12 VSOL 333/2017-71
37 ICm 3778/2015 12 VSOL 333/2017-71 (KSBR 37 INS 18856/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Ivany Wontrobové a Mgr. Martina Hejdy v právní věci žalobce JUDr. Tomáše Truschingera, advokáta, se sídlem v Brně, Bašty 413/2, PSČ 602 00, jako insolvenčního správce dlužníka BIZAP, s. r. o., proti žalovanému BIZAP Brno, s. r. o., se sídlem v Brně, Příkop 838/6, Zábrdovice, PSČ 602 00, identifikační číslo 29312213, zastoupenému JUDr. Ivetou Janákovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Příkop 27/2a, PSČ 602 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 37 ICm 3778/2015, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka BIZAP, s. r. o., se sídlem v Prostějově, Na Hrázi 4551/3, PSČ 796 01, identifikační číslo 25531913, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 37 INS 18856/2014, rozhodl o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12.6.2017, č. j. 37 ICm 3778/2015-38, KSBR 37 INS 18856/2014-C2-9,

t a k t o: I. Rozsudek soudu prvního stupně se p o t v r z u j e . isir.justi ce.cz (KSBR 37 INS 18856/2014)

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1.024 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í:

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Brně určil, že právní úkon dlužníka BIZAP, s. r. o., kterým dlužník započetl závazek žalovaného BIZAP Brno, s. r. o. k úhradě částky 457.389 Kč, vyúčtovaný fakturou dlužníka č. 2014017 ze dne 3.4.2014 oproti svému závazku, který měl za žalovaným k úhradě částky 457.389 Kč, kdy tímto úkonem došlo k úhradě závazku dlužníka BIZAP, s. r. o. vůči žalovanému BIZAP Brno, s. r. o. ve výši 457.389 Kč, je neúčinným právním úkonem (výrok I.), žalovanému uložil povinnost vydat částku 457.389 Kč do majetkové podstaty dlužníka BIZAP, s. r. o. (výrok II.), povinnost zaplatit České republice-Krajskému soudu v Brně soudní poplatek ve výši 2.000 Kč (výrok III.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

Po stránce skutkové dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný je osobou blízkou dlužníku, neboť měl v rozhodném období (únor až duben 2014) totožnou osobu jednatele a jediného společníka jako dlužník. Žalovaný evidoval ke dni 28.2.2014 závazek vůči dlužníku ve výši 457.389 Kč za provedené práce na akci Novostavba RD Újezd u Berouna a dále měl za dlužníkem pohledávku na základě kupní smlouvy ze dne 10.3.2014 a faktury ze dne 3.4.2014 ve výši 961.950 Kč. Dne 31.3.2014 došlo k zápočtu vzájemných pohledávek žalovaného a dlužníka ve výši 457.389 Kč, čímž došlo k umoření celé pohledávky žalovaného za dlužníkem a snížení pohledávky dlužníka za žalovaným. Uzavřel, že vzájemné započtení dlužníka a žalovaného ze dne 31.3.2014 naplňuje znaky skutkové podstaty zvýhodňujícího právního úkonu, na jehož základě se žalovanému dostalo vyšší míry uspokojení jeho pohledávky, než jaké by mu náleželo v konkursu. Dlužník i žalovaný byli fakticky ovládáni totožnou fyzickou osobou, jejich vztah je vztahem osob blízkých ve smyslu § 22 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. S poukazem na závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 1.8.2008, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, uvedl, že jakmile vedle sebe vystupují dvě právnické osoby s totožnou osobou jednatele a jediného společníka, jejich vztah je nutno analogicky posuzovat jako vztah osob blízkých. Tím je vyloučena aplikace § 241 odst. 5 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ ), proto neobstojí ani obrana žalovaného, že šlo o zápočet běžný v obchodním styku. Právní úkon byl učiněn cca 3 měsíce před podáním insolvenčního návrhu dlužníka a splněna byla také podmínka dle § 241 odst. 4 IZ. Žalovanému se dostalo vyšší míry uspokojení o částku 457.389 Kč oproti ostatním věřitelům. Vzájemný zápočet pohledávek mezi dlužníkem a žalovaným (KSBR 37 INS 18856/2014) je neúčinným právním úkonem a žalovaný má povinnost majetkový prospěch z tohoto právního úkonu vydat do majetkové podstaty dlužníka.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř., s tím, že úspěšný žalobce náhradu nákladů řízení nepožadoval. O povinnosti zaplatit soudní poplatek rozhodl podle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Žalobce, jehož žalobě bylo vyhověno, je v řízení od poplatku osvobozen, soudní poplatek činí 2.000 Kč dle položky 13 odst. 1 písm. d) sazebníku.

Tento rozsudek napadl odvoláním žalovaný. Zejména namítal, že zápočet pohledávek byl a je zcela běžným právním úkonem v obchodním styku a není možné z něj vyvozovat jakékoliv závěry o zvýhodňování věřitelů, a to právě s ohledem na okolnosti, které předcházely podání insolvenčního návrhu, a zjevnou snahu dlužníka odvrátit hrozící úpadek. Zápočet proběhl ve čtvrtém měsíci, tedy nikoli bezprostředně před podáním insolvenčního návrhu. V tomto období se dlužníkovi hospodářsky dařilo a vše svědčilo o tom, že jeho hospodaření v roce 2014 skončí v účetním zisku. Dlužník v tomto období činil kroky jednak k vymožení svých pohledávek od největších dlužníků (METROSTAV, a. s., Sika stavební společnost s. r. o., EUROGEMA CZ, a. s.), jednak k získání dalších zakázek na stavební práce od MORAVOSTAV a. s. a také získal příslib banky k poskytnutí provozního úvěru. Dále žalovaný uvedl, že od dlužníka převzal dílo Novostavba RD Újezd u Berouna ve fázi rozestavěnosti, protože se dlužník nechtěl vystavovat dalšímu riziku a soustředil se na vymáhání pohledávek v hodnotě téměř 13.000.000 Kč. Žalovaný převzal dílo se všemi zárukami a stavbu dokončil. Za tyto práce dlužník žalovanému dlužil finanční prostředky, když neměl na proplacení faktur v celkové výši 457.389 Kč, jelikož plnil jiné závazky, aby odvrátil úpadek. Podle žalovaného nelze na vztah mezi žalovaným a dlužníkem pohlížet jako na vztah mezi osobami blízkými, proto měl být v dané věci aplikován § 241 odst. 5, písm. b) IZ. Závěr soudu prvního stupně nemá žádný podklad v platné legislativě, zejména v § 22 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a nelze jej dovodit ani z ustálené rozhodovací praxe soudů. V neposlední řadě namítal, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav, když soud prvního stupně neprovedl důkazy prokazující tvrzení žalovaného o snaze dlužníka odvrátit hrozící úpadek. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se ve svém vyjádření k odvolání plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Tvrzení žalovaného, že v době zápočtu pohledávek se domníval, že dlužník je stále schopen odvrátit hrozící úpadek, považoval za nepravdivé, neboť jednatel dlužníka a jednatel žalovaného jsou tatáž osoba. Jednatel žalovaného tedy musel být o finanční situaci dlužníka informován a musel vědět o úpadku dlužníka. Úpadek je zřejmý z účetní evidence dlužníka, z insolvenčního návrhu dlužníka a přihlášek pohledávek, jelikož ke dni provedení zápočtu měl dlužník závazky po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti vůči více věřitelům a nebyl je schopen plnit (neplnil je po dobu delší než tři měsíce). Poukaz žalovaného na usnesení Okresního (KSBR 37 INS 18856/2014) státního zastupitelství v Přerově č. j. ZT 97/2016-20 je bezpředmětný, jelikož rozhodnutí trestněprávní povahy nemá vliv na neúčinnost právního úkonu. Irelevantní je také důvod započtení, důležité je pouze to, že započtením byli zkráceni ostatní věřitelé. Jakmile vedle sebe vystupují dvě právnické osoby s totožnou osobou jednatele a jediného společníka, jejich vztah je nutno posuzovat jako vztah osob blízkých. Ve věci tedy není možné aplikovat § 241 odst. 5 písm. b) IZ. Žalovaným navržené a soudem neprovedené důkazy by nepřinesly žádné nové skutečnosti. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek jako věcně správný potvrdil.

Podle § 7 věty první IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních. V dané věci se přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb. a s účinností od 30.9.2017 zákonem č. 296/2017 Sb.

Odvolání bylo podáno včas, osobou k tomuto úkonu oprávněnou a obsahuje způsobilé odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o. s. ř. Proto odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.), a dospěl k níže uvedeným závěrům.

Soud prvního stupně učinil ve věci správná zjištění z listinných důkazů, jak je vymezil v odůvodnění rozsudku na straně čtvrté. Podle názoru odvolacího soudu zjištění učiněná soudem prvního stupně nebyla v řízení zpochybněna. Namítal-li žalovaný ve svém odvolání, že soud prvního stupně neprovedl jím navržené důkazy k prokázání snahy dlužníka odvrátit hrozící úpadek, měl zjevně na mysli nesprávné skutkové závěry soudu prvního stupně, případně neúplně zjištěný stav věci.

Podanou odpůrčí žalobou se žalobce domáhal vyslovení neúčinnosti dohody o započtení pohledávek uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným dne 31.3.2014. Tvrdil, že jsou splněny podmínky stanovené v § 241, případně § 242 IZ, neboť se jedná o právní úkon, který zvýhodňuje pouze jednoho z věřitelů dlužníka na úkor jiných. Tomuto věřiteli, který je navíc osobou blízkou, se tak dostalo úplného uspokojení jeho pohledávky, aniž by byly pohledávky ostatních věřitelů uhrazeny. Dle žalobce zkracující úkon dlužníka byl učiněn v době, kdy dlužník byl již v úpadku, byl učiněn ve prospěch osoby blízké-společnosti se stejnou majetkovou strukturou, za níž jednají shodné osoby. Dále tvrdil, že šlo o úmyslně zkracující právní úkon, když dlužník v součinnosti se žalovaným vyvedl tři měsíce před zahájením insolvenčního řízení pohledávku ve výši 457.389 Kč z majetku dlužníka za účelem úhrady závazků vůči žalovanému v době, kdy již dlužník měl více věřitelů, závazky po splatnosti a byl v platební neschopnosti. Dlužník i žalovaný věděli o závazcích dlužníka, o jeho majetku a podnikatelské činnosti. Úkon byl učiněn ve prospěch (KSBR 37 INS 18856/2014) osobě blízké a v takovém případě musel být úmysl této osobě znám. Žalovaný v rámci procesní obrany tvrdil, že zápočet byl jednostranným úkonem, který je běžný v obchodním styku a není z něj možné vyvozovat závěr o zvýhodňování věřitelů. Zdůraznil, že úpadek dlužníka byl zaviněn špatnou situací ve stavebním průmyslu v letech 2009 až 2014 a také špatnou platební morálkou jeho obchodních partnerů. Žalovaný měl od dlužníka informace, že je schopen hrozící úpadek odvrátit.

Pro posouzení správnosti závěrů soudu prvního stupně jsou rozhodné následující skutečnosti. Dlužník měl za žalovaným závazek v celkové výši 457.389 Kč splatný dne 14.3.2014. Dne 10.3.2014 uzavřel dlužník (jako prodávající) a žalovaný (jako kupující) kupní smlouvu o prodeji a koupi nákladního automobilu, v níž byla dohodnuta kupní cena ve výši 961.950 Kč včetně daně z přidané hodnoty, splatná do 15 dnů od podpisu smlouvy. Fakturou č. 2014017 ze dne 3.4.2014 dlužník vyúčtoval žalovanému kupní cenu 961.950 Kč s datem splatnosti 17.4.2014. Dne 31.3.2014 uzavřel dlužník a žalovaný dohodu o zápočtu vzájemných pohledávek, ve které dlužník na svou pohledávku za dlužníkem v původní výši 961.950 Kč (splatnou 17.4.2014) započetl částku 457.389 Kč vůči pohledávce žalovaného ve výši 457.389 Kč (splatnou dne 14.3.2014). Insolvenční řízení ve věci dlužníka BIZAP, s. r. o. bylo zahájeno dne 10.7.2014 a o úpadku dlužníka bylo rozhodnuto dne 1.10.2014, kdy byl současně insolvenčním správcem dlužníka ustanoven JUDr. Tomáš Truschinger.

Ačkoliv to soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně neuvedl, nutně musel považovat vzájemný zápočet dlužníka a žalovaného ze dne 31.3.2014 za zápočet platný. Jinak by nemohl rozhodnout o jeho neúčinnosti. Odvolací soud je toho názoru, že započtení pohledávek dlužníka a žalovaného ze dne 31.3.2014 je právním jednáním odpovídajícím úpravě zakotvené v § 1982 odst. 1, 2 a § 1991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Započtení pohledávek je způsobem zániku závazku. Jeho podstata spočívá v tom, že mají-li strany vůči sobě vzájemné pohledávky s plněním stejného druhu, může každá z nich učinit vůči druhé straně projev vůle směřující k započtení. Započítávané pohledávky pak zaniknou v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí. Ke skutečnosti, že v době zápočtu byla pohledávka dlužníka za žalovaným nesplatná, je vhodné poznamenat, že před rekodifikací občanského práva bylo v § 360 obchodního zákoníku posíleno postavení věřitele v obchodněprávních vztazích tak, že bylo možné jednostranným úkonem započíst i nesplatnou pohledávku, byla-li její splatnost věřitelem odložena na žádost dlužníka. Koncepci zvýhodnění věřitele, který vyšel dlužníku vstříc, zákonodárce předpokládá i v novém občanském zákoníku a rozšířil ji i na vztahy občanskoprávní. I tato podmínka se však týká výhradně započtení jednostranným prohlášením, účastníkům vztahu však nic nebrání v tom, aby si vzájemnou dohodou ujednali jinak. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud považuje vzájemný zápočet pohledávek dlužníka a žalovaného ze dne 31.3.2014 za zápočet platný. (KSBR 37 INS 18856/2014)

Při hodnocení neúčinnosti právního úkonu je nutno vzít v úvahu, že skutkové podstaty neúčinných právních úkonů vymezené v § 240, § 241 a § 242 IZ navazují na obecnou definici neúčinnosti právního úkonu uvedenou v § 235 IZ. Podle tohoto ustanovení jsou neúčinnými právními úkony ty úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Úvahy vedoucí k závěru o neúčinnosti právního úkonu podle § 241 IZ musí být proto vedeny tak, zda je naplněna skutková podstata neúčinného úkonu vymezená v § 235 odst. 1 IZ, zda jsou současně splněny všechny její pozitivní stránky formulované v § 241 odst. 1, 2 a 3 IZ, zda úkon byl učiněn ve lhůtě určené v § 241 odst. 4, a zda není zahrnut v § 241 odst. 5. Je nutno vzít v úvahu i právní úpravu ve vztahu k osobám blízkým a osobám tvořícím s dlužníkem koncern.

Právní úprava obsažená v insolvenčním zákoně v § 235 až 243 je právní úpravou komplexní. Tato úprava nahrazuje v insolvenčním řízení institut odporovatelnosti upravený v občanském zákoníku.

Napadený rozsudek spočívá na závěru, že vzájemné započtení dlužníka a žalovaného učinily osoby v postavení osob blízkých. Soud prvního stupně dospěl k tomuto závěru na základě zjištění, že dlužník i žalovaný byli fakticky ovládáni totožnou fyzickou osobou. Úplnými výpisy z obchodního rejstříku, vedeným Krajským soudem v Brně oddíl C, vložka 30513 a vložka 73475 bylo prokázáno, že v době uzavření dohody o zápočtu pohledávek i v době uzavření kupní smlouvy byl jediným jednatelem a společníkem dlužníka Petr Zapletal, který byl rovněž jediným jednatelem a společníkem žalovaného. Soud prvního stupně v dané věci správně poukázal na závěry Nejvyššího soudu formulované v jeho rozsudku ze dne 1.8.2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2004. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uzavřel, že právnická osoba se ve smyslu § 42a odst. 2 občanského zákoníku považuje za osobu blízkou dlužníku, který je fyzickou osobou, je-li dlužník jejím statutárním orgánem, jakož i tehdy, je-li dlužník společníkem, členem nebo zaměstnancem této právnické osoby a současně, kdyby důvodně pociťoval újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní. Uvedené závěry se podle názoru odvolacího soudu prosadí i v poměrech úpravy dané § 241 IZ. V přezkoumávané věci je zcela zjevné, že dlužník jako právnická osoba je (zásadně bez dalšího) osobou blízkou Petru Zapletalovi jako svému jednateli a společníkovi. Žalovaný jako právnická osoba je také osobou blízkou Petru Zapletalovi jako svému jednateli a společníkovi. Ze skutečnosti, že Petr Zapletal je jediným jednatelem a jediným společníkem obou společností (dlužníka i žalovaného), plyne, že dlužník a žalovaný jsou osobami blízkými. Jinak řečeno, společnost s ručením omezeným je ve smyslu § 241 IZ osobou dlužníkovi (společnosti s ručením omezeným) blízkou, je-li jejím jediným společníkem a jediným jednatelem osoba, která je současně jediným společníkem a jediným jednatelem dlužníka. (KSBR 37 INS 18856/2014)

Za popsaného stavu věci se odvolací soud ztotožňuje s názorem žalobce a soudu prvního stupně, že v dané věci je vyloučena aplikace § 241 odst. 5 písm. b) IZ, k jehož užití vybízel žalovaný, který předmětný vzájemný zápočet považoval za právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku.

Pro případ učinění zvýhodňujícího právního úkonu osobami blízkými insolvenční zákon ve svém § 241 odst. 2 konstruuje vyvratitelnou právní domněnku, že právní úkon byl učiněn v době, kdy dlužník byl v úpadku. Odvolací soud poučil žalovaného ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, že je na žalovaném, aby prokázal, že dlužník v době uzavření dohody o zápočtu v úpadku nebyl. Žalovaný reagoval tak, že setrval na provedení listinných důkazů navržených již před soudem prvního stupně. K tomu dodal, že v letech 2012 a 2013 byla situace ve stavebnictví složitá, dlužník se snažil svou firmu zachránit, snažil se zajistit zakázky s jinými firmami, kontraktace s bankou a byl přesvědčen, že v té době ještě nesměřuje k insolvenčnímu řízení . Výslovně uvedl, že takto vysvětluje nevědomost žalovaného o úpadku dlužníka .

V uvedených souvislostech odvolací soud zdůrazňuje, že osoba dlužníku blízká nemá u skutkové podstaty neúčinnosti právního úkonu podle § 241 IZ jinou možnost obrany než prokázat, že dlužník v době uskutečnění tohoto právního úkonu v úpadku nebyl. Prokazování snahy a úsilí dlužníka zabezpečit chod firmy (sjednávání zakázek, získání úvěru) není způsobilé prokázat, že dlužník v době uzavření dohody o zápočtu v úpadku nebyl. Posouzení právního úkonu učiněného dlužníkem v rozhodné době vůči osobě blízké není podmíněno tím, zda tato osoba věděla o tom, zda v době učinění úkonu byl dlužník v úpadku, ani tím, že dlužník měl úmysl sporným úkonem zvýhodnit tohoto věřitele.

Dále se odvolací soud zabýval posouzením toho, zda se v důsledku odporujícího úkonu dlužníka dostalo žalovanému na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (§ 241 odst. 1 IZ). Základním hlediskem pro toto posouzení je míra uspokojení žalovaného jako věřitele ve vazbě na možné uspokojení, které by se mu dostalo podle § 298 a násl. IZ.

Žalobce tvrdil, že v důsledku dohody o zápočtu se dostalo žalovanému vyššího uspokojení, než by mu náleželo v konkursu. Z tohoto pohledu soud prvního stupně dovodil, že vzájemným započtením se žalovanému dostalo vyšší míry uspokojení oproti ostatním věřitelům o částku 457.389 Kč. Závěr soudu prvního stupně o míře (výši) uspokojení žalovaného považuje odvolací soud za nesprávný. Je to odrazem toho, že žalobce neposkytl soudu prvního stupně konkrétní a dostatečná tvrzení. Proto odvolací soud vyzval žalobce k doplnění jeho tvrzení. Nato žalobce sdělil, že ke dni 23.10.2017 byla veškerá majetková podstata dlužníka zpeněžena, výtěžek činí cca 350.000 Kč a nezajištěné závazky necelých 13.000.000 Kč. Zpeněžen byl také veškerý zajištěný majetek. Pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení budou uspokojeny v míře kolem 10%-5 %. Z těchto údajů (KSBR 37 INS 18856/2014) plyne opodstatněnost tvrzení žalobce, že vyšší uspokojení žalovaného spočívá v tom, že díky zápočtu byla pohledávka žalovaného v částce 457.389 Kč uspokojena v celé výši, zatímco v konkursu by žalovaný obdržel pouze procentuální podíl z této částky (oněch reálných 5%, tj. asi 23.000 Kč).

Ze všech výše uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud dohodu o zápočtu ze dne 31.3.2014 vyhodnotil jako neúčinný právní úkon dle § 241 odst. 1 a 2 IZ a žalobě vyhověl. Napadený rozsudek je věcně správný, včetně rozhodnutí o uložení povinnosti žalovanému vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 457.389 Kč, dále správného rozhodnutí o nákladech řízení a povinnosti k úhradě soudního poplatku. Proto jej odvolací soud potvrdil podle § 219 o. s. ř.

O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 163 IZ, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Rovněž v odvolacím řízení byl úspěšný žalobce, který má vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Ty představuje cestovné v částce 846 Kč k jednání odvolacího soudu dne 2.11.2017 na trase Brno-Olomouc a zpět, celkem ujeto 157 km osobním automobilem HYUNDAI i40, reg. zn. 8B63650, průměrná spotřeba paliva dle TP 5,2 l/100 km, cena motorové nafty 28,60 Kč/1 l, základní náhrada 3,90/1km. Včetně náhrady daně z přidané hodnoty (178 Kč) činí náklady odvolacího řízení žalobce celkem částku 1.024 Kč.

P o u č e n í: Proti výroku I. tohoto rozsudku, pokud jím bylo rozhodnuto o věci samé, l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Proti zbylým výrokům tohoto rozsudku n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 2. listopadu 2017

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu