12 VSOL 294/2017-81
21 ICm 1987/2016 12 VSOL 294/2017-81 (KSOS 14 INS 9423/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojtěcha Brhla a soudců JUDr. Ivany Wontrobové a Mgr. Martina Hejdy ve věci

žalobce: Miroslav anonymizovano , anonymizovano bytem K. Světlé 490, 760 01 Zlín zastoupeného advokátem Mgr. Martinem Zvoníčkem sídlem 760 01 Lešetín VI/671

proti

žalovanému: Ing. Borek Placr sídlem Dukelských hrdinů 561, 756 61 Rožnov pod Radhoštěm insolvenčnímu správci dlužníka Stanislava anonymizovano , anonymizovano bytem 756 12 Lidečko 459 zastoupenému advokátkou JUDr. Kateřinou Martínkovou, LL.M. sídlem Sokolská třída 22, 702 00 Ostrava-Moravská Ostrava

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. února 2017, č. j. 21 ICm 1987/2016-54 (KSOS 14 INS 9423/2010) se potvrzuje. isir.justi ce.cz -2-21 ICm 1987/2016 (KSOS 14 INS 9423/2010)

Odůvodnění: 1. Krajský soud v Ostravě (dále jen insolvenční soud ) rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí zamítl žalobu, aby z majetkové podstaty dlužníka byla vyloučena částka 887.731,92 Kč jako výtěžek zpeněžení nemovitých věcí zapsaných v doplnění soupisu majetkové podstaty ze dne 16. 4. 2013 pod položkou č. 15-18 (odstavec I. výroku) a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému náklady řízení (odstavec II. výroku). Insolvenční soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 539/2015 uzavřel, že žalobce se domáhal vyloučení části výtěžku zpeněžení předmětných nemovitých věcí z majetkové podstaty na základě toho, že v řízení o odpůrčí žalobě vedeném před Okresním soudem ve Vsetíně pod sp. zn. 20 C 53/2009, dle § 42a občanského zákoníku dosáhl rozhodnutí o neúčinnosti právního úkonu, které nabylo právní moci dne 7. 2. 2011, tj. ještě před právní mocí rozhodnutí o úpadku. Krajský soud v Ostravě v odvolacím řízení o odpůrčí žalobě ve věci jednal v rocích dne 15. 9. 2010, 11. 10. 2010 a 17. 12. 2010, kdy byl vyhlášen potvrzující rozsudek, ačkoli ve věci dlužníka bylo zahájeno insolvenční řízení již dne 19. 8. 2010. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě žalobce vyhověno, tak nemůže být způsobilým právním prostředkem k uspokojení pohledávky věřitele-žalobce, neboť ve smyslu § 239 odst. 1 věta druhá IZ okamžikem zahájení insolvenčního řízení neměl odvolací soud provádět další úkony a rozhodovat ve věci samé. Žalobce proto nemá tzv. lepší právo k výtěžku zpeněžení předmětných nemovitých věcí a ustanovení § 243 IZ v tomto případě nelze aplikovat. Naopak předmětné nemovitosti byly oprávněně sepsány pod položkou 15-18 oddílu nemovité věci v doplnění soupisu majetkové podstaty dlužníka Stanislava anonymizovano dle § 239 odst. 4 IZ na základě rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2012, č.j. 14 ICm 1338/2011-30, který nabyl právní moci dne 19. 1. 2013, kterým soud určil, že darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene uzavřená dne 16. 6. 2008 mezi manžely Jarmilou anonymizovano , anonymizovano a Stanislavem Mato anonymizovano jako dárci a oprávněnými z věcného břemene a Jarmilou anonymizovano , nar. 25. 11. 1985 a Lenkou anonymizovano , nar. 14. 4. 1984 jako obdarovanými a povinnými z věcného břemene, je vůči věřitelům dlužníka Stanislava Mat anonymizovano , se kterým je vedeno u Krajského soudu v Ostravě insolvenční řízení pod sp. zn. KSOS 14 INS 9423/2010, právně neúčinná. Ohledně takto sepsaných věcí do majetkové podstaty platí dle § 239 odst. 4 IZ, že vylučovací žaloba není přípustná.

2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání a vytýkal vady podřaditelné pod odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř., námitky žalobce tedy směřují především proti činnosti soudu spočívající v právním posouzení věci a zjištění skutkového stavu, když podle názoru žalobce soud I. stupně z ne zcela správně zjištěného skutkového stavu vyvodil i nesprávné právní závěry jak v oblasti hmotného práva, tak také v oblasti procesního práva.

3. Odvolatel konstatoval, že je přihlášeným věřitelem v insolvenčním řízení dlužníka, kde je žalovaný Insolvenčním správcem a tvrdil, že rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne č.j. 20 C 53/2009-42, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne č.j. 57 Co 217/2010-101 (právní moc k 7. 2. 2011) /vše dále také jen "rozsudek Shodu s prvopisem potvrzuje Renáta Hrubá -3-21 ICm 1987/2016 (KSOS 14 INS 9423/2010)

o neúčinnosti"/, byla určena ve smyslu § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve vztahu k žalobci, neúčinnost právního úkonu dlužníka-darovací smlouvy a smlouvy o zřízení bezúplatného věcného břemene ze dne 16. 6. 2008, právní účinky vkladu ke dni 26. 6. 2008 (dále jen "darovací smlouva"). Úpadek dlužníka Stanislava anonymizovano byl zjištěn 7. 3. 2011. Nesprávným skutkovým závěrem je závěr soudu, že žalobce není osobou, vůči níž byla řádně deklarována neúčinnost právního úkonu dlužníka-darovací smlouvy. Uvedený závěr soudu I. stupně je v rozporu s pravomocným a vykonatelným rozsudkem o neúčinnosti, který vydal senát stejného soudu a který nebyl odklizen žádným zákonným způsobem cestou mimořádných opravných prostředků. Podle ustanovení § 159a o. s. ř. platí, že nestanoví-lil zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. Podle ustanovení § 135 o. s. ř. otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám, bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (odstavec 2). Insolvenční soud nesprávně provedl posouzení otázky, zda byl úkon dlužníka vůči žalobci rozsudkem určen za neúčinný, přestože o této otázce bylo rozhodnuto výrokem pravomocného rozsudku o neúčinnosti a to jinak, než tuto otázku posoudil soud I. stupně.

4. Napadený závěr insolvenčního soudu je opřen o právní kvalifikaci vycházející z aplikace § 239 odst. 4 IZ, podle nějž, jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrci žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení Insolvenčního řízení pokračovat. Při doslovném gramatickém výkladu tohoto ustanovení je třeba tento závěr vztáhnout pouze k situaci, půjde-li o probíhající řízení O téže věci . To odvolatel vykládá tak, že zákonodárce vycházel z předpokladu souběžně vedeného Insolvenčního a obecného odpůrčího sporu, jejichž předmětem jen tentýž odpůrčí skutek. Pokud by žádný insolvenční odpůrčí spor o tomtéž odporovatelném právním úkonu veden nikdy nebyl, nedávalo by smysl hovořit o téže věci . Správný výklad je ten, že k přerušení obecného odpůrčího sporu dochází pouze v případě, že tentýž odporovatelný právní úkon napadl insolvenční odpůrci žalobou správce. K přerušení pak dochází až poté, co správce svou insolvenční odpůrčí žalobu podal. Ustanovení § 239 IZ podporuje závěr, že zahájení insolvenčního řízení běh obecných odpůrčích sporů bez dalšího nepřerušuje, nýbrž k přerušení dochází až v důsledku podání insolvenční odpůrčí žaloby na tentýž odporovatelný právní úkon, který je předmětem obecné odpůrčí žaloby. Žalobce odkázal na článek autorů Tomáš Troup, Adam Rakovský: Deformace obecného odpůrčího práva v prostředí insolvence aneb hůl do vody vnořená zdá se býti zlomená, [Obchodněprávní revue 10/2014, s. 273].

5. Podle názoru žalobce je citované ustanovení § 239 odst. 4 IZ obecnou normou, kterou specificky modifikuje jako lex specialis ustanovení § 243 IZ (viz. také systematické zařazení obou ustanovení), podle nějž platí, že dosáhl-li dlužníkův věřitel na základě odpůrci žaloby rozhodnutí o neúčinnosti právního úkonu, které nabylo právní moc před právní mocí rozhodnutí o úpadku, může se domáhat toho, aby mu do výše jeho pohledávky bylo vydáno plnění z tohoto neúčinného právního úkonu. Gramatický výklad § 239 a § 243 IZ je v rozporu, nicméně při užití dalších výkladových metod práva a zásad práva musí převážit výklad ve prospěch § 243 IZ, protože výklad ve prospěch § 239 by činil ustanovení § 243 zbytečným, neboť jeho hypotéza by (co do určení časového okamžiku) nemohla nikdy Shodu s prvopisem potvrzuje Renáta Hrubá -4-21 ICm 1987/2016 (KSOS 14 INS 9423/2010)

nastat. Teleologickým výkladem obou ustanovení a základními zásadami právního řádu (zejm. zásada vigilantibus iura) nelze podle žalovaného dospět k závěru, že existuje ratio legis proto, aby v situaci, kdy po zahájení Insolvenčního řízení není zjištěn úpadek, není ustanoven insolvenční správce a neprobíhá řízení o téže věci , bylo zapovídáno věřiteli střežit si svých práv odpůrci žalobou proti dlužníkovi, u nějž není vůbec jisté, zda úpadek bude vůbec zjištěn. V rozhodujícím ustanovení § 243 IZ je zjevná snaha zákonodárce v rámci Insolvenčního řízení postihovat majetek třetích osob jen v té nejnutnější míře a činit tak pokud možno co nejmenší zásahy do nabytých práv třetích osob a právní jistoty vůbec. Pokud si tedy věřitel svá práva střeží, a dokonce se jich na základě podané odpůrci žaloby aktivně domůže, je jistým způsobem chráněn a má tak být oproti ostatním věřitelům ve výhodě. Aby se tak stalo, musí rozhodnutí o neúčinnosti právního jednání nabýt právní moci před právní mocí rozhodnutí o úpadku vydaného v souladu s § 136 IZ (na rozdíl třeba od § 232 IZ, kdy je pro insolvenční řízení rozhodnutí o zjištění neplatnosti právního úkonu relevantní jen tehdy, je-li pravomocně zjištěno již před zahájením Insolvenčního řízení podle § 97 IZ). V takovém případě má tento věřitel právo, aby mu do výše jeho pohledávky bylo vydáno plnění z tohoto neúčinného právního jednání, přičemž toto plnění nemusí předat do majetkové podstaty a dělit se tak o ně s ostatními věřiteli v rámci Insolvenčního řízení. Účelem institutu neúčinnosti je jednoznačně ochrana věřitele proti nepoctivému jednání dlužníka. Stejně tak je jedním z účelů insolvenčního řízení ochrana zájmů věřitele. Zájem věřitele se v dané věci za dané právní úpravy musí nutně prosadit především v době do zjištění úpadku, tedy v době, kdy není jmenován insolvenční správce a s výjimkou věřitelů tedy není subjektů, jež by měly být nadány právem odporovat úkonům dlužníka. Podle názoru žalobce nelze tolerovat stav, kdy by nebylo procesního subjektu aktivně legitimovaného k podání odpůrci žaloby.

6. Při zvážení shora uvedeného proto musí mít pro dobu před zjištěním úpadku prioritu ustanovení § 243 IZ a ochrana zájmů věřitele. Nelze tedy dovodit, že jsou závěry soudu I. stupně, na nichž vystavil své zamítavé rozhodnutí o žalobě žalobce, za správné a žalobce se tedy domnívá, že mu proti žalovanému svědčí právo uplatněné žalobou.

7. Žalobce se proto domáhal, aby odvolací soud napadený rozsudek přezkoumal a změnil jej tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví.

8. S účinností od 1. 7. 2017 byl zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, novelizován zákonem č. 64/2017 Sb. Podle ustanovení čl. II. bodu 1. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona se použije i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

9. Incidenční žaloba byla podána dne 6. 6. 2016, insolvenční soud vydal napadené rozhodnutí dne 3. února 2017, odvolací soud proto při projednání a rozhodnutí o odvolání žalobce proti usnesení insolvenčního soudu vydaného před účinností novely insolvenčního provedené zákonem č. 64/2007 Sb. postupoval dle insolvenčního zákona ve znění účinném Shodu s prvopisem potvrzuje Renáta Hrubá -5-21 ICm 1987/2016 (KSOS 14 INS 9423/2010)

do 30. 6. 2017 (dále jen IZ ).

10. Insolvenční řízení ani řízení o incidenčním sporu vedeném v rámci insolvenčního řízení není řízením zahájeným podle občanského soudního řádu, ale podle insolvenčního zákona. V této věci se proto s ohledem na ustanovení § 7 věty první IZ přiměřeně aplikují ustanovení občanského soudního řádu v platném znění (dále jen o. s. ř. ).

11. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas, že obsahuje způsobilé odvolací důvody podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř., za podmínek v ustanovení § 214 odst. 3 o.s.ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 3 a odst. 5 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

12. Podle ustanovení § 239 odst. 1 IZ odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat.

13. Podle ustanovení § 239 odst. 4 IZ dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění. Vylučovací žaloba není přípustná.

14. Podle ustanovení § 243 IZ jestliže dlužníkův věřitel dosáhl na základě své odpůrčí žaloby rozhodnutí o neúčinnosti právního úkonu, které nabylo právní moci před právní mocí rozhodnutí o úpadku, může se domáhat toho, aby mu do výše jeho pohledávky bylo vydáno plnění z tohoto neúčinného právního úkonu; toto plnění nemusí předat do majetkové podstaty.

15. Insolvenční soud učinil z provedených listinných důkazů správná zjištění, která nejsou nijak zpochybněna, ze zjištěného skutkového stavu učinil též přiléhavé právní závěry, proto se po stránce skutkové na odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje. Pokud odvolatel namítal vadná zjištění z rozhodnutí o odpůrčí žalobě ze spisu Okresního soudu ve Vsetíně, sp. zn. 20 C 53/2009, činí tak nesprávně, neboť skutková zjištění insolvenčního soudu odpovídají obsahu spisu i výsledku řízení.

16. Ve věci je nepochybné, že insolvenční řízení ve věci dlužníka Stanislava anonymizovano bylo zahájeno dne 19. 8. 2010, usnesením č. j. KSOS 14 INS 9423/2010-A-14 ze dne 7. 3. 2011, že byl zjištěn úpadek dlužníka a insolvenčním správcem byl ustanoven Ing. Borek Placr; usnesení nabylo právní moci dne 7. 4. 2011, v řízení o odpůrčí žalobě obecný odvolací soud pokračoval jednáními ze dne 15. 9. 2010, 11. 10. 2010 a 17. 12. 2010 vyhlásil ve věci Shodu s prvopisem potvrzuje Renáta Hrubá -6-21 ICm 1987/2016 (KSOS 14 INS 9423/2010)

potvrzující rozsudek, který nabyl právní moci dne 7. 2. 2011. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě žalobce Miroslava Kunety vyhověno, tak nemůže být způsobilým právním prostředkem k uspokojení pohledávky věřitele-žalobce, neboť ve smyslu § 239 odst. 1 věta druhá IZ okamžikem zahájení insolvenčního řízení neměl odvolací soud provádět další úkony a rozhodovat ve věci samé. Žalobce tak nemá tzv. lepší právo k výtěžku zpeněžení předmětných nemovitých věcí a ustanovení § 243 IZ v tomto případě nelze aplikovat.

17. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek insolvenčního soudu jako věcně správný podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

18. Žalobce nebyl v odvolacím řízení procesně úspěšný, proto je povinován žalovanému k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši celkem 5.896,33 Kč, zaokrouhleně 5.896 Kč včetně DPH. (náklady právního zastoupení činí dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. § 7, § 11 odst. 1 písm. g) za jeden úkon právní služby (účast u jednání) ve výši 3.100 Kč + 1 x režijní paušál á 300 Kč podle §13 odst. 3, celkem za úkony 3.400 Kč, plus náhrada za promeškaný čas dle § 14 odst. 1 písm. a) vyhlášky ve výši 400 Kč (za 2 hodiny strávené cestou do a z místa jednání) a cestovné ve výši 1.073 Kč, celkově 4.873 Kč, právní zástupce žalobkyně je plátcem DPH, proto byla přiznána náhrada za DPH ve výši 21%)-§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně, prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Olomouc 11. ledna 2018

JUDr. Vojtěch Brhel v.r. předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje Renáta Hrubá