12 VSOL 48/2016-77
37 ICm 4102/2014 12 VSOL 48/2016-77 (KSOS 37 INS 18689/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenčním řízení žalobce: MONETA Money Bank, a.s., se sídlem Praha 4- Michle, Vyskočilova 1422/1a, PSČ 140 28, IČO: 25672720, zastoupeného: JUDr. Tomáš Sokol, advokát se sídlem Praha 2, Sokolská 60, PSČ 120 00, proti žalované: Mgr. Kateřina Širhalová, LL.M., se sídlem Olomouc, Palackého 641/11, PSČ 779 00, insolvenční správkyni dlužníka: Tomáš anonymizovano , anonymizovano , trvale bytem Ostrava, Nálepkovo náměstí 930/16, PSČ 708 00, o určení pravosti pohledávky, k odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. prosince 2015, č.j. 37 ICm 4102/2014-49, (KSOS 37 INS 18689/2014)

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. prosince 2015, č.j. 37 ICm 4102/2014-49, (KSOS 37 INS 18689/2014), se p o t v r z u j e. isir.justi ce.cz (KSOS 37 INS 18689/2014)

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud rozsudkem zamítl žalobu, aby bylo určeno, že části pohledávek žalobce za dlužníkem v celkové výši 106.440,53 Kč, z titulu smluvních pokut ve výši 10.796,60 Kč u druhé dílčí pohledávky, ve výši 5.376,80 Kč u třetí dílčí pohledávky, ve výši 4.412,06 Kč u čtvrté dílčí pohledávky, ve výši 47.783,87 Kč u páté dílčí pohledávky a z titulu náhrady nákladů nalézacího řízení ve výši 7.201,40 Kč u čtvrté dílčí pohledávky a ve výši 30.869,80 Kč u páté dílčí pohledávky, jsou po právu, a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Vzhledem k tematickému dělení žalobního návrhu soud argumentaci s právní kvalifikací skutkového stavu rozdělil do dvou celků, přičemž první se zabýval ujednáním o smluvní pokutě a druhý náklady nalézacího řízení.

Soud posuzoval platnost ujednání smluvní pokuty ve smlouvách o úvěru uzavřených mezi žalobcem a dlužníkem, zejména článku III. bod 7, dle kterého se dlužník zavázal zaplatit smluvní pokutu, přičemž určení její výše a povinnosti, za jejíž porušení vzniká povinnost smluvní pokutu zaplatit, se nachází v sazebníku banky. Soud v souladu s nálezem Ústavního soudu I. ÚS 3512/11 dospěl k závěru, že je-li smluvní pokuta pouze součástí sazebníku banky, který je obdobou VOP, a nikoli spotřebitelské smlouvy samotné, ujednání o smluvní pokutě nenaplňuje zákonem požadované náležitosti podle § 544 odst. 1, 2 obč. zák., tedy určení výše pokuty nebo způsob jejího určení a stanovení povinnosti, za jejíž porušení vzniká povinnost smluvní pokutu zaplatit, přičemž tyto údaje nabízí až aktuální sazebník banky, na který je odkazováno. Takové ujednání o smluvní pokutě je neurčité a nesrozumitelné, a vzhledem k nedostatku náležitosti projevu vůle s odkazem na ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. tedy neplatné. Odkaz na aktuální sazebník banky, ze kterého není možné určit, zda se jedná o sazebník aktuální v době uzavření smlouvy, či v době porušení povinnosti, je nejednoznačný, čímž je neurčitý i věcný obsah ujednání.

Otázkou vzniku pohledávky z titulu náhrady nákladů řízení se již zabýval Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 27.09.2007, sp. zn. 29 Cdo 238/2007, ve kterém učinil závěr, že pohledávka z titulu práva na náhradu nákladů řízení před soudem zpravidla vzniká až po právní moci rozhodnutí ve věci samé. Rovněž se touto otázkou zabýval v rozsudku ze dne 31.03.2015, sp. zn. 29 ICdo 62/2014, v němž uvedl, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu. Pohledávku, která spočívá v nároku na náhradu nákladů nalézacího řízení lze (KSOS 37 INS 18689/2014) do insolvenčního řízení přihlásit pouze tehdy, byla-li věřiteli pravomocně přiznána ke dni rozhodnutí o úpadku. V případě, že tomu tak není, nelze takovou pohledávku do insolvenčního řízení přihlásit, a to ani jako podmíněnou, jelikož na podmínku lze vázat pouze pohledávku, která existuje. Ani úspěch účastníka ve sporu nemusí být bez dalšího důvodem pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení. Nárok na náhradu nákladů řízení vznikne až pravomocným rozhodnutím, jímž jej soud přizná, a to bez ohledu na to, jak soud rozhodne ve věci samé. Soud tedy v souladu se závěry Nejvyššího soudu uzavřel, že před právní mocí rozhodnutí, kterým je účastníkovi přiznán nárok na náhradu nákladů řízení v občanském soudním řízení, nelze takový nárok přihlásit do insolvenčního řízení, a to ani jako pohledávku vázanou na splnění odkládací podmínky. Proto žalobu v v části náhrady nákladů nalézacího řízení jako nedůvodnou rovněž zamítl.

Žalobce podal do odstavce I. výroku shora uvedeného rozsudku, a to pouze do části tohoto výroku vztahujícího se k žalovanou popřeným smluvním pokutám ve výši 10.796,60 Kč u druhé dílčí pohledávky, ve výši 5.376,80 Kč u třetí dílčí pohledávky, ve výši 4.412,06 Kč u čtvrté dílčí pohledávky a ve výši 47.783,87 Kč u páté dílčí pohledávky, celkem tedy ve výši 68.369,33 Kč, odvolání z důvodu uvedeného v ustanovení § 205 odst. 1 písm. g) o.s.ř., které posléze podrobně odůvodnil takto: 1) Žalobce má za to, že rozhodnutí soudu prvního stupně stojí na nesprávném právním posouzení věci dle ustanovení § 205 odst. 1 písm. g) o.s.ř. a navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že co do popřené části pohledávky z titulu smluvních pokut určí, že tato pohledávka je po právu. 2) V odůvodnění napadeného rozhodnutí pak soud k zamítavému výroku I. ve vztahu ke smluvní pokutě uvádí, že nebyla prokázána důvodnost domáhání se určení pravosti pohledávky z titulu smluvní pokuty. Svůj závěr přitom odůvodňuje odkazem na ustanovení § 544 odst. 2 obč. zák., podle něhož lze smluvní pokutu sjednat jen písemně, což v daném případě údajně nebylo prokázáno, a dále na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11.11.2013. Ústavní soud přitom v odkazovaném rozhodnutí mimo jiné dovodil, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis). Žalobce však v této souvislosti uvádí, že smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným ze dne 13.11.2009 úpravu smluvní pokuty upravuje přímo v textu. 3) Žalobce tedy i nadále má za to, že se závěry obsažené v předmětném nálezu na projednávaný případ nevztahují. Podle článku III. odst. 7 smlouvy, je Banka oprávněna požadovat po Klientovi zaplacení smluvní pokuty dle aktuálního Sazebníku . Žalobce tedy má za to, že z uvedeného lze jednoznačně usuzovat, že ujednání o smluvní pokutě nebylo obsaženo toliko v obchodních podmínkách či sazebníku žalobce, ale že vyplývalo přímo z ustanovení předmětné smlouvy, což je s ohledem na výše uvedený nález Ústavního soudu zcela klíčové. Důkaz: Smlouva o úvěru ze dne 13.11.2009 (již založena ve spisu) (KSOS 37 INS 18689/2014)

4) Naopak žalobce musí opětovně v této věci odkázat na jiný nález Ústavního soudu, a to nález ze dne 10.4.2014, sp. zn. ÚS 3725/13, v němž Ústavní soud konstatoval následující závěry: Princip autonomie vůle tedy není absolutní hodnotou (contractus durus, sed contractus) právě s ohledem na princip ochrany spotřebitele, ze kterého, jde-li o nyní posuzované souvislosti, plyne požadavek transparentnosti smluvních ujednání, které jsou klientovi bankou předkládány k podpisu. Ústavní soud několikrát aplikoval danou zásadu ve formě tzv. principu důvěry (též tzv. estoppel v anglosaském a mezinárodním právu), když např. v nálezu ze dne 6. 11. 2007 sp. zn. II.ÚS 3/06 (N 185/47 SbNU 429) uvedl: "Ten, kdo vyvolal určité jednání, se nesmí ex post dovolávat vad jednotlivých úkonů, které sám způsobil...". 5) Ostatně v obecném smyslu žalobce odkazuje i na závěry vyjádřené v již shora specifikovaném nálezu Ústavního soudu, na němž zamítnutí žaloby postavil soud prvního stupně. V tomto nálezu přitom Ústavní soud vymezil povinnosti obecných soudů poskytovat ochranu zásadě poctivosti rovněž v rámci všeobecných obchodních podmínek, podle které "text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Například písmena ve smluvním ujednání nesmějí být ve výrazně menší velikosti než okolní text a nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. To platí zejména proto, že jev označovaný jako typizace právního jednání či typizace aplikace práva v podmínkách výkonu veřejné správy, nabývá v informační společnosti na stále větším významu. Problém ochrany spotřebitele však nespočívá v zákazu takových ujednání (obchodních podmínek), nýbrž v možnosti se s nimi řádně seznámit, v jejich zřetelném označení, formulaci a možnosti je po zralé úvaze akceptovat, nebo odmítnout, tedy jak bylo již výše zdůrazněno, je především otázkou informování spotřebitele v předsmluvní fázi. 6) Pro úplnost pak žalobce uvádí, že mezi ním a žalovaným byly uzavřeny tři smlouvy o úvěru, a to smlouva ze dne 2.10.2007, ze dne 4.11.2008, ze dne 13.11.2009 a ze dne 18.3.2013 K rekapitulaci jednotlivých smluvních vztahů mezi žalobcem a žalovaným žalobce uvádí následující: Předmětem smlouvy o úvěru ze dne 2.10.2007 bylo podle článku II odst. 1 poskytnutí úvěru žalovanému ve výši 170.000 Kč. Žalovaný byl podle článku II. odst. 4.1 této smlouvy povinen peněžní prostředky žalobci vrátit formou 96 řádných anuitních měsíčních splátek v celkové výši 2.570,62 Kč. Žalovaný ale řádně neplnil smluvené měsíční splátky, dostával se do prodlení, což bylo důvodem k prohlášení úvěru za splatný (čl. 45 Podmínek). Do dne zesplatnění úvěru 12.2.2014 mělo být uhrazeno 75 splátek a po dni 12.2.2014 zůstalo neuhrazeno 21 splátek. Z těchto neuhrazených splátek se odvíjí smluvní pokuta. Co se týká výše účtované smluvní pokuty, tak tato byla po žalovaném požadována dle sazebníku platného ke dni uzavření Smlouvy ve výši 20% z celkové částky všech splátek, splatných podle Smlouvy o úvěru po dni prohlášení úvěru za splatný-12.2.2014, tj. 20 % z (počtu splátek splatných podle Smlouvy o úvěru po dni prohlášení úvěru za splatný násobeno částkou splátky), tj. 20% z (21 x 2.570,62 Kč) = 10.796,60 Kč. (KSOS 37 INS 18689/2014)

Předmětem smlouvy o úvěru ze dne 4.11.2008 bylo podle článku II odst. 1 poskytnutí úvěru žalovanému ve výši 70.000 Kč. Žalovaný byl podle článku II. odst. 4.1 této smlouvy povinen peněžní prostředky žalobci vrátit formou 84 řádných anuitních měsíčních splátek v celkové výši 1.222 Kč. Žalovaný ale řádně neplnil smluvené měsíční splátky, dostával se do prodlení, což bylo důvodem k prohlášení úvěru za splatný (čl. 45 Podmínek). Do dne zesplatnění úvěru 10.2.2014 mělo být uhrazeno 62 splátek a po dni 10.2.2014 zůstalo neuhrazeno 22 splátek. Z těchto neuhrazených splátek se odvíjí smluvní pokuta. Co se týká výše účtované smluvní pokuty, tak tato byla po žalovaném požadována dle sazebníku platného ke dni uzavření Smlouvy ve výši 20% z celkové částky všech splátek, splatných podle Smlouvy o úvěru po dni prohlášení úvěru za splatný-10.2.2014, tj. 20 % z (počtu splátek splatných podle Smlouvy o úvěru po dni prohlášení úvěru za splatný násobeno částkou splátky), tj. 20% z (22 x 1.222 Kč) = 5.376,80 Kč. Předmětem smlouvy o úvěru ze dne 13.11.2009 bylo podle článku II odst. 1 poskytnutí úvěru žalované ve výši 43.000 Kč. Žalovaný byl podle článku II. odst. 4.1 této smlouvy povinen peněžní prostředky žalobci vrátit formou 72 řádných anuitních měsíčních splátek v celkové výši 1.002,74 Kč, splatných podle článku II. odst. 43 smlouvy vždy k 14. dni v měsíci, počínaje dnem 14.12.2009. Žalovaný ale řádně neplnil smluvené měsíční splátky, dostával se do prodlení, což bylo důvodem k prohlášení úvěru za splatný (čl. 45 Podmínek). Do dne zesplatnění úvěru 12.2.2014 mělo být uhrazeno 50 splátek a po dni 12.2.2014 zůstalo neuhrazeno 22 splátek. Z těchto neuhrazených splátek se odvíjí smluvní pokuta. Co se týká výše účtované smluvní pokuty, tak tato byla po žalovaném požadována dle sazebníku platného ke dni uzavření Smlouvy ve výši 20% z celkové částky všech splátek, splatných podle Smlouvy o úvěru po dni prohlášení úvěru za splatný-12.2.2014, tj. 20 % z (počtu splátek splatných podle Smlouvy o úvěru po dni prohlášení úvěru za splatný násobeno částkou splátky), tj. 20% z (22 x 1.002,74 Kč) = 4.412,06 Kč. Předmětem smlouvy o úvěru ze dne 18.3.2013 bylo podle článku II odst. 1 poskytnutí úvěru žalované ve výši 145.000 Kč. Žalovaný byl podle článku II. odst. 4.1 této smlouvy povinen peněžní prostředky žalobci vrátit formou 84 řádných anuitních měsíčních splátek v celkové výši 3.228,64 Kč, splatných podle článku II. odst. 4.3 smlouvy vždy k 14. dni v měsíci, počínaje dnem 14.4.2013. Žalovaný ale řádně neplnil smluvené měsíční splátky, dostával se do prodlení, což bylo důvodem k prohlášení úvěru za splatný (čl. 45 Podmínek). Do dne zesplatnění úvěru 10.2.2014 mělo být uhrazeno 10 splátek a po dni 10.2.2014 zůstalo neuhrazeno 74 splátek. Z těchto neuhrazených splátek se odvíjí smluvní pokuta. Co se týká výše účtované smluvní pokuty, tak tato byla po žalovaném požadována dle sazebníku platného ke dni uzavření Smlouvy ve výši 20% z celkové částky všech splátek, splatných podle Smlouvy o úvěru po dni prohlášení úvěru za splatný-10.2.2014, tj. 20 % z (počtu splátek splatných podle Smlouvy o úvěru po dni prohlášení úvěru za splatný násobeno částkou splátky), tj. 20% z (74 x 3.228,64 Kč) = 47.783,87 Kč. 7) Podrobné vyúčtování smluvní pokuty je ve všech případech uvedeno na dopise-Oznámení Banky o prohlášení úvěru za splatný, jenž je stejně jako sazebník založen v soudním spise. V této souvislosti nicméně nelze opominout, že jak obchodní (KSOS 37 INS 18689/2014) podmínky, tak i sazebník tvořily od počátku vzniku závazkového právního vztahu mezi žalobcem a žalovaným nedílnou součást smlouvy a žalovaný svým podpisem smlouvy potvrdil, že mu oba tyto dokumenty byly předány, že se s jejich obsahem seznámil a že s nimi tak, jak byly vyhotoveny, souhlasí. Důkaz: Sazebník (založen k důkazům v soudním spisu) Oznámení banky o prohlášení úvěru za splatný (založeny k důkazům v soudním spisu) 8) Žalobce tedy ze všech shora uvedených důvodů navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě co do napadené části výroku I. vyhoví v plném rozsahu a určí, že popřené části pohledávky z titulu smluvních pokut jsou po právu.

Věc je třeba vzhledem k přechodnému ustanovení čl. II zákona č. 294/2013 Sb., i v současné době posoudit podle zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění po novele provedené zákonem č. 294/2013 Sb., účinné od 1.1.2014 (dále jen IZ), byť k zahájení incidenčního řízení došlo dne 21.11.2013; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, však zůstávají zachovány.

Insolvenční řízení ani řízení o incidenčním sporu vedeném v rámci insolvenčního řízení není řízením zahájeným podle občanského soudního řádu, ale podle insolvenčního zákona. V této věci se proto neuplatní (byť incidenční spor byl zahájen před 1.1.2014) přechodné ustanovení obsažené v části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a na odvolací řízení se přiměřeně aplikují ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen o.s.ř.).

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekucí se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas, že obsahuje způsobilý odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., za podmínek v ustanovení § 214 odst. 3 o.s.ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 3 a odst. 5 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. (KSOS 37 INS 18689/2014)

Dne 01.01.2014 nabyl účinnosti nový občanský zákoník (dále o. z.), tj. zákon č. 89/2012 Sb., který zrušil zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. S přihlédnutím k ustanovení § 3028 o. z. se pro právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakožto i pro práva a povinnosti z nich vzniklých, použijí dosavadní právní předpisy, tedy občanský zákoník ve znění účinném do 31.12.2013 (dále obč. zák.) a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník ve znění účinném do 31.12.2013 2013 (dále obch. zák.).

Podle ustanovení § 262 odst. 4 věta druhá obch. zák. smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

Dle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Podle ustanovení § 544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li si strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.

Podle ustanovení § 544 odst. 2 obč. zák. lze sjednat smluvní pokutu jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.

Soud prvního stupně učinil z provedených listinných důkazů správná zjištění, která nejsou nijak zpochybněna, proto se po stránce skutkové na odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje. Krajský soud ze zjištěného skutkového stavu učinil též přiléhavé právní závěry. Soud prvního stupně ve vztahu k uplatněným smluvním pokutám správně zjistil, že sankce nebyly sjednány transparentním způsobem ve smlouvách o úvěrech, smlouvy toliko odkazují na sazebník banky, což nelze považovat za dostatečné. Správně Krajský soud odkázal na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11.11.2013, který akcentuje zvýšenou ochranu "slabší strany" ve spotřebitelských vztazích, což je třeba bezezbytku aplikovat i v této věci. Na tomto podkladě odvolací námitky žalobce nemohly být důvodné, neboť z uvedených důvodů je ujednání o smluvních pokutách pro nedostatek určitého a srozumitelného projevu vůle podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. neplatné.

Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek krajského soudu v napadené části, kterou byla zamítnuta žaloba na určení, že části pohledávek žalobce za dlužníkem z titulu smluvních pokut ve výši 10.796,60 Kč u druhé dílčí pohledávky, 5.376,80 Kč u třetí dílčí pohledávky, 4.412,06 Kč u čtvrté dílčí pohledávky, 47.783,87 Kč u páté (KSOS 37 INS 18689/2014) dílčí pohledávky, celkem ve výši 68.369,33 Kč, jsou po právu, a ve výroku o nákladech řízení, jako věcně správný podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

Žalobce nebyl v odvolacím řízení procesně úspěšný, žalovanému v odvolacím řízení náklady sporu nevznikly, proto náhrada nákladů odvolacího řízení nebyla přiznána žádnému z účastníků (§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně, prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

V Olomouci dne 21. září 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Renáta Hrubá předseda senátu