12 VSOL 29/2012-147
22 ICm 1349/2011 12 VSOL 29/2012-147 (KSOS 22 INS 2900/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Ivany Wontrobové ve věci žalobce PROFI CREDIT Czech a.s., identifikační číslo osoby: 61860069, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké Náměstí 135/19, PSČ 500 03, proti žalovanému Ing. Marku Třískovi, insolvenčnímu správci dlužnice Margity Červeňákové, se sídlem v Šumperku, Okružní 20, PSČ 787 01, zastoupenému JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, PSČ 787 01, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 ICm 1349/2011, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice Margity Červeňákové, narozené 16. listopadu 1963, bytem Štíty, Březná 27, PSČ 789 01, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 22 INS 2900/2011, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.1.2012, č.j. 22 ICm 1349/2011-33 (KSOS 22 INS 2900/2011), isir.justi ce.cz (KSOS 22 INS 2900/2011)

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že žaloba, aby bylo určeno, že část pohledávky žalobce ve výši 19.996,04 Kč z titulu nedoplatku na směnečné sumě ze zajišťovací směnky podle smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100238740 a z titulu části směnečného úroku, je po právu, se z a m í t á .

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 24.098 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalovaného.

Odůvodnění:

Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že část jeho ve výroku označené pohledávky ve výši 20.374,26 Kč je po právu (výrok I.), vyhověl žalobě na určení části této pohledávky ve výši 19.996,04 Kč (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

V odůvodnění soud učinil zjištění ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp.zn. KSOS 22 INS 2900/2011, ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100238740 uzavřené ze dne 29.10.2008 mezi žalobcem jako věřitelem a dlužnicí a smluvních ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru V16022008, z dodatku ke smlouvě o revolvingovém úvěru č. 9100238740 ze dne 27.11.2008, z dopisu žalobce ze dne 18.11.2009 adresovaného dlužnici, z faktury č. 909061473 ze dne 18.11.2009, ze směnky vystavené dlužnicí dne 29. října 2008 na řad žalobce a z vyplňovacího směnečného prohlášení ze dne 29. listopadu 2009, z karty klienta-Margity Červeňákové ke smlouvě č. 9100238740 a rozhodčího nálezu ze dne 19.02.2010 č.j. La 245/10-11, vydaného rozhodcem Mgr. Markem Landsmannem a po jejich posouzení dospěl k závěru, že žalobce se domáhá určení pohledávky, přihlášené do insolvenčního řízení dlužnice jako vykonatelné dle vykonatelného rozhodčího nálezu, kterým byla dlužnice zavázána k zaplacení směnečného peníze a směnečného úroku z prodlení na základě směnky, zajišťující závazek dlužnice ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100238740, uzavřené s žalobcem dne 29.10.2008 (dále jen Smlouva ). V bodě 18.1. Smluvních ujednání č. V016022008 (dále jen Ujednání) individuálně nesjednaná rozhodčí doložka je nepřiměřeným ujednáním, a proto je neplatná (§§ 55, 56 a 39 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, dále též jen obč. zák. ). Na základě neplatné rozhodčí doložky vydaný rozhodčí nález, kterým rozhodce Mgr. Marek Landsmann zavázal dlužnici k zaplacení směnečného peníze 46.396 Kč, představující dlužné splátky podle (KSOS 22 INS 2900/2011)

Smlouvy 28.353 Kč, smluvní pokutu 17.448 Kč, neuhrazené penalizační faktury 595 Kč, to vše spolu se směnečným úrokem z prodlení ode dne 30.11.2009 do zaplacení, a náhradě nákladů rozhodčího řízení 1.600 Kč, nevyvolal žádné právní účinky, proto je žalobcem přihlášená pohledávka pohledávkou nevykonatelnou. Soud se tudíž zabýval námitkami žalovaného, že smlouva o úvěru nebyla platně uzavřena pro její drobné písmo a nepřehledné právní konstrukce, pro nemravně vysokou smluvní odměnu a smluvní pokutu, pro vysokou roční procentní sazbu nákladů (dále RPSN) a nedostatek písemné formy. Smlouvu posoudil jako platnou smlouvu o spotřebitelském úvěru, která se řídí úpravou § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník (dále též jen ObchZ ), přičemž smluvní odměna je cenou úvěru. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu pak uzavřel, že i kdyby dlužnice nebyla schopna Smlouvu přečíst bez optických pomůcek nebo jí nerozuměla, nebylo by to důvodem neplatnosti, protože dlužnice ani netvrdila, že Smlouvu nepřečetla nebo jí nerozuměla, naopak smluvené podmínky dodržovala až do úhrady poslední splátky dne 14.8.2009. O návrh smlouvy se nejedná, neboť dlužnice projevila vůli přijmout úvěr i v nižší částce (bod 1.6. Ujednání, § 269 odst. 3 obchodního zákoníku) a po oznámení poskytnutí úvěru v nižší částce dodatkem ze dne 27.11.2008 (dále Dodatek ) tento neodmítla a plnění žalobce bez výhrad přijala. RPSN nelze poměřovat výší úrokové sazby a pokud je jeho hodnota vyšší než sazba úročení bankovních úvěrů, nelze je tímto ukazatelem hodnotit. Smlouva není neplatná ani pro nepřiměřenou cenu peněz , neboť při přepočtu na sazbu úroků se jedná o úročení v sazbě 33,5% ročně což není v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší úročení úvěrů z kreditních karet činí až 25%, přitom dle judikatury Nejvyššího soudu při vysoce rizikových úvěrech je dovoleno úročení až ve trojnásobné sazbě. Z důvodu nepřiměřenosti smluvní odměny proto není Smlouva neplatná. Pokud na základě smlouvy dlužnice obdržela 34.896 Kč, které se zavázala splácet v 48 splátkách po 727 Kč, má žalobce nárok na dlužné splátky úvěru 28.353 Kč, smluvní pokuty za nezaplacení jednotlivých splátek (v sazbě 8% a 13% jedné splátky) ve výši 595 Kč, včetně směnečného úroku z těchto částek ve výši 2.212,74 Kč. Správce uznal pohledávku ve výši 11.164,70 Kč, proto je žaloba na určení pohledávky ve výši 19.996,04 Kč po právu a soud žalobě ve výroku II. co do této částky vyhověl. Žalobu na určení pohledávky ve výši 20.374,26 Kč (smluvní pokuta 17.448 Kč, náklady rozhodčího řízení 1.600 Kč a k těmto částkám příslušející směnečný úrok 1.326,26 Kč) soud zamítl (výrok I.).

Proti rozsudku soudu prvního stupně, výroku II., podal odvolání žalovaný, který, po jeho doplnění, namítal, že sjednáním jednorázové pevné odměny žalobce sledoval obcházení zákona a pokusil se tím dosáhnout uspokojení úroků z úvěru, které by přirůstaly až po případném rozhodnutí o úpadku. Úvěrový vztah dle něj vykazuje řadu ujednání, která poškozují dlužníka a představují k jeho újmě značnou nerovnost v právech a povinnostech stran (výše smluvní odměny, porušení práva na předčasné splacení úvěru, podmínky pro úpravu RPSN, poskytnutí prostředků bez žádosti o revolving, záměrné složité koncipování textu smlouvy a použití miniaturního písma). Nesouhlasil se závěrem soudu, který se odvolává na rozhodnutí Nevyššího soudu, neboť srozumitelnost je založena na čitelnosti textu a je objektivní podmínkou platnosti právního úkonu. Opakoval svůj názor, že Smlouva nebyla uzavřena v písemné podobě, výši poskytnutých prostředků a podmínky jejich poskytnutí ponechávala na volbě žalobce, tedy na jeho libovůli vyjádřené v Dodatku, který však (KSOS 22 INS 2900/2011) dlužnice neakceptovala. Majetkový prospěch ze smlouvy je nemravně vysoký, bez ohledu na jeho označení (úroková míra či RPSN). Matematické porovnání výše úrokové míry a RPSN není obecně známou skutečností a soud ji měl prokazovat, a to zřejmě znaleckým posudkem. Žalovaný to však nepovažuje za nezbytné, protože majetkový prospěch žalobce je tak nepřiměřeně vysoký, že jeho následkem je neplatnost přinejmenším té části smlouvy, která tento prospěch upravuje. To lze zjistit porovnáním výše úroků ve Smlouvě s obvyklou výší úroků u bankovních úvěrů nebo porovnáním výše RPSN ve Smlouvě s obvyklou výší RPSN u bankovních úvěrů, která dle statistických údajů na stránkách ČNB činí cca 15%. Ve vztahu k neplatnosti sjednané rozhodčí doložky a nicotnosti rozhodčího nálezu odkázal žalovaný na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2164/10.

Žalobce s odvoláním nesouhlasil a žádal potvrzení napadeného výroku II. rozsudku. Tvrdil, že dle obsahu je Smlouva fakticky návrhem ze strany dlužníka vůči věřiteli, kterým, v případě jeho přijetí, bude dlužník vázán. Pokud by ujednání o výši úvěru a podmínkách jeho poskytnutí bylo posuzováno dle § 269 odst. 3 ObchZ, nezávisí obsah Dodatku na libovůli žalobce, neboť dlužnice měla možnost jej nepřijmout (viz čl. 2 odst. 2.2 Ujednání). Smlouva je smlouvou o úvěru dle § 497 a násl. ObchZ, stanovená cena peněz v roce 2009 u spotřebitelského úvěru, vzhledem k zajištění závazku dlužnice pouze blankosměnkou a jejího profilu , kvůli němuž by nezískala bankovní úvěr, je přiměřená a odpovídá nabídkám jiných poskytovatelů tohoto typu spotřebitelských úvěrů.

O odvolání žalovaného bylo odvolacím soudem poprvé rozhodnuto rozsudkem ze dne 26.11.2012, č. j. 22 ICm 1349/2011,-84 (KSOS 22 INS 2900/2011), v němž odvolací soud vyslovil závěr, že sporná pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, neboť sjednáním rozhodčí doložky byla založena pravomoc rozhodce Mgr. Marka Landsmanna také k rozhodování sporů o nárocích vzešlých z blankosměnky, která zajišťovala závazek dlužnice, aniž by se bylo možno zabývat platností rozhodčí doložky. Proto se námitkami žalovaného podřaditelnými pod jiné právní posouzení věci, nebylo možno v tomto sporu o určení zabývat a odvolací soud bez dalšího potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu. Uvedený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.11.2015 č.j. KSOS 22 INS 2900/2011, 22 ICm 1349/2011, 29 ICdo 44/2013-126, v němž Nejvyšší soud poukázal na závěry formulované v jeho následně vydaných rozhodnutích, z nichž vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné. Jedná se především o závěr vyslovený v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněném pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen R 92/2013 ), podle kterého není vydaný rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem také v případě, kdy v řízení bylo zjištěno, že rozhodčí smlouva neobsahovala přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a jen odkazovala na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a kdy tudíž rozhodčí nález vydal rozhodce, jenž k tomu neměl podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Dále se jedná o závěr formulovaný v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 4/2012, uveřejněném pod číslem 59/2014 Sbírky soudních rozhodnutí (KSOS 22 INS 2900/2011) a stanovisek (dále též jen R 59/2014 ), dle kterého u přihlášené vykonatelné směnečné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše i kauzální námitky, nebyly-li uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Z pohledu ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona v takovém případě nejde o (nepřípustné) jiné právní posouzení věci. Odvolací soud se proto věcí zabýval opětovně, přičemž postupoval podle zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění zákona č. 375/2015 Sb. (dále též jen IZ ) a vycházel z výše uvedených závěrů Nejvyššího soudu.

Podle ustanovení § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas a obsahuje odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 o.s.ř.), doplnil dokazování a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Odvolací soud pro stručnost odkazuje na skutková zjištění soudu prvního stupně, uvedená v odůvodnění napadeného rozsudku, jejichž správnost v odvolacím řízení nebyla žádným z účastníků zpochybněna; žalovaný pouze namítl, že závěr soudu o tom, že roční úroková sazba se vypočítává na základě jiného vzorce než je vzorec pro výpočet RPSN, není skutkově doložen.

Odvolací soud doplnil dokazování a z bodu 1.6. Ujednání zjistil, že dlužnice jako Klient vzala na vědomí a souhlasila, že výše poskytnutého úvěru může být po posouzení její bonity nižší než maximální výše úvěru uvedená v bodě IV. Smlouvy, a z jeho bodu 5.1., že smluvní odměna je splatná ke dni poskytnutí úvěru a smluvní strany se dohodly na započtení nároku dlužnice na poskytnutí úvěru ve sjednané výši s nárokem žalobce na smluvní odměnu s tím, že rozdíl bude žalobcem uhrazen ke dni poskytnutí úvěru na bankovní účet uvedený ve Smlouvě (bod 10.1.). Z obsahu analýzy bonity ze dne 29.10.2008, obsažené v listině označené jako Hodnocení klienta bylo zjištěno, že dlužnice měla v uvedeném období pravidelný příjem 11.348 čistého měsíčně, její celkové výdaje činily 8.699 Kč a volné zdroje představovaly 2.649 Kč. Z usnesení rozhodce Mgr. Marka Landsmanna ze dne 5.1.2010 č.j. La 245/10-10, jak založeno v rozhodčím spise sp. zn. La 245/10, který je evidován v úschově Okresního soudu v Pardubicích po sp. zn. 18 Nc 5977/2010, že dlužnice byla jako odpůrkyně rozhodcem vyzvána, aby se ve stanovené lhůtě písemně vyjádřila k věci a v případě, že uplatněný nárok neuznává, vylíčila skutečnosti na svou obranu a tyto doložila. Usnesení bylo dlužnici doručeno do vlastních rukou dne 13.1.2010, aniž by se ta, jak plyne z rozhodčího spisu, k podané rozhodčí žalobě vyjádřila. Z popěrného úkonu žalovaného, jak zachycen v upraveném seznamu přihlášených pohledávek k pohledávce žalobce evidované (KSOS 22 INS 2900/2011) pod č. P3, bylo zjištěno, že pohledávka č. 1 ve výši 51.535 Kč, sestávající z nedoplatku na směnečné sumě ze zajišťovací směnky a příslušenství (směnečného úroku a nákladů rozhodčího řízení) byla zjištěna ve výši 11.164,70 Kč, která představuje část dosud neuhrazené jistiny (15.000 Kč-6.543 Kč, která byla uhrazena), 1.027,90 Kč úroku z úvěru vypočítaného žalovaným z poskytnuté částky 15.000 Kč ve výši zákonného úroku z prodlení za dobu od 27.11.2008 do doby od splatnosti směnky dne 29.11.2009, částky penalizačních faktur 595 Kč a částky směnečného úroku 1.084,80 Kč, počítané z nepopřené částky 14.191 Kč za období od 29.11.2009 (splatnost směnky) do 9.3.2011, kdy byl zjištěn úpadek. Pohledávka byla na přezkumné jednání zařazena jako nevykonatelná a byla popřena ohledně smluvní pokuty 17.448 Kč a smluvní odměny 19.896 Kč, včetně k příslušenství k nim, a to pro neplatnost ujednání o těchto nárocích pro nepřiměřenost a vzhledem k neplatnosti vydaného rozhodčího nálezu.

Na základě zjištění učiněných soudy obou stupňů lze zjištěný skutkový stav věci shrnout následujícím způsobem:

Dne 29.10.2008 došlo mezi žalobcem a dlužnicí k uzavření Smlouvy o úvěru, jejíž součástí je Ujednání, obsahující rozhodčí doložku. Dohodnutá výše úvěru činila 34.896 Kč, z níž dlužnice obdržela 15.000 Kč. Zbytek, to je 19.896 Kč, představuje smluvní odměnu, která byla započtena oproti nároku dlužnice na poskytnutí prostředků v této výši ke dni poskytnutí úvěru (to je připsání zbylé částky na účet dlužnice). Dlužnice se zavázal splácet úvěr, to je částku 34.896 Kč, ve 48 měsíčních splátkách po 747 Kč. Dlužnice uhradila 9 splátek úvěru (některé se zpožděním), po té již splátky přes upomínky žalobce nehradila, proto žalobce dne 18.11.2009 od úvěrové smlouvy odstoupil a požadoval po dlužnici úhradu zbývajících dlužných splátek 28.353 Kč, neuhrazených penalizačních faktur 595 Kč a smluvní pokuty ve výši 50% z výše úvěru 17.448 Kč. Celkem požadoval 46.396 Kč. Závazek dlužnice z úvěrové smlouvy byl zajištěn blankosměnkou, kterou žalobce na částku 46.396 Kč vyplnil se splatností dne 29.11.2009, a následně svou směnečnou pohledávku uplatnil v rozhodčím řízení. Rozhodce Mgr. Marek Landsmann žalobě, kterou se žalobce domáhal přiznání směnečné sumy 46.396 Kč, vyhověl a tuto částku mu spolu se směnečným úrokem 6% ročně od 30.11.2009 a náklady rozhodčího řízení 1.600 Kč přiznal. Dlužnice zůstala v rozhodčím řízení nečinná, přestože byla vyzvána k vyjádření k rozhodčí žalobě. Dne 9.3.2011 byl zjištěn úpadek dlužnice a povoleno oddlužení, které bylo následně ve formě plnění splátkového kalendáře schváleno dne 20.5.2011. Žalobce do insolvenčního řízení dlužnice přihlásil vykonatelnou směnečnou pohledávku ve výši 46.396 Kč s příslušenstvím, představovaným směnečným úrokem za dobu od 30.11.2009 do 9.3.2011 ve výši 3.538,81 Kč a náklady rozhodčího řízení 1.600 Kč (celková částka pohledávky činí 51.535 Kč). Na přezkumném jednání dne 10.5.2011 byla pohledávka přezkoumána jako nevykonatelná a byla zjištěna ve výši 11.164,70 Kč. Zjištěná částka sestává z jistiny ve výši 8.457 Kč (jde o rozdíl mezi skutečně poskytnutou částkou 15.000 Kč-6.543 Kč, která byla uhrazena ve splátkách), v částce 1.027,90 Kč se jedná o úrok z úvěru z částky 15.000 Kč ve výši zákonného úroku z prodlení za dobu od 27.11.2008 do 28.11.2009 (do dne, kdy se stala splatnou směnka), sankcí 595 Kč dle penalizační faktury, a směnečného úroku 1.084,80 Kč, počítaného z částky 14.191 Kč za období od 29.11.2009 (splatnost (KSOS 22 INS 2900/2011) směnky) do 9.3.2011, kdy byl zjištěn úpadek. Pohledávka byla popřena insolvenčním správcem v částce smluvní pokuty 17.448 Kč, v částce smluvní odměny 19.896 Kč, nákladů rozhodčího řízení 1.600 Kč a směnečného úroku v částce 2.454,16 Kč; dlužnice uznala pohledávku i v těchto částkách. Žaloba byla soudu doručena dne 27.5.2011.

Odvolací soud předesílá, že vztahy hmotného práva je v této věci třeba ve smyslu ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, podle zákona č. 513/21991 Sb. obchodní zákoník, a rovněž podle zákona č. 231/2001 Sb. o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru).

Podle § 497 ObchZ, smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

Z ustanovení § 262 odst. 4 ObchZ vyplývá, že ve vztazích podle § 261 obchodního zákoníku se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení části třetí na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

Podle ustanovení § 55 odst. 1 obč. zák., smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení.

Podle ustanovení § 56 obč. zák., spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Odvolací soud předně uvádí, že předpoklady, aby se zabýval uplatněným nárokem věcně, jsou v této věci splněny. Procesní režim popřené pohledávky se řídí ustanovením § 198 IZ, neboť byla přezkoumána jako nevykonatelná. Žalobce je oprávněn k podání žaloby o určení, která byla soudu doručena ve lhůtě 30 dnů od konání přezkumného jednání a směřuje proti pasivně legitimovanému subjektu (ust. § 160 odst. 1, § 198 odst. 1 IZ).

Na základě zjištěného skutkového stavu věci dospěl odvolací soud k závěru, že ujednání o rozhodčí doložce je neplatné důvodů uvedených v nálezu Ústavního soudu ze dne 11.11.2013 sp. zn. I. ÚS 3512/11 (jak bude dále rozvedeno níže), neboť rozhodčí doložka je obsažena v čl. 18 Ujednání, a nikoli ve Smlouvě samé, když nejde o případ, pro který se z povahy věci uplatňuje specifický režim. Otázkou (KSOS 22 INS 2900/2011) transparentnosti určení osoby rozhodce se proto odvolací soud dále nezabýval a uzavřel, že vzhledem k tomu, že rozhodce Mgr. Marek Landsmann neměl pravomoc k vydání rozhodčího nálezu, který je nicotný, je sporná pohledávka pohledávkou nevykonatelnou a je na žalobci, aby prokázal její důvodnost. Pro úplnost je třeba připomenout, že i kdyby se v této věci jednalo o vykonatelnou směnečnou pohledávku, nebyly by žalovaným vznášené kauzální námitky z pohledu ustanovení § 199 odst. 2 IZ jiným právním posouzením vzhledem k tomu, že dlužnice byla v rozhodčím řízení zcela nečinná a neuplatnila žádné námitky (srov. R 59/2014).

Žalovaný vytýká soudu prvního stupně nesprávný závěr o platnosti Smlouvy, uzavřené mezi žalobcem a dlužnicí, z důvodů a) nedostatku písemné formy, b) nečitelnosti a záměrně složitých konstrukcí, c) neplatnosti ujednání o jednorázově odměně, která se přičítá k jistině úvěru, jež obchází ustanovení § 170 písm. a) IZ, a d) rozporu s dobrými mravy a nemravně vysokého majetkového prospěchu. Odvolací soud při posuzování námitek žalovaného vychází ze závěru, že mezi žalobcem a dlužnicí byla uzavřena Smlouva, která má náležitosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, neboť žalobce se zavázal poskytnout dlužnici peněžní prostředky za sjednanou odměnu, přičemž vznik závazků ze Smlouvy nebyl vázán na předání peněžních prostředků (ust. § 497 ObchZ).

K námitce neplatnosti Smlouvy pro nedodržení písemné formy dle ustanovení § 4 zákona o spotřebitelském úvěru (námitka ad a/ shora), neboť dlužnice písemně neakceptovala změny obsažené v Dodatku, odvolací soud uvádí, že Dodatkem byla dodatečně určena výše úvěru v rámci sjednaného maximálního limitu 69.792 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobce a dlužnice se na možnosti dodatečného určení konkrétní výše úvěru ve Smlouvě dohodli a dlužnice výslovně souhlasila s možností snížení výše poskytnutého úvěru po posouzení bonity klienta (viz bod 1.6. Ujednání), jde o dodatečné určení obsahu smlouvy podle ustanovení § 269 odst. 3 ObchZ dle bonity dlužnice, kterou žalobce před poskytnutím úvěru posoudil (srov. závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.10.2015 sen. zn. 32 ICdo 45/2013, dostupném na www.nsoud.cz). Navíc dlužnice poskytnuté prostředky přijala a Dodatek neodmítla. Tuto námitku odvolací soud hodnotí jako nedůvodnou.

Dalším důvodem neplatnosti Smlouvy má dle žalovaného být její nečitelnost a záměrně složité konstrukce (námitka ad b/ shora). Odvolací soud zdůrazňuje, že při posuzování této námitky je třeba vycházet nejen ze závěru formulovaného v nálezu Ústavního soudu ze dne 14.4.2005 sp. zn. I.ÚS 625/03, podle něhož je prioritní výklad smluv, který nezakládá jejich neplatnost, ale rovněž ze zásady poctivosti v oblasti ochrany spotřebitele, jak byl formulován v jeho již zmíněném nálezu ze dne 11.11.2013 sp. zn. I. ÚS 3512/11 (oba nálezy jsou dostupné na adrese www.nalus.cz). V něm Ústavní soud uzavřel, že v rámci spotřebitelských smluv se projevuje zásada poctivosti mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velikosti, než okolní text, nesmí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek, které je možno uplatnit i ve spotřebitelských smlouvách, nicméně taková aplikace má (KSOS 22 INS 2900/2011) nejen uvedená formální omezení, nýbrž i omezení obsahová. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách (na rozdíl od obchodních smluv) mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu.

Posuzováno shora popsanými hledisky odvolací soud uvádí, že ujednání o základních náležitostech úvěrové smlouvy, obsažených ve Smlouvě, respektive jejím Dodatku, kterým bylo sjednáno poskytnutí peněžních prostředků dlužnici ve výši 34.896 Kč za odměnu 19.896 Kč s tím, že vyplacena bude částka 15.000 Kč, přičemž dlužnice se jako spotřebitelka zavázala úvěr splatit ve 48 měsíčních splátkách po 747 Kč, vyhovuje kritériím formulovaným v nálezu ze dne 11.11.2013 sp. zn. I. ÚS 3512/11 a není z tohoto důvodu neplatné. Důvody neplatnosti Smlouvy uvedené pod bodem b) shora odvolací soud neshledává. K námitce neplatnosti Smlouvy pro neplatnost ujednání o jednorázově odměně (námitka pod bodem c/ shora) odvolací soud uvádí, že v případě postupného splácení odměny za poskytnuté finanční prostředky v měsíčních splátkách by žalobce (v případě že by od Smlouvy nebylo odstoupeno podle ustanovení § 506 ObchZ), nesl pro svou osobu negativní důsledky dle ustanovení § 170 odst. 1, písm. a) IZ. Dohoda o splatnosti a započtení odměny, obsažená v bodech 5.1. a 10.1. Ujednání, rovněž nevyhovuje hlediskům vymezeným v nálezu ze dne 11.11.2013 sp. zn. I. ÚS 3512/11 a rovněž z tohoto důvodu je neplatná ve smyslu § 39, § 56 obč. zák. Jako důvodnou odvolací soud hodnotí rovněž námitku žalovaného o rozporu ujednání o výši odměny s dobrými mravy (námitka pod bodem d/ shora). V dané věci činila výše úvěru pouze částku 15.000 Kč, která byla dlužnici skutečně poskytnuta, přičemž částka 19.986 Kč představovala smluvní odměnu. Smluvní odměna dohodnutá mezi žalobcem a dlužnicí přitom není úrokem za poskytnutí prostředků a nelze ji podřadit ani pod ustanovení § 499 ObchZ. Jedná se o jakousi formu úplaty, která však neplní účel úplaty podle ust. § 499 ObchZ. Odvolací soud se nabýval otázkou přiměřenosti výše sjednané smluvní odměny a dospěl k závěru, že smluvní odměna sjednaná ve výši 19.896 Kč za poskytnutí úvěru ve výši 15.000 Kč při době vrácení úvěru čtyři roky je smluvní odměnou nepřiměřeně vysokou. Takové ujednání je podle ust. § 39 ObčZ pro rozpor s ustanovením § 56 odst. 1 ObchZ neplatné, neboť znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech stran spotřebitelské smlouvy. K odvolací námitce žalovaného, že matematické porovnání výše úrokové sazby poskytnutého úvěru a RPSN není obecně známou skutečností, odvolací soud uvádí, že tomu tak skutečně není. Roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr je však veličinou (vypočtenou podle vzorce uvedeného v příloze zákona o spotřebitelském úvěru), jejímž účelem je zjednodušit porovnávání nabídek spotřebitelských úvěrů od různých poskytovatelů tak, aby si spotřebitel mohl vybrat (KSOS 22 INS 2900/2011) na trhu úvěr, který vyhovuje jeho potřebám, neboť roční úroková sazba úvěru není jediným údajem, který vyjadřuje výši nákladů na konkrétní úvěrový produkt. Z hlediska nákladovosti není porovnávání roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr a úročení úvěru významné, neboť jak plyne z příslušného vzorce, je jednou z dosazovaných veličin i tzv. suma, značící celkový souhrn splátek spotřebitelského úvěru, a interval, vyjádřený v počtu roků a ve zlomcích roku, takže cena poskytnutých peněz je do kritéria RPSN zakalkulována.

Vzhledem k tomu, že částka 19.996,04 Kč, která je předmětem odvolacího řízení, zahrnuje dlužné splátky představující odměnu ve výši 18.868,10 Kč a k ní příslušející směnečný úrok 1.127,90 Kč (což vyplývá ze skutečnosti, že částka 20.374,26 Kč, ohledně které byla žaloba pravomocně zamítnuta ve výroku I., představuje smluvní pokutu 17.448 Kč, náklady rozhodčího řízení 1.600 Kč a směnečný úrok z těchto částek 1.326,26 Kč), přičemž Smlouva je v části o odměně absolutně neplatná, nelze žalobě na určení pohledávky v uvedené částce vyhovět. Odvolací soud tudíž z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že žalobu zamítl i v této části (§ 220 odst. 1 o.s.ř.).

O nákladech řízení před soudy všech stupňů bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 2 o.s.ř. (§ 243g odst. 1, věta druhá o.s.ř.). Právo na náhradu nákladů má žalovaný, který byl ve věci úspěšný. Účelné náklady řízení vynaložené žalovaným sestávají z nákladů zastoupení advokátem, přičemž odměnu za poskytnuté právní služby je třeba určit podle vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen advokátní tarif , srov. důvody uvedené např. v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15.5.2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněném pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Žalovanému vznikly v řízení před soudem prvního stupně náklady za tři úkony právní služby po 2.100 Kč a tři paušální náhrady výdajů po 300 Kč (převzetí zastoupení dne 26.4.2011, vyjádření k žalobě ze dne 10.6.2011 a 15.12.2011, ust. § 7 odst. 5, § 9 odst. 3, písm. a/, § 11 odst. 1, písm. a/, d/, § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve znění účinném do 31.12.2012). V odvolacím řízení má žalovaný právo na náhradu za dva úkony právní služby po 2.100 Kč a dvě paušální náhrady výdajů po 300 Kč učiněné v předchozím odvolacím řízení (sepis odvolání dne 19.3.2012 a účast u jednání odvolacího soudu dne 26.11.2012, ust. § 7 odst. 5, § 9 odst. 3, písm. a/, § 11 odst. 1, písm. g/, k/, § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve znění účinném do 31.12.2012) a za jeden úkon právní služby po 3.100 Kč a jedné paušální náhradě výdajů po 300 Kč (účast u jednání odvolacího soudu dne 3.5.2016, ust. § 7 odst. 5, § 9 odst. 4, písm. c/, § 11 odst. 1, písm. g/, § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve znění účinném od 1.1.2013), dále čtyři hodiny ztráty času po 100 Kč (ust. § 14 odst. 1, písm. a/, odst. 3 advokátního tarifu), a náhrady cestovních výdajů advokáta žalovaného k jednání odvolacího soudu dne 3.5.2016 v částce 716 Kč (ust. § 1, písm. a/, § 4 písm. a/ vyhl. č. 385/2015 Sb., § 157, § 158 zák.č. 262/2006 Sb., cesta v délce 120 km osobním automobilem se spotřebou 7,3l/100 km BA 95 oktanů). V dovolacím řízení vznikly žalovanému náklady na právním zastoupení za jeden úkon právní služby po 3.100 Kč a jedné paušální náhradě výdajů po 300 Kč (sepis dovolání dne 4.3.2013, ust. § 9 odst. 4, písm. c/, § 11 odst. 1, písm. k/, § 13 odst. 3 (KSOS 22 INS 2900/2011) advokátního tarifu ve znění účinném od 1.1.2013). Celková částka nákladů před soudy všech stupňů, na jejichž náhradu má žalovaný právo, činí 19.916 Kč, včetně DPH v sazbě 21% potom představuje 24.098 Kč.

Lhůtu k plnění a platební místo pro úhradu nákladů řízení určil odvolací soud dle ustanovení § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o.s.ř.

P o u č e n í : Proti výroku I. tohoto rozsudku j e přípustné dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Proti výroku II. tohoto rozsudku n e n í dovolání přípustné.

Tento rozsudek se doručuje prostřednictvím insolvenčního rejstříku, účastníkům se však doručuje též zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet od zvláštního doručení rozhodnutí.

Olomouc 10. května 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu