12 VSOL 216/2014-191
27 ICm 578/2010 12 VSOL 216/2014-191 (KSBR 27 INS 4656/2009)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové ve věci žalobce: QucomHaps Holdings Ltd., reg. č. 411931, se sídlem 7 Cabinteely Close, 18 Dublin, Irská republika, zastoupeného JUDr. Žofií Chromcovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Písecká 1968/9, 130 00 Praha 3, proti žalovanému: JUDr. Daniel Ševčík, Ph.D., advokát, se sídlem Kobližná 19, 602 00 Brno, insolvenční správce dlužníka Moravan Aviation s.r.o., IČ: 253 47 900, se sídlem Letiště 1578, 756 81 Otrokovice, o určení popřených pohledávek, v odvolacím řízení vedeném k odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne 30. května 2014, č.j. 27 ICm 578/2010-151, sp. zn. insolvenčního řízení KSBR 27 INS 4656/2009

tak to:

Rozsudek Krajského soudu v Brně, ze dne 30. května 2014, č.j. 27 ICm 578/2010-151, sp. zn. insolvenčního řízení KSBR 27 INS 4656/2009 s e r u š í a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud rozsudkem zamítl žalobu na určení, že pohledávky: -ze smlouvy o půjčce ze dne 5.5.2007 ve výši 2,115.856,12 Kč přihlášená žalobcem do insolvenčního řízení dlužníka Moravan Aviation, s.r.o., -ze smlouvy o půjčce ze dne 23.2.2007 ve výši 9,521.352,54 Kč přihlášená žalobcem do insolvenčního řízení dlužníka Moravan Aviation, s.r.o., (KSBR 27 INS 4656/2009) -ze smlouvy o půjčce ze dne 14.9.2007 ve výši 10,579.280,60 Kč přihlášená žalobcem do insolvenčního řízení dlužníka Moravan Aviation, s.r.o., -ze smlouvy o poskytování služeb ze dne 1.8.2007 ve výši 429.387 Kč přihlášená žalobcem do insolvenčního řízení dlužníka Moravan Aviation, s.r.o., -ze smlouvy o poskytování služeb ze dne 1.8.2007 ve výši 403.259 Kč přihlášená žalobcem do insolvenčního řízení dlužníka Moravan Aviation, s.r.o.,-ze smlouvy o poskytování služeb ze dne 1.8.2007 ve výši 373.083 Kč přihlášená žalobcem do insolvenčního řízení dlužníka Moravan Aviation, s.r.o., -ze smlouvy o poskytování služeb ze dne 1.8.2007 ve výši 352.889 Kč přihlášená žalobcem do insolvenčního řízení dlužníka Moravan Aviation, s.r.o.,-ze smlouvy o půjčce ze dne 17.9.2010 ve výši 4,533.820 Kč přihlášená žalobcem do insolvenčního řízení dlužníka Moravan Aviation, s.r.o., jsou po právu a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Soud konstatoval, že důkazy byly zdokumentovány vzájemná obchodní plnění a smluvní vztahy mezi společností žalobce a společností General Mediterranean, nikoli však doloženy finanční transakce dlužníka a věřitele. O právním důvodu a opodstatněnosti převodu financí nebyly doloženy žádné důkazy. Soud proto shodně s žalovaným správcem, potvrzením Komerční banky a zejména potvrzením společnosti ICM uzavřel, že realizací předmětných půjček došlo pouze k opětovnému přesunu financí do majetkové dispozice dlužníka, přičemž poskytnutím půjček se nerozmnožil majetek dlužníka, ale údajným poskytnutím těchto operací byl zastírán jiný důvod finančních převodů, který v rámci řízení nebyl objasněn a soud ani nepovažoval toto zdokladování a zdokumentování za nezbytné. Dokazováním totiž bylo prokázáno, že jednatel dlužníka Wiliam Harkin převáděl v letech 2006 a 2007 z účtů dlužníka vedených u Komerční banky, a.s. finanční prostředky ve prospěch účtu na společnost žalobce a společnost QucomHaps Malaysia SDN BHD, tak bylo z účtů dlužníka bez právního důvodu vyvedeno nejméně 24,668.245 Kč a 50 tis. EUR. Soud tak potvrdil informace společnosti ICM, že půjčené finanční prostředky byly pouze ty, které byly předtím ze společnosti dlužníka vyvedeny jeho jednatelem Harkinem. Argumentaci žalobce, že šlo o složitý finanční a obchodní vztah půjčky General Mediterranean vůči Qucom, od něj bylo půjčeno Moravanu pro tendr a prostředky byly poskytnuty správci Hajtmarovi, po ne realizaci tendru byly finanční prostředky vráceny Moravanu, ačkoliv je poskytl Qucom, čímž vznikla pohledávka Qucomu za Moravanem, soud neuvěřil, protože nebyl prokázán přímý předchozí obchodní vztah mezi dlužníkem Moravan Aviation a žalobcem. Soud naopak přisvědčil žalovanému, že pokud prostředky měly patřit General Mediterranean, byl by tento subjekt aktivně legitimován k uplatnění své pohledávky. Soud se tedy ztotožnil s argumentací žalovaného, že vyvádění finančních prostředků z účtů dlužníka na účet jediného společníka Harkina v roce 2005 a 2006 bylo evidentní, průkazné a neopodstatněné zmenšení prostředků dlužníka a bezdůvodné obohacení Harki na či toho, komu prostředky Harkin dále poskytoval. Soud tedy vzal za prokázané, že u půjček v roce 2007 šlo fakticky o vrácení prostředků předtím od dlužníka vyvedených a sjednání půjček bylo simulovaným vůči předchozímu úkonu vyvedení prostředků bez právního důvodu. (KSBR 27 INS 4656/2009) Pohledávky druhé skupiny z titulu smlouvy o poskytování služeb z 1.8.2007 shledal soud rovněž bezdůvodné. Mělo jít o údajně neuhrazené odměny za služby, vykonané pro dlužníka údajně Ing. Ladislavem Smrčkem, avšak smlouvu o poskytování služeb za dlužníka nikdy nepodepsala v ní uvedená ing. Buriánová, která falsum podpisu potvrdila i čestným prohlášením; smlouva o poskytování služeb tak nikdy nevznikla. Ing. Ladislav Smrček byl v pracovním poměru u dlužníka jako generální ředitel z titulu pracovní smlouvy z 31.8.2007 a to v období totožném, kdy měl pro dlužníka poskytovat údajné služby na základě smlouvy o poskytování služeb, dlužník by tak platil za služby dublovaně nejen Ing. Smrčkovi (z pracovní smlouvy), ale i rovněž věřiteli (ze smlouvy o poskytování služeb). Z uvedených důvodů soud shledal nárok věřitele nedůvodným, přihláškou pohledávky uplatněné dílčí nároky byly po právu insolvenčním správcem popřeny a v rámci řízení se nepodařilo žalobci důvodnost svých pohledávek za dlužníkem prokázat. Proto soud rozhodl o zamítnutí nedůvodné žaloby. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 202 odst. 1 IZ.

Žalobce podal proti všem výrokům rozsudku odvolání a jako odvolací důvod uplatnil důvody podle § 205 odst. 2 písm. b) (soud prvního stupně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem nebo k jím označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady podle § 118b nebo § 175 odst. 4 části první věty za středníkem), písm. c) (řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), písm. e) (soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním) a písm. g) o.s.ř. (rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci).

Žalobce především namítal, že předložený rozsudek není přezkoumatelný, neboť jeho odůvodnění neobsahuje náležitosti stanovené § 157 odst. 2 o. s. ř. Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku směšuje skutková tvrzení účastníků a své skutkové závěry. Z odůvodnění napadeného rozsudku nejsou patrné úvahy soudu, kterými se řídil při hodnocení důkazů. Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku cituje obsah důkazů i písemných podání žalobce i žalovaného, avšak neuvádí, jaký skutkový stav z nich dovodil, proč považoval některá tvrzení za neprokázaná a kterými důkazy jsou jednotlivé skutkové závěry prokázány. Soud prvního stupně se dále při zjišťování skutkového stavu nijak nezabýval kurzovými rozdíly u jednotlivých poskytnutých půjček a finančních převodů mezi žalobcem a dlužníkem a dovozoval závěry o totožnosti částek, aniž by je přepočítal na USD, což byla měna, ve které byly jednotlivé částky převáděny. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je vnitřně rozporné. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že půjčkami přihlášenými do insolvenčního řízení jako pohledávky č. 1,2, 3 a 8 byl zastírán jiný důvod finančních převodů, ačkoliv připustil, že tento důvod nebyl v řízení prokázán ani objasněn a jeho objasnění nepovažoval soud prvního stupně za významné. Soud však neuvedl, proč toto objasnění nepovažoval pro rozhodnutí za významné, když se jedná o stěžejní okolnost nezbytnou pro posouzení daných pohledávek jako simulované právní (KSBR 27 INS 4656/2009) úkony. Zcela v rozporu s provedeným dokazováním soud prvního stupně uvádí o přihlášených pohledávkách č. l, 2, 3 a 8 jako o údajném poskytnutí operací", když platby na jednotlivé poskytnuté půjčky byly v řízení před soudem prvního stupně prokázány, a to mimo jiné i výpisem z účtu předloženým žalovaným i prohlášením Ing. Burianové.

Soud prvního stupně dále nepřihlédl k žalobcem tvrzeným skutečnostem a předloženým důkazům. Soud prvního stupně zcela pominul argumentaci žalobce týkající okolností poskytnutí finančních prostředků ve výši l mil. USD v listopadu 2005, které byly použity jménem dlužníka na úhradu kauce v tendru na prodej podniku úpadce Moravan Aeroplanes. Žalobce předložil smlouvu o půjčce uzavřenou mezi žalobcem a společností General Mediterranean Holding S. A., na základě které společnost General Mediterranean Holding S. A. poskytla žalobci půjčku ve výši l mil. USD za účelem jejího poskytnutí dlužníkovi Moravan Aviation s.r.o., aby mohl uhradit kauci ve výběrovém řízení na prodej podniku Moravan Aeroplanes. Ve smlouvě bylo sjednáno, že půjčka bude žalobci jakožto dlužníkovi poskytnuta tou formou, že finanční prostředky budou uhrazeny věřitelem společností General Mediterranean Holding S. A. přímo na účet Ing. Hajtmara, konkurzního správce Moravan Aeroplanes. Tyto finanční prostředky však byly finančními prostředky žalobce z poskytnuté půjčky. Žalobce v řízení před soudem prvního stupně prokázal jak uzavření smlouvy o půjčce mezi žalobcem jako dlužníkem a společností General Mediterranean Holding S. A. jako věřitelem, ale i převod finančních prostředků na účet konkurzního správce Ing. Hajtmara jako finanční prostředky uhrazené jménem dlužníka Moravan Aviation s.r.o. V souladu s ustanovením § 454 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, se bezdůvodně obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám. V tomto případě žalobce plnil za dlužníka-uhradil za něj kauci ve výběrovém řízení, a tato skutečnost byla v řízení řádně prokázána. Uvedenou argumentaci však soud prvního stupně zcela ignoroval a v odůvodnění napadeného rozsudku pouze uvedl, že nebyl prokázán přímý obchodní vztah mezi dlužníkem a žalobcem.

Žalobce se dále domníval, že soud prvního stupně při právním hodnocení kauzy vyšel z nesprávného skutkového stavu a tento skutkový stav i nesprávně posoudil. Soud prvního stupně se přiklonil k argumentaci žalovaného, že finanční prostředky převedené žalobcem dlužníkovi a přihlášené jako pohledávky do insolvenčního řízení byly pouze vrácením prostředků neoprávněně převedených z účtu dlužníka v předchozím období. Tento skutkový závěr však podle žalobce není správný. Jak odvolatel již uvedl, žalobce obdržel od společnosti General Mediterranean Holding S. A. půjčku, kterou použil ve prospěch dlužníka. Žalobce uhradil z půjčky poskytnuté společností General Mediterranean Holding S. A. kauci ve výběrovém řízení na prodej podniku Moravan Aeroplanes. Po zrušení výběrového řízení však nebyla kauce vrácena žalobci, ani společnosti General Mediterranean Holding S. A., ale byla převedena na účet dlužníka. Mezi platbami namítanými žalovaným jako neoprávněně vyplacené dlužníkem a poskytnutými (KSBR 27 INS 4656/2009) půjčkami není žádná souvislost. V řízení před soudem prvního stupně nebylo prokázáno, že by měl žalobce v úmyslu půjčkami přihlášenými jako pohledávky do insolvenčního řízení provést simulované právní úkony, naopak sám soud připustil, že takový úmysl nebyl prokázán. Pokud žalovaný namítal některé platby provedené dlužníkem jako neoprávněné, mohl je vymáhat vůči žalobci do konkurzní podstaty jako bezdůvodné obohacení. Není však důvod pro jejich započítání proti přihlášeným pohledávkám žalobce. Žalobce navíc namítá, že soud prvního stupně se vůbec nezabýval otázkou, o jaké platby se jednalo. To vyplývá i ze skutečnosti, že mezi údajně sporné platby je zahrnuta i platba, která byla poskytnuta jako kauce do výběrového řízení, která byla následně použita na úhradu kupní ceny nemovitostí (částka 2.100.000 Kč). Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a přizná žalobci náhradu nákladů před soudy obou stupňů.

Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobce souhlasil s právním i skutkovým hodnocením soudu I. stupně uvedeným v odůvodnění rozsudku, který považoval za věcně správný. Námitky uváděné žalobcem označil za spekulativní a pouze polemizující se skutkovými závěry soudu I. stupně. Žalobce své odvolání opřel o odvolací důvody uvedené v ustanoveních § 205 odst. 2 písm. b), c), e) a g) o.s.ř., ale neuvedl žádná relevantní tvrzení k naplnění těchto důvodů. Pouze opakoval svou argumentaci, s níž se soud I. stupně již vypořádal. Pouhý nesouhlas s právním a skutkovým hodnocením soudu I. stupně ale není možno považovat za relevantní odvolací důvody.

K odvolacímu důvodu podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. b) o.s.ř. žalovaný konstatoval, že zde zákonodárce zakotvil odvolací důvod pro nesprávnou aplikaci pravidel koncentrace řízení před soudem I. stupně. Koncentrace jako procesní institut byla zavedena současně se systémem neúplné apelace, který brání procesnímu taktizování, jinak řečeno nutí účastníky, aby včas odkryli procesní karty," a soud, aby postupoval koncentrovaně a v reálném čase rozhodl. K tomu srov. např. vyjádření obsažené v usnesení Ústavního soudu ze dne 17.2.2011, sp. zn. III. ÚS 231/11: Princip koncentrace řízení je totiž nástrojem soudu, jak naplnit ústavní právo účastníků řízení na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě." Tento odvolací důvod je uplatnitelný jen ve sporném řízení, v němž se uplatnila koncentrace účastníkova práva tvrdit skutečnosti a navrhovat důkazy. Je relevantním důvodem pro to, aby mohlo být v odvolacím řízení přezkoumáno, zda soud I. stupně např. nepřihlížel k úkonům účastníka po koncentraci, zda účinky koncentrace nastaly v důsledku řádného postupu soudu nebo zda byly správně vyloučeny výjimky z koncentrace. K takovému přezkumu je pak nutné pročíst procesní podání účastníků a protokoly zjednání, a to zejména protokol zjednání dne 11.2.2014, kdy byly obě strany sporu poučeny v souladu s ustanovením § 118a a 118b o.s.ř. Žalobce ale na tomto jednání nenavrhl nic relevantního, jelikož žádný z navrhovaných důkazů nesměřoval k prokázání existence či neexistence závazkového vztahu mezi žalobcem a společností (KSBR 27 INS 4656/2009) spravovanou žalovaným. Právě skutečnost, že žalobce náležitě neprokázal žádné finanční transakce mezi žalobcem a společností spravovanou žalovaným insolvenčním správcem je pak nejdůležitějším důvodem, proč se soud I. stupně nepřiklonil k argumentaci žalobce popisované v odvolání žalobce (což sám soud ostatně výslovně uvádí na str. 17 odůvodnění rozsudku). Právě v odvolání žalobce tvrdí, že řádně prokázal zaslání prostředků na účet konkursního správce Ing. Hajtmara. S tím nelze než souhlasit. Nadto z potvrzení o provedení transakce 1.000.000 USD dne 16/11/05 založené žalobcem (které žalovaný v kopii přikládá) vyplývá to, že na účet společnosti spravované Ing. Hajtmarem dorazily finanční prostředky, které měly být součástí půjčky od společnosti General Mediterranean a.s. ve prospěch žalobce. Neuvádí ale vůbec ničeho o společnosti spravované žalovaným insolvenčním správcem. Není pravdou, že by žalobce prokázal, že tyto prostředky měly být uhrazené jménem společnosti spravované žalovaným insolvenčním správcem. K tomuto tvrzení nebyl navržen jediný důkaz způsobilý takové tvrzení prokázat. Jedinou výjimkou byla řádně provedená výpověď Ing. Hajtmara, který takovou skutečnost ale nepotvrdil. Naopak uvedl, že mu k účelu těchto plateb nebylo ničeho známo. Závěr soudu I. stupně je tak zcela logický a spekulace žalobce nenaplňují označený odvolací důvod podle obecně závazných procesních předpisů.

K odvolacímu důvodu podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. c) o.s.ř. žalovaný uvedl, že jinou vadou se zejména rozumí např. nedostatek podmínek řízení, zpravidla také vady při dokazování, příp. vady při plnění poučovací povinnosti. Může jít i o případ, kdy účastníku byl ustanoven opatrovník, ačkoliv k tomuto opatření nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady. Za jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je pak považována také žalobcem tvrzená nepřezkoumatelnost, popř. vnitřní rozpornost odůvodnění rozsudku. Rozhodnutí není přezkoumatelné, není-li jeho výrok formulován tak, aby bylo zřejmé, jaká práva a povinnosti, příp. jiné právní účinky se jím zakládají. Rozhodnutí není přezkoumatelné i tehdy, je-li jeho odůvodnění v rozporu s výrokem, nevyplývá-li z odůvodnění, proč soud rozhodl právě určitým způsobem nebo postrádá-li rozsudek odůvodnění vůbec. Nepřezkoumatelným činí rozsudek i závažné rozpory v jeho odůvodnění. Ovšem každé rozhodnutí, jehož odůvodnění je poněkud nejasné, nemusí být ještě nepřezkoumatelné, lze-li výkladem nejasnosti odstranit. Soud I. stupně ovšem jasně popisuje svá zjištění (konec str. 4 a násl. rozsudku) i právní závěry (str. 16 dole a násl. rozsudku). Také (ač žalobce tvrdí opak) jasně odděluje jednotlivá tvrzení účastníků a uvádí svá konkrétní zjištění. Je tedy zřejmé, že tvrzení odvolatelky je pouze jejím subjektivním názorem, který není možné brát za dostatečně podložený pro odůvodnění postupu navrhovaného v odvolání. Tvrzené půjčky coby reálný kontrakt pak soud I. stupně vzhledem k absenci reálného zvětšení majetku na straně společnosti spravované žalovaným insolvenčním správcem posoudil jako právní jednání, které nikdy nenastalo. Platby na jednotlivé půjčky, o kterých žalobce uvádí, že byly jednoznačně prokázány, pak byly pouze vrácením finančních prostředků, které byly dříve ze společnosti vyvedeny. Žalobce vytýkal soudu I. stupně, že nepostupoval korektně, když zkoumal také dřívější období. S ohledem na charakter insolvenčního řízení, kdy jsou veškeré právní vztahy (KSBR 27 INS 4656/2009) společnosti úpadce řešeny komplexně, je pak nutné, aby byla zkoumána celá šíře právních vztahů po celou dobu existence společnosti úpadce. Při absenci důkazů o jakémkoliv závazkovém vztahu mezi žalobcem a žalovaným správcem spravovanou společností je nutné porovnávat skutečně realizované finanční transakce mezi propojenými společnostmi. Jak uvádí také soud I. stupně, dokazováním bylo jednoznačně osvědčeno, že z účtu společnosti spravované žalovaným správcem byly v letech 2006 a 2007 odesílány platby, k nimž nebyl dohledán žádný titul. Tyto platby pak také musejí být přezkoumány, přičemž důkazní břemeno je na straně, které existence titulu bude ku prospěchu. V průběhu sporného řízení spočívá větší zatížení důkazním břemenem obvykle na žalobci. Při projednávání žaloby o plnění se smlouvy (ať již o půjčce nebo o poskytování služeb) může např. žalobce čelit námitce žalovaného, že smlouva nebyla uzavřena. Zůstane-li skutkový stav ohledné existence smlouvy neobjasněn (non liquet), žalobce neunese důkazní břemeno a ve sporu neuspěje. Žalobce byl na jednání dne 11.2.2014 dostatečně poučen v souladu s ustanovením 118a o.s.ř. a musel si tak být vědom svého důkazního břemene. K prokázání účelu plateb, kterými byly finanční prostředky vyvedeny ze společnosti spravované žalovaným, nebyl navržen žádný důkaz dokladující účel takových převodů. Z charakteru řízení sporného pak vyplývá, že bez takových dokladů nezbývá než je považovat za plnění bez právního důvodu, tj. bezdůvodné obohacení. Taktéž k dílčím pohledávkám 4, 5, 6 a 7 nebyl žalobcem navržen znalecký posudek k přezkoumání, zda se jedná o falsum podpisu lng. Burianové. Žalobce sám uvedl, že se nachází v důkazní nouzi. Ve světle dvou konkurujících smluv (pracovní smlouva a Service Agreement) pak soudu I. stupně nezbylo než konstatovat, že žalobce neunesl důkazní břemeno.

Dílčí pohledávky č. 1, 2, 3 a 8 z půjček na operating costs" byly dle vyjádření společnosti ICM s.r.o., správce účetnictví společnosti spravované žalovaným insolvenčním správcem, a lng. Jarmily Burianové pouze úkony, které směřovaly k jisté formě legalizace finančních prostředků vyvedených ze společnosti spravované žalovaným insolvenčním správcem, které by, pokud by dílčí pohledávky nebyly popřeny, získaly zcela legální původ. Žalobce uvádí, že v případě zastíracího simulovaného právního úkonu je stěžejní okolností" také prokázání disimulovaného zastíraného jednání. Simulované právní jednání je ale v každém případě neplatné, jelikož by se mohlo jednat maximálně o tzv. konverzi právního úkonu. Ustanovení § 41a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, [dále jen občanský zákoník"}, stanoví, že má-li neplatný právní úkon náležitosti jiného právního úkonu, který je platný, lze se jej dovolat, je-li z okolnosti zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby. Podle odst. 2 tohoto ustanovení platí, že má-li být právním úkonem zastřen právní úkon jiný, platí tento jiný úkon, odpovídá-li to vůli účastníků a jsou-li splněny všechny jeho náležitosti. Žalobce ani žalovaný ale neuváděli žádná tvrzení k disimulovanému zastřenému úkonu, žalobce setrval na okolnostech uváděných v přihlášce (žalobě) a žalovaný uváděl, že mu žádné skutečnosti k zastíranému jednání nejsou známy. Podle ustanovení § 43a odst. 2 věty druhé občanského zákoníku se navíc (KSBR 27 INS 4656/2009) neplatnosti takového právního úkonu se nelze dovolávat vůči účastníku, který jej považoval za nezastřený. Žalobce se tedy neplatnosti a platnosti jakéhokoliv disimulovaného jednání ani dovolávat nemůže. Podle ustanovení § 153 odst. 2 o.s.ř. může soud překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Soud je při svém rozhodování vázán skutkovými okolnostmi vylíčenými v žalobě (tj. nemůže přiznat žalobci právo z jiného skutku), tedy nejen že soud nebyl povinen zabývat se otázkou, zda projevy vůle stran nemohly vyvolat jiné právní následky, ale nebyl k tomu v tomto řízení ani oprávněn. V těchto souvislostech si žalovaný dovoluje odkázat na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26 září 2002, sp. zn. 33 Odo 237/2002:

Namítá-li žalobce, že odvolací soud se měl poté, co posoudil smlouvu o půjčce jako simulovaný právní úkon, zabývat otázkou, zda vůle projevená stranami nevedla k uzavření jiného platného právního úkonu, neshledává dovolací soud jeho námitku opodstatněnou."

Uvedené rozhodnuti tak v souladu s výše uvedenou argumentací žalobcem uváděnou námitku zcela popírá a posouzení nároků soudem 1. stupně podle zásad bezdůvodného obohacení je tak zcela v pořádku. V souhrnu se žalobce dovolává vad, které mohly mít za následek věcnou nesprávnost napadeného rozsudku, ale tyto vady dále relevantně nekonkretizuje a odvolací důvod tak nenaplňuje.

K odvolacímu důvodu podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) o.s.ř. žalovaný uvedl, že u tohoto odvolacího důvodu se jedná o výtku nesprávného hodnocení důkazů. Nesprávné hodnocení důkazů ale může nastat pouze v případě, kdy dokazování bylo podle odvolatele úplné a postačovalo ke zjištění skutkového stavu (jinak by se jednalo o odvolací důvod podle písm. d) tamtéž), ten však měl být zjištěn nesprávně, neboť soud prvního stupně při hodnocení důkazů postupoval v rozporu s ustanovením § 132 o.s.ř. Základem nároku u dílčích pohledávek přihlášených pod č. 1, 2, 3 a 8 jsou dle tvrzení žalobce smlouvy o půjčce. Tyto smlouvy založené žalobcem byly soudem I. stupně v rámci zásady volného hodnocení důkazů posouzeny a byla o nich učiněna skutková a právní zjištění. Tato zjištění byla konfrontována s ostatními důkazy a na základě tohoto postupu došel soud I. stupně ke svým závěrům. Dílčí pohledávky přihlášené pod č. 4, 5, 6 a 7 byly dle tvrzení žalobce z titulu neuhrazené odměny za služby poskytované Ing. Ladislavem Smrčkem na základě smlouvy o poskytování služeb (Service Agreement) ze dne 1.8.2007. V tomtéž období byla s Ing. Smrčkem platná a účinná pracovní smlouva na poskytování shodných služeb. Ing. Burianová pak vypověděla, že smlouvu o poskytování služeb nepodepsala a že se musí jednat o falsum jejího podpisu. Tyto smlouvy pak byly soudem I. stupně v rámci zásady volného hodnocení důkazů posouzeny a byla z nich učiněna skutková a právní zjištění. Tato zjištění byla konfrontována s výpovědí svědkyně a na základě tohoto postupu došel soud I. stupně (KSBR 27 INS 4656/2009) ke svým závěrům. O definici hodnocení důkazů se pokusil například Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 19.5.2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008:

Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoliv."

Procesní nauka pak považuje za pravdivě zjištěnou takovou skutečnost, u níž je soudce přesvědčen o správnosti svého hodnocení příslušného důkazu. Toto přesvědčení je založeno na soudcově zjištění objektivní pravdy o tom, co bylo prokázáno. Soudce hodnotí důkazy podle své úvahy, tj. hodnotí, jak na něj jednotlivé důkazy zapůsobí, jak jim uvěří, které z nich souhlasí s verzí žalobce, které s verzí žalovaného a zda si neodporují. Každý důkaz zvlášť hodnotí soudce především podle toho, jak jej vnímá, vidí a slyší, jak na něj působí, zatímco důkazy ve vzájemné souvislosti hlavně podle toho, jak souhlasí mezi sebou. Odborná literatura tuto základní kautelu našeho procesního práva konstantně brání (např. J. Stavinohová, P. Hlavsa: Civilní proces a organizace soudnictví, Masarykova univerzita Brno, Doplněk Brno, 2003, str. 383):

Zákon instruuje soud pouze v tom smyslu, že má hodnotit důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny ve vzájemných souvislostech. Jakou hodnotu (důkazní sílu) soud jednotlivým důkazům přizná, záleží na jeho úvaze. Přitom by měl ovšem přihlédnout ke všemu, co během řízení vyšlo najevo"

Zásada volného hodnocení důkazů je jednou z hlavních a klíčových zásad ovládajících civilní proces. Ten mj. vychází z toho, že soudci jsou vzdělaní lidé, schopní a vyškolení správně logicky uvažovat, že jsou to lidé s velkou životní zkušeností a moudrostí, umožňující jim rozeznávat pravdu od nepravdy. Tyto uvedené předpoklady musí být v plné míře při výběru soudců respektovány, protože jinak hrozí nebezpečí, že by se zásada volného hodnocení důkazů mohla zvrátit v její opak, totiž v libovolné hodnocení důkazů, čím ž by byly právní jistoty občanů a požadavek spravedlivého postupu v občanském procesu ohroženy" (Občanský soudní řád-komentář, autorský kolektiv vedený V. Handlem a J. Rubešem, Panorama Praha 1985, str. 610). Pouze v tom okamžiku, kdy by rozhodnutí trpělo logickými opomenutími, nebo dokonce rozpory do té míry, že bychom mohli (KSBR 27 INS 4656/2009) mluvit o libovůli, bylo by možné hodnocení důkazů přezkoumat. V tomto případě ale nelze o libovůli mluvit, jelikož rozhodnutí soudu I. stupně je logicky odůvodněno, podrobně popisuje svá zjištění i skutková a právní hodnocení. Závěry soudu ale netrpí logickými vadami neodstranitelnými výkladem, a proto do nich nelze ani v rámci odvolacího řízení zasahovat. Spekulace se skutkovými závěry soudu pak nejsou způsobilé naplnit tento odvolací důvod.

K odvolacímu důvodu podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. žalovaný konstatoval, že právní posouzení věci je nesprávné, jestliže soud prvního stupně posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Jiné nesprávnosti při aplikaci práva, zejména procesního, se zpravidla podřadí pod jiný odvolací důvod, např. § 205 odst. 2 písm. c). Právní posouzení věci soud projevuje materiálním vedením řízení již při přípravě jednání i v jeho průběhu, a vyjádří je v odůvodnění svého rozhodnutí. Právní posouzení věci zahrnuje jak aplikaci základních procesních zásad tak i stanovení právní normy, která má být na uplatněný nárok či obranu proti němu aplikována. Nesprávným právním posouzením věci ale není hodnotící závěr soudu I. stupně o učiněných skutkových zjištěních a žalobce tedy nenaplňuje ani tento odvolací důvod.

Žalobce ve svém odvolání uvádí téměř všechny odvolací důvody. Odvolací důvody ovšem žalobce nijak dále neupřesňuje ani nenaplňuje, pouze opakuje svou věcnou argumentaci před soudem I. stupně a polemizuje s názory soudu I. stupně. Pouhé odkázání na zákonná ustanovení ovšem nelze považovat za řádné odvolací důvody. Soud I. stupně zcela logicky a komplexně posoudil skutkovou a právní situaci, učinil řádná zjištění a v rámci zásady volného hodnocení důkazů rozhodl. Zejména zcela správně konstatoval, že žádný z navrhovaných důkazů neprokázal existenci závazkového vztahu mezi žalobcem a společností spravovanou žalovaným, a proto nebylo možné, aby byl nárok uplatněný žalobcem v přihlášce ze dne 8.2.2010 přiznán.

Na základě uvedeného žalovaný insolvenční správce navrhl, aby odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30.5.2014, č.j. 27 ICm 578/2010-151, KSBR 27 INS 4656/2009-C8-8, podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správný.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a obsahuje odvolací důvody podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. b) (soud prvního stupně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem nebo k jím označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady podle § 118b nebo § 175 odst. 4 části první věty za středníkem), písm. c) (řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), písm. e) (soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním) a písm. g) (KSBR 27 INS 4656/2009) (rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci) o.s.ř., přezkoumal v souladu s ustanovením § 94 odst. 3 IZ rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, odst. 3, odst. 5 o.s.ř.) v neveřejném zasedání a dospěl k závěru, že odvolání žalobce nelze upřít jisté důvodnosti.

Věc je třeba vzhledem k přechodným ustanovením čl. II zákona č. 294/2013 Sb., i v současné době posoudit s přihlédnutím k době zahájení incidenčního řízení dne 17.6.2010 podle zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění po novele provedené zákonem č. 294/2013 Sb., účinné od 1.1.2014 (dále jen IZ), právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, však zůstávají zachovány.

Krajský soud postavil své rozhodnutí ve vztahu k pohledávkám ze smluv o půjčkách na premisách, že důkazy byly zdokumentovány vzájemná obchodní plnění a smluvní vztahy mezi společností žalobce a společností General Mediterranean, nebyly však doloženy žádné důkazy o právním důvodu a opodstatněnosti převodu financí a že nebyly též doloženy finanční transakce dlužníka a věřitele. Závěr o tom, že realizací předmětných půjček došlo pouze k opětovnému přesunu financí do majetkové dispozice dlužníka a že údajným poskytnutím těchto operací byl zastírán jiný důvod finančních převodů, který v rámci řízení nebyl objasněn a soud nepovažoval toto zdokladování a zdokumentování za nezbytné, učinil krajský soud z potvrzení Komerční banky ze dne 25.4.2012 a zejména z potvrzení společnosti ICM s.r.o. ze dne 10.3.2010. Vzhledem k tomu, že obsahem sdělení Komerční banky ze dne 25.4.2012 insolvenčnímu správci bylo identifikování plateb ze dvou účtů dlužníka a vyjádření společnosti ICM s.r.o. pojednává o finančních transakcích žalobce, jde při posuzování existence pohledávek z půjček o důkazy nepřímé.

Je nepochybné, že i v incidenčním sporu, který je součástí insolvenčního řízení, se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (§ 7 o.s.ř.). I zde jsou proto účastníci řízení povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení, přičemž soud rozhoduje, které z nich budou provedeny, v některých záležitostech, v nichž je zákonem chráněn veřejný zájem, resp. zvýšená zákonná ochrana některé strany sporu, je soud dokonce povinen provést i takové potřebné důkazy, které nebyly žádnou ze stran navrženy, účastníci řízení mají právo se vyjádřit k návrhům na důkazy i k provedeným důkazům a důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 120 a násl. o.s.ř.). Pokud tedy krajský soud ve vztahu k pohledávkám ze smluv o půjčkách činil závěry na podkladě vyhodnocení důkazů nepřímých (indicií), pak to procesní pravidla nevylučují, je ovšem třeba dbát na naplnění všech procesních náležitosti s takovou činností spojených. (KSBR 27 INS 4656/2009) Občanský soudní řád nepřímý důkaz nijak nedefinuje ani nezmiňuje, neposkytuje ani návod, jak má být indicie hodnocena. Podle procesní teorie je nepřímý důkaz takovým důkazem, který sám o sobě nestačí k tomu, aby mohl být učiněn závěr o existenci toho, co se má dokázat, dokazuje však skutečnost jinou, která s objasňovanou skutečností souvisí. Indicie má s ohledem na svůj nepřímý charakter důkazní význam jen ve spojení s jinými nepřímými nepochybnými důkazy, s nimiž tvoří ucelenou soustavu (řetězec), jejíž články na sebe logicky navazují a navzájem nejsou v rozporu a která tak vede nepochybně k určitému závěru o dokazované věci a vylučuje možnost jiného závěru. Obdobně judikoval i Nejvyšší soud ČR, v jehož rozhodnutí se uvádí: Nepřímý důkaz dokazuje skutečnost, z níž je možné usuzovat, zda se stala či nestala skutečnost, která je předmětem dokazování. Objasňuje tedy dokazovanou skutečnost pomocí jiné skutečnosti mající ke skutečnosti dokazované jen nepřímý vztah. Skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (její pravděpodobnost). (rozsudek Nejvyššího soudu dne 26.6.2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013). Procesní předpis tudíž nevylučuje, aby za důkaz byly použity tzv. důkazy nepřímé, avšak musí být provedeny způsobem, který zákon stanoví, a především zhodnoceny podle zásady volného hodnocení důkazů.

Důkazy (přímé i nepřímé) hodnotí soud v civilním řízení podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti-v duchu zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.). Zákon se nijak výslovně nezmiňuje o nepřímém důkazu, který, stejně jako každý jiný důkaz (tedy i přímý), je soud povinen hodnotit jednotlivě i spolu s ostatními podle uvedené zásady. Tedy jak každý nepřímý důkaz sám o sobě působí a jak konvenuje či naopak je v rozporu, s ostatními, jak odpovídá tomu, co účastník tvrdí a jak se shodují či rozcházejí detaily v řízení vyšlé najevo. Konečně brání-li dalšímu řízení a rozhodnutí ve věci nedostatek tvrzení o rozhodných skutečností nebo k prokázání tvrzeného nedostatek důkazních návrhů nastupuje zákonná poučovací povinnost soudu podle ustanovení § 118a o.s.ř., zejména řádná výzva k dotvrzení rozhodných skutečností, k doplnění důkazních návrhů a k překvalifikaci skutkových tvrzení, bez jejíhož splnění nenastane koncentrace řízení. Těmto postulátům soud prvního stupně ovšem nedostál.

Odvolací soud konstatuje, že ze zmíněných nepřímých důkazů nelze učinit závěr, že bylo prokázáno, že prostředky byly od úpadce původně vyvedeny bez právního důvodu. Krajský soud při svém ztotožnění se s názory žalovaného nijak neuvádí další skutková zjištění, ze kterých lze usoudit, že přes uzavřené smlouvy půjčky vskutku neexistují a že to byla simulace za vyvedení finančních prostředků od úpadce, nijak nevyvrací ani verzi o poskytování finančních prostředků, že původně to byla půjčka General Mediterranean vůči žalobci, od něj byly prostředky půjčeny Moravanu pro tendr Moravan Aeroplanes, že prostředky byly (KSBR 27 INS 4656/2009) poskytnuty správci Hajtmarovi a po ne realizaci tendru byly finanční prostředky vráceny Moravanu, ačkoli je poskytl žalobce, čímž vznikla pohledávka žalobce za Moravanem. Ve skutečnosti dává tvrzení žalovaného vcelku smysl a do jisté míry je potvrzuje i vyjádření Ing. Buriánové, jednatelky společnosti ICM s.r.o. Je totiž zřejmé, že dlužníku byly poskytnuty prostředky na zaplacení kauce třetí osobou, tedy je logicky měl vrátit. Nebylo prokázáno, že tyto prostředky měl dlužník vrátit právě společnosti QucomHaps Ltd, ale (jak rovněž zmínil žalobce na okraj) je měl vrátit správci konkursní podstaty pořádajícímu výběrové řízení s tím, aby je ten zaslal skutečnému složiteli. Je pravděpodobné (byť neprokázané), že všechny dotčené společnosti byly v koncernu, takže uzavření dohody (i konkludentně jednáním Williama Harkina, který byl jednatelem dlužníka a vystupoval i za QucomHaps Ltd. a QucomHaps Holding Ltd., tedy žalobce, o vrácení poskytnutých prostředků nelze vyloučit. Z provedeného dokazování (ze sdělení KB na č.l. 95) rovněž vyplývá, že část prostředků byla převedena na účet společnosti QucomHaps Malaysia SDN BHD (pravděpodobně další člen předpokládaného koncernu). Zbývající platby byly zřejmě zaplaceny společnosti QucomHaps Ltd. (v přehledu na č.l. 91 a násl. je u plateb v položce popis uvedeno QUCOMHAPS LTD., tedy nikoliv přesně žalobce QucomHaps Holding Ltd.). Není tedy rovněž spolehlivě prokázáno, jak tvrdil soud prvního stupně, že by platby byly zaplaceny přímo žalobci, byť jednotlivé osoby směšuje i sám žalobce. To ovšem nemusí znamenat, že by zmíněnými transakcemi nemohla docházet k machinacím, kterých se účastnil i samotný žalobce. Pokud ale žalobce prokázal, že půjčky poskytl, bylo na žalovaném, aby prokázal, že šlo o simulovaný (resp. spíše disimulovaný) právní úkon, neboť on je tím, kdo tento důvod neplatnosti tvrdí. Rovněž ani skutečnost, že by původní platby byly vyplaceny věřiteli, a skutečně by šlo o plnění bez právního důvodu, by nemuselo vést k závěru o neexistenci pohledávky. Soud se nedostatečně zabýval tím, co je to vlastně disimulace právního úkonu a jaké má následky. Pokud by skutečně dlužník nejprve zaplatil věřiteli určitou částku bez právního důvodu, pak na straně věřitele by šlo o bezdůvodné obohacení a dlužníku by vznikla pohledávka právě z tohoto titulu. Existence této pohledávky a tohoto závazku by ovšem nebránila účastníkům uzavřít další smlouvu, například smlouvu o půjčce třeba ve výši shodné s výší bezdůvodného obohacení, rozhodnou je vůle účastníků. Simulovaný úkon je totiž neplatný právě z nedostatku vůle, jde-li o disimulovaný úkon, bude namísto něj platný ten úkon, který byl předstíraným úkonem zakryt (disimulace je zakrývání, popírání či zastírání skutečnosti, opakem disimulace je simulace; v právu je disimulací zastření právního jednání jiným jednáním, v takovém případě však podle § 41a odst. 2 občanského zákoníku platí tento jiný právní úkon, pokud to odpovídá vůli účastníků a pokud jsou splněny jeho náležitosti, viz též § 555 a § 574 NOZ). Půjčka by pak byla neplatná v případě, že by strany půjčkou skutečně měly v úmyslu vrátit bezdůvodné obohacení (zakrytým úkonem platným dle § 41a odst. 2 občanského zákoníku by pak bylo vrácení dluhu). Pro neplatnost z tohoto důvodu tedy není rozhodné, že fakticky dochází jen k vyrovnání nerovnovážného stavu (do dispozice dlužníka se dostane majetek, o který předtím protiprávně přišel), ale že strany tento nerovnovážný stav chtěly jednoznačně (KSBR 27 INS 4656/2009) napravit. To ale z ničeho nevyplývá a není zcela logické, aby vrácení dluhu strany zakrývaly uzavřením smlouvy o půjčce, protože ta implikuje, že zaplacené peníze mají být vráceny, zatímco u úhrady dluhu se nic takového nepředpokládá. Půjčka by tedy přinejmenším působila potíže v účetnictví obou stran jako neuhrazená pohledávka/neuhrazený závazek.

Nelze proto zatím vyloučit, že věřitel má pohledávky z půjček a pokud jsou tvrzení věřitele správná, může to znamenat pouze, že rovněž dlužník má pohledávku vůči věřiteli, což ale není pro toto řízení podstatné.

Zásadním pochybením též bylo, že soud prováděl důkazy písemnými smlouvami, přičemž smlouvy ať již o půjčkách nebo o poskytování služeb byly vyhotoveny v angličtině a nebyl pořízen jejich úřední překlad. Soud těmito smlouvami činil důkazy (jak je uvedeno v protokolu na č.l. 134 a násl.), ale v rozsudku z nich nevyvodil žádná skutková zjištění. Nemohl tak být zjištěn vůbec obsah smluv, jejich platnost či neplatnost, soud ani neměl možnost zjistit rozhodné právo k posouzení takto nastalých právních vztahů; smlouvy byly uzavřeny před 17.12.2009, proto je ke zjištění rozhodného práva nutno aplikovat Římskou úmluvu o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (pro ČR účinná od 1.7.2006-viz sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 64/2006 Sb. m. s.). Žádné ustanovení občanského soudního řádu ani jiného právního předpisu či mezinárodní smlouvy sice neukládá (nejde-li o řízení ve věcech obchodního rejstříku) účastníkům řízení povinnost dokládat listiny navržené k důkazu v úředním jazyce. Jestliže ale žalobce předložil soudu k důkazu listiny, které byly potřebné k prokázání jeho tvrzení v jiném než úředním jazyce, měl soud nechat listiny před jejich provedením k důkazu přeložit a případně uložit žalobci podle § 141 odst. 1 o.s.ř. povinnost složit přiměřenou zálohu na pořízení potřebného překladu. Důsledkem uvedené vady řízení přitom mohlo být nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť navrženými důkazy měly být prokázány tvrzené závazkové vztahy a vzhledem k cizímu prvku i právo rozhodné k jejich posouzení (srovnej § 18, § 129 o.s.ř. a též usnesení Nejvyššího soudu České republiky sen. zn. 29 Cdo 3028/2009).

Odvolací soud dále zdůrazňuje, že pokud žalobce prokázal, že půjčky poskytl, bylo na žalovaném, aby prokázal tvrzený důvod neplatnosti smluv o půjčkách, tedy že šlo o simulovaný či spíše disimulovaný právní úkon. K tomu měl být ovšem soudem prvního stupně řádně poučen, což se nestalo.

Ohledně druhé skupiny pohledávek ze smlouvy o poskytování služeb z 1.8.2007 měl věřitel poskytovat dlužníkovi služby a dlužník mu měl platit 23.000 USD za čtvrtletí, smlouva měla trvat do roku 2010, ale věřitel tvrdil, že smlouva byla ukončena v červenci 2008 a uplatnil pouze první čtyři čtvrtletní platby (což jsou přihlášené dílčí splátky). Smlouva byla opět vyhotovena v angličtině, soud ji rovněž četl k důkazu, ale opět z ní nečinil žádná zjištění, platí (KSBR 27 INS 4656/2009) tedy obdobné závěry uvedené shora. Smlouvu měla za dlužníka podepsat Ing. Buriánová (na kopii doložené věřitelem je zřetelný podpis; v záhlaví smlouvy není uvedeno, které osoby za strany jednají). Ve svém vyjádření však jmenovaná uvedla, že tuto smlouvu nepodepsala a uvedla k tomu několik důvodů-podpis je výše nad vyznačenou čárou, než se obvykle podepisuje, je uveden titul, má k dispozici mail, ve kterém ji jednatel dlužníka vyzývá k podpisu, který je ale datován až po tvrzeném podpisu, nebyl dořešen vztah mezi Ing. Smrčkem a jeho skutečným tehdejším zaměstnavatelem. Soud shledal, že smlouva uzavřena nebyla a jako důkaz mu stačilo prohlášení Ing. Buriánové, aniž by je podrobně analyzoval. S tím ovšem odvolací soud nesouhlasí. Povinností soudu bude i zde zjistit obsah smlouvy po pořízení úředního překladu, stanovit rozhodné právo k posouzení existence a platnosti smlouvy. K tomu bude též zapotřebí poskytnout žalobci jako předkladateli smlouvy poučení o důsledcích zpochybněného podpisu smlouvy a vyzvat jej k doplnění tvrzení i důkazů o uzavření smlouvy i o následcích případné nečinnosti (§118a o.s.ř.). Teprve poté lze činit závěry o existenci či platnosti tvrzeného závazkového vztahu i s přihlédnutím ke skutečnosti, že dlužník uzavřel s Ing. Smrčkem pracovní smlouvu, dle které Ing. Smrček pracoval jako generální ředitel-tj. vykonával stejnou činnost, jakou měl konat dle smlouvy o poskytování služeb.

Podle obsahu spisu se v tomto incidenčním sporu konala celkem tři jednání, dokazování bylo provedeno na třetím, soud tedy nerespektoval zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení rozhodnout věc při jediném jednání, přičemž žádné předvolání účastníků neobsahovalo poučení o koncentraci řízení a jeho důsledcích. Ke třetímu jednání se nedostavil žalobce ani jeho zástupce. V podání na č.l. 147 tvrdil, že na druhém jednání bylo třetí jednání nařízeno na den 6.6.2014, ovšem v protokolu je uvedeno datum 30.5.2014, že je to vada protokolace, přičemž se řídil tím, co dle něj bylo na jednání skutečně řečeno, třetí jednání zmeškal a nebyla mu dána příležitost vyjadřovat se k důkazům, klást dotazy svědkovi apod. Z protokolu ovšem vyplývá, že jednání bylo nařízeno na den 30.5.2014, v tento den se skutečně konalo a žalovaný se na něj dostavil. Lze proto vycházet z toho, co je uvedeno v protokolu (žalobce nenamítal vadu protokolace při jednání, ale až později), neboť jde o veřejnou listinu, která se považuje za správnou, není-li prokázán opak a žalobce důkaz opaku nenabízel, ostatně v odvolání tuto námitku neuvedl.

Při jednání dne 30.5.2014 byl po provedeném dokazování žalovaný poučen dle § 118a a § 119a o.s.ř. a je protokolováno, že neuvádí žádné další a nové skutečnosti a důkazy. Takové poučení je neúplné a nedostatečné, neboť není patrno, o čem konkrétně byl účastník poučen, ač z průběhu řízení je patrné, že je v důkazní nouzi ohledně tvrzení o neplatnosti uzavřených smluv. Z odkazu na zákon též nelze seznat, že šlo o poučení o tom, že důkazní břemeno v otázce existence pohledávek se přenáší na odvolatelku a že odvolatelka byla poučena též o důsledcích neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene. Poučení, které je neúplné, je poučením nedostatečným, přičemž poskytnutí nedostatečného (KSBR 27 INS 4656/2009) poučení je z hlediska procesních důsledků třeba klást naroveň situaci, kdy poučení nebylo dáno vůbec. I v takovém případě se proto uplatní závěr, podle něhož nebylo-li účastníku řízení poskytnuto poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. dříve, než nastala koncentrace řízení, nebrání ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř. tomu, aby účastník tyto skutečnosti vylíčil, resp. aby označil důkazy potřebné k prokázání svých skutkových tvrzení i poté, kdy koncentrace nastala (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.9.2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010 nebo sp. zn. 32 Cdo 4255/2011). Účastníci a zejména žalovaný tedy nebyli řádně procesně poučeni o svých procesních právech a povinnostech a koncentrace v řízení dosud nenastala. Krajský soud proto v dalším průběhu řízení náležitě splní svou poučovací povinnost podle § 118a a § 119a o.s.ř. a bude postupovat podle procesní aktivity účastníků.

Soud prvního stupně zatížil řízení řadou procesních vad, v důsledku kterých rozhodnutí není přezkoumatelné a nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci. Proto odvolací soud napadené rozhodnutí podle § 219a odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. zrušil a věc podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poučen í: Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

V Olomouci dne 27. května 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Renáta Hrubá předseda senátu