12 VSOL 31/2016-277
33 ICm 757/2013 12 VSOL 31/2016-277 (KSOS 33 INS 2539/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudkyň JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Ivany Wontrobové ve věci žalobce: Mgr. Michal Machek, se sídlem Dlouhá 53/6, 702 00, Moravská Ostrava, insolvenční správce dlužníka PROMATECH CZ s.r.o., se sídlem Ostrava -Mariánské Hory, Novinářská 1254/7, PSČ 709 00, IČ: 25910779, zastoupený Mgr. Zuzanou Kožusznikovou, advokátkou se sídlem Dlouhá 3355/6, 702 00 Ostrava-Moravská Ostrava, proti žalovaným: 1) Dita Ferenčíková, nar. 26.12.1975, bytem Horní 877/48, 700 30 Ostrava-Hrabůvka, 2) Ondřej anonymizovano , anonymizovano , bytem Bachmačská 2543/29, 702 00 Ostrava-Moravská Ostrava, 3) Kristýna Vozihnojová, nar. 19.05.1986, bytem Zdeňka Báry 113/2, 700 30 Ostrava-Dubina, 4) Jan anonymizovano , anonymizovano , bytem Karpatská 2857/20, 700 30 Ostrava-Zábřeh, 5) Ing. Jaroslav anonymizovano , anonymizovano , bytem Lidická 1067/20c, 736 01 Havířov-Šumbark, zastoupený JUDr. Pavlou Promnou, advokátkou, se sídlem Hlavní třída 442/65, Havířov, PSČ 736 01, 6) Lucie anonymizovano , anonymizovano , bytem Lidická 1067/20c, 736 01 Havířov-Šumbark, zastoupená JUDr. Pavlou Promnou, advokátkou se sídlem Hlavní třída 442/65, Havířov, PSČ 736 01, o odpůrčí žalobě, v odvolacím řízení vedeném isir.justi ce.cz (KSOS 33 INS 2539/2012) k odvolání žalobce a žalované 6) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2015 č.j. 33 ICm 757/2013-155 (KSOS 33 INS 2539/2012),

t a k t o:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2015 č. j. 33 ICm 757/2013-155 (KSOS 33 INS 2539/2012) se p o t v r z u j e . II. Žalobce a žalovaní 1), 2), 3), 4) a 6) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 5) náklady odvolacího řízení ve výši 5.837 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokátky JUDr. Pavly Promné.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud rozsudkem zamítl žalobu na určení, že právní úkony dlužníka ze dne 20.01.2012, kterými byla žalovaným 1)-6) vyplaceno odstupné nad rámec trojnásobku průměrného měsíčního výdělku jsou vůči věřitelům neúčinným úkonem a žalovaní jsou povinni vydat tato plnění do majetkové podstaty dlužníka (odstavce I. -VI. výroku), zamítl též žalobu na určení, že právní úkony dlužníka, kterými byly žalovaným 5) a 6) vyplaceny prémie-žalovanému 5) v měsících 05-10/2011 a 01-02/2012, žalované 6) v měsících 05/2011-01/2012, jsou vůči věřitelům neúčinnými úkony a žalovaní jsou povinni vydat tato plnění do majetkové podstaty dlužníka (odstavce VII.-IX. výroku), a rozhodl, že žalobce a žalovaní 1, 2, 3, 4, 6) nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů řízení (odstavec X. výroku) a že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 5) náhradu nákladů řízení částku 41.708,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zastupující advokátky (odstavec XI. výroku). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že dlužník ukončil pracovní poměr s žalovanými 1-5) dohodou dle § 49 zák. práce ve znění účinném od 01.01.2012 (dále jen zák. práce ) z důvodu nadbytečnosti a s žalovanou 6) výpovědí ze stejného důvodu dle § 52 písm. c) zák. práce, žalovaným tak vznikl zákonný nárok na odstupné dle § 67 odst. 1 zák. práce, s ohledem na dobu trvání pracovního poměru ve výši jednonásobku průměrného měsíčního výdělku u žalovaného 4) (dle zák. práce ve znění účinném od 01.01.2012) a ve výši trojnásobku průměrného měsíčního výdělku u ostatních žalovaných. Ustanovení § 67 odst. 1 zák. práce zakazuje, aby zaměstnanci bylo poskytnuto při rozvázání pracovního poměru nižší odstupné, než odstupné dle zákona, může být vyplaceno (KSOS 33 INS 2539/2012) odstupné vyšší podle § 4b zák. práce ve znění účinném od 01.01.2012 na základě smlouvy uzavřené mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, popř. na základě vnitřního předpisu. Z provedeného dokazování soud zjistil, že žádný vnitřní předpis týkající se odchylné úpravy odstupného dlužník neměl a v ohledně výše odstupného nad rámec zákonné úpravy dlužník s žalovanými žádnou smlouvu neuzavřel. Z obsahu samotných dohod o rozvázání pracovních poměrů podle § 49 zák. práce či z výpovědi dle § 52 písm. c) zák. práce uzavření byť konkludentních dohod o odstupném ve výši dvojnásobku průměrného výdělku (žalovaný 4) a pětinásobku průměrného výdělku (ostatní žalovaní) nijak nevyplývá. Za uzavření takové dohody nelze dle názoru soudu považovat ani podpis žalovaných na mzdových listech, popř. na dokladech o výplatě finančních prostředků. Výplata odstupného ve výši přesahující trojnásobek, resp. jednonásobek (žalovaný 4) průměrného měsíčního výdělku, tedy nebyla upravena ve vnitřním předpisu dlužníka a nebyla ani předmětem dohody v jakékoli formě uzavřené mezi dlužníkem jako zaměstnavatelem a žalovanými jako zaměstnanci, žalovaným nevznikl nárok na odstupné vyšší, než vyplývá ze zákonné úpravy dle § 67 odst. 1 zák. práce, a pokud přesto dlužník vyplatil žalované 6) dne 09.01.2012 a žalovaným 1-5) dne 20.01.2012 odstupné ve výši pětinásobku, resp. dvojnásobku (žalovanému 4) průměrného měsíčního výdělku, pak ve výši rozdílu se jedná o bezdůvodné obohacení žalovaných. Předpokladem pro vyslovení neúčinnosti právního úkonu je jednak existence takového právního úkonu a také jeho platnost. V daném případě tato podmínka platnosti úkonu naplněna nebyla, a soud proto žalobu v části týkající se určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka spočívajících ve výplatě odstupného v rozsahu částky 32.338 Kč (žalovaná 1), částky 52.374 Kč (žalovaný 2), částky 29.584 Kč (žalovaná 3), částky 15.192 Kč (žalovaný 4), částky 130.416 Kč (žalovaný 5) a částky 86.098 Kč (žalovaná 6) v odstavcích I.-VI. výroku zamítl a současně zamítl žalobu v navazující části, ve které se žalobce domáhal vydání plnění z neúčinných právních úkonů ve shora uvedené výši do majetkové podstaty dlužníka, neboť v případě napadených výplat odstupného se nejedná o neúčinné právní úkony a nejsou tak v tomto řízení splněny podmínky pro uložení povinnosti žalovaným, aby předmětné plnění vydali do majetkové podstaty dlužníka.

Ve vztahu k požadavku na určení, že právní úkony dlužníka, kterými byly žalovaným 5) a 6) vyplaceny prémie, jsou neplatné, soud učinil závěr, že při náplni pracovní činnosti žalovaného 5) jako jednatele dlužníka na straně jedné a jako ředitele společnosti na straně měl žalovaný 5) v popisu práce zajišťovat organizaci, řízení a kontrolu práce podřízených, zakázky a propagaci dlužníka, všechny tyto činnosti spadají pod pojem obchodní vedení společnosti a pracovní náplň žalovaného 5) jako ředitele společnosti se překrývá s činnostmi v kompetenci statutárního orgánu. Až s účinností od 01.01.2012 se stal možným výkon obchodního vedení společnosti v pracovním poměru i osobou, která je současně statutárním orgánem společnosti (pověření obchodním vedením podle § 66d obchodního zák.). Žalovanému 5) tedy nevznikl pracovní poměr na základě pracovní smlouvy ze dne 01.08.2002, a proto mu nevzniklo právo na výplatu prémií zaměstnance. Peněžní (KSOS 33 INS 2539/2012) prostředky vyplacené žalovanému 5) z tohoto titulu představují bezdůvodné obohacení žalovaného 5) a i v tomto případě zde není platný právní úkon. Soud proto žalobu insolvenčního správce na určení neúčinnosti právních úkonů výplat prémií žalovanému 5) jako nedůvodnou zamítl, stejně jako požadavek žalobce na vydání plnění z neúčinného úkonu v celkové výši 266.598 Kč do majetkové podstaty dlužníka. Žalobce se může domáhat vydání plnění z bezdůvodného obohacení žalobou podanou u věcně příslušného soudu. Žalované 6) vznikl pracovní poměr u dlužníka na základě platné pracovní smlouvy ze dne 01.10.2003 a dodatku č. 1 ze dne 01.06.2004 a dodatku č. 1 ze dne 01.01.2006. Na základě platového výměru ze dne 01.06.2004 činila měsíční mzda žalované 6) na pozici vedoucí marketingového oddělení 20.000 Kč a dále bylo ujednáno, že prémie činí maximálně 100 % z měsíční hrubé mzdy. Na základě platového výměru ze dne 01.10.2011 byla zvýšena měsíční mzda žalované 6) na částku 35.000,-Kč a dále bylo ujednáno, že prémie činí maximálně 100 % z měsíční hrubé mzdy. Vzhledem k tomu, že nebyly sjednány předpoklady pro výplatu prémií, mají charakter prémií nenárokových. Dlužník pravidelně vyplácel žalované 6) prémie ve výši 20.000 Kč měsíčně (do 9/2011) a ve výši 35.000,-Kč (10/11-12/2011), ačkoli nejpozději v dubnu 2011 již byl v úpadku (viz níže) přinejmenším ve formě platební neschopnosti. Žalovaná 6) v tomto řízení nevyvrátila domněnku existence úpadku dlužníka ve formě platební neschopnosti dle § 3 odst. 1, 2 písm. b) IZ v době, kdy dlužník učinil v její prospěch právní úkony napadené žalobou a naopak v řízení byl tento úpadek prokázán listinnými důkazy již shora citovanými, které jsou obsahem jak incidenčního, tak i trestního spisu, včetně znaleckého posudku znalce Mgr. Ing. Michala Krče, CSc. ze dne 02.08.2013 k posouzení ekonomické situace společnosti dlužníka, který byl vypracován pro účely trestního řízení, ve kterém měl žalovaný 5) postavení obžalovaného (a v tomto řízení má tento důkaz povahu listinného důkazu) a v němž znalec dospěl k závěru, že dlužník se dostal do úpadku formou platební neschopnosti koncem roku 2010 nebo počátkem roku 2011. Tím, že dlužník vyplatil žalované 6) v době, kdy již byl v úpadku, kromě sjednané mzdy také nenárokové prémie ve výši 100 % hrubé měsíční mzdy v celkové výši 172.755 Kč (po zdanění a odvodech) za 5/2011 až 1/2012, naplnil skutkovou podstatu neúčinného právního úkonu dle § 240 IZ, když se jedná o právní úkon bez přiměřeného protiplnění, kterému lze ve smyslu § 240 odst. 3 IZ odporovat, neboť byl učiněn v posledních třech letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké a napadený právní úkon nespadá pod negativní vymezení právního úkonu bez přiměřeného protiplnění dle § 240 odst. 4 IZ. Současně byla naplněna i obecná definice neúčinného právního úkonu dle § 235 odst. 1 IZ, neboť dlužník těmito úkony zkrátil možnost uspokojení věřitelů, kteří přihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení a jejichž pohledávky byly zjištěny a kteří s ohledem na stav insolvenčního řízení budou uspokojeni pouze částečně (viz seznam přihlášených pohledávek, soupis a zpeněžení majetkové podstaty, zprávy insolvenčního správce a tvrzení žalobce-v řízení vedeném pod sp. zn. 33 ICm 753/2013, které žalobce prohlásil za skutková tvrzení také v tomto řízení-o uspokojení věřitelů v rozsahu max. 10 %). (KSOS 33 INS 2539/2012)

Soud proto rozhodl tak, že určil, že právní úkony, kterými byla žalované 6) vyplacena prémie, a to ze dne 12.05.2011 ve výši 15.750,-Kč, ze dne 07.06.2011 ve výši 15.750,-Kč, ze dne 13.07.2011 ve výši 15.750,-Kč, ze dne 11.08.2011 ve výši 15.750,-Kč, ze dne 12.09.2011 ve výši 15.750,-Kč, ze dne 10.10.2011 ve výši 15.750,-Kč, ze dne 08.11.2011 ve výši 26.085,-Kč, ze dne 06.12.2011 ve výši 26.085,-Kč a ze dne 09.01.2012 ve výši 26.085,-Kč, jsou vůči věřitelům dlužníka neúčinné a zavázal žalovanou 6) plnění vydat do majetkové podstaty dlužníka.

Proti rozsudku krajského soudu podal odvolání žalobce, a zaměřil je do odstavců I., II., III., IV., V., VI., VII. a XI. výroku. K tomuto uvedl, že mezi žalovanými I., II., III., a IV. a dlužníkem byly uzavřeny konkludentní dohody, na základě kterých bylo žalovaným 1), 2), 3) a 4) v době úpadku dlužníka přiznáno a následně vyplaceno vyšší odstupné, než na jaké měli tito žalovaní nárok ze zákona. Existenci této dohody stvrdili žalovaní svými podpisy příslušných mzdových listů a dokladů o výplatě finančních prostředků, kdy žádný z žalovaných výši odstupného ani příslušných odvodů nerozporoval. Ohledně ukončení pracovního poměru dlužníka s žalovanou 6) má odvolatel za to, že ač je tento dokument formálně označen jako Výpověď z pracovního poměru , jedná se rovněž o dohodu o ukončení pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 49 zák. práce. Mezi žalovanou 6) a dlužníkem byla uzavřena konkludentní dohoda, na základě které bylo žalované 6) v době úpadku dlužníka přiznáno a následně i vyplaceno vyšší odstupné, než na jaké by měla nárok ze zákona. Existenci této dohody stvrdila žalovaná 6) svým podpisem příslušeného mzdového listu a bezvýhradnou akceptací vyplacených finančních prostředků. V rámci odvolacího jednání žalobce uvedl, že pokud v odvolání zmiňuje konkludentní uzavření dohody o odstupném, pak tím nemínil měnit žalobu takovým způsobem, aby soud určil neúčinnost takové dohody, nýbrž tvrzenou neplatností konkludentní dohody hodlal argumentačně podpořit žalobní požadavek na určení neúčinnosti výplaty odstupných.

Proti rozsudku krajského soudu podala odvolání také žalovaná 6), a to do odstavců VlIl., IX. a XI. výroku, následně vzala částečně své odvolání do odstavce XI. výroku (rozhodnutí o náhradě nákladů řízení žalovanému 5) zpět. Odvolatelka uvedla, že ze všech skutečností, které jí byly k dispozici při práci ve firmě, nebyla schopna posoudit (ani zjistit), zda se dlužník nacházel v úpadku či nikoli a že výplata prémií není právním úkonem, ale je pouhou platební transakcí. Navrhla v této části rozsudek změnit a žalobu též zamítnout.

Věc je třeba vzhledem k přechodnému ustanovení čl. II zákona č. 294/2013 Sb., i v současné době posoudit podle zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění po novele provedené zákonem č. 294/2013 Sb., účinné od 1.1.2014 (dále jen IZ ), byť k zahájení incidenčního řízení došlo dne 10.7.2012; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, však zůstávají zachovány. (KSOS 33 INS 2539/2012)

Insolvenční řízení ani řízení o incidenčním sporu vedeném v rámci insolvenčního řízení není řízením zahájeným podle občanského soudního řádu, ale podle insolvenčního zákona. V této věci se proto neuplatní (byť incidenční spor byl zahájen před 1.1.2014) přechodné ustanovení obsažené v části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a na odvolací řízení se přiměřeně aplikují ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen o.s.ř.).

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekucí se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání byla podána oprávněnými osobami a včas, že obsahují způsobilé odvolací důvody podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 3 a odst. 5 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce ani odvolání žalované 6), nejsou důvodná; odvolání žalované 6) do odstavce XI. výroku je sice odvoláním neoprávněné osoby, avšak z podnětu odvolání žalobce bylo třeba i tento výrok podrobit přezkumu.

Podle obsahu spisu se žalobce v řízení domáhá určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka ze dne 20.1.2012, kterými byla žalovaným 1)-6) vyplacena odstupná nad rámec trojnásobku průměrného měsíčního výdělku a právních úkonů dlužníka, jimiž byly vyplaceny prémie-žalovanému 5) v měsících 05-10/2011 a 01-02/2012, žalované 6) v měsících 05/2011-01/2012 a uložení povinnosti žalovaným vydat tato plnění do majetkové podstaty dlužníka.

Podle § 235 IZ neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (odst. 1). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba"), není-li dále stanoveno jinak (odst. 2).

Podle § 236 odst. 1 IZ neúčinností právního úkonu není dotčena jeho platnost; v insolvenčním řízení však dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty. (KSOS 33 INS 2539/2012)

Podle § 237 odst. 1 IZ povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch.

Právním úkonům dlužníka může podle § 239 IZ odporovat v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že předpokladem pro určení neúčinnosti právního úkonu je vedle existence právního úkonu (včetně opomenutí) též jeho platnost. Naplněním těchto předpokladů se krajský soud podrobně zabýval, s jeho závěry odvolací soud souhlasí a na závěry v napadeném rozhodnutí odkazuje.

Ve vztahu k výplatě odstupného nad rámec zákonného nároku soud správně zjistil, že žádná dohoda o výplatě odstupného nad zákonné limity uzavřena ve smyslu § 67 odst. 1 a § 4b zák. práce nebyla. Pokud tedy dlužník takové plnění žalovaným vyplatil, učinil tak nad rámec zákona, a právní úkon výplaty je proto pro rozpor se zákonem neplatný podle ustanovení § 39 obč. zák.

Obdobně neplatnými jsou úkony výplaty prémií žalovanému 5), neboť mu v té době platně pracovní poměr nevznikl a pro výplatu prémií nebyl právní důvod. V tomto směru soud správně uzavřel, že nebylo možné, aby pracovní smlouva mezi dlužníkem a žalovaným 5) uzavřená dne 1.8.2002 vyvolala zamýšlené účinky vzniku a trvání pracovního poměru, neboť činnost statutárního orgánu vymezená zejména v ustanovení § 134 obchodního zák. kolidovala s výkonem funkce ředitele společnosti podle (neplatně) sjednané pracovní smlouvy. K tomu soud odkázal na judikaturu NS ČR i NSS ČR se závěry, že činnost statutárního orgánu, popřípadě člena statutárního orgánu, jde-li o kolektivní orgán, obchodní společnosti nebo družstva fyzická osoba nevykonává v pracovním poměru, a proto jsou neplatné pracovní smlouva (nebo jiná smlouva uzavřená v pracovněprávních vztazích), jmenování nebo volba, na jejichž základě má zaměstnanec vykonávat v obchodní společnosti nebo družstvu práci (funkci), jejíž náplní je činnost, kterou v této právnické osobě koná její statutární orgán (popřípadě jeho člen, jde-li o kolektivní orgán). Právní předpisy ani povaha obchodní společnosti však nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů, není-li náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) výkon činnosti statutárního orgánu.

Oproti tomu krajský soud správně vyhodnotil neúčinnost výplaty prémií žalované 6), na čemž nic nemůže změnit argumentace v odvolání, že nebyla schopna posoudit ani zjistit, zda se dlužník nacházel v úpadku. U žalované 6) jako osoby blízké k dlužníku vznikla presumpce existence úpadku dlužníka ve formě platební neschopnosti dle § 3 odst. 1, 2 písm. b) IZ v době, kdy dlužník učinil v její (KSOS 33 INS 2539/2012) prospěch právní úkony napadené žalobou a tuto domněnku žalovaná 6) v řízení nevyvrátila, ani odvolací námitkou vyvrátit nemůže. Odvolací soud nesouhlasí ani s názorem odvolatelky, že výplata prémií není právním úkonem, ale jen pouhou platební transakcí. Právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (§ 34 obč. zák., obdobně § 240 odst. 1 zák. práce). Výplata prémií zaměstnavatelem zaměstnanci je jednostranným právním úkonem učiněným zpravidla na podkladě stanovených prémiových ukazatelů; to současně nevylučuje, že jde i o platební transakci. A právě platnost výplaty prémií jako právního úkonu je předmětem žaloby.

Lze tedy shrnout, že postup žalobce při uplatnění nároků na vrácení odstupného nad rámec trojnásobku průměrného měsíčního výdělku a prémií vyplacených žalovanému 5) nebyl správný, neboť odpůrčí žalobou se nelze domáhat vyslovení neúčinnosti neplatných právních úkonů, oproti tomu neúčinnosti výplaty prémií žalované 6) se důvodně dovolal, a z uvedených důvodů byl rozsudek krajského soudu v napadené části včetně rozhodnutí o nákladech řízení podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrzen.

S ohledem na procesní výsledek odvolacího řízení, v němž odvolatelé nebyly s odvoláními úspěšní, odvolací soud nepřiznal žalobci a žalovaným 1), 2), 3), 4) a 6) vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; žalovaný 5) byl v odvolacím řízení (i v celém řízení), úspěšný se svou obranou, náleží mu proto na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.837 Kč (odměna za zastoupení za jeden úkon účasti advokáta u odvolacího jednání 4.080 Kč, 1 x paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč a cestovní výlohy 436 Kč; další likvidované úkony za dvojí poradu advokáta s klientem se při nezměněném stavu věci jeví neúčelné) k rukám advokátky (§ 142, § 149 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo e dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. (§ 237, § 239 o.s.ř.).

V Olomouci dne 5. října 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Renáta Hrubá předseda senátu