12 VSOL 26/2014-113
38 ICm 123/2011 12 VSOL 26/2014-113 (KSOS 38 INS 4999/2009)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Vojtěcha Brhla a JUDr. Ivany Wontrobové ve věci žalobce Mgr. Martina Fuchsiga, se sídlem Hlavní 25, Otice, PSČ 747 81, insolvenčního správce dlužníka Miroslava anonymizovano , anonymizovano , bytem Olomoucká 2372/83, Opava-Předměstí, PSČ 746 01, proti žalované Jolaně anonymizovano , anonymizovano , bytem Stará Silnice 655/31, Opava-Jaktař, PSČ 747 04, zastoupené zmocněncem Mgr. Karlem anonymizovano , anonymizovano , bytem Vrchy 547, Zlín, PSČ 760 01, o neúčinnost právního úkonu, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Miroslava anonymizovano , anonymizovano , vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 38 INS 4999/2009, rozhodl o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 38 ICm 123/2011-82 ze dne 22.11.2013,

takto:

Rozsudek soudu prvního stupně se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zamítl žalobu, aby bylo určeno, že právní úkon-smlouva o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů ze dne 30.3.2005 sepsaná formou notářského zápisu NZ 39/2005, N 42/2005 ze dne 30.3.2005, vklad vlastnického práva povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Ostrava pod č. j. V 17118/2005 s právními účinky vkladu práva dne 31.3.2005, na základě které převedl dlužník na žalovanou nemovitosti (KSOS 38 INS 499/2009)

(specifikované ve výroku) je vůči věřitelům neúčinný (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že dne 23.3.2003 uzavřela žalovaná s dlužníkem manželství. Žalovaná a dlužník dne 30.3.2005 uzavřeli smlouvu o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů sepsanou formou notářského zápisu, kterou dlužník převedl na žalovanou nemovitosti (rodinný dům s pozemky) zapsané na LV č. 891 pro k.ú. Jaktař u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště v Opavě. Vklad vlastnického práva byl povolen s právními účinky vkladu ke dni 31.3.2005. Dále dne 23.2.2009 byla mezi nimi uzavřena dohoda o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práv a povinností na dobu po rozvodu. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě sp. zn. 13C 37/2009 ze dne 28.5.2009 bylo manželství žalované a dlužníka rozvedeno. Dne 5.9.2009 bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníka vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 38 INS 4999/2009, dne 19.3.2009 byl zjištěn úpadek dlužníka a insolvenčním správcem byl ustanoven Mgr. Martin Fuchsig, dne 11.5.2010 byl prohlášen na majetek dlužníka konkurs. Do insolvenčního řízení se přihlásilo 9 věřitelů s pohledávkami v celkové výši 23.394.309,25 Kč. Z těchto přihlášených věřitelů má věřitel SACK CZ s.r.o. za dlužníkem vykonatelnou pohledávku ve výši 443.543,60 Kč splatnou dne 25.6.2003, která byla přiznána rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 21 Cm 281/2003 ze dne 1.7.2008, ostatní přihlášení věřitelé mají za dlužníkem pohledávky vzniklé po uzavření smlouvy o zúžení zákonem stanoveného společného jmění manželů. Žalobce v rámci činnosti insolvenčního správce sepsal nemovitý majetek žalované, který nabyla na základě smlouvy o zúžení společného jmění manželů, dále bytovou jednotku a podíl na společných částech domu a pozemků v k.ú. Opava-Předměstí, zapsaných na LV č. 8195 a LV č. 8177 pro k.ú. Opava-Předměstí u Katastrálního úřadu pro Slezský kraj, Katastrální pracoviště Opava a obchodní podíl ve výši 100 % ve společnosti APEX INTERNATIONAL s.r.o. jako majetek dlužníka. Podle znaleckého posudku ze dne 9.7.2009 předmětná bytová jednotka a podíl na společných částech domu a pozemků je i s přihlédnutím ke smlouvě o zřízení věcného břemene ve prospěch oprávněné osoby (matky dlužníka) ohodnocen částkou 713.960 Kč. Přímý prodej této nemovitosti je realizován realitní kanceláří za nabídkovou cenu stanovenou zástupcem věřitelů ve výši 700.000 Kč, nemovitost se nedaří zpeněžit, neboť dlužník úspěšně maří snahy o zpeněžení zejména tím, že se doposud nepodařila uskutečnit prohlídka nemovitosti. Žalobce, který tvrdí neúčinnost předmětného právního úkonu s tím, že se jedná o úkon, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele a jedná se o úkon učiněný ve prospěch osoby blízké, je aktivně legitimován k podání žaloby a žalobu podal ve lhůtě podle ustanovení § 239 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ). Aby bylo možno žalobě o neúčinnost právního úkonu vyhovět, bylo by nutno, aby žalobce prokázal skutečnost, že v době, kdy k úkonu (dohodě o zúžení společného jmění manželů ze dne 30.3.2005) došlo, se dlužník nacházel v úpadku, či zda dotčený právní úkon k jeho úpadku vedl, dále aby prokázal, že tento právní (KSOS 38 INS 499/2009)

úkon zkrátil možnost uspokojení věřitelů nebo některého věřitele zvýhodnil. Žalobce k tomuto navrhl k důkazu přihlášku pohledávky věřitele SACK CZ s.r.o. (č. přihlášky P2) a sdělení Okresní správy sociálního zabezpečení ze dne 19.1.2011. Soud má za to, že podmínka mnohosti věřitelů tak, jak ji tvrdil žalobce v žalobě, splněna není. Podle sdělení Okresní správy sociálního zabezpečení Opava tato evidovala ke dni 30.3.2005 za dlužníkem částku 6 Kč představující část penále za pozdě uhrazené pojistné za rok 2001 vypočtené ke dni 14.11.2003 částkou 856 Kč (za období od 8.8.2002 do 31.12.2002), které bylo uhrazeno dne 14.1.2004 pouze ve výši 850 Kč, nezaplaceno zůstalo 6 Kč. Vzhledem k tomu, že tento dluh nepřesáhl částku 100 Kč, Okresní správa sociálního zabezpečení Opava tento dluh odepsala v souladu s ustanovením § 123a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. k její tíži. K tomu lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 NSČR 14/2012 ze dne 28.3.2013, ve kterém Nejvyšší soud judikoval, že podmínka plurality věřitelů dlužníka není zásadně splněna, dal-li (insolvenčním navrhovatelem tvrzený) věřitel v insolvenčním řízení najevo, že nechce vůči dlužníku uplatňovat rozsahem zanedbatelné příslušenství pohledávky, kterou dlužník zaplatil. Soud proto poučil u jednání dne 27.9.2013 žalobce, aby doplnil důkazní návrhy k tomu, že dlužník byl ke dni 30.3.2005 v úpadku, a to k podmínce mnohosti věřitelů. Žalobce předložil soudu osvědčení Pavla Coufala sepsané formou notářského zápisu o pohledávce z titulu půjčky, který v něm prohlásil, že dne 15.1.2005 půjčil dlužníkovi částku 300.000 Kč splatnou nejpozději dne 25.3.2005 a že tato dlužná částka mu nebyla vrácena. Do insolvenčního řízení dlužníka se tento věřitel nepřihlásil, avšak lze připustit, že podmínka plurality věřitelů byla ke dni 30.3.2005 splněna a žalobci se tak podařilo prokázat úpadek dlužníka ke dni 30.3.2005. Soud však má za to, že žalobci se nepodařilo prokázat, že by platným a účinným právním úkonem došlo ke zkrácení možnosti uspokojení některého z věřitelů, když odpůrčí žaloba nemůže být úspěšná v případech, kdy lze k uspokojení pohledávky věřitele použít jiného dlužníkova majetku. Odporovatelný právní úkon navíc musí být způsobilý zkrátit pohledávku věřitele již v době, kdy se činí. V řízení bylo prokázáno, že dlužník již před uzavřením manželství byl výlučným majitelem uvedeného bytu (na základě kupní smlouvy ze dne 16.1.2002), který zůstal ve vlastnictví dlužníka i po uzavření dohody o zúžení společného jmění manželů uzavřené dne 30.3.2005 a na základě dohody o úpravě majetkových vztahů na dobu po rozvodu ze dne 23.2.2009, přičemž je nutno zohlednit jeho hodnotu podle znaleckého posudku a cenu, za kterou je realizován jeho prodej. Dále žalovaná měla na svých účtech (u různých peněžních ústavů) ke dni 2.1.2006 částku 141.826,20 Kč, ke dni 24.2.2005 částku 118.145 Kč, ke dni 30.6.2006 částku 200.023,33 Kč a ke dni 31.12.2005 částku 71.241,30 Kč. Předmětnou dohodou o zúžení společného jmění manželů jiný majetek dotčen nebyl, ostatní majetek spadající do společného jmění manželů byl vypořádán až na základě dohody uzavřené mezi manželi dne 23.2.2009, dlužník ke dni 30.3.2005 byl výlučným majitelem nemovitosti-bytu a podílu na společných částech domu a pozemků a ve společném jmění manželů měl v roce 2005 a 2006 dostatek finančních prostředků na běžných účtech. Žalované se tak podařilo popřít vyvratitelnou právní domněnku stanovenou v ustanovení § 242 odst. 2 IZ, že jí případný úmysl dlužníka zkrátit dlužníkovy věřitele byl znám. V době uzavření (KSOS 38 INS 499/2009) smlouvy o zúžení zákonem stanoveného společného jmění manželů tak dlužník měl pouze dva věřitele, které byl schopen uspokojit ze svého majetku, který v roce 2005 vlastnil, když další dluhy dlužníka, které k úpadku vedly, vznikly převážně v letech 2007 až 2009. Nelze proto dovodit, že by žalovaná o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele mohla vědět a soud má za to, že rovněž nelze dovodit, že by zde vůbec takový úmysl objektivně vzato musel být. Přitom soud posoudil smlouvu o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů ze dne 30.3.2005 jako platný právní úkon. Z tohoto důvodu soud žalobu zamítl.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Uvedl, že se neztotožňuje s dostatečností majetku na straně dlužníka, jak ji posoudil soud prvního stupně, když má za to, že minimálně finanční prostředky na bankovních účtech manželky dlužníka nelze považovat za majetek dlužníka způsobilý k výkonu rozhodnutí pro vykonatelnou pohledávku věřitele za dlužníkem. Namítl, že co do možnosti věřitelů realizovat uspokojení výkonem rozhodnutí prodejem bytu ve výlučném vlastnictví dlužníka pak skutečnost, že tento byt byl zatížen věcným břemenem-doživotním bezplatným užíváním matky dlužníka, tento majetek znehodnocuje, a proto z tohoto majetku nemohou být věřitelé uspokojeni zcela. Poukázal na to, že judikatura konstantně vychází z toho, že zákon po osobě dlužníkově blízké požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a právní úkony nečinila (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může žádat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 21 Cdo 1912/2000 ze dne 23.5.2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2002 s tím, že v rámci celého řízení před soudem prvního stupně žalovaná ohledně náležité pečlivosti ničeho neprokazovala, a proto ani neprokázala. Navrhl, aby odvolací soud žalobě vyhověl.

Žalovaná se k odvolání žalobce vyjádřila tak, že v roce 2005 měla dostatek finančních prostředků na svých účtech, přibližně ve výši 500.000 Kč, rovněž tak další nehmotný a hmotný majetek postačující k případnému uspokojení případných věřitelů. Nadto dlužník měl na svém účtu Modrá pyramida ke dni 31.12.2004, respektive ke dni 31.12.2005 další finanční částku ve výši 48.450,73 Kč, na účtu Raiffeisen stavební spořitelny disponoval ke dni 28.3.2005 částkou přibližně 45.000 Kč, respektive ke dni 31.12.2005 disponoval částkou 64.412 Kč a ke dni 31.12.2007 částkou 90.701,49 Kč. V rámci penzijní připojištění u penzijního fondu měl dlužník ke dni 29.9.2005 zůstatek 9.774 Kč a jeho prostředky v tomto fondu činily ke dni 31.12.2007 částku 61.142 Kč. Z toho vyplývá, že dlužník v kritické době roku 2005 spořil do tří bankovních institucí, finanční prostředky dále zhodnocoval, a proto mohl být jen těžko ve finanční tísni či úpadku. Věřitel se tak mohl domáhat plnění z účtů úpadce. Poukázala na to, že hodnota bytu po odečtení znehodnocení věcným břemenem v roce 2009 činila částku 700.000 Kč, dlužník se stal vlastníkem bytové jednotky dne 16.1.2002 a věřiteli SACK CZ s.r.o. vznikla pohledávka za dlužníkem (KSOS 38 INS 499/2009) v důsledku neplatné smlouvy o postoupení pohledávky již dne 19.2.2001. Je proto zřejmé, že prakticky pro tohoto věřitele dlužník ještě vytvořil majetek, který v době vzniku pohledávky neměl. Věcné břemeno bylo zřízeno až v roce 2005, přičemž pohledávka věřitele byla splatná již v roce 2003, a proto věřitel mohl učinit opatření, aby tomuto úkonu zabránil. Se zřízením věcného břemene sama nemá nic společného, nebylo učiněno v její prospěch. Zdůraznila, že pohledávka věřitele SACK CZ s.r.o. vznikla v roce 2001, tedy zhruba dva roky před uzavřením manželství s dlužníkem, dlužník bydlel na jiné adrese v Opavě, než jaká byla označena v žalobě ze dne 1.7.2003 podané tímto věřitelem. Notářský zápis ze dne 11.10.2013 o půjčce od Pavla Coufala ve výši 300.000 Kč ze dne 15.1.2005 považuje za účelový, a proto je irelevantní, když navíc s tímto důkazem žalobce přišel až poté, co byl vyzván soudem k doložení úpadku dlužníka.

Podle § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekucí se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas, že obsahuje způsobilý odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 3 a odst. 5 o.s.ř.), a dospěl k následujícím závěrům.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce podal u soudu dne 21.1.2001 žalobu, kterou se domáhal určení, že právní úkon-smlouva o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů ze dne 30.3.2005 sepsaná formou notářského zápisu NZ 39/2005, N 42/2005 ze dne 30.3.2005, vklad vlastnického práva povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrálního pracoviště Opava pod č. j. V 1718/2005 s právními účinky vkladu práva dne 31.3.2005, na základě které dlužník převedl na žalovanou rodinný dům s pozemky (specifikovanými v žalobě), je vůči věřitelům neúčinný. V žalobě uvedl, že usnesením ze dne 19.3.2010 byl zjištěn úpadek dlužníka, usnesením ze dne 11.5.2010 byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs. V rámci výkonu činnosti spojených se správou majetkové podstaty zjistil, že dlužník v době, když byl v úpadku, zcizil předmětné nemovitosti, když měl splatné závazky vůči insolvenčnímu věřiteli č. 2-společnosti SACK CZ, s.r.o. a dále vůči Okresní správě sociálního zabezpečení v Opavě. K tomu odkázal na ustanovení § 242 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 IZ s tím, že považuje uvedený právní úkon za neúčinný, ohledně kterého je naplněn základní předpoklad, že byl učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení. Podáním ze dne 11.4.2012 mimo jiné doplnil žalobu tak, že tímto úkonem dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele. U jednání dne (KSOS 38 INS 499/2009)

27.9.2013 byl žalobce poučen podle ustanovení § 118 odst. 3 o.s.ř. k tomu, aby doplnil důkazní návrhy ke svému tvrzení, že dlužník byl ke dni 30.3.2005 v úpadku a současně byl poučen o následcích nesplnění této výzvy. Na tuto výzvu žalobce reagoval tak, že doložil notářský zápis č. N 289/2013, NZ 248/2013 ze dne 11.10.2013 (o prohlášení Pavla Coufala o půjčce dlužníkovi).

Podle § 235 odst. 1 IZ, neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.

Podle § 242 IZ, odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám (odstavec 1). Má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl dlužníkův úmysl této osobě znám (odstavec 2). Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení (odstavec 3).

Z ustanovení § 242 IZ plyne, že odporovat lze právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. Jinými slovy úmysl se vztahuje ke zkrácení uspokojení věřitele a postačí toliko vědomá nedbalost. Přitom u právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je zákonem stanovena vyvratitelná domněnka, že dlužníkův úmysl byl této osobě znám. Zkracujícím jednáním je pak takový právní úkon, kterým dlužník převedl svou věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu na jiného, jestliže vede ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku tohoto právního úkonu nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoli-nebýt tohoto úkonu-by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil. Musí být tedy současně naplněny dvě podmínky, a to, že majetek dlužníka má v důsledku odporovatelného právního úkonu objektivně menší hodnotu ve srovnání se stavem před tímto úkonem a současně zmenšení majetku dlužníka má za následek, že věřitel se z tohoto majetku nemůže uspokojit, ačkoli nebýt odporovatelného právního úkonu, byl by se uspokojil (viz například rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 21 Cdo 549/2001 ze dne 22.1.2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64/2002, sp. zn. 30 Cdo 2435/2006 ze dne 5.3.2008, přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu a sp. zn. 21 Cdo 4333/2007 ze dne 12.6.2008, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30/2009).

Z ustanovení § 240 až 242 IZ se pak podává, že právě jejich prostřednictvím se dává (pro insolvenční účely) obsah pojmu zkracující právní úkon dlužníka a zvýhodňující právní úkon dlužníka . Přitom výrazy použité v ustanovení § 235 odst. 1 věty první IZ ( právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných ) insolvenční zákon vykládá (KSOS 38 INS 499/2009) jen prostřednictvím ustanovení § 240 až 242 insolvenčního zákona. Podle ustanovení § 235 až 243 IZ tak lze odporovat jen těm právním úkonům dlužníka, jež jsou taxativně vypočteny v ustanoveních § 240 až 242 IZ (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Cdo 677/2011 ze dne 27.2.2014, přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu). Obecné ustanovení § 235 IZ je tedy nutno vykládat prostřednictvím speciálních ustanovení § 240 až 242 IZ, přičemž z ustanovení § 242 odst. 1 IZ vyplývá, že odporovat lze právním úkonům, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele.

V přezkoumávané věci odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že vůči dlužníku má věřitel SACK CZ s.r.o. vykonatelnou pohledávkou (přiznanou pravomocným rozhodnutím) a splatnou ke dni 25.6.2013, přičemž však rozhodující pro posouzení odporovatelného právního úkonu je v případě, že odporovatelným právním úkonem byla převedena nemovitosti, je den, kdy nastaly právní účinky vkladu práva (v dané věci dne 31.3.2005), neboť až k tomuto dni se žalovaná stala vlastníkem předmětných nemovitostí na základě právního úkonu ze dne 30.3.2005 (viz například rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Cdo 619/2000 ze dne 18.7.2000, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/2001 a sp. zn. 21 Cdo 2975/2011 ze dne 27.6.2012, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, svazek 3, ročník 2013, pod č. 25/2013).

Odvolací soud přisvědčuje správnému právnímu závěru soudu prvního stupně, že pokud jde o pohledávku Okresní správy sociálního zabezpečení ve výši 6 Kč, k této nelze přihlédnout. Soud prvního stupně k tomuto závěru správně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 NSČR 14/2012 ze dne 28.3.2013 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura, svazek 6, ročník 2014, pod č. 76/2014). Odvolací soud však neshledává správným závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobce prokázal pohledávku Pavla Coufala za dlužníkem z titulu smlouvy o půjčce, když notářský zápis ze dne 11.10.2013 je toliko osvědčením o prohlášení Pavla Coufala jako věřitele vůči dlužníku, což samo o sobě není dostatečným důkazem prokazujícím vznik této pohledávky z titulu půjčky.

Podle odvolacího soudu soud prvního stupně pochybil i v tom, že pouze na základě takového tvrzení žalobce, že smlouva o zúžení společného jmění manželů byla učiněna dlužníkem v úmyslu zkrátit věřitele , se zabýval obranou žalované, která vyvracela zákonnou domněnku uvedenou v ustanovení § 242 odst. 2 IZ, tedy vyvratitelnou domněnku u osob blízkých. K tomu odvolací soud poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 21 Cdo 3337/2012 ze dne 27.11.2013 (přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu), ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že dokud nebudou za řízení o odpůrčí žalobě žalujícím věřitelem tvrzeny okolnosti, z nichž by bylo prokázáno, že dlužník v době právního úkonu věděl o věřitelově pohledávce a že dlužník měl přímý nebo nepřímý úmysl odporovaným právním úkonem zkrátit uspokojení žalobcovy pohledávky, nelze ani uzavřít, zda osoba dlužníkovi blízká, s níž dlužník učinil právní úkon nebo v jejíž prospěch učinil právní úkon, prokázala, že dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při (KSOS 38 INS 499/2009) náležité pečlivosti nemohla poznat. Z toho je zřejmé, že žalobce v řízení musí tvrdit okolnosti k tomu, že dlužník věděl o své pohledávce (pohledávkách) a že měl přímý nebo nepřímý úmysl odporovaným úkonem zkrátit její (jejich) uspokojení. Přitom je nerozhodné, zda úmysl dlužníka směřoval ke zkrácení všech jeho věřitelů nebo jen některých z nich, popřípadě zda dlužník činil právní úkon, aniž by jeho úmysl zkrátit své věřitele vůbec směřoval vůči konkrétním osobám (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Cdo 417/99 ze dne 25.5.2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, svazek 10, ročník 2000, pod č. 104/2000). Teprve na základě těchto tvrzených skutečností lze posoudit obranu žalované, tedy zda tyto skutečnosti vyvrátila (tento úmysl dlužníka neznala) ve smyslu ustanovení § 242 odst. 2 IZ, neboť důkazní břemeno k prokázání opaku má osoba blízká (žalovaná). Přitom podle odvolacího soudu při výkladu ustanovení § 242 odst. 2 IZ nepřichází v úvahu použití judikatury Nejvyššího soudu týkající se výkladu pojmu náležitá pečlivost podle ustanovení § 42a občanského zákoníku účinného do 31.12.2013, a to s ohledem na rozdílná znění těchto zákonných ustanovení. Z toho vyplývá, že soud prvního stupně pochybil, pokud žalobci neposkytl poučení podle § 118a odst. 1 o.s.ř. k tomu, aby tvrdil všechny rozhodné skutečnosti k okolnostem, z nichž by bylo prokázáno, že dlužník v době právního úkonu věděl o věřitelově pohledávce a že měl přímý nebo nepřímý úmysl odporovaným právním úkonem zkrátit uspokojení pohledávky věřitele a bez tohoto procesního poučení žalobu na základě obrany žalované zamítl.

Na základě shora uvedeného odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 odst. 1 písm. a) o.s.ř. zrušil a podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení soud prvního stupně v souladu s právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí poučí žalobce podle ustanovení § 118a odst. 1 o.s.ř. k doplnění skutkových tvrzení, doplní-li žalobce skutková tvrzení, poté vyhodnotí, zda dosavadní obrana žalované ohledně vyvratitelné domněnky podle ustanovení § 242 odst. 2 IZ je důvodná, zda je třeba žalovanou poučit o povinnosti tvrzení podle ustanovení § 118a odst. 1 o.s.ř. nebo povinnosti důkazní podle ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř. Přitom neopomene vzít v úvahu, že rozhodným dnem pro posouzení odporovatelného úkonu je den, kdy nastaly účinky vkladu práva, tj. 31.3.2005, k tomuto datu je nutno vyhodnotit všechny rozhodné skutečnosti, včetně možnosti uspokojení pohledávky (pohledávek) věřitele (věřitelů) dlužníka z jeho jiného majetku. V novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodne i o nákladech odvolacího řízení (§ 224 odst. 3 o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo (KSOS 38 INS 499/2009)

procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo e dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

V Olomouci dne 28. srpna 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu