12 VSOL 37/2015-15
33 ICm 3919/2014 12 VSOL 37/2015-15 (KSBR 33 INS 16941/2014)

Us ne s e ní

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v právní věci žalobce JUDr. Ladislav Paulus, se sídlem Brno Veveří 456/9, PSČ 602 00, insolvenčního správce dlužnice Martina anonymizovano , anonymizovano , bytem Brno, Výstavní 385/9, PSČ 603 00, zastoupeného Mgr. Jakubem Hartmanem, advokátem se sídlem Brno, Veveří 456/9, PSČ 602 00, proti žalovanému Citibank Europe plc, se sídlem North Wall Quay 1, 16640 Dublin, zastoupeného Mgr. Janem Dajbychem, advokátem se sídlem Praha 6, Tychonova 44/3, PSČ 160 00, o žalobě na popření vykonatelné pohledávky, o odvolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. prosince 2014, č.j. 33 ICm 3919/2014-7

tak to:

I. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. prosince 2014, č.j. 33 ICm 3919/2014-7 se v odstavci II. výroku m ě n í tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 10.200 Kč k rukám právního zástupce žalovaného, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. (KSBR 33 INS 16941/2014)

Odův odně ní:

Shora označeným usnesením krajský soud zastavil řízení (odstavec I. výroku) a uložil žalovanému, aby nahradil žalobci náklady řízení ve výši 8.400 Kč, k rukám jeho právního zástupce, a to do 3 dnů od právní moci usnesení. V důvodech rozhodnutí uvedl, že zastavil řízení na základě podání žalobce doručeného soudu dne 20.11.2014, ve kterém vzal žalobu zpět. Žalobce na přezkumném jednání konaném dne 7. listopadu 2014 popřel vykonatelnou pohledávku žalovaného v částce 53.412,45 Kč a podle ustanovení § 199 IZ podal dne 11. listopadu 2014 žalobu na určení neexistence této pohledávky. Žalovaný téhož dne vzal svou přihlášku pohledávky v celém rozsahu 53.412,45 Kč zpět (zpětvzetí přihlášky vzal insolvenční soud na vědomí usnesením ze dne 14. listopadu 2014 č.j. KSBR 33 INS 16941/2014-P6-3). Popření pohledávky bylo tedy namístě, neboť žalovaný vzal svou pohledávku v rozsahu popření zpět, a proto je třeba na něj nahlížet jako na účastníka, pro jehož chování byl vzat zpět návrh, který byl podán důvodně. Žalovaný je tudíž povinen nahradit žalobci náklady řízení. Žalobce uplatnil právo na náhradu nákladů řízení za tři úkony právní služby. Krajský soud přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení za tři úkony právní služby podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Celková výše nákladů činila 8.400 Kč a sestávala z odměny ve výši 7.500 Kč podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) a § 7 bod 5 vyhlášky, tj. 3 x 2.500 Kč, a náhrady hotových výdajů ve výši 900 Kč podle ustanovení § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky, tj. 3 x 300 Kč.

Proti tomuto usnesení podal žalovaný odvolání, které směřoval toliko do odstavce II. výroku usnesení. Uvedl, že náklady žalovaného byly vynaloženy neúčelně, neboť žalobce podal předmětnou žalobu ještě dříve (10.11.2014), než se žalovaný mohl dozvědět, že jeho pohledávka byla žalobcem popřena ze zveřejněného seznamu přihlášených pohledávek v insolvenčním rejstříku (13.11.2014). Žalovaný vzal svou přihlášku pohledávky zpět již 11.11.2014. Pokud by žalobce umožnil žalovanému seznámit se s výsledkem přezkumného řízení před podáním žaloby, mohlo dojít ke smírnému vyřešení sporu zpětvzetím přihlášky žalovaným, aniž by vznikaly jakékoliv další náklady. Z tohoto pohledu se jeví postup žalobce jako značně nehospodárný. Žalovaný rovněž namítal, že žalovaný by, v případě, že nárok na náhradu nákladů řízení byl žalobci skutečně přiznán, měl nárok pouze na odměnu za dva úkony právní služby.

Podle ustanovení § 7 insolvenčního zákona nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu (KSBR 33 INS 16941/2014) rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5 o.s.ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

Podle ustanovení § 146 odst. 1 o.s.ř. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení a) skončilo smírem, pokud v něm nebylo o náhradě nákladů ujednáno něco jiného; b) bylo zastaveno.

Podle ustanovení § 146 odst. 2 o.s.ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).

Podle ustanovení § 199 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu.

Z obsahu spisu předloženého spisu vyplývá, že žalobce podal do datové schránky Krajského soudu v Brně dne 11.11.2014 v 15:22:54 žalobu na popření vykonatelné pohledávky proti žalovanému Citibank Europe plc. Uvedl v ní, že popřel dílčí pohledávku č. 1 věřitele Citibank Europe plc ve výši 32.370,45 Kč, která byla přihlášena přihláškou pohledávky č. P6. Podáním ze dne 20.11.2014 vzal žalobce svou žalobu zpět. Ve zpětvzetí žaloby uvedl, že žalovaný vzal svou přihlášku pohledávky v celém rozsahu zpět, přičemž usnesením č.j. KSBR 33 INS 16941/204-P6-3 ze dne 14.11.2014 vzal insolvenční soud toto zpětvzetí na vědomí. Rovněž požádal, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 10.200 Kč, neboť přihláška byla vzata zpět v rozsahu popření až po podání žaloby a žalovaný mohl vzít svou přihlášku zpět dříve, neboť již dne 16.10.2014 byl v insolvenčním rejstříku zveřejněn seznam přihlášených pohledávek s popěrným stanoviskem žalobce i dlužníka k pohledávce žalovaného. Žalovaný tak ovšem neučinil a svým chováním zavinil, že žalobce byl povinen uplatnit své popření žalobou.

Z insolvenčního spisu sp. zn. KSBR 33 INS 16941/2014 vyplývá, že insolvenční správce na přezkumném jednání, které se konalo 7.11.2014, přezkoumal mimo jiné pohledávky věřitele Citibank Europe plc. Šlo o pohledávku z úvěru ve výši 32.370 Kč a pohledávku z titulu náhrady nákladů oprávněného v exekuci ve výši 21.042 Kč. Pohledávka z úvěru byla přezkoumána jako pohledávka vykonatelná. Insolvenční správce i dlužník pohledávky v celém rozsahu popřeli. (KSBR 33 INS 16941/2014) Věřitel vzal následně přihlášku pohledávky v celém rozsahu zpět podáním ze dne 11.11.2014, které téhož dne v 18:35:21 došlo insolvenčnímu soudu. Soud vzal zpětvzetí přihlášky na vědomí usnesením č.j. KSBR 33 INS 16941/2014-P6-3 ze dne 14.11.2014.

Odvolací soud považuje závěr soudu prvního stupně, že žalobce vzal pro chování žalovaného zpět žalobu, která byla podána důvodně. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že pohledávka žalovaného není po právu. V případě, že by byl s žalobou úspěšný, k pohledávce by se nadále v insolvenčním řízení nepřihlíželo. Vzal-li tedy věřitel svou pohledávku zpět, bylo tím dosaženo stejného výsledku, kterého se insolvenční správce domáhal žalobou; nezbylo mu tedy nic jiného než vzít žalobu zpět, jelikož by s ní již nemohl uspět. Při posuzování toho, zda byly splněny podmínky dle ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o.s.ř. není podstatné, zda byla žaloba podána z hmotněprávního hlediska oprávněně, ale toliko to, zda žalovaný uspokojil žalobce (resp. zda žalobce dosáhl i bez rozhodnutí soudu toho, čeho se žalobou domáhal).

Námitka, že žalobce nepostupoval hospodárně, jelikož žalobu podal bezprostředně poté, co pohledávku popřel, aniž by dal žalovanému věřiteli prostor ke smírnému řešení, není důvodná. Ustanovení § 199 odst. 1 IZ ukládá správci, který popřel vykonatelnou pohledávku, povinnost podat žalobu ve lhůtě do 30 dnů od přezkumného jednání, na kterém byla pohledávka popřena, jinak se pohledávka považuje za vykonatelnou (§ 201 odst. 2 IZ). Jde přitom o lhůtu hmotněprávní, což znamená, že žaloba musí nejpozději poslední den lhůty soudu skutečně dojít. Zákon rovněž nestanoví žádnou minimální lhůtu, před kterou žalobu nelze podat. Správce, který podal žalobu čtyři dny po konání přezkumného jednání, tedy postupoval v souladu se zákonem. Je nutné zdůraznit, že správce je povinen postupovat svědomitě a s odbornou péčí (§ 36 odst. 1 IZ). Včasným podáním žaloby s dostatečným předstihem před uplynutím lhůty lze předejít případným neočekávaným událostem, které by následně mohly zmařit její podání v zákonné lhůtě, pokud by jej správce nechával až na poslední chvíli. V tomto směru lze poukázat na ustanovení § 83 IZ, dle kterého prominutí zmeškání lhůty není v insolvenčním řízení přípustné. Námitka, že správce postupoval nehospodárně, tedy není důvodná.

Rovněž není správné tvrzení žalovaného, že žalobce má nárok na úhradu odměny pouze za dva úkony právní služby. Úkony právní služby, za které má advokát nárok na odměnu, jsou vymezeny v § 11 advokátního tarifu. Patří mezi ně příprava a převzetí zastoupení (§ 11 odst. 1 písm. a/ tarifu) a písemné podání nebo návrh ve věci samé (§ 11 odst. 1 písm. d/ tarifu). Z obsahu spisu vyplývá, že po převzetí zastoupení žalobce podal žalobu a vzal žalobu zpět, učinil tedy dvě podání ve věci samé. Celkem tedy učinil tři úkony právní služby (převzetí zastoupení, podání žaloby a zpětvzetí žaloby), za které mu náleží odměna. (KSBR 33 INS 16941/2014) Soud ovšem nesprávně vypočítal odměnu za 1 úkon právní služby. Incidenční spor o určení pravosti, výše a pořadí pohledávky je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení (z ustanovení § 2 písm. d/ a § 160 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenčního zákona/ se podává, že spory vyvolané insolvenčním řízením se projednávají v rámci insolvenčního řízení), u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000,-Kč (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 43/2013 ze dne 28.11.2013). Při tarifní hodnotě 50.000,-Kč činí odměna za 1 úkon dle § 7 advokátního tarifu 3.100 Kč. Za 3 úkony má tedy žalobce nárok na náhradu odměny advokáta ve výši 9.300 Kč a rovněž mu náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon podle ustanovení § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu, celkem tedy 900 Kč.

Z těchto důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. změnil, jak je uvedeno ve výroku usnesení.

Žalovaný byl se svým odvoláním neúspěšný a byl by tedy povinen hradit žalobci rovněž náklady odvolacího řízení, žalobci však dle obsahu spisu v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly, proto odvolací soud nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 24. července 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Vladimíra Kvapilová předseda senátu