12 VSOL 202/2014-114
33 ICm 3087/2011 12 VSOL 202/2014-114 (KSOS 33 INS 49/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Ivany Wontrobové a JUDr. Vojtěcha Brhla rozhodl ve věci žalobce PERGOSA INVESTMENTS s.r.o., se sídlem Hlučínská 148/26, Přívoz, 702 00 Ostrava, identifikační číslo 28611641, zastoupeného Mgr. Davidem Jüngerem, advokátem se sídlem 28. října 438/219, Ostrava, PSČ 709 00, proti žalované Mgr. Alicji Kellerberg Klimeš LL.M., se sídlem Horní 1433/2a, Havířov-Město, PSČ 736 01, insolvenční správkyni dlužníka IBER DOMY s.r.o. v likvidaci , se sídlem Havířov-Město, Hlavní třída 169/48, PSČ 736 01, identifikační číslo 27811760, zastoupené Mgr. Richardem Kolibou, advokátem se sídlem Havlíčkova 190/12, Český Těšín, PSČ 737 01, o vyloučení nemovitosti z majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 ICm 3087/2011 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka IBER DOMY s.r.o. v likvidaci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS 49/2011, rozhodl o odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 33 ICm 3087/2011-64 (KSOS 33 INS 49/2011) ze dne 20.5.2014 ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 33 ICm 3087/2011-95 (KSOS 33 INS 49/2011) ze dne 9.6.2015, isir.justi ce.cz (KSOS 33 INS 49/2011)

t a k t o:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se výroku I. p o t v r z u j e .

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. m ě n í tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 17.800 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci plnou náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 9.979 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl o vyloučení majetku-pozemku parc. č. 4014 ostatní plocha, jiná plocha o výměře 11.216 m2, zapsaného u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Havířov na LV č. 821 pro katastrální území Havířov-město, obec Havířov z majetkové podstaty dlužníka IBER DOMY s.r.o. v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS 49/2011 (výrok I.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11.500 Kč (výrok II.).

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že žalobce podal včasnou vylučovací žalobu. Z podmínek pro vyhovění excindační žaloby je mezi účastníky sporné toliko, zda žalobce, který se domáhá vyloučení věci ze soupisu, prokáže, že tato neměla být do soupisu majetkové podstaty zařazena, a že právo, které vylučuje její soupis, svědčí žalobci. Ke skutkovému stavu soud uzavřel, že v insolvenčním řízení dlužníka byl usnesením ze dne 23.8.2011 prohlášen konkurs, dne 27.9.2011 byl předmětný pozemek sepsán do majetkové podstaty dlužníka. Dne 19.1.2010 byla mezi žalobcem jako kupujícím a dlužníkem jako prodávajícím uzavřena kupní smlouva podle ustanovení § 588 občanského zákoníku účinného do 31.12.2013, jejímž předmětem byl převod pozemku, jehož vyloučení z majetkové podstaty dlužníka se žalobce domáhá, a to za sjednanou kupní cenu ve výši 6.000.000 Kč, jejíž část měla být dle smlouvy zaplacena před uzavřením smlouvy a zbývající část splátkou ve výši 375.000 Kč při podpisu smlouvy a dalšími 10 splátkami po 375.000 Kč v následujících 10 pracovních dnech v době od 20.1.2010 do 2.2.2010. Žalovaná jako insolvenční správkyně dlužníka vyzvala žalobce dopisem ze dne 25.8.2011, který byl žalobci doručen, aby uhradil nedoplatek (KSOS 33 INS 49/2011) kupní ceny ve výši 3.750.000 Kč, následně od kupní smlouvy podáním ze dne 21.9.2011 pro neuhrazení této zbývající části kupní ceny odstoupila; rovněž odstoupení od smlouvy bylo žalobci doručeno. Po právní stránce soud uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že za převod nemovitosti došlo k úhradě celé kupní ceny, tedy žalobce svůj závazek z kupní smlouvy zaplatit kupní cenu splnil tak, jak bylo ve smlouvě dohodnuto. Žalobkyně proto od předmětné kupní smlouvy nemohla odstoupit, neboť k odstoupení od kupní smlouvy nebyl dán zákonný důvod. K navrácení vlastnického práva dlužníka k předmětné nemovitosti tak nedošlo, vlastnické právo k této nemovitosti svědčí žalobci, a proto pozemek byl sepsán do majetkové podstaty dlužníka neoprávněně. Z těchto důvodů soud žalobě vyhověl.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání. Namítla, že žaloba směřuje vůči subjektu, který nebyl pasivně legitimován, přičemž postup soudu prvního stupně, kterým umožnil žalobci provést změnu žaloby, není dle jejího názoru možný a byl učiněn po zákonem stanovené lhůtě, jejíž nedodržení nelze zhojit. Poukázala na to, že žalobce dostatečně netvrdil okolnosti důležité k prokázání jeho nároku, zejména místo, kde k údajnému uhrazení splátek kupní ceny mělo docházet. Přitom okolnosti nasvědčují tomu, že finanční prostředky na úhradu kupní ceny nebyly převedeny, když žalobcem doložené příjmové a výdajové pokladní doklady jsou naprosto totožné a vykazují neporušenou číselnou řadu, taktéž došlo k porušení zákona č. 253/2008 Sb. Podle jejího názoru svědek Petr Filipek je osobou zcela nedůvěryhodnou, jeho výpověď je osamocená. Z mandátní smlouvy ze dne 11.1.2010 vyplývá, že Petr Filipek nebyl oprávněn vydávat finanční prostředky ani je přijímat, tento svědek sám uvedl, že pro dlužníka provedl jedinou činnost, a to zpracování daňové přiznání za rok 2010, které však nebylo nikdy podáno, což je v rozporu s pokladními doklady. Jeho tvrzení, že údajně viděl předání peněz mezi jednatelem žalobce a jednatelem dlužníka po dobu 16 po sobě jdoucích pracovních dnů v lednu a únoru 2010, je naprosto účelové, nepravděpodobné až vyloučené. Namítla, že soud prvního stupně neprovedl jí navržený důkaz výslechem svědkyně Edity Swedové, která se jako účetní dlužníka do 31.12.2009 měla vyjádřit k tvrzení žalované, že svědek Petr Filipek s dlužníkem do té doby nijak nespolupracoval a zpochybnit tak důvěryhodnosti tohoto svědka. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne.

Žalobce se k odvolání žalované vyjádřil tak, že v řízení tvrdil, že není schopen konkrétní místo předání peněz specifikovat, ale že k jejich předání došlo buď v kanceláři sídla žalobce, nebo v kanceláři Petra Filipka, přičemž svědek Petr Filipek u jednání dne 16.5.2014 vypověděl, že k předání jednotlivých splátek kupní ceny docházelo v kanceláři na adrese Ostrava, Veleslavínova 4. Pokud žalovaná namítla porušení zákona č. 253/2008 Sb., tak tomu žádná skutečnost nenasvědčuje, i kdyby k nějakému porušení tohoto zákona došlo, na danou věc by to nemělo žádný vliv. Námitku žalované, že svědek Petr Filipek je osobou zcela nedůvěryhodnou, žalovaná nepodložila jediným argumentem či konkrétním důkazem, jakož ani její úvahy o účelovosti a nepravděpodobnosti skutečností uváděných tímto svědkem. (KSOS 33 INS 49/2011)

Žalovaná na jedné straně považuje výpověď svědka za osamocenou, avšak na druhé straně sama uvádí, že prokazuje skutečnosti zjištěné z listinných důkazů. Podle jeho názoru výslech svědkyně Edity Swedové je nadbytečný, neboť tato nebyla přítomna předávání peněz, podepisování smluv ani jiného jednání vztahujícího se k dané věci. Navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.

Podle § 7 věty před středníkem zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení o zvláštních řízeních soudních.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, že obsahuje způsobilé odvolací důvody podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. d) a písm. g) o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 3 a odst. 5 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce podal u soudu prvního stupně dne 16.11.2011 žalobu, kterou se domáhal vůči žalované vyloučení předmětného pozemku z majetkové podstaty dlužníka IBER DOMY, s.r.o., přičemž žalobu označil jako žalobu podanou v řízení vedeném pod sp. zn. KSOS 33 INS 49/2011. V žalobě žalovanou označil jako Mgr. Alicja Kellerberg Klimeš LL.M., se sídlem Horní 2a/1433, 736 01 Havířov-Město, identifikační číslo 71457259 a současně v žalobě uvedl, že byla určena insolvenční správkyní dlužníka. U prvního jednání konaného dne 26.2.2013 žalobce upřesnil označení žalované tak, že žaluje Mgr. Alicju Kellerberg Klimeš LL.M. jako insolvenční správkyni dlužníka IBER DOMY s.r.o., se sídlem Hlavní třída 169/48, Havířov-Město, identifikační číslo 27811760. V podané žalobě žalobce dále uvedl, že dne 19.1.2010 byla mezi žalobcem jako kupujícím a dlužníkem jako prodávajícím uzavřena kupní smlouva na koupi pozemku parc. č. 4014 ostatní plocha, jiná plocha v k.ú. Havířov-město, obec Havířov, zapsaného na LV č. 821 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Havířov. Zaplacením kupní ceny ve výši 6.000.000 Kč a vkladem do katastru nemovitostí bylo na žalobce převedeno vlastnické právo k tomuto pozemku. Žalovaná dne 27.9.2011 sepsala předmětný pozemek do soupisu majetkové podstaty dlužníka. U jednání dne 26.2.2013 žalobce svá skutková tvrzení doplnil tak, že daňové a účetní záležitosti pro žalobce zpracovával na základě mandátní smlouvy ze dne 11.1.2010 Petr Filipek, který zpracovával i daňové a účetní doklady ve vztahu k předmětné kupní smlouvě. Splátky kupní ceny byly zaplaceny v hotovosti tak, že byly předány jednatelem společnosti žalobce jednateli společnosti dlužníka, výdajové pokladní doklady byly vystaveny Petrem Filípkem a podepsány (KSOS 33 INS 49/2011) jednatelem dlužníka, příjmové pokladní doklady byly podepsány Petrem Filipkem. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že činí nesporným, že byla uzavřena předmětná kupní smlouva, jejímž předmětem byla koupě pozemku za kupní cenu 6.000.000 Kč. Pokud jde o ujednání smlouvy o zaplacení kupní ceny, toto se samo o sobě jeví jako obcházející předpisy o omezení plateb v hotovosti, a proto je považuje za neplatné. Pozemek sepsala do majetkové podstaty dlužníka z důvodu, že odstoupila od kupní smlouvy v důsledku nezaplacení kupní ceny, když nejprve žalobce dopisem ze dne 9.8.2011 vyzvala, aby prokázal, že kupní cenu za pozemek zaplatil, následně žalobce dopisem ze dne 25.8.2011 vyzvala, aby uhradil nedoplatek kupní ceny ve výši 3.750.000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobce na tuto výzvu ničeho neuhradil, dne 21.9.2011 od kupní smlouvy pro neuhrazení části kupní ceny odstoupila. V důsledku odstoupení od smlouvy došlo k zániku kupní smlouvy a tím k navrácení vlastnického práva dlužníkovi, a proto dne 27.9.2011 pozemek sepsala do majetkové podstaty dlužníka. U jednání dne 26.2.2013 žalovaná namítla, že ze strany žalobce není tvrzeno ani prokázáno, kdo byl oprávněn a pověřen předmětné částky za dlužníka převzít, způsob úhrady kupní ceny se jeví jako podezřelý a obcházející předpisy o omezení plateb v hotovosti. Dále namítla nedostatek její pasivní legitimace v incidenčním sporu, když z jejího označení v žalobě nevyplývá, že by byla žalována jako insolvenční správkyně.

Odvolací soud předně odkazuje na správná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně týkající se insolvenčního řízení dlužníka, zejména prohlášení konkursu na majetek dlužníka a vyrozumění žalobce o zápisu předmětného pozemku do soupisu majetkové podstaty, dále skutečností ohledně uzavření předmětné kupní smlouvy a odstoupení od této smlouvy, když tyto skutečnosti nejsou mezi účastníky ani spornými. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce podal vylučovací žalobu včas, tedy ve lhůtě stanovené v ustanovení 225 odst. 2 IZ.

Odvolací soud doplnil dokazování následujícími listinami, ze kterých zjistil tyto skutečnosti:

Z kupní smlouvy o převodu nemovitosti ze dne 19.1.2010, že tuto smlouvu uzavřeli podle ustanovení § 588 a násl. obč. zák. dlužník jako prodávající a žalobce jako kupující. Předmětem smlouvy je převod pozemku parc. č. 4014 ostatní plocha, jiná plocha v k.ú. Havířov-město, obec Havířov, zapsaného na LV č. 821 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Havířov. Kupní cena je sjednána dohodou ve výši 6.000.000 Kč, způsob její úhrady je sjednán tak, že část kupní ceny ve výši 1.875.000 Kč byla kupujícím uhrazena prodávajícímu před podpisem této smlouvy tak, že kupující uhradil v hotovosti prodávajícímu dne 12.1.2010, 13.1.2010, 14.1.2010, 15.1.2010 a 18.1.2010 vždy částku 375.000 Kč, část kupní ceny ve výši 375.000 Kč bude uhrazena v hotovosti oproti podpisu této smlouvy a prodávající svým podpisem potvrzuje, že tuto část kupní ceny od kupujícího převzal, zbývající část kupní ceny ve výši 3.750.000 Kč bude uhrazena (KSOS 33 INS 49/2011) v 10 hotovostních splátkách vždy ve výši 375.000 Kč se splatností ke dni 20.1.2010, 21.1.2010, 22.1.2010, 25.1.2010, 26.1.2010, 27.1.2010, 28.1.2010, 29.1.2010, 1.2.2010 a 2.2.2010, vždy k rukám prodávajícího.

Z výpisu z katastru nemovitostí, LV č. 821 pro k.ú. Havířov-město, obec Havířov, vedeného u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Ostrava, že vlastníkem pozemku parc. č. 4014 ostatní plocha, jiná plocha v k.ú. Havířov-město, obec Havířov je zapsán žalobce, a to na základě kupní smlouvy ze dne 19.1.2010 s právními účinky vkladu práva ke dni 20.1.2010.

Podle § 225 odst. 1 IZ, osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku, nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty.

Podle § 225 odst. 2 IZ, žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději poslední den lhůty insolvenčnímu soudu.

Předně je nutno uvést, že svým obsahem je ustanovení § 225 IZ srovnatelné s ustanovením § 19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, účinného do 31.12.2007 (dále jen ZKV ). Podle odvolacího soudu jsou proto i v poměrech insolvenčního řízení nadále použitelné judikaturní závěry, které přijal Nejvyšší soud České republiky při výkladu tohoto ustanovení, tj. předpoklady, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení věci, práva nebo jiného majetkové hodnoty ze soupisu konkursní (majetkové) podstaty, které správně uvedl soud prvního stupně (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 52/1998, 67/2002 a 9/2005).

Odvolací soud přisvědčuje závěru soudu prvního stupně, že v přezkoumávané věci je rozhodné (aby soud mohl vyhovět žalobě na vyloučení věci z majetkové podstaty), zda žalobce, který se domáhá vyloučení věci ze soupisu, prokázal nejenom to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že mu svědčí právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu majetkové podstaty, když ostatní předpoklady, za nichž soud může vyhovět žalobě na vyloučení věci ze soupisu majetkové podstaty, jsou splněny.

V dané věci se rozhodné právo podává z ustanovení § 3028 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 89/2013 Sb., občanského zákoníku účinného od 1.1.2014, a proto odvolací soud posoudil věc podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského zákoníku účinného do 31.12.2013 (dále jen obč. zák. ). (KSOS 33 INS 49/2011)

Podle § 588 obč. zák., z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva je závazkovým vztahem (smlouvou o vzájemném plnění) podléhající režimu ustanovení § 588 obč. zák. Podle odvolacího soudu kupní smlouva je platná, neboť obsahuje ujednání o podstatných náležitostech tohoto právního úkonu, tj. ujednání o předmětu koupě a kupní ceně. Námitka žalované, že kupní smlouva je neplatná pro ujednání o způsobu zaplacení kupní ceny tak je pro posouzení platnosti smlouvy právně nevýznamná.

Podle § 253 odst. 1 IZ ve znění účinném do 31.12.2013 (čl. II přechodných ustanovení zákona č. 294/2013 Sb., novely IZ účinné od 1.1.2014), nebyla-li smlouva o vzájemném plnění včetně smlouvy o smlouvě budoucí v době prohlášení konkursu ještě zcela splněna ani dlužníkem ani druhým účastníkem smlouvy, insolvenční správce může smlouvu splnit místo dlužníka a žádat splnění od druhého účastníka smlouvy nebo může od smlouvy odstoupit.

Výkladem ustanovení § 253 IZ ve znění účinném do 31.12.2013 se Nejvyšší soud zabýval především v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 20/2012 ze dne 31.10.2014 (uveřejněném pod č. 49/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu), ve kterém předně formuloval a odůvodnil, že smlouvou o vzájemném plnění ve smyslu ustanovení § 253 odst. 1 IZ se rozumí vedle tam výslovně uvedené smlouvy o smlouvě budoucí především (typově) kupní smlouva, směnná smlouva nebo smlouva o dílo. Zvláštní úprava obsažená v ustanovení § 253 IZ nahrazuje za trvání konkursu na majetek dlužníka smlouvy o vzájemném plnění ta ustanovení hmotného práva, jež smluvním stranám dovolovala odstoupit od takové smlouvy pro její neplnění v době před prohlášením konkursu. K tomu Nejvyšší soud předeslal, že již v důvodech usnesení sen. zn. 29 NSČR 30/2009 ze dne 29.4.2010 (uveřejněném pod č. 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu) zdůraznil, že pro insolvenční řízení nelze bez dalšího (automaticky) přejímat judikaturní závěry ustavené při výkladu ZKV, což však neplatí pro závěry formulované v konkursních poměrech při výkladu ustanovení § 14 odst. 4 tohoto zákona pro účely posouzení, kdy je (kupní) smlouva o převodu nemovitostí zcela splněna alespoň jednou ze smluvních stran (jež jsou potud použitelné i při výkladu ustanovení § 253 odst. 1 IZ). K tomu odkázal na své rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 1170/2006 ze dne 6.12.2007 (uveřejněném pod č. 42/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu), přijaté k výkladu ustanovení § 14 odst. 2 části věty před středníkem zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání účinném do 31.12.2007 (dále jen ZKV ), a uzavřel, že chápání tohoto ustanovení v kontextu jeho historického vývoje odpovídá i dikce ustanovení § 253 IZ. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud dále odkázal na svá rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 1028/2007 ze dne (KSOS 33 INS 49/2011)

30.7.2009 (uveřejněné pod č. 105/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu), ve kterém Nejvyšší soud jako příklad kupní smlouvy, která nebyla ještě v době prohlášení konkursu splněna ani úpadcem, ani druhým účastníkem smlouvy, anebo byla splněna (oběma stranami) jen částečně, uvedl kupní smlouvu, kde na straně jedné nebyla uhrazena kupní cena, a na straně druhé nebylo převedeno vlastnické právo k předmětu koupě, a sp. zn. 29 Cdo 2506/2007 ze dne 29.9.2009 (přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu), ve kterém Nejvyšší soud označil za (zcela) splněný závazek prodávajícího z kupní smlouvy o převodu nemovitostí, jakmile prodávající převedl vlastnické právo k nemovitostem na kupujícího.

V rozhodnutí sp. zn. 29 ICdo 70/2014 ze dne 29.2.2016 (přístupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu) pak Nejvyšší soud vyslovil závěr, že z jeho rozhodnutí sen. zn. 29 ICdo 20/2012, ze dne 31.10.2014 plyne, že zvláštní úprava ustanovení § 253 IZ řeší otázku porušování povinnosti splnit smlouvu (jen) přede dnem a ke dni prohlášení konkursu. Dále se z tohoto ustanovení podává, že i po prohlášení konkursu na majetek dlužníka nemůže insolvenční správce dlužníka odstoupit od smlouvy pro prodlení druhé strany z doby před prohlášením konkursu jinak než v režimu ustanovení § 253 IZ.

Na základě shora uvedených judikaturních závěrů lze uzavřít, že z pojetí ustanovení § 253 IZ ve znění účinném do 31.12.2013 vyplývá, že po prohlášení konkursu není vyloučeno odstoupení od smlouvy insolvenčním správcem ani druhou smluvní stranou, avšak právo na odstoupení od smlouvy je jak u insolvenčního správce, tak u druhé smluvní strany, zásadně omezeno na případy, kdy jde o smlouvu o vzájemném plnění, která nebyla buď vůbec, nebo částečně splněna ani dlužníkem, ani druhou smluvní stranou. V tomto smyslu právní úprava insolvenčního zákona obsahově navazuje na úpravu obsaženou v ustanovení § 14 odst. 4 ZKV.

V přezkoumávané věci dlužník jako prodávající před prohlášením konkursu splnil svou povinnost převést vlastnické právo k předmětu koupě, když převedl na dlužníka vlastnické právo k pozemku (vklad práva byl povolen příslušným katastrálním úřadem), a proto dlužník před prohlášením konkursu zcela splnil kupní smlouvu. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná jako insolvenční správkyně dlužníka od této smlouvy odstoupila (pro prodlení žalobce se zaplacením části kupní ceny, které nastalo před prohlášením konkursu) až po prohlášení konkursu, je nutno její odstoupení od kupní smlouvy posuzovat v režimu ustanovení § 253 IZ ve znění účinném do 31.12.2013. Za situace, kdy jednou ze smluvních stran byla smlouva před prohlášením konkursu zcela splněna (dlužníkem), nebyly splněny podmínky pro odstoupení od smlouvy dle tohoto zákonného ustanovení, a proto žalovaná (insolvenční správkyně dlužníka) od kupní smlouvy již nemohla platně odstoupit. Měla-li žalovaná za to, že žalobce zcela nesplnil svůj závazek z kupní smlouvy (KSOS 33 INS 49/2011)

(zaplatit kupní cenu), měla po žalovaném vymáhat jeho splnění, tedy domáhat se zaplacení části neuhrazené kupní ceny.

Soud prvního stupně proto správně, byť z jiných důvodů, dospěl k závěru, že žalovaná nemohla platně od kupní smlouvy odstoupit a že dlužník se nestal (opětovně) vlastníkem předmětného pozemku, jehož vlastníkem je na základě této kupní smlouvy žalobce. Lze proto uzavřít, že věc, jejíž vyloučení ze soupisu majetkové podstaty se žalobce domáhá, neměla být do soupisu zařazena a že vlastnické právo k této věci svědčí žalobci.

Odvolací námitku žalované, že s ohledem na její označení v žalobě není ve věci pasivně legitimována, odvolací soud neshledal důvodnou. Z podané žaloby je zřejmé, že tato byla podána do insolvenčního řízení dlužníka, ve kterém byla žalovaná ustanovena insolvenční správkyní dlužníka. Z ustanovení § 160 IZ přitom vyplývá, že incidenční spor je na základě návrhu oprávněné osoby, který má povahu žaloby, projednáván a rozhodován v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu, tedy že jde o jedno řízení.

Ze shora uvedených důvodů odvolací soud napadené rozhodnutí ve výroku I. jako věcně správné potvrdil podle ustanovení § 219 o.s.ř.

Pokud jde o výrok II., kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků, soud prvního stupně sice správně podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. přiznal právo na náhradu nákladů řízení podle úspěchu účastníků, avšak nesprávně stanovil jejich výši. Náklady řízení žalobce, který byl v řízení před soudem prvního stupně úspěšný, se sestávají (podle obsahu spisu, když nebyly vyúčtovány) ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 5.000 Kč a nákladů právního zastoupení ve výši 12.800 Kč, tj. odměny za dva úkony právní služby po 1.000 Kč (převzetí zastoupení a podání žaloby dne 16.11.2011), celkem 2.000 Kč (§ 7 bod 3. a § 9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31.12.2012), odměny za tři úkony právní služby po 3.100 Kč (účast u jednání ve dnech 26.2.2013, 16.5.2014 a 20.5.2014), celkem 9.300 Kč (§ 7 bod 5. a § 9 odst. 4 písm. c/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.1.2013), režijní paušál za tyto úkony právní služby po 300 Kč, celkem 1.500 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Odvolací soud proto napadené rozhodnutí ve výroku II. změnil tak, že přiznal žalobci vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 17.800 Kč.

O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř. tak, že uložil žalované, která nebyla se svým odvoláním úspěšná, povinnost zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 9.979 Kč představující odměnu za dva úkony právní služby po 3.100 Kč (vyjádření k odvolání ze dne 21.11.2014 a účast u odvolacího jednání dne 18.8.2016), celkem 6.200 Kč (§ 7 bod 5. a § 9 odst. 4 písm. c/ vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), paušální náhradu za dva úkony právní služby po 300 Kč, celkem 600 Kč (KSOS 33 INS 49/2011)

(§ 13 odst. 3 téže vyhlášky), paušální náhradu za ztrátu času za čtyři započaté půlhodiny po 100 Kč, celkem 400 Kč (§ 14 odst. 3 téže vyhlášky), cestovné ve výši 1047 Kč za cestu k jednání odvolacího soudu Ostrava-Olomouc a zpět, celkem 192 km, osobním vozidlem zn. Mercedes Benz, reg. zn. 9T75543, při průměrné spotřebě 5,6 l na 100 km a ceně pohonných hmot-nafta 29,50 Kč za 1 litr (§ 13 odst. 1 téže vyhlášky a § 1 písm. b/ a § 4 písm. c/ vyhlášky č. 385/2015 Sb.), vše zvýšeno o 21% DPH ve výši 1.732 Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku j e přípustné podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, jestliže napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Olomouci dne 18. srpna 2016

JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: v.z. JUDr. Ivana Wontrobová, v.r. Renáta Hrubá pověřený člen senátu z důvodu nepřítomnosti předsedkyně senátu podepsáno zastupujícím členem senátu dle § 158 odst. 1 o.s.ř.