12 VSOL 42/2016-58
47 ICm 3953/2013 12 VSOL 42/2016-58 (KSBR 47 INS 17315/2013)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudkyň JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Ivany Wontrobové v právní věci žalobce: Intrum Justitia Czech, s.r.o., identifikační číslo 27221971, sídlem v Praze, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, zast. JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03 proti žalovanému: JUDr. Petr Horák, identifikační číslo 71345680, sídlem v Olomouci, U Sportovní haly 3, PSČ 779 00, insolvenční správce dlužníka Zdeňky Vykopalové, bytem v Prostějově, Rejskova 3081/30, PSČ 796 01, o určení pravosti a výše popřené pohledávky, k odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. ledna 2016, č.j. 47 ICm 3953/2013-44, (KSBR 47 INS 17315/2013)

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. ledna 2016, č.j. 47 ICm 3953/2013-44, (KSBR 47 INS 17315/2013) s e r u š í a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud rozsudkem zamítl žalobu, aby bylo určeno, že pohledávka žalobce za dlužníkem Zdeňkou Vykopalovou, r. č. 855613/4928 v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 47 INS 17315/2013 ve výši 119.161,76 Kč, která byla na přezkumném jednání popřena insolvenčním správcem, isir.justi ce.cz (KSBR 47 INS 17315/2013) byla do insolvenčního řízení přihlášena po právu jako pohledávka nezajištěná a vykonatelná a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Prvostupňový soud jednak považoval rozhodčí nález za částečně neplatný, a to v části, kde bylo rozhodnuto o příslušenství sporné pohledávky, tedy o úrok z prodlení, neboť z výroku I. rozhodčího nálezu jakkoliv nevyplývá, z jaké částky se o úrok jedná a nemůže být proto v takto vadné části ani vykonatelný. Dále vyslovil názor, že rozhodčí nález nebyl vydán osobou, která by měla k jeho vydání pravomoc, neboť rozhodčí smlouva je neplatná, protože nesplňuje kritéria vymezená v nálezu Ústavního soudu ČR, pokud sjednává rozhodčí řízení jako jednoinstanční a písemné. Z uvedeného důvodu rozhodce neměl pravomoc vydat rozhodčí nález, pročež nejde považovat pohledávku za doloženou vykonatelným titulem. Žalobce měl do insolvenčního řízení přihlásit nevykonatelnou pohledávku, jejíž splatnost však měla nastat již před jejím uplatněním přihláškou a námitka promlčení je důvodná.

S výše uvedeným rozsudkem se však žalobce nemůže ztotožnit, proto proti němu, a to oběma jeho výrokům, v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce, podává toto odvolání, které následovně odůvodňuje: Dle názoru žalobce spočívá rozsudek soudu prvého stupně na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodčí doložka představuje dvoustrannou dohodu, a pokud by s ní dlužník nesouhlasil, nemusel ji uzavírat. Jedná se o dvoustrannou dohodu mezi žalobcem a dlužníkem, kteří rozhodci budou oprávněni věc rozhodovat. Např. Krajský soud v Brně uvádí (usnesení, sp. zn. 26 Co 996/2014-83, ze dne 20.7.2015): Byla-li rozhodčí doložka, na základě níž rozhodce, který předmětný spor rozhodoval, odvodil svoji pravomoc k vydání rozhodčího nálezu, sjednána 1.7.2010, je třeba platnost předmětné rozhodčí doložky posuzovat z hlediska ustanovení zákona č. 216/1994 Sb. ve znění do novely provedené zákonem č. 19/2012 Sb., tedy ve znění účinném do 31. 3. 2012 (článek II bod 2. zákona č. 19/2012 Sb.). Podle § 7 odst. 1 citovaného zákona rozhodčí doložka má zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý. Toto zákonné ustanovení je nutno ve smyslu judikatury soudů vykládat tak, že v rozhodčí doložce musí být uvedena konkrétní osoba rozhodce, která má spory rozhodovat či musí být konkrétně a transparentně ujednáno, jakým způsobem bude osoba rozhodce určena. Na posouzení platnosti rozhodčí doložky ujednané mezi účastníky dle ustanovení zákona č. 216/1994 Sb. ve znění do novely provedené zákonem č. 19/2012 Sb., je tedy nutno aplikovat ty závěry vyjádřené v judikatuře soudů vztahující se k ustanovením zákona č. 216/1994 Sb. před účinnosti uvedené novely, z nichž vyplývá požadavek, aby ujednání rozhodčí smlouvy vztahující se k určení osoby rozhodce naplňovala nezbytnou míru určitosti, transparentnosti. O naplnění tohoto požadavku, nelze uvažovat zejména v případě, kdy není vůbec či je nedostatečně konkrétně vymezen okruh osob, ze kterého má být osoba rozhodce (či osoby rozhodců, má-li jich být více) vybrána. Z uvedených hledisek, je nutno účastníky sjednané rozhodčí smlouvy považovat za dostatečně určité, transparentní v části, (KSBR 47 INS 17315/2013) ve které bylo ujednáno, že osoba rozhodce bude určena jednou ze smluvních stran (žalobcem) ze dvou ve smlouvě konkrétně označených fyzických osob. Pokud jedna z těchto osob (konkrétně v tomto případě JUDr. Eva Vaňková), která byla v zahájeném řízení rozhodcem určena, vydala rozhodčí nález, pak jde o nález vydaný rozhodcem k tomu pravomocným. Jeho pravomoc byla v ujednání o rozhodčí doložce jednoznačně účastníky dohodnuta. Jde o ujednání dostatečně obsahově určité, nejedná se o ujednání netransparentní, nevyvážené v neprospěch spotřebitele. Takovým ujednáním by mohla být jen ta část ujednání v rozhodčí doložce, která umožňuje, aby spor rozhodovala osoba, která ve smlouvě nijak blíže specifikována není, ale o takový případ se v projednávané věci nejedná. V této souvislosti lze pro úplnost zmínit, že v judikatuře soudů se již vyskytl názor, podle kterého uzavřenou rozhodčí smlouvu, obsahuje-li ujednání o určení osob rozhodců, nelze považovat za platnou (neplatnou) toliko v její části (usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 68/2014, sp. zn. 33 Cdo 2504/2014). V projednávané věci však není důvod aplikovat tento názor. Podle ustanovení § 41 zákona č. 40/1964 Sb. (§ 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb.) vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolnosti, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. Z citovaného ustanovení vyplývá, že tam, kde se důvod neplatnosti vztahuje pouze na část právního úkonu a tuto část lze s přihlédnutím k povaze právního úkonu nebo jeho obsahu anebo k okolnostem, za nichž k němu došlo, oddělit od jeho ostatního obsahu, je neplatná jen tato část; není-li možné postiženou část právního úkonu oddělit, vztahuje se neplatnost na celý právní úkon. K otázce částečné neplatnosti právního úkonu, resp. k oddělitelnosti té části právního úkonu, která je neplatná, od ostatního obsahu právního úkonu, se opakovaně vyjádřil Nejvyšší soud. Vyslovil názor, že oddělitelnost části právního úkonu od ostatního jeho obsahu je třeba vždy dovodit výkladem z povahy právního úkonu anebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo; uplatní se proto interpretační zásady, jež vyplývají z ustanovení § 35 odst. 2 citovaného zákona. Neoddělitelnost je tak třeba chápat ve smyslu obsahovém nikoli reálné neoddělitelnosti; podle zásady favor negotii je pak třeba dávat přednost přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 822/2006). Rozhodčí doložka byla sjednána platně, proto i rozhodce Mgr. Marek Landsmann byl nadán pravomocí k rozhodnutí sporu vzniklého mezi žalobcem a dlužníkem. Vzhledem k vykonatelnosti pohledávky je proto zapotřebí postupovat dle § 199 odst. 2 IZ, dle kterého jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci . Insolvenční správce však ve svém popěrném úkonu uvedl pouze jiné právní posouzení věci, proto má žalobce za to, že jeho žalobnímu návrhu mělo být vyhověno. (KSBR 47 INS 17315/2013)

V rozsudku ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2447/2011, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obecně nelze a priori prohlásit všechny rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách za zneužívající klauzule ve smyslu § 56 odst. 1 obč. zák. Rozhodčí doložka sjednaná v rámci smlouvy se spotřebitelem, v níž se strany dohodly na tom, že jejich případný spor rozhodne rozhodce bez ústního jednání na základě písemných podání, důkazů a materiálů, které strany předloží, bez možnosti přezkumu , nevyvolává nerovnováhu v právech a povinnostech stran, která by dosahovala významné intenzity. S odkazem na § 19 odst. 3 zákona č. 216/1994 Sb., který umožňuje vyloučení ústního jednání, konstatoval, že jedním z cílů zákona o rozhodčím řízení je urychlení řešení majetkových sporů, přičemž vyloučení ústního jednání je jedním z prostředků, jak tohoto cíle dosáhnout . Není-li absence ústního jednání nijak zneužito, nelze říci, že by vyloučení ústnosti samo o sobě způsobovalo k újmě spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Co se týče nemožnosti přezkumu, konstatoval, že zákon č. 216/1994 Sb. připouštěl přezkum rozhodčího nálezu ve věci samé pouze v případech, kdy si strany možnost přezkumu ujednaly; jde o charakteristický rys rozhodčího řízení a další z prvků zaručující rychlost řízení, tedy jeden z cílů tohoto alternativního řízení k řízení soudnímu. Zrychlení řízení slouží oběma stranám rozhodčí doložky, neboť ty pak mají dříve autoritativně zjištěnu svoji právní pozici . Ani absence dohody o přezkumu rozhodčího nálezu jinými rozhodci nepředstavuje k újmě spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ke shora uvedeným závěrům se přiklonil Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1637/2014. Jím se vymezil k bodu 23. nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10 [ jde-li o ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy, musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo namístě v případě, kdy by se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek v uplatnění spotřebitelova práva), což však rozhodčí řízení za podmínek nastavených tak, jako je tomu v posuzovaném případě, rozhodně nezaručuje ]; Ústavní soud takto formuloval jen v obecné rovině při posuzování konkrétní rozhodčí doložky, podle níž měl rozhodce, jenž nebyl určen transparentním způsobem, rozhodovat pouze podle zásad spravedlnosti, což v projednávaném případě zjištěno nebylo. To, že dvojinstančnost není obecným principem občanského soudního řízení, ani ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení, vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009. Z článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) zásada dvojinstančnosti řízení neplyne a ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP ) nelze dovodit požadavek na zřízení odvolací instance (práva na opravné prostředky proti rozhodnutím soudů o občanských právech a závazcích). Pokud státy zajistí, že řízení před soudem naplní právo na spravedlivý proces ve všech jeho aspektech, vystačí si i s jednostupňovou soudní soustavou (k tomu např. rozsudek ESLP ze 17. 1. 1970 ve věci Delcourt proti Belgii, stížnost č. 2689/65, § 25, rozsudek velkého senátu ESLP z 26. 10. 2000 ve věci Kudla proti Polsku, stížnost č. 30210/96, (KSBR 47 INS 17315/2013)

§ 122, rozsudek z 9. 3. 2006 ve věci Menesheva proti Rusku, stížnost č. 59261/00, § 104, rozsudek z 1. 4. 2010 ve věci Georgiy Nikolayevich Mikhaylov proti Rusku, stížnost č. 4543/04, § 51, rozsudek z 8. 4. 2014 ve věci Kenzie Global Limited Ltd, stížnost č. 287/07, § 17). I když samotná Úmluva právo na ústní projednání nezakotvuje, z judikatury ESLP plyne, že řízení před soudem první a jediné instance zahrnuje právo na veřejné projednání ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy, i právo na projednání ústní (viz rozsudek ESLP z 21. 2. 1991 ve věci Hĺkansson a Sturesson proti Švédsku, stížnost č. 11855/85, nebo rozsudek z 23. 2. 1994 ve věci Fredin proti Švédsku /č. 2/, stížnost č. 18928/91). Toto právo ale není absolutní a ESLP z něj připouští určité výjimky vztahující se zejména k situacím, kdy jsou řešeny pouze otázky právní a vysoce technické povahy. Například v usnesení z 30. 3. 2004 ve věci Hodina proti České republice, stížnost č. 66450/01, ESLP konstatoval, že absence ústního jednání nemusí být v rozporu s článkem 6 Úmluvy v případě, kdy existuje ohledně skutkového stavu shoda a soud se nemusí zabývat zvláště složitými právními otázkami. Další kategorii výjimek pak tvoří případy týkající se řízení před soudem vyšší instance za předpokladu, že v řízení před soudem prvního stupně ústní jednání proběhlo (srov. rozsudek pléna ESLP z 29. 10. 1991 ve věci Jan-Ĺke Andersson proti Švédsku, stížnost č. 11274/84). Kromě výše zmiňovaných příkladů výjimek z požadavku ústního jednání zohledňuje ESLP i možnost vzdát se práva na veřejné projednání. Vzdání se práva musí být jednoznačné a nesmí se dotknout žádného veřejného zájmu; může být ale jak explicitní, tak tacitní. V případu Buryška proti České republice (usnesení ESLP z 6. 5. 2008 ve věci Buryška proti České republice, stížnost č. 33137/04) namítal stěžovatel porušení práva na ústní projednání v situaci, kdy podal nezdůvodněný odpor proti platebnímu rozkazu a následně byl soudem vyzván k doplnění a poučen, že v případě absence vyjádření bude mít soud za to, že dluh uznává a vydá ve stěžovatelově nepřítomnosti rozsudek pro uznání. ESLP konstatoval, že stěžovatel byl náležitě poučen o důsledcích nevyjádření se v dané lhůtě a soudu prvního stupně tak nelze vytknout, že považoval stěžovatelovo mlčení za tacitní, ale jednoznačné vzdání se práva. Ani právo na ústní jednání tak není absolutní a jsou z něj přípustné výjimky, stejně jako je možné se tohoto práva vzdát. Se zřetelem k tomu, že text článku 6 Úmluvy výslovně zmiňuje právo na projednání před nezávislým a nestranným soudem , je třeba posoudit, zda lze standardy plynoucí z článku 6 Úmluvy aplikovat na rozhodčí řízení. Ustanovením § 56 odst. 1 obč. zák. byl do českého právního řádu implementován článek 3 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen směrnice ), podle něhož smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Z toho plyne povinnost soudu vykládat § 56 odst. 1 obč. zák. tak, aby bylo dosaženo cíle sledovaného jeho unijní předlohou, tj. a by byla spotřebitelům poskytována ochrana před nepřiměřenými podmínkami (KSBR 47 INS 17315/2013) ve spotřebitelských smlouvách alespoň v rozsahu uvedenou směrnicí předvídaném. Výklad sousloví v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran představuje tzv. acte éclairé, tj. otázku výkladu unijního práva Soudním dvorem Evropské unie (dále též SDEU ) již provedenou a nevzbuzující pochybnosti. SDEU je vyložil v rozsudku z 14. 3. 2013 ve věci Mohamed Aziz proti Caixa d Estalvis de Catalunya, Tarragona i Manresa (Catalunyacaixa), C-415/11. Článek 3 odst. 1 směrnice musí být vykládán následovně : 1) pojem významná nerovnováha v neprospěch spotřebitele je třeba posuzovat na základě analýzy vnitrostátních právních předpisů, které by se použily v případě neexistence dohody stran, aby bylo možné posoudit, zda a případně do jaké míry je právní postavení spotřebitele smlouvou zhoršeno ve srovnání s právním postavením, jaké by měl podle platné vnitrostátní právní úpravy. Stejně tak by za tímto účelem mělo být přezkoumáno právní postavení, v jakém se daný spotřebitel nachází s ohledem na prostředky, které má podle vnitrostátních právních předpisů k dispozici pro zabránění dalšímu používání zneužívajících klauzulí. 2) Za účelem zodpovězení otázky, zda je způsobena nerovnováha v rozporu s požadavkem dobré víry , je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. Z hlediska unijního práva je pro posouzení dovolenosti jednoinstančnosti a písemnosti rozhodčího řízení klíčový článek 1 písm. q) přílohy směrnice, který uvádí jako podmínku podle článku 3 odst. 3 směrnice zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů, nebo bránění uplatnění tohoto práva, nepřiměřené omezování důkazů, které má spotřebitel k dispozici, nebo ukládání důkazního břemene, které by podle použitelných právních předpisů mělo příslušet druhé smluvní straně, spotřebiteli . Uvedená podmínka, konkrétně spojení rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů , se týká rozlišení mezi arbitráží, kde se rozhoduje na základě platného práva, a arbitráží, kde rozhodce rozhoduje podle zásad ekvity. Z judikatury ESLP a SDEU tedy nevyplývá, že jednoinstančnost a písemnost rozhodčího řízení je bez dalšího v rozporu s požadavky na spravedlivý proces, nebo v rozporu se směrnicí (ESLP vychází z možnosti dobrovolného vzdání se práva, které se vztahuje jak na opravné prostředky, tak na ústní projednání; z hlediska ochrany spotřebitele v unijním právu rovněž nelze automaticky uzavřít, že by byla jednoinstančnost a písemnost rozhodčího řízení v rozporu se směrnicí). Stejně jako u jiných podmínek spotřebitelských smluv je nutné zkoumat, zda tato podmínka se zřetelem ke konkrétním skutkovým okolnostem v rozporu s požadavkem přiměřenosti nastoluje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. (KSBR 47 INS 17315/2013)

S ohledem na výše uvedené nelze než konstatovat, že soud prvého stupně shora rubrikovanou věc nesprávně právně posoudil. Pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná a její vykonatelnost byla doložena, pročež nemůže být promlčena. Žalobce rovněž namítá, že nesprávně byla posouzena i otázka promlčení pohledávky. Současná judikatura je totiž opačného názoru, pokud jde o posouzení otázky promlčení pohledávky přiznané věřiteli rozhodčím nálezem, který byl vydán na základě neplatně sjednané rozhodčí doložky. Touto otázkou se opakovaně zabýval ve svých rozhodnutích Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, například v rozhodnutí sp. zn. 41 ICm 2515/2013, 104 VSPH 179/2014 ze dne 5. srpna 2014. Ve zmíněném rozhodnutí odvolací soud dospěl po podrobném zdůvodnění k závěru, že je-li rozhodčí nález vydán na základě neplatné rozhodčí doložky ve věci, v níž bylo možno rozhodnout rozhodčím řízení, má i takový rozhodčí nález účinky pravomocného soudního rozhodnutí a nelze jej považovat za nicotný právní akt. Ust. § 403 odst. 1 obchodního zákoníku pak spojuje stavení promlčecí doby se zahájením rozhodčího řízení. Je-li rozhodčí nález následně zrušen v řízení vedeném podle § 31 zákona č. 216/19 94 Sb. z důvodu, že rozhodčí smlouva je neplatná či vůbec nebyla uzavřena, i v takovém případě zůstávají účinky podané rozhodčí žaloby zachovány, podá-li strana u soudu žalobu do 30 dnů ode dne doručení rozhodnutí o zrušení rozhodčího nálezu. Rovněž odvolací soud poukázal na ust. § 112 občanského zákoníku, když promlčecí doba neběží u práva, na které dopadá úprava občanského zákoníku, od jeho uplatnění u rozhodce, aniž by byla rozlišována platnost či neplatnost rozhodčí doložky. Toto rozlišení nečiní ani nová právní úprava obsažená v ust. § 648 ve spojení se ustanovením § 3017 občanského zákoníku číslo 89/2012 Sb. Odvolací soud ve zmíněném rozhodnutí poukázal rovněž na důsledky opačného přístupu vycházejícího ze závěrů, že podáním rozhodčí žaloby v případě neplatné rozhodčí smlouvy nepřestala běžet promlčecí doba. V takovém případě by věřitel, byť již by měl k dispozici pravomocný rozhodčí nález, musel podat v neustále běžící čtyřleté promlčecí lhůtě žalobu o splnění téhož nároku u soudu. Patrně by se dočkal toho, že by soud řízení o jeho žalobě zastavil podle ust. § 104 odst. 1 o.s.ř. pro neodstranitelnou překážku věci rozhodnuté, a to s poukazem na to, že rozhodčí nález má dle § 28 odst. 2 zákona č. 216/19 94 Sb. účinky pravomocného rozsudku. Ve svém důsledku lze proto považovat za denegatio justitiae přístup soudu, který považuje pravomocný rozhodčí nález vydaný v arbitrovatelných věcech za nicotný právní akt, v důsledku čehož by mělo dojít k uplynutí promlčecí lhůty pro její nestavení podáním rozhodčí žaloby. S ohledem na výše uvedené proto žalobce navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě se v celém rozsahu vyhovuje. Pokud jde o náklady řízení, žalobce navrhuje, aby žádnému z účastníků nebyla jejich náhrada přiznána.

Věc je třeba vzhledem k přechodnému ustanovení čl. II zákona č. 294/2013 Sb., i v současné době posoudit podle zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění po novele provedené zákonem č. 294/2013 Sb., účinné od 1.1.2014 (dále jen IZ), byť k zahájení (KSBR 47 INS 17315/2013) incidenčního řízení došlo dne 21.11.2013; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, však zůstávají zachovány.

Insolvenční řízení ani řízení o incidenčním sporu vedeném v rámci insolvenčního řízení není řízením zahájeným podle občanského soudního řádu, ale podle insolvenčního zákona. V této věci se proto neuplatní (byť incidenční spor byl zahájen před 1.1.2014) přechodné ustanovení obsažené v části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a na odvolací řízení se přiměřeně aplikují ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen o.s.ř.).

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekucí se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas, že obsahuje způsobilý odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 3 a odst. 5 o.s.ř.), dospěl k závěru, že odvolání žalobce nelze upřít důvodnosti.

Soud prvního stupně učinil z provedených listinných důkazů správná zjištění, která nejsou nijak zpochybněna, proto se po stránce skutkové na odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje.

Ve vztahu k právním závěrům soudu a odvolacím námitkám žalobce odvolací soud konstatuje, že krajský soud správně z rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Marka Landsmanna ze dne 30.10.2008 č.j. Pd 1422/08-10 zjistil, že tímto rozhodčím nálezem byla Zdeňka Vykopalová zavázána zaplatit žalobci částku 90.720 Kč s 6 % úrokem od 7.8.2008 do zaplacení a dále náklady řízení v částce 5.000 Kč, to vše do 3 dnů od právní moci rozhodčího nálezu. Pak je ale nepochopitelný závěr soudu, že z výroku I. rozhodčího nálezu jakkoliv nevyplývá, z jaké částky se o úrok jedná, a že z tohoto důvodu považoval rozhodčí nález za částečně neplatný, a nemůže být proto v takto vadné části ani vykonatelný . Závěr odporuje skutkovému zjištění, je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný, a proto nesprávný.

Pokud se týká závěru o neplatnosti rozhodčí smlouva, protože nesplňuje kritéria vymezená v nálezu Ústavního soudu ČR, pokud sjednává rozhodčí řízení (KSBR 47 INS 17315/2013) jako jednoinstanční a písemné je zásadní otázkou, zda na pohledávku žalobce je třeba pohlížet jako na pohledávku vykonatelnou či nevykonatelnou.

Žalobce tvrdil, že pohledávka ze smluvní pokuty je pohledávkou vykonatelnou, neboť byla přiznána pravomocným a vykonatelným rozhodčím nálezem. Toto tvrzení žalobce má oporu v doloženém rozhodčím nálezu. Je nesporné, že žalovaný správce u přezkumného jednání dne 22.10.2013 spornou pohledávku žalobce zcela popřel. Dlužník ani jiný z věřitelů přihlášené pohledávky nepopřel. Správce o svém popření žalobce informoval dopisem žalobci doručeným dne 24.10.2013. V důvodech popření pohledávky uvedl: Věřitel přihlásil předmětnou pohledávku jako vykonatelnou na základě Rozhodčího nálezu sp. zn.: Pd 1422/08-10 ze dne 30.10.2008. Vykonatelnost pohledávky však nedoložil veřejnou listinou ve smyslu § 177 1Z, tedy vykonatelnost neprokázal. Vzhledem k tomu je s pohledávkou nakládáno jako s nevykonatelnou. Kromě toho považuje IS předmětný rozhodčí nález (i samotnou rozhodčí doložku] za neplatnou/nicotnou, když je v rozporu se závěry Nejvyššího soudu ČR sp. zn.: 31 Cdo 1945/2010 a Ústavního soudu sp. zn.: II. ÚS2164/10 a II. ÚS 3057/10, když jednak jde o nepřiměřenou podmínku ve smyslu předpisů na ochranu práv spotřebitele, kdy není jasně určena osoba rozhodce, dále v případě, že žádný z rozhodců nepřijme svou funkci, může jej jmenovat pouze věřitel (a nikoliv i dlužník), rozhodčí doložka zavádí písemnou formu řízení, kdy dlužník nemá v podstatě šanci se bránit a dále neumožňuje přezkoumání rozhodčího nálezu odvolacím orgánem.

IS má předně zato, že je nárok věřitele promlčen s ohledem na neplatnost/nicotnost sjednané rozhodčí doložky a na základě ní vydaného rozhodčího nálezu. Dále pak sjednanou Dohodu o uznání dluhu č. 2205410068 ze dne 10.10.2006 považuje IS za neplatnou pro svou neurčitost a nesrozumitelnost. Samotná dohoda navíc neobsahuje žádný projev vůle dlužníka. Systém odkazů použitý ve smluvních ujednáních připojených k Dohodě je neurčitý a nesrozumitelný, když není zřejmé, jaký projev vůle dlužník činí. S ohledem na neplatnost samotné dohody nemohl věřiteli vzniknout nárok na smluvní pokuty, které jsou navíc svou výší v rozporu s dobrými mravy a jako takové neplatné. Stejně tak ani nemohla být platně vyplněna zajišťovací směnka, která je pouze akcesorickou k závazku dlužníka. S ohledem na výše popsané skutečnosti ohledně vykonatelnosti tak věřiteli ani nemohl vzniknout nárok na náklady řízení ani směnečný úrok. Ke dni odkoupení pohledávky za dlužníkem činil jeho dluh 65.028,20 Kč. Jak vyplývá z obsahu přihlášky, tak dlužník dosud uhradil 25.615,-Kč. V případě, že by byla pravost zjištěna měl by věřitel nárok pouze na bývající dlužnou částku, 39.413,20 Kč.

Žalovaný tedy považoval nárok věřitele za promlčený s ohledem na neplatnost/nicotnost sjednané rozhodčí doložky, dohodu o uznání dluhu č. 2205410068 ze dne 10.10.2006 považoval za neplatnou pro svou neurčitost a nesrozumitelnost, nárok na smluvní pokuty tak nemohl věřiteli vzniknout, smluvní pokuty jsou navíc svou výší v rozporu s dobrými mravy a tedy neplatné, platně (KSBR 47 INS 17315/2013) nemohla být ani vyplněna zajišťovací směnka, která je pouze akcesorickou k závazku dlužníka. Pohledávku proto přezkoumal jako pohledávku nevykonatelnou a popřel její pravost. Jelikož žalobce vyrozuměl o výsledku přezkumného jednání a vyzval jej k podání incidenční žaloby, postupoval žalobce správně, pokud žalobu na určení popřené pohledávky podal.

Odvolací soud se zabýval námitkou žalované o neplatnosti rozhodčí smlouva, pokud sjednává rozhodčí řízení jako jednoinstanční a písemné

Otázku platnosti rozhodčí smlouvy je třeba i v současné době posuzovat-vzhledem k datu sjednání této smlouvy (dne 10.10. 2006)-podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále jen z. r. ř.) a podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 7.3. 2006 (srov. § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.-dále jen obč. zák.).

Podle ustanovení § 19 odst. 3 z. r. ř., nedohodnou-li se strany jinak, je řízení před rozhodci ústní. Toto řízení je vždy neveřejné.

Podle ustanovení § 23 z. r. ř. rozhodčí řízení končí vydáním a) rozhodčího nálezu, nebo b) usnesení v těch případech, kdy se nevydává rozhodčí nález; usnesení musí být podepsáno, odůvodněno a doručeno jako rozhodčí nález; je-li žaloba podaná u stálého rozhodčího soudu vzata zpět ještě před ustavením senátu nebo jmenováním rozhodce, vydává a podepisuje usnesení o zastavení řízení předseda stálého rozhodčího soudu.

Podle ustanovení § 27 z. r. ř. strany se mohou dohodnout v rozhodčí smlouvě, že rozhodčí nález může být k žádosti některé z nich nebo obou přezkoumán jinými rozhodci. Nestanoví-li rozhodčí smlouva jinak, musí být žádost o přezkoumání zaslána druhé straně do 30 dnů ode dne, kdy byl straně žádající o přezkoumání doručen rozhodčí nález. Přezkoumání rozhodčího nálezu je součástí rozhodčího řízení a platí o něm ustanovení tohoto zákona.

Podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Podle ustanovení § 55 odst. 1 obč. zák. smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná (§ 55 odst. 2 obč. zák.) V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější (§ 55 odst. 3 obč. zák.). (KSBR 47 INS 17315/2013)

Podle ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění (§ 56 odst. 2 obč. zák.). Nepřípustná jsou zejména smluvní ujednání, která a) vylučují nebo omezují odpovědnost dodavatele za jednání či opomenutí, kterým byla spotřebiteli způsobena smrt či újma na zdraví, b) vylučují nebo omezují práva spotřebitele při uplatnění odpovědnosti za vady či odpovědnosti za škodu, c) stanoví, že smlouva je pro spotřebitele závazná, zatímco plnění dodavatele je vázáno na splnění podmínky, jejíž uskutečnění je závislé výlučně na vůli dodavatele, d) dovolují dodavateli, aby spotřebiteli nevydal jím poskytnuté plnění i v případě, že spotřebitel neuzavře smlouvu s dodavatelem či od ní odstoupí, e) opravňují dodavatele odstoupit od smlouvy bez smluvního či zákonného důvodu a spotřebitele nikoli, f) opravňují dodavatele, aby bez důvodů hodných zvláštního zřetele vypověděl smlouvu na dobu neurčitou bez přiměřené výpovědní doby, g) zavazují spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy, h) dovolují dodavateli jednostranně změnit smluvní podmínky bez důvodu sjednaného ve smlouvě, i) stanoví, že cena zboží či služeb bude určena v době jejich splnění, nebo dodavatele opravňují k zvýšení ceny zboží či služeb, aniž by spotřebitel byl oprávněn od smlouvy odstoupit, je-li cena sjednaná v době uzavření smlouvy při splnění podstatně překročena, j) přikazují spotřebiteli, aby splnil všechny závazky i v případě, že dodavatel nesplnil závazky, které mu vznikly, k) dovolují dodavateli převést práva a povinnosti ze smlouvy bez souhlasu spotřebitele, dojde-li převodem ke zhoršení dobytnosti nebo zajištění pohledávky spotřebitele (§ 56 odst. 3 obč. zák.).

V dané věci z obsahu spisu vyplývá, že účastníci se v čl. 9.1 rozhodčí smlouvy č.P/2005/01/04 dohodli na tom, že řešení veškerých sporů o nároky z dohody, bude v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2447/2011, v němž posuzoval platnost rozhodčí doložky (sjednané v rámci smlouvy o úvěru ze dne 2. 9. 2009 se spotřebitelem), která obsahovala mj. ujednání, že rozhodkyně rozhoduje bez ústního jednání na základě písemných podání, důkazů a materiálů, které jí strany předloží, bez možnosti přezkumu, dospěl k závěru, že takto sjednaná doložka nevyvolává nerovnováhu v právech a povinnostech stran, která by dosahovala významné intenzity. S odkazem na ustanovení § 19 odst. 3 z. r. ř., které umožňuje vyloučení ústního jednání, konstatoval, že jedním z cílů zákona o rozhodčím řízení je urychlení řešení majetkových sporů, přičemž vyloučení ústního jednání je jedním z prostředků, jak tohoto cíle dosáhnout. Dovodil, že pokud není absence ústního jednání nijak zneužito (žádné zneužití nebylo v tehdy posuzovaném případě zjištěno), nelze říci, že by vyloučení ústního jednání samo o sobě způsobovalo k újmě spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Co se týče nemožnosti přezkumu rozhodčího nálezu, konstatoval, že zákon (KSBR 47 INS 17315/2013) o rozhodčím řízení, ve znění účinném v době sjednání posuzované rozhodčí doložky, připouštěl přezkum rozhodčího nálezu ve věci samé pouze v případech, kdy si strany možnost přezkumu ujednaly, což se v (tehdy) posuzovaném případě nestalo. Jde o charakteristický rys rozhodčího řízení a další z prvků zaručující rychlost řízení, tedy jeden z cílů tohoto alternativního řízení k řízení soudnímu. Zrychlení řízení slouží oběma stranám rozhodčí doložky, neboť ty pak mají dříve autoritativně zjištěnu svoji právní pozici. Uzavřel, že ani tato skutečnost neznamenala k újmě spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Pokud jde o dvojinstančnost řízení, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, vysvětlil, že tato zásada není obecnou zásadou občanského soudního řízení, a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení, a že právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. Delcourt v. Belgie, rozsudek ze dne 17. ledna 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo Butkevičius v. Litva, rozsudek ze dne 26. března 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43).

Odvolací soud se však při řešení otázky platnosti rozhodčí smlouvy výše uvedenými závěry neřídil a svůj odlišný právní názor, na jehož základě pak dospěl k závěru, že rozhodce neměl pravomoc vydat rozhodčí nález, odůvodnil pouze odkazem na závěry formulované zejména v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013. V tomto nálezu ovšem Ústavní soud problematiku jednoinstančnosti a písemné formy řízení neřešil, proto je odkaz nepřípadný; problematiku řešily judikáty uváděné správně odvolatelem.

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem, jestliže dospěl k závěru o absolutní neplatnosti rozhodčí smlouvy pro jednoinstančnost a písemnou formu rozhodčího řízení, je neúplné a tudíž nesprávné. Odvolací soud poukazuje na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2447/2011, ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněným pod číslem 79/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2014, sp. zn. 29 Cdo 530/2012, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1637/2014, přičemž krajský soud se bude zabývat tím, zda v řízení předcházejícím vydání titulu byla zneužita absence ústního jednání (či nikoliv), a učinil závěr, že rozhodčí smlouva byla mezi účastníky sjednána v rozporu s ustanovením § 56 odst. 1 obč. zák. s vědomím, že zásada dvojinstančnosti není obecnou zásadou občanského soudního řízení, že tato zásada není obecnou zásadou občanského soudního řízení, a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení, a že právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva naplněno tehdy, je-li věc (KSBR 47 INS 17315/2013) posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z tohoto pohledu se soud prvního stupně dosud věcí nezabýval. Navíc žaloba postrádá adekvátní žalobní tvrzení a důkazní návrhy k oponentuře zmíněného popěrného úkonu, což znamená vadu, kterou soud přehlédl a neodstraňoval v rámci zákonné procesní poučovací povinnosti. Řízení je tak stiženo vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V rozsudku vyslovený závěr soudu prvního stupně o neplatnosti rozhodčí doložky považuje odvolací soud za přinejmenším předčasný, přičemž pro absenci úvah naznačených v tomto usnesení je rozsudek z podstatné části též nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil (§ 219a odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).

V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby posoudil po poučení podle § 118a o.s.ř. a podle procesní aktivity účastníků, zda v této konkrétní věci byla v rozhodčím řízení zaručena ochrana práv dlužníka. Dále vyhodnotí, zda žalobcem předložený rozhodčí nález je rozhodnutím, které lze považovat za pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu ve smyslu § 199 odst. 2 IZ. Přitom nepomine otázku, zda námitky insolvenčního správce vtělené do popěrného úkonu jsou (či nejsou) námitkami skutkovými ve smyslu § 199 odst. 2 IZ, které (jedině) můžou vést k následnému jinému právnímu posouzení věci, případně zda se z rozhodčího nálezu podává právní posouzení věci, neboť právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne.

K tomu nutno uvést, že k otázce přípustnosti popření vykonatelných pohledávek se Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil (například usnesení ze dne 18.7.2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 106/2013, nebo rozsudek ze dne 31.7.2013, sen. zn. 29 Cdo 392/2011). V nich formuloval závěry, že u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí (§ 199 odst. 2 IZ). Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou, například proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec, nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně. Právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne . (KSBR 47 INS 17315/2013)

Dospěje-li soud prvního stupně k závěru, že na žalobcem přihlášenou pohledávku je třeba nahlížet v režimu pohledávky nevykonatelné, bude se zabývat námitkou žalované o nemravnosti výše sjednané smluvní pokuty. Přitom zváží, zda tvrzení žalobce k smluvní pokutě jsou dostatečná.

V novém rozhodnutí ve věci rozhodne soud prvního stupně i o náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

V Olomouci 19. srpna 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Renáta Hrubá předseda senátu