12 VSOL 233/2017-137
č. j. 36 ICm 1380/2014 12 VSOL 233/2017-137 (KSOS 36 INS 37091/2013)

USNESENÍ

Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudců JUDr. Ivany Wontrobové a Mgr. Martina Hejdy ve věci

žalobkyně: Ing. Hana Sazovská, IČO 62336100 insolvenční správkyně dlužníka Kamila Polačka, narozeného dne 29. 1. 1972 bytem Morávka 195, 739 04 Morávka korespondenční adresa Pražmo 196, 739 04 Pražmo sídlem U Hřiště 255, 739 42 Frýdek-Místek zastoupené advokátem Mgr. Ester Šamajovou sídlem U Stromovky 1501/11, 736 01 Havířov

proti

žalovanému: RENT & REAL Finance s.r.o., IČO 27768783 sídlem 8. pěšího pluku 2380, 738 01 Frýdek-Místek zastoupený advokátem Mgr. Lukášem Mokrým sídlem Sokola Tůmy 743/16, 709 00 Ostrava

o určení pravosti vykonatelné pohledávky jako incidenčním sporu, v odvolacím řízení vedeném k odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. května 2017, č. j. 36 ICm 1380/2014-96 (KSOS 36 INS 37091/2013)

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. května 2017, č.j. 36 ICm 1380/2014-96 (KSOS 36 INS 37091/2013) řízení se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Krajský soud v Ostravě (dále jen insolvenční soud ) rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí určil, že pohledávka žalovaného za dlužníkem, přihlášená žalovaným jako vykonatelná pod č. P8/1 do insolvenčního řízení dlužníka, není ve výši 713.970 Kč isir.justi ce.cz -2-č. j. 36 ICm 1380/2014 (KSOS 36 INS 37091/2013)

pohledávkou po právu (odstavec I. výroku), že pohledávka žalovaného za dlužníkem, přihlášená žalovaným jako vykonatelná pod č. P8/2 do insolvenčního řízení dlužníka, není ve výši 202.079 Kč pohledávkou po právu (odstavec II. výroku), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 21.498 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupkyně žalobkyně (odstavec III. výroku) a povinnost zaplatit státu na účet insolvenčního soudu soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení částku 5.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (odstavec IV. výroku). Insolvenční soud hodnotil popěrný úkon žalobce a dospěl primárně k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru v rozporu s požadavkem dobré víry stran obsahuje k újmě spotřebitele (dlužníka) značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, neboť v souvislosti s porušením povinnosti dlužníka (byť i o jeden den) řádně a včas uhradit splátku (toliko) úroku jsou sjednány sankce, které spolu s dosud nevrácenou jistinou, neboť vrácena měla být až po uplynutí 10 let, dosahují 2300 % původně zapůjčené částky. Je zde taková intenzita rozporu spotřebitelské smlouvy s požadavkem dobré víry, která znamená k újmě spotřebitele mimořádnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran s přihlédnutím k předpokladu, že dojde k aktivaci zajišťovacích institutů tak, že v důsledku poskytnutí úvěru ve výši 170.000 Kč a v důsledku prodlení dlužníků s placením úroků, byť i o jeden den, dojde k aktivaci smluvních ujednání, v jejichž důsledku bude realizováno zástavní právo k nemovitostem ve vlastnictví dlužníků. Na tomto podkladě soud dospěl k závěru, že uzavřená smlouva je jako celek od samého počátku absolutně neplatná podle ustanovení § 55 odst. 2 OZ. Pro případ, že by uvedený právní názor soudu prvního stupně neobstál, soud uvedl, že je dán i sekundární důvod neplatnosti smlouvy sjednané mezi žalovaným a dlužníkem ve smyslu ustanovení § 39 OZ, neboť se příčí dobrým mravům.

2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání s tím, že důvodem pro odvolání proti výrokům I. a II. je, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci, výroky III. a IV. jsou na výrocích I. a II. závislými. Žalovaný uvedl, že soud prvního stupně prakticky správně zjistil skutkový stav ohledně uzavření úvěrové smlouvy, z níž žalovaný odvozuje své přihlášené pohledávky, které jsou předmětem tohoto řízení. Žalovaný však shledává nesprávná skutková zjištění ve dvojím ohledu: -Soud prvního stupně uvádí v odůvodnění rozsudku (str. 12 v závěru): pohledávka věřitele se tak skládala z jistiny ve výši 170.000,-Kč a zbytek ve výši 3.811.049,-Kč tvořily sankce za prodlení s úhradou úroků z jistiny. Soud tedy vyhodnotil celou částku přihlášenou v insolvenčním řízení nad jistinu úvěru, tj. ve výši 3.811.049,-Kč, jako sankce za prodlení. Tento závěr však neodpovídá znění předmětné úvěrové smlouvy, neboť přinejmenším část ve výši 643.926,-Kč představuje smluvní úroky z úvěru, nikoli sankční (jde o sjednanou výši celkových smluvních úroků sníženou o dvě uhrazené splátky). -Soud prvního stupně uvádí v odůvodnění rozsudku (str. 17): v souvislosti s porušením povinnosti dlužníka (byť i o jeden den) řádně a včas uhradit splátku (toliko) úroku jsou na základě zmíněné smlouvy aktivovány sankce, které spolu s dosud nevrácenou jistinou, neboť vrácena měla být až po uplynutí 10 let, dosahují 2300 % původně zapůjčené částky. Jinak vyjádřeno-v důsledku porušení povinnosti hradit řádně sjednaný úrok má dlužníkovi podle zmíněné smlouvy vzniknout povinnost vrátit 23násobek zapůjčené jistiny. Ještě jinak

Shodu s prvopisem potvrzuje Renáta Hrubá -3-č. j. 36 ICm 1380/2014 (KSOS 36 INS 37091/2013)

vyjádřeno, pro prodlení s placením měsíčního úroku má dlužník věřiteli vrátit namísto jistiny 170.000,-Kč a úroku 654.840,-Kč celkem částku 3.981.049,-Kč. Tento závěr neodpovídá skutečnosti, neboť podle znění dotčené úvěrové smlouvy se stala prodlením s placením splátky okamžitě splatnou pouze poskytnutá jistina 170.000 Kč a smluvní úrok 643.926,-Kč. Ostatní sankce vznikaly až dalším plynutím času prodlení dlužníka, navíc až poté, co dlužník dostal možnost dluh splatit jen do výše 400.000,-Kč dle dohody uzavřené formou exekutorského zápisu se souhlasem s vykonatelností. Žalovaný nechce chytat soud prvního stupně za každé slovíčko, ale shora uvedené nesprávné závěry (spolu s některými dalšími, na které poukážeme dále) dle názoru žalovaného vedly právě k celkově nesprávnému pohledu na (ne)platnost úvěrové smlouvy, tedy k nesprávnému právnímu posouzení. Soud prvního stupně nesprávně právně posoudil předmětnou úvěrovou smlouvu jako absolutně neplatnou v celém rozsahu, což zapříčinilo nesprávné rozhodnutí věci. Zavádějící a nesprávné je již konstatování soudu prvního stupně v odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku že z faktu, že se dlužník ocitl v prodlení s úhradou úroku (nikoli jistiny!) z úvěru 170.000,-Kč, jsou věřitelem vůči dlužníkovi vznášeny nároky v celkovém objemu 3.981.049 Kč , z čehož soud dále dovozuje, že takové prodlení aktivuje sankce, které dosahují 2300 % původně zapůjčené částky . Ze soudem popsaného skutkového stavu a obsahu úvěrové smlouvy je však zcela zjevné, že vznik konečného nároku žalovaného nebyl založen pouhým faktem, že dlužník neuhradil jednu splátku úvěru, ale v podstatné míře následným chováním dlužníka a dalších dvou spoludlužníků-dospělých, svéprávných osob-zejména jejich následnou nečinností a neochotou splácet dluh včas, nebo alespoň v dodatečně dohodnutých termínech. Vždyť jak soud prvního stupně sám skutkově uzavřel, dlužník a jeho spoludlužníci dostali možnost v dohodě uzavřené formou exekutorského zápisu uhradit pouze částku 400.000 Kč, a následně 813.926 Kč v prodlouženém termínu splatnosti. Dlužníci však v dodatečně poskytnutých termínech žalovanému nevrátili ani tolik, aby splatili poskytnutou jistinu úvěru (!). Celkové sankce narostly až plynutím doby prodlení dlužníka, nikoli již okamžikem prvního dne prodlení. Dlužník měl možnost spotřebitelský úvěr kdykoli předčasně splatit v souladu s ustanovení § 15 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v rozhodném znění, tedy do 24. 2. 2013, tedy za podmínek poměrného snížení celkových nákladů spotřebitelského úvěru. Zřejmě právě tento hrubě zkratkovitý závěr soudu prvního stupně pak ovlivnil jeho celkové právní posouzení úvěrové smlouvy. Soud prvního stupně posoudil úvěrovou smlouvu za absolutně neplatnou, a to podle odůvodnění rozsudku ze dvou důvodů: -primárně dle ustanovení § 55 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění (dále také jen OZ ) -podpůrně stanoveného v ustanovení § 39 OZ, konkrétně pro rozpor s dobrými mravy. Žalovaný k otázce platnosti úvěrové smlouvy uvádí následující stanovisko, kterým shledanou neplatnost vyvrací. Úvěrová smlouva byla s dlužníkem (a spoludlužníky) uzavřena podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění. Tento fakt není v úvěrové smlouvě nikterak zastřen, naopak je výslovně zmíněn. Zákonodárce považoval za nutné tzv. spotřebitelské úvěry právně regulovat, právě proto, aby definoval limity poskytování úvěrů spotřebitelům, za nimiž již nelze takový úvěr poskytnout, za účelem

Shodu s prvopisem potvrzuje Renáta Hrubá -4-č. j. 36 ICm 1380/2014 (KSOS 36 INS 37091/2013)

ochrany spotřebitelů jako principiálně slabší strany. Dotčená úvěrová smlouva pak zcela svým obsahem i formálními náležitostmi vyhovuje v zákoně stanoveným limitům. Zákonodárce (v rozhodném znění zákona) nikterak nepřistoupil k regulaci výše smluvních úroků, sankcí, RPSN, způsobu zajištění, ač takovou možnost měl; takové možnosti byly i později zákonodárci diskutovány (např. možnosti omezení RPSN, poměru sankcí k poskytnutým jistinám), avšak jen v omezeném rozsahu zohledněny v novelách zákona o spotřebitelském úvěru (např. zákaz směnek jako zajištění). Žalovaný tedy vždy postupoval v mezích zákona výslovně regulujícího úvěry poskytované spotřebitelům. Žalovaný zejména odkazuje na text úvěrové smlouvy a její části-splátkového kalendáře, z níž bylo zcela přehledně, nikterak zastřeně, uvedeno zejména kolik činí jednotlivé splátky a závěrečná splátky, procentní sazba úroků, RPSN, sankce. Dlužník (a na jeho straně další dva spoludlužníci) vědomě a svobodně do tohoto smluvního vztahu vstoupili, bez jakékoli předchozí nebo následné námitky neplatnosti nebo nerovnosti jakéhokoli ustanovení. Závěr soudu, že smlouva o úvěru představuje k újmě spotřebitele (dlužníka) značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, je zcela nepřiměřený. V prvé řadě je třeba vzít v úvahu, že do značné nerovnováhy se nejprve dostává věřitel, kdy poskytuje neznámému dlužníku nemalý finanční obnos s důvěrou jeho navrácení. Tuto nerovnováhu věřitel v úvěrové smlouvě vyrovnává tím, že si zajistí zákonnými instrumenty návratnost poskytnutých prostředků spolu se sjednanou odměnou (výše sazby smluvních úroků v předmětné úvěrové smlouvě je zcela přiměřená okolnostem a poměrům obvyklým), zejména zástavním právem a směnkou, a zároveň ujednáním sankce-smluvní pokuty, pro případ porušení smlouvy ze strany dlužníka, zejména za účelem kompenzace nákladů a času stráveného urgováním a vymáháním svých práv, ale také jako prevenčního opatření. Veškeré zajišťovací instrumenty i sankce v posuzovaném případě jsou zcela v mezích dřívějších i následných rozhodnutí vyšších soudů (zejm. sazba smluvní pokuty, výše RPSN). Ve svém souboru pak nijak nevybočují z běžného rámce obdobných smluv, zejména nepředstavují takovou nerovnováhu stran, která by byla značná, v rozporu s požadavkem dobré víry stran , pokud lze vůbec o nerovnováze stran hovořit. Obě smluvní strany měly plně rovnoprávnou možnost smlouvu uzavřít, navíc v režimu smlouvy o spotřebitelském úvěru tak dlužník učinil při zvýšené poučenosti o právech a povinnostech ze smlouvy plynoucích (srov. zejm. § 5 odst. 1 a 5, § 6 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v rozhodném znění, tedy do 24. 2. 2013). Ohledně soudem shledávaného rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy, žalovaný s takovým závěrem soudu nesouhlasí. Úvěrová smlouva samotná je smluvním typem zcela běžným, v daném případě přísně regulovaným zákonem o spotřebitelském úvěru, její uzavření tak už z principu nemůže být v rozporu s dobrými mravy, pokud je v mezích zákona. Žalovaný důrazně odmítá názor soudu, dle kterého smlouva byla záměrně vystavěna tak, aby s pravděpodobností blížící se prakticky jistotě dlužníci nedosáhli na splnění všech závazků ze smlouvy . Žalovanému není zřejmé, z čeho takto soud usuzuje. Je naopak neoddiskutovatelné, že jednotlivé měsíční splátky činily 5.457,-Kč, což je částka, u které lze důvodně očekávat, že ji dvě dospělé osoby v produktivním věku (tj. dlužník a jeho manželka) musí být schopny měsíčně splácet (žalovaný v souladu se zákonem provedl předsmluvní hodnocení schopnosti dlužníka splácet-k důkazu předkládáme potvrzení dlužníka o měsíčních příjmech a výdajích). Stejně tak žalovaný odmítá názor soudu, že záměrem žalovaného bylo se zmocnit nemovitostí, které sloužily jako zástava-vždyť

Shodu s prvopisem potvrzuje Renáta Hrubá -5-č. j. 36 ICm 1380/2014 (KSOS 36 INS 37091/2013)

tento názor je v přímém rozporu se skutkovým zjištěním soudu, totiž že výtěžek ze zpeněžení zástavy byl vyplacen věřiteli s přednostním pořadím, společnosti P1-TGI Money a.s., IČ 26878321 se zjištěnou pohledávkou ve výši 1.225.476,64 Kč a datem vzniku zajištění 16. 9. 2008. Z těchto zjevně hrubě zkreslených závěrů soudu prvního stupně lze vysledovat, že celkové právní hodnocení úvěrové smlouvy soudem prvního stupně je zatemněno snahou nadržovat domnělé slabší straně-dlužníku jako spotřebiteli, což však nemá v demokratickém soudnictví místo pro naprostý rozpor s Listinou základních práv a svobod (zejm. čl. 36 odst. 1). I pokud by však přeci jen bylo nutno dospět k závěru, že záměrem bylo připravit dlužníka o nemovitosti, pak by z takového důvodu bylo možno uvažovat snad o neplatnosti zástavní smlouvy, nikoli smlouvy o úvěru. Tento shledávaná záměr je však vyvracen i skutečným průběhem obchodního případu, kdy žalovaný dal dlužníkovi další možnost k doplacení úvěru, tím, že s ním uzavřel dohodu o splácení formou exekutorského zápisu-vždyť pokud by měl žalovaný skutečně záměr dlužníka připravit o nemovitost, dal by ihned po zesplatnění úvěru jednoduchý návrh na soudní prodej zástavy bez dalších jednání s dlužníkem. Žalovaný odmítá celkové vyznění odůvodnění rozsudku, že jeho záměrem je poskytovat takové úvěry osobám v tísni, které zcela zřejmě nebudou schopné splácet a připravovat je o nemovitosti. Žalovaný vždy v obchodních případech postupuje tak, že se s osobami, které nejsou schopny platit splátky, snaží dohodnout způsob prodloužení splatnosti, nebo jiného zajištění, a soudní vymáhání volí až jako krajní možnost. Žalovaný tak nesouhlasí ani se závěrečným shrnutím soudu prvního stupně, že své rozhodnutí považuje za souladné s principem proporcionality a to i vzhledem k závěru soudu o neoddělitelnosti jednotlivých ujednání smlouvy o úvěru a tedy nutnosti prohlášení její neplatnosti jako celku. Pokud totiž má soud v souladu s deklarovanou zásadou proporcionality dbát rovněž oprávněných zájmů žalovaného v souladu s principem autonomie vůle a principu, že smlouvy mají být dodržovány, v souvislosti se soudem rovněž deklarovaným principem, že je nutno preferovat takový výklad právních úkonů, který umožní dospět k závěru o platnosti smlouvy před neplatností, pak je závěr soudu prvního stupně v příkrém rozporu s těmito principy. Shledává-li totiž soud prvního stupně některé instrumenty dotčené úvěrové smlouvy samostatně, nebo ve svém souboru za neplatné, stále je na místě zkoumat, zda sama esence úvěrové smlouvy, tedy poskytnutí jistiny věřitelem oproti dlužníkovu závazku jejího vrácení s dohodnutými úroky, samostatně neobstojí poté, co vedlejší ujednání budou prohlášeny neplatnými. V daném případě tak tomu jistě bude, neboť žalovaný poskytl úvěr dlužníku v rámci své obvyklé podnikatelské činnosti, dlužník takto úvěr s vědomím povinnosti jeho vrácení s úroky přijal, přičemž sazba úroků je zjevně přiměřená (což ostatně soud sám potvrzuje odkazem na referenční rozsudek, v němž byla řešena obdobná úroková sazba jako platná; žalovaný pak odkazuje např. na usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 CDO 4935/2008). Po právu v tomto ohledu je i smluvní pokuta, když sazba smluvní pokuty 0,5 % není nikterak nepřiměřená, ve světle dosavadní judikatury vyšších soudů (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 447/2005, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, a ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, uveřejněné v časopise Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 4 pod č. C 403, nebo rozhodnutí NS ČR č.j. 33 Odo 438/2005). Na podporu svého stanoviska o platnosti smlouvy o úvěru jako celku i v jednotlivých ujednáních pak žalovaný doplňuje následující skutečnosti:

Shodu s prvopisem potvrzuje Renáta Hrubá -6-č. j. 36 ICm 1380/2014 (KSOS 36 INS 37091/2013)

-Ujednání, že přednostně se ze závazku splácejí úroky, a jistina až ke konci smluvního vztahu je zcela běžné i u hypotečních úvěrů finančních ústavů. Nejedná se o neobvyklé, nevyvážené ujednání, a už vůbec ne o ujednání v rozporu se zákonem. -Ujednání o ztrátě výhody splátek v případě prodlení s jednou z nich je zcela v mezích zákona. Bývalý občanský zákoník takové ujednání výslovně aprobuje (§ 565). V soudní praxi je možnost takového ujednání ve smlouvách o spotřebitelském úvěru přijímána (viz např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, č.j. 48 ICm 3158/2012-41, dostupný na http://kraken.slv.cz/48ICm3158/2012). -Ujednání o časovém nárůstu smluvní pokuty je zcela běžné v úvěrových smlouvách uzavíraných bankami. Jak se ukazuje i posuzovaném případě, je taková koncepce zcela namístě, když dlužník žalovanému nevrátil ani poskytnutou jistinu úvěru již po dobu delší 4 let! Z pohledu přiměřenosti výše smluvní pokuty je na místě hodnotit odlišně smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuty plnit. Ostatně Nejvyšší soud již v řadě svých rozhodnutích dovodil, že i smluvní pokutu sjednanou ve formě úroku převyšujícího i několikanásobně 100 % zajištěné pohledávky ročně lze považovat za přiměřenou a proto i v souladu s dobrými mravy (srovnej např. rozhodnutí ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, ze dne 9. 8. 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 675, ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, uveřejněné v Souboru pod č. C 2801, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, a ze dne 26. 1 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 6/2000). -Ohledně smluvní pokuty žalovaný rovněž trvá na tom, že soud má i ve spotřebitelské smlouvě o úvěru možnost její moderace dle obchodního zákoníku. -Ujednání o zajištění spotřebitelského úvěru směnkou nebylo zákonem o spotřebitelském úvěru v rozhodném znění zakázáno, oproti znění v pozdější novele-nutno vycházet z principu co není zákonem zakázáno, je dovoleno . -Zajištění úvěru ve výši s příslušenstvím a sankcemi zástavním právem k nemovitosti, je při výši úvěru 170.000 Kč zcela v souladu s rozumným uspořádáním vztahů. Částka jistiny není nikterak malá, aby se věřitel mohl lehkovážně (u společnosti s ručením omezeným jistě zcela v rozporu s péčí řádného hospodáře) spolehnout na to, že dlužník takovou částku vrátí bez dostatečného zajištění. Nutno přihlédnout také k tomu, že žalovaný byl až druhým zástavním věřitelem v pořadí, kdy prvnímu věřiteli svědčila konečná pohledávka 1.225.476,64 Kč, přičemž prodejní cena nemovitosti byla 2 mil. Kč (viz insolvenční rejstřík-Žádost insolvenčního správce o udělení souhlasu insolvenčního soudu s vydáním výtěžku zajištěnému věřiteli ze dne 1. 6. 2015-přikládáme). Žalovaný tedy spoléhal pouze na to, že pokud by se dlužník dostal do prodlení se splácením v úvodní fázi splátkového kalendáře, bude ze zástavy uspokojena toliko jistina a část úroků. V tomto ohledu žalovaný podstoupil

Shodu s prvopisem potvrzuje Renáta Hrubá -7-č. j. 36 ICm 1380/2014 (KSOS 36 INS 37091/2013)

poměrně vysoké obchodní riziko, které bylo nutné kompenzovat dodatečným zajištěním směnkou. -Žalovaný zajistil zástavním právem své pohledávky na nemovitosti pouze do výše 2 mil. Kč. Z toho vyplývá, že nikdy nekalkuloval, že by uplatňoval nároky vyšší-jak dovozuje soud prvního stupně ve výši 2300 % jistiny. Současné uplatnění všech nároků v insolvenčním řízení je pouze důsledkem samotné insolvence dlužníka, kdy žalovaný si je vědom, že v insolvenci bývá uspokojena pouze menší část přihlášených nároků. -Dle názoru žalovaného se v případě v insolvenčním řízení dlužníka přihlášené částky odpovídající smluvním úrokům za celé období splácení nejedná o nedovolenou kapitalizaci v rozporu s insolvenčním zákonem. Rozhodovací praxe českých soudů a rozsudky Vrchního soudu v Praze smluvní ujednání o kapitalizaci úroků vyhodnocují jako dovolená. Příkladem budiž následující rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, v němž bylo dovozeno, že: okolnost, že se před prohlášením úpadku dlužnice stal z důvodu jejího prodlení splatný celý dluh včetně úroků, není v rozporu s ustanovením § 170 písm. a) insolvenčního zákona, podle kterého se neuspokojují úroky a úroky z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů, které přirostly až po rozhodnutí o úpadku. V tomto případě nepřirostly úroky po rozhodnutí o úpadku, nýbrž v okamžiku zesplatnění celé půjčky . Dále jsou takto zesplatněné úroky hodnoceny jako cena poskytnutých peněz, kterou v případě řádného splácení dluhu ve splátkách zaplatí dlužník věřiteli postupně a v případě prodlení se splácením nastupuje, resp. může nastoupit povinnost splatit celý dluh, tj. včetně úroků, najednou . (Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2014, č. j. 104 VSPH 397/2014-105 (v insolvenční věci sp.zn. KSPH 38 INS 2417/2012); k obdobnému závěru došel Vrchní soud v Praze v rozhodnutí ze dne 27. 5. 2014, č. j. 104 VSPH 88/2014-81 (v insolvenční věci sp. zn. KSLB 57 INS 1726/2012) nebo prvostupňové rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 10. 2015, sp.zn. 44 ICm 2765/2014 (v insolvenční věci sp. zn. KSUL 44 INS 13302/2014). -Žalovaný uzavřel několik desítek smluv o spotřebitelském úvěru, všechny podle stejného vzoru smlouvy, jako je uzavřena s dlužníkem. Podstatná většina těchto smluv byla dlužníky řádně plněna, bez uplatnění sankcí. Nelze jakkoli dovozovat že by žalovaný záměrně vystavěl smlouvy tak, aby byly nesplnitelné. -Především však žalovaný poukazuje a dokládá, že některé jiné smlouvy o spotřebitelském úvěru a s nimi související zástavní smlouvy byly v různých typech soudních řízení (žaloba o určení neplatnosti smlouvy, žaloba o určení popřené pohledávky v insolvenčním řízení, žaloba o prodeji zástavy) podrobeny soudnímu přezkumu, avšak nikdy nebyly prohlášeny za neplatné. K tomu žalovaný předkládá referenční případy, a důvodně očekává, že v tomto řízení bude rozhodnuto obdobně (§ 13 současného občanského zákoníku): Žalovaný jako věřitel uzavřel dne 31. 10. 2011 (tedy stejný den, jako nyní posuzovanou úvěrovou smlouvu s dlužníkem) smlouvu o úvěru č. 9059 s paní Alenou Luprichovou, na základě které vyplatil dlužnici peněžní prostředky ve výši 280.000 Kč. Smlouva je koncipována prakticky totožně jako nyní posuzovaná úvěrová smlouva (splatnost, úroková sazba, pokuta, zajištění směnkou a zástavou). Paní Luprichová později od smlouvy odstoupila a skončila v insolvenčním řízení, kam žalovaný přihlásil své pohledávky na vrácení jistiny, příslušenství a smluvní pokuty pro nevrácení jistiny. Insolvenční správce pohledávky popřel, což se stalo předmětem určovací žaloby. Ve věci soudy rovněž

Shodu s prvopisem potvrzuje Renáta Hrubá -8-č. j. 36 ICm 1380/2014 (KSOS 36 INS 37091/2013)

posuzovaly soulad úvěrové smlouvy se zákonem, vč. předpisů na ochranu spotřebitele- neplatnost smlouvy nebyla shledána a pohledávky žalovaného byly shledány po právu. Předkládáme k důkazu (fyzicky již přiloženo s minulým odvoláním): smlouva o úvěru č. 9059 s paní Alenou Luprichovou rozsudek Krajského soudu v Ostravě 33 ICm 1983/2012-44 rozsudek Vrchního soudu v Olomouci 13 VSOL 83/2013-76 Žalovaný jako věřitel uzavřel dne 19. 9. 2012 smlouvu o úvěru č. 9084 s panem Tomášem Tesařem a Lenkou Tesařovou, na základě které vyplatil peněžní prostředky ve výši 500.000 Kč. Smlouva je koncipována prakticky totožně jako nyní posuzovaná úvěrová smlouva (splatnost, úroková sazba, pokuta, zajištění směnkou a zástavou). Pan Tesař skončil v insolvenčním řízení, kam žalovaný přihlásil své pohledávky na vrácení jistiny, příslušenství a smluvní pokuty. Insolvenční správce pohledávky na smluvní pokutu popřel, což se stalo předmětem určovací žaloby. Ve věci soudy rovněž posuzovaly soulad úvěrové smlouvy se zákonem, vč. předpisů na ochranu spotřebitele-neplatnost smlouvy, jakož ani ujednání o smluvní pokutě, nebyla shledána a pohledávky žalovaného byly shledány po právu. Předkládáme k důkazu (fyzicky již přiloženo s minulým odvoláním): smlouva o úvěru č. 9084 s manželi Tesařovými rozsudek Krajského soudu v Ostravě 37 ICm 2198/2014-28 Žalovaný jako věřitel uzavřel dne 7. 9. 2011 smlouvu o úvěru č. 9050 s panem Ludvíkem Pavlíkem, na základě které vyplatil peněžní prostředky ve výši 267.500 Kč. Smlouva je koncipována prakticky totožně jako nyní posuzovaná úvěrová smlouva (splatnost, úroková sazba, pokuta, zajištění směnkou a zástavou). Pro neplacení byl úvěr zesplatněn a žalovaný se domáhal soudního prodeje zástavy. Poté, co Okresní soud v Přerově nařídil prodej zástavy pouze pro část pohledávky, rozhodl k odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, že se prodej zástavy nařizuje pro celou uplatněnou pohledávku, včetně smluvní pokuty (kromě smluvní pokuty do budoucna). Z odůvodnění usnesení pak vyplývá, že se soudy zabývaly i otázkou neplatnosti smlouvy o úvěru. Smlouva o úvěru byla shledána jako platná. Předkládáme k důkazu (fyzicky již přiloženo s minulým odvoláním): smlouva o úvěru č. 9050 s Ludvíkem Pavlíkem usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci 69Co 207/2013-81 Žalovaný jako věřitel uzavřel dne 20. 4. 2011 smlouvu o úvěru č. 9034, smlouvy o úvěru č. 9052 ze dne 15.9.2011, smlouvy o úvěru č. 9064 ze dne 21. 11. 2011 s panem Břetislavem Rykalou, na základě které vyplatil peněžní prostředky. Smlouvy jsou koncipovány prakticky totožně jako nyní posuzovaná úvěrová smlouva (splatnost, úroková sazba, pokuta, zajištění směnkou a zástavou). Pro neplacení byl úvěr zesplatněn a žalovaný se domáhal soudního prodeje zástavy. Poté, co Okresní soud ve Frýdku-Místku nařídil prodej zástavy, rozhodl k odvolání obou stran Krajský soud v Ostravě, že se prodej zástavy nařizuje pro celou uplatněnou pohledávku, včetně smluvní pokuty (kromě smluvní pokuty nesplatné). Toto usnesení bylo dlužníkem napadeno u Nejvyššího soudu, který však pochybení neshledal. Z odůvodnění usnesení pak vyplývá, že se soudy zabývaly i otázkou neplatnosti smlouvy o úvěru. Smlouva o úvěru byla shledána jako platná. Předkládáme k důkazu (fyzicky již přiloženo s minulým odvoláním): smlouva o úvěru č. 9034, 9052, 9064 s Břetislavem Rykalou usnesení Krajského soudu v Ostravě 51Co 344/2014-203

Shodu s prvopisem potvrzuje Renáta Hrubá -9-č. j. 36 ICm 1380/2014 (KSOS 36 INS 37091/2013)

usnesení Nejvyššího soudu České republiky 21 Cdo 4701/2015-256 Žalovaný považuje za neadekvátní argument soudu prvního stupně, že doložené referenční případy dokládají, že žalovaný poskytoval spotřebitelské úvěry předluženým osobám, cíleně za účelem zmocnit se jejich majetku. Předložené referenční případy jsou pouze drobný zlomek ze všech úvěrových případů žalovaného, z nichž většina měla běžný průběh poskytnutí jistiny, jejího řádného splácení a ukončení smluvního vztahu doplacením. Skutečnost, že je úvěr poskytnut osobám, které mají více exekucí, ještě neznamená fakt, že je takový dlužník předlužen-žalovaný (obdobně i jiné úvěrové společnosti nebo i banky) podrobně zkoumá majetkovou a dluhovou situaci dlužníka, a teprve pokud shledá, že dlužník má možnost úvěr splácet i poté, co jsou vyplaceny jeho exekuce, poskytne úvěr. Touto službou se dlužníku značně uleví od vícečetných exekucí, zpravidla se podstatně sníží náklady na tyto exekuce, a dlužník splácí pouze jeden dluh z úvěru. Argument soudu prvního stupně tedy vůbec není založen na ekonomické realitě. Uvedené referenční případy byly předloženy jen proto, že také skončily v soudních řízeních pojednávajících převážně o otázce platnosti příslušných úvěrových smluv, přičemž skončily ve prospěch platnosti těchto smluv. Pokud by před soudem měla být posuzována otázka, komu žalovaný poskytoval spotřebitelské úvěry, zda se jednalo o osoby předlužené, v jaké míře byly tyto úvěry bezproblémově uspokojeny, pak by žalovaný doložit desítky úvěrových smluv a důkazů o jejich bezproblémovém splácení. Soud prvního stupně však z předložených referenčních případů zmiňuje jen dva, z nichž dovozuje jiné skutečnosti, než pro které je žalovaný předložil. Žalovaný trvá na tom, aby se soudy s těmito případy dle předložených dokumentů seznámily. Žalovaný předkládá ještě jeden referenční případ: Žalovaný jako věřitel uzavřel smlouvu o úvěru č. 9018 ze dne 26. 4. 2010 s paní Helenou Melkovou. Smlouva je koncipována prakticky totožně jako nyní posuzovaná úvěrová smlouva (splatnost, úroková sazba, pokuta, zajištění směnkou a zástavou). Paní Melková podala přímo žalobu na určení neplatnosti smlouvy. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem z 21. 6. 2012 č.j. 41 C 185/2011-59, že smlouva je neplatná jen co do smluvního úroku z prodlení, jinak je zcela platná. V době od podání žaloby v té věci již žalovaný do úvěrových smluv smluvní úroky z prodlení nezačleňoval-nejsou tedy ani v nyní posuzované úvěrové smlouvě. Žalovaný předkládá tento případ proto, že daná smlouva byla zajištěna nikoli zástavním právem, ale zajišťovacím převodem práva k členským právům v bytovém družstvu), což je ještě přísnější způsob zajištění (na který je mj. odkazováno v rozsudku 14 ICm 3891/2013, na který odkazuje nyní soud prvního stupně). Ani přesto nebyla smlouva posouzená jako neplatná. I proto žalovaný používal stále stejný vzor úvěrové smlouvy, k zajištění platnosti smlouvy, nejen k ochraně právní jistoty své, ale i klientů. Předkládáme k důkazu: Rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku z 21. 6. 2012 č.j. 41 C 185/2011-59 (dodáváme, že rozsudek nenabyl právní moci, neboť žalobkyně v průběhu odvolacího řízení zemřela). Na základě shora uvedeného nelze shledat vytýkané důvody neplatnosti úvěrové smlouvy ani podle ustanovení § 55 odst. 2 OZ, ani ustanovení § 39 OZ. Soud prvního stupně shledává neplatnost dle § 55 odst. 2 OZ v tom, že smlouva odporuje ustanovení § 56 OZ, konkrétně že obsahuje ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran

Shodu s prvopisem potvrzuje Renáta Hrubá -10-č. j. 36 ICm 1380/2014 (KSOS 36 INS 37091/2013)

(§ 56 odst. 1 OZ). Dle názoru žalovaného nelze shledat jak nerovnováhu v právech a povinnostech stran, která by dosahovala značného stupně intenzity, tak zejména chybí rozpor s požadavkem dobré víry. Požadavek dobré víry v dané otázce je nutno hodnotit z pohledu toho, jaké obsahové náležitosti smlouvy o spotřebitelském úvěru by mohl rozumně očekávat průměrný spotřebitel. Takový spotřebitel jistě může očekávat, že věřitel, který mu dobrovolně poskytuje nemalou částku peněz hned na začátku smluvního vztahu, bude za dočasné přenechání částky požadovat odměnu (tj. smluvní úrok), nebude mít zájem na jakémkoli opožděném splácení (tj. v případě prodlení začne jednat k vymožení částky), v případě prodlení bude uplatňovat sankce, zejména úroky z prodlení, případně smluvní pokuty (obdobně jako je vždy uplatňují banky). Navíc, zákon o spotřebitelském úvěru přímo vyžaduje, aby byl dlužník podrobně informován o následcích prodlení, což i přímo v předmětné úvěrové smlouvě je zcela jasně a nezastřeně vyjmenováno v čl. 6 smlouvy. V rozporu s dobrou vírou by bylo možno posuzovat jen takové ujednání, které by bylo zcela neočekávatelné, ve smlouvě skryté (např. uvedeno drobným písmem ve všeobecných obchodních podmínkách), což však zde není. Rovněž nerovnováha v postavení stran značné intenzity zde chybí. Jak bylo uvedeno, je to věřitel, kdo se hned na počátku dostává do značně nevýhodné pozice tím, že odevzdává nemalou částku peněz-tuto pozici se snaží si vyrovnat jednak cenou služby podle míry vyhodnoceného rizika, jednak zajišťovacími prostředky-zde zvolené prvky ochrany se nijak nevymykají obvyklým podmínkám, navíc jak se ukazuje, byly zcela na místě, když žalovaný ani po 6 letech od poskytnutí úvěru nemá od dlužníka uhrazenou ani poskytnutou jistinu (již z tohoto faktu je zřejmé, že žalovaný v žádném zvýhodněném postavení není). Soud prvního stupně při hodnocení úvěrové smlouvy z hlediska nerovnosti stran vycházel pouze z textu smlouvy, kdy shledává např. kumulaci smluvních pokut jako jeden z prvků této nerovnosti. Nevzal však v úvahu, že žalovaný tyto smluvní pokuty, kromě časové pokuty z prodlení, nikdy fakticky vůči dlužníkovi neuplatnil. Ostatní smluvní pokuty žalovaný do smluv používal pro jiné případy, než prodlení se splácením, např. pro porušení pravdivosti poskytnutých informací, jiné porušování smluv. Prakticky je však nevyužíval, neboť většinou působily dostatečně preventivně. V neposlední řadě je však nutno poukázat na výklad ustanovení § 55 odst. 2 OZ. Tento výslovně uvádí Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná. . Nikoli tedy že spotřebitelské smlouvy obsahující ujednání podle § 56 jsou neplatné jako celek, ale pouze ta problémová ujednání. Soud prvního stupně se v odůvodnění rozsudku zaobírá zásadou proporcionality a zásadou pohlížet na právní jednání spíše jako na platné než neplatné. Zde však zákon přímo stanoví, že za neplatná lze považovat pouze jednotlivá ujednání, nikoli smlouvu jako celek, ale i přesto soud prvního stupně prohlásil neplatnou celou smlouvu-v rozporu se zákonem i citovanými zásadami. Veškeré shora uvedené námitky pak lze vztáhnout i na shledaný důvod neplatnosti spočívající v rozporu smlouvy s dobrými mravy dle § 39 OZ. Na základě výše uvedeného žalovaný navrhl, aby odvolací soud odvoláním napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá.

3. Žalobkyně se ve vyjádření k odvolání s napadeným rozhodnutím ztotožnila a navrhla jeho potvrzení. Zdůraznila, že neplatnost smlouvy o úvěru namítala od počátku řízení a iniciovala incidenční spor. Žalobkyně přitom respektuje princip smluvní volnosti a zásadu pacta sund

Shodu s prvopisem potvrzuje Renáta Hrubá -11-č. j. 36 ICm 1380/2014 (KSOS 36 INS 37091/2013)

servanda a má za to, že je zapotřebí, aby všichni dlužníci řádně plnili smluvně převzaté závazky. Na druhou stranu se však domnívá, že zneužívající výkon práva nelze podporovat a je toho názoru, že v daném případě dosáhla míra nevýhodnosti pro dlužníka intenzity, kterou v právním státě nelze tolerovat. Při komplexním vyhodnocení všech okolností smluvního vztahu založeného mezi žalovaným a dlužníkem smlouvou o úvěru nelze, než přijmout závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru. Zdůraznila, že je nemožné aprobovat, aby žalovanému při poskytnutí úvěru dlužníkovi ve faktické výši 170.000 Kč s odstupem cca a dvou a půl let (myšleno ke dni prohlášení úpadku) oprávněně vznikl nárok na zaplacení částky v tak enormní výši jako v tomto případě.

4. Insolvenční řízení ani řízení o incidenčním sporu vedeném v rámci insolvenčního řízení není řízením zahájeným podle občanského soudního řádu, ale podle insolvenčního zákona. Incidenční spor byl zahájen dne 18. 4. 2014, napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 18. května 2017, proto vzhledem k přechodnému ustanovení čl. II zákona č. 294/2013 Sb., je věc třeba posoudit podle zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění po novele provedené zákonem č. 294/2013 Sb., účinné od 1. 1. 2014 (dále jen IZ ). Smlouvu o úvěru ze dne 31. 10. 2011 uzavřenou mezi dlužníkem a jeho manželkou na straně jedné a společností RENT & REAL Finance s.r.o. (věřitel) a její zajištění je třeba posoudit s ohledem na § 3028 nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen NOZ ) podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění platném do 31. 12. 2011 (dále jen ObchZ ) a podle zákona č. 40/1964 Sb., ve znění platném do 31. 10. 2011 (dále jen obč. zák. ).

5. Podle ustanovení § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. Rozhodným zněním pro přiměřené použití podle ustanovení § 7 IZ je v posuzované věci občanský soudní řád v nyní účinném znění (dále jen o.s.ř. ).

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a oprávněnou osobou, že obsahuje způsobilé odvolací důvody podřaditelné pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř., přezkoumal rozsudek insolvenčního soudu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 3 a odst. 5 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že opět nejsou podmínky pro potvrzení či změnu rozhodnutí a napadený rozsudek je třeba zrušit a věc vrátit insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

7. Údaje z obsahu insolvenčního spisu byly podrobně uvedeny v předchozím kasačním rozhodnutí, nedoznaly změn, proto se na toto rozhodnutí odkazuje, správnost skutkových zjištění ze smlouvy o úvěru a přihlášky pohledávky ověřil odvolací soud čtením listin k důkazu.

8. Incidenční spor vyvolaný popřením pohledávky je určovacím řízením vedeným v rámci řízení insolvenčního, přičemž jeho předmětem je vždy určení skutečnosti, zda je přihlášená

Shodu s prvopisem potvrzuje Renáta Hrubá -12-č. j. 36 ICm 1380/2014 (KSOS 36 INS 37091/2013)

pohledávka po právu, tedy zda existuje, a zda je vybavena nárokem. Předmětem tohoto řízení je posouzení, zda pohledávky žalovaného za dlužníkem, přihlášené žalovaným do insolvenčního řízení dlužníka jako vykonatelné pod č. P8/1 ve výši 713.970 Kč a pod č. P8/2 ve výši 202.079 Kč jsou pohledávkami po právu či nikoliv. Vykonatelnost byla tvrzena a doložena exekutorským zápisem se svolením k vykonatelnosti. Žalobkyně jako insolvenční správce v rámci své přezkumné činnosti nejdříve vyloučila část přihlášených pohledávek žalovaného v rozsahu úroku z úvěru po prohlášení úpadku dlužníka, poté činila pohledávka přihlášená přihláškou č. P8/1 částku ve výši 802.833 Kč, přitom částka ve výši 88.863 Kč byla žalobkyní přezkoumána jako nevykonatelná a částka ve výši 713.970 Kč jako vykonatelná, pohledávka přihlášená přihláškou č. P8/2 činila částku ve výši 1.275.408 Kč, přitom částka ve výši 968.983 Kč byla žalobkyní přezkoumána jako nevykonatelná a částka ve výši 306.425 Kč jako vykonatelná. Na přezkumném jednání žalobkyně pohledávku přihlášenou přihláškou č. P8/1 popřela zcela a pohledávku přihlášenou přihláškou č. P8/2 popřela částečně v částce 1.171.062 Kč (včetně zajištění), uznala částku 104.346 Kč jako část vykonatelné pohledávky. Důvodem popření byl závěr, že smlouva o úvěru je neplatná pro rozpor s právními předpisy na ochranu spotřebitele. Vzhledem k tomu, že úroky z úvěru představují odměnu časovou, věřiteli nárok na zaplacení úroků vznikne, pokud úvěr trvá celou sjednanou dobu. V daném případě však došlo k zesplatnění úvěru před touto dobou, proto je nepřípustné, aby věřiteli vznikl nárok na zaplacení celého úvěru včetně úroků a dále na úroky z prodlení a smluvní pokuty. K zesplatnění úvěru došlo při prodlení trvajícím jen jeden den. Podle smlouvy o úvěru měl dlužník po dobu trvání úvěru platit věřiteli nejdříve splátky na úroky z úvěru a na jistinu až poslední splátkou. Ve smlouvě byla dále sjednána smluvní pokuta, která v daném případě dosahuje výše 180 % p.a. a odměna žalovanému za poskytnutí úvěru v podobě úroků v nyní kapitalizované výši 654.840 Kč. Smlouvu o úvěru tak žalobkyně považuje za neplatnou, z níž nelze požadovat zaplacení smluvních pokut a jiných nároků.

9. Vykonatelnost pohledávky je vlastnost pohledávky, spočívající v tom, že pohledávka byla přiznána pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu a je vynutitelná státní mocí. Uplatní-li věřitel takovou pohledávku v insolvenčním řízení, mají ostatní účastníci řízení velmi ztíženo její případné popírání. Vykonatelnost pohledávky se v dané věci opírá o exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti, přičemž ustálená judikatura obecných soudů v čele s Nejvyšším soudem dovodila, že exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti je exekučním titulem jen tehdy, má-li veškeré formální i materiální náležitosti, a pokud některá chybí, vlastnost přímé vykonatelnosti s ním nelze spojovat a takový zápis není ani veřejnou listinou (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1005/12 ze dne 31. 1. 2013). Insolvenční soud se z pohledu vykonatelnosti titulem nezabýval, byť jeho obsah správně zjistil. Je patrno, že exekutorský zápis vydaný dne 6. 11. 2012 zjistil pohledávku, která bude existentní ke dni 30. 4. 013. Takový obsah ovšem budí pochybnosti, a proto bude na posouzení, zda splňuje náležitosti zákonem vyžadované (§ 79 zákona č. 120/2001 Sb.). V návaznosti na to lze učinit závěr, zda přihlášená pohledávka je vykonatelnou či nikoli, přičemž stranou pozornosti nemůže zůstat skutečnost, že stejná pohledávka (její nevykonatelná část) byla posuzována v insolvenčním řízení v jiném incidenčním sporu vedeném pod sp. zn. 36 ICm 1405/2014. Aby bylo možno posoudit

Shodu s prvopisem potvrzuje Renáta Hrubá -13-č. j. 36 ICm 1380/2014 (KSOS 36 INS 37091/2013)

důvodnost popření pohledávky a důvodnost žaloby, je nezbytné smluvní ujednání, obsah přihlášky pohledávek a popěrného úkonu hodnotit komplexně.

10. Insolvenční soud se zabýval zřejmě pod vlivem popěrného úkonu a žalobních tvrzení otázkou platnosti právního úkonu-smlouvy o úvěru č. 9060 ze dne 31.10.2011, primárně podle ustanovení § 55 odst. 2 obč. zák. Přehlédl přitom, že toto zákonné ustanovení vymezuje neplatnost jednotlivých ujednání ve spotřebitelských smlouvách, zejména za podmínek stanovených v § 56 obč. zák. Rovněž popěrný úkon směřoval vůči sjednaným úrokům, smluvní pokutě a odměna za poskytnutí úvěru, přičemž nesplacenou jistinu úvěru žalobkyně uznala za pohledávku po právu. Bylo proto nezbytné posoudit platnost oněch ujednání ze zákonných hledisek, hodnotit jejich účel, smysl a rozsah a vypořádat se i s judikaturou řešící totožnou či obdobnou problematiku; zejména žalovaný předestřel řadu judikátů, jimiž se insolvenční soud nezabýval vůbec, což činí rozhodnutí pro žalovaného nepřípustně překvapivým.

11. Z těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek insolvenčního soudu podle ustanovení § 219a odst. 1, písm. b) o.s.ř. pro nepřezkoumatelnost zrušil a podle ustanovení § 221a odst. 1, písm. a) o.s.ř. věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

12. V dalším řízení insolvenční soud opětovně ve věci rozhodne, své rozhodnutí přezkoumatelným způsobem zdůvodní s přihlédnutím k závaznému právnímu názoru odvolacího soudu a neopomene rozhodnout i o nákladech řízení včetně řízení odvolacího (§ 224 odst. 3 o.s.ř.).

Poučení:

Proti tomuto usnesení lze podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Olomouc 7. prosince 2017

JUDr. Vojtěch Brhel v.r. předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje Renáta Hrubá