12 VSOL 218/2014-156
36 ICm 3039/2011 12 VSOL 218/2014-156 (KSOS 36 INS 14347/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudců JUDr. Vojtěcha Brhla a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci žalobkyně Eriky anonymizovano , anonymizovano , bytem Dvouletky 1211/54, Ostrava -Hrabůvka, PSČ 700 30, zastoupené Mgr. Tomášem Kravčíkem, advokátem se sídlem Občanská 1115/16, Ostrava, PSČ 710 00, proti žalovanému Mgr. Filipu anonymizovano , anonymizovano , bytem Milana Fialy 246/4, Ostrava-Dubina, PSČ 700 30, zastoupenému JUDr. Lukášem Klegou, advokátem se sídlem Sokolská třída 1758/4, Ostrava-Moravská Ostrava, PSČ 702 00, o určení pohledávky, vedené jako incidenční spor u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 ICm 3039/2011 v insolvenčním řízení dlužníka Mgr. Filipa Mrázka, anonymizovano , vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS 14347/2011, rozhodl o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. KSOS 36 INS 14347/2011, 36 ICm 3039/2011-117 ze dne 28.8.2014,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě č.j. KSOS 36 INS 14347/2011, 36 ICm 3039/2011-117 ze dne 28.8.2014 se v části odstavce I. výroku, jímž bylo určeno, že žalobkyně má za dlužníkem pohledávku ve výši 405.137 Kč z titulu smluv (KSOS 36 INS 14347/2011) o půjčce uplatněnou v insolvenčním řízení dlužníka Mgr. Filipa Mrázka, potvrzuje.

II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě č.j. KSOS 36 INS 14347/2011, 36 ICm 3039/2011-117 ze dne 28.8.2014 se v části odstavce I. výroku, jímž bylo určeno, že žalobkyně má za dlužníkem pohledávku ve výši 117.164 Kč z titulu bezdůvodného obohacení uplatněnou v insolvenčním řízení dlužníka Mgr. Filipa Mrázka, se m ě n í tak, že žaloba se v této části z a m í t á .

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 10.074,60 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího advokáta.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 3.409,60 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího advokáta.

Odůvodnění:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně určil, že žalobkyně má za dlužníkem pohledávku ve výši 522.301 Kč uplatněnou přihláškou č. P2 ze dne 9.9.2011 v insolvenčním řízení dlužníka Mgr. Filipa Mrázka (výrok I.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 25.531 Kč (výrok II.). V důvodech rozhodnutí uvedl, že mezi účastníky nebylo sporu ohledně zjištění úpadku žalovaného, řádného přihlášení pohledávky z titulu nároku uplatněného žalobou, včasného podání žaloby a zaplacení nákladů řízení žalobkyní na základě rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 172/2011-286 ze dne 30.5.2011 v částce 117.164 Kč. Mezi účastníky zůstalo sporným poskytnutí peněžních prostředků a uznání neexistujícího dluhu, dále existence původně podmíněné pohledávky z titulu uhrazených nákladů řízení, která se již stala nepodmíněnou v důsledku zrušení rozhodnutí, na základě kterého byla zaplacena. Soud dospěl k závěru, že uznáním dluhu ze dne 14.9.2008, ve kterém žalovaný jako dlužník uznal dluh vůči žalobkyni ve výši 343.000 Kč, byla založena vyvratitelná právní domněnka, že dluh existoval v době, kdy k uznání došlo. Uznáním dluhu přešlo důkazní břemeno z žalobkyně jako věřitelky na žalovaného jako dlužníka. Bylo proto na žalovaném, aby prokázal, že dluh nevznikl, byl splněn nebo jinak zanikl. (KSOS 36 INS 14347/2011)

Žalovaný však přes poučení o jeho důkazním břemenu k tomu neuvedl žádné důkazy. Soud tak má za to, že dluh v době uznání trval. Přitom poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky č. j. 33 Cdo 153/2012-325 ze dne 31.7.2013, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 172/2011-286 ze dne 30.5.2011 a rozsudek Okresního soudu v Ostravě č. j. 116 EC 319/2009-203 ze dne 15.10.2010, ve kterém Nejvyšší soud posuzoval toto uznání dluhu a ve kterém uzavřel, že listina ze dne 14.9.2008 splňuje požadavky kladené ustanovením § 558 občanského zákoníku (účinného do 31.12.2013) a že nebyla-li právně relevantním způsobem změněna splatnost poskytnutých půjček, staly se splatnými na základě výzvy žalobkyně ve smyslu ustanovení § 563 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.12.2013). K tomu uzavřel, že výzva k zaplacení dlužné částky ze dne 15.5.2009, kterou byl žalovaný vyzván k vrácení půjčky ve výši 343.000 Kč následující den poté, co mu bude doručena tato výzva, byla žalovanému doručena dne 21.5.2009. Pokud jde o nárok žalobkyně představující plnění z právního důvodu, který odpadl, tedy zaplacení nákladů řízení v částce 117.000 Kč na základě pravomocného rozsudku, který byl následně zrušen, i tento nárok žalobkyně soud shledal po právu. Jde o nárok z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 451 občanského zákoníku (účinného do 31.12.2013), přičemž ke dni rozhodnutí soudu pohledávka již existuje jako pohledávka nepodmíněná.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání. Uvedl, že trvá na tom, že od žalobkyně finanční prostředky nepřevzal a že listina uznání dluhu je absolutně neplatná pro neurčitost. Poukázal na to, že žalobkyně u jednání u Okresního soudu v Ostravě dne 4.8.2010 uvedla, že termín vrácení jí tvrzených půjček byl vázán na okamžik, kdy bude jmenován státním zástupcem a bude mít větší příjmy, tedy byla sjednána odkládací podmínka spočívající v jeho jmenování státním zástupcem, přičemž posouzením této otázky se soud prvního stupně vůbec nezabýval, přestože tuto námitku opětovně vznášel i při jednání dne 20.8.2014. Poukázal na ustanovení § 564 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.12.2013), který upravuje situaci, kdy je doba plnění ponechána na vůli dlužníka, s tím, že měla být podána nikoli žaloba na plnění, ale žaloba na určení doby plnění, neboť splatnost konkrétně sjednána nebyla. Plnění proto bylo ponecháno na jeho vůli. Soud prvního stupně se však ani s touto námitkou nevypořádal. Z těchto důvodů je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Podle jeho názoru v době podání přihlášky pohledávka žalobkyně v částce 117.164 Kč neexistovala, a to ani jako pohledávka podmíněná ve smyslu ustanovení § 183 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), a proto ji nebylo možno přihlásit. Dále namítl, že soud prvního stupně nesprávně stanovil výši náhrady nákladů řízení, neboť přiznal náhradu nákladů řízení i za to, co nebylo úkony právní služby ve smyslu ustanovení § 11 advokátního tarifu. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne. (KSOS 36 INS 14347/2011)

Žalobkyně se k odvolání žalovaného vyjádřila tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně i procesně správné, žalovaný v odvolání uplatňuje argumenty, které již vznesl před soudem prvního stupně a se kterými se soud prvního stupně vypořádal. Poukázala na to, že předmětné uznání dluhu bylo posuzováno Nejvyšším soudem České republiky, který věc zkoumal i po skutkové stránce a dospěl k závěru, že uznání dluhu je platné a dluh se stal splatný na základě výzvy žalobkyně.

Podle § 7 věty před středníkem IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 3 a odst. 5 o.s.ř.), a po doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně podala u soudu prvního stupně dne 11.11.2011 žalobu, kterou se domáhala vůči žalovaným 1) Mgr. Filipu anonymizovano a 2) Mgr. Ivo Tichovskému, insolvenčnímu správci dlužníka Mgr. Filipa Mrázka, určení, že má za dlužníkem pohledávku ve výši 522.301 Kč uplatněnou přihláškou č. P2 ze dne 9.9.2011 v insolvenčním řízení dlužníka, popřenou insolvenčním správcem v rozsahu 62.137 Kč a dlužníkem zcela. V žalobě uvedla, že přihláškou pohledávky uplatnila nezajištěnou, nevykonatelnou a nepodmíněnou pohledávku v částce 405.137 Kč a nezajištěnou, nevykonatelnou a podmíněnou pohledávku v částce 117.164 Kč s tím, že postupně poskytla dlužníkovi na základě ústně sjednaných smluv půjčky celkem ve výši 343.000 Kč, ohledně kterých dne 14.9.2008 dlužník podepsal uznání dluhu. Výzvou k zaplacení dlužné částky ze dne 15.5.2009 doručenou dlužníkovi dne 21.5.2009 jej vyzvala k vrácení půjčky ve výši 343.000 Kč tak, aby dluh uhradil prvního dne poté, kdy mu bude doručena výzva k zaplacení. Mimo jistiny ve výši 343.000 Kč má proto nárok i na příslušenství pohledávky ve výši 62.137 Kč představující zákonný úrok z prodlení od 23.5.2009 do 22.8.2011. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 8 Co 172/2011 ze dne 30.5.2011 byla její žaloba o zaplacení této částky vedená proti dlužníkovi zamítnuta jako předčasná z důvodu splatnosti dluhu až dne 31.12.2012. Na základě tohoto rozsudku uhradila dlužníkovi náhradu nákladů soudního řízení v částce 117.164 Kč. Současně proti tomuto rozsudku podala dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky, v případě zrušení tohoto rozhodnutí Nejvyšším soudem jí tak vznikne za dlužníkem pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení v této výši, a proto tento nárok přihlásila jako podmíněnou pohledávku. Žalovaný 1) se k žalobě vyjádřil tak, že popírá, že by jakoukoli částku od žalobkyně převzal, uznání dluhu je absolutně neplatným úkonem, neboť z něj nelze dovodit, že by byl uznán určitý závazek, (KSOS 36 INS 14347/2011) pohledávka žalobkyně není dosud splatná, když splatnost pohledávky nastane teprve dne 31.12.2012, a proto žalobkyni nemohl ani vzniknout nárok na úrok z prodlení. Dále namítl, že při jednání u soudu dne 4.8.2010 (ve sporu o zaplacení pohledávky) žalobkyně jednoznačně uvedla, že termín vrácení jí tvrzených půjček byl vázán na okamžik, kdy bude jmenován státním zástupcem a bude tak mít větší příjmy, a proto jeho povinnost vrátit dluh žalobkyně byla vázána na splnění odkládací podmínky spočívající v jeho jmenování státním zástupcem. Podáním ze dne 25.9.2013 vzala žalobkyně svoji žalobu zpět vůči žalovanému 2) z důvodu, že žalovaný 2) vzal své popření její pohledávky zpět. Současně sdělila, že Nejvyšší soud České republiky rozsudkem č. j. 33 Cdo 153/2012-325 ze dne 31.7.2013 rozhodl tak, že zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 172/2012-286 ze dne 30.5.2011 a rozsudek Okresního soud v Ostravě č. j. 116 EC 319/2009-203 ze dne 15.10.2010. Usnesením č. j. KSOS 36 INS 14347/2011, 36 ICm 3039/2011-76 ze dne 30.9.2013 (pravomocným dne 24.10.2013) bylo zastaveno řízení proti žalovanému 2) a rozhodnuto o tom, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. U jednání dne 20.8.2014 žalobkyně doplnila skutková tvrzení tak, že dle závěrů Nejvyššího soudu České republiky v rozsudku č. j. 33 Cdo 153/2012-325 ze dne 31.7.2013 je předmětné uznání dluhu platným právním úkonem a dluh byl splatný na výzvu žalobkyně. Dále uvedla, že její pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení (nárok na vrácení již zaplacených nákladů řízení) vznikla zrušením rozsudku Krajského soudu v Ostravě, tedy po rozhodnutí o úpadku. U tohoto jednání soud prvního stupně poučil žalovaného 1) podle ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř. tak, aby označil důkaz k tomu, že mu dluh vůči žalobkyni nevznikl, když platí domněnka existence dluhu v době uznání, poté žalovaný (prostřednictvím svého zástupce) žádné další důkazy nenavrhl.

Odvolací soud shledává správnými skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně z provedeného dokazování, a pro stručnost odůvodnění na ně zcela odkazuje.

Odvolací soud dále doplnil dokazování listinami, z nichž zjistil následující skutečnosti:

Z usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. KSOS 36 INS 14347/2011 ze dne 15.8.2011, že tímto usnesením insolvenční soud oznámil zahájení insolvenčního řízení ve věci dlužníka Mgr. Filipa Mrázka, anonymizovano .

Z usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. KSOS 36 INS 14347/2011-A-5 ze dne 23.8.2011, že tímto rozhodnutím byl zjištěn úpadek dlužníka Mgr. Filipa Mrázka, insolvenčním správcem byl ustanoven Mgr. Ivo Tichovský a soud povolil řešení úpadku oddlužením. (KSOS 36 INS 14347/2011)

Z usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. KSOS 36 INS 14347/2011-B-4 ze dne 22.11.2011, že tímto usnesením soud schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře.

Vzhledem k tomu, že žalovaný i v odvolacím řízení trval na svém tvrzení, že žádné peněžní prostředky mu žalobkyní nebyly poskytnuty (tedy půjčka nevznikla), k čemuž soud prvního stupně žalovaného podle ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř. sice správně poučil tak, aby k tomuto tvrzení navrhl důkazy, avšak současně jej nepoučil o důsledcích nesplnění jeho důkazní povinnosti, odvolací soud opětovně přistoupil k poučovací povinnosti žalovaného podle ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř. Odvolací soud proto žalovaného poučil o jeho povinnosti důkazní k tomuto tvrzení, tedy k vyvrácení domněnky existence půjček ke dni uznání dluhu, a současně o důsledcích nesplnění této povinnosti, žalovaný však k tomuto žádné důkazní návrhy neučinil. Za této situace odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že uznání dluhu ze dne 14.9.2008 splňuje požadavky podle ustanovení § 558 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.12.2013), neboť obsahuje písemný závazek žalovaného zaplatit dluh určený co do důvodu a výše, a že tímto uznáním proto byla založena vyvratitelná domněnka o existenci dluhu ke dni jeho uznání. Bylo tak na žalovaném, aby prokázal, že mu dluh nevznikl, avšak žalovaný k tomuto tvrzení (vyvrácení této vyvratitelné domněnky) žádný důkaz nenavrhl. Odvolací soud rovněž shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že splatnost pohledávky ve výši 343.000 Kč nastala na základě výzvy žalobkyně k jejímu zaplacení doručené žalovanému dne 21.5.2009 (§ 563 občanského zákoníku účinného do 31.12.2013), a to dnem 22.5.2009 (následujícím dnem po doručení výzvy), a proto od 23.5.2009 byl dlužník v prodlení s jejím zaplacením a žalobkyni vznikl nárok na zákonný úrok z prodlení (§ 517 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2013), a to až do rozhodnutí o úpadku (23.8.2011). Pokud tedy žalobkyně uplatnila přihláškou i zákonný úrok z prodlení za dobu od 23.5.2009 do 22.8.2011, vznikl jí nárok i na toto příslušenství pohledávky. Lze proto uzavřít, že pohledávka žalobkyně ve výši 405.137 Kč z titulu smluv o půjčce uplatněná v insolvenčním řízení dlužníka je zcela po právu. K tomu odvolací soud poukazuje na závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky č. j. 33 Cdo 153/2012-325 ze dne 31.7.2013, který posuzoval tento jednostranný právní úkon (od 1.1.2014 právní jednání) žalovaného a splatnost pohledávky žalobkyně a ze kterých vycházel i soud prvního stupně, přičemž s jeho závěry se ztotožňuje i odvolací soud.

Pokud jde o pohledávku žalobkyně v částce 117.164 Kč, kterou v insolvenčním řízení dlužníka uplatnila původně jako podmíněnou pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení, tedy že právní důvod k plnění odpadne poté, co Nejvyšší soud České republiky k jejímu dovolání rozsudkem zruší rozhodnutí, na základě kterého žalobkyně plnila žalovanému náhradu nákladů řízení v této výši (přičemž po rozhodnutí o úpadku ke zrušení rozhodnutí skutečně došlo, a proto jde již o pohledávku nepodmíněnou), odvolací soud neshledává správným závěr soudu (KSOS 36 INS 14347/2011) prvního stupně, že i tato pohledávka je žalobkyní uplatněna po právu. K tomu odvolací soud poukazuje na ustanovení § 173 IZ, ze kterého vyplývá, že do insolvenčního řízení věřitelé podávají přihlášky pohledávek, které jim vznikly, byť i pohledávky nesplatné nebo pohledávky vázané na podmínku. Podle odvolacího soudu plnění přijaté na základě pravomocného rozsudku se stává bezdůvodným obohacením vzniklým plněním z právního důvodu, který odpadl, až okamžikem zrušení tohoto rozsudku v důsledku mimořádného opravného prostředku, tedy v dané věci nejdříve právní mocí rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.7.2013. K tomu odvolací soud poukazuje například na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Odo 871/2005 ze dne 15.12.2005 (přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu). Pohledávka žalobkyně proto vznikla až po rozhodnutí o úpadku a uplynutí lhůty k podání přihlášky pohledávky. Ustanovení § 173 odst. 3 IZ, které dovoluje přihlásit do insolvenčního řízení i pohledávku vázanou na podmínku, totiž předjímá typové uplatnění těch pohledávek, jejichž vznik je podmíněný účastníky závazkového vztahu tím, že nastane skutečnost, která je v době, kdy činí právní úkon (od 1.1.2014 právní jednání) neznámá a je pro ně nejistá, tedy pohledávek zpravidla vázaných na splnění odkládací podmínky (§ 36 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2013 a § 548 a § 549 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1.1.2014). Přitom podmínka je vedlejším ustanovením v právním úkonu, kterým se účinnost právního úkonu, tj. skutečný vznik, změna či zánik subjektivních práv a povinností, činí závislým na skutečnosti, která je subjektům právního úkonu v době jeho učinění neznámá (je pro ně nejistá), její význam spočívá v tom, že účinky právního úkonu nastanou až jejím splněním. Do splnění, nesplnění či zmaření podmínky existuje stav nejistoty, kdy se neví, zda učiněný právní úkon, který je jinak platný a závazný, avšak není ještě účinný, nabude vůbec právní účinky, splněním odkládací podmínky nabude právní úkon právní účinky, a to od doby splnění podmínky. K tomu odvolací soud poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 ICdo 62/2014 ze dne 31.3.2015 (přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu). V poměrech projednávané věci však není pochyb o tom, že žalobkyní uplatněná pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení není pohledávkou vázanou na splnění odkládací podmínky sjednané (jako vedlejšího ujednání právního úkonu) mezi ní jako věřitelkou a žalovaným jako dlužníkem. Nárok žalobkyně na vrácení náhrady nákladů řízení vzniklý teprve na základě pravomocného rozhodnutí, kterým bylo zrušeno rozhodnutí, na základě kterého žalobkyně tyto náklady řízení žalovanému plnila, pak předtím neexistoval ani v podobě pohledávky vázané na splnění odkládací podmínky. Před právní mocí rozhodnutí, kterým bylo zrušeno rozhodnutí, na jehož základě žalobkyně plnila, proto nelze takový neexistující nárok přihlásit do insolvenčního řízení ani jako pohledávku vázanou na splnění odkládací podmínky. Žalobkyní uplatněná pohledávka pak neexistovala ani v době rozhodnutí o úpadku (ke dni 23.8.2011) ani v době, kdy uplynula propadná třicetidenní lhůta určená k přihlášení pohledávky rozhodnutím o úpadku (23.9.2011). K tomu odvolací soud rovněž poukazuje na shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.3.2015 a jeho závěry (KSOS 36 INS 14347/2011) ke vzniku a nemožnosti uspokojení v insolvenčním řízení pohledávek z titulu náhrady nákladů řízení přiznaných pravomocným rozhodnutím soudu až po rozhodnutí o úpadku a uplynutí propadné lhůty k přihlášení pohledávek. Podle odvolacího soudu se tyto závěry obdobně uplatní i v dané věci. Z tohoto důvodu žaloba žalobkyně v této části není důvodná.

Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek v části odstavce I. výroku, jímž bylo určeno, že žalobkyně má za dlužníkem pohledávku ve výši 405.137 Kč z titulu smluv o půjčce uplatněnou v insolvenčním řízení dlužníka, potvrdil podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný a v části odstavce I. výroku, jímž bylo určeno, že žalobkyně má za dlužníkem pohledávku ve výši 117.164 Kč, rozsudek soudu prvního stupně změnil podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že žalobu v této části zamítl.

Odvolací soud částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně, a proto rozhodl nově o nákladech řízení účastníků před soudem prvního stupně podle ustanovení § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. podle poměru procesního úspěchu účastníků tak, že přiznal žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 10.074,60 Kč, která činí 55,14 % z částky 18.271 Kč (rozdíl mezi procesním úspěchem a neúspěchem žalobkyně). Náklady řízení v částce 18.271 Kč představují náklady právního zastoupení a sestávají se z odměny za dva úkony právní služby ve výši 2.100 Kč, celkem ve výši 4.200 Kč (převzetí zastoupení a příprava dne 11.11.2011 a podání žaloby dne 11.11.2011), podle ustanovení § 7 bodu 5 a § 9 odst. 3 písm. a/ a § 11 odst. 1 písm. a/ a písm. d/ vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31.12.2012, odměny za jeden úkon právní služby ve výši 1.050 Kč (návrh na přerušení řízení dne 8.7.2012) podle ustanovení § 7 bodu 5, § 9 odst. 3 písm. a) a § 11 odst. 2 písm. c) a odst. 3 téže vyhlášky, odměny za jeden úkon právní služby ve výši 1.550 Kč (vyjádření k návrhu na pokračování v řízení dne 25.9.2013) podle ustanovení § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 2 písm. c) a odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31.12.2013, odměny za dva úkony právní služby po 1.550 Kč, celkem ve výši 3.100 Kč (vyjádření k odvolání proti rozhodnutí o pokračování v řízení dne 12.1.2014 a dne 8.2.2014), podle ustanovení § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 2 písm. c) vyhl. č. 177/1996 ve znění účinném do 31.12.2014, odměny za jeden úkon právní služby ve výši 3.100 Kč (účast u jednání před soudem prvního stupně dne 20.8.2014) podle ustanovení § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. c) a § 11 odst. 1 písm. g) téže vyhlášky, dále paušální náhrady za tyto úkony právní služby po 300 Kč, celkem ve výši 2.100 Kč, podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v rozhodném znění, vše zvýšeno o 21% DPH ve výši 3.171 Kč podle ustanovení § 137 odst. 3 o.s.ř. Odvolací soud přitom shledal důvodnými jen tyto úkony právní služby advokáta žalobkyně.

O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl rovněž s ohledem na poměr procesního úspěchu účastníků ve věci tak, že přiznal žalobkyni právo (KSOS 36 INS 14347/2011) na náhradu nákladů řízení ve výši 55,14 % (rozdíl mezi procesním úspěchem a neúspěchem žalobkyně), tj. právo na náhradu nákladů řízení ve výši 3.409,60 Kč z celkových nákladů řízení ve výši 6.183,60 Kč. Náklady řízení ve výši 6.183,60 Kč představují náklady právního zastoupení a sestávají se z odměny za jeden úkon právní služby ve výši 3.100 Kč (účast u jednání odvolacího soudu dne 13.8.2015) podle ustanovení § 3 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. c) a § 11 písm. g) vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, paušální náhrady za tento úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 téže vyhlášky, paušální náhrady za ztrátu času (cestu k jednání odvolacího soudu a zpět) za 4 hodiny po 100 Kč, celkem ve výši 400 Kč, podle ustanovení § 14 odst. 3 téže vyhlášky, a cestovného ve výši 1310,40 Kč k jednání odvolacího soudu dne 13.8.2015, osobním vozidlem značky Volvo RZ 6T70070, Ostrava-Olomouc a zpět, celkem 200 km, při průměrné spotřebě 7,9 l na 100 km a ceně pohonných hmot-nafty 36,10 Kč za 1 litr podle ustanovení § 13 odst. 1 téže vyhlášky a § 1 písm. b) a § 4 písm. c) vyhl. č. 328/2014 Sb., vše zvýšeno o 21% DPH ve výši 1.073,20 Kč podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř.

Lhůtu k plnění odvolací soud určil podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o.s.ř. uložil žalovanému, aby náhradu nákladů řízení zaplatil advokátu žalobkyně.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

V Olomouci dne 13. srpna 2015

Vypracovala: JUDr. Ivana Wontrobová

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu