12 VSOL 43/2015-80
34 ICm 232/2011 12 VSOL 43/2015-80 (KSOS 34 INS 8144/2010)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudkyň JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Ivany Wontrobové v právní věci Ing. Ivan Návrata, se sídlem Ostrava, Poštovní 2, PSČ 702 00, insolvenčního správce dlužníka FORECAST INT. s.r.o., se sídlem Ostrava-Mariánské Hory, Výstavní 2224/8, PSČ 70900, IČ: 25862596, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Ostrava, Poštovní 2, PSČ 702 00, proti žalovanému Ing. Pavel Tkačík, CSc., bytem Ludgeřovice, Lipová 26, PSČ 747 14, zastoupenému Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem Prostějov, nám. T.G. Masaryka 11, PSČ 796 01 o určení neúčinnosti právního úkonu a na zaplacení částky 150.080 Kč, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. listopadu 2014, č.j. 34 ICm 232/2011-44, KSOS 34 INS 8144/2010,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.listopadu 2014, č.j. 34 ICm 232/2011-44, KSOS 34 INS 8144/2010 se r u š í a věc se vr a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. (KSOS 34 INS 8144/2010)

Odůvodnění:

Shora označeným rozsudkem krajský soud určil, že dodatek č. 1 ze dne 25. 9. 2009 k pracovní smlouvě ze dne 1. 10. 2000 uzavřený mezi dlužníkem a žalovaným je vůči věřitelům pro účely insolvenčního řízení neúčinným právním úkonem (odstavec I. výroku), uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 150.080 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (odstavec II. výroku), uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci k rukám právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 49.888 Kč do tří dnů od právní od rozsudku (odstavec III. výroku) a uložil žalovanému, aby zaplatil České republice na účet Krajského soudu v Ostravě soudní poplatek ve výši 1.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (odstavec IV. výroku). V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že vyplacení peněžních prostředků z účtu dlužníka žalovanému dne 30. 4. 2010 v celkové výši 154.617 Kč, z nichž částka ve výši 150.080 Kč tvořila odměnu a částka ve výši 4.537 Kč tvořila část mzdy, je v rozsahu poskytnuté mimořádné odměny ve výši 150.080 Kč neúčinným právním úkonem, neboť vyplacení této žalovanému bylo úmyslně zkracujícím právním úkonem podle ustanovení § 242 odst. 1 insolvenčního zákona, a to především s ohledem na časovou souvislost, kdy dané peněžní prostředky ve výši 150.080 Kč představující odměnu, byly vyplaceny nedlouho před podáním dlužnického insolvenčního návrhu. V souladu s ustanovením § 242 odst. 2 insolvenčního zákona je také dána spojitost žalovaného, jež byl osobou blízkou dlužníkovi, díky zjištěním z úplného výpisu společnosti s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2192/2001 ze dne 8. 1. 2002. Je zřejmé, že žalovanému muselo být jasné, že činí úmyslně zkracující právní úkon. Proto soud prvního stupně vyhověl žalobě a založil tímto rozsudkem neúčinnost právního úkonu -dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1. 10. 2000 uzavřeného dne 25. 9. 2009, v souvislosti s vlastním vyplacením odměny dne 30. 4. 2010 ve výši 150.080 Kč a to se všemi následky s tím souvisejícími. Žalovaný je tak povinen zaplatit žalobci částku ve prospěch majetkové podstaty dlužníka 150.080 Kč, která představuje zvýhodnění vůči ostatním věřitelům, jež se dostalo žalovanému neoprávněně. Výrok III. rozsudku soud prvního stupně vzhledem k procesnímu úspěchu žalobce opřel o ustanovení § 142 o.s.ř. Přiznaná částka představuje náklady na právní zastoupení žalobce podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif-také jen Vyhláška ), § 9 odst. 3 písm. a), § 7 bod 5, § 11 písm. a) d) a g) § 12 odst. 3 Vyhlášky (příprava a převzetí právního zastoupení, 2 písemné vyjádření, 2 účast u soudního jednání), tj. 5 úkonů právní služby po 2 x 8.390 Kč, 1 x 9.640 Kč, 1x 8.540 Kč, 1 x 4.270 Kč celkem 39.230 Kč a 5 režijních paušálů á 300 Kč celkem 1.500 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 Vyhlášky, 1/2 cestovného 200 Kč, (KSOS 34 INS 8144/2010)

1/4 cestovného 50 Kč celkem 250 Kč, 1/2 áhrady za promeškaný čas 200 Kč, n 1/4 náhrady za promeškaný čas 50 Kč. Celková částka právního zastoupení 41.230 Kč je dále navýšena od 21 % DPH o částku 8.658,30 Kč na celkovou 49.888 Kč. Výrokem IV. soud prvního stupně zavázal žalovaného jako neúspěšného ve věci k zaplacení soudního poplatku ve výši 1.000 Kč. Navrhovatel-insolvenční správce byl ke dni podání žaloby 3.2.2011 osobou osvobozenou od hrazení soudních poplatků podle ustanovení § 11 odst. 2 písm. r) zákona o soudních poplatcích, přičemž výše soudního poplatku za návrh na zahájení řízení v incidenčních sporech byla 1.000 Kč podle Sazebníku poplatků položky 10 zákona. Proto soud prvního stupně rozhodl podle ustanovení § 2 odst. 3 a § 4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích v platném znění o přenosu soudního poplatku a o povinnosti žalovaného k úhradě soudního poplatku ve výši 1.000 Kč s ohledem na ustanovení § 15 zákona.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání. Namítal, že krajský soud nehodnotil to, zda úmyslně zvýhodňujícím právním úkonem bylo uzavření dodatku k pracovní smlouvě, ale zda jím bylo vyplacení peněžních prostředků, což nebylo předmětem žalobních tvrzení. Krajský soud tedy překročil předmět řízení, jak byl vymezen žalobcem, a navíc odůvodnění není v souladu s výrokem rozsudku, kterým bylo určeno, že neúčinným právním úkonem je dodatek k pracovní smlouvě. Napadený rozsudek je v důsledku toho vnitřně rozporný. Ačkoliv dodatek k pracovní smlouvě i vyplacení peněžních prostředků jsou úkony, které spolu nepochybně souvisí, nelze je vzájemně zaměňovat. Každý z úkonů má svá specifika, spočívající například v rozdílném datu provedení obou úkonů. Zatímco vyplacení finančních prostředků skutečně bylo provedeno v relativně krátké době před podáním insolvenčního návrhu, k uzavření sporného dodatku došlo o více než půl roku dříve a lze tak u něj jen stěží dovodit blízkou časovou souvislost. Pokud jde o neúčinnost samotného dodatku, v tomto směru postrádá napadený rozsudek jakékoliv úvahy a není vůbec zřejmé, na základě jakých skutečností krajský soud dospěl k tomu, že uzavřením dodatku mělo dojít k úmyslnému zkrácení věřitelů dlužníka. Na dodatek nelze aplikovat ani závěry o časové souvislosti s podaným insolvenčním návrhem, neboť byl uzavřen téměř rok před zahájením insolvenčního řízení. V tomto ohledu byla ostatně nedostatečná již tvrzení žalobce, který nevymezil důvody, které jej vedly k závěru o tom, že sporný dodatek byl úmyslně zkracujícím právním úkonem. Krajský soud se nevypořádal ani se subjektivní stránkou případného zkracujícího jednání, který musí být u úmyslně zkracujícího právního úkonu v řízení prokázána. Důkazní břemeno ohledně toho, že dlužník jednal ve zkracujícím úmyslu, přitom nesl žalobce. Na tom nic nemění ani vyvratitelná domněnka formulovaná v § 242 odst. 2 insolvenčního zákona, která se může uplatnit až poté, co je zkracující úmysl dlužníka prokázán. Krajský soud se rovněž vůbec nezabýval procesní obranou žalovaného, který rozsáhle tvrdil a prokazoval, že v době uzavření sporného dodatku se dlužník nenacházel v úpadku, naopak dodatek byl uzavírán v době po vstupu zahraničního investora, kdy mělo dojít k očekávanému zlepšení hospodářské situace dlužníka. Navíc v době uzavření dodatku měl dlužník pouze jediného relevantního (KSOS 34 INS 8144/2010) věřitele, kterým byla společnost VÍTKOVICE HEAVY MACHINERY a.s., se kterou měl uzavřenou dohodu o splátkovém kalendáři, a které poskytl zajištění závazků formou zástavního práva k nemovitostem (tento úkon nebyl nikdy zpochybněn jako zvýhodňující či úmyslně zkracující). V době uzavření dodatku tak neexistovali žádní věřitelé, jejichž zkrácení by smluvní strany dodatku mohly sledovat. K úpadku dlužníka došlo náhle a neočekávaně, a to v důsledku nepoctivého jednání tohoto věřitele, které vedlo k tomu, že úvěrující banka prakticky ze dne na den zesplatnila svou pohledávku z úvěru, což způsobilo platební neschopnost dlužníka. K této situaci však došlo až na přelomu května a června 2010 a dlužník ani žalovaný ji v době uzavírání sporného dodatku nemohli předvídat. Jakmile byl úpadek zjištěn, podal na sebe dlužník (jednající žalovaným) insolvenční návrh. Ten byl podán v situaci, kdy se dlužník nacházel v relativně dobrém hospodářském stavu a vlastnil nemovitý i movitý majetek nezanedbatelné hodnoty. Sám žalovaný insolvenčnímu správci předal v hotovosti částku téměř 2 miliony korun představující výnos z prodeje části zásob společnosti. Uvedené skutečnosti svědčí o tom, že žalovaný si počínal s péčí řádného hospodáře a vyvracejí závěr o zkracujícím úmyslu na straně dlužníka či žalovaného. Zatímco žalobce v řízení napadá dodatek k pracovní smlouvě, neměl žádné námitky proti smlouvě o zřízení zástavního práva ze dne 13.10.2009, kterou dlužník zajistil pohledávky věřitele VÍTKOVICE HEAVY MACHINERY a.s. zástavním právem ke svým nemovitostem, v důsledku čehož uvedený věřitel získal celý výnos z prodeje nemovitostí dlužníka. Pokud žalobce, který byl na tuto skutečnost žalovaným opakovaně upozorněn, neučinil žádné právní kroky, aby zpochybnil platnost takového zjevně zvýhodňujícího zajištění, svědčí to o tom, že i on sám byl přesvědčen o tom, že dlužník se ke dni 13.10.2009 v úpadku nenacházel. Argumentace žalobce, že dlužník byl v úpadku dne 25.9.2009, je proto v rozporu i s jeho vlastním faktickým jednáním. Žalobce dále řádně netvrdil a neprokázal ani to, jakým způsobem dospěl k výpočtu částky 150.080 Kč, jejíhož zaplacení se v řízení domáhal. Pokud krajský soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl, aniž by žalobce vyzval k doplnění žaloby, jednalo se o nezákonný postup, kterým soud nepřípustně nahradil povinnost žalobce vlastní iniciativou. Tento postup vedl k tomu, že napadený rozsudek je pro žalovaného zcela překvapivý. Žalovaný rovněž namítal, že žalobci bylo na nákladech řízení přiznáno více, než mu náleží. Odměna advokáta se v dané věci měla řídit ustanovením § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. a má čini 2.100 Kč za jeden úkon právní služby (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 19/2012). Navíc krajský soud žalobci přiznal náhradu nákladů za více úkonů, než ve věci učinil. Žalovaný neví, že by žalobce ve věci neučinil jiné písemné podání než žalobu a že se účastnil dvou jednání ve věci. Odůvodnění náhrady cestovních výdajů je nepřezkoumatelné, neboť z něj není zřejmé, jakou cestu, jakým vozidlem a při jaké spotřebě měl zástupce žalobce vykonat. Za situace, kdy právní zástupce žalobce sídlí ve stejném městě, jako soud prvního stupně, považuje žalovaný i přiznání náhrady cestovného a promeškaného času za nesprávné. Proto navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému řízení. (KSOS 34 INS 8144/2010)

Žalobce ve vyjádření k odvolání uvedl, že soud prvního stupně se přehledným a vyčerpávajícím způsobem vypořádal se všemi námitkami žalovaného a srozumitelně vyložil, na základě jakých důkazů zjistil skutkový stav a jakými úvahami se řídil při jeho právním hodnocení. Soud nepřekročil předmět řízení, protože vyhověl žalobě ve znění žalobního petitu. Žalovaný chybně odděluje uzavření dodatku a vyplacení peněz v důsledku tohoto dodatku. Faktické vyplacení peněz žádným právním úkonem není, avšak z hlediska časových souvislostí hraje svou roli. Je nutno hodnotit, kdy byl dodatek uzavřen i to, kdy podle takového dodatku nastává splatnost zkracujícího či zvýhodňujícího nároku a kdy je na jeho základě finanční plnění realizováno v kontextu s podáním insolvenčního návrhu. Je nepochybné, že k dokonání jednání, jehož cílem bylo neoprávněně obohatit žalovaného na úkor věřitelů dlužníka, došlo v období 14 dnů až dvou měsíců před zpracováním insolvenčního návrhu. Uzavření dodatku je úmyslně zkracujícím úkonem, protože o částku 150.080 Kč, která byla žalovanému vyplacena, připadá na věřitele méně, čímž dochází k jejich zkrácení. S tím musel být dlužník srozuměn, a proto jednal minimálně v nepřímém úmyslu. Žalovaný jako jednatel a společník dlužníka je osobou insolvenčnímu dlužníkovi blízkou, a proto se má za to, že mu úmysl dlužníka zkrátit věřitele musel být znám. Uzavření dodatku je rovněž zvýhodňujícím právním úkonem, protože se v jeho důsledku má dostat žalovanému na úkor ostatních věřitelů více, než by mu náleželo v konkursu, kdyby tohoto úkonu nebylo. Podmínka úpadku dlužníka byla naplněna právní fikcí, jelikož úkon byl učiněn vůči žalovanému jako osobě blízké insolvenčnímu dlužníkovi. Tato právní fikce nastala výlučně ve vztahu k posouzení úkonu jako zvýhodňujícího a nelze ji uplatnit u jiných právních úkonů jako zástavní smlouvy ze dne 13.10.2009 uzavřené se společností VÍTKOVICE HEAVY MACHINERY a.s. Jde-li o výpočet žalované částky, z předložených dokladů vyplývá, že žalovanému byla dne 30.4.2010 vyplacena částka 154.617 Kč a dne 20.6.2010 částka 32.950 Kč, přičemž zákonný mzdový nárok žalovaného činil jen 37.487 Kč. V částce 150.080 Kč se žalovaný v důsledku zkracujícího a zvýhodňujícího právního úkonu obohatil a je povinen tuto částku vrátit. I nákladový výrok je věcně správný. Předmětem sporu je určovací výrok podle § 9 odst. 3 advokátního tarifu o tarifní hodnotě 35.000 Kč a výrok na plnění částky 150.080 Kč. Nejedná se o incidenční spor o určení pravosti pohledávky, a proto na něj nedopadají závěru usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 19/2012. Jednotlivé úkony odpovídají spisu a odměny za jednotlivé úkony zohledňují i změny advokátního tarifu od převzetí zastoupení. K cestovnému žalobce uvedl, že jeho zástupce má sice sídlo v Ostravě, ale jen z důvodu, že vykonává advokacii s dalšími advokáty ve sdružení, přičemž členové sdružení mohou mít podle advokátních předpisů jen jedno sídlo. Fakticky advokacii vykonává výlučně na pobočce v Karviné a cestuje k soudním jednáním do Ostravy a zpět. Problematika byla již opakovaně řešena Krajským soudem v Ostravě např. v usnesení 3To 293/2009 z 21.5.2009 nebo 3To 190/2009 z 20.3.2009. Za sídlo advokáta je nutné považovat nejen sídlo účastníků řízení, ale i sídlo pobočky tohoto sdružení. Výpočet cestovného odpovídá údajům v technickém průkaze k užitému vozidlu (KSOS 34 INS 8144/2010) a vzdálenosti. Proto žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek potvrdil a zavázal žalovaného k náhradě nákladů odvolacího řízení.

S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb. změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle čl. II. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb. ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (insolvenční řízení bylo zahájeno 21.7.2010, k zahájení tohoto incidenčního řízení došlo dne 3.2.2011); právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Rozhodným zněním v přezkoumávané věci je proto zákon č. 182/2006 Sb. ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen IZ ).

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. Rozhodným zněním pro přiměřené použití podle ustanovení § 7 IZ je v posuzované věci občanský soudní řád ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen o.s.ř. ).

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce nelze upřít důvodnosti.

Z obsahu spisu se podává, že žaloba byla podána 3.2.2011, insolvenční řízení bylo zahájeno 21.7.2010, o úpadku bylo rozhodnuto 24.8.2010. Žaloba tedy byla podána méně než rok od účinků rozhodnutí o úpadku, tedy včas (§ 239 odst. 3 IZ). Právní úkon, kterému je odporováno, byl učiněn 25.9.2009, což je méně než 1 rok před zahájením insolvenčního řízení, takže dle § 241 odst. 4 IZ lze napadat neúčinnost zvýhodňujícího právního úkonu bez ohledu na to, zda šlo o osobu dlužníkovi blízkou či nikoliv. Zkracující právní úkony lze napadat za období 5 let před zahájením insolvenčního řízení (§ 242 odst. 3 IZ). Žaloba tedy byla podána včas.

Žalovaný byl zaměstnán u dlužníka jako ředitel od roku 2004. Dne 25.9.2009 s dlužníkem uzavřel dodatek k pracovní smlouvě, dle kterého měl nárok na odměnu 220.000 Kč za rok, splatnou k 30.4. každého roku (odměna se měla každý rok zvyšovat, žalovaný měl rovněž dle dodatku nárok na další odměnu počítanou jako podíl na hospodářském výsledku a nárok na odstupné ve výši šestinásobku průměrné mzdy, ale tato plnění mu zřejmě nikdy nebyla vyplacena). (KSOS 34 INS 8144/2010)

Úpadek dlužníka je řešen konkursem byl prohlášen 22.10.2010, usnesením č.j. 34 INS 8144/2010-B-19 a je řešen konkursem. Byly zjištěny pohledávky v celkové výši 75.144.279,88 Kč. Největším věřitelem byl VÍTKOVICE HEAVY MACHINERY a.s. s pohledávkami ve výši 55.855.659,08 Kč, z toho 44.812.905,85 Kč pohledávky zajištěné a 11.042.751,23 Kč pohledávky nezajištěné. Zajištěným věřitelům bylo vyplaceno 301.302,09 Kč a 16.059.396 Kč, na účtu majetkové podstaty zbývá 6.694.545,12 Kč a předložení konečné zprávy brání pouze probíhající incidenční spory. Je tedy zřejmé, že věřitelé nebudou v řízení uspokojeni v plném rozsahu.

Podle ustanovení § 235 odst. 1 IZ neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 IZ povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch.

Podle ustanovení § 241 IZ:

(1) Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu.

(2) Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku.

(3) Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné.

(4) Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. (KSOS 34 INS 8144/2010)

(5) Zvýhodňujícím právním úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem.

Podle ustanovení § 242 IZ:

(1) Odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám.

(2) Má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl dlužníkův úmysl této osobě znám.

(3) Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku.

V tomto řízení žaloba nebyla podána proti úkonu spočívajícím v úhradě odměny, ale proti úkonu, kterým byl nárok na odměnu sjednán, tedy proti dodatku č. 1 ze dne 25. 9. 2009 k pracovní smlouvě ze dne 1. 10. 2000. Obecně by bylo možné žalovat neúčinnost obou: pokud by se správce domníval, že odměna byla sjednána řádně (že dlužník v té době nebyl v úpadku, apod.), a že výplata odměny již byla vadná (dlužník v době výplaty v úpadku byl). Žalobce ale tvrdí, že již sjednání dohody bylo neúčinné, přičemž definici neúčinného právního úkonu by mohla odpovídat pouze výplata odměny, nikoliv její sjednání. Zvýhodnění totiž vychází z toho, že již nějaká pohledávka existuje, ovšem věřiteli této pohledávky se dostane lepšího zacházení oproti ostatním věřitelům (bude uspokojena dříve či ve větší míře než pohledávky věřitelů se stejným pořadím, dojde ke zlepšení pořadí tím, že vznikne nové zajištění, apod.). Dohodou ale byla vytvořena nová pohledávka a zvýhodňujícími úkony mohly být až platby této pohledávky. Jde ovšem o mzdové nároky, tedy o pohledávky postavené na roveň pohledávkám za podstatou dle § 169 odst. 1 písm. a) IZ, takže mohou být uspokojeny kdykoliv za řízení (§ 169 odst. 2 IZ). To znamená, že mají již ze zákona výhodné postavení a jejich uspokojením nebyl (KSOS 34 INS 8144/2010)

žalovaný zvýhodněn oproti nezajištěným přihlášeným věřitelům; maximálně proti jiným věřitelům pohledávek za podstatou či jim na roveň postavených. Ze zpráv insolvenčního správce ale nevyplývá, že by k úplné úhradě zapodstatových pohledávek v majetkové podstatě nebyly prostředky.

Odvolací soud se shoduje s odvolacími námitkami žalované, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný.

Soud prvního stupně především pochybil tím, že si nevyjasnil předmět řízení a ignoroval zjevný rozpor v žalobě spočívající v tvrzení, že dodatek č. 1 je zvýhodňujícím úkonem a současně úmyslně zkracujícím úkonem. Krajský soud v napadeném rozhodnutí neuvádí žádné skutkové a právní závěry k tomu, proč se jedná o zkracující úkon podle § 242 IZ a v čem spočíval úmysl dlužníka zkrátit věřitele; soud dokonce hodnotil neúčinnost výplaty odměny, ač žalobce žádá určení neúčinnosti dodatku č. 1 k pracovní smlouvě. Současně soud toleroval, že žalobce neuvedl dostatečná skutková tvrzení k zákonným hmotněprávním předpokladům jednotlivých namítaných institutů neúčinnosti právního úkonu. Předpokladem neúčinnosti zvýhodňujícího právního úkonu je existence úkonu a skutečnost, že se v důsledku úkonu některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu; žalobce nijak netvrdí ono konkrétní vyšší uspokojení žalovaného oproti a na úkor ostatních věřitelů. Předpokladem neúčinnosti zkracujícího právního úkonu je rovněž existence úkonu, ale též úmysl dlužníka zkrátit věřitele v uspokojení jejich pohledávek (§ 242 odst. 1 IZ); vědomost osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele v uspokojení jejich pohledávek u zkracujícího právního úkonu učiněného v jejich prospěch zákon presumuje (§ 242 odst. 2 IZ); žalobce vůbec netvrdí, v čem spočíval úmysl dlužníka výplatou odměny žalovanému zkrátit věřitele v uspokojení jejich pohledávek. Tím, že insolvenční soud zjevně směšuje uzavření dodatku a vyplacení odměny, se vůbec nezabýval otázkou, zda ostatní věřitelé byli zkráceni či byl na jejich úkor žalovaný zvýhodněn.

Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a věc vrátil podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Krajský soud v dalším průběhu řízení náležitě splní v naznačeném směru svou poučovací povinnost podle § 5, § 114 odst. 1, § 118a odst. 1 a § 119a odst. 1 o.s.ř. k odstranění vad žaloby, dál bude postupovat podle procesní aktivity účastníků, přičemž provede důkazy k prokázání ať již zvýhodňujícího nebo úmyslně zkracujícího právního úkonu, vyhodnotí je a skutkové a právní závěry vtělí do odůvodnění rozhodnutí; přihlédne též ke stanoviskům a námitkám účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Případnou neplatnost úkonu bude třeba vyjádřit ve výroku rozhodnutí. (KSOS 34 INS 8144/2010)

Žalovaná rovněž namítala nesprávný výpočet nákladů řízení, přičemž s některými námitkami lze souhlasit. Soud přiznal náhradu za 5 úkonů, a to za: přípravu a převzetí věci (samozřejmě), 2x vyjádření, 2x účast na jednání. Žalovaná namítala, že se žalobce nevyjádřil dvakrát a neúčastnil se dvou jednání. To je částečně pravda, žalobce podal jen jedno písemné vyjádření, ale rovněž podal žalobu, což by taky byl úkon (tj. dva úkony spočívající v nějakém podání písemnosti zde jsou). Jednání proběhlo jediné, další bylo pouze vyhlášení rozsudku, obou se účastnil zástupce žalobce, za účast na vyhlášení rozsudku nenáleží plná, nýbrž jen poloviční odměnu (§ 11/2/f advokátního tarifu). Žalovaná dále rozporuje sazbu odměny a poukázala na rozhodnutí sen.zn. 29 ICdo 19/2012, dle kterého je tarifní hodnota incidenčního sporu 25.000 Kč a odměna tedy 2.100 Kč za úkon. Zde šlo sice o určení pohledávky, ale spor o neúčinnost právního úkonu je rovněž incidenčním sporem, rozhodnutí se ovšem vztahuje ke staršímu znění advokátního tarifu, od 1.1.2013 mají incidenční spory jako věci rozhodované v insolvenčním nebo obdobném řízení tarifní hodnotu 50.000 Kč a tedy odměna za úkon činí 3.100 Kč (srovnej např. rozhodnutí sen.zn. 29 ICdo 33/2014). Ve věci byly 2 úkony učiněny před 1.1.2013 (převzetí věci, žaloba), zbylé úkony (včetně jednoho půlúkonu poté), tedy 2x 2.100 + 2x3.100 + 0,5x3.100 = 11.950 Kč, plus paušální náhrada 5x 300 Kč, celkem náklady na zastoupení 13.450 Kč. Zástupce žalobce počítal rovněž paušální náhradu z částky, jejíž vyplacení požadoval (jako by šlo o běžný spor o zaplacení částky). S tím lze souhlasit, neboť v řízení skutečně jde o zaplacení částky. Další námitkou je tvrzení, že žalobce neměl mít nárok na cestovné, protože sídlí v místě soudu. Na to ve vyjádření k odvolání zástupce žalobce uvedl, že má sice sídlo zapsáno v Ostravě, ale jen proto, že advokáti ve sdružení musí mít všichni jedno sídlo, ale ve skutečnosti vůbec nepůsobí v Ostravě, ale jen v pobočce kanceláře v Karviné. K tomu přiložil rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě v trestních věcech, ve kterých mu cestovné bylo přiznáno. S tím ale souhlasit nelze. Podle § 13 odst. 2 zákona o advokacii, ve znění do 31.12.2013: Vykonává-li advokát advokacii samostatně nebo ve sdružení, je jeho sídlo podle odstavce 1 místem podnikání podle zvláštních právních předpisů. Podle téhož ustanovení ve znění od 1.1.2014: Vykonává-li advokát advokacii samostatně nebo ve sdružení, je jeho sídlo podle odstavce 1 sídlem podnikatele podle zvláštních právních předpisů. Změna textu odpovídá změně terminologie s přijetím nového občanského zákoníku; staré znění odkazuje na § 3 odst. 2 obchodního zákoníku, nové znění na § 429 nového občanského zákoníku. Zákon o advokacii existenci poboček neupravuje, ale ani nevylučuje § 14 odst. 3 zákona o advokacii skutečně ukládá, aby měli advokáti, kteří jsou společníky sdružení, společné sídlo. S pobočkami počítá etický kodex advokacie (dle čl. 16 odst. 2 kodexu: Advokát je povinen vykonávat advokacii především ve svém sídle. Pokud založí pobočku své kanceláře v téže nebo jiné obci anebo pravidelně poskytuje právní služby pro veřejnost v předem určené době mimo své sídlo, je povinen o tom bez zbytečného odkladu vyrozumět Komoru.). Pokud zástupce žalobce tvrdí, že vykonává advokacii výlučně mimo své sídlo, v zásadě tím (KSOS 34 INS 8144/2010) tvrdí, že porušuje etický kodex. Etický kodex ale není obecně závazný předpis a jeho případné porušení je záležitostí disciplinárních procesů advokátní komory, byť samozřejmě dává smysl, aby pokud má sdružení pobočku, v ní někoho umístilo trvale. Platí však, že při poskytování právních služeb ve městě, kde je sídlo nebo pobočka advokátní kanceláře, se žádné cestovné neúčtuje, tedy i pokud je sídlo jen formální. Nelze připustit, aby pro účely rozhodnutí o nákladech řízení v této otázce probíhalo dokazování, v němž by soud musel ověřovat, kde advokát vykonává činnost fakticky, či zda nejde jen o jeho účelové tvrzení tvrzení. Soud ovšem převzal částky uváděné advokátem ve vyčíslení nákladů, aniž by je v rozhodnutí vysvětlil, proto z uvedených důvodů nerozhodl o nákladech řízení správně. V rozhodnutí, jímž bude řízení končit tuto vadu napraví a rozhodne též o nákladech tohoto odvolacího řízení (§ 224 odst. 3 o.s.ř.).

Soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu (§ 226 odst. 1 o.s.ř.).

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Olomouci dne 13. srpna 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Vladimíra Kvapilová předseda senátu