12 VSOL 218/2015-353
30 ICm 1772/2012 12 VSOL 218/2015-353 (KSBR 30 INS 2388/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v právní věci dlužníka: OBM forest, a.s., IČO 26312743, se sídlem Tovární 1648, 769 01 Holešov, o žalobě podané žalobcem: MS-stavby, s.r.o., IČO 26798425, se sídlem Jilemnického 5/51, 772 00 Olomouc, Nedvězí, zastoupen JUDr. Martinem Štěpánkem, advokátem, se sídlem Krapkova 709/4, 779 00 Olomouc, proti žalovanému: Miroslav anonymizovano , anonymizovano , bytem 796 01 Přílepy 321, zastoupený JUDr. Ivanem Juřenou, advokátem, se sídlem Nábřeží 599, 706 01 Zlín, o popření pravosti, výše a pořadí přihlášené pohledávky, o odvolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. července 2015, č. j. 30 ICm 1772/2012-286 (KSBR 30 INS 2388/2011)

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. července 2015, č. j. 30 ICm 1772/2012-286 (KSBR 30 INS 2388/2011) se p o t v r z u j e . isir.justi ce.cz (KSBR30 INS 2388/2011)

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 9.842 Kč, k rukám advokáta JUDr. Ivana Juřeny do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně (dále jen insolvenční soud ) označeným rozhodnutím zamítl žalobu na určení, že žalovaný nemá jako věřitel za dlužníkem pohledávku ve výši 3.367.934,73 Kč, zajištěnou zástavním právem k majetku ve vlastnictví dlužníka, přihlášenou do insolvenčního řízení dlužníka vedeného u insolvenčního soudu pod pořadovým číslem 20, dílčí pohledávka číslo 1 (odstavec I. výroku), zamítl žalobu na určení, že žalovaný nemá jako věřitel za dlužníkem pohledávku ve výši 1.442.406,92 Kč, zajištěnou zástavním právem k majetku ve vlastnictví dlužníka, přihlášenou do insolvenčního řízení dlužníka vedeného u insolvenčního soudu pod pořadovým číslem 20, dílčí pohledávka číslo 2 (odstavec II. výroku), určuje se, že žalovaný nemá jako věřitel za dlužníkem pohledávku ve výši 1.870.767,59 Kč, přihlášenou do insolvenčního řízení dlužníka vedeného u insolvenčního soudu pod pořadovým číslem 20, dílčí pohledávka číslo 3 (odstavec III. výroku), zamítl žalobu na určení, že žalovaný nemá jako věřitel za dlužníkem pohledávku ve výši 44.899.694,52 Kč, přihlášenou do insolvenčního řízení dlužníka vedeného u insolvenčního soudu pod pořadovým číslem 20, dílčí pohledávka číslo 3 (odstavec IV. výroku) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 69.668,97 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného (odstavec V. výroku). Insolvenční soud učinil závěr, že uzavřením písemné smlouvy o půjčce ze dne 20. 7. 2007 a následných, na základě této smlouvy provedených, bezhotovostních převodů z účtu žalovaného na účet dlužníka vznikl mezi žalovaným jako věřitelem a dlužníkem platný závazkový vztah. Dodatek č. 1 ze dne 16. 12. 2008 (dále jen dodatek č. 1 ) byl v rozporu s ustanovením § 70 odst. 3 a § 72 obch. zák. uzavřen v době, kdy se dlužník nacházel v likvidaci, učinil tak právní úkon (právní jednání), v jehož důsledku se jeho závazky měly zvýšit o částku 25.000.000 Kč, přičemž žalovanému jako druhé smluvní straně byla nebo měla být existence likvidace dlužníka s ohledem na stav zápisu v obchodním rejstříku známa, proto je pro rozpor se zákonem za absolutně neplatný. Při posouzení existence pohledávky žalovaného vůči dlužníkovi uplatněné z titulu smlouvy o půjčce ve výši 46.770.462,11 Kč, sestávající z jistiny ve výši 41.066.400 Kč a smluvních úroků v částce 5.704.062,11 Kč (nárokovaných do 31. 12. 2011), přihlášené do insolvenčního řízení jako dílčí pohledávka P20/3, insolvenční soud považoval část jistoty ve výši 20.000.000 Kč za řádné plnění dle smlouvy o půjčce, kterou dlužník žalovanému nevrátil a v tomto rozsahu jde o pohledávku existující, rovněž uplatněný nárok na smluvní úroky ve výši 5 % (KSBR30 INS 2388/2011) ročně z jistiny půjčky v částce 20.000.000 Kč, čerpané v období od 25. 7. 2007 do 3. 12. 2008, a to za období ode dne čerpání jednotlivých částí půjčky (vyplývá z předložených potvrzení Československé obchodní banky, a.s.) do 31. 12. 2011, odpovídající částce 3.833.294,52 Kč považuje insolvenční soud za důvodný. Poskytnutí další částky 21.066.400 Kč žalovaným v období od 3. 12. 2008 nelze s ohledem na zjištěnou neplatnost dodatku č. 1 považovat za plnění ze smlouvy o půjčce, ale jde o bezdůvodné obohacení vzniklé dlužníkovi na základě neplatné smlouvy o půjčce, které je dlužník povinen vydat žalovanému, na jehož úkor se obohatil. Pohledávka žalovaného je tedy po právu také v případě částky 21.066.400 Kč. Naopak insolvenční soud jako neexistující s ohledem na neplatnost dodatku č. 1 uznal část pohledávky ve výši 1.870.767,59 Kč, přihlášenou z titulu smluvních úroků z částky 21.066.400 Kč.

Proti rozsudku insolvenčního soudu podali včasná odvolání žalobce i žalovaný.

Žalobce odvoláním napadl rozsudek v odstavcích I., II., IV. a V. výroku a namítal, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, že řízení je postiženo vadou, které mohlo mít za následek nepříznivé rozhodnutí ve věci a že dosud zjištěný skutkový stav neobstojí, neboť tu jsou další skutečnosti a jiné důkazy, které nebyly dosud uplatněny. Formálně tak uplatnil odvolací důvody uvedené v ustanovení § 205 odst. 2 písm. c), e) a f) o.s.ř. Žalobce zopakoval průběh insolvenčního řízení týkající se popřených pohledávek, akcentoval nepřípustnou změnu přihlášky pohledávky žalovaného č. 20 doplněním přihlášky podáním ze dne 26. 4. 2012 s tím, že věřitel nemůže měnit důvod vzniku pohledávky ani její pořadí a taková změna měla být soudem odmítnuta. Podle názoru žalobce se soud nijak nevypořádává s tím, že v přihlášce byl výslovně uveden důvod vzniku a výše pohledávky, důvod vzniku uvedený v přihlášce pohledávky nekoresponduje se skutečnostmi uvedenými v přiložené listině (Smlouvě o převodu práv ze směnek ze dne 28. 2. 2011), že v přihlášce byla uvedena výše pohledávky ve výši 4,700.000 Kč, kterou žalovaný zaplatil za převod směnek, že v přihlášce žalovaný výslovně uvedl, že pohledávka není splatná a v souladu s tím pak nepřihlásil žádné příslušenství, ale toliko pouze jistinu. Pokud tedy žalovaný původní pohledávku ve výši 4,700.000 Kč, jejíž výše odpovídala úplatě za postoupení práv ze směnek, rozdělil na pohledávky dvě, u každé nově uvedl příslušenství pohledávky, ačkoliv jej předtím neuplatnil, přičemž v původní přihlášce žalovaný výslovně uvedl, že pohledávka není splatná, změnil důvod vzniku, a to z titulu půjčky na zajišťovací směnku vlastní, dále uvedl nově vykonatelnost obou pohledávek, specifikoval zajištění, předmět i důvod zajištění a pořadí, změnil okamžik vzniku zajištění, přičemž zcela jasně nově uvedl, že obě pohledávky jsou splatné od 30. 9. 2008, pak nepochybně s ohledem na shora uvedenou argumentaci došlo v rozporu s ustanovením § 192 odst. 4 InsZ ke změně důvodu a pořadí pohledávky. (KSBR30 INS 2388/2011)

Co se týká popření vykonatelné pohledávky, žalobce souhlasil s názorem soudu, že u přihlášené vykonatelné směnečné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše i kauzální námitky, nebyly-li uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Z pohledu ustanovení § 199 odst. 2 InsZ v takovém případě nejde o (nepřípustné) jiné právní posouzení věci (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sen. zn. 29 ICdo 4/2012 publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 59/2014). Žalobce se však neztotožnil se závěry soudu učiněnými v souvislosti s posuzováním platnosti dohody o převzetí směnečného rukojemství. Soud zaujal stanovisko, že dohoda o převzetí směnečného rukojemství je platná, jelikož: a) došlo k uzavření dohody o převzetí směnečného rukojemství mezi Ing. Dušanem Vankem jako směnečným věřitelem na straně jedné a Martinem Buksou, vystupujícím jako směnečný dlužník a současně jako statutární orgán směnečného rukojmího (žalovaného), pozn. zřejmě měl soud na mysli dlužníka, na straně druhé; b) stalo se tak po předchozím souhlasu valné hromady (resp. jediného akcionáře) dlužníka; c) došlo k převzetí ručení za podmínek v obchodním styku obvyklých. K bodu a) žalobce uvedl, že v odůvodnění rozhodnutí absentuje to, z čeho soud dovodil, že došlo k uzavření dohody o převzetí směnečného rukojemství mezi Ing. Dušanem Vankem jako směnečným věřitelem na straně jedné a Martinem Buksou, vystupujícím jako směnečný dlužník a současně jako statutární orgán směnečného rukojmího dlužníka. V tomto smyslu je pak napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. K bodu c) žalobce nesouhlasil se závěrem soudu, že ručení bylo převzato za podmínek obvyklých v obchodním styku. Žalobce dále považoval za vadné hodnocení důkazů v podobě výslechu Martina Buksy a Iva Bukového, neboť v případě Martina Buksy se jednalo o osobu přímého obligačního dlužníka a výstavce směnky, v případě Iva Bukového o avala ze směnek, tedy o osoby eminentní mající zájem na tom, aby dluh zanikl, navíc jde o osoby ze statutárního orgánu dlužníka, když navíc obě osoby z této pozice mají blízký vztah přímo k žalovanému, jako jedinému akcionáři dlužníka, tedy mají i z tohoto pohledu zájem na výsledku řízení ve prospěch žalovaného, přičemž navíc Martin Buksa dokonce žalovaného zastupoval na přezkumném jednání dne 3. 4. 2012. Dále žalobce v kontextu shora uvedeného poukazoval na to, že u jednání před Krajským soudem v Brně dne 9. 5. 2011 dlužník výslovně uváděl: "Miroslav anonymizovano jako akcionář dlužníka vložil tuto pohledávku do majetku dlužníka a z tohoto důvodu tedy není věřitelem dlužníka. Pokud jde o zápis v katastru nemovitostí, pak zde se tato skutečnost dosud nepromítla." Dále dlužník ve svém vyjádření ze dne 15. 3. 2011 tento svůj dluh neuvedl mezi své závazky, ačkoli v tomto vyjádření dlužník výslovně potvrdil, že údaje v něm uvedené jsou správné a úplné. Tvrzení, že Miroslav anonymizovano není věřitelem dlužníka, je pak obsaženo i ve vyjádření dlužníka ze dne 5. 1. 2012, zveřejněném dne 9. 1. 2012 v insolvenčním rejstříku. (KSBR30 INS 2388/2011)

Při konfrontaci s těmito tvrzeními dlužníka pak výpovědi Martina Buksy a Iva Bukového nemohou obstát. Pohledávku č. 20/2 žalovaný přihlásil dne 7. 3. 2012, přičemž jako důvod uvedl: smlouva o půjčce, přičemž jako jistinu: částku ve výši 35,426.400 Kč a jako úroky: částku ve výši 5,190.493 Kč. Změnou přihlášky ze dne 26. 4. 2012 pak nově uvedl tuto pohledávku jako pohledávku č. 3, jako jistinu uvedl vyšší částku, konkrétně částku: 41,066.400 Kč, jako úrok pak uvedl částku: 5,704.062,11 Kč, v kolonce způsob výpočtu příslušenství uvedl: úrok z jednotlivých dílčích částí půjčky do 31. 12. 2011. Stejně jako v případě pohledávky č. 20/1 a č. 20/2 žalobce tvrdil ohledně pohledávky č. 20/3, že žalovaný ve změněné přihlášce nově uvádí důvod vzniku pohledávky, což je zapovězeno ustanovením § 192 odst. 4 InsZ. S touto námitkou se soud nikterak nevypořádal. Vzhledem k tomu, že smlouva o půjčce má reálnou, nikoli konsenzuální povahu, vznik půjčky předpokládá vedle dohody stran i skutečné odevzdání předmětu půjčky dlužníkovi. Okamžikem předání tedy dochází ke smlouvě o půjčce ve smyslu ustanovení § 657 a násl. občanského zákoníku (viz. např. rozsudek NS ČR sp. zn. 21 Cdo 2217/2003). Žalovaným doložená smlouva o půjčce ze dne 20. 7. 2007 v bodě 1.1 uvádí, že: Věřitel s dlužníkem se dohodli na půjčce dlužníkovi v celkové výši do částky 20,000.000,-Kč (slovy: dvacet-milionů-korun-českých). Částka bude vyplacena bankovním převodem na účet dlužníka po částech v termínech odsouhlasených mezi věřitelem a dlužníkem až do úplného vyčerpání smluvené částky. Žalobce má za to, že se nejedná o smlouvu o půjčce, jak ji posoudil soud. Jelikož bylo výslovně ujednáno, že částka bude vyplacena v budoucnu, pak lze takovou smlouvu posuzovat jako smlouvu o smlouvě budoucí (viz. Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, s. 1853). Taková smlouva o smlouvě budoucí by však byla stižena absolutní neplatností, jelikož neobsahuje datum, do kdy bude půjčka poskytnuta. Rovněž je možno smlouvu o půjčce posoudit jako závazek žalovaného v budoucnu poskytovat dlužníkovi půjčky až do výše 20,000.000 Kč v termínech odsouhlasených mezi věřitelem a dlužníkem. V takovém případě by vznikaly jednotlivé půjčky na základě reálného poskytnutí konkrétních finančních prostředků jako půjček, a to s normativním základem uvedeným ve smlouvě ze dne 20. 7. 2007 nazvané jako Smlouva o půjčce. Pro ten závěr, že se jednalo o samostatné půjčky, pak hovoří i ujednání o samostatné splatnosti každé jednotlivé poskytnuté částky. Pokud žalovaný přihlásil dne 7. 3. 2012 jistinu ve výši 35,426.400 Kč a změnou přihlášky ze dne 26. 4. 2012 pak nově jako jistinu uvedl částku 41,066.400 Kč, tak v případě, že by se skutečně jednalo o půjčky (s ohledem na to, že půjčka je reálným kontraktem a každým poskytnutím by vznikal vztah z půjčky) či by se jednalo o bezdůvodné obohacení, jak dovodil soud (kdy každou částku poskytnutou bez právního důvodu je nutno posuzovat samostatně), pak částka 5,400.000 Kč byla přihlášena jako nová pohledávka, tedy přihlášená po uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek. (KSBR30 INS 2388/2011)

Soud však reálnou povahu smlouvy o půjčce na daný případ neaplikoval řádně, přičemž nemůže obstát závěr soudu o tom, že mezi stranami vznikl jeden závazkový vztah, a to smlouva o půjčce. Soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že zjistil tento skutkový stav: z potvrzení Československé obchodní banky, a.s. ze dne 26. 4. 2012 vystaveného na žádost žalovaného vyplývá, že v období od 25. 7. 2007 do 9. 12. 2011 byla z účtu žalovaného č. 180720354/0300 převedena v zde uvedených termínech na účet dlužníka č. 213453732/0300 celkem částka 34.458.400 Kč, z potvrzení Československé obchodní banky, a.s. ze dne 26. 4. 2012 vystaveného na žádost žalovaného vyplývá, že v období od 27. 2. 2008 do 21. 1. 2009 byla z účtu žalovaného č. 195414624/0300 převedena v zde uvedených termínech na účet dlužníka č. 213453732/0300 celkem částka 2.460.000 Kč, z potvrzení UniCredit Bank Czech Republic, a.s. ze dne 26. 4. 2012 vyplývá, že v období od 10. 3. 2011 do 20. 4. 2012 byla z účtu žalovaného č. 4162755084/2700 převedena v zde uvedených termínech na účet dlužníka č. 2106222655/2700 celkem částka 5.665.400 Kč. Soud ale již neuvádí, z čeho učinil závěr, že tyto převody měly být půjčkou na základě smlouvy o půjčce ze dne 20. 7. 2007. V potvrzeních z bank je pouze uvedeno, že byly odeslány platby či učiněn převod, nic dalšího. V potvrzeních tedy nic o půjčkách uvedeno není, soud navíc žádné skutkové zjištění o půjčkách neučinil. Žalobce i nadále rozporuje, že by mělo dojít k převodům uvedeným v jednotlivých potvrzeních a pro případ, že by k nim skutečně došlo, pak žalobce rozporuje to, že by se snad mělo jednat o částky určené jako půjčky. Žalobce dále rozporuje (popírá) správnost a pravdivost těchto tří potvrzení, což mu i v odvolacím řízení umožňuje to, že žalobce nebyl řádně poučen dle ustanovení § 119a odst. 1 o.s.ř. V souladu s konstantní judikaturou NS ČR i literaturou u soukromé listiny stačí formální" popření její správnosti druhým účastníkem řízení, aby nastoupila důkazní povinnost a důkazní břemeno toho účastníka, který tvrdil skutečnosti, jež měly být prokázány soukromou listinou (např. rozsudek NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 472/2007, ze dne 30.4.2009. dále srov. rovněž Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol., Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2006, str. 618). Je tedy na žalovaném, aby skutečnosti, jež dovozuje z uvedených potvrzení, prokázal jinak. Žalobce dále soudu vyčítal, že nikterak nespecifikuje v odůvodnění rozsudku jednotlivé částky včetně okamžiku jejich poskytnutí, které měly dle názoru soudu být žalovaným jako půjčka poskytnuty dlužníkovi a do insolvenčního řízení přihlášeny. Rozhodně nelze v odůvodnění rozhodnutí odkazovat na listinu uvedenou ve spise, jak to činí soud slovním spojením v zde uvedených termínech". V tomto ohledu je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, když jak termíny, tak jednotlivé částky měl soud do odůvodnění rozhodnutí uvést. Toto pochybení se pak projevuje v tom, že není možné ze samotného odůvodnění bez dalších listin dovodit, která plnění považuje soud za půjčku a která plnění za bezdůvodné obohacení. Dále žalobce poukazoval na to, že součet částek uvedených v jednotlivých potvrzeních činí (KSBR30 INS 2388/2011)

42,583.800 Kč, přihlášena však byla částka 41,066.400 Kč, není tedy ani zřejmé, které částky z uvedených potvrzení má soud za přihlášení, a které nikoliv. Vada rozhodnutí spočívající v tom, že soud v odůvodnění rozhodnutí soud neuvedl, které jednotlivé částky byly poskytnuty dlužníkovi a kdy, které považuje za půjčku a které za bezdůvodné obohacení, pak omezuje žalobce v tom, aby své odvolání řádně odůvodnil, když např. již ze samotného skutkového zjištění soudu týkajícího se potvrzení UniCredit Bank Czech Republic, a.s. ze dne 26. 4. 2012 vyplývá, že částky měly být zasílány na účet dlužníka po zahájení insolvenčního řízení, ale dokonce po rozhodnutí soudu o úpadku dlužníka, a dokonce i po uplynutí lhůty pro přihlášení pohledávek. Dále tento nedostatek odůvodnění omezuje žalobce v tom, aby se případně bránil hmotněprávními námitkami. Dále je ve vztahu k tvrzením žalovaného a k hodnocení důkazů i v případě pohledávky č. 20/3 nutno brát v úvahu, že u jednání před Krajským soudem v Brně dne 9. 5. 2011 dlužník výslovně uváděl: "Miroslav anonymizovano jako akcionář dlužníka vložil tuto pohledávku do majetku dlužníka a z tohoto důvodu tedy není věřitelem dlužníka. Pokud jde o zápis v katastru nemovitostí, pak zde se tato skutečnost dosud nepromítla." Dále dlužník ve svém vyjádření ze dne 15. 3. 2011 tento svůj dluh neuvedl mezi své závazky, ačkoli v tomto vyjádření dlužník výslovně potvrdil, že údaje v něm uvedené jsou správné a úplné. Tvrzení, že Miroslav anonymizovano není věřitelem dlužníka, je pak obsaženo i ve vyjádření dlužníka ze dne 5. 1. 2012, zveřejněném dne 9. 1. 2012 v insolvenčním rejstříku. Sám žalovaný na výzvu Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2012 výslovně v přípise adresovaném tomuto soudu ze dne 19. 1. 2012 uvedl, že neeviduje vůči společnosti OBM forest, a.s. žádnou pohledávku po lhůtě splatnosti. Současná tvrzení žalovaného o splatných pohledávkách z půjček v řádu desítek milionů korun lze tedy v porovnání s jeho sdělením ze dne 19. 1. 2012 označit jako nedůvěryhodná a prokázat taková nedůvěryhodná tvrzení rozhodně nejsou způsobilé nic neříkající potvrzení z bank vystavená na žádost žalovaného. Je primárně na každém věřiteli, aby svou pohledávku přihlásil řádně, když pokud věřitel má zájem na uspokojení své pohledávky, musí ji řádně a ve stanovené lhůtě přihlásit do insolvenčního řízení. Pokud tak žalovaný neučinil, byl na přezkumném jednání dne 3. 4. 2012 poučen o tom, že jeho přihláška neobsahuje řádné a úplné vymezení důvodu vzniku a výše přihlašované pohledávky. Tyto skutečnosti pak byly tvrzeny i v prvním popření žalobce ze dne 28. 3. 2012. Dále byl žalovaný vyzván insolvenčním správcem výzvou doručenou žalovanému dne 11. 4. 2012. Žalobce je i nadále toho názoru, že ačkoliv byl žalovaný insolvenčním správcem vyzván k doplnění jeho přihlášky s uvedením následků jejího nedoplnění, nedoplnil žalovaný svou přihlášku řádně, když nedoplnění přihlášky ve stanovené lhůtě má pro žalovaného resp. jeho pohledávku č. 20/3 důsledek uvedený v ustanovení § 188 odst. 2 InsZ, tedy že se k přihlášce v rozsahu pohledávky č. 20/3 nepřihlíží. Nedoplnění přihlášky řádně a včas má za následek, že není možno k takové přihlášce přihlížet a je nutno postupovat dle ustanovení § 185 InsZ a učinit rozhodnutí o odmítnutí přihlášky, jímž soud již jen deklaruje dříve nastalou skutečnost, s níž spojuje insolvenční zákon ten důsledek, že se k přihlášené (KSBR30 INS 2388/2011) pohledávce nepřihlíží. V důsledku toho, že tedy nastala skutečnost, na základě které se k žalovaným přihlášené pohledávce č. 20/3 nepřihlíží, není možno takovou pohledávku znovu doplňovat a přezkoumávat. Žalobce je toho názoru, že o takové pohledávce není možné ani rozhodovat v incidenčním sporu. Tím, že žalobce popřel pohledávku, dostal by žalovaný neoprávněnou výhodu, aby přihlášku již podruhé doplnil, když však ani napodruhé se mu to ne úplně zdařilo, jelikož do dnešního dne řádně netvrdil, které částky mají být zahrnuty v přihlášené jistině pohledávky č. 20/3, když jen uvedl, že celková částka poskytnutá dlužníkovi činila 42,583.800 Kč, a že žalovaný dokonce přihlásil méně. Ani důkazy v podobě potvrzení z bank nelze požadovat za důkazy prokazující, že se snad mělo jednat o částky poskytnuté jako půjčky. Žalobce je tedy toho názoru, že ve smyslu ustanovení § 185 InsZ ve spojení s ustanovením § 188 odst. 2 InsZ se k přihlášce pohledávky č. 20/3 nemělo přihlížet ode dne, kdy žalovanému marně uplynula lhůta určená mu insolvenčním správcem ve výzvě k odstranění vad přihlášky. Žalobce nad rámec shora uvedeného konstatoval, že soud prvního stupně zcela rezignoval na jakákoli procesní poučení účastníkům, tak jak mu ukládá občanský soudní řád (§ 5 o.s.ř.). Z ustanovení § 7 InsZ plyne, že nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení... Z uvedeného je zřejmé, že poučovací povinnost soudu se musí důsledně dodržovat i v insolvenčním řízení (incidenčních sporech). Pokud tedy v řízení předcházejícím vydání napadeného rozsudku zcela chybělo jakékoliv poučení ze strany soudu, ačkoli dle § 5 o.s.ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech (zejména § 118a o.s.ř., § 119a o.s.ř.), pak se jedná o naprosto netolerovatelný postup soudu mající za následek porušení ústavně garantovaných práv žalobce na spravedlivý proces. Postup soudu vykazuje zřetelné znaky svévole a libovůle, tím spíše, že v průběhu řízení soud prezentoval svůj právní názor na věc zcela odlišně od svého konečného rozhodnutí (např. ve svém průběžném" protokolovaném závěru, že ve vztahu k dílčím pohledávkám č. 20/1 a 20/2 nebylo prokázáno, že by k převzetí směnečného rukojemství dlužníkem, za závazky tehdejšího předsedy představenstva Martina Buksy, došlo za podmínek obvyklých v obchodním styku. Z provedených důkazů vyplynulo, že rukojemství za závazky min. ve výši 3,6 mil. Kč převzal dlužník, když se mu dostalo plnění ve výši 1,6 mil. Kč-srov. protokol z jednání dne 6.2.2015). Soud tento svůj závěr posléze zcela změnil, aniž by ale byla učiněna jiná (další) skutková zjištění, která by tuto změnu právního názoru (posouzení) soudu odůvodňovala (srov. odůvodnění rozsudku na str. 14: V této souvislosti proto insolvenční soud uzavírá, že dlužník převzal směnečné rukojemství za podmínek obvyklých v obchodním styku, neboť se mu za něj dostalo adekvátního protiplnění ve formě peněžitých prostředků z půjček, které Martinem Buksou vystavené a dlužníkem avalované směnky zajišťovali (soud měl zřejmě na mysli zajišťovaly"). Citované ustanovení (§ 118a o.s.ř.) rovněž slouží k zajištění předvídatelnosti rozhodnutí soudu, což je jedna z významných zásad, na nichž stojí soudní proces. (KSBR30 INS 2388/2011)

Je nepochybné, že předvídatelné může být jen takové rozhodnutí, kterému předchází předvídatelný postup soudu v řízení. Ze zákona jasně vyplývá, že účastníci nesmí být zaskočeni jiným právním posouzením věci soudem, aniž by jim bylo umožněno uvést skutečnosti, které jsou, podle názoru soudu, pro rozhodnutí významné a navrhnout k jejich prokázání důkazy (srov. nález Ústavního soudu, sp. zn. I.ÚS 2014/10, ze dne 7.4.2011). Ze všech uvedených důvodů žalovaný dovozoval, že rozsudek krajského soudu je nesprávný, a proto navrhl, aby odvolací soud tento rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvnímu stupně k novému projednání a rozhodnutí. V průběhu odvolacího řízení žalobce doplnil odvolání tak, že namítl promlčení všech plateb poskytnutých v období od 25.7.2007 do 17.9.2009 včetně z důvodu uplynutí jak obecné tříleté promlčecí lhůty, tak subjektivní dvouleté promlčecí lhůty. Tvrdil, že ke stavení promlčecí lhůty došlo podáním přihlášky dne 7.3.2012, při uplatnění námitky promlčení neuvádí žádné nové skutkové okolnosti, tedy námitka uplatněná až v odvolacím řízení je přípustná, navíc soud prvního stupně v tomto směru neposkytl účastníkům procesní poučení podle § 119a o.s.ř. Žalovaný odvolání zaměřil do odstavce III. výroku rozsudku, kterým soud vyhověl částečně žalobě, v níž se žalobce domáhal určení, že žalovaný nemá jako věřitel za dlužníkem pohledávku, přihlášenou jako dílčí pohledávka č. 3, a to konkrétně ve výši 1.870.767,59 Kč. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, vztahujícího se k tomuto výroku, lze dovodit, že soud žalobě částečně vyhověl proto, že část přihlášeného příslušenství v této výši považoval za nedůvodně přihlášenou pohledávku, to pravděpodobně vzhledem k závěru soudu o tom, že dodatek č. 1 ke smlouvě o půjčce uzavřeně dne 20.7.2007, podepsaný žalovaným a dlužníkem dne 16.12.2008, byl podepsán Martinem Buksou za situace, kdy se dlužník nacházel v likvidaci a mělo tím dojit k právnímu ikonu, v jehož důsledku se závazky dlužníka měly zvýšit o 25.000.000 Kč. Nejednalo se o úkon směřující k likvidaci společnosti v souladu s ustanovením § 72 obch. zákona. Dodatek navíc nebyl podepsán za dlužníka ustanoveným likvidátorem. Proto soud prvého stupně posoudil tento dodatek jako absolutně neplatný právní úkon. Následně považoval část pohledávky vzniklé poskytnutím půjčky v souladu s dodatkem za bezdůvodné obohacení, nikoli za plnění dle smlouvy o půjčce. Proto neuznal část pohledávky v uvedené výši 1.870.767,59 Kč, přihlášené z titulu smluvních úroků, jejichž existence se měla opírat právě o platnost smlouvy o půjčce, vč. jejího dodatku. S těmito závěry žalovaný nesouhlasil a tvrdil, že i peněžní prostředky poskytnuté dlužníku na základě smlouvy o půjčce a jejího dodatku představují v celém objemu plněni dle smlouvy o půjčce a jejich nesplacená část pak představuje nárok na vrácení takto zapůjčených peněžních prostředků. Proto je po právu i nárok na zaplacení sjednaných úroků z prodlení rovněž z částky 21.066.400 Kč, a proto i ve vztahu k této části dílčí pohledávky č. 3 mělo být rozhodnuto tak, že se žaloba zamítá. Ostatní výroky rozsudku nalézacího soudu tímto odvoláním nenamítané považoval žalovaný za správné. Pokud se týká vznesené námitky promlčení žalovaný poukazoval na skutečnost, že ještě 19.1.2012 sděloval insolvenčnímu soudu, (KSBR30 INS 2388/2011)

že nemá vůči dlužníkovi žádnou splatnou pohledávku. To potvrzoval i dlužník, proto pohledávky žalovaného nemohou být promlčené.

S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb. změněn zákonem č. 294/2013 Sb. a podle čl. II. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb. ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (insolvenční řízení bylo zahájeno dne 15.2.2011, k zahájení tohoto incidenčního řízení došlo dne 18. 6. 2012); právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Rozhodným zněním v přezkoumávané věci je proto zákon č. 182/2006 Sb. ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen InsZ ).

Podle ustanovení § 7 InsZ nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. Rozhodným zněním pro přiměřené použití podle ustanovení § 7 InsZ je v posuzované věci občanský soudní řád ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen o.s.ř. ).

Odvolací soud po zjištění, že odvolání byla podána včas a osobami k tomuto úkonu oprávněnými, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce ani žalovaného nejsou důvodná.

Z obsahu spisu se podává, že insolvenční řízení bylo zahájeno dne 15. 2. 2011 návrhem věřitele, společnosti MS-stavby s.r.o. (žalobce), který se domáhal vydání rozhodnutí, aby byl zjištěn úpadek společnosti OBM forest, a.s. (dlužník). Spolu s insolvenčním návrhem přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka rovněž svoji pohledávku (přihláška pohledávky evidovaná jako P1). Usnesením ze dne 6. 2. 2012, č. j. KSBR 30 INS 2388/2011-A-75, rozhodl insolvenční soud o úpadku dlužníka, ustanovil do funkce insolvenčního správce, vyzval věřitele k přihlášení jejich pohledávek ve lhůtě, která uplynula dne 7. 3. 2012, a dále nařídil přezkumné jednání na 3. 4. 2012. Dne 7. 3. 2012 přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka svoji pohledávku ve výši 45.316.893 Kč evidovanou jako P20 také věřitel č. 19 Miroslav anonymizovano (žalovaný). Jako dílčí pohledávku P20/1 přihlásil pohledávku ve výši 4.700.000 Kč, zajištěnou soudcovským zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví dlužníka, a jako důvod vzniku uvedl postoupení pohledávky věřitelem z titulu půjčky , dílčí pohledávka P20/2 byla přihlášena pohledávka ze smlouvy o půjčce ve výši 40.616.893 Kč. (KSBR30 INS 2388/2011)

Dne 28. 3. 2012 bylo insolvenčnímu soudu doručeno popření pohledávky žalovaného ze strany žalobce, jako přihlášeného věřitele č. 1 (č. d. B-6). Předmětem popěrného úkonu bylo popření dílčí pohledávky P20/1 co do pravosti, výše a pořadí, resp. práva na uspokojení ze zajištění, a popření dílčí pohledávky P20/2 co do pravosti a výše. Na přezkumném jednání konaném dne 3. 4. 2012 insolvenční soud rozhodl (č. d. B-7), že pohledávka žalovaného přihlášená jako P20 nebude na přezkumném jednání přezkoumána a insolvenčnímu správci uložil povinnost vyzvat žalovaného k opravě a doplnění přihlášky pohledávky. Dne 4. 4. 2012 vyzval insolvenční správce žalovaného k opravě a doplnění přihlášky pohledávky P20 (č. d. P20-4). Podáním ze dne 26. 4. 2012 žalovaný doplnil přihlášku pohledávky (č. d. P20-3), když: -dílčí pohledávku č. P20/1 nově rozdělil na: a) dílčí pohledávku P20/1 ve výši 3.367.934,16 Kč z titulu směnečného rukojemství dlužníka za závazky ze zajišťovací směnky vlastní ze dne 4. 8. 2005 vystavené Martinem Buksou na částku 2.540.000 Kč, splatné dne 30. 9. 2008, vykonatelné na základě směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. 5 Cm 260/2009, zajištěnou do výše 2.928.678,16 Kč soudcovským zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví dlužníka zapsaným na LV č. 245 pro k. ú. a obec Hlušovice u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Olomouc, nabytou žalovaným rubopisem provedeným na základě smlouvy o převodu práv ze směnek ze dne 28. 2. 2011, b) dílčí pohledávku P20/2 ve výši 1.442.406,92 Kč z titulu směnečného rukojemství dlužníka za závazky ze zajišťovací směnky vlastní ze dne 31. 7. 2006 vystavené Martinem Buksou na částku 1.061.000 Kč, splatné dne 30. 9. 2008, vykonatelné na základě směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. 5 Cm 261/2009, zajištěnou do výše 1.279.246,21 Kč soudcovským zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví dlužníka zapsaným na LV č. 245 pro k. ú. a obec Hlušovice u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Olomouc, nabytou žalovaným rubopisem provedeným na základě smlouvy o převodu práv ze směnek ze dne 28. 2. 2011, -k dílčí pohledávce P20/3, původně označené jako P20/2, uvedl, že jde o pohledávku ze smlouvy o půjčce ze dne 20. 7. 2007, ve znění dodatku č. 1 ze dne 16. 12. 2008. Na základě této smlouvy měl žalovaný poskytnout dlužníku půjčku ve výši 45.000.000,-Kč za sjednaný úrok ve výši 5% ročně. Z této částky byla dosud poskytnuta půjčka ve výši 41.066.400,-Kč, když přihlášená jistina činí tuto částku a úrok byl vyčíslen ve výši 5.704.062,11 Kč. Dílčí pohledávka č. 20/3 je tak přihlášena ve výši 46.770.462,11 Kč. Usnesením ze dne 3. 5. 2012, č. j. KSBR 30 INS 2388/2011-B-14 prohlásil insolvenční soud na majetek dlužníka konkurs. Podáním ze dne 30. 5. 2012 (č. d. B-21) doplnil žalobce popření pohledávky tak, že dílčí pohledávky P20/1 a P20/2 i nadále popírá co do pravosti výše i pořadí, avšak v jejich případě došlo ze strany žalovaného nikoliv k doplnění skutkových tvrzení týkajících se jejich vzniku, nýbrž ke změně těchto skutkových okolností, (KSBR30 INS 2388/2011) což je v rozporu s ustanovením § 192 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen INSZ ). Dále namítal, že zajišťovací směnky, které dlužník avaloval, vystavil Martin Buksa v době, kdy byl předsedou představenstva dlužníka, a to v rozporu s ustanovením § 196a odst. 5 obchodního zákoníku. Smlouva o převodu práv ze směnek podepsaná dne 28. 2. 2011 je pak neúčinná z důvodu naplnění rozvazovací podmínky uvedené v jejím článku VII. odst. 2 a III., když ani její dodatek uzavřený dne 26. 9. 2011 na tomto závěru nic nemění. Z výše popsaných důvodů proto žalobce považoval tyto pohledávky za neexistující, a to včetně uplatněného práva na uspokojení ze zajištění. Dílčí pohledávku P20/3 popíral žalobce co do pravosti a výše s tím, že smlouvu o půjčce ze dne 20. 7. 2007 podepsal za dlužníka z titulu funkce předsedy představenstva Martin Buksa, přestože dle výpisu z obchodního rejstříku jeho funkce zanikla již dne 3. 7. 2007. Smlouva o půjčce je navíc kontraktem reálným, kde nepostačí pouhé ujednání smluvních stran, nýbrž je nezbytné, aby k předání půjčky skutečně došlo. V tomto směru jsou i po doplnění tvrzení žalovaného o vzniku půjčky nedostatečná. Výpisy z účtu a potvrzení banky pak existenci půjčky jako takové neprokazují. Žalobce zdůraznil, že žalovaný je akcionářem dlužníka, na přezkumném jednání a schůzi věřitelů konané dne 3. 4. 2012 ho zastupoval bývalý předseda představenstva dlužníka Martin Buksa, a proto je třeba považovat žalovaného a dlužníka za osoby jednající ve shodě. S ohledem na skutečnost, že žalovaný poskytoval dlužníkovi další finanční prostředky bez toho, aby požadoval vrácení již dříve splatných pohledávek, nelze tato plnění považovat za poskytnutí půjčky a pohledávka přihlášená žalovaným pak vůbec nevznikla. Žalobce závěrem poukázal na skutečnost, že pohledávku přihlášenou žalovaným dlužník nezařadil do seznamu přihlášených pohledávek, o kterém prohlásil, že je úplný a správný a sám žalovaný na výslovný dotaz insolvenčního soudu v podání ze dne 24. 1. 2012 prohlásil, že vůči dlužníkovi žádnou pohledávku nemá. Na zvláštním přezkumném jednání konaném dne 5. 6. 2012 (č. d. B-22) byla přezkoumána pohledávka přihlášená jako P20 žalovaným. Tato pohledávka nebyla zjištěna z důvodu jejího popření ze strany žalobce jako přihlášeného věřitele, když insolvenční soud důvody pro odmítnutí popření pohledávky neshledal.

Odvolací soud se v prvé řadě zabýval námitkou žalobce, zda doplněním přihlášky pohledávky nedošlo ze strany žalovaného o nepřípustnou změnu skutečností týkajících se vzniku přihlášené pohledávky.

Je nepochybné, že věřitel může až do skončení přezkumného jednání, dokud jeho pohledávka není zjištěna nebo účinně popřena, měnit výši přihlašované pohledávky. Nemůže však měnit důvod vzniku přihlašované pohledávky nebo její pořadí (§ 192 odst. 4 InsZ). Žalovaný v přihlášce pohledávky jako důvod vzniku přihlašované pohledávky uvedl jednak postoupení pohledávky věřitelem, jednak smlouvu o půjčce. S přihláškou pohledávky doložil Smlouvu o převodu práv ze směnek ze dne 28. 2. 2011, ze které vyplývá, že byla postoupena práva (KSBR30 INS 2388/2011) ze směnek, jejichž výstavcem byl Martin Buksa. Odvolací soud tedy souhlasí se závěrem krajského soudu, že důvod vzniku pohledávky byl v přihlášce pohledávky žalovaným vymezen velmi nedbale a nepřesně, postoupení pohledávky nemůže být důvodem vzniku pohledávky, přičemž teprve doplněním přihlášky pohledávky po výzvě správce došlo k řádnému vymezení skutečností týkajících se vzniku přihlášené pohledávky způsobem, který korespondoval s již doloženými podklady. Skutkový základ přihlášené pohledávky zůstal zachován, nebylo uplatněno nic nového, proto nedošlo k nepřípustné změně skutečností týkajících se vzniku přihlášené pohledávky.

Ohledně směnečného rukojemství a jeho převzetí dlužníkem za závazky výstavce směnek Martina Buksy provedl insolvenční soud rozsáhlé dokazování, provedené důkazy vyhodnotil po skutkové i právní stránce, využil též příhodně judikaturu, přičemž na odůvodnění jeho rozhodnutí se odkazuje. Odvolací soud nesdílí výhrady žalobce proti skutkovým a právním závěrům, neboť odpovídají zjištěnému skutkovému stavu, který se žalobci zpochybnit nepodařilo. Rozhodnutí nelze označit za nedostatečně zdůvodněné či dokonce nepřezkoumatelné, protože krajský soud přehledně rozebral provedené důkazy, uvádí skutková zjištění, která z nich učinil a v tomto směru nelze postupu soudu ničeho vytýkat.

Žalobce správně uvádí, že smlouva o půjčce má reálnou, nikoliv jen konsenzuální povahu. U reálné smlouvy je k jejímu vzniku zapotřebí nejen smluvního konsenzu, ale je třeba, aby nastala ještě další právní skutečnost, jíž je poskytnutí předmětu půjčky. Vznik půjčky tedy předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky, k němuž ovšem nemusí nutně dojít pouze v době uzavření smlouvy o půjčce; k předání peněz může dojít i bezhotovostním převodem na účet dlužníka podle sjednaných pravidel (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 209/2005 ze dne 28. 3. 2007). Právní konstrukce předkládaná žalobce o dílčích půjčkách na základě jednotlivých převodů proto není schůdná. Brojil-li žalobce proti závěru, že bankovní převody měly být půjčkou na základě smlouvy o půjčce ze dne 20. 7. 2007, když z potvrzení z bank tato skutečnost neplyne, pak jde o vadné hodnocení důkazů; žalobce totiž zjevně hodnotil toliko samotná potvrzení bank o bankovních převodech a nevzal v úvahu ostatní důkazy, zejména ujednání právě ve smlouvě o půjčce ze dne 20. 7. 2007 a v jejím dodatku. Takto správně vyhodnotil stav krajský soud i v jeho vzájemných souvislostech. Krajský soud také přehledně zdůvodnil, kterou část jistoty považuje za řádné plnění dle smlouvy o půjčce a kterou za bezdůvodné obohacení, zabýval se také příslušenstvím pohledávky; v tomto směru nemohlo být důvodné ani odvolání žalovaného.

Pokud žalobce teprve v průběhu odvolacího řízení doplnil svou argumentaci tak, že namítl promlčení všech plateb poskytnutých v období od 25.7.2007 do 17.9.2009 včetně z důvodu uplynutí jak obecné tříleté promlčecí lhůty, tak subjektivní dvouleté promlčecí lhůty, pak přehlédl, že při popření pravosti (KSBR30 INS 2388/2011) pohledávky věřitel nepopřel pohledávky z důvodu jejich promlčení, že v souladu s ustanovením § 200 odst. 2 věty druhé InsZ již nelze důvod popření pohledávky měnit. Z těchto důvodů se odvolací soud námitkou promlčení jako bezpředmětnou nezabýval.

K tvrzenému nedostatku procesního poučení odvolací soud konstatuje, že krajský soud po provedeném dokazování vyjevil účastníkům svůj právní náhled na věc, účastníci na to shodně uvedli, že již nechtějí sdělit soudu žádné další rozhodné skutečnosti ani označit další důkazy a že všechny jimi navržené důkazy byly soudem k důkazu provedeny. Za tohoto stavu řízení namítanou procesní vadou netrpí.

Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek krajského soudu v celém rozsahu jako věcně správný podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

Žalobce s odvoláním nebyl procesně úspěšný, žalovaný byl v odvolacím řízení neúspěšný pouze v poměrně nepatrné části, proto odvolací soud přiznal žalovanému plnou náhradu nákladů účelně vynaložených k bránění svého práva proti žalobci (§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 3 o.s.ř.). Za odměnu za dva úkony právní služby po 3.100 Kč, 2 x RP po 300 Kč, náhradu za ztrátu času za 4 půlhodiny po 100 Kč a cestovní výlohy ve výši 934 Kč za cestu zástupce k odvolacímu soudu ze Zlína do Olomouce a zpět celkem 132 km, 7,08 Kč/1km a DPH 21 % 1.708 Kč, činí odvolací náklady 9.842 Kč; soudní poplatek za nedůvodné odvolání žalovaného ovšem účelně vynaloženým výdajem k bránění práva proti žalobci nebyl, proto jeho náhrada přiznána žalovanému nebyla.

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Olomouci dne 15. září 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Renáta Hrubá předseda senátu