12 VSOL 210/2017-284
25 ICm 2475/2015 12 VSOL 210/2017-284 (KSOS 25 INS 34556/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců Mgr. Martina Hejdy a JUDr. Vojtěcha Brhla v právní věci žalobkyně Soni anonymizovano , anonymizovano , bytem Luční 1399/7, 787 01 Šumperk, zastoupené Mgr. Petrem Hasalou, advokátem, se sídlem Radniční 13, 787 01 Šumperk, proti žalovaným 1) Mgr. Radoslavu Lavičkovi, se sídlem Hodolanská 413/32, 779 00 Olomouc, insolvenčnímu správci dlužnice Soni anonymizovano , a 2) Ing. Lukáši anonymizovano , anonymizovano , bytem Bří. Čapků 1124/9, 787 01 Šumperk, zastoupenému Mgr. Michalem Klusákem, advokátem, se sídlem Na Hradbách 3213/1A, 787 01 Šumperk, o určení neplatnosti smlouvy, vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 25 ICm 2475/2015 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice Soni anonymizovano , anonymizovano , bytem Luční 1399/7, 787 01 Šumperk, identifikační číslo 26872226, rozhodl o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 7. 3. 2017, č. j. 25 ICm 2475/2015-133, KSOS 25 INS 34556/2013, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 4. 2017, č. j. 25 ICm 2475/2015-142, KSOS 25 INS 34556/2013, isir.justi ce.cz (KSOS 25 INS 34556/2013)

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným č. 1 nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému č. 2 náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8.712 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalovaného č. 2.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen insolvenční soud ) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 13. 4. 2015 uzavřené mezi insolvenčním správcem Mgr. Radoslavem Lavičkou jako prodávajícím a Ing. Lukášem Nyklíčkem jako kupujícím, kterou došlo ke zpeněžení nemovitostí žalobkyně, a to pozemku p. č. st. 1545-zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba Šumperk, č. p. 1399, rodinný dům, a pozemku p. č. 1075/8-zahrada, vše v katastrálním území Šumperk, obec Šumperk, zapsaných na listu vlastnictví č. 1337 u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Šumperk (dále jen předmětné nemovitosti ), mimo dražbu v insolvenčním řízení žalobkyně jakožto dlužnice vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS 34556/2013 (výrok I.), dále rozhodl, že mezi žalobkyní a žalovaným č. 1 nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému č. 2 do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 24.224,20 Kč (výrok III.).

V odůvodnění svého rozhodnutí insolvenční soud uvedl, že se žalobkyně v postavení dlužnice, na jejíž majetek byl prohlášen konkurs, domáhala určení neplatnosti kupní smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení nemovitostí sepsaných do majetkové podstaty prodejem mimo dražbu, uzavřené dne 13. 4. 2015 mezi žalovaným č. 1, kterým je insolvenční správce, jako prodávajícím a žalovaným č. 2 jako kupujícím (dále jen kupní smlouva ), a to za kupní cenu 2.855.000 Kč. Insolvenční soud s ohledem na zjištěný skutkový stav dospěl k závěru o legitimaci účastníků řízení, když žalobkyně je dlužnicí v insolvenčním řízení, v jehož rámci k uzavření napadené kupní smlouvy došlo, a žalovaní jsou smluvními stranami této smlouvy. Dále konstatoval, že žaloba byla podána včas, tj. v zákonem stanovené (KSOS 25 INS 34556/2013) lhůtě. Žalobou uplatněné námitky zpochybňující platnost kupní smlouvy rozdělil insolvenční soud do tří okruhů. Prvním byly námitky týkající se zpochybnění samotného insolvenčního řízení, zjištění úpadku dlužnice a prohlášení konkursu na její majetek. Druhý okruh námitek se týkal existence pohledávky Reticulum Power, a.s. jako zajištěného věřitele, která je v insolvenčním řízení uspokojována. Poslední okruh námitek pak mířil do podmínek uzavřené kupní smlouvy.

V případě námitek zpochybňujících úpadek žalobkyně a jeho řešení konkursem insolvenční soud poukázal na skutečnost, že pravomocným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2014, č. j. 3 VSOL 1142/2014-A-48, KSOS 25 INS 34556/2013, bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2014, č. j. KSOS 25 INS 34556/2013-A-20, kterým bylo rozhodnuto o úpadku žalobkyně a o prohlášení konkursu na její majetek. Ústavní soud stížnost, kterou žalobkyně proti tomuto usnesení podala, odmítl. O dovolání žalobkyně ze dne 12. 2. 2015, kterým usnesení odvolacího soudu napadla, nebylo v době vyhlášení tohoto rozsudku Nejvyšším soudem rozhodnuto. Za dané situace insolvenční soud uzavřel, že v tomto řízení, které je incidenčním sporem probíhajícím v rámci insolvenčního řízení, již bylo o úpadku žalobkyně a o způsobu jeho řešení konkursem pravomocně rozhodnuto, nejde o námitky právně relevantní.

Ve vztahu k pohledávce věřitele č. 1 Reticulum Power a.s., přihlášené pod číslem P1, insolvenční soud uvedl, že na přezkumném jednání konaném dne 19. 12. 2014 byla tato pohledávka v celém rozsahu 5.228.484,30 Kč zjištěna, a to včetně zajištění zástavním právem na předmětných nemovitostech žalobkyně do výše 5.168.484,30 Kč. Žalobkyně jako dlužnice na přezkumném jednání pravost této pohledávky sice popřela, nicméně pohledávka věřitele Reticulum Power a.s. ve výši 5.168.484,30 Kč byla zjištěna jako zajištěná pohledávka první v pořadí, když popření této pohledávky žalobkyní jakožto dlužnicí nemá za situace, kdy je její úpadek řešen konkursem, na její zjištění v insolvenčním řízení vliv. Že by zjištění pohledávky bylo dosaženo trestným činem tehdejší insolvenční správkyně Ing. Hany Sazovské, nebylo zjištěno, když trestní věc tohoto se týkající byla orgány činnými v trestním řízení pravomocně odložena. Žaloba o neplatnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení prodejem mimo dražbu, nepředstavuje institut insolvenčního práva, který by sloužil ke zpochybnění pravosti, výše či pořadí již zjištěné pohledávky, a proto je nutno s pohledávkou věřitele Reticulum Power, a. s. v insolvenčním řízení zacházet jako s pohledávkou zjištěnou a zajištěnou, a v souladu s tím ji za uplatnění dalších pravidel insolvenčního řízení uspokojovat. Pokud žalobkyně napadala samotnou platnost smlouvy o zástavním právu a smlouvy o úvěru, na jejichž základě věřitel Reticulum Power, a.s. přihlásil svoji pohledávku jako pohledávku zajištěnou, pak insolvenční soud zdůraznil, že insolvenční řízení je řízením specifickým, se zvláštními pravidly, v němž posouzení existence pohledávky, v jejímž rámci lze řešit platnost smlouvy, z níž měla vzniknout, je vyhrazena výhradně fázi řízení týkající se přezkoumání přihlášených pohledávek. Jestliže pohledávka byla v této fázi řízení zjištěna, nelze ji pak opětovně přezkoumávat v rámci jiných případných žalob. Insolvenční soud proto uzavřel, že v této fázi insolvenčního řízení, po zjištění dané pohledávky, nelze již platnost zástavní smlouvy a smlouvy o úvěru zkoumat. (KSOS 25 INS 34556/2013)

K odkazu žalobkyně na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/09 ze dne 7. 9. 2010 insolvenční soud poznamenal, že tento se týká řízení konkursního za situace, kdy úvěrový dlužník byl přímo úpadcem, a do majetkové podstaty byla sepsána nemovitost jiné osoby zajišťující pohledávku věřitele obligačního dlužníka. Ke vzniku zajištění došlo proto, že obligační dlužník podmínil přijetí zástavce do pracovního poměru právě uzavření zástavní smlouvy. Vlastník zástavy pak namítal neplatnost zástavní smlouvy v rámci žaloby o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty, tj. v rámci řízení, které v konkursním řízení umožňuje otázku platnosti zástavní smlouvy, na jejímž základě došlo k sepsání nemovitosti do konkursní podstaty, řešit. Ústavní soud zdůraznil, že vždy je nutno postupovat dle okolností konkrétního případu.

Insolvenční soud dospěl k závěru, že napadená kupní smlouva splňuje formální požadavky na ni zákonem kladené, co se týče jejich náležitostí. Předpoklad a podmínka pro zpeněžení majetkové podstaty spočívající v oprávnění insolvenčního správce s majetkem dlužníka v návaznosti na soupis věci do majetkové podstaty nakládat byla splněna, když předmětné nemovitosti byly sepsány do majetkové podstaty dne 5. 12. 2014. Při zpeněžování předmětných nemovitostí (předmětu zajištění) postupoval žalovaný č. 1 dle pokynu věřitele Reticulum Power, a.s., jakožto zajištěného věřitele s právem na uspokojení ze zajištění prvním v pořadí a kupní smlouva byla uzavřena za jím stanovených podmínek (za nejvyšší nabídnutou cenu). Insolvenční soud dále uzavřel, že mezi žalobkyní a žalovaným č. 2 vztah osob blízkých není dán a k porušení zákazu nabývání majetku z majetkové podstaty nedošlo. Žalobkyně rovněž namítala, že předmětné nemovitosti bylo možné zpeněžit lépe, a to s ohledem na existenci dalších zájemců o koupi za vyšší cenu. Za tyto zájemce označila Petra Kalisze, Jana Gütlera a Leona Pospíšila. Ohledně prvního z nich bylo v řízení z listinných důkazů prokázáno, že tento zájem o koupi skutečně projevil, nicméně i přes výzvu žalovaného č. 1 konkrétní nabídku včetně kupní ceny nepředložil a od svého úmyslu pro daný okamžik dostoupil. Další dva zájemci dle tvrzení žalobkyně od svého úmyslu koupit předmětné nemovitosti rovněž ustoupili. Žalovaný č. 1 za účelem dosažení co možná nejvyšší kupní ceny prodej předmětných nemovitostí dlouhodobě inzeroval na několika internetových severech, které se prodejem nemovitostí zabývají. Insolvenční soud shrnul, že v okamžiku zpeněžování zde kromě žalovaného č. 2 žádný jiný zájemce s trvající, vážnou a konkrétní nabídkou na koupi předmětných nemovitostí nebyl, natožpak za vyšší cenu, než jaká byla v napadené kupní smlouvě sjednána. Se zpeněžováním předmětu zajištění nelze vyčkávat po neurčitou dobu s tím, že možná někdy v budoucnu bude dosaženo o něco vyšší ceny. Takový postup by byl v rozporu s principy insolvenčního řízení, o to víc za situace, kdy pokyn zajištěného věřitele k jeho zpeněžení byl již udělen. Dosažená cena byla vyšší než cena, stanovená znaleckým posudkem v částce 2.300.000 Kč. Z těchto důvodů neshledal insolvenční soud důvodnými ani námitky žalobkyně týkající se okolností samotného prodeje předmětných nemovitostí.

Závěrem insolvenční soud uvedl, že považuje zjištěný skutkový stav vyplývající z provedených důkazů za dostatečný podklad pro své rozhodnutí a další (KSOS 25 INS 34556/2013)

žalobkyní navržené důkazy pro jejich nadbytečnost neprováděl. Žalobou napadenou kupní smlouvu, uzavřenou mezi žalovaným č. 1 jako prodávajícím a žalovaným č. 2 jako kupujícím neshledal neplatnou.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, ve kterém namítala, že insolvenční soud nepřihlédl k žalobkyní tvrzeným skutečnostem nebo k jí označeným důkazům a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalobkyně znovu zdůraznila, že napadená kupní smlouva je neplatná a poškozuje další věřitele i ji samotnou. Insolvenční soud nesprávně posoudil existenci zajištěné pohledávky věřitele Reticulum Power a.s. a výkon práv, které z ní v insolvenčním řízení zajištěnému věřiteli náleží, neboť tato pohledávka neexistuje, a to z důvodu neplatnosti zástavní smlouvy, kterou žalobkyně uzavřela. Neexistující pohledávka nemůže dle hmotného práva platně vzniknout jejím zjištěním v insolvenčním řízení, když zákon takový vznik pohledávky neumožňuje (zjištění pohledávky nemá konstitutivní, ale pouze deklaratorní účinky). Zajištěný věřitel proto nemohl vydat pokyn insolvenčnímu správci ke zpeněžení předmětných nemovitostí a tento nebyl oprávněn kupní smlouvu v rámci jejich zpeněžení mimo dražbu uzavřít. Nečinnost insolvenčního správce, který zajištěnou pohledávku nepopřel, bylo v rozporu se zákonem, když insolvenční správce musí konat v souladu s insolvenčním zákonem a jeho zásadami, mezi které patří také přiměřená ochrana dlužníka a případně dalších věřitelů. Při pochybnostech o platnosti pohledávky bylo jeho povinností vyvolat incidenční spor, a pokud se tak nestalo, nemůže to jít k tíži žalobkyně. Na pohledávku věřitele Reticulum Power a.s. je proto třeba pohlížet jako na neexistující v celém průběhu insolvenčního řízení, a tedy i v incidenčních sporech v tomto řízení vedených. Jestliže pohledávka tohoto věřitele z důvodu absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy a s ní související zástavní smlouvy neexistuje, bylo povinností insolvenčního soudu k této skutečnosti přihlédnout v jakékoliv části řízení, a to i bez návrhu a došlo-li ke střetu práv žalobkyně a zajištěného věřitele, měl jeho výsledek vyznít ve prospěch žalobkyně. Insolvenční soud pochybil, jestliže ochránil právo věřitele na uspokojení pohledávky z úvěrové smlouvy, resp. prostřednictvím zřízeného zástavního práva, a ignoroval tak závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09, který ochranu práv v analogickém případě vede zcela jiným směrem, tedy ve prospěch žalobkyně jako zástavního dlužníka. Argument o ochraně vlastnického práva žalovaného č. 2, který byl o celé situaci dobře obeznámen a zcela rezignoval na její právní zhodnocení, pak nemůže obstát, neboť žalovaný č. 2 nemohl být v dobré víře, že předmětné nemovitosti jsou právně bezvadné. Odkaz na právo žalovaného č. 1 (insolvenčního správce žalobkyně) na legitimní očekávání ve vztahu k nakládání a zpeněžování majetku není namístě, neboť tvrzení žalobkyně o absolutní neplatnosti pohledávky (stejně jako insolvenční soud) zcela ignoroval.

K okolnostem uzavření napadené kupní smlouvy žalobkyně uvedla, že výslech Petra Kalisze a Jany Urbanové navrhla k prokázání okolností, za jakých Petr Kalisz a dále Jan Guttler a Leon Pospíšil projevili o koupi předmětných nemovitostí zájem. (KSOS 25 INS 34556/2013)

Je pravdou, že uvedené osoby nakonec od svého úmyslu odstoupili, avšak důvodem bylo jednání insolvenčního správce, kdy tento po Petru Kaliszovi požadoval nepřiměřené podmínky (požadavek na nepřiměřeně vysokou kupní cenu, která byla vyšší než cena kupní). Nebyl tak poskytnut prostor pro jednání s Petrem Kaliszem o vyšší ceně, než nabízel žalovaný č. 2, a insolvenční správce neměl důvod prodej předmětných nemovitostí uspěchat na úkor možnosti získat jejich zpeněžením vyšší výtěžek. Žalobkyně namítala, že cena, za kterou byly předmětné nemovitosti zpeněženy, byla výrazně nižší než cena obvyklá. Před zpeněžením byl sice vyhotoven znalecký posudek Ing. Františkem Kocourkem, který stanovil cenu obvyklou na částku 2,3 mil. Kč, avšak jde o znalecký posudek zjevně nepravdivý, když znalec nezohlednil, že předmětné nemovitosti byly na rozdíl od ostatních porovnávaných nemovitostí zrekonstruovány. Předložila znalecký posudek, který oceňuje nemovitosti zpětně do roku 2015 a stanovuje cenu obvyklou na částku 3,43 mil. Kč, a dále potvrzení realitní kanceláře Ing. Kryla ze Šumperka, která potvrdila cenu nemovitostí pro rok 2015 ve výši 3,6 mil. Kč. Z toho žalobkyně dovozuje, že předmětné nemovitosti byly prodány zbytečně rychle mimo dražbu a pod jejich skutečnou tržní cenou. Pokud by předmětné nemovitosti byly zpeněžovány v dražbě a při jejich prodeji se nespěchalo, jistě by bylo dosaženo vyššího výtěžku zpeněžení, a to bez ohledu na znalecký posudek. Navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný č. 1 ve svém vyjádření k odvolání uvedl, že se insolvenční soud zcela vypořádal se všemi relevantními důkazy a na jejich základě učinil správný právní závěr. Poukázal, že z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně měla v době uzavření zástavní smlouvy dluhy, které chtěla uhradit právě tím, že poskytne nemovitosti do zástavy, tedy že se jí za poskytnutí zástavy dostalo určitého protiplnění, aktivně se účastnila všech operací ohledně uzavření zástavní smlouvy, a není proto obětí nějakého spiknutí či dokonce trestného činu. V případě, že by se skutečně jednalo o protiprávní nebo dokonce trestněprávní jednání, jevila se jako účastník takového jednání, a tudíž jí nelze přiznat z vlastního protiprávního jednání žádný prospěch. Žalovaný č. 1) proto navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí insolvenčního soudu jako věcně správné potvrdil.

Žalovaný č. 2) ve vyjádření k odvolání uvedl, že napadené rozhodnutí insolvenčního soudu považuje za věcně správné a navrhl, aby odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil. Dle jeho názoru se insolvenční soud se všemi žalobními námitkami, a to námitkami týkajícími se zpochybnění samotného insolvenčního řízení, zjištění úpadku a prohlášení konkursu na majetek žalobkyně, námitkami ve vztahu k existenci pohledávky zajištěného věřitele Reticulum Power, a.s., která je v insolvenčním řízení uspokojována, i námitkami směřujícími proti podmínkám uzavření napadené kupní smlouvy, náležitě a správně vypořádal. Připomněl, že Petr Kalisz byl a stále je zetěm žalobkyně a nemohl proto v insolvenčním řízení předmětné nemovitosti bez dalšího nabýt. (KSOS 25 INS 34556/2013)

Podle § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekucí se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Insolvenční řízení ani řízení o incidenčním sporu vedeném v rámci insolvenčního řízení nejsou řízeními zahájenými podle občanského soudního řádu, ale podle insolvenčního zákona. Proto se v této věci přiměřeně aplikují ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen o. s. ř. ).

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas a obsahuje odvolací důvody podle § 205 odst. 2, písm. d) a písm. g) o. s. ř., přezkoumal rozsudek insolvenčního soudu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 205, § 212, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

V přezkoumávané věci vystavěla žalobkyně své odvolací námitky jednak na tvrzení o nesprávném závěru insolvenčního soudu ve vztahu k existenci pohledávky zajištěného věřitele Reticulum Power, a.s., který udělil žalovanému č. 1 jako insolvenčnímu správci pokyn ke zpeněžení předmětu zajištění (předmětných nemovitostí) prodejem mimo dražbu, na základě něhož k uzavření napadené kupní smlouvy mezi žalovaným č. 1 jako prodávajícím a žalovaným č. 2 jako kupujícím došlo, a dále brojila proti podmínkám, za kterých byla tato kupní smlouva uzavřena s tím, že předmětné nemovitosti mohly být zpeněženy za cenu vyšší, neboť zde existovali další zájemci o jejich koupi, jímž měl být poskytnut větší časový prostor.

Dle názoru odvolacího soudu učinil insolvenční soud v projednávané věci správná a úplná skutková zjištění jak o dosavadním průběhu insolvenčního řízení, pokud jde o existenci pohledávky zajištěného věřitele Reticulum Power, a.s., tak i ve vztahu ke skutečnostem týkajícím se okolností a podmínek, za kterých byla napadená kupní smlouva uzavřena (viz str. 4 až 9 napadeného rozhodnutí). Na tyto skutková zjištění odvolací soud pro stručnost odkazuje s tím, že v mezidobí bylo dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku žalobkyně (dlužnice) a prohlášení konkursu na její majetek, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017 č. j. KSOS 25 INS 345562013, 29 NSČR 25/2015-A-60, odmítnuto.

Podle § 2 písm. d) IZ se pro účely tohoto zákonu rozumí incidenčním sporem spory vyvolané insolvenčním řízením, o kterých tak stanoví tento zákon, projednávané v rámci insolvenčního řízení. (KSOS 25 INS 34556/2013)

Podle § 159 odst. 1 písm. f) IZ jsou incidenčními spory mimo jiné i spory o platnost smluv, kterými došlo ke zpeněžení majetkové podstaty prodejem mimo dražbu,

Podle § 289 odst. 3 IZ lze platnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení prodejem mimo dražbu, napadnout jen žalobou podanou u insolvenčního soudu nejpozději do 3 měsíců ode dne zveřejnění smlouvy v insolvenčním rejstříku. Platnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení prodejem mimo dražbu, lze napadnout žalobou podanou u insolvenčního soudu i po uplynutí lhůty podle věty první, nebyl-li nabyvatel v dobré víře.

Podle § 190 odst. 1 IZ se přezkoumání přihlášených pohledávek děje na přezkumném jednání nařízeném insolvenčním soudem.

Podle § 192 odst. 1 IZ pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek mohou popírat insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé; popření pohledávky lze vzít zpět.

Podle § 192 odst. 3 IZ není-li dále stanoveno jinak, nemá popření pohledávky dlužníkem vliv na její zjištění; jeho účinkem však vždy je, že pro pohledávku, kterou dlužník popřel co do její pravosti nebo výše, není v rozsahu popření upravený seznam přihlášených pohledávek exekučním titulem.

Podle § 201 odst. 1 IZ je pohledávka zjištěna a) jestliže ji nepopřel insolvenční správce ani žádný z přihlášených věřitelů, b) jestliže ji nepopřel insolvenční správce a insolvenční soud odmítl její popření přihlášeným věřitelem, c) jestliže insolvenční správce nebo přihlášený věřitel, který ji popřel, vezme své popření zpět, nebo d) rozhodnutím insolvenčního soudu ve sporu o její pravost, výši nebo pořadí.

Podle § 201 odst. 2 IZ je vykonatelná pohledávka zjištěna, také tehdy, jestliže insolvenční správce nepodal včas žalobu o její popření nebo byla-li taková žaloba zamítnuta anebo řízení o ní skončilo jinak než rozhodnutím ve věci samé.

Žalobkyně v podaném odvolání tvrdí, že pohledávka věřitele č. 1 Reticulum Power, a.s., zjištěná na přezkumném jednání ve výši 5.168.484,30 Kč jako pohledávka zajištěná zástavním právem k předmětným nemovitostem neexistuje, a to z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru reg. č. 5500/149690-01/06/01-001/00/R ze dne 11. 12. 2006 a zástavní smlouvy k nemovitostem reg. č. 5500/149690-01/06/01-002/00/R ze dne 11. 12. 2006. Skutečnost, že tato pohledávka byla v insolvenčním řízení zjištěna, nemůže na závěru o její neexistenci nic změnit, neboť k absolutní neplatnosti jsou soudy povinny přihlédnout vždy, bez ohledu na to, v jaké fázi se řízení nachází. Pokud Reticulum Power, a.s. není věřitelem žalobkyně (dlužnice), pak nemohl platně udělit žalovanému č. 1 jako insolvenčnímu správci pokyn ke zpeněžení předmětných (KSOS 25 INS 34556/2013) nemovitostí, které jsou předmětem zajištění. Jestliže takový pokyn přesto udělil a na jeho základě došlo k uzavření napadené kupní smlouvy, pak je tato smlouva pro rozpor se zákonem rovněž absolutně neplatná. Ze stejných důvodů žalobkyně zpochybňovala i existenci svého úpadku a naplnění podmínek pro jeho řešení konkursem.

Odvolací soud má za to, že tato námitka není důvodná, a to s ohledem na samotný charakter insolvenčního řízení. V této souvislosti je namístě připomenout závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 NSČR 5/2014 (publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod číslem 61/2014).

V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud předesílá, že již v důvodech usnesení ze dne 29. 4. 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zdůraznil, že pro insolvenční řízení nelze bez dalšího (automaticky) přejímat judikatorní závěry ustavené při výkladu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (a to především proto, že insolvenční zákon obsahuje poměrně podrobná procesní pravidla, jež je třeba vnímat v jejich komplexnosti a jejichž pojetí ne vždy /a to zpravidla záměrně/ odpovídá tomu, jak bylo v obdobné procesní situaci postupováno za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání).

To nicméně neplatí pro závěry formulované v konkursních poměrech k charakteristice konkursního řízení. Také insolvenční řízení se člení na několik relativně samostatných částí, a proto i pro ně jsou mutatis mutandis uplatnitelné závěry, které Nejvyšší soud zformuloval pro poměry zákona o konkursu a vyrovnání např. v rozsudku ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2917/2007, uveřejněném pod číslem 42/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

V něm Nejvyšší soud dovodil, že pro konkursní řízení je charakteristické, že se člení na několik relativně samostatných fází. První, přípravná fáze, počíná podáním návrhu na prohlášení konkursu a končí prohlášením konkursu, druhá, realizační fáze, se v době od prohlášení konkursu do podání konečné zprávy správcem konkursní podstaty pojí s přihlašováním pohledávek věřitelů, zjišťováním majetku patřícího do konkursní podstaty a zpeněžováním tohoto majetku a třetí, závěrečná fáze, počínající rozvrhovým usnesením, zahrnuje vlastní rozvrh výtěžku zpeněžení majetku konkursní podstaty mezi věřitele a zrušení konkursu. Tyto fáze se zpravidla uzavírají rozhodnutími, jež činí některé (byť chybné) kroky a postupy v konkursu nevratnými. I uvnitř jednotlivých fází konkursního řízení pak lze nalézt procesní situace a procesní úkony, jejichž zmeškání (nebo i jen prosté opakování) je uskutečnitelné a zhojitelné jen s obtížemi nebo vůbec (to je mimo jiné dáno i četností /mnohostí/ účastníků konkursního řízení, které lze v této souvislosti zjednodušeně leč přiléhavě charakterizovat jako hromadnou exekuci ).

Uvedená charakteristika v základních rysech odpovídá i poměrům insolvenčního řízení, s tím však, že jednotlivé fáze insolvenčního řízení nejsou (KSOS 25 INS 34556/2013) totožné s fázemi konkursního řízení dle zákona o konkursu o vyrovnání. Nejpodstatnějším rozdílem je nepochybně to, že první, přípravná, fáze insolvenčního řízení, končí rozhodnutím, které předchozí právní úprava neupravovala, a to rozhodnutím o úpadku (není-li řízení skončeno takzvaným jiným rozhodnutím o insolvenčním návrhu, k tomu viz § 142 a § 108 odst. 3 IZ). Dalším významným rozdílem pak je, že realizační fázi (která je v insolvenčním řízení fází třetí), předchází fáze řízení, v níž se rozhoduje o způsobu řešení úpadku.

Přes tyto odlišnosti považuje Nejvyšší soud za podstatné, že i pro poměry insolvenčního řízení je plně uplatnitelný závěr, podle něhož se jednotlivé fáze řízení zpravidla uzavírají rozhodnutími, jež činí některé (byť chybné) kroky a postupy (v dalším průběhu řízení) nevratnými. I uvnitř jednotlivých fází řízení pak lze nalézt procesní situace a procesní úkony, jejichž zmeškání (nebo i jen prosté opakování) je uskutečnitelné a zhojitelné jen s obtížemi nebo vůbec.

Promítnuto do poměrů přezkoumávané věci to znamená, že je-li pravomocně rozhodnuto o úpadku žalobkyně jako dlužnice, pak v incidenčním sporu vyvolaném žalobkyní, jehož předmětem je posouzení neplatnosti kupní smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení majetkové podstaty prodejem mimo dražbu (probíhajícím v rámci insolvenčního řízení, jež se nachází realizační fázi), nelze skutečnosti týkající se existence úpadku žalobkyně a splnění podmínek pro jeho řešení konkursem s úspěchem namítat.

V rámci realizační fáze insolvenčního řízení probíhá přihlašování pohledávek ze strany věřitelů a jejich následné přezkoumání na přezkumném jednání, jehož výsledkem je (po zohlednění výsledku případného sporu o pravost, výši nebo pořadí pohledávky) buď zjištění přihlášené pohledávky (§ 201 odst. 1, 2 IZ) nebo rozhodnutí o tom, že se přihláška pohledávky dle § 185 IZ odmítá. Výsledek přezkumu je pak zaznamenám v upraveném seznamu přihlášených pohledávek (§ 197 odst. 1 a § 201 odst. 3 IZ). Pouze ty z pohledávek, které je třeba uplatnit přihláškou (§ 165 IZ), jež byly v průběhu insolvenčního řízení zjištěny, mohou být v závěrečné fázi insolvenčního řízení v rámci rozvrhu uspokojeny (§ 306 odst. 3 IZ), s výjimkou zajištěných pohledávek, které se v rozsahu stanoveném v § 167 a § 298 IZ uspokojují kdykoli v průběhu konkursního řízení (§ 305 odst. 1 IZ).

V přezkoumávané věci žalobkyně jako dlužnice na přezkumném jednání popřela pravost pohledávky věřitele Reticulum Power, a.s., který uplatnil právo na uspokojení ze zajištění z titulu zástavního práva váznoucího na předmětných nemovitostech. S ohledem na skutečnost, že je úpadek žalobkyně řešen konkursem nemá toto popření na zjištění pohledávky vliv (§ 192 odst. 3 IZ). Jestliže tato pohledávka nebyla popřena insolvenčním správcem ani žádným z přihlášených věřitelů, je ji dle § 201 odst. 1 písm. a) IZ třeba považovat za zjištěnou, a to včetně uplatněného práva na uspokojení ze zajištění.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 92/2014, (KSOS 25 INS 34556/2013) vyplývá závěr, že za trvání konkursu vedeného na jeho majetek není dlužník osobou oprávněnou k podání incidenční žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky přihlášeného věřitele, bez zřetele k tomu, zda pohledávku popřel. Jestliže takovou žalobu přesto podá, insolvenční soud ji odmítne podle § 160 odst. 4 IZ jako podanou osobou, která k tomu nebyla oprávněna.

V důvodech svého rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že řízení o žalobě o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky v insolvenci patří mezi spory vyvolané insolvenčním řízením (nejde ale o odpůrčí spory, jak uvádí dovolání), jejichž prostřednictvím se ve vztahu mezi věřiteli navzájem vymezuje okruh osob oprávněných podílet se na rozvrhu výtěžku zpeněžení majetku majetkové podstaty (v případě konkursu), míra tohoto uspokojení a pořadí, v jakém dochází k úhradě pohledávek jednotlivých věřitelů; srov. k tomu shodně stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 6. 2007, Opjn 8/2006, uveřejněné pod číslem 74/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a tam zmíněná literatura. Ve smyslu ustanovení § 2 písm. d/ IZ, ve spojení s ustanovením § 159 odst. 1 písm. a/ IZ, jde o tzv. incidenční spor.

Jde o spory, jež mohou (mají) být vedeny za trvání insolvenčního řízení jen za podmínek formulovaných insolvenčním zákonem, včetně určení okruhu osob oprávněných je zahájit (podat incidenční žalobu). Ustanovení § 192 odst. 1 a 3 IZ pak ve spojení s ustanovením § 201 IZ vychází z toho, že incidenční žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky se vedou za účelem zjištění popřené pohledávky.

Osoba, jejíž popěrné právo nemá (je-li účinně uplatněno při přezkumném jednání) vliv na zjištění pohledávky (a takovou osobou je i dlužník za trvání konkursu vedeného na jeho majetek), není ani osobou oprávněnou k podání incidenční žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky (§ 160 odst. 4 IZ). Duchu této logiky odpovídají též pravidla obsažená (jako odchylka od pravidla formulovaného v § 192 odst. 2 IZ) ohledně účinků dlužníkova popěrného úkonu při reorganizaci v § 336 odst. 2 a 3 IZ a ohledně účinků dlužníkova popěrného úkonu při oddlužení v § 410 odst. 2 a 3 IZ.

Tomu ostatně odpovídá i příslušná pasáž ve zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu novely insolvenčního zákona schválenému posléze jako zákon č. 69/2011 Sb. (jenž s účinností od 30. 3. 2011 upravil změny popěrného režimu v insolvenčním zákoně). Ten projednávala Poslanecká Sněmovna ve svém 6. volebním období jako tisk č. 233, přičemž podle důvodové zprávy k bodům 10. a 20. (změna § 192 a § 336 odst. 4):

Popěrné právo dlužníka se prosazuje (je účinné co do vlivu na zjištění pohledávky) v reorganizaci nebo v oddlužení, kde je dlužník osobou s dispozičními oprávněními a insolvenční správce má vesměs jen kontrolní pravomoci. Naopak, při způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, kdy oprávnění nakládat s majetkovou podstatou přechází na insolvenčního správce, není dlužníkovo popření (KSOS 25 INS 34556/2013) bráno (pro účely insolvenčního řízení) v potaz. V tomto směru bylo dlužníkovo popěrné právo v insolvenčním řízení nastaveno způsobem srovnatelným s úpravou obsaženou v zákonu o konkursu a vyrovnání (tam dlužníkovo popření nebylo bráno v potaz pro účely konkursu, prosazovalo se však ve vyrovnání, srov. § 46 a násl. zákona o konkursu a vyrovnání) .

Pro úplnost zbývá dodat, že (stejně jako tomu bylo podle dřívějších úprav českého úpadkového práva) dlužník, z jehož majetku je v průběhu konkursu uspokojena zjištěná pohledávka osoby, kterou nepovažuje za svého věřitele (jejíž pohledávku popřel, aniž to ovšem mělo vliv na zjištění pohledávky), není zbaven práva domáhat se poté, co pominou účinky konkursu prohlášeného na jeho majetek, vrácení takového plnění (žalobou z bezdůvodného obohacení), s tím, že podle hmotného práva povinnost k úhradě pohledávky neměl. Za trvání konkursu je však povinen se podrobit režimu, jenž mu právo hospodařit s vlastním majetkem (a hradit z něj skutečné pohledávky svých věřitelů) upírá (proto, že řádného hospodaření se svým majetkem k újmě věřitelů, jimž se nabízí pouze poměrné uspokojení pohledávek, dříve nebyl schopen).

K výše citovaným závěrům odvolací soud v poměrech přezkoumávané věci doplňuje, že není-li popěrnému úkonu žalobkyně jako dlužnice, jejíž úpadek je řešen konkursem, přiznán (na rozdíl od popěrného úkonu insolvenčního správce nebo přihlášených věřitelů) vliv na zjištění přihlášené pohledávky, a dojde-li tak k jejímu zjištění, pak nelze přisvědčit názoru žalobkyně, že by kdykoliv v dalším průběhu insolvenčního řízení měla být námitce neexistence zjištěné pohledávky (opírající se o důvody, pro které byla popřena) přiznána právní relevance, neboť by to odporovalo charakteru insolvenčního řízení popsanému shora. Nelze však tvrdit, že by v důsledku toho byla dlužnice práva namítat neexistenci pohledávky jako prostředku ochrany svého vlastnického práva zbavena, neboť v důsledku účinků spojených s prohlášením konkursu na její majetek došlo pouze k tomu, že je výkon tohoto práva odložen na dobu, kdy účinky prohlášeného konkursu pominou (§ 309 odst. 3 IZ).

Svoji argumentaci opírá žalobkyně o závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09. V této souvislosti odvolací soud předesílá, že v tomto rozhodnutí Ústavní soud akcentoval nezbytnost vždy vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. V tomto ohledu sdílí odvolací soud názor insolvenčního soudu, který považoval odkaz žalobkyně na uvedené rozhodnutí za nepřípadný, a to právě s ohledem na zásadně odlišné skutkové okolnosti přezkoumávané věci (k čemuž přistupuje i rozdílná právní úprava, kterou je třeba aplikovat).

Citovaný nález Ústavního soudu reflektoval stav, kdy se stěžovatelé jako žalobci, kteří nebyli dle § 7 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZKV ), účastníky konkursu, domáhali vyloučení majetku z konkursní podstaty úpadce ve smyslu § 19 ZKV, a to za situace, (KSOS 25 INS 34556/2013) kdy byl tento majetek sepsán do soupisu podstaty s odkazem na 27 odst. 5 ZKV, neboť zajišťoval pohledávku věřitele vůči úpadci. Otázka platnosti tak byla v tomto případě řešena v rámci řízení o vylučovací žalobě, které v konkursním řízení řešení této otázky umožňovalo, neboť právě na základě existence zástavní smlouvy k sepsání majetku do konkursní podstaty došlo.

V přezkoumávané věci se žalobkyně domáhá v incidenčním sporu (§ 159 odst. 1 písm. f\ IZ) projednávaném v rámci insolvenčního řízení (§ 2 písm. d\ IZ) rozhodnutí o neplatnosti kupní smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení majetku sepsaného do majetkové podstaty mimo dražbu, a to za situace, kdy má v probíhajícím insolvenčním řízení procesní postavení dlužnice, na jejíž majetek byl prohlášen konkurs. Dlužnice je tak ve smyslu § 244 IZ povinna strpět upokojení zjištěných pohledávek věřitelů z výnosů zpeněžení majetkové podstaty tvořené jejím majetkem (§ 205 IZ), přičemž prohlášením konkursu přešlo právo nakládat s majetkovou podstatou (§ 228 IZ) na insolvenčního správce, který je osobou s dispozičním oprávněním (§ 229 odst. 3 písm. c\ a § 246 odst. 1 IZ).

Za této situace nemůže být argumentace žalobkyně postavená na povinnosti insolvenčního soudu poskytnout jejímu vlastnickému právu ochranu proti rušení či omezení ze strany třetích subjektů úspěšná, neboť v důsledku prohlášení konkursu na svůj majetek pozbyla žalobkyně právo se svým majetkem disponovat, přičemž je povinna zásahy do vlastnického práva k tomuto majetku strpět, a to včetně jeho zpeněžení ve smyslu § 283 odst. 1 IZ, tj. převodu veškerého majetku náležícího do majetkové podstaty na peníze postupem upraveným v ustanoveních § 289 až § 295 IZ.

Spatřuje-li žalobkyně důvod neplatnosti napadené kupní smlouvy v tom, že insolvenční správce porušil svoji povinnost postupovat při výkonu funkce svědomitě a s odbornou péčí (§ 36 odst. 1 IZ), jestliže na přezkumném jednání pohledávku věřitele Reticulum Power, a.s. nepopřel, pak je třeba připomenout, že případné pochybení insolvenčního správce by vedlo ke vzniku jeho odpovědnosti za vzniklou škodu nebo újmu ve smyslu § 37 IZ a nikoli k neplatnosti smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení majetkové podstaty prodejem mimo dražbu.

Insolvenční soud proto nepochybil, jestliže s ohledem na zjištěný skutkový stav pro nadbytečnost neprovedl žalobkyní navržené důkazy uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí (str. 14 odstavec třetí), neboť správně usoudil, že skutečnosti, jež měly být těmito důkazy prokázány, jsou pro jeho rozhodnutí právně bezvýznamné. Ze stejného důvodu neprovedl odvolací soud důkazy navržené žalobkyní v jejím podání ze dne 8. 11. 2017 (článek II.)

Podle § 286 odst. 1 IZ majetkovou podstatu lze zpeněžit a) veřejnou dražbou podle zvláštního právního předpisu, b) prodejem movitých věci a nemovitostí podle ustanovení občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí, c) prodejem majetku mimo dražbu, (KSOS 25 INS 34556/2013) d) v dražbě provedené soudním exekutorem podle zvláštního právního předpisu.

Podle § 289 odst. 1 IZ může insolvenční správce prodej mimo dražbu uskutečnit se souhlasem insolvenčního soudu a věřitelského výboru. Při udělení souhlasu může insolvenční soud stanovit podmínky prodeje. Dokud není souhlas insolvenčním soudem a věřitelským výborem udělen, nenabývá smlouva o prodeji mimo dražbu účinnosti. Souhlas insolvenčního soudu a věřitelského výboru není nutný k prodeji věcí bezprostředně ohrožených zkázou nebo znehodnocením, jakož i věcí běžně zcizovaných při pokračujícím provozu dlužníkova podniku.

Podle § 289 odst. 2 IZ lze při prodeji mimo dražbu kupní cenu stanovit pod cenu odhadní. Insolvenční správce přitom přihlédne i k nákladům, které by jinak bylo nutné vynaložit na správu zpeněžovaného majetku.

Podle § 289 odst. 3 IZ lze platnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení prodejem mimo dražbu, napadnout jen žalobou podanou u insolvenčního soudu nejpozději do 3 měsíců ode dne zveřejnění smlouvy v insolvenčním rejstříku. Platnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení prodejem mimo dražbu, lze napadnout žalobou podanou u insolvenčního soudu i po uplynutí lhůty podle věty první, nebyl-li nabyvatel v dobré víře.

Podle § 293 odst. 1 IZ jde-li o zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky, je insolvenční správce vázán pokyny zajištěného věřitele směřujícími ke zpeněžení; je-li zajištěných věřitelů více, uděluje tyto pokyny zajištěný věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako první v pořadí. Jestliže zajištěný věřitel neudělí příslušné pokyny ani ve lhůtě určené insolvenčním soudem, má právo je udělit zajištěný věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako další v pořadí. Insolvenční správce může tyto pokyny odmítnout, má-li za to, že předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji; v takovém případě požádá insolvenční soud o jejich přezkoumání v rámci dohlédací činnosti.

Podle § 293 odst. 2 IZ platí ustanovení § 230 odst. 3 až 5 obdobně. Ustanovení § 286 odst. 2, § 287 odst. 2 a § 289 odst. 1 se použije jen tehdy, není-li zde pokynu zajištěného věřitele.

Podle § 219 odst. 4 IZ je-li uplatněno právo na uspokojení přihlášené pohledávky ze zajištění nebo má-li být majetková podstata zpeněžena podle § 290 nebo 292, insolvenční správce zadá znalci ocenění hodnoty zajištění a v případě podle § 290 nebo § 292 ocenění hodnoty zpeněžovaného majetku vždy; odstavec 3 se použije přiměřeně.

Podle § 219 odst. 5 věty první IZ se při ocenění podle odstavců 1 až 4 majetek oceňuje obvyklou cenou.

Další část odvolacích námitek žalobkyně směřovala proti postupu žalovaného č. 1 při zpeněžování předmětu zajištění a proti podmínkám, za kterých k uzavření (KSOS 25 INS 34556/2013) napadené kupní smlouvy mezi ním a žalovaným č. 2 došlo s tím, že předmětné nemovitosti mohly být zpeněženy za cenu vyšší.

Ve vztahu k těmto námitkám odvolací soud odkazuje na přiléhavé závěry insolvenčního soudu, obsažené v odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz bod 3 str. 14-16), s nimiž se ztotožňuje, a které níže doplňuje.

Pokud žalobkyně napadá pravdivost znaleckého posudku vypracovaného v insolvenčním řízením soudním znalcem Ing. Františkem Kocourkem, který ke dni 6. 3. 2015 stanovil obvyklou cenu předmětných nemovitostí ve výši 2.300.000 Kč, a jehož vypracování žalovaný č. 1 jako insolvenční správce zadal, pak je namístě připomenout, že kupní cena, za kterou byly tyto nemovitosti následně zpeněženy, byla výrazně vyšší a činila částku 2.855.000 Kč.

Za situace, kdy v souladu s pokynem zajištěného věřitele Reticulum Power, a.s. ze dne 13. 1. 2015 byly předmětné nemovitosti zpeněžovány prodejem mimo dražbu, s tím, že mají být prodány zájemci s nejvýhodnější nabídkou, přičemž nabídku jejich prodeje inzeroval žalovaný č. 1 prostřednictvím realitní kanceláře v období od 19. 2. 2015 do 18. 3. 2015 na osmi realitních serverech (Sreality.cz, IDNES.cz, Realbonus.cz, RealityMIX.cz-Centrum.cz, viaReality.cz, ceskereality.cz, eurobydleni.cz a RealHIT.cz), a teprve dne 13. 4. 2015 byla uzavřena napadená kupní smlouva s žalovaným č. 2, který jako jediný zájemce předložil konkrétní nabídku, nesdílí odvolací soud názor žalobkyně, že by žalovaný č. 1 proces zpeněžení předmětných nemovitostí trvající tři měsíce uspěchal.

Rovněž nelze přisvědčit obecnému závěru žalobkyně, že by při prodeji předmětných nemovitostí dražbou bylo automatiky dosaženo vyššího výtěžku zpeněžení, než tomu bylo při jeho prodeji mimo dražbu.

Jestliže žalobkyně namítala existenci dalších zájemců o koupi předmětných nemovitostí, kteří nabízeli vyšší cenu než žalovaný č. 2, pak v případě Jana Guttlera a Leona Pospíšila žádné konkrétní skutečnosti týkající se jejich údajných nabídek neuvedla, a naopak sama následně sdělila, že tito od svého úmyslu koupit předmětné nemovitosti ustoupili. Z emailové komunikace žalovaného č. 1 a Petra Kalisze sice vyplývá, že tento sice vyjádřil ochotu nabídnout cenu vyšší, avšak na výzvu k předložení oficiální a konkrétní nabídky reagoval sdělením, že od svého úmyslu musí odstoupit, neboť se mu nepodařilo prodat své pozemky. Nelze proto tvrdit, že důvodem pro jeho postup byly nepřiměřené požadavky žalovaného č. 1.

Závěrem odvolací soud uvádí, že při zpeněžení předmětných nemovitostí dle pokynu zajištěného věřitele postupoval žalovaný č. 1 jako insolvenční správce souladně se shora citovanou právní úpravou obsaženou v insolvenčním zákoně, a samotná skutečnost, že předmětné nemovitosti bylo možno v insolvenčním řízení zpeněžit za vyšší částku, neplatnost napadené kupní smlouvy nezpůsobuje. V tomto ohledu lze souhlasit s názorem insolvenčního soudu, že kromě kritéria výše uspokojení zajištěné pohledávky je třeba brát v úvahu také hledisko časové (viz § 5 (KSOS 25 INS 34556/2013) písm. a\ IZ) tedy dobu, v níž bude uspokojení pohledávky zajištěného věřitele dosaženo.

Jen pro úplnost odvolací soud dodává, že zajištěná pohledávka věřitele Reticulum Power, a.s., zjištěná ve výši 5.168.484,30 Kč, byla z výtěžku zpeněžení předmětných nemovitostí uspokojena pouze částečně, a to částkou 2.638.702,93 Kč. Případné dosažení vyššího výtěžku zpeněžení by se tak projevilo pouze ve vyšší míře uspokojení tohoto věřitele a zároveň by přineslo i vyšší odměnu žalovanému č. 1 jako insolvenčnímu správci.

Shodně jako insolvenční soud považuje i odvolací soud provedení dalších důkazů navržených žalobkyní (a to jak v řízení před insolvenčním soudem-str. 16 odstavec druhý napadeného rozhodnutí, tak i řízení odvolacím-článek I. podání ze dne 8. 11. 2017), pro řádné zjištění skutkového stavu a jeho právní posouzení za nadbytečné.

Na základě všech výše uvedených zjištění a úvah dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné a napadený rozsudek insolvenčního soudu, včetně rozhodnutí o nákladech řízení, je věcně správný. Proto jej odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 163 IZ, § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., tedy podle procesního výsledku odvolacího řízení.

Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným č. 1 rozhodl, že nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť se ve věci úspěšný žalovaný č. 1 práva na náhradu nákladů výslovně vzdal.

Náklady odvolacího řízení žalovaného č. 2 spočívají v nákladech právního zastoupení, tvořených odměnou za zastupování advokátem za dva úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále je vyhláška )-vyjádření k odvolání ze dne 21. 6. 2017 a účast u jednání před odvolacím soudem dne 8. 11. 2017-po 3.100 Kč (§ 7 a § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky), paušální náhradou hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300 Kč (§ 2, § 11, § 13 odst. 3 vyhlášky), náhradou za promeškaný čas v rozsahu 4 půlhodin po 100 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 vyhlášky a cestovními náhradami za cestu k jednání odvolacího soudu osobním automobilem RZ 5M1 8271 na trase Šumperk-Olomouc a zpět ve výši 770 Kč (celkem 120 km, při spotřebě 8,8l/100 km motorové nafty v ceně 28,60 Kč/litr a sazbě základní náhrady za 1 km ve výši 3,90) Kč stanovenými dle vyhlášky č. 440/2016 Sb. technického průkazu vozidla. Odměna a náhrady jsou dle § 137 odst. 3 písm. c) o. s. ř. navýšeny o daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, představující částku 1.512 Kč, neboť zástupce žalovaného č. 2 doložil, že je plátcem uvedené daně. Celkově pak náklady odvolacího řízení žalovaného č. 2 činí 8.712 Kč a tuto částku uložil odvolací soud (KSOS 25 INS 34556/2013) uhradit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 149 odst. 1 o. s. ř., tj. k rukám jeho právního zástupce.

Poučení: Proti výroku I. tohoto rozsudku l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Proti výrokům II. a III. tohoto rozsudku n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h\ o. s. ř.).

V Olomouci dne 9. listopadu 2017

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Petra Šlajsová předsedkyně senátu