12 VSOL 313/2017-336
č.j. 28 ICm 403/2012 12 VSOL 313/2017-336 (KSBR 28 INS 2077/2011)

USNESENÍ

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudců JUDr. Ivany Wontrobové a Mgr. Martina Hejdy v insolvenční věci

žalobce: JUDr. Vojtěch Mádr, IČ 725 42 535, sídlem ul. Bratislavská 12, 602 00 Brno, insolvenční správce dlužníka MAX centrum s.r.o., IČ 282 69 535, sídlem ul. Kubíčkova 1115/8, 635 00 Brno

proti

žalovaným: a) Ing. Eva anonymizovano , anonymizovano , bytem ul. Kubelíkova 48, 628 00 Brno, b) Mgr. et Mgr. Eva anonymizovano , narozená dne 22. 4. 1983, bytem ul. Kubelíkova 48, 628 00 Brno, c) Kateřina anonymizovano , narozená dne 5. 2. 1996, bytem ul. Kubelíkova 48, 628 00 Brno, všechny zastoupené advokátem Mgr. Pavlem Uhlířem, sídlem třída Karla IV. 468/18, 500 02 Hradec Králové,

o žalobě o neplatnost/neúčinnost právního úkonu, o odvolání žalovaných 1), 2) a 3) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. ledna 2017, č. j. 28 ICm 403/2012-318 (KSBR 28 INS 2077/2011)

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. ledna 2017, č. j. 28 ICm 403/2012-318 (KSBR 28 INS 2077/2011) se r u š í a věc se v r a c í soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Krajský soud v Brně (dále jen insolvenční soud ) rozsudkem určil, že dohoda datovaná dnem 11. 2. 2010, jejímž předmětem je ukončení nájemní smlouvy ze dne 21. 12. 2007 na nájem obchodního centra MAX-budovy A2, č.p. 1115-objekt občanské vybavenosti isir.justi ce.cz -2-28 ICm 403/2012 (KSBR 28 INS 2077/2011)

v k.ú. Bystrc, obec Brno, zapsáno u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-město, na LV č. 3202 a budovy A3-rozestavěná budova v k.ú. Bystrc, obec Brno, zapsáno u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno- město, na LV č. 3291 (dále jen dohoda o ukončení nájmu ), je neplatným právním úkonem a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Insolvenční soud žalobu posoudil za včasnou a shledal, že insolvenční správce je aktivně legitimován k podání této incidenční žaloby a že žalované jsou v řízení pasivně legitimovány jak z důvodu neplatnosti, tak z důvodu neúčinnosti právního úkonu-dohody o ukončení nájmu. Vzhledem k tomu, že jednatel dlužníka Jiří Chlubný byl uznán vinným ze spáchání trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku tím, že uzavřel předmětnou dohodu o ukončení nájmu, dospěl insolvenční soud k závěru, že tato dohoda, která byla podepsána dne 11. 2. 2010 jednatelem dlužníka a žalovanými, je neplatným právním úkonem. Otázkou, zda napadenému právnímu úkonu bylo možno odporovat podáním žaloby o neúčinnost právního úkonu, se soud s ohledem na skutečnost, že rozhodl o neplatnosti tohoto právního úkonu, již nezabýval.

2. Proti rozsudku insolvenčního soudu do všech jeho výroků podaly odvolání žalované 1), 2) a 3), které odůvodnily tím, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci, insolvenční soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že řízení je stiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle názoru odvolatelek insolvenční soud rozhodl o neplatnosti dohody o ukončení nájmu, jejímž předmětem je ukončení nájemní smlouvy ze dne 21. 12. 2007 na nájem obchodního centra MAX-budovy A2, č.p. 1115-objekt občanské vybavenosti v k.ú. Bystrc, obec Brno, zapsáno u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-město, na LV č. 3202 a budovy A3- rozestavěná budova v k.ú. Bystrc, obec Brno, zapsáno u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-město, na LV č. 3291, výlučně na základě toho, že pan Jiří Chlubný byl v souvislosti s touto dohodou odsouzen za spáchání trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku. Prvoinstanční soud tedy dovodil, že pokud byl jednáním spáchán trestný čin, musí toto jednání být neplatné. Takové rozhodnutí prvoinstančního soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou, například rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.7.2005, sp. zn. NS 5 Tdo 837/2008, nebo rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 03.03.2015 sp. zn. 21 Cdo 980/2014, ve kterém se uvádí: Uzavřením smlouvy v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávky svého věřitele se dlužník může dopustit, jak vyplývá z ustanovení § 256 a 256a tr. zák. (s účinností od 1. 1. 2010 z ustanovení § 222 a 223 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník) trestného činu. Okolnost, že tímto svým jednáním dlužník naplnil skutkovou podstatu trestného činu a že byl za něj v trestním řízení pravomocně odsouzen, však sama o sobě (bez dalšího) nemůže vést k závěru o neplatnosti uzavřené smlouvy, neboť tak by tomu mohlo být, jen jak vyplývá z výše uvedeného v případě, že by úmysl dlužníka zkrátit možnost uspokojení věřitelovy pohledávky sledovala i druhá smluvní strana (aniž by bylo významné, zda se tímto jednáním též dopustila trestného činu a zda za něj byla odsouzena). Z uvedeného plyne, že smlouva, kterou dlužník uzavřel s jinou osobou v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávky svého věřitele a jejímž uzavřením se dopustil trestného činu, za který byl odsouzen, není neplatná, jestliže ji ve stejném úmyslu neuzavřela i druhá

Shodu s prvopisem potvrzuje Renáta Hrubá -3-28 ICm 403/2012 (KSBR 28 INS 2077/2011)

smluvní strana; . Žalované se v řízení před insolvenčním soudem vyjádřily k důvodům, které je vedly k uzavření dohody o ukončení nájemního vztahu, a jednoznačně vyloučily možnost, že by snad měly sledovat úmysl, který měla mít druhá strana (nájemce). Žalované jsou přesvědčeny, že pouze z odsouzení druhé smluvní strany nelze dovozovat, že by dohoda o ukončení nájmu měla být neplatným právním úkonem za podmínek uvedených v ustanovení § 39 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném k datu uzavření dohody o ukončení nájmu ze dne 11.02.2010. Napadený rozsudek insolvenčního soudu tedy považují žalované za nesprávný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce po celou dobu řízení vinil žalované z úmyslné antidatace dohody o ukončení nájmu a tato obvinění, včetně obvinění z takového úmyslného jednání v té době nezletilé žalované 3), jsou zveřejněna prostřednictví internetu ve spise o úpadku dlužníka MAX centrum s.r.o. Tato skutečnost značně poškodila žalované na jejich pověsti a dobrém jméně, čehož si žalobce musel být vědom s tím, že tato obvinění nevzal zpět ani poté, kdy je vylučovala listina s vidimační doložkou. Žalovaným se tedy celé řízení od počátku jeví jako účelové s cílem poškodit dobrou pověst a jméno žalovaných před jejich obchodními partnery, kteří mají možnost seznámit se s nařčeními v souvislosti se zveřejňováním všech listin soudního spisu v insolvenčním rejstříku. Nicméně, na základě provedených důkazů musel soud žalovaným přiznat, že nelze přisvědčit tvrzením žalobce ohledně antidatace dohody. Žalobce, motivován dost možná zájmy určité skupiny věřitelů, navrhoval důkazy, které měly žalovaným ztížit dokazování tak, aby se takové důkazy jevily na první pohled důvěryhodně a nezpochybnitelně. Takovým důkazem, který žalobce předložil, byl mj. exekutorský zápis sp. zn. EZ 04/10, sepsaný exekutorským koncipientem Jaroslavem Daňkem, v pověření exekutora Mgr. Petra Jaroše, Exekutorský úřad Chrudim. Uvedený exekutorský zápis považují žalované za vadný jednak po formální stránce (jak uvedeno ve spise), a pak také i po skutkové stránce, neboť je nepravdivý a navíc sepsaný osobou, u které existují zásadní a prokazatelné v soudním spisu založené důkazy, které svědčí o pochybnosti o nepodjatosti této osoby při sepisování předmětného exekutorského zápisu (jak doloženo ve spise). Tento důkaz měl sloužit k neúspěchu žalovaných ve sporu, k následnému vymáhání mnohamilionové škody i k poškození dobré pověsti žalovaných. Žalobce přitom musel vědět, že obsah jím předloženého důkazu není pravdivý, neboť je mj. v rozporu s předloženou listinou s vidimační doložkou. Žalobce tak prostřednictvím veřejné internetové sítě (insolvenčního rejstříku) opakovaně sděluje nepravdivé údaje, které jsou způsobilé značnou měrou ohrozit vážnost žalovaných u obchodních partnerů, v souvislosti s provozem obchodní budovy MAX Centra v Brně Bystrci. Další žalobcem opakovanou skutečností je to, že dohoda o ukončení nájmu je úkonem bez jakéhokoli protiplnění ke škodě na majetku dlužníka. Žalovaný pomíjí, že došlo k ukončení nájemního vztahu, kdy se jednalo o nájem spojený s řádnou správou nemovitostí žalovaných. Jednalo se tedy o opakující se plnění obou stran. Nelze po žalovaných spravedlivě požadovat, aby pokračovaly v nájemním vztahu, když druhá strana deklaruje zájem tento vztah ukončit, nehledě na důvody pro toto ukončení. Důvodem deklarovaným žalobcem v době ukončení nájemního vztahu byla navíc neschopnost nadále provádět za okolností daných nájemní smlouvou ze dne 21. 12. 2007 řádnou správu nemovitostí žalovaných zejména s ohledem na dodávky tepla, které byly v té době výlučně v moci žalobce, který měl s dodavatelem uzavřenou smlouvu nejen na dodávky tepla, ale i na nájem kotelny, ze které bylo teplo dodáváno. Žalobcem bylo tedy deklarováno, že dále nebude plnit své povinnosti z nájemní

Shodu s prvopisem potvrzuje Renáta Hrubá -4-28 ICm 403/2012 (KSBR 28 INS 2077/2011)

smlouvy ze dne 21. 12. 2007. Za daných okolností mu tedy nevznikalo ani žádné právo na protiplnění, i kdyby nájemní vztah zůstal zachován déle. Žalovaným by tedy za daných okolností hrozila značná škoda, pokud by v nájemním vztahu pokračovaly a ohrozily by provozy s cca 50 podnájemníky, jimž by současně hrozila také nemalá škoda v souvislosti s omezením nebo ukončením provozu ze dne na den . Žalované přitom neměly žádné povědomí o účetnictví, obchodních vztazích, ani závazcích a pohledávkách žalobce a nemohly tedy předvídat jeho úpadek. Žalované tedy jednaly v souladu se svými právy, jakožto právy spoluvlastníků a pronajímatelů, kteří byli a jsou oprávněni se svým vlastnictvím disponovat a jednak dále tak, aby předcházely vzniku škody na svém nebo cizím majetku. Žalované nájemní vztah ukončily řádně a jednaly na straně nájemce s osobou oprávněnou, která byla k takovému jednání ze zákona oprávněna. Dle mínění žalovaných není možné po nikom požadovat, aby se vzdal vlastních práv a ohrozil tím ekonomickou existenci nejenom sama sebe ale i nemalého počtu osob (nájemců a podnájemníků) na něm závislých. Soud první instance tak nesystematicky, v rozporu se zákonem i v rozporu s ustálenou judikaturou přenáší odpovědnost za obchodní neúspěch insolvenčního dlužníka na žalované. Z výše uvedených důvodů navrhují žalované, aby odvolací soud tímto odvoláním napadené rozhodnutí změnil tak, že se žaloba v plném rozsahu zamítá a žalobci bude uloženo, nahradit žalovaným náklady řízení.

3. Žaloba byla podána 10. 2. 2012, insolvenční soud vydal napadené rozhodnutí dne 30. ledna 2017, odvolací soud proto při projednání a rozhodnutí o odvolání žalovaných proti rozsudku insolvenčního soudu vydaného před účinností novely insolvenčního provedené zákonem č. 64/2007 Sb. postupoval dle insolvenčního zákona ve znění účinném do 30.6.2017 (dále jen IZ ).

4. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat vzhledem k tomu, že žalobce a) se domáhá určení, že je vůči němu právně neúčinná dohoda o ukončení nájemní smlouvy ze dne 11. 2. 2010, podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č. 47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006 Sb., č. 264/2006 Sb., č. 315/2006 Sb., č. 443/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 230/2008 Sb. č. 306/2008 Sb., č. 384/2008 Sb. a č. 215/2009 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2010 (dále jen obč. zák. ).

5. Insolvenční řízení ani řízení o incidenčním sporu vedeném v rámci insolvenčního řízení není řízením zahájeným podle občanského soudního řádu, ale podle insolvenčního zákona. V této věci se proto s ohledem na ustanovení § 7 věty první IZ přiměřeně aplikují ustanovení občanského soudního řádu v platném znění (dále jen o. s. ř. ).

Shodu s prvopisem potvrzuje Renáta Hrubá -5-28 ICm 403/2012 (KSBR 28 INS 2077/2011)

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a obsahuje odvolací důvody vymezené v ustanovení § 205 odst. 2, písm. c), e) a g) o. s. ř., přezkoumal rozsudek insolvenčního soudu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 205, § 212, § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání nelze upřít důvodnosti, byť z jiných než namítaných příčin.

7. Insolvenční soud při svém rozhodnutí vycházel ze závěru o neplatnosti dohody o ukončení nájmu na podkladě zjištění, že jednatel dlužníka Jiří Chlubný byl pravomocně uznán vinným ze spáchání trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku právě tím, že uzavřel předmětnou dohodu. Je nepochybné, že pouze platný právní úkon může být úspěšně napaden odpůrčí žalobou; právní úkon, který není platný a který tedy nevyvolává žádné právní účinky, nemůže naplnit jeden ze základních předpokladů odporovatelnosti, tj. zkrácení uspokojení pohledávek dlužníkových věřitelů. Neplatnost právního úkonu má přednost před jeho odporovatelností také proto, že působí proti všem, zatímco odporovatelnost se týká pouze poměrů účastníků, ohledně nichž byla vyslovena pravomocným rozhodnutím soudu. Protože odporovat lze pouze platnému právnímu úkonu, má případné zjištění o tom, že právní úkon je neplatný, mimo jiné za následek, že odpůrčí žalobě nemůže být vyhověno (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, uveřejněný pod č. 134 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2001). Jak ovšem správně namítají odvolatelky, insolvenční soud ovšem vadně vyhodnotil hypotézu § ustanovení § 39 a násl. obč. zák., pominul též konstantní judikaturu Nejvyššího soudu ČR.

8. Právním úkonem, který svým účelem odporuje zákonu, a který je proto podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatný, je též smlouva uzavřená mezi smluvními stranami v úmyslu (se záměrem) zkrátit možnost uspokojení pohledávky věřitele jedné z nich [srov. ustanovení § 256 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), o trestném činu poškozování věřitele a ustanovení § 256a tr. zák. o trestném činu zvýhodňování věřitele (s účinností od 1. 1. 2010 srov. § 222 a 223 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník)]. Neplatnou však z tohoto důvodu bude jen smlouva, při jejímž uzavření sledovaly úmysl (záměr) dosáhnout výsledku odporujícímu zákonu obě (všechny) smluvní strany (srov. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1811/2000 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008 sp. zn. 29 Odo 1027/2006, který byl uveřejněn pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009). Jestliže by úmysl zkrátit možnost uspokojení pohledávky věřitele sledoval při uzavření smlouvy jen dlužník, nebyla by smlouva neplatná, ale za předpokladu, že strana, v jejíž prospěch byla smlouva uzavřena nebo které z ní vznikl prospěch, o tomto úmyslu dlužníka věděla (byl jí znám) nebo musela vědět (musel jí být znám), a za splnění dalších podmínek odporovatelnosti podle ustanovení § 42a obč. zák. věřitel by se mohl domáhat určení, že smlouva je vůči němu právně neúčinná.

9. Uzavřením smlouvy v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávky svého věřitele se dlužník může dopustit jak vyplývá z ustanovení § 256 a 256a tr. zák. (s účinností od 1. 1. 2010 z ustanovení § 222 a 223 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník) trestného

Shodu s prvopisem potvrzuje Renáta Hrubá -6-28 ICm 403/2012 (KSBR 28 INS 2077/2011)

činu. Okolnost, že tímto svým jednáním dlužník naplnil skutkovou podstatu trestného činu a že byl za něj v trestním řízení pravomocně odsouzen, však sama o sobě (bez dalšího) nemůže vést k závěru o neplatnosti uzavřené smlouvy, neboť tak by tomu mohlo být jen jak vyplývá z výše uvedeného v případě, že by úmysl dlužníka zkrátit možnost uspokojení věřitelovy pohledávky sledovala i druhá smluvní strana (aniž by bylo významné, zda se tímto jednáním též dopustila trestného činu a zda za něj byla odsouzena). Závěr, že smlouva, jejímž uzavřením se dlužník dopustil trestného činu poškozování nebo zvýhodňování věřitele, za který byl odsouzen, je neplatným právním úkonem bez ohledu na to, zda také druhá smluvní strana uzavřela smlouvu v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávky věřitele, nevyplývá ani z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2011 sp. zn. 20 Cdo 663/2009, na který poukazuje odvolací soud (nehledě k tomu, že ve věci, v níž byl tento rozsudek vydán, ani jak je zřejmé z jeho odůvodnění-k odsouzení dlužníka, který uzavřel dohodu o bezúplatném převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu se záměrem zkrátit uspokojení svého věřitele, za trestný čin nedošlo, neboť trestní řízení vedené proti němu bylo zastaveno).

10. Z uvedeného plyne, že smlouva, kterou dlužník uzavřel s jinou osobou v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávky svého věřitele a jejímž uzavřením se dopustil trestného činu, za který byl odsouzen, není neplatná, jestliže ji ve stejném úmyslu neuzavřela i druhá smluvní strana; taková smlouva je za podmínek uvedených v ustanovení § 42a obč. zák. odporovatelným právním úkonem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 03.03.2015 sp. zn. 21 Cdo 980/2014).

11. Z tohoto pohledu se insolvenční soud věcí nezabýval, nezjišťoval ani nehodnotil okolnosti k posouzení úmyslu stran dohodou zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů, v tomto směru účastníky ani procesně nepoučil a jeho rozhodnutí tak nelze považovat za správné.

12. Z těchto důvodů odvolací soud rozhodnutí insolvenčního soudu zrušil podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. a podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil insolvenčnímu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Insolvenční soud při respektování judikatury a názoru odvolacího soudu účastníky poučí podle § 118a o.s.ř. o povinnosti tvrdit a prokázat okolnosti k posouzení úmyslu stran dohodou zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů, podle aktivity stran důkazy provede, posoudí a ve věci znovu rozhodne.

Poučení:

Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné /§ 238 odst. 1 písm. i), k) o. s. ř./.

Olomouci 20. prosince 2017

JUDr. Vojtěch Brhel v.r. předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje Renáta Hrubá