, rozhodčí nález je soudně vykonatelný a proto způsobilým titulem k nařízení exekuce. V podrobnostech odvolací soud odkazuje na přiléhavé úvahy, které soud prvního stupně rozvedl v odůvodnění napadeného rozsudku na straně šesté, poslední odstavec a straně sedmé, první odstavec. V otázce posuzování platnosti rozhodčí smlouvy se zřetelem k určení rozhodce je tedy odvolací soud toho mínění, že rozhodčí smlouva obsahuje přímé určení rozhodce ad hoc i způsob vedení rozhodčího řízení a stanovení pravidel o nákladech řízení. V uvedených souvislostech odkazuje odvolací soud na závěry přijaté Nejvyšším soudem v jeho rozhodnutí ze dne 29.9.2014, sp. zn. 33 Cdo 2504/2014. V návaznosti na závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v tomto rozhodnutí nepovažuje odvolací soud rozhodčí doložku ze dne 8.11.2010 za neplatnou z důvodu netransparentního určení rozhodce. Soud prvního stupně učinil také správný závěr ve vztahu k žalobkyní vznesené námitce promlčení nároku žalovaného (viz strana sedmá, poslední odstavec odůvodnění rozsudku).

Na základě všech výše uvedených zjištění a úvah lze uzavřít, že rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby (výrok I.) i rozhodnutí o nákladech řízení (výrok II.) jsou správná. Odvolací soud proto rozsudek v tomto rozsahu potvrdil podle § 219 o. s. ř.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 163 a § 202 IZ. V odvolacím řízení nebyla žalobkyně úspěšná, proto by měla nahradit žalovanému vzniklé náklady řízení. Tuto možnost však § 202 odst. 1 věta první IZ ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek zapovídá. Ze spisu se rovněž podává, že žalovanému v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proto odvolací soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. (KSOS 38 INS 5821/2014)

P o u č e n í: Proti výroku I. tohoto rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o věci samé, l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Ve zbylém rozsahu n e n í proti tomuto rozsudku dovolání přípustné.

V Olomouci dne 18. srpna 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu