12 VSOL 38/2011-123
25 ICm 117/2010 12 VSOL 38/2011-123 (KSOS 25 INS 842/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Heleny Myškové ve věci žalobce PROFI CREDIT Czech a.s., IČ: 61 86 00 69, se sídlem v Praze, Jindřišská 24/941, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké Náměstí 45/19, proti žalovaným 1) JUDr. Janě Kudrnové, Ph.D., Ostrava-Moravská Ostrava, Na Hradbách 3/119, insolvenční správkyni dlužníka Miloslava Čigelského, zastoupené JUDr. Hanou Skotnicovou, advokátkou, se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Na Hradbách 3, a 2) Miloslavu anonymizovano , anonymizovano , bytem Karviná-Nové Město, Havířská 1586/6, o určení výše popřené pohledávky, rozhodl o odvolání žalobce ze dne 1.8.2011 proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22.6.2011, č.j. 25 ICm 117/2010-77,

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části výroku I., kterou byla zamítnuta žaloba na určení pohledávky žalobce ve výši 182,47 Kč, m ě n í tak, že se určuje, že žalobce má za dlužníkem Miloslavem Čigelským pohledávku ve výši 182,47 Kč, jako pohledávku nezajištěnou a nevykonatelnou. Ve zbylé části, tj. ohledně (KSOS 25 INS 842/2010) pohledávky 25.021,77 Kč, se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. p o t v r z u j e.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 12.539,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její právní zástupkyně.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.760,-Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její právní zástupkyně.

V. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že část pohledávky za dlužníkem v rozsahu 25.204,24 Kč byla přihlášena do insolvenčního řízení po právu (výrok I.) Dále žalobce zavázal k zaplacení náhrady nákladů řízení žalované 1) ve výši 12.539,-Kč a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výroky II. a III.).

V odůvodnění rozsudku soud shrnul procesní stanoviska žalobce a žalované 1) a učinil zjištění o dosavadním průběhu insolvenčního řízení (zjištění úpadku žalovaného 2/ dne 10.2.2010, přihlášení pohledávky žalobce ve výši 43.364,-Kč z nedoplatku na nominální hodnotě smlouvy o revolvingovém úvěru 42.982,-Kč a smluvní pokutě 382,-Kč, popření pohledávky ve výši 25.204,24 Kč, představující smluvní odměnu, splatnou po rozhodnutí o úpadku, pro rozpor sjednané výše odměny s dobrými mravy, vyrozumění žalobce žalovanou 1) o popření pohledávky, uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru mezi žalobcem a žalovaným 2) /dále též jen (KSOS 25 INS 842/2010)

dlužník / dne 31.8.2009, vyplacení částky 20.000,-Kč žalovanému 2), úhradě splátek po 1.323,-Kč a částky 677,-Kč a vyúčtování smluvní pokuty žalobcem žalovanému 2). Dále uvedl zjištění ohledně výše obvyklé úrokové sazby bankovních úvěrů splatných ve lhůtě jednoho až pěti let.

Na základě těchto zjištění soud posoudil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatný právní úkon (§ 39 občanského zákoníku), a to pro rozpor s dobrými mravy, neboť se jedná o lichevní smlouvu, kdy věřitel po dlužníkovi požaduje plnění, jehož hodnota je k hodnotě věřitelem poskytnutého plnění v hrubém nepoměru. Výše roční procentní sazby nákladů (RPSN) na poskytnutý úvěr, která činí 94,99 % je dle soudu nepřiměřená, neboť mnohonásobně převyšuje odměnu požadovanou bankami při poskytování obdobných úvěrů se stejnou splatností, včetně úvěru nejrizikovějším klientům . S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle kterého dohodnutá výše úroku ve výši 60 % téměř čtyřnásobně přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je odůvodněn závěr o rozporu tohoto ujednání s dobrými mravy. Soud rovněž citoval úvahy z rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 33 ICm 477/2000, podle něhož se rýsuje judikatorní strop ve výši čtyřnásobku sazeb úvěrů poskytovaných bankami s tím, že maximální dovolená sazba pro ostatní poskytovatele úvěru je RPSN 100 %. Neplatnost ujednání o smluvní odměně činí podle soudu neplatnou celou úvěrovou smlouvu, neboť úplatnost je její obligatorní součástí a je nemyslitelné oddělit část smlouvy, která se týká ujednání o výši úplaty za úvěr, od jejích ostatních částí. Proto je celá smlouva o poskytnutí úvěru neplatná a účastníkům vzniklo právo na vzájemné vypořádání (§ 457 občanského zákoníku). Žalobce poskytl žalovanému 2) částku 20.000,-Kč, z níž bylo uhrazeno 4.646,-Kč, dluh z bezdůvodného obohacení činí 15.354,-Kč. Na přezkumném jednání byla uznána pohledávka 18.159,76 Kč, proto žalobci nepřísluší žádná další částka z titulu vypořádání bezdůvodného obohacení. I pokud by byla výše smluvní odměny přípustná, nebylo by možno žalobě vyhovět, neboť odměna za poskytnutí úvěru je kapitalizovaným úrokem, který se stal splatným až po rozhodnutí úpadku a je vyloučen z uspokojení (§ 170 písm. b/ IZ). S výjimkou prvních 4 splátek se ostatní staly splatnými až po úpadku žalovaného 2), 32 splátek po 767,44 Kč představuje 24.558,08 Kč, popřeno bylo 25.204,24 Kč. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř., žalovanému 2) žádné náklady nevznikly.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání žalobce (dále též jen věřitel ). Vznášel celou řadu argumentů proti zamítnutí svého nároku, které lze shrnout takto: -soud nerespektoval princip autonomie vůle účastníků jako zásadní zásadu soukromého práva; -smluvní odměna je přiměřená, představuje jednorázovou částku na krytí nákladů na poskytnutí peněžních prostředků, která se nenavyšuje, žalobce přitom nese veškeré riziko v souvislosti s poskytnutím těchto peněžních prostředků a dlužník byl informován o výši RPSN a svobodně se rozhodl smlouvu uzavřít; (KSOS 25 INS 842/2010)

-odměna odpovídá situaci na trhu ze spotřebitelskými úvěry i riziku poskytování těchto finančních produktů; -smlouva o úvěru i smluvní odměna je dohodnuta srozumitelným a určitým způsobem a její parametry se pohybují v mezích zákona; -v souvislosti s uzavřenou smlouvou o úvěru došlo ke snížení majetku žalobce, když je důvodný předpoklad, že mu nebude zbývající část prostředků ze smlouvy o úvěru vrácena, dlužník z úvěru splatil tři splátky a část čtvrté a soud nevyhodnotil jednání dlužníka, který na sebe bral v době uzavírání smlouvy o úvěru nové a nové finanční závazky a není vyloučeno, že jeho jednání by nemohlo naplňovat znaky trestného činu podle § 211 trestního zákona a je přinejmenším nemravné; -dle rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě v řízení sp. zn. 33 ICm 91/2010 ze dne 20.12.2010 se rýsuje judikatorní strop ve výši čtyřnásobku sazeb úvěru požadovaných bankami poskytujícími úvěry za nejnižší sazby nejméně rizikovým příjemcům, bankovní sazby končí přibližně na 25 % p.a., maximální odvolenou sazbou pro ostatní poskytovatele je tak RPSN 100 % p.a. , přitom v daném případě dosahovala RPSN výše 90.98 %; -splácení úvěru nebylo zajištěno jiným způsobem a soud se nezabýval tím, že klienty žalobce jsou právě osoby, které by úvěr od bankovního ústavu nezískaly, proto sjednaná výše RPSN není nepřiměřené okolnostem případu; -výše smluvní odměny odpovídá i situaci na trhu spotřebitelských půjček a úvěrů poskytovaných nebankovními subjekty. Například společnost Provident financial s.r.o., která při poskytnuté částce 50.000,-Kč a 60 týdenních splátkách žádá celkovou částku 133.600,-Kč, při vyplacené částce 26.000,-Kč a 60 týdenních splátkách činí odměna 62.008,-Kč, při 45 týdenních splátkách činí 63.702,-Kč; -žalobce do řízení přihlásil nárok na jistinu, smluvní odměna za poskytnutí peněžních prostředků již byla započtena, proto ji nebylo možno popírat; -předmětná smlouva je smlouvou dle § 497 a násl. obchodního zákoníku, jejímž pojmovým znakem je sjednání úroku, v tomto případě byl sjednán nikoliv ve formě běžícího úroku , ale předem pevně stanovené částky označené jako odměna za poskytnutí úvěru ; -dlužník v době uzavírání smlouvy čestné prohlašoval, že nemá žádné závazky a závazky ze smlouvy je schopen plnit, pokud nebyl schopen hradit splátky je otázkou, zda vyvinul dostatečnou míru pečlivosti a předvídavosti při uzavírání smlouvy a při jejím posouzení jako neplatné je fakticky poskytována právní ochrana nezodpovědnému jednání dlužníka, který porušuje princip pacta sunt servanda . Ze všech těchto důvodů se žalobce v odvolacím řízení domáhá změny napadeného rozsudku tak, aby jeho žalobě bylo vyhověno i ve zbylé části.

Žalovaná 1) s odvoláním nesouhlasila, podle ní je odměna ve výši 138% z poskytnutých prostředků 20.000,-Kč v rozporu s dobrými mravy, protože je v hrubém nepoměru s poskytnutým plněním. Dlužník byl při uzavírání smlouvy o úvěru v postavení spotřebitele a je ho třeba chránit před nemravným jednáním věřitele. Žalovaná 1) nepopírala možnost sjednat smluvní odměnu za poskytnutí peněžitých prostředků, ale sjednaná smluvní odměna je přemrštěná (KSOS 25 INS 842/2010) a několikanásobně převyšuje běžnou výši odměny při poskytování prostředků bankami. Proto v odvolacím řízení žádala potvrzení napadeného rozsudku.

Žalovaný 2) se k podanému odvolání nevyjádřil.

Podle ust. § 7 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ), se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas a obsahuje odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, zčásti opakoval dokazování a po té dospěl k závěru, že odvolání žalobce důvodné jen částečně.

Odvolací soud z důvodu úplnosti a přesnosti skutkových zjištění opakoval dokazování a zjistil: -ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100288751, uzavřené mezi dlužníkem a věřitelem dne 31.8.2009, a jejího dodatku ze dne 2.9.2009 (dále též jen smlouva či smlouva o úvěru ), že RPSN úvěru činí 90,98 % (nikoli 94,99 % jak zjistil soud prvního stupně), částka k vyplacení činí 20.000,-Kč, smluvní odměna činí 27.628,-Kč, úvěr 47.628,-Kč bude splácen ve 36 splátkách po 1.323,-Kč splatných v 15. dni v měsíci s tím, že první splátka je splatná 15.10.2009 (viz bod IV. smlouvy, bod II. dodatku ze dne 2.9.2009); -součástí smlouvy je Smluvní ujednání o revolvingovém úvěru V01012009 (dále též jen Ujednání), z jehož článku 5.1 vyplývá, že dlužník se zavázal zaplatit věřiteli za poskytnutí úvěru smluvní odměnu, která je splatná ke dni poskytnutí úvěru. V článku 10.1. smluvních ujednání se smluvní strany dohodly na započtení vzájemných nároků, vyplývajících ze smlouvy o úvěru ke dni poskytnutí úvěru, a to nároku dlužníka na poskytnutí úvěru oproti nároku věřitele na smluvní odměnu s tím, že rozdíl bude ke dni poskytnutí úvěru uhrazen věřitelem na bankovní účet dlužníka. V článku 10.3. se smluvní strany dohodly, že v případě, kdy v části smlouvy o úvěru, nadepsané jako HODNOCENÍ KLIENTA dlužník označí křížkem pole označené jako Zápočet s: číslo smlouvy , mají smluvní strany za to, že věřitel je oprávněn vůči dlužníkovi na své závazky započítávat i dosud nesplatné pohledávky za dlužníkem, vyplývající ze smluvního vztahu založeného smlouvou; -z části smlouvy označené jako HODNOCENÍ KLIENTA , že pole označené jako Zápočet s: číslo smlouvy je zaškrtnuto, pravidelný čistý měsíční příjem dlužníka činil 20.469,-Kč, příjem jeho manželky 3.800,-Kč, dlužník má 3 nezaopatřené děti a jeho životní náklady představují 6.780,-Kč + 1.500,-Kč , nemá žádné splátky a s manželkou nežije ve společné domácnosti. (KSOS 25 INS 842/2010)

Z listin, které žalobce předložil k důkazu u jednání odvolacího soudu a které byly čteny, nebyla činěna žádná zjištění, neboť pro závěr odvolacího soudu v této věci, jak bude uvedeno dále, tato zjištění nejsou významná.

Podle § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník ve znění platném ke dni 2.9.2009 (dále jen ObchZ) smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

Podle § 502 odst. 1 ObchZ od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Jestliže strany sjednají úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné.

Podle § 503 odst. 1, 2 ObchZ, závazek platit úroky je splatný spolu se závazkem vrátit použité peněžní prostředky. Jestliže lhůta pro vrácení poskytnutých peněžních prostředků je delší než rok, jsou úroky splatné koncem každého kalendářního roku. V době, kdy má být vrácen zbytek poskytnutých peněžních prostředků, jsou splatny i úroky, které se jej týkají. Mají-li být poskytnuté peněžní prostředky vráceny ve splátkách, jsou v den splatnosti každé splátky splatný i úroky z této splátky.

Na základě skutkového stavu věci, zjištěného dokazováním provedeným v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, dospěl odvolací soud k následujícím právním závěrům.

1. Mezi věřitelem a dlužníkem byla sjednána smlouva o úvěru dle § 497 obchodního zákoníku, kterou se věřitel zavázal poskytnout dlužníkovi peněžité prostředky ve výši 20.000,-Kč a dlužník se zavázal tyto prostředky vrátit, včetně odměny za jejich poskytnutí. Jedná se přitom o spotřebitelskou smlouvu dle § 52 a násl. občanského zákoníku. V řízení nebylo tvrzeno a nevyšlo ani najevo, že by věřitel úmyslně využil nezkušenosti dlužníka, tísně, jeho rozumové slabosti či rozrušení. Proto podle odvolacího soudu nelze předmětnou smlouvu posuzovat jako tzv. lichevní smlouvu (viz závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 8.4.2003, sp. zn. 1993/2001) a z tohoto důvodu smlouva není jako celek neplatná podle § 39 občanského zákoníku.

2. V bodu IV. smlouvy o úvěru si strany dohodly právo věřitele na smluvní odměnu. Odvolací soud tuto dohodu posuzuje jako sjednání práva věřitele na úroky z poskytnuté částky 20.000,-Kč, neboť odměna svou podstatou není ničím jiným než právě kapitalizovaným úrokem z úvěru. Ujednání, podle kterého by věřitel za (KSOS 25 INS 842/2010) prostředky 20.000,-Kč se splatností 3 roky obdržel cenu peněz ve výši 27.628,-Kč, což představuje v přepočtu roční úrok 68,674%, je neplatné jen částečně, a to v té jeho části, v níž byla odměna za poskytnutí prostředků sjednána v nepřiměřené a tedy nemravné výši (§ 3, § 39 občanského zákoníku, 502 odst. 1 obchodního zákoníku). Tato jen částečná neplatnost ujednání o výši odměny však nemá dopad na platnost smlouvy jako celku. Smlouva je proto platná, dlužníkovi z ní vzniklo právo na čerpání smluvené částky 20.000,-Kč a povinnost tyto prostředky vrátit, včetně přiměřené odměny . Věřiteli vznikla povinnost nasmlouvanou částku dlužníkovi poskytnout a vzniklo mu právo na její vrácení, včetně přiměřené odměny.

3. Ostatně i žalovaná 1) část z každé ze tří dlužníkem uhrazených splátek po 1.323,-Kč a jedné splátky 677,-Kč započítala na částečné plnění na jistinu (ve výši 555,56 Kč) a částečné plnění na odměnu (ve výši 767,44 Kč, ze čtvrté splátky 677,-Kč potom ve výši 121,44 Kč, viz její vyjádření ze dne 19.5.2010 na č.l. 33 spisu). Tento její postoj k nároku věřitele na odměnu je vnitřně rozporný, neboť pokud je podle ní ujednání o odměně neplatné pro rozpor s dobrými mravy, nevznikl věřiteli tento nárok a celá částka splátek 4.646,-Kč měla být posouzena jako plnění na jistinu.

4. Právo na přiměřené úroky věřiteli, v důsledku zápočtu pohledávky věřitele z titulu odměny za dlužníkem a pohledávky dlužníka na vyplacení dohodnutých peněžitých prostředků (20.000 Kč), nezaniklo. Dohoda o splatnosti tohoto nároku dle čl. 5.1. Ujednání a o možnosti započítávání dosud nesplatných pohledávek věřitele dle čl. 10.3. Ujednání je podle odvolacího soudu absolutně neplatná pro jeho nepřiměřenost ve spotřebitelské smlouvě dle § 39 a § 55 občanského zákoníku (ve znění platném do 31.7.2010), jehož výkladem se tento odvolací soud, v jiném složení senátu, již opakovaně zabýval (viz. např. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23.11.2011, č.j. 33 ICm 1436/2010, 17 VSOL 18/2011-36 nebo rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16.11.2011, č.j. 16 ICm 113/2011, 11 VSOL 43/2011-84). Na závěru, že § 55 odst. 2 občanského zákoníku ve znění platném do 31.7.2010 byl rozporný s unijním právem (Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993) a že gramatickým, logickým i teleologickým výkladem je nutno dovodit absolutní neplatnost ve vztahu k ust. § 55 odst. 1, 3 občanského zákoníku (v dobovém znění) nemá odvolací soud důvodu ničeho měnit. Splatnost úroků z úvěru se proto řídí úpravou § 503 ObchZ. Ke dni poskytnutí úvěrových prostředků dlužníkovi nebyla celá pohledávka věřitele na úrok (odměnu) splatná a její započtení vylučuje § 581 odst. 2, věta druhá OZ. Pohledávka věřitele na přiměřené úroky za poskytnuté prostředky v té části, v níž nebyly dlužníkem uhrazeny, proto nadále existuje, což ovšem neznamená, že v nesplatné části ji lze uspokojit v tomto insolvenčním řízení (§ 107 odst. 1, písm. a/ IZ).

5. Zásadní je v této situaci proto úvaha, jaká je přiměřená výše ceny peněz poskytnutých věřitelem dlužníkovi. Při posuzování této otázky je třeba vyjít jednak z výše poskytnutých prostředků (20.000,-Kč), výše jednotlivé měsíční splátky (1.323,-Kč), celkové doby splácení (3 roky) a rovněž z osobních a ekonomických (KSOS 25 INS 842/2010) poměrů dlužníka ke dni uzavření smlouvy (2.9.2009). Dlužník v této době měl čtyři vyživovací povinnosti (tři děti a manželka), příjem jeho manželky činil 3.800,-Kč (životní minimum osoby, posuzované jako první v pořadí, činilo v době uzavírání smlouvy měsíčně 3 140 Kč, § 3 zák. č. 110/2006 Sb.), dlužník se svou manželkou ve společné domácnosti nežil. Přestože příjem dlužníka, dle jeho prohlášení, činil cca 20.500,-Kč čistého a jeho nezbytné měsíční výdaje 8.280,-Kč a dle svého prohlášení v této době neměl jiné závazky z úvěrů či půjček, z jeho osobních a příjmových poměrů vyplývá značná rizikovost tohoto nezajištěného úvěrového obchodu. Zejména s přihlédnutím k délce splácení úvěru a výši měsíční splátky považuje odvolací soud za přiměřenou cenu peněz částku, odpovídající sazbě ročního úroku z úvěru ve výši 40%.

6. Při této úvaze by tak věřiteli ze smlouvy vzniklo právo na zaplacení částky 20.000,-Kč s úrokem ve výši 40% z této částky, přičemž splatnost úroku se řídí úpravou § 503 ObchZ. Ve smyslu § 170 písm. a) IZ tak má věřitel právo na uspokojení své pohledávky na jistině (20.000,-Kč) a na splátkách úroku, splatných do 10.2.2010, tedy na splátkách úroků splatných spolu se splátkami dne 15.10.2009, 15.11.2009, 15.12.2009 a 15.1.2010.

7. Odvolací soud tedy propočetl výši splátky při takto uvažovaných východiscích následujícím způsobem: a) Výši jedné splátky při určité úrokové míře zjistil podle tohoto vzorce.

[Kde:s je výše jedné splátky, u je úroková míra za jedno splátkové období, obvykle tedy za měsíc (v desetinném vyjádření, ne procentním-je-li úroková míra 12 % ročně a splátky jsou měsíční, za jednu splátku je měsíční úroková míra 1 %, což má být ve vzorci vyčísleno jako 0,01), n je celkový počet splátek, které mají být zaplaceny, J0 je výše jistiny (částky, která byla dlužníkovi poskytnuta)] b) Výpočet části splátky, která jde na úhradu úroků a jistiny provedl pro každou splátku zvlášť podle této rovnice: a=Jnu

[a je část splátky, která jde v daném měsíci na úhradu úroku, Jn je aktuální výše jistiny k danému měsíci, u je úroková míra za jedno splátkové období (stejná hodnota jako v předchozí rovnici)] (KSOS 25 INS 842/2010) c) Takto dospěl k výši části splátky, která jde na úhradu úroku, zbytek splátky započetl na úhradu jistiny, což vyjádřil v rovnici takto: b=s-a

[b je část splátky, která jde v daném měsíci na úhradu jistiny, s je výše splátky (celková),a je část splátky, která jde v daném měsíci na úhradu úroku (byla vypočítána v předchozí rovnici)] d) Zbývající výši jistiny vypočetl tak, že od výše jistiny z předchozího období odečetl část splátky, která šla na jistinu, tedy:

Jn+1=Jn-b

[Jn+1 je aktuální výše jistiny po započítání předmětné splátky, Jn je výše nesplacené jistiny před započítáním splátky, o kterou nyní jde, b je část splátky, která jde v daném měsíci na úhradu jistiny (vypočítaná v předchozí rovnici)] e) Pro další měsíc použil stejné rovnice, ovšem s tím, že došlo ke snížení jistiny, takže poměr, který půjde na úhradu jistiny a na úhradu úroků se změní.

Podle výpočtu odvolacího soudu, by při této úvaze mělo být do 15.1.2010 na čtyřech splátkách jistiny úvěru 20.000,-Kč (při úročení sazbou 40% p.a.) uhrazeno 1.242,58 Kč a na úroku mělo být zaplaceno 2.606,23 Kč. Dlužník do úpadku zaplatil na splátkách celkem 4.646,-Kč, rozdíl mezi nárokem věřitele na splatný úrok do rozhodnutí o úpadku (2.606,23 Kč) a jistinu (1.242,58 Kč) a jeho plněním (4.646,-Kč) ve výši 797,19 Kč je třeba posoudit jako plnění na jistinu (s přihlédnutím k čl. 10.4. Ujednání a zásadě dle § 170 odst. 1, písm. b/ IZ), která se stala splatná rozhodnutím o úpadku. Ke dni 10.2.2010 tak dlužník, při odvolacím soudem uvažované přiměřené sazbě úroku 40% p.a., měl na jistině uhradit 2.039,77 Kč (1.242,58+797,19) a zbývalo na ni uhradit ještě 17.960,23 Kč (20.000-2.039,77).

8. Správkyně uznala pohledávku věřitele ve výši 18.159,76 Kč, z tohoto 382,-Kč představuje smluvní pokuta a 17.777,76 Kč je uznaná pohledávka na jistině, k jejímuž vyčíslení dospěla tak, jak je uvedeno v bodě 3. shora. S tímto výpočtem odvolací soud nesouhlasí, neboť jak dovodil výše, výši a splatnost úroku je třeba posuzovat dle ust. § 502 a § 503 odst.1, 2 ObchZ. Podle odvolacího soudu dlužník svou povinnost splatit úrok ( cenu peněz ), který byl splatný do rozhodnutí o úpadku splnil a na jistině mu zbývalo doplatit 17.960,23 Kč. Rozdíl mezi správkyní uznanou částkou jistiny 17.777,76 a její ke dni zjištění úpadku dlužnou částkou 17.960,23 Kč činí o 182,47 Kč více, než správkyně uznala.

9. Žaloba na určení nedoplatku na nominální hodnotě smlouvy o revolvingovém úvěru , tedy nedoplatku na jistině poskytnutého úvěru, je ve výši 182,47 Kč důvodná (KSOS 25 INS 842/2010) a pohledávka žalobce za dlužníkem, která byla dlužníkem a insolvenční správkyní popřena ve výši celkem 25.204,24 Kč, je ve výši 182,47 Kč po právu, a to jako pohledávka nevykonatelná a nezajištěná.

10. Proto odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. ohledně pohledávky ve výši 182,47 Kč změnil a ve zbytku, to je ohledně pohledávky ve výši 25.021,77 Kč, jej potvrdil tak, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku (§ 220 odst. 1, písm. b/, 219 o.s.ř.).

11. Vzhledem ke změně rozhodnutí o věci odvolací soud rozhodl i o nákladech řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o.s.ř.). O těchto bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce měl úspěch jen v nepatrné části, proto mají žalovaní právo na plnou částku náhrady těchto nákladů. Ohledně vyčíslení částky nákladů žalované 1) odkazuje odvolací soud zcela na odůvodnění napadeného rozsudku, žalovanému 2) v řízení před soudem prvního stupně žádné podstatné náklady nevznikly, proto odvolací soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrocích II. a III. jeho rozsudku.

12. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 3 o.s.ř. Žalované 1) vznikly náklady na právním zastoupení ve výši 4.500,-Kč a na jedné paušální náhradě hotových výdajů po 300,-Kč, to vše včetně 20% DPH činí 5.760,-Kč (§ 8, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění platném do 1.3.2012, čl. II. vyhl. č. 64/2012 Sb., § 13 odst. 1 vyhl. č. 177/2000 Sb., § 137 odst. 3 o.s.ř.). Žalovanému 2) podle obsahu spisu v odvolacím řízení žádné podstatné náklady nevznikly. Proto odvolací soud o jejich náhradě rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrocích IV. a V. výroku tohoto rozsudku.

13. Na závěr odvolací soud, vzhledem k názoru soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru považuje za potřebné uvést, byť nad rámec důvodů jeho rozhodnutí, že v případě posouzení celé úvěrové smlouvy jako neplatné by věřiteli vznikla pohledávka z titulu § 451 občanského zákoníku. Majetkovým vyjádřením prospěchu, kterého by se dlužníku podle neplatné smlouvy dostalo, by potom byla peněžitá částka, která by odpovídala částkám, vynakládaným obvykle v daném místě a čase na získání úvěru za obdobných podmínek. Žalobce, podle něhož je smlouva platná, však nebyl soudem poučen dle § 118a odst. 2 o.s.ř., aby uvedl tvrzení k rozsahu bezdůvodného obohacení (poskytnuté peněžní prostředky včetně obvyklé ceny peněz, kterou by dlužník v obdobné situaci zaplatil v daném místě a čase jinému věřiteli, tedy nebankovnímu subjektu poskytujícímu spotřebitelské úvěry (viz např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2011 ve věci sp. zn. 103 VSPH 84/2011, spor o určení pravosti pohledávky vedený u Krajského soudu v Ústí n/Labem pod sp. zn 76 ICm 876/2010 v rámci insolvenčního řízení vedeného u tohoto insolvenčního soudu po sp. zn. KSLB 76 INS 4865/2010). Z úřední činnosti je ovšem odvolacímu soudu známo, že finanční prostředky poskytované nebankovními subjekty jsou spotřebitelům poskytovány za obdobných podmínek jako (KSOS 25 INS 842/2010) v této věci, což ovšem není argument k tomu, aby takto vysoká cena peněz byla přijatelná z hlediska principu dobrých mravů.

Poučení : Proti té části výroku I. tohoto rozsudku, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, je přípustné dovolání.

Proti té části výroku I. tohoto rozsudku, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, není přípustné dovolání, ledaže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dovolání se podává ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení zvlášť prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci. O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud v Brně (§ 75 IZ, § 237 odst. 1, písm. a/, c/, § 240 o.s.ř.).

Proti zbylým výrokům tohoto rozsudku není dovolání přípustné.

V Olomouci dne 17. května 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu