12 VSOL 32/2012-51
14 ICm 1281/2010 12 VSOL 32/2012-51 (KSOS 14 INS 5944/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Heleny Myškové ve věci žalobce Ing. Petra Kluse, Frýdek-Místek, Řeznická 33, PSČ 738 01, insolvenčního správce dlužnice Lucie Čaplové, bytem Frýdek-Místek, Radniční 1148, PSČ 738 01, zastoupeného Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem, se sídlem Slezská Ostrava, Jaklovecká 1249/18, PSČ 710 00, proti žalovanému CETELEM ČR, a.s., identifikační číslo: 250 85 689, se sídlem Praha 5, Karla Engliše 5/3208, PSČ 150 00, o určení neexistence pohledávky, rozhodl o odvolání žalovaného ze dne 13.5.2011 proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29.3.2011, č.j. 14 ICM 1281/2010-22, ve znění opravného usnesení ze dne 30.12.2011, č.j. 14 ICm 1281/2010-36, t a k t o:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se p o t v r z u j e. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení (KSOS 14 INS 5944/2010) částku ve výši 4.800 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce Mgr. Romana Krakovky. O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, ve znění opravného usnesení Krajský soud v Ostravě určil, že žalovaný nemá za dlužnicí Lucií Čaplovou, pohledávku z titulu nedoplatku smlouvy o úvěru a jejího příslušenství ve výši 20.673,-Kč uplatněnou v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě, sp.zn. KSOS 14 INS 5944/2010, přihláškou podanou dne 21.7.2010 (výrok I.) a zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 9.600 Kč na účet jeho zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V důvodech uvedl, že žalobce se domáhal určení neexistence pohledávky žalovaného uplatněné vůči dlužnici v uvedené výši 20.673,-Kč z titulu nákladů rozhodčího řízení. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby s tím, že uzavření rozhodčí doložky se spotřebitelem je platné, není v rozporu s ustanoveními občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách. Soud věc projednal a rozhodl v souladu s ust. § 115a o.s.ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů za situace, kdy jak žalobce tak žalovaný s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, resp. neměli k tomuto postupu žádné námitky (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Spisem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. KSOS 14 INS 5944/2010 bylo prokázáno, že úpadek dlužnice Lucie Čaplové byl zjištěn usnesením ze dne 23.6.2010 a insolvenčním správcem byl ustanoven žalobce, soud povolil řešení úpadku oddlužením, a usnesením ze dne 1.12.2010 bylo schváleno oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře. Přihláškou pohledávky doručenou 21.7.2010, evidovanou pod číslem P10, přihlásil žalovaný pohledávku ve výši 69.610,-Kč, s tím, že jde o pohledávku vykonatelnou dle rozhodčího nálezu sp. zn. 25511/09 ze dne 4.1.2010, sestávající z jistiny 46.110,-Kč, úroků z prodlení z částky 46.110,-Kč od 1.10.2009 do 23.6.2010 2.737,-Kč a náhrady nákladů řízení 20.673,-Kč. U přezkumného jednání 26.8.2010 správce popřel část pohledávky žalovaného ve výši 20.673,-Kč s tím, rozhodčí nález nevyvolal žádné právní účinky, rozhodčí doložka je z pohledu ochrany spotřebitele absolutně neplatná. Ze smlouvy o úvěru ze dne 8.9.2006, včetně všeobecných úvěrových podmínek, které jsou její nedílnou součástí, z jejich článku IV.-8 nazvaném Řešení sporů , a to jeho bodu 1 soud zjistil, že měly být veškeré spory mezi věřitelem (žalovaným) a dlužnicí ze smlouvy o úvěru řešeny v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem podle zákona č. 216/1996 Sb. a dále v souladu s Rozhodčím řádem a Poplatkovým řádem vydaným Sdružení rozhodců s.r.o., IČ 634 96 658, se sídlem Brno, Příkop 8, s tím, že tyto dokumenty jsou ve svém účinném znění zveřejněny na internetových stránkách Sdružení rozhodců s.r.o.; dále je zde uvedeno, že věřitel i dlužník výslovně prohlašují, že se ustanoveními Rozhodčího řádu a Poplatkového řádu budou bez výhrad řídit a považují tyto dokumenty ve smyslu § 19 odst. 1 zákona č. 216/1996 Sb. za dohodu o postupu rozhodce při vedení řízení. Z Rozhodčího nálezu ze dne (KSOS 14 INS 5944/2010) 14.1.2010 sp.zn. 25511/09 pak soud zjistil, že rozhodce Mgr. Martin Dvořák, se sídlem na adrese Sdružení rozhodců, a.s. , odůvodnil svou pravomoc rozhodce od rozhodčí doložky, která je součástí Všeobecných úvěrových podmínek CETELEM ČR a.s, které tvoří nedílnou součást smlouvy o úvěru (ze dne 8.9.2006) za situace, kdy dne 21.10.2009 byl na adresu Sdružení rozhodců, a.s. doručen žalobní návrh ve věci CETELEM ČR a.s. proti Lucii Čaplové, o zaplacení 46.110,-Kč s příslušenstvím, a to z titulu nevrácení úvěru a smluvní pokuty. V tomto sporu byl postupem dle § 10 odst. 3 Rozhodčího řádu Sdružení rozhodců a.s. jmenován rozhodce Mgr. Martin Dvořák, který funkci rozhodce přijal. V rozhodčím nálezu uložil dlužnici Lucii Čaplové zaplatit věřiteli CETELEM ČR a.s. částku ve výši 46.110,-Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení od 1.10.2009 do zaplacení a dále na nákladech řízení částku 20.673,-Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu. Na základě tohoto zjištění soud prvního stupně především uzavřel, že žaloba žalobce je z hlediska ust. § 199 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ) včasná, byla podána ve lhůtě 30 dnů ode dne konání přezkumného jednání. Dále se zabýval právní otázkou, zda Rozhodčí nález vyvolal právní účinky a zda založil právo věřitele CETELEM ČR a.s. na náhradu nákladů rozhodčího řízení ve výši 20.673,-Kč.

V tomto směru dospěl k závěru, že CETELEM ČR a.s. jednal při uzavírání a plnění úvěrové smlouvy v rámci své podnikatelské činnosti, dlužnice Lucie Čaplová ji neuzavírala jako podnikatelka. Po právní stránce se tento závazkový vztah řídí režimem obchodního zákoníku, jak plyne z jeho ustanovení § 261 odst. 3 písm. d), jde přitom o úvěr spotřebitelský, v němž měla společnost CETELEM ČR, a.s. postavení dodavatele a dlužnice spotřebitele. S ohledem na uvedené postavení dlužnice je současně zapotřebí v souladu s ust. § 262 odst. 4 obchodního zákoníku použít vždy ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhézních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele (§ 52 a násl. občanského zákoníku, zejména pak §§ 55, 56). Ust. § 55 bylo do občanského zákoníku zařazeno zákonem č. 367/2000 Sb. s účinností od 1.1.2001. V odst. 1 stanoví, že smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, která mu zákon poskytuje nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Podle odst. 2 se ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu § 56 považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§ 40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy. Podle odst. 3 v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější. Podle § 56 odst. 1 občanského zákoníku spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavky dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Podle odst. 2 ustanovení odst. 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění. V odst. 3 jsou pak demonstrativním způsobem uvedena smluvní ujednání, která se považují za nepřípustná ve spotřebitelských smlouvách. (KSOS 14 INS 5944/2010) Obě uvedená ustanovení občanského zákoníku, jak dále uvedl soud prvního stupně, upravující právní režim spotřebitelských smluv, byla přijata v souvislosti s implementací směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5.4.1993 (dále jen směrnice) o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách do českého právního řádu. Článek 3 směrnice vymezuje určení nepřiměřených podmínek tak, že smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy v neprospěch spotřebitele (odst. 1). Podmínka je vždy považována za nesjednanou individuálně, jestliže byla sepsána předem a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na obsah podmínky, zejména v souvislosti s předem sepsanou běžnou smlouvou. Skutečnost, že některé aspekty podmínky nebo jedna konkrétní podmínka byla individuálně sjednána, nevylučuje použití tohoto článku pro zbytek smlouvy, jestliže celkové posouzení smlouvy ukazuje, že jde o předem sepsanou běžnou smlouvu. Jestliže některý prodávající nebo poskytovatel tvrdí, že určitá běžná podmínka byla individuálně sjednána, je povinen o tom předložit důkaz (odst. 2). Podle čl. 6 odst. 1 směrnice členské státy stanoví, že nepřiměřené podmínky použité ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazné a že smlouva zůstává pro stany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných nepřiměřených podmínek. Evropský soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 27.6.2000 ve spojených věcech C-240/98 až C-244/98 (Océano Grupo Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a spol.) při výkladu Směrnice Rady 93/13 článku 3, 6 a 7 vyslovil závěr, že ochrana poskytnutá spotřebitelům uvedenou směrnicí týkající se nepřiměřených podmínek ve smlouvách uzavřených se spotřebiteli zahrnuje možnost národního soudu z moci úřední posoudit nepřiměřenost podmínky smlouvy, která je mu předložena při zkoumání oprávněnosti žaloby podané k národnímu soudu. Národní soud je povinen při aplikaci ustanovení národního práva, a to ať již dřívějších či pozdějších vzhledem ke směrnici tato ustanovení vykládat v co největší míře ve světle textu a účelu této směrnice. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že cíle sledované článkem 6 směrnice, který ukládá členským státům stanovit, že nepřiměřené podmínky nezavazují spotřebitele, nemůže být dosaženo, pokud by sami spotřebitelé museli vznášet námitku nepřiměřené povahy takových podmínek. Umožňují-li procesní pravidla mnohých členských států v takových sporech, aby se jednotlivci bránili sami, existuje nezanedbatelné riziko, že se spotřebitel nepřiměřené povahy podmínky, která proti němu stojí, nedovolá, zejména z neznalosti. Z toho vyplývá, že účinné ochrany spotřebitele může být dosaženo, jen pokud bude národnímu soudu přiznána možnost zhodnotit takovou podmínku z moci úřední. I z další judikatury Evropského soudního dvora jednoznačně vyplývá povinnost národních soudů při aplikaci národního práva je interpretovat v co nejvyšší možné míře ve světle textu a účelu směrnice tak, aby bylo dosaženo cíle v ní stanoveného (např. rozhodnutí C-106/89 Marleasing SA proti La Comercial Internacional de Alimentación SA nebo ve spojených věcech C-397/01 až C-403/01).

V daném případě byla Rozhodčí doložka zapracována věřitelem CETELEM (KSOS 14 INS 5944/2010) ČR, a.s. do Všeobecných úvěrových podmínek, které jsou nedílnou součástí smlouvy o úvěru a dlužnice svým podpisem úvěrové smlouvy se zavázala Všeobecné úvěrové podmínky dodržovat, aniž měla možnost její obsah jakýmkoliv způsobem ovlivnit. Jde tedy o případ, kdy rozhodčí doložka nebyla sjednána individuálně při sepisu smlouvy. Soud s ohledem na ust. § 55 a § 56 občanského zákoníku i s ohledem na judikaturu Evropského soudního dvora posoudil ujednání v článku IV.-8. nazvaném Řešení sporů v bodě 1 Všeobecných úvěrových podmínek (ve spotřebitelské smlouvě-smlouvě o úvěru) z úřední povinnosti, tak, že tato rozhodčí doložka je neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 občanského zákoníku).

Vzhledem k tomu (vycházeje z rozhodnutí C-168/05, Mostaza Claro Evropského soudního dvora), že soud má kdykoliv z úřední povinnosti přihlížet k neplatnosti resp. nicotnosti rozhodčího nálezu ve sporu ze spotřebitelské smlouvy, soud prvního stupně uzavřel, že rozhodčí nález Mgr. Martina Dvořáka ze dne 14.1.2010 sp. zn. 25511/09 nezakládá vykonatelnost předmětné pohledávky a daná listina není listinou, na základě které by bylo lze vést výkon rozhodnutí; jedná se o toliko právní nicotný a bezúčinný akt, který proto nemohl založit nárok náhradu nákladu rozhodčího řízení, v daném případě ve výši 20.673,-Kč. Nadto soud prvního stupně dodal, že kromě toho z povahy společnosti Sdružení rozhodců s.r.o. je zřejmé, že tato společnost není stálým rozhodčím soudem zřízeným podle § 13 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů a vzhledem k tomu není oprávněna vydat Rozhodčí řád a Poplatkový řád, podle nichž by měla vykonávat takové činnosti, které jsou zákonem svěřeny do působnosti stálých rozhodčích soudů, zejména jmenování rozhodců, zahájení řízení podáním žaloby u Sdružení rozhodců s.r.o., stanovení odměn a náhrad a v tomto smyslu vydávat Poplatkový řád. Vzhledem k tomu je nutné i z tohoto pohledu dospět k závěru, že sjednání rozhodčí doložky s uvedeným obsahem je neplatné podle § 39 občanského zákoníku i pro obcházení ust. § 13 zák. č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 12 Cmo 496/2008-28 ze dne 28.5.2009, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2010).

Ze všech těchto důvodu soud prvního stupně žalobě vyhověl a žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení, spočívajících v nákladech na právní zastoupení.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání. Namítal, že z rozhodčí doložky vyplývá, že předmětem případného řízení před jediným rozhodcem mají být veškeré spory ze smluv o úvěru mezi žalovaným a dlužnicí, nikoliv jednostranně spory o pohledávkách žalovaného vůči dlužnici. Zmíněné články všeobecných podmínek nelze proto pokládat za ujednání, která by v rozporu s požadavkem dobré víry mohla znamenat k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Dále namítal, že soudem zmíněná rozhodnutí ESD nelze bez dalšího vztahovat na každý jednotlivý případ a vnitrostátní soud by se měl vždy zabývat konkrétním zněním rozhodčí doložky. Navíc předmětná rozhodnutí jsou odlišná od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kdy např. v rozhodnutí ze dne (KSOS 14 INS 5944/2010) 29.6.2010, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009 je uvedeno k rozhodčí doložce, že ochrana spotřebitele má své meze a v žádném případě ji nelze pojímat jako obranu lehkomyslnosti a neodpovědnosti. Odvolatel má i v tomto případě za to, že dlužnice věděla, či vědět měla a mohla, co podepisuje, že jde o smlouvu s rozhodčí doložkou, a to rozhodčí doložkou, která ovšem nevylučuje možnost obrátit se v případě sporu na soud. Navrhl změnu napadeného rozsudku a žalobu zamítnout.

Žalobce v písemném vyjádření navrhl potvrzení napadeného rozsudku z důvodu jeho věcné správnosti. Přisvědčil soudu, že z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky nemohl tento spor rozhodovat rozhodce a jeho rozhodčí nález je nulitním rozhodnutím, z něhož žalovanému nemohly vzniknout žádné nároky. Poukázal rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 5.10.2011, sp. zn. II. ÚS 2164/2010.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen též o.s.ř. , nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas a že obsahuje odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5, 6 o.s.ř.) a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 214 odst. 3 o.s.ř.) dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a pro posouzení dané věci i úplná; konečně správnost tohoto skutkového zjištění ani žalovaný nenapadá. V zájmu stručnosti rozhodnutí proto odvolací soud na tato zjištění v celém rozsahu odkazuje.

Na základě tohoto skutkového stavu odvolací soud souhlasí se závěry soudu prvního stupně, že předmětná pohledávka žalovaného z titulu nákladů rozhodčího řízení není opodstatněná, neboť v rámci úvěrové smlouvy sjednané rozhodčí doložky nebyla jejími účastníky (žalovaným a dlužnicí) sjednána a tudíž založena pravomoc žádného rozhodce, tedy ani rozhodce Mgr. Martina Dvořáka, jenž rozhodčí nález vydal.

V tomto směru nutno odkázat na judikaturu ESD vzpomínanou v napadeném rozsudku soudu prvního stupně a dále na nález Ústavního soudu ČR ze dne 5.10.2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, v němž tento soud mimo jiné a i s poukazem na sjednocující usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, zdůraznil, že je třeba na rozhodčí doložky uzavřené ve spotřebitelských smlouvách pohlížet přísněji. I mimo spotřebitelské smlouvy je nutno, aby sjednaná rozhodčí doložka umožňovala transparentní výběr rozhodce, který by měl spor rozhodovat. Zákon o rozhodčím řízení upravuje podmínky, za kterých stát deleguje svou jurisdikční pravomoc soukromoprávním subjektům, rozhodcům, (KSOS 14 INS 5944/2010) stanoví věcný rámec arbitrability sporů, stejně jako i základní zásady řízení před rozhodci a jejich rozhodování. Přestože jde v rozhodčím řízení o dotváření právního vztahu mezi účastníky smlouvy soukromoprávními subjekty, není možno rezignovat na jakákoliv pravidla. Tak, jak je pro řízení soudní zakotvena jako jedna ze základních zásad právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), lze obdobný požadavek vztáhnout i na řízení rozhodčí. Byť je vedeno zjednodušenou formou, cílem by mělo být rovněž dosažení spravedlivého rozhodnutí ve věci, což v prvé řadě předpokládá i transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osoby rozhodce. Je třeba vycházet z toho, že pokud má ve věci rozhodovat subjekt (právnická osoba), který není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona (viz § 13 zákona o rozhodčím řízení), měla by být osoba rozhodce jednoznačně stanovena, a to buď uvedením konkrétního jména anebo jednoznačným určením způsobu jeho volby. Ustanovení § 1 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení zní, že majetkové spory jsou rozhodovány nezávislými a nestrannými rozhodci. Podle § 2 odst. 1 zákona má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud. Konečně podle § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení platí, že rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Právní úprava tak ve svém slovním vyjádření jednoznačně preferuje požadavek individualizace (konkretizace) osoby rozhodce (srov. "...spory jsou rozhodovány nezávislými a nestrannými rozhodci.", "...má rozhodovat jeden nebo více rozhodců..." anebo "rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců"), přičemž vždy platí, že se musí jednat o fyzickou osobu. Teprve v případě, že nedojde ke jmenovitému určení rozhodce, je možné stanovit způsob určení počtu i osob rozhodců. Požadavek na konkretizaci a individualizaci rozhodce je zvýrazněn ve světle toho, že rozhodčí řízení představuje jakýsi "odklon" od klasického soudního řízení, proti jehož výsledku existují pouze velmi omezené možnosti soudního přezkumu (srov. § 31 zákona o rozhodčím řízení). Nebude-li rozhodováno rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nebude pak ani výsledek tohoto rozhodování akceptovatelný.

Jak již bylo uvedeno shora, v přezkoumávaném případě nebyl stranami úvěrové smlouvy v rámci rozhodčí doložky sjednán způsob určení rozhodce a rovněž ani Mgr. Martin Dvořák nebyl jako rozhodce stranami určen. Pak posledně jmenovaný neměl pravomoc k vydání rozhodčího nálezu; jde proto o nicotný akt, který nevyvolal žádné účinky. Z těchto důvodů žalovanému právo na náhradu nákladů uvedeného rozhodčího řízení nevzniklo a jím přihlášená pohledávka z tohoto titulu vůči dlužnici není po právu.

Proto postupoval odvolací soud dle ust. § 219 o.s.ř a napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, včetně správného výroku o nákladech řízení.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce byl i v odvolacím řízení úspěšný, má proto právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, které představují náklady právního zastoupení. (KSOS 14 INS 5944/2010) Jedná se o paušální odměnu právního zástupce žalobce v částce 9.000,-Kč (§ 8 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 1.3.2012), avšak sníženou o 50% (§ 18 téže vyhlášky), neboť právní zástupce žalobce učinil v odvolacím řízení toliko jeden úkon právní pomoci (vyjádření k odvolání), 1x režijní paušál 300,-Kč, celkem 4.800,-Kč.

Poučení: Proti výroku I. tohoto rozsudku není přípustné dovolání, ledaže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dovolání se podává ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení zvlášť prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě k Nejvyššímu soudu ČR v Brně (§ 75 IZ, § 237 odst. 1, písm. a/, c/, § 240 o.s.ř.).

Proti výroku II. tohoto rozsudku není dovolání přípustné.

V Olomouci dne 22. listopadu 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu