12 VSOL 232/2015-173
30 ICm 2912/2013 12 VSOL 232/2015-173 (KSBR 30 INS 8988/2012)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudkyň JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenčním řízení dlužníka: Jan anonymizovano , anonymizovano , IČO 10538194, bytem Antonínská 570/30, 602 00 Brno, o žalobě podané žalobkyní: Ing. Alena anonymizovano , anonymizovano , bytem Nerudova 10, 602 00 Brno, zastoupená JUDr. Margit Beranovou, advokátkou se sídlem Rooseveltova 6/8, 602 00 Brno, proti žalovanému: AK2H insolvence v.o.s., IČO 01885073, se sídlem Pařížská 1218/7, 400 01 Ústí nad Labem, insolvenčnímu správci dlužníka, zastoupený Mgr. Radovanem Dospělem, advokátem, se sídlem Marešova 305/14, 602 00 Brno, o vyloučení movitých věcí z majetkové podstaty a neúčinnosti dohod o narovnání, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 30 ICm 2912/2013-110 (KSBR 30 INS 8898/2012-C1) ze dne 21. srpna 2015 a doplňujícímu usnesení č.j. 30 ICm 2912/2013-123 (KSBR 30 INS 8898/2012-C1) ze dne 5. listopadu 2015

t a k t o:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. srpna 2015, č. j. 30 ICm 2912/2013-110 (KSBR 30 INS 8988/2012-C1) ve znění doplňujícího usnesení č.j. 30 ICm 2912/2013-123 (KSBR 30 INS 8898/2012-C1) ze dne 5. listopadu 2015 se r u š í a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. isir.justi ce.cz (KSBR 30 INS 8988/2012)

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud rozsudkem zamítl žalobu, aby v insolvenčním řízení dlužníka Jana anonymizovano byly z majetkové podstaty vyloučeny movité věci zapsané insolvenčním správcem do soupisu majetkové podstaty dne 12. 7. 2013 pod položkou III., a to: -položka 3.1-výrobní stroj 72/1 TOS, -položka 3.2-hydraulická ohýbačka profilů typ SE 80.3V3050, -položka 3.3-soustruh TOS KSKO-011, -položka 3.4-soustruh TOS KSKO-013, -položka 3.6-stroj s označením KSKO (frézka) (odstavec I. výroku), určil, že dohoda o narovnání uzavřená dne 30. 6. 2008 mezi dlužníkem Janem anonymizovano a žalobkyní Ing. Alenou anonymizovano , kterou dlužník převedl na žalobce vlastnické právo k movitým věcem specifikovaným ve výroku III. tohoto rozsudku, je neúčinná (odstavec II. výroku), rozhodl, že žalobce je povinen vydat do majetkové podstaty dlužníka Jana anonymizovano movité věci (uvedené ve výroku rozhodnutí pod poř. č. 1-43) nabyté na základě neúčinné dohody o narovnání ze dne 30. 6. 2008 (odstavec III. výroku), určil, že dohoda o narovnání uzavřená dne 18. 10. 2010 mezi dlužníkem Janem anonymizovano a žalobcem Ing. Alenou anonymizovano , kterou dlužník převedl na žalobce vlastnické právo k movité věci specifikované ve výroku V. rozsudku, je neúčinná (odstavec IV. výroku), rozhodl, že žalobce je povinen vydat do majetkové podstaty dlužníka Jana anonymizovano movitou věc nabytou na základě neúčinné dohody o narovnání ze dne 18. 10. 2010, tedy ohýbací stroj XOTH 80 TB, do 3 dnů od právní moci rozsudku (odstavec V. výroku), určil, že dohoda o narovnání uzavřená dne 1. 4. 2011 mezi dlužníkem Janem anonymizovano a žalobcem Ing. Alenou anonymizovano , kterou dlužník převedl na žalobce vlastnické právo k movité věci specifikované ve výroku VII. tohoto rozsudku, je neúčinná (odstavec VI. výroku), rozhodl, že žalobce je povinen vydat do majetkové podstaty dlužníka Jana anonymizovano movitou věc nabytou na základě neúčinné dohody o narovnání ze dne 1. 4. 2011, tedy CNC ohýbací stroj pro ohýbání trnem, typ RASI SE 80.3, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (odstavec VII. výroku)a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 22.808,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného Mgr. Radovana Dospěla (odstavec VIII. výroku). Po provedeném řízení soud dospěl k závěrům, že dohody uzavřené mezi žalobcem a dlužníkem dne 30. 6. 2008, 18. 10. 2010 a 1. 4. 2011 nelze považovat za dohody (KSBR 30 INS 8988/2012) o narovnání, nýbrž s ohledem na zjištěnou vůli smluvních stran je třeba je posoudit jako dohody, které ruší dosavadní závazky existující mezi smluvními stranami tím způsobem, že jej nahrazují závazkem jiným (privativní novace). V době uzavření těchto dohod byli žalobce a dlužník osoby blízké, a nastoupila vyvratitelná právní domněnka, že žalobce o úmyslu dlužníka uzavřením dohod o narovnání zkrátit věřitele věděl. V průběhu řízení žalobce neuvedl žádné relevantní skutečnosti, které by tuto domněnku vyvracely, a naopak připustil, že mu stav podnikání dlužníka znám byl. Jedná se tedy o úmyslně zkracující právní úkony ve smyslu § 242 IZ, proto insolvenční soud žalobě na určení jejich neúčinnosti podané žalovaným jako insolvenčním správcem vyhověl. Žalobce výslovně uvedl, že movité věci nabyté na základě dohod o narovnání má v své dispozici, tyto se v současné době nachází v areálu Zbrojovky na ulici Lazaretní 7 v Brně, a nejsou již pronajaty, proto soud uložil žalobci povinnost předmětné movité věci nabyté na základě neúčinných dohod o narovnání vydat do majetkové podstaty dlužníka. Při závěru, že plnění z dohod o narovnání ze dne 30. 6. 2008 a dne 1. 4. 2011, které byly právním titulem k nabytí vlastnického práva k movitým věcem, jejichž vyloučení z majetkové podstaty dlužníka se žalobce domáhal, náleží do majetkové podstaty, neboť se jedná o neúčinné právní úkony, žalobce nemohl být se svou žalobou na vyloučení takto nabytých movitých věcí z majetkové podstaty dlužníka úspěšný. Proto insolvenční soud žalobu aby z majetkové podstaty dlužníka byly vyloučeny movité věci uvedené v odstavci I. výroku zapsané žalovaným jako insolvenčním správcem do soupisu majetkové podstaty ze dne 12. 7. 2013 pod položkou III. jako nedůvodnou zamítl. Účinky zahájení insolvenčního řízení dlužníka nastaly dne 16. 4. 2012, je tedy zřejmé, že dohodám uzavřeným mezi žalobcem a dlužníkem dne 30. 6. 2008, 18. 10. 2010 a 1. 4. 2011 lze odporovat, neboť jde o právní úkony učiněné v pěti letech před zahájením insolvenčního řízení. Dlužník uzavřením dohod o narovnání převedl část svého majetku, který nezbytně potřeboval k zajištění provozu svého podniku, aby si současně tento za symbolické nájemné pronajal a pokračoval ve svém podnikání, pak insolvenční soud s ohledem na existenci splatných pohledávek jiných věřitelů, které dlužník nebyl schopen uhradit, spatřuje v jednání dlužníka úmysl ochránit před jejich nároky svůj majetek, tedy zkrátit možné uspokojení jejich pohledávek z výtěžku zpeněžení tohoto majetku, který dlužník k provozování svého podniku potřeboval. Uzavřenými dohodami tedy došlo k vyvedení movitých věcí z majetku dlužníka, snížila se hodnota majetkové podstaty a v návaznosti na to lze očekávat nižší výtěžek dosažený při jejím zpeněžením vedoucí k nižší míře uspokojení pohledávek věřitelů. Vzájemný vztah mezi žalobcem a dlužníkem jako bývalými manželi je osobně, zejména citově natolik intenzivní, že by újmu, kterou by utrpěl jeden z nich, druhý pociťoval důvodně jako vlastní, tedy žalobce a dlužník byli v době uzavření dohod o narovnání osoby blízké, přičemž na tomto podkladě nastupuje vyvratitelná právní domněnka, že žalobce o úmyslu dlužníka uzavřením dohod o narovnání zkrátit věřitele věděl; v průběhu řízení žalobce neuvedl žádné relevantní skutečnosti, které by tuto domněnku vyvracely, naopak připustil, že mu stav podnikání dlužníka znám byl. Insolvenční soud tedy uzavřel, že dohody o narovnání uzavřené mezi žalobcem a dlužníkem dne 30. 6. 2008, 18. 10. 2010 (KSBR 30 INS 8988/2012) a 1. 4. 2011 jsou úmyslně zkracující právní úkony ve smyslu § 242 IZ, a soud proto žalobě na určení jejich neúčinnosti podané žalovaným jako insolvenčním správcem vyhověl. Žalobce při jednání výslovně uvedl, že movité věci nabyté na základě dohod o narovnání ze dne 30. 6. 2008. 18. 10. 2010 a 1. 4. 2011 má v své dispozici, tyto se v současné době nachází v areálu Zbrojovky na ulici Lazaretní 7 v Brně, a nejsou již pronajaty. S ohledem na tuto skutečnost uložil insolvenční soud žalobci povinnost předmětné movité věci nabyté na základě neúčinných dohod o narovnání vydat do majetkové podstaty dlužníka (výroky III., V. a VII.) a eventuálním žalobním petitem, kterým se žalovaný pro případ nemožnosti vydání movitých věcí domáhal uložení povinnosti žalobci zaplatit za ně rovnocennou náhradu, se již dále nezabýval. Jelikož plnění z dohod o narovnání ze dne 30. 6. 2008 a dne 1. 4. 2011, které byly právním titulem k nabytí vlastnického práva k movitým věcem, jejichž vyloučení z majetkové podstaty dlužníka se žalobce domáhal, náleží do majetkové podstaty, neboť se jedná o neúčinné právní úkony, pak je zřejmé, že žalobce opírající své tvrzené vlastnické právo právě o tyto dohody, nemůže být se svou žalobou na vyloučení takto nabytých movitých věcí z majetkové podstaty dlužníka úspěšný.

Žalobkyně podala proti rozsudku krajského soudu včasné nejprve blanketní odvolání, které doplnila a odůvodnila, přičemž namítala, že jsou dány odvolací důvody uvedené v § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř. Souhlasila, že soud provedl všechny důkazy potřebné k objasnění skutkového stavu a odvolatelka souhlasila i s jeho právním hodnocením, že předmětné dohody o narovnání byly platné, ač je soud právně vyhodnotil podle obsahu jako privativní novaci. Nesouhlasila však, že soud vyslovil jejich neúčinnost s tím, že je ve vztahu k dlužníkovi osobou blízkou a že nastupuje vyvratitelná právní domněnka, že věděla o úmyslu dlužníka uzavřením dohod o narovnání zkrátit věřitele. Odvolatelka tvrdila, že pokud soud dospěl k závěru, že je ve vztahu k dlužníkovi osobou blízkou, učinil tak na základě nesprávného právního posouzení, neboť dlužník je bývalým manželem, manželství bylo bezdětné, bylo rozvedeno na podzim roku 2007, už před rozvodem zrušili společnou domácnost a kromě projednávaných finančních závazků a toho, že pro dlužníka vykonávala příležitostné práce (počítačové projekty na veletrhy), nebyl mezi nimi osobní a už vůbec ne intenzivní citový vztah. Zájmem žalobkyně bylo, aby dlužník prosperoval a její finance se zhodnotily, bylo by absurdní, aby si přála jeho úpadek. To bylo důvodem toho, proč dlužníkovi pronajímala strojové vybavení za nízké nájemné, aby jeho zisky byly větší a mohl investovat do rozvoje firmy. Soud též nesprávně konstatoval, že žalobkyně prodala byt v osobním vlastnictví, aby si obstarala peníze pro další půjčku. V tomto směru poukázala na to, že se jednalo o dědictví po matce a vzhledem k tomu, že má svůj byt, tento neužívala a nepotřebovala jej, došlo k jeho prodeji. Shrnula tedy, že ze skutečnosti, že její vztahy s dlužníkem po rozvodu nebyly nepřátelské, ale odpovídaly běžným společenským vztahům, a že se i přes krach manželství k sobě chovali lidsky slušně, nelze hodnotit jako vztah blízkých osob, tedy takové intenzity, jakou má na mysli zákon. V tomto případě Žalobkyně neshledává žádný konkrétní důkaz pro to, že újmu vzniklou jednomu by druhý důvodně pociťoval jako (KSBR 30 INS 8988/2012) újmu vlastní. Navíc dle rozsudku NS ČR č.j. 21 Cdo 808/2012 ze dne 29. 1. 2013 nestačí, pociťuje-li důvodně újmu jedné z těchto osob druhá z nich jako újmu vlastní, aniž by tomu tak bylo obráceně. Tímto posouzením se však soud nezabýval. Žalobkyně dále uvedla, že s ohledem na zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí, měl soud postupovat tak, že měla být poučena o tom, že v tomto případě připadá v úvahu, že budu hodnocena jako blízká osoba ve vztahu k žalobci a že musí vyvrátit právní domněnku o tom, že byl znám nebo se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. Nemůže souhlasit s tím, jak soud konstatoval, že jí byl stav podnikání dlužníka znám. K tomuto sám dlužník uvedl, že Žalobkyni se stavem svého podnikání neseznamoval a ona byla do poslední chvíle přesvědčená, že dlužník prosperuje, neboť měl dostatek zakázek v hodnotách stovek tisíc nebo desítek tisíc eur za zakázku, měl zaměstnance ve výrobě i administrativě vystavoval na veletrzích v ČR i v zahraničí apod. Žalobkyně napadla i výrok o náhradě nákladů řízení a navrhla, aby soud napadený rozsudek změnil tak, že vyhoví žalobě o vyloučení movitých věcí a zamítne žalobu o neúčinnost dohod o narovnání a přizná jí náklady řízení před soudy obou stupňů.

Žalovaný se ve vyjádření k odvolání ztotožnil s napadeným rozsudkem a navrhl jeho potvrzení.

Insolvenční řízení ani řízení o incidenčním sporu vedeném v rámci insolvenčního řízení není řízením zahájeným podle občanského soudního řádu, ale podle insolvenčního zákona. V této věci se proto neuplatní (byť incidenční spor byl zahájen před 1.1.2014-tento spor byl zahájen dne 26.8.2013) přechodné ustanovení obsažené v části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a na odvolací řízení se přiměřeně aplikují ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen o. s. ř.) a ustanovení insolvenčního zákona v nyní platném znění (dále jen IZ).

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekucí se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), (KSBR 30 INS 8988/2012) a po provedeném odvolacím jednání dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně nelze upřít jisté důvodnosti.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 IZ není neúčinností právního úkonu dotčena jeho platnost; v insolvenčním řízení však dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty.

Podle ustanovení § 236 odst. 2 IZ není-li možné vydat do majetkové podstaty původní dlužníkovo plnění z neúčinného právního úkonu, musí být poskytnuta rovnocenná náhrada.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 IZ povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch.

Podle ustanovení § 242 odst. 1 IZ odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám.

Podle ustanovení § 242 má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl dlužníkův úmysl této osobě znám.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 IZ úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení. Vzhledem k nastolené materii se insolvenční soud správně zabýval otázkou, zda mezi dlužníkem Janem anonymizovano a žalobkyní Ing. Alenou anonymizovano je vztah osob blízkých či nikoli.

Podle ustanovení § 116 obč. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2013, pro věc rozhodném) osobou blízkou je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel, partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Odvolací soud správně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2836/2010 konstatuje, že rozvedení manželé nemohou být navzájem v postavení osob blízkých ve smyslu ustanovení § 116 věta před středníkem obč. zák., jak je zřejmé již z gramatického výkladu. Své závěry o aplikaci § 242 insolvenčního zákona pak založil na úsudku, že žalobkyně je osobou blízkou, neboť jejich vzájemný vztah jako bývalých manželů je osobně, zejména citově natolik intenzivní, že by újmu, kterou by utrpěl jeden z nich, druhý pociťoval důvodně jako vlastní.

Intenzitu a kvalitu vztahu posuzoval na podkladě zjištění, že i po rozvodu manželství byly vztahy mezi žalobkyní a dlužníkem velmi dobré, žalobkyně i nadále poskytovala dlužníkovi pomoc při jeho podnikatelské činnosti a dlužník naopak (KSBR 30 INS 8988/2012) poskytl žalobkyni podporu v době, kdy měl zdravotní potíže. K žádné změně pak nedošlo, i pokud jde o poskytování finančních prostředků, kterými žalobkyně dlužníkovi v jeho podnikání vypomáhala. Žalobkyně nadále poskytovala dle svých možností dlužníkovi na jeho žádost další půjčky, přestože z dříve poskytnutých částek v řádech milionů Kč (2,5 mil. Kč) dlužník za dobu několika let nebyl schopen vrátit ničeho. Za účelem poskytnutí dalších půjček dlužníkovi žalobkyně neváhala přistoupit k prodeji bytu, aby si potřebné finanční prostředky obstarala. Půjčky byly i po rozvodu manželství poskytovány bezúročně, neobsahovaly konkrétní dohodu o jejich splatnosti a závazky z nich plynoucí nebyly zajištěny. To vše činila žalobkyně za situace, kdy jí existence nedobré finanční situace dlužníka musela být známa, a jiným osobám než dlužníkovi žádné půjčky neposkytovala. Z výpovědí žalobkyně i dlužníka při soudním jednání pak bylo patrné, že vzájemně kladný vztah mezi nimi i nadále trvá, žalobkyně výslovně uvedla, že se jí úpadek dlužníka negativně dotkl nejen po stránce materiální, nýbrž i po stránce vztahové a žádný z nich se nesnažil tento stav jakkoliv zastírat. Také skutečnost, že žalobkyně po uzavření dohod o narovnání nepřistoupila ke zpeněžení nabytých movitých věcí, které nepotřebovala, či k jejich pronájmu za tržní nájemné, nýbrž tyto ihned pronajala dlužníkovi za nájemné symbolické, svědčí o existenci jejich vzájemného vztahu osob blízkých.

Krajský soud tak kvalitu vztahů posoudil poměrně jednostranně na základě převážně ekonomických aspektů, zaměřil se pouze na vztah žalobkyně k dlužníkovi, přičemž jeho vztah k žalobkyni zůstal stranou zkoumání, neposkytl účastníkům žádné poučení ve smyslu § 118 a o.s.ř., čímž rozhodnutí zatížil zásadní procesní vadou.

Ustanovení § 118a OSŘ slouží k tomu, aby soud mohl získat dostačující podklad pro vydání rozhodnutí ve věci (úplná skutková tvrzení), pokud dospěje k závěru, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je vylíčil neúplně. V ustanovení § 118a odst. 1 OSŘ se uvádí, že pokud se v průběhu jednání ukáže, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. V odst. 3 téhož ustanovení se dále uvádí, že pokud předseda senátu zjistí, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že soud je povinen dbát na to, aby důkaznímu řízení předcházelo úplné vylíčení právně významných skutečností. Vzhledem k břemenu tvrzení je proto důležité, aby soud účastníku sdělil svůj závěr o neúplnosti skutkových tvrzení, vyložil mu, v čem tato neúplnost spočívá a umožnil mu jeho tvrzení doplnit. Nelze připustit, aby soud nedal účastníkovi možnost chybějící skutečnosti vysvětlit nebo doplnit. Pouze v případě, že účastník (KSBR 30 INS 8988/2012) i přes poučení soudu požadované skutečnosti nedoplnil, může soud prohlásit, že účastník neunesl břemeno tvrzení.

Citovaná ustanovení dále rovněž slouží k zajištění předvídatelnosti rozhodnutí soudu, což je jedna z významných zásad, na nichž stojí soudní proces. Je nepochybné, že předvídatelné může být jen takové rozhodnutí, kterému předchází předvídatelný postup soudu v řízení. Ze zákona jasně vyplývá, že účastníci nesmí být zaskočeni jiným právním posouzením věci soudem, aniž by jim bylo umožněno uvést skutečnosti, které jsou, podle názoru soudu, pro rozhodnutí významné a navrhnout k jejich prokázání důkazy. Vedle výzvy k doplnění dokazování je soud dále povinen poučit účastníka o procesních následcích nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. Smyslem tohoto ustanovení je, aby žaloba nebyla zamítnuta proto, že žalobce neunesl břemeno tvrzení, aniž by byl poučen soudem. Účastníkovi tedy nelze zamítnout žalobu z důvodu neunesení důkazního břemene, aniž by byl poučen, že takové břemeno má a o čem (srovnej např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2014/10, ze dne 07.04.2011).

Vzájemný vztah jako bývalých manželů může být vztahem osob blízkých, pouze pokud by újmu, kterou by utrpěl jeden z nich, druhý pociťoval důvodně jako vlastní. K takovému závěru ovšem soud podklady neměl. Právní posouzení věci insolvenčním soudem tak bylo učiněno na podkladě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, navíc za nesplnění poučovací povinnosti soudem, proto zatím nemůže obstát.

Odvolací soud ve snaze zmíněnou vadu odstranit vytěžil zástupce žalobkyně, který uvedl, že rozvod žalobkyně s dlužníkem byl tzv. nesporný, oba si dohodou vypořádali SJM, ovšem prostředky na půjčky poskytované žalobkyní dlužníkovi byly výlučně její vlastní, pocházely zejména z prostředků získaných z prodeje bytu a pozemků, což byly nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Za manželství půjčila žalobkyně dlužníkovi něco přes 2 miliony korun do firmy, po rozvodu mu podle potřeby půjčovala též, přičemž nedokázala objasnit pohnutky, které ji k tomu vedly. Žalobkyně se i po rozvodu manželství o podnikání dlužníka zajímala, měla živnostenské oprávnění na nějakou projekční činnost, ráda spolupracovala s dlužníkem zejména na přípravě výstav a propagaci výrobků. Takto činila do roku 2008 nebo 2009, v té době ovšem již měla první závažné zdravotní komplikace se srdcem, nastaly operace, posléze šla do důchodu a již se podnikání dlužníka nevěnovala. Dlužník se ze společné domácnosti odstěhoval ještě před rozvodem jejich manželství, bydlel na ubytovně na Antonínské ulici v Brně, s žalobkyní se setkával příležitostně, jednak při společenských akcích, ale zejména tak, že žalobkyně docházela do firmy, kterou dlužník měl na Lazaretní ulici, zde měl pronajatou halu a kanceláře. Tyto styky byly spíše nárazové, zejména podle potřeby firmy. Dlužník vyráběl ve značném objemu různé potřeby pro zemědělství, ohradníky, krmelce, výrobky ze zinkovaného materiálu. Bylo to zboží v objemech statisíců (KSBR 30 INS 8988/2012) až milionů korun, přičemž pokud dlužníkovi žalobkyně poskytla půjčku, prostředky šly okamžitě do výroby, podnikání se dařilo a žalobkyně neměla obavy, že by o své peníze přišla. Zda dlužník navázal po rozvodu manželství nějaký jiný vztah, neví. Dlužnice podle jejich informací vztah nenavázala a bylo to zejména proto, že měla vážné zdravotní problémy. Jaké byly motivy pro poskytování značných půjček dlužníkovi zástupce nevěděl, půjčky byly zajištěny majetkem z podnikání firmy, syn žalobkyně se podnikání dlužníka neúčastnil, je zaměřený jinak, má vystudovanou čínštinu, snad v jednom případě pomáhal dlužníkovi s počítačovou sítí. Rozhodně zde nebyly vize, že by syn žalobkyně převzal firmu dlužníka. Žalobkyně podnikala na své živnostenské oprávnění, takto prováděla činnosti pro dlužníka a svou práci dlužníkovi fakturovala. Faktury byly hrazeny. Dlužník nebyl jediným dlužníkem žalobkyně, pokud byla potřeba a žalobkyně měla možnost, tak půjčkou vypomohla i jiným známým. Nešlo o tak vysoké půjčky, ale jednalo se o sumy kolem čtyřiceti až padesáti tisíc korun. Ani zde se půjčky nijak nepotvrzovaly.

Odvolací soud provedl dále výslech svědka Ing. Lukáše anonymizovano , syna žalobkyně, z něhož zjistil, že pokud se týká manželství matky s dlužníkem, tak svědek bydlel ve společné domácnosti, ovšem od roku 2006 studoval v Olomouci, takže doma se zdržoval půl na půl. Od poloviny září 2008 studoval v Číně, takže doma nebyl, domů přiletěl buď na svátky, nebo když skončil semestr. Pokud si vzpomínal, dlužník již asi 10 let zpětně, tedy zhruba od roku 2005-2006, ve společné domácnosti nebydlel, vztahy mezi nimi nebyly dobré, ovšem neshody řešili kultivovaně, nebyly zde žádné verbální či jiné útoky. Matka měla volné peníze z dědictví a dlužník chtěl při svém podnikání investovat, měl nějakou halu v severních Čechách, hodlal podnikání rozšířit a matka mu poskytla půjčku, bylo více než jeden milion korun. O okolnostech sjednání půjčky svědek nic nevěděl, o podnikání dlužníka se moc nezajímal, pouze okrajově věděl, že podnikal úspěšně, vystavoval své výrobky na výstavách, vyvážel do více zemí Evropy. Pokud se týká půjček, matka půjčkou vypomohla i některým svým známým. Zda dlužník navázal po rozvodu manželství jinou známost, nevěděl, matka žádnou známost nenavázala, měla výrazné zdravotní potíže a tedy jiné starosti. Rozvod řešili spolu, majetkově se vypořádali, podrobnosti nezná. Pokud se týká vztahů matky a dlužníka po rozvodu manželství, nebyly zde nadstandardní citové vazby, oba se k sobě chovali slušně, jak to mezi lidmi má být, dokázali si popřát k Vánocům, apod. Neznal okolnosti, za kterých se matka podílela na podnikatelské činnosti dlužníka.

Ani po doplnění řízení nelze činit závěr, že mezi dlužníkem a žalobkyní Ing. Alenou anonymizovano byl v době uzavření dohod o narovnání vztah osob blízkých. Bude proto zapotřebí, aby krajský soud důsledně poučil ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní ve vztahu k nastolené problematice, poučil je též o důsledcích případné pasivity, podle úkonů účastníků (KSBR 30 INS 8988/2012) doplnil řízení (již nyní se nabízí podrobný výslech žalobkyně a dlužníka), vyhodnotil skutkový stav a ve věci znovu rozhodl.

Proto odvolací soud napadené rozhodnutí podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) a b), odst. 2 o.s.ř. zrušil a věc vrátil podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. krajskému soudu k dalšímu řízení.

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Olomouci dne 30. června 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Renáta Hrubá předseda senátu