12 VSOL 47/2011-67
14 ICm 1772/2010 12 VSOL 47/2011-67 (KSOS 14 INS 8172/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a Mgr. Diany Vebrové v právní věci žalobce SMART Capital, a.s., identifikační číslo osoby: 268 65 297, se sídlem Olomouc, Hněvotínská 241/52, PSČ 779 00, proti žalovanému Ing. Marku Třískovi, Šumperk, Okružní 20, PSČ 787 01, insolvenčnímu správci dlužníka Rudolfa anonymizovano , anonymizovano , bytem Šumperk, Zahradní 2667/5, PSČ 787 01, zastoupenému JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem Šumperk, Starobranská 4, PSČ 787 01, o určení popřené pohledávky, rozhodl o odvolání žalovaného ze dne 10.6.2011 proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.4.2011, č.j. 14 ICm 1772/2010-25 a odvolání žalovaného ze dne 17.10.2012 proti doplňujícímu rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13.9.2012, č.j. 14 ICm 1772/2010-43, (KSOS 14 INS 8172/2010)

t a k t o:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.4.2011, č.j. 14 ICm 1772/2010-25 se v části výroku I., v níž bylo určeno, že žalobce má za dlužníkem Rudolfem Fojtem pohledávku ve výši 6.000 Kč, p o t v r z u j e. V části výroku I., v níž bylo určeno, že žalobce má za dlužníkem Rudolfem Fojtem pohledávku ve výši 12.750 Kč, se rozsudek soudu prvního stupně m ě n í tak, že v tomto rozsahu se žaloba žalobce z a m í t á. Ve zbývající části výroku I., tj. ohledně částky 8.480 Kč, se rozsudek soudu prvního stupně z r u š u j e a v tomto rozsahu se řízení z a s t a v u j e.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku ve výši 5.978 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku ve výši 3.622 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným rozsudkem ze dne 26.4.2011, č.j. 14 ICm 1772/2010-25 Krajský soud v Ostravě určil, že výše pohledávky žalobce přihlášené jako pohledávka č. 1 přihláškou č. 2 ve výši 27.230 Kč do insolvenčního řízení vedeného tímto soudem pod sp. zn. KSOS 14 INS 8172/2010 za dlužníkem Rudolfem Fojtem činí 27.230 Kč (výrok I.), dále určil, že výše pohledávky žalobce přihlášené jako pohledávka č. 1.1 přihláškou č. 2 ve výši 13.270 Kč do insolvenčního řízení stejného dlužníka činí toliko 168,07 Kč (výrok II.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) Doplňujícím rozsudkem ze dne 13.9.2012, č.j. 14 ICm 1772/2010-43 Krajský soud žalobu žalobce na určení, že část jeho pohledávky ve výši 4.595,43 Kč, podle smlouvy o úvěru č. 62009-4813 ze dne 25.6.2009, která byla do insolvenčního řízení dlužníka přihlášena přihláškou P2, je po právu, zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. (KSOS 14 INS 8172/2010)

Podle odůvodnění rozsudku ze dne 26.4.2011, č.j. 14 ICm 1772/2010-25 se žalobce žalobou, doručenou soudu 16.11.2010 domáhal určení pravosti své pohledávky za dlužníkem Rudolfem Fojtem z titulu smlouvy o úvěru č. 62009-4813 ze dne 25.6.2009 v celkové popřené výši 31.993,50 Kč. K pohledávce č. 1 žalobce uvedl, že výše jistiny činí 27.230 Kč a že uvedenou smlouvou byl dlužníku poskytnut úvěr v částce 30.000 Kč, přičemž se zavázal vrátit 48.750 Kč ve 13-ti měsíčních splátkách po 3.750 Kč, dosud uhradil 21.520 Kč. K pohledávce č. 1.1 žalobce uvedl, že sestává ze zákonných úroků z prodlení od 1.7.2010 (ode dne následujícího po splatnosti poslední splátky, tedy i po splatnosti celé pohledávky) do 18.8.2010 (do dne předcházejícího vydání usnesení o povolení oddlužení) z částky 27.230 Kč (jistiny), celkově ve výši 283 Kč. Pohledávku č. 1.1 dále tvoří smluvní pokuta 12.987 Kč, kterou žalobce požaduje podle bodu 3. obchodních podmínek za 9 měsíců prodlení (9 x 1.443 Kč) s placením úvěru podle čl. II. úvěrové smlouvy, smluvní pokutu žalobce dlužníku nevyúčtoval, poprvé ji uplatnil až podanou přihláškou pohledávek. Sjednaná smluvní pokuta je dle žalobce přiměřená a v souladu s dobrými mravy. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby s tím, že smlouva o úvěru je neplatná jako celek podle § 39 obč. zák., neboť vykazuje znaky nepoctivosti, je neurčitá a nesrozumitelná pokud v článku I. uvádí, že úvěr je poskytnut za úplatu a úrok ve výši 20% z jistiny, což obojí dohromady označuje jako poplatek za správu úvěru. Je tedy zcela nejasné co tato sjednaná plnění vlastně představují, zda se má jednat o úrok ve smyslu § 497 obch. zák., či o plnění jiné. RPSN vypočítaná podle zákona č. 321/2001 Sb. činí v daném případě 199,7%, což se rovněž příčí dobrým mravům. Smlouva o úvěru byla dlužníkovi předložena k podpisu v takové úpravě, že podstatná smluvní ujednání jsou obsažena na druhé straně smlouvy, přičemž podepsaná je pouze její první strana, což vytváří důvodné zdání, že obsahem smlouvy je pouze text na první straně listiny. Rovněž konstrukce úročení poskytnutého úvěru jako pevné neměnné částky protiprávně zvýhodňuje žalobce tím, že připočítává tuto částku již k jistině a vykazuje se tak výše poskytnutého úvěru nikoli ve skutečné výši, ale ve výši součtu dlužníkovi poskytnuté jistiny a odměny za poskytnutí úvěru. Tím dochází k porušení a přinejmenším k obcházení ust. § 170 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ). Vzhledem k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy je třeba postupovat podle § 457 obč. zák., podle kterého, je-li smlouva neplatná, je každý z jejich účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Jelikož dlužník obdržel podle neplatné úvěrové smlouvy 30.000 Kč, žalobci uhradil 21.520 Kč, je povinen vrátit toliko částku 8.480 Kč, proto pouze v tomto rozsahu žalovaný pohledávku žalobce uznal. Dále žalovaný namítal, že dohoda o smluvní pokutě, je absolutně neplatná, a to již z toho důvodu, že je neplatná vlastní úvěrová smlouva a výše sjednaných majetkových sankcí je zjevně v rozporu s dobrými mravy.

Na základě provedených důkazů (rozhodnutími a listinami z insolvenčního spisu dlužníka sp. zn. KSOS 14 INS 8172/2010, zejména usnesením ze dne 19.8.2010, kterým byl zjištěn úpadek dlužníka a povoleno oddlužení, přihláškou pohledávek (KSOS 14 INS 8172/2010)

žalobce č. sv. P2, výsledků přezkumného jednání ze dne 18.10.2010, vyrozuměním žalovaného o opření ze dne 12.11.2010, doručeném žalobci 15.11.2010, smlouvou o úvěru ze dne 25.6.2009), kdy skutkový stav věci byl mezi účastníky nesporný, soud prvního stupně po té, co uzavřel, že žaloba žalobce je včasná, dospěl k následujícím právním závěrům:

-předmětná úvěrová smlouva, jež byla uzavřena mezi žalobcem a dlužníkem, je smlouvou o spotřebitelském úvěru, podléhající režimu obchodního zákoníku a zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a obsahuje podstatné náležitosti smlouvy dle ust. § 497 obch. zák., to je závazek žalobce jako věřitele poskytnout na žádost druhé strany v její prospěch finanční prostředky a závazek dlužníka poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit z nich úroky (cenu úvěru ve formě úroků a odměny, když soud zastává názor, že sjednáním úroku je každé ujednání o tom, že dlužník zaplatí věřiteli více, než kolik obdržel a je nerozhodné, zda je smluvena procentní úroková sazba nebo je úrok sjednán jakkoliv jinak), přičemž pro vznik smlouvy stačí dohoda účastníků smlouvy o těchto náležitostech. Mezi žalobcem jako věřitelem a dlužníkem (který není účastníkem incidenčního sporu, neboť pohledávku žalobce zcela uznal) není sporu o tom, že dlužník v postavení spotřebitele smlouvu podepsal ze své svobodné vůle, její obsah, který byl v podstatných náležitostech sjednán individuálně, akceptoval a není sporu také o tom, že řádně čitelný text obchodních podmínek (obsažený na druhé straně úvěrové smlouvy), jež smluvní strany učinily nedílnou součástí smlouvy o úvěru, byly dlužníkovi známy, což stvrdil podpisem smlouvy o úvěru. Podepsal-li dlužník úvěrovou smlouvu, nutno vyjít z toho, že vyjádřil vůli být smlouvou vázán a musí tedy nést odpovědnost za vlastní kontraktaci. Součástí právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo, je rovněž respektování zásady pacta sunt servanda . Z uvedených důvodů proto nelze přijmout argumentaci žalovaného, který se kontraktace neúčastnil, že úvěrová smlouva je neurčitá, nesrozumitelná a že není seznatelné, co sjednaná plnění představují. V daném případě činí výnos žalobce při půjčené částce 30.000 Kč, ceně úvěru 18.750 Kč, 62,50% za 13 měsíců, což podle názoru soudu prvního stupně není cena nedovolená a nemravná, vycházeje z toho, že tato cena úvěru je odvozena zejména od rizikovosti příjemce úvěru, tedy od pravděpodobnosti, že daný příjemce úvěr nesplatí. Nelze proto akceptovat ani námitku žalovaného, že smlouva o úvěru je neplatná (§ 39 obč. zák.) proto, že vykazuje znaky nepoctivosti, respektive je v rozporu s dobrými mravy.

-Vzhledem k tomu, že celá pohledávka žalobce z úvěrové smlouvy byla splatná do 18.8.2010 (tj. před prohlášením úpadku na dlužníka) má žalobce nárok na vrácení celé sjednané částky tj. 48.750 Kč. Jelikož dlužník zaplatil pouze 21.520 Kč, zbývá mu uhradit 27.230 Kč. Z uvedených důvodu soud ve výroku I. určil, že výše pohledávky žalobce přihlášené jako pohledávka č. 1 přihláškou č. 2 ve výši 27.230 Kč, činí celou částku 27.230 Kč. (KSOS 14 INS 8172/2010)

-Pokud si žalobce dále nárokoval smluvní pokutu (§ 544 obč. zák.) ve výši 12.987 Kč za porušení povinnosti dlužníka splácet úvěr podle čl. II smlouvy o úvěru, nutno vyjít z toho, že pro okamžik vzniku povinnosti zaplatit (nárokovat si) smluvní pokutu je významný způsob jejího sjednání. V bodě 3. obchodních podmínek se smluvní strany dohodly na smluvní pokutě s tím, že je splatná do 5 dnů od jejího uložení. Předpokladem tedy pro uplatnění smluvní pokuty v insolvenčním řízení nebyla pouze skutečnost, že dlužník porušil takto zajištěnou povinnost, ale bylo třeba, aby věřitel tuto smluvní pokutu uložil (vyúčtoval) a toto vyúčtování se dostalo do sféry dispozice dlužníka. Za situace, kdy žalobce uložil smluvní pokutu dlužníkovi až přihláškou, tj. po rozhodnutí o úpadku, zastává soud názor, že tento nárok je v tomto konkrétním případě vyloučen z uspokojení v insolvenčním řízení (ust. § 170 písm. e/ IZ). Z uvedeného důvodu není pohledávka žalobce na zaplacení smluvní pokuty v popřené výši 12.987 Kč po právu.

-K nároku žalobce na úroky z prodlení v zákonné výši od 1.7.2010 do 18.8.2010 z částky 27.230 Kč, kterou žalobce označil jako jistinu, soud prvního stupně, s odkazem na ust. § 369 odst. 1 obch. zák. a ust. § 121 odst. 3 obč. zák. a závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.3.2004, sp.zn. 35 Odo 101/2002, uzavřel, že jelikož z předmětné úvěrové smlouvy ani z jejich obchodních podmínek dohoda o přičítání úroků k jistině nevyplývá a splácení úvěru formou splátek (ve kterých byla cena úvěru zahrnuta), nemá povahu takové dohody o přičítání úroku k jistině, má žalobce právo na úroky z prodlení pouze z dlužné úvěrové jistiny, tj. z vyčerpaných a ve sjednané lhůtě splatnosti neuhrazených peněžních prostředků. Dle propočtů soudu při odečtení šesti prokazatelně zaplacených jistin v 6 splátkách (6x 2.307,692 = 13.846,152 Kč) od poskytnuté jistiny ve výši 30.000 Kč, činí dlužná úvěrová jistina 16.153,84 Kč a z ní má pak žalobce nárok na zákonné úroky z prodlení v procentní sazbě stanovené nařízením vlády č. 142/1994 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.10.2008, sp. zn. 32 Odo 873/2006), neboť dlužník je spotřebitel. Jedná se úroky z prodlení za shora uvedené období ve výši 168,07 Kč. Proto pouze v této výši je pohledávka žalobce z titulu úroků z prodlení, po právu.

O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně s odkazem na ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal, s tím, že v daném případě úspěšnější žalobce nemá právo na náhradu nákladu řízení proti insolvenčnímu správci, pro jeho nákladovou imunitu (§ 202 odst. 1 IZ).

Doplňující rozsudek ze dne 13.9.2012, č.j. 14 ICm 1772/2010-43 (jež byl vydán dle pokynu odvolacího soudu) soud prvního stupně odůvodnil tak, že v rozsudku ze dne 26.4.2011 vycházel ze závěru, že předmětná žaloba je žalobou na určení výše pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení. Tomu potom odpovídal výrok v jeho původním rozsudku. Soud prvního stupně přitom vycházel z názoru, že v případě sporu o určení výše pohledávky je pozitivním určením výše pohledávky, která je po právu, rozhodnuto úplným způsobem, neboť je vyloučeno, aby tatáž (KSOS 14 INS 8172/2010) pohledávka byla po právu v různých výších. Nicméně pokynem odvolacího soudu byl soud prvního stupně vázán. Pokud jde o hmotněprávní důvody, soud prvního stupně zcela odkázal na odůvodnění rozsudku ze dne 26.4.2011. Žádnému z účastníků nebyly přiznány náklady řízení, neboť dle obsahu spisu od vydání původního rozsudku do dne vydání doplňujícího rozsudku, žádné náklady účastníkům nevznikly.

Proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 26.4.2011, č.j. 14 ICm 1772/2010-25 a to výslovně pouze do výroku I., dále do výroků o nákladech řízení v obou rozsudcích, podal žalovaný včasné odvolání. Namítal, že soud prvního stupně zčásti nesprávně zjistil skutkový stav a pochybil též při právním posouzení věci. Spornou otázkou mezi účastníky bylo, zda má žalobce za dlužníkem pohledávky z titulu úroku či odměny za poskytnutí úvěru v jednorázové výši 13.270 Kč. Je nesporné, že v předmětné úvěrové smlouvě je uvedeno, že tzv. poplatek za správu úvěru (za poskytnutí půjčky 30.000 Kč) činil 13.270 Kč. Odvolatel nesouhlasí se závěrem soudu, že dlužník v postavení spotřebitele smlouvu podepsal ze své svobodné vůle. Naopak okolnosti případu nasvědčují tomu, že dlužník smlouvu uzavřel v tísni a za nápadně nevýhodných a nerovnovážných podmínek. Dále namítal, že soud neaplikoval na předmětnou smlouvu ustanovení občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách, zejména ust. § 55 odst. 1, odst. 2 a § 56 odst. 1 obč. zák. Soud na jedné straně správně posoudil sjednané plnění 13.270 Kč jako sjednání úroku za poskytnutí spotřebitelského úvěru, naproti tomu nesprávně zjistil, že výnos žalobce činí pouze 62,50% za 12 měsíců. Zde se soud dopustil početní chyby, ve skutečnosti se úrokový výnos rovnal sazbě RPSN, která v daném případě činila 199,7% a výše této sazby je nemravná. Soud se dále nevypořádal s námitkou, že sjednáním jednorázové odměny za poskytnutí úvěru došlo k obejití ust. § 170 písm. a) IZ, které vylučuje z uspokojení v insolvenčním řízení úroky v budoucnu splatné po rozhodnutí o úpadku. Z uvedených důvodů odvolatel navrhl, aby odvolací soud v napadené části rozsudek soudu prvního stupně změnil, žalobu v celém rozsahu zamítl a přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Žalobce se k podanému odvolání nevyjádřil.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, že obsahuje odvolací důvody ve smyslu ust. § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř., odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26.4.2011, č.j. 14 ICm 1772/2010-25 v napadené části, to je ve výroku I., dále výroky v obou rozsudcích o nákladech řízení, přezkoumal i řízení, které vydání těchto rozsudků předcházelo, a po té, co u odvolacího jednání zopakoval důkaz spornou smlouvou o úvěru ze dne 25.6.2009 č. 620094813 dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je částečně důvodné.

Na základě důkazů ať již provedených soudem prvního stupně či v rámci odvolacího řízení dospěl odvolací soud k následujícím zjištěním: (KSOS 14 INS 8172/2010)

-Mezi žalobcem a dlužníkem byla dne 25.6.2009 uzavřena smlouva o úvěru č. 620094813, v níž se žalobce zavázal poskytnout dlužníku úvěr v částce 30.000 Kč (převzetí této částky dlužník podpisem na smlouvě potvrdil) a to za úplatu a dále úrok ve výši 20% z jistiny. Úplatu a úrok smlouva označovala jako poplatek za správu úvěru . Dle článku II. smlouvy tedy jistina činila 30.000 Kč, úrok a úplata činily celkem 18.750 Kč. Z těchto ujednání vyplývá, že úrok 20% z částky jistiny 30.000 Kč činil 6.000 Kč a úplata 12.750 Kč. Celkem se dlužník dle smlouvy zavázal vrátit věřiteli 48.750 Kč ve 13 pravidelných splátkách měsíčně po 3.750 Kč, z toho měsíční poplatek za správu úvěru činil 1.443 Kč. Dle bodu 3. obchodních podmínek (jež byly součástí smlouvy) se smluvní strany dále dohodly, že pokud dlužník nesplní svůj závazek dle článku II. smlouvy, je věřitel oprávněn po něm požadovat navíc smluvní pokutu ve výši měsíčního poplatku za správu úvěru, to je 1.443 Kč za každý kalendářní měsíc prodlení až do zaplacení jistiny, včetně poplatku za správu úvěru a smluvního úroku z prodlení ve výši 0.1% z jistiny za každý den prodlení, smluvní pokuta měla být splatná do 5 dnů od jejího uložení. -Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 19.8.2010, č.j. KSOS 14 INS 8172/2010-A-7 byl zjištěn dlužníkův úpadek, povoleno oddlužení a žalovaný byl ustanoven správcem. -Žalobce do insolvenčního řízení dlužníka z titulu shora uvedené úvěrové smlouvy přihlásil svou pohledávku v celkové výši 40.500 Kč. Dle přihlášky (č. P2) dlužník za období od července 2009 do listopadu 2009 uhradil na sjednané jistině (dle žalobce s odkazem na smlouvu ve výši 48.750 Kč) 5 splátek po 3.750 Kč, v prosinci 2009 uhradil na 6. splátku 2.770 Kč, celkem na jistině uhradil 21.520 Kč a zůstal dle žalobce na jistině dlužen 27.230 Kč. Dále žalobce přihlásil ze stejné smlouvy úroky z prodlení z dlužné částky jistiny (27.230 Kč) za období od 1.7.2010 do 18.8.2010 ve výši 283 Kč a smluvní pokutu od prosince 2009 do srpna 2010, to je za 9 měsíců po 1.443 Kč, celkem na smluvní pokutě 12.987 Kč. -U přezkumného jednání dne 18.10.2010 správce vyhodnotil úvěrovou smlouvu jako neplatnou, s tím, že na straně dlužníka vzniklo bezdůvodné obohacení, proto pokud dlužník od věřitele obdržel 30.000 Kč a zaplatil 21.520, zůstává na straně dlužníka dluh 8.480 Kč a pouze z této částky má věřitel nárok na zákonný úrok z prodlení od 1.7.2010-18.8.2010 ve výši 86,50 Kč. Proto správce uznal věřitelovu pohledávku ve výši 8.566,50 Kč a v rozsahu 31.993,50 Kč (to je zbytek z přihlášené jistiny, představující úrok ve výši 6000 Kč, úplatu za poskytnutí úvěru 12.750 Kč, smluvní pokutu 12.987 Kč a úrok z prodlení ve výši 196,50 Kč). -Výzvu o popření části přihlášené pohledávky žalobce obdržel 15.11.2010, žaloba byla podána 19.11.2010. V žalobě se žalobce domáhal určení své pohledávky v popřené výši 31.993,50 Kč. Na základě shora uvedených zjištění odvolací soud na tomto místě především uzavírá, že předmětem jeho přezkumu zůstal závěr soudu prvního stupně ohledně platnosti sporné úvěrové smlouvy a v návaznosti na to, pouze to, zda žalobce má, za (KSOS 14 INS 8172/2010) dlužníkem pohledávku i ve zbývající sporné části, to je v rozsahu 18.750 Kč, o níž bylo napadeným výrokem I. rozhodnuto, neboť žalobcovu pohledávku v rozsahu 8.480 Kč z jím přihlášené jistiny žalovaný správce nepopřel, tudíž byla pro insolvenční řízení nezvratně zjištěna. Tato část pohledávky ani nebyla předmětem žaloby žalobce. Nárokem žalobce na smluvní pokutu a úroky z prodlení se odvolací soud zabývat rovněž nemohl, neboť v této části byla žaloba žalobce soudem prvního stupně ve výroku II. uvedeného rozsudku pravomocně zamítnuta (byť výrokem, který není zcela správný).

Pokud jde o právní hodnocení předmětné úvěrové smlouvy (§ 35 odst. 2 obč. zák.) odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že se jedná o smlouvu o spotřebitelském úvěru, podléhající režimu obchodního zákoníku a zákona č. 321/2001 Sb., která obsahuje její podstatné náležitosti. Tato smlouva jako celek není neplatná a potud jsou námitky odvolatele nedůvodné. Za poskytnutí úvěru ve výši 30.000 Kč na 13 měsíců, byly ve smlouvě sjednány jednak úroky dle ust. § 497 obch. zák. ve výši 20% z jistiny, to je 6.000 Kč, dále úplata dle ust. § 499 obch. zák. ve výši 12.750 Kč. Výše úplaty vyplývá ze souhrnné částky nazvané ve smlouvě poplatek za správu úvěru v celkové výši 18.750 Kč, po odpočtu sjednaných úroků 6.000 Kč. Oproti soudu prvního stupně však odvolací soud uzavírá, že celou tuto částku nazvanou poplatek za správu úvěru (ve výši 18.750 Kč) nelze hodnotit jako sjednaný úrok z úvěru.

Co se týče úplaty dle ust. 499 obch. zák. je nutno uvést, že toto ustanovení je kogentní (§ 261 obch. zák.) a týká se úplaty za rezervování prostředků pro dlužníka, k němuž se úvěrovou smlouvou poskytovatel úvěru zavazuje až do doby, kdy bude požádán o úvěr, nebo pro jinou smluvenou dobu. Tato úplata činí v průměru 0,50-1 % sjednaného úvěru ročně a zpravidla bývá nazývána poplatkem za potvrzení nebo zavázání se. Účelem této úplaty je kompenzovat věřiteli náklady vyplývající z povinnosti mít k dispozici prostředky určené pro dlužníkův úvěr. V posuzované věci bylo ze smlouvy o úvěru zjištěno, že hotovost, tj. úvěr ve výši 30.000 Kč byl dlužníku předán v hotovosti současně při podpisu smlouvy. Tudíž k žádnému rezervování prostředků pro dlužníka nedošlo, a proto nárok na úplatu dle ust. § 499 obch. zák. ve výši 12.750 Kč žalobci nevznikl. Byť je ujednání o této úplatě z uvedeného důvodu neplatné, nezpůsobuje to neplatnost smlouvy jako celku, neboť tuto část lze oddělit (ust. § 41 obč. zák.). V této souvislosti se odvolací soud také zabýval otázkou, zda se jedná pojmově o smlouvu o úvěru dle ust. § 497 obch. zák., když finanční prostředky byly věřitelem dlužníkovi fakticky předány při podpisu smlouvy, a v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyšší soud ze dne 31.5.2011, sp. zn. 29 Cdo 780/2010, ve kterém je formulován a odůvodněn závěr, že je-li doba poskytnutí peněžních prostředků ve smlouvě sjednána k okamžiku podpisu smlouvy a tyto prostředky byly při podpisu smlouvy taktéž věřitelem dlužníkovi fakticky předány, uvedené bez dalšího neznamená, že jde o smlouvu o půjčce. Obsahuje-li smlouva podstatné části smlouvy o úvěru podle § 497 obch. zák., nebrání tyto skutečnosti kvalifikaci takové smlouvy jako smlouvy o úvěru. (KSOS 14 INS 8172/2010)

Přiměřenost sjednaných úroků hodnotil odvolací soud z hlediska ust. § 3 odst. 1 obč. zák., § 265 obch. zák. a § 56 odst. 1 obč. zák.

Podle ust. § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (srov. rozhodnutí ze dne 27.6.2007, sp.zn. 29 Odo 756/2005, ve kterém Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že výkon práva může být v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák. i když takové jednání vzešlo z obchodního závazkového vztahu).

Dobrými mravy v občanskoprávních vztazích se v soudní praxi rozumí soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující části společnosti, a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.1998, sp.zn. 3 Cdo 51/96, uveřejněný pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.5.1997 sp.zn. 2 Cdo 473/96, uveřejněný pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26.2.1998 sp.zn. II. ÚS 249/97, uveřejněném pod č. 14 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1998, a který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti). Judikatura soudů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.12.2002, sp.zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné pod č. 53 v časopise Soudní judikatura, ročník 23 ust. § 3 odst. 1 obč. zák.) hovoří o tom, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, nesmí být v rozporu s dobrými mravy, a že ust. § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak ponechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Za situace, že zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud při posuzování souladu či v rozporu s dobrými mravy vycházet, závisí vymezení hypotézy právní normy v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny předpoklady pro použití ust. § 3 odst. 1 obč. zák. nebo § 39 obč. zák., je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze a v jejím rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Nejvyšší soud ČR již ve svém rozsudku ze dne 10.4.2001, sp.zn. 29 Cdo 1583/2000 vysvětlil, že soulad obsahu právního úkonu (v posuzovaném případě obsah ujednání o dohodnutém úroku) s dobrými mravy musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, že obsah byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky a také bez ohledu na (KSOS 14 INS 8172/2010) to, kdo případný rozpor s dobrými mravy zavinil, či zda některá ze stran byla při uzavírání smlouvy v dobré víře. Ustanovení § 265 obch. zák. stanoví, že výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.

Zásady poctivého obchodního styku jsou institutem navazujícím na kategorii dobrých mravů, kterou dále rozvíjí. Jde o určitý soubor morálních pravidel, avšak přece jen jiného druhu, než je tomu v oblasti dobrých mravů. Jde o souhrn zásad, které rovněž nejsou právem definovány. Ustanovení § 265 obch. zák. má na mysli jednání, které sice z pohledu dobrých mravů obstojí, tedy není v rozporu s právem, neobchází jej, a není ani v rozporu s mravností, přesto však je problematické . Nepochybně půjde o rozpor s morálkou o slabší intenzitě, než je tomu v případě rozporu s dobrými mravy. Tomu také odpovídá sankce, která je s tím spojena. Rozpor s poctivostí obchodování k neplatnosti právního jednání nevede, jde o jednání platné. Lze se však bránit jejich přiznání a výkonu.

Smlouva o úvěru dle ust. 497 obch. zák. se podle ust. § 261 odst. 3 písm. d) řídí bez ohledu na povahu účastníků obchodním zákoníkem. Protože v posuzované věci jde o smluvní vztah se spotřebitelem, uplatní se ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák., podle kterého je třeba na smlouvy o úvěru použit i ustanovení směřující k ochraně spotřebitele, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. V daném případě jde o úvěr spotřebitelský, takže je třeba zkoumat, zda smlouva odpovídá požadavkům dle č. 321/2001 Sb, o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, který byl s účinností od 1.1.2011 zrušen zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, jakož i ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák., které pod sankcí neplatnosti zakazuje, aby spotřebitelské smlouvy obsahovaly ujednání, která znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech.

Podle ust. § 55 odst. 1, věta první obč. zák. ve znění účinném do 31.7.2010, smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele.

Podle ust. § 55 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31.7.2010, ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu § 56 obč. zák. se považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§ 40a). Toto ustanovení o relativní neplatnosti bylo sice vypuštěno z občanského zákoníku až novelou účinnou od 1.8.2010 (zák. č. 155/2010), tedy až po uzavření posuzované smlouvy ze dne 25.6.2009, přesto lze vycházet z absolutní neplatnosti, neboť toto ustanovení o relativní neplatnosti je, resp. bylo v příkrém rozporu s komunitárním právem.

Konečně ust. § 56 odst. 1 obč. zák. stanoví, že spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. (KSOS 14 INS 8172/2010)

Pokud se tedy týká úroku, který byl v posuzované věci sjednán ve výši 20% z poskytnutého úvěru 30.000 Kč se splatností v 13 měsíčních splátkách, tj. pevnou částkou ve výši 6.000 Kč, pak měsíčně měl dlužník ve sjednaných splátkách tento úrok platit v částce cca 462 Kč. Jde tedy o úrok ve výši méně než 20% ročně a dle názoru odvolacího soudu takto sjednaný úrok není v rozporu s dobrými mravy dle ust. § 3 odst. 1 obč. zák., ani neznamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran dle ust. § 56 odst. 1 obč. zák., takže není důvod považovat ujednání o úrocích za neplatné a ani bránit jejich přiznání pro rozpor s ust. § 265 obch. zák. Z tohoto hlediska nepovažoval odvolací soud za potřebné za účelem zjištění správného propočtu výše úroků provádět dokazování znaleckým posudkem.

S ohledem na námitky odvolatele odvolací soud pro úplnost v závěru uvádí, že roční sazbu procentních nákladů na spotřebitelský úvěr (RPSN) nelze zaměňovat s úrokem dle ust. § 497 obch. zák., neboť zahrnuje veškeré náklady spojené s úvěrem, a byť s její pomocí lze posuzovat výhodnost úvěru, nelze od ní odvozovat navýšení ani z ní nelze jednoduše odvodit absolutní výši úroků pro úvěr s více než jednou splátkou.

Ze všech shora uvedených důvodů proto postupoval odvolací soud dle ust. § 219 o.s.ř. a v části výroku I., v níž bylo určeno, že žalobce má za dlužníkem pohledávku ve výši 6.000 Kč (to je nároku z titulu úroku z úvěru) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Naproti tomu v části výroku I., v níž bylo určeno, že žalobce má za dlužníkem pohledávku 12.750 Kč (to je nároku z titulu úplaty za úvěr) odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a v tomto rozsahu žalobu zamítl (§ 220 odst. 1 o.s.ř.).

Ve zbývající části výroku I., to je ohledně částky 8.480 Kč, která nebyla předmětem žaloby žalobce (neboť v této části byla jeho pohledávka zjištěna již na přezkumném jednání) a potud nebyla splněna věcná podmínka ve smyslu ust. § 103 o.s.ř., spočívající v existenci žaloby (§ 79 o.s.ř.), odvolací soud postupoval dle ust. § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a dle ust. § 221 odst. 1 písm. c) o.s.ř. v tomto rozsahu řízení zastavil.

Protože odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části změnil, musel též nově rozhodnout o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Proto o nich rozhodl dle ust. § 224 odst. 2 o.s.ř. v návaznosti na ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný správce byl v řízení před soudem prvního stupně, v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu, z převážné části úspěšný. Žalovaný má proto právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud vzal přitom v úvahu, že vyhláška Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 18. prosince 2000 č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů (KSOS 14 INS 8172/2010) a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), byla pro její neústavnost zrušena nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaném ve Sbírce zákonů dne 7.5.2013 pod č. 116/2013. Proto odvolací soud při výpočtu nákladů řízení žalovaného vycházel (§ 151 odst. 2 o.s.ř., věty první za středníkem) z vyhlášky č. 177/1996 Sb. v rozhodném znění.

Z celkové výše uplatněných pohledávek, to je z částky 31.993,50 Kč byl žalobce úspěšný co do částky 6.168,07 Kč, když jen ohledně této částky bylo jeho žalobě vyhověno. Žalobce tak byl úspěšný toliko v rozsahu 19,27% a neúspěšný v rozsahu 80,73%. Žalovaný správce má proto právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v rozsahu 61,46%. Náklady žalovaného, který byl v řízení před soudem prvního stupně právně zastoupen činí celkem 5.978 Kč. Jedná se odměnu advokáta za 3 úkony právní služby po 2.100 Kč (za převzetí zastoupení a přípravu, vyjádření k žalobě ze dne 2.3.2011, účast u jednání dne 22.4.2011), dále náhrada hotových výdajů 3 x 300 Kč (dle § 11 odst. 1 písm. a/, d/, g/, § 9 odst. 3 písm. a), § 7 bod 5., § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 1.1.2013), dále cestovné ze Šumperka do Ostravy a zpět, při počtu km 280, průměrné spotřebě pohonných hmot 7,7 l/100 km, ceně benzinu dle vyhl. č. 377/2010 ve výši 31,60 Kč za 1 litr, sazbě náhrad dle § 1 cit. vyhlášky 3,70 Kč, celkem cestovné 1.717 Kč (krácené o 1/3, když dne 22.4.2011 právní zástupce zastupoval žalovaného u soudu prvního stupně ve třech věcech, viz protokol), dále náhrada za ztrátu času za 8 započatých půlhodin, to je 800 Kč (opět snížených o 1/3 z důvodu shora), k tomu 21% DPH ve výši 1.688 Kč. Celkem se jedná o náklady ve výši 9.727 Kč, z toho 61,46 % činí 5.978 Kč.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle ust. § 224 a § 142 odst. 1 o.s.ř. V odvolacím řízení byl žalovaný opět převážně úspěšný (68 %, neúspěšný 32 %), má proto právo na náhradu nákladů v rozsahu 36%. Jeho náklady za odvolací řízení činí odměnu advokáta za 3 úkon právní služby z toho 1x 2.100 za odvolání ze dne 10.6.2011, 1x 1050 Kč za podané odvolání do rozhodnutí o nákladech řízení doplňujícím rozsudkem (§ 11 odst. 1, odst. 2, § 9 odst. 3 písm. a), § 7 bod 5. vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 1.1.2013), 1x odměna 3.100 Kč za účast u odvolacího jednání dne 26.6.2013 (dle vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1.1.2013), 3 x 300 Kč náhrada hotových výdajů, cestovné ze Šumperka do Olomouce a zpět (při počtu km celkem 120, stejné průměrné spotřebě, ceně pohonných hmot 36,10 Kč, sazbě náhrad 3,60 Kč), celkem cestovné 765,56 Kč, náhrada za ztrátu času za 4 započaté půlhodiny 400 Kč, vše zvýšené o DPH 21 %, to je 1.746,26 Kč, celkem tyto náklady činí 10.062 Kč, z toho 36% činí 3.622 Kč.

Lhůtu k plnění a platební místo k zaplacení náhrady těchto nákladů určil odvolací soud podle § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o.s.ř. (KSOS 14 INS 8172/2010)

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Olomouci dne 26. června 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu