12 VSOL 393/2017-42
34 ICm 3085/2015 12 VSOL 393/2017-42 (KSOS 34 INS 9464/2014)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců Mgr. Martina Hejdy a JUDr. Ivany Wontrobové v právní věci žalobkyně Ing. Libuše Dobré, se sídlem Masarykova 39, 746 01 Opava, jako insolvenční správkyně dlužníka BIOPROJECT s.r.o., proti žalovanému WOLF SYSTEM spol. s r.o., se sídlem Únětická 885, 252 62 Horoměřice, identifikační číslo 45791571, zastoupenému Mgr. Ing. Janem Šelderem, advokátem, se sídlem Thámova 402/4, 186 00 Praha 8, o určení neúčinnosti právních úkonů a o určení pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 ICm 3085/2015, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka BIOPROJECT s.r.o., se sídlem Výstavní 135/107, Vítkovice, 703 00 Ostrava, identifikační číslo 25864718, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS 9464/2014, rozhodl o odvolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2017, č. j. 34 ICm 3085/2015-21, KSOS 34 INS 9464/2014,

takto:

Odvolání žalovaného se o d m í t á .

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ostravě (dále jen insolvenční soud ) rozhodl o odmítnutí žaloby v části, ve které se žalobkyně domáhala určení, že pohledávka žalovaného jako věřitele č. 78, přihlášená isir.justi ce.cz (KSOS 34 INS 9464/2014) do insolvenčního řízení dlužníka (P80 ve výši 2.979.691 Kč-dílčí pohledávka č. 1 a č. 3), není zajištěna majetkem insolvenčního dlužníka.

V odůvodnění svého rozhodnutí insolvenční soud uvedl, že aktivně legitimován k podání incidenční žaloby na určení pořadí pohledávky, ať již vykonatelné, či nevykonatelné, je vždy věřitel popřené zajištěné pohledávky, a pokud v daném případě podala takovou žalobu žalobkyně jako insolvenční správkyně, není v tomto řízení aktivně legitimována. Odkázal přitom na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, Cpjn 19/98, k výkladu ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (bod XXXI.: K ustanovením § 4 odst. 2, § 20, § 21 odst. 2, § 23, § 24 zákona o konkursu a vyrovnání a k ustanovení § 80 písm. c/, § 154 odst. 1 o. s. ř.), které je aplikovatelné i na poměry insolvenčního řízení vedeného dle insolvenčního zákona, a dále na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 11/2012 ze dne 28. 2. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 545/2012 ze dne 28. 3. 2013.

Proti tomuto usnesení podal odvolání žalovaný. Namítal, že žaloba byla sice odmítnuta a procesně neúspěšný byl žalobce, avšak rozhodnutí vyznívá v neprospěch žalovaného. Pokud by totiž neměl možnost odvolání podat, pak by napadené rozhodnutí mělo za následek nemožnost odděleného uspokojení jeho pohledávky a navíc by takové rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné odvolacím orgánem, čím by žalovanému byla odňata možnost odvolání proti rozhodnutí, které je pro něho nepříznivé. Žalovaný dále poukázal na skutečnost, že mu samotné právo na oddělené uspokojení (zajištění pohledávky) vyplývá přímo z vykonatelného exekučního titulu a nelze proto aplikovat závěry obsažené ve stanovisku citovaném insolvenčním soudem (tyto lze použít pouze na případy, kdy zástavní právo vzniklo na základě smlouvy a o pohledávce bylo následně rozhodnuto soudem, tj. pohledávka je vykonatelná, avšak vykonatelnost nepokrývá zajištění). Navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí insolvenčního soudu zrušil nebo změnil tak, že se žaloba neodmítá.

Podle § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekucí se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud se předně zabýval otázkou, zda je žalovaný k podání odvolání subjektivně legitimován, neboť pouze v důsledku odvolání podaného osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumává odvolací soud napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo. Dospěl přitom k závěru, že v dané věci tomu tak není. (KSOS 34 INS 9464/2014)

Rozhodnutí soudu vydané v řízení v prvním stupni může účastník napadnout odvoláním, pokud to zákon nevylučuje (§ 201 o. s. ř.). Z povahy odvolání jako řádného opravného prostředku vyplývá, že odvolání může podat pouze ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně plně vyhověno, případně mu byla rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech (tzv. subjektivní přípustnost odvolání). Při tomto hodnocení je rozhodující výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť existenci případné újmy lze posuzovat výlučně z procesního hlediska. V této souvislosti lze odkázat na bohatou judikaturu týkající se subjektivní přípustnosti dovolání, jejíž závěry lze přiměřeně vztáhnout i na řízení odvolací (například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 20 Cdo 5432/2008).

V případě odvolání podaného žalovaným proti usnesení insolvenčního soudu, kterým v řízení o určení pořadí pohledávky (existence práva na uspokojení ze zajištění), jež je dle § 159 odst. 1 písm. a) IZ incidenčním sporem, odmítl žalobu s odkazem na § 160 odst. 4 IZ, neboť byla podána osobou, která k tomu nebyla oprávněna, odvolací soud zkoumal, zda tímto rozhodnutím nastala v poměrech žalovaného újma odstranitelná tím, že bude odvolání vyhověno.

Žalovaný tvrdí, že odmítnutím žaloby insolvenčním soudem za situace, kdy insolvenční správce popřel právo na uspokojení přihlášené pohledávky ze zajištění, byl fakticky zbaven možnosti dosáhnout jejího uspokojení z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění.

V usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 29 Cdo 545/2012, Nejvyšší soud připomněl, že již v usnesení ze dne 28. 2. 2013, sen. zn. 29 ICdo 11/2012 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 66/2013), formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož spor o právo na uspokojení přihlášené pohledávky ze zajištění je svou podstatou sporem o výhodnější (přednostní) pořadí uspokojení přihlášené pohledávky, a bez ohledu na to, zda jde o pohledávku vykonatelnou, je vždy sporem zahajovaným věřitelem; insolvenční správce, který právo na uspokojení pohledávky ze zajištění popřel, k podání takové žaloby oprávněn není. K tomu je třeba doplnit, že na těchto závěrech Nejvyšší soud setrval i za situace, kdy došlo k popření pohledávky vykonatelné dle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, jež byla zajištěna soudcovským zástavním právem k nemovitostem.

To v poměrech přezkoumávané věci znamená, že k podání žaloby na určení existence práva na uspokojení přihlášené pohledávky ze zajištění je oprávněn žalovaný a možnost jejího uspokojení z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění pak závisí na tom, zda takovou žalobu podá či nikoli. Z procesního hlediska proto (KSOS 34 INS 9464/2014) nelze tvrdit, že v důsledku napadeného rozhodnutí nastala v poměrech žalovaného tvrzená újma.

Odvolací soud je proto přesvědčen, že subjektivní přípustnost odvolání žalovaného proti usnesení o odmítnutí žaloby není v přezkoumávané věci dána.

Za tohoto stavu věci odvolací soud odvolání žalovaného odmítl podle § 218 písm. b) o. s. ř. jako podané neoprávněnou osobou.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1, písm. e/, § 229 odst. 4 o. s. ř.).

V Olomouci dne 13. prosince 2017

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Petra Šlajsová předsedkyně senátu