12 VSOL 53/2017-226
33 ICm 3044/2011 12 VSOL 53/2017-226 (KSOS 33 INS 12040/2011)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Ivany Wontrobové a Mgr. Martina Hejdy v právní věci žalobce Ing. Petra Kluse, CSc., identifikační číslo 46539751, se sídlem Řeznická 33, 738 01 Frýdek-Místek, insolvenčního správce dlužníka Eduarda anonymizovano , anonymizovano , bytem T.G. Masaryka 1111, 738 01 Frýdek-Místek, zastoupeného JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem, se sídlem Poděbradova 1243/7, 702 00 Ostrava, proti žalované JUDr. Evě Janíkové, identifikační číslo 66219558, se sídlem Farní 19, 738 01 Frýdek-Místek, insolvenční správkyni dlužnice Andrey Bojkové (dříve anonymizovano , anonymizovano , bytem T.G. Masaryka 1111, 738 01 Frýdek-Místek, zastoupené JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, se sídlem Sokolská 60, 120 00 Praha 2, o vyloučení náhradního plnění za zpeněžené věci z majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 ICm 3044/2011 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice Andrey Bojkové (dříve anonymizovano , anonymizovano , bytem T.G. Masaryka 1111, 738 01 Frýdek-Místek, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS 12040/2011, rozhodl o odvolání žalobce a odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 7. 2016, č. j. 33 ICm 3044/2011-168, KSBR 33 INS 12040/2011,

takto:

Rozsudek soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. isir.justi ce.cz (KSOS 33 INS 12040/2011)

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě (dále jen insolvenční soud ) rozhodl, že se žaloba, aby z majetkové podstaty dlužnice Andrey Bojkové, dříve anonymizovano anonymizovano , bytem Frýdek-Místek, T. G. Masaryka 1111, v insolvenčním řízení vedeném Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS 12040/2011, bylo vyloučeno náhradní plnění ve výši 6.000.000 Kč za zpeněžené věci-nemovitosti, a to pozemek parc. č. 2909/1, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 503 m2 a stavbu na tomto pozemku Frýdek, č. p. 1111, rodinný dům, obojí zapsané u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Frýdek-Místek, na LV 2036, k. ú. Frýdek, obec Frýdek-Místek, se zamítá (výrok I.). O nákladech řízení rozhodl tak, že se žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II).

V odůvodnění svého rozhodnutí insolvenční soud uvedl, že se nejprve Eduard Hadviga a posléze žalobce, jako insolvenční správce dlužníka Eduarda anonymizovano , podanou žalobou domáhali, aby z majetkové podstaty dlužnice Andrey Bojkové, dříve anonymizovano (dále jen dlužnice ) byly vyloučeny nemovitosti specifikované ve výrokové části rozsudku (dále jen předmětné nemovitosti ), které žalovaná jako insolvenční správkyně dlužnice sepsala do majetkové podstaty v rámci insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSOS 33 INS 12040/2011. Eduard Hadviga uzavřel dne 10. 3. 1999 kupní smlouvu, na základě které předmětné nemovitosti zakoupil od manželů JUDr. Hanuše Jelínka a JUDr. Hany Jelínkové, a manželů JUDr. Jana Biolka a Blaženy Biolkové. Stalo se tak za trvání jeho manželství s dlužnicí, které bylo uzavřeno dne 25. 11. 1998. Žalobce tvrdil, že Eduard Hadviga zaplatil kupní cenu ve výši 2.000.000 Kč výhradně ze svých výlučných prostředků, a to zálohově před uzavřením kupní smlouvy v částce 1.000.000 Kč při uzavření budoucí smlouvy dne 2. 10. 1992 k rukám JUDr. Hanuše Jelínka a složením zálohy dne 26. 5. 1998 ve výši 200.000 Kč a dne 17. 9. 1998 ve výši 100.000 Kč. Dále bylo tvrzeno, že Eduard Hadviga prodávajícím před uzavřením svého manželství poskytl půjčky, a to manželům Jelínkovým dne 28. 9. 1994 částku 200.000 Kč, dne 12. 12. 1995 částku 200.000 Kč, dne 2. 12. 1996 částku 200.000 Kč a dne 28. 4. 1998 částku 100.000 Kč, a manželům Biolkovým dne 28. 9. 1994 částku 200.000 Kč, dne 12. 12. 1995 částku 200.000 Kč a dne 2. 12. 1996 částku 200.000 Kč. V den uzavření kupní smlouvy převzal Eduard Hadviga v hotovosti splátky všech těchto půjček a současně došlo k započtení zálohy na kupní cenu ze dne 26. 5. 1998 ve výši 200.000 Kč a zálohy ze dne 17. 9. 1998 ve výši 100.000 Kč. Zbývající část kupní ceny byla splacena z části peněz přijatých tohoto dne na úhradu výše uvedených půjček. Eduard Hadviga tak předmětné nemovitosti nabyl do svého výlučného vlastnictví, nikoliv do společného jmění s dlužnicí jako svou tehdejší manželkou. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani to, že následně byly předmětné nemovitosti na základě souhlasného prohlášení Eduarda anonymizovano a dlužnice ze dne 21. 3. 2005 zapsány do katastru nemovitostí jako majetek ve společném jmění manželů. Skutečnost, že Eduard Hadviga je nadále (KSOS 33 INS 12040/2011) výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí pak brání tomu, aby tyto byly zařazeny do soupisu majetkové podstaty dlužnice jako majetek ve společném jmění manželů. Protože v průběhu řízení byly předmětné nemovitosti v insolvenčním řízení dlužnice zpeněženy za částku 6.000.000 Kč, rozhodoval insolvenční soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2843/2007 ze dne 22. 10. 2009, o tom, zda z majetkové podstaty bude vyloučen výtěžek zpeněžení předmětných nemovitostí ve výši 6.000.000 Kč, aniž by žalobce musel navrhnout změnu žaloby. Insolvenční soud uvedl, že v projednávané věci byly zákonné podmínky pro vyloučení předmětných nemovitostí, resp. výtěžku jejich zpeněžení, z majetkové podstaty dlužnice naplněny, s výjimkou existence vlastnického práva výlučně svědčícímu Eduardu anonymizovano které by zapsání do majetkové podstaty vylučovalo. Insolvenční soud při svém rozhodování vycházel z toho, že kupní smlouva ze dne 10. 3. 1999 byla Eduardem Hadvigou uzavřena za trvání jeho manželství s dlužnicí a nastupuje tudíž vyvratitelná právní domněnka (§ 144 obč. zák. s odkazem na § 3028 odst. 2 o. z.), že předmětné nemovitosti jsou součástí jejich společného jmění manželů. Za této situaci bylo na žalobci, aby tvrdil a prokázal okolnosti, které takto nabytý majetek ze společného jmění vylučují. Po provedeném dokazování dospěl insolvenční soud k závěru, že důkazy předložené žalobcem na podporu jeho tvrzení o tom, že předmětné nemovitosti byly nabyty v žalobě popsaným způsobem a kupní cena byla uhrazena z výlučných prostředků Edurda anonymizovano , tyto tvrzené skutečnosti neprokázaly, předmětné nemovitosti se tak staly (a doposud jsou) součástí dosud nevypořádaného společného jmění bývalých manželů anonymizovano a do majetkové podstaty dlužnice byly sepsány po právu. Proto insolvenční soud žalobu na vyloučení náhradního plnění ve výši 6.000.000 Kč, představujícího výtěžek zpeněžení předmětných nemovitostí jako nedůvodnou zamítl. Při rozhodování o nákladech řízení insolvenční soud zdůraznil, že postup žalobce jako insolvenčního správce sice v předmětném řízení (žaloba byla podána ještě před zahájením insolvenčního řízení samotným dlužníkem Eduardem Hadvigou) nevedl v konečném důsledku k jeho úspěchu v řízení, avšak je nutné přihlédnout k veřejnému účelu instituce insolvenčního správce, který v daném případě realizoval (musel realizovat) řešení majetkových vztahů dlužníka, a tedy plnil svoji základní povinnost hájit veřejné zájmy. Žalobce přitom nemohl činit žádné úkony bez projednání dalšího postupu s věřitelským výborem (např. vzít žalobu zpět). Insolvenční soud vzal rovněž v úvahu složitost celého případu a jeho návaznost na obě insolvenční řízení, přičemž dospěl k závěru, že by bylo nepřijatelné a tvrdé trvat na tom, aby žalobce nesl náklady řízení žalované. Z tohoto důvodu aplikoval ustanovení § 150 o. s. ř. a ve věci úspěšné žalované náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Tvrdil, že insolvenční soud na základě provedených důkazů nesprávně zjistil skutkový stav a tudíž dospěl k nesprávnému závěru o tom, že žalobce neprokázal tvrzené skutečnosti týkající se nabytí předmětných nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne 10. 3. 1999 do jeho výlučného vlastnictví dlužníka Eduardy anonymizovano a nikoli do společného jmění s dlužnicí jako jeho tehdejší manželkou. Přestože z žalobcem předložených důkazů jednoznačně vyplývá, že Eduard Hadviga uhradil kupní cenu pouze ze svých (KSOS 33 INS 12040/2011) výlučných prostředků, insolvenční soud se s těmito skutečnostmi nevypořádal a pouze jednostranně akcentoval důkazy žalované svědčící pro zahrnutí předmětných nemovitostí do společného jmění manželů, což ve svém důsledku vede k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadeného rozhodnutí insolvenčního soudu změnil a podané žalobě vyhověl, popř. napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná napadla rozhodnutí insolvenčního soudu odvoláním směřujícím pouze do výroku o nákladech řízení (výrok II.). Namítala nesprávné právní posouzení věci spočívající v nesprávné aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Žalovaná má za to, že nejsou dány žádné výjimečné důvody pro to, aby insolvenční soud ve věci úspěšné žalované náhradu nákladů nepřiznal. Navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí insolvenčního soudu ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že uloží žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení.

Podle § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Insolvenční řízení ani řízení o incidenčním sporu vedeném v rámci insolvenčního řízení nejsou řízeními zahájenými podle občanského soudního řádu, ale podle insolvenčního zákona (dále jen IZ ). Proto se v této věci přiměřeně aplikují ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen o. s. ř. ).

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, osobou k tomuto úkonu oprávněnou a obsahuje způsobilé odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2, písm. c), e) a g) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.), a dospěl k níže uvedeným závěrům.

Napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení, jehož předmětem je vyloučení majetku, resp. náhradního plnění představujícího výtěžek jeho zpeněžení, z majetkové podstaty ve smyslu § 225 IZ. Dle názoru odvolacího soudu lze přisvědčit insolvenčnímu soudu potud, že podmínky, vymezené v § 225 odst. 1 a 2 IZ kumulativně, byly s výjimkou existence vlastnického práva výlučně svědčícímu Eduardu anonymizovano (jejich naplnění nebylo mezi účastníky sporné a vyplývalo z insolvenčního spisu) a bylo tedy na žalobci, aby tvrzené skutečnosti, jež zůstaly mezi účastníky sporné, v řízení prokázal. (KSOS 33 INS 12040/2011)

Zamítnutí žaloby odůvodnil insolvenční soud tím, že žalobce navrženými důkazy, které byly insolvenčním soudem provedeny, neprokázal svá tvrzení, jež měla vést k závěru, že Eduard Hadviga sice předmětné nemovitosti nabyl kupní smlouvou ze dne 10. 3. 1999 za trvání svého manželství s dlužnicí, avšak kupní cenu uhradil ze svých výlučných prostředků, čímž by vyvrátil právní domněnku, že jde o majetek ve společném jmění manželů, neboť by šlo o majetek nabytý za trvání manželství jedním z manželů za majetek v jeho výlučném vlastnictví (§ 143 odst. 1 písm. a/ obč. zák.).

Podle § 5 o. s. ř. poskytují soudy účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech.

Podle § 118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.

Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. 6. 2012, sen. zn. 31 Cdo 619/2011, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem 115/2012, dospěl k závěru, že poučení o důkazní povinnosti podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. soud poskytne nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný.

V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sen. zn. 32 Cdo 2959/2010, Nejvyšší soud v návaznosti na shora citované rozhodnutí zdůraznil, že založit rozhodnutí na závěru, že účastník přítomný při jednání neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, může soud jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2003, sen. zn. 21 Cdo 1491/2002, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod číslem 59/2003), vyplývá, že poučovací povinnost soudu podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. je směřována -na rozdíl od poučovací povinnosti podle ustanovení § 118a odst. 4 o. s. ř.-i vůči účastníku, který je zastoupen advokátem. Povinnost soudu poskytnout účastníku potřebná poučení lze splnit i tím, že budou poskytnuta jeho zástupci, kterému účastník udělil procesní plnou moc (srov. § 32 odst. 3 o. s. ř.). Zamítne-li soud žalobu proto, že účastník neunesl za řízení břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno, aniž by mu poskytl řádné poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. (KSOS 33 INS 12040/2011)

Pokud v projednávané věci insolvenční soud zamítl podanou žalobu z důvodu neunesení důkazního břemene žalobcem ve vztahu k jeho tvrzením o úhradě kupní ceny z výlučných prostředků Eduarda anonymizovano , od nichž jeho výlučné vlastnické právo bránící zahrnutí předmětných nemovitostí do majetkové podstaty dlužnice žalobce dovozoval, aniž by při jednání konaném dne 19. 7. 2016 žalobce, zastoupeného přítomným advokátem JUDr. Radkem Hudečkem, poučil dle § 118a odst. 3 o. s. ř. (tj. nevyzval ho, aby k těmto skutečnostem označil další důkazy s tím, že pokud tak neučiní, nebude mít insolvenční soud tyto skutečnosti za prokázané), zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

K projednání podaných odvolání nařídil odvolací soud jednání na 31. 8. 2017, na kterém žalobci chybějící procesní poučení ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. poskytl.

Podáním ze dne 2. 10. 2017 žalobce ke svým tvrzením týkajícím se úhrady kupní ceny ve výši 2.000.000 Kč dle kupní smlouvy ze dne 10. 3. 1999 označil další důkazy, a to konkrétně účastnický výslech Eduarda anonymizovano , výslech svědků Hanuše Jelínka, Jany Jelínkové, Jana Biolka a Blaženy Biolkové, a dále listinné důkazy, konkrétně účetní, daňové a pokladní doklady Eduarda anonymizovano , které se s ohledem na jeho nepříznivý zdravotní stav pokusí zajistit ve lhůtě 30 dnů.

Vzhledem k rozsahu tvrzení, jež mají být žalobcem navrženými důkazy prokázány (jde o všechna tvrzení, jež jsou mezi účastníky sporná), a k jejich množství má odvolací soud za to, že za odvolacího řízení nelze nápravu vady vzniklé v řízení před soudem insolvenčním zjednat.

Na základě výše popsaného procesního stavu odvolacímu soudu nezbylo, než přistoupit ke zrušení napadeného rozsudku (§ 219a odst. 1 písm. a/, písm. b/ o. s. ř.) a k vrácení věci insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).

V dalším řízení je insolvenční soud vázán právním názorem odvolacího soudu (§ 226 odst. 1 o. s. ř.), když rozhodne, které z navržených důkazů provede a v případě potřeby poskytne účastníkům odpovídající procesní poučení.

V novém rozhodnutí ve věci rozhodne insolvenční soud i o náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání dle § 237 odst. 1 písm. k) o. s. ř. přípustné. V Olomouci dne 30. října 2017 Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Petra Šlajsová předsedkyně senátu