12 VSOL 2/2011-303
24 ICm 1452/2010 12 VSOL 2/2011-303 (KSBR 39 INS 398/2010)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Poláška a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka Oděvního podniku, a.s., se sídlem Za Drahou 4239/2, 797 04 Prostějov, IČ: 25 53 27 74, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 39 INS 398/2010, o žalobě pro zmatečnost podané věřitelem Českou spořitelnou, a.s., se sídlem Olbrachtova 1929/62, 140 00 Praha 4, IČ: 45 24 47 82, zastoupeným JUDr. Tomášem Richterem LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Jungmannova 24, 110 00 Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7.6.2010, č.j. KSBR 39 INS 398/2010, 3 VSOL 222/2010-B-256 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3.5.2010, č.j. KSBR 39 INS 398/2010-B-132 (původně č.j. KSBR 39 INS 398/2010-A-132), rozhodl o odvolání věřitele PYRGHOS LEFKOS a.s., se sídlem Opletalova 1337, 110 00 Praha 1, IČ: 27 40 45 01, zastoupeného JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem Václavská 316/2, 120 00 Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13.12.2010, č.j. 24 ICm 1452/2010-153,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku II. p o t v r z u j e. (KSBR 39 INS 398/2010)

Odůvodnění:

Věřitel Česká spořitelna, a.s. (dále jen navrhující věřitel ) v insolvenčním řízení dlužníka Oděvního podniku, a.s. napadl žalobou pro zmatečnost usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3.5.2010, č.j. KSBR 39 INS 398/2010-B-132, kterým byla ukončena lhůta daná dalším osobám k předložení reorganizačního plánu (I.), bylo zrušeno povolení řešení úpadku dlužníka dle výroku I. usnesení ze dne 5.3.2010, č.j. KSBR 39 INS 398/2010-B-26 (tj. povolení reorganizace) a současně rozhodnuto, že řešením úpadku dlužníka bude konkurs (výrok II.), byl ustanoven zvláštní insolvenční správce pro oblast zpeněžování majetku zařazeného do soupisu majetkové podstaty dlužníka (výrok III.) a konečně výrokem IV. byla insolvenčnímu správci a zvláštnímu insolvenčnímu správci uložena povinnost v určené lhůtě společně předložit návrh zásad pro postup při zpeněžování majetkové podstaty s přihlédnutím k návrhům věřitele TEXTIL INVEST, s.r.o. a pokynu zajištěného České spořitelny, a.s., a to v celém rozsahu, všechny jeho výroky.

Současně navrhující věřitel podanou žalobou napadl usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7.7.2010, č.j. KSBR 39 INS 398/2010, 3 VSOL 222/2010-B-256, avšak pouze jeho výrok II., kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku II., tj. o zrušení povolení řešení úpadku reorganizací a rozhodnutí, že úpadek bude dále řešen konkursem. Další výroky rozhodnutí odvolacího soudu, kterými bylo odmítnuto odvolání proti výroku IV. a potvrzen výrok III. usnesení soudu prvního stupně, tj. výroky III. a IV. rozhodnutí odvolacího soudu, napadeny nebyly. Rovněž nebyl napaden výrok I., kterým bylo odmítnuto odvolání jiného věřitele (REICO Investment ALFA, s.r.o.) proti výrokům I. a II. prvostupňového rozhodnutí.

Důvod zmatečnosti napadených usnesení spatřoval navrhující věřitel v tom, že soud prvního stupně byl při vydání usnesení nesprávně obsazen a že odvolací soud tuto zmatečnostní vadu prvostupňového usnesení neodstranil (tj. zmatečností důvod dle § 229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.). Odvolacímu soudu dále vytýkal, že věřiteli ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. odňal možnost jednat před soudem, neboť o jeho odvolání rozhodl bez jednání, ač správně jednání o odvolání nařízeno být mělo. Na nesprávné obsazení soudu v insolvenčním řízení usuzoval navrhující věřitel z toho, že podle rozvrhu práce Krajského soudu v Brně pro rok 2010 (dále též jen rozvrh práce KS ), podle tzv. velkého kolečka neměl být insolvenční návrh dlužníka přidělen soudnímu oddělení 39 INS, což podrobně odůvodňoval zejm. v bodech 13.-27. žaloby. Podle navrhujícího věřitele dlužník podal pouze insolvenční návrh, nikoliv návrh na povolení reorganizace, proto měla být věc přidělena v rámci velkého kolečka, avšak nikoliv soudci Mgr. Janu Kozákovi. Proti přidělení věci jmenovanému soudci však brojil i pro případ, že by se ve věci mělo použít tzv. jiné kolečko , jež předepisovalo střídání soudních oddělení 24 INS, 27 INS, 39 INS a 40 INS při projednávání návrhů na povolení reorganizace. Ani při (KSBR 39 INS 398/2010) tomto postupu nelze podle věřitele dospět k nepochybnému závěru, že dlužníkův insolvenční návrh byl přidělen soudnímu oddělení 39 INS v souladu s rozvrhem práce KS. Kromě toho je v této části-tzv. jiného kolečka pro soudce specializované na reorganizaci-podle navrhujícího věřitele rozvrh práce KS nesrozumitelný a připouští několik možných výkladů, což je v rozporu se zásadou předvídatelnosti rozvrhu práce, jak ji vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 21 Cdo 1316/2008. Závěrů obsažených v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu se navrhující věřitel opakovaně dovolával i při jednání před soudem prvního stupně. K žalobě pro zmatečnost se vyjádřil věřitel PYRGHOS LEFKOS a. s. (dále též jen odvolatel ), který ji považoval za nedůvodnou. Především namítal, že žaloba je opožděná, že navrhující věřitel není k podání žaloby subjektivně legitimován, neboť napadenými rozhodnutími mu nebyla způsobena žádná újma, když ve stávající situaci, v níž se insolvenční řízení nachází, již není možno o způsobu řešení úpadku rozhodnout jinak než prohlásit konkurs, že žaloba pro zmatečnost není přípustná, neboť žádný z výroků usnesení soudu prvního stupně nemá povahu usnesení ve věci samé a že odvolací soud nemusel nařizovat odvolací jednání, jelikož nerozhodoval o odvolání proti rozhodnutí o věci samé a neprováděl dokazování.

Soud prvního stupně ve věci nařídil jednání, které se uskutečnilo dne 6.12.2010. Ještě před tímto jednáním vznesl odvolatel námitku podjatosti rozhodující soudkyně Mgr. Evy Krčmářové (podání došlé soudu dne 30.11.2010, č.l. 94). Poukazoval zejména na to, že jmenovaná soudkyně a Mgr. Jan Kozák se vzájemně zastupují, navíc soudkyně v podstatě rozhoduje o atrakci insolvenční věci, může být ovlivněna tím, že v důsledku jejího rozhodnutí jí insolvenční věc může napadnout, či naopak jí nenapadne.

Soud prvního stupně při jednání provedl dokazování listinnými důkazy, části důkazních návrhů nevyhověl a poté jednání po závěrečných návrzích ukončil s tím, že rozhodnutí bude (bez jeho vyhlášení) vydáno dne 13.12.2010 a zároveň zveřejněno v insolvenčním rejstříku a na úřední desce soudu, k čemuž také došlo.

Usnesením ze dne 13.12.2010 soud prvního stupně žalobu zamítl v části, pokud směřovala proti výrokům I., III. a IV. usnesení KS v Brně ze dne 3.5.2010 (výrok I. napadeného usnesení). Ve zbylém rozsahu žalobě vyhověl a zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7.7.2010 v potvrzujícím výroku o věci samé (tj. ve výroku II.) a současně i výrok II. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3.5.2010, jímž bylo rozhodnuto o přeměně reorganizace v konkurs.

Před posuzování existence tvrzených zmatečnostních důvodů se soud prvního stupně nejprve zabýval námitkami odvolatele, které by-pokud by byly důvodné-obstály jako samostatné důvody pro zamítnutí žaloby z procesních důvodů. (KSBR 39 INS 398/2010)

Odvolatel zpochybňoval včasnost žaloby tvrzením, že počátek běhu lhůty k podání žaloby pro zmatečnost se váže k 7.7.2010, kdy bylo usnesení odvolacího soudu zveřejněno v insolvenčním rejstříku. Zákonný důvod pro doručení tohoto usnesení zvláštním způsobem navrhujícímu věřiteli nebyl dán, proto se nemůže lhůta k podání žaloby odvíjet od zvláštního doručení usnesení odvolacího soudu zástupci navrhujícího věřitele, k němuž došlo dne 20.7.2010.

Při posuzování námitky vyšel soud prvního stupně z toho, že občanský soudní řád pro doručování rozhodnutí odvolacího soudu zná jen úpravu obsaženou v § 225 o.s.ř. podle níž soud prvního stupně doručí rozhodnutí o odvolání, pokud je nedoručil odvolací soud přímo; jinak platí obecné pravidlo obsažené v § 211 o.s.ř., podle kterého pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného. Totéž pravidlo platí podle soudu prvního stupně i pro soud rozhodující o žalobě pro zmatečnost (srov. ustanovení § 235a odst. 2 o.s.ř.) nebo pro dovolací soud (srov. § 243b odst. 5 a § 243c odst. 1 o.s.ř.). Odkaz na přiměřenou aplikaci ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, jímž je v insolvenčním řízení insolvenční soud, tedy ústí v závěr, že ustanovení § 75 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona jsou plně uplatnitelná i na doručení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Soud prvního stupně proto uzavřel, že navrhující věřitel je ve smyslu § 75 odst. 2 insolvenčního zákona osobou, o jejímž podání (odvolání) insolvenční soud (kterým se za použití § 7 odst. 1 insolvenčního zákona a § 211 o.s.ř. rozumí i odvolací soud) rozhoduje. Lhůta k podání žaloby pro zmatečnost tedy navrhujícímu věřiteli začala běžet (ve shodě s § 74 odst. 2 insolvenčního zákona) až ode dne, kdy rozhodnutí odvolacího soudu bylo zvlášť doručeno jeho zástupci, k čemuž došlo dne 20.7.2010. S ohledem na to, že žaloba byla podána k poštovní přepravě dne 15.10.2010, stalo se tak v tříměsíční subjektivní lhůtě k jejímu podání stanovené § 234 odst. 1 o.s.ř. Dále odvolatel zpochybňoval aktivní legitimaci navrhujícího věřitele, neboť měl za to, že napadenými rozhodnutími mu nebyla způsobena žádná jiná újma na jeho právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Neprojevil-li zájem o sestavení reorganizačního plánu, neměl insolvenční soud jinou možnost, než ve smyslu § 363 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona rozhodnout o přeměně reorganizace v konkurs, bez zřetele k tomu, kým by byl soud obsazen. Podle soudu prvního stupně však navrhující věřitel není osobou, které bylo napadeným rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, neboť odvolací soud jeho odvolání za opodstatněné neměl. Procesní újma, jež v poměrech tohoto věřitele měla nastat tím, že odvolací soud odvolání projednal a rozhodl o něm (podle navrhujícího věřitele nesprávně) bez nařízení odvolacího jednání (§ 229 odst. 3 o.s.ř.) nebo tím, že odvolací soud nepřihlédl k tvrzené zmatečnostní vadě spočívající v nesprávném obsazení soudu prvního stupně (§ 229 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.), je podle soudu prvního stupně samozřejmě odstranitelná zrušením žalobou pro zmatečnost napadeného usnesení odvolacího soudu. K tomu doplnil, že pokud by navrhující (KSBR 39 INS 398/2010) věřitel nebyl legitimován k podání opravného prostředku proti rozhodnutí insolvenčního soudu o přeměně reorganizace v konkurs, pak byl jím podané odvolání musel z téhož důvodu dle § 218 písm. b) o.s.ř. odmítnout již odvolací soud. Odvolatel zpochybňoval i přípustnost žaloby, když podle jeho názoru žádný z výroků usnesení soudu prvního stupně ani napadený výrok odvolacího soudu nemá povahu usnesení ve věci samé. Této námitce soud prvního stupně vyhověl ve vztahu k napadeným výrokům I., III. a IV. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3.5.2010 a v tomto rozsahu žalobu pro zmatečnost zamítl. Ve vztahu k výroku o přeměně reorganizace v konkurs se soud prvního stupně neztotožnil s argumentací odvolatele, že dosavadní judikatura podle zákona o konkursu a vyrovnání (jak je na ni odkazováno v žalobě pro zmatečnost) není na věc uplatnitelná a že v dané fázi řízení jde ve své podstatě o rozhodnutí, kterým se upravuje vedení řízení. S odkazem na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení z 2.12.2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, usnesení ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008) dovodil, že usnesení o prohlášení konkursu je usnesením ve věci samé , přičemž tento závěr Nejvyšší soud zformuloval i v situaci, kdy insolvenční soud rozhodl o přeměně (povoleného) oddlužení v konkurs (při schvalování oddlužení). Tato situace je podle soudu prvního stupně plně srovnatelná se situací, kdy dochází k přeměně (povolené) reorganizace v konkurs. Současně se přihlásil k závěru přijatému Nejvyšším soudem při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání, podle něhož je proti usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka přípustná žaloba pro zmatečnost (usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 95/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.10.2006, sp. zn. 21 Cdo 2758/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2007, pod číslem 5). Soud prvního stupně měl tedy za to, že usnesení o přeměně reorganizace v konkurs je ve smyslu výše řečeného jak usnesením ve věci samé , tak usnesením, jímž se končí relativně samostatná fáze insolvenčního řízení (§ 229 odst. 1 o. s. ř.). Odvolatel uplatnil v řízení před soudem prvního stupně i další námitky, které sice nemohly vést k zamítnutí žaloby pro zmatečnost, avšak jejich prostřednictvím zpochybňoval oprávnění Mgr. Evy Krčmářové o této žalobě rozhodnout. Jednalo se o námitku podjatosti jmenované soudkyně a námitku nesprávného obsazení soudu rozhodujícího o žalobě pro zmatečnost.

Pokud se jedná o věc samu, tj. posouzení existence zmatečnostních důvodů ve vztahu k výrokům II. rozhodnutí insolvenčního soudu a následného odvolacího rozhodnutí, vyšel při svém rozhodování prvostupňový soud především ze zjištění, která učinil z insolvenčního spisu a z rozvrhu práce KS, podle nichž byl insolvenční návrh dlužníka poté, co 18.1.2010 došel Krajskému soudu v Brně, přidělen do (KSBR 39 INS 398/2010) soudního oddělení 39 Ins (Mgr. Jan Kozák), kde je věc ve stejném složení soudu vyřizována dosud. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3.5.2010, jehož součástí byl i výrok o přeměně reorganizace v konkurs, vydal soudce Mgr. Jan Kozák a k odvolání navrhujícího věřitele odvolací soud usnesením ze 7.7.2010 usnesení soudu prvního stupně ve výroku o přeměně reorganizace v konkurs potvrdil, aniž o věci nařizoval odvolací jednání. V insolvenčním řízení vedeném ohledně dlužníkova majetku nebylo vydáno opatření předsedy soudu, jímž by bylo postupem podle ustanovení § 44 odst. 1 zákona o soudech a soudcích určeno, který soudce má uvedenou insolvenční věc projednat a rozhodnout a nedošlo ani jiným způsobem ke změně v obsazení soudu. Pode rozvrhu práce KS se insolvenční věci přidělovaly (rozdělovaly) podle pořadí, v jakém napadaly, mezi celkem třináct soudních oddělení v pořadí určeném seznamem těchto oddělení v příloze č. 3 rozvrhu práce (tzv. velké kolečko) s tím, že návrhy na povolení reorganizace budou střídavě přidělovány oddělením 24 INS, 27 INS, 39 INS a 40 INS (tzv. jiné kolečko).

Tato zjištění soud prvního stupně právně posoudil podle ust. § 40 odst. 1, § 41 odst. 1, § 42 odst. 2 a 4 a § 44 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích, ve znění účinném do 30.6.2010 (dále jen ZSS ) a s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu 26.1.2010, sp. zn. 21 Cdo 1316/2008 dospěl k závěru, že usnesení o přeměně reorganizace v konkurs vydal soud, který byl nesprávně obsazen. Rozdělování (přidělování) insolvenčních věcí mezi jednotlivá soudní oddělení je podle soudu prvního stupně upraveno způsobem, který nutně vyžaduje (v rozporu s § 42 odst. 2 ZSS) použití rejstříků a dalších evidenčních pomůcek soudu. Bez nahlédnutí do příslušného rejstříku (ať již vedeného v počítači nebo jinak a bez zřetele k tomu, zda případně-v podobě insolvenčního rejstříku-jde o rejstřík veřejně přístupný) totiž není zjistitelné, které soudní oddělení je na řadě s nově napadlou věcí (kterému soudnímu oddělení má být věc přidělena), již v rámci tzv. velkého kolečka, natož pak v rámci tzv. jiného kolečka. Podle samotného rozvrhu práce nově napadlou insolvenční věc přidělit nelze (odpověď, kterému soudnímu oddělení by taková věc náležela, nelze získat jen za použití rozvrhu práce, nýbrž je pro ni potřebná i nějaká další evidenční pomůcka ). Odvolací soud, jenž tuto skutečnost přehlédl (nezjednal nápravu), podle soudu prvního stupně zatížil své rozhodnutí stejnou zmatečnostní vadou a žaloba pro zmatečnost proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu je proto důvodná. Proto usnesení odvolacího soudu v tomto rozsahu zrušil (§ 235e odst. 2 věta první o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo v uvedené části zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil soud prvního stupně ve druhém výroku o přeměně reorganizace v konkurs i toto rozhodnutí (§ 235e odst. 2 věta třetí o.s.ř.). Za této situace shledal soud prvního stupně nadbytečným dále zkoumat, zda odvolací soud zatížil odvolací řízení také zmatečnostní vadou dle § 229 odst. 3 o.s.ř. (KSBR 39 INS 398/2010)

Toto usnesení, výslovně pouze jeho výrok II., napadl odvoláním věřitel PYRGHOS LEFKOS a.s. V odvolání a jeho následných doplněních (z 21.12.2010, 4.2.2011 a 4.4.2011) vznesl a podrobně odůvodnil celou řadu výhrad proti věcné správnosti odvoláním napadeného rozhodnutí a postupu soudu prvního stupně, který jeho vydání předcházel. Především setrval na námitce, že usnesení vydala vyloučená soudkyně, že soud byl nesprávně obsazen a chybně posoudil včasnost žaloby a subjektivní legitimaci navrhujícího věřitele. Kromě toho namítal, že téměř všem účastníkům řízení byla odňata možnost jednat před soudem, že se soud prvního stupně dopustil i řady jiných procesních pochybení (prováděl důkazy, které nikdo z účastníků nenavrhl, účastníkům neposkytl poučení dle § 119a o.s.ř., usnesení veřejně nevyhlásil) a že rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení souladu rozvrhu práce KS se zákonem o soudech a soudcích.

Oproti své argumentaci v řízení před soudem prvního stupně se odvolatel podrobněji zabýval především posuzováním souladu rozvrhu práce KS se zákonem o soudech a soudcích a ústavním pořádkem. Přitom s odkazem na citovanou judikaturu Ústavního soudu zdůraznil, že při výkladu obsahu právní normy se nelze omezovat jen na její jazykové znění. Podle odvolatele ust. § 42 odst. 2 ZSS stanovuje kritéria, podle nichž se má u konkrétního soudu vymezit obsah pojmu zákonný soudce ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod pro konkrétní případy. Přestože jsou v ust. § 42 odst. 1 zákona o soudech a soudcích podle odvolatele uvedena čtyři kritéria (specializace, teritoriality, rovnoměrnosti rozdělení nápadu a jeho transparentnosti), tímto se výčet kritérií nevyčerpává. Při chápání právního řádu jako celku, včetně jeho ústavní roviny, je nutno dále uvést kritérium nezávislosti a nestrannosti soudce. Podle odvolatele je zapotřebí při konkurenci těchto kritérií, často protichůdných, postupovat metodou přiměřenosti a poměřování jednotlivých principů se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu. V souvislosti s přidělováním soudního nápadu, pokračoval odvolatel, existují v zásadě jen dvě základní metody. První spočívá v rozdělování nápadu podle charakteristických znaků nápadu (např. název, IČ, sídlo účastníka, druh věci) tak, že určité osobě napadne každý případ, jež vykazuje dotčený charakteristický znak (metoda znaků). Druhá metoda pak spočívá v tom, že nápad je rozdělován tak, jak jsou rozdávány karty v karetní hře, tj. jednotlivým hráčům v předem určeném pořadí (metoda pořadí). Typovým prvkem metody znaků je skutečnost, že při její aplikaci si pověřená osoba vystačí toliko se samotnou napadlou věcí a s rozvrhem práce, který definuje dotčený určovací znak. Naopak při metodě pořadí pověřená osoba při přidělování nápadu musí znát, komu byla přidělena věc přecházející, aby mohla určit, kdo je na řadě . K tomu ji pak slouží různé evidence či rejstříky, kde je zaznamenáván sled dosavadního nápadu a jeho přidělení. Odvolatel dovozuje, že kritériu transparentnosti, jak je definováno v ust. § 42 odst. 2 ZSS, vyhoví bez dalšího plně jen rozvrh postavený výlučně na metodě znaku, naopak mu nikdy nevyhoví rozvrh práce postavený i jen zčásti na metodě pořadí. V této souvislosti však (KSBR 39 INS 398/2010) poukazuje na to, že rozvrh práce postavený na metodě znaku nevyhoví jiným kritériím, zejm. kritériu rovnoměrnosti, může být v rozporu s kritériem specializace a v některých případech i v rozporu s kritériem nestranného a nezávislého soudce. Pokud by se insolvenční případy přidělovaly pouze na bázi metody znaku, existovalo by podle odvolatele reálné nebezpečí vytváření nežádoucích vazeb mezi soudní soustavou a podnikatelskou sférou, neboť by bylo možné určit, kdo bude zákonným soudcem konkrétní insolvenční věci, resp. bylo by možné libovolně manipulovat s určovacím znakem tak, aby věc napadla konkrétnímu soudci. Soudu prvního stupně odvolatel vytýkal, že rozvrhl práce KS poměřil pouze s jediným kritériem zákonného soudce bez zohlednění kritérií ostatních, a to ještě prostřednictvím simplicitního jazykového výkladu.

K usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.1.2010, sp. zn. 21 Cdo 1316/2008 odvolatel předně uvedl, že se jedná o rozhodnutí zcela ojedinělé, které lze považovat za exces. Sám Nejvyšší soud toto rozhodnutí klasifikoval jako rozhodnutí kategorie C, tedy nikoli jako rozhodnutí určené k publikaci (kategorie A) či jiné významné rozhodnutí (kategorie B). Dále zdůraznil, že rozvrh práce, jež v označeném rozhodnutí posuzoval Nejvyšší soud, obsahoval poměrně nepřehlednou variantu metody pořadí, když ono pořadí bylo stanovováno velmi složitým vzorcem napřeskáčku . Posuzovaný systém tak byl skutečně komplikovaný a možná i obtížně rekonstruovatelný. Naproti tomu v dané věci se obě kolečka měla otáčet postupně, pokud se mělo přeskakovat pořadí, tak ze zákonných důvodů, navíc je v insolvenčních věcech správnost dosazení obecného vzorce v podstatě on-line rekonstruovatelné cestou insolvenčního rejstříku, kde může každý sledovat sled nápadu a tím si ověřit, zda konkrétní věc byla přidělena v souladu s rozvrhem práce. Podle odvolatele by soudem prvního stupně zastávaný výklad ust. § 42 odst. 2 ZSS činil z dotčeného ustanovení nástroj absurdity, neboť bez aplikace metody pořadí se přidělování nápadu velké většiny agend velké většiny soudů neobejde. Navíc poukazoval na to, že tuto metodu používá pro rozdělování nápadu i sám Nejvyšší soud (zejména trestní úsek) a dokonce i Ústavní soud.

Odvolatel měl za to, že vyjasnění otázky, zda je přípustná metoda pořadí, je rozhodující i pro posouzení jeho námitky, že Mgr. Eva Krčmářová není zákonnou soudkyní podle rozvrhu práce účinnému ke dni podání žaloby pro zmatečnost. Pro případ, že Mgr. Jan Kozák není zákonným soudcem, namítal, že pak ani Mgr. Eva Krčmářová není ve smyslu rozvrhu zákonnou zastupující soudkyní Mgr. Jana Kozáka jako zákonného insolvenčního soudce . Dále pak tvrdil, že rozvrh práce je postaven na metodě pořadí i při přidělování žalob pro zmatečnost, když o těchto žalobách má rozhodovat zastupující soudce v pořadí uvedeném v rozvrhu práce. Pokud soudce Mgr. Jana Kozáka kromě Mgr. Evy Krčmářové zastupují i soudkyně Mgr. Pavla Mozgová a JUDr. Hana Hrstková, je nutno před přidělením věci ověřit stav minulého nápadu, tj. zda předcházel konkrétní věci již nějaký nápad a pokud (KSBR 39 INS 398/2010) ano, pak komu byla přidělena přecházející věc. Při takovém ověření stavu nápadu se soud nemůže obejít bez rejstříku či jiných evidenčních pomůcek.

V doplnění odvolání ze dne 4.4.2011 a při jednání před odvolacím soudem se odvolatel vyjádřil k přidělení insolvenční věci dlužníka soudci Mgr. Janu Kozákovi. Na rozdíl od navrhujícího věřitele měl za to, že insolvenční návrh dlužníka obsahoval dostatek indicií (rekapitulace údajů o splnění podmínek reorganizace, navržení předběžného insolvenčního správce se zvláštním povolením), aby jej bylo možno považovat za návrh, který má být přidělen jednomu ze čtyř soudců, kteří jsou specializováni na složitou insolvenční agendu úpadků řešených formou reorganizace. I v případě, pokud by insolvenční návrh dlužníka dne 18.1.2010 nebyl přidělen správně, by to podle odvolatele nic nevypovídalo o tom, zda dne 3.5.2010 vydal rozhodnutí o prohlášení konkursu nezákonný soudce. Dne 19.2.2010, kdy byl podán formální návrh na povolení reorganizace, totiž mohlo dojít k tomu, že věc by byla přidělena Mgr. Janu Kozákovi, čímž by došlo ke zhojení předešlé vady a napadené usnesení by stejně vydal zákonný soudce. V tomto směru však žádné šetření dosud neproběhlo. Kromě toho vyslovil odvolatel názor, že současné chápání principu zákonného soudce je svým způsobem extrémní, neboť pokud k nějaké chybě v přidělení dochází, pak v naprosté většině případů nikoli v důsledku svévole, ale pouze vinou prosté lidské chyby. V určitých případech může podle odvolatele převážit právo na kvalitu soudního rozhodování nad právem na zákonného soudce. Podle odvolatele byli soudci Krajského soudu v Brně v rozhodném období rozdělení do dvou kvalitativních skupin . V kvalitativně vyšší skupině byli čtyři soudci specializovaní na agendu úpadků řešených formou reorganizace a ostatní ( obecní ) insolvenční soudci byli v kvalitativně nižší skupině . Odvolatel vyslovil názor, že v případě, pokud byl případ nesprávně přidělen soudci vyšší kvality místo obecnému soudci , mělo by být jeho postavení zachováno.

Konečně namítal, že navrhující věřitel zneužil institut žaloby pro zmatečnost. Primárně totiž nezpochybňuje rozhodnutí o přeměně reorganizace v konkurs, ale jeho jednání je obranou proti budoucímu rozhodování senátu 39 Krajského soudu v Brně při zpeněžování majetkové podstaty. Navrhoval změnu usnesení v napadeném rozsahu tak, že žaloba bude zamítnuta.

Navrhující věřitel s podaným odvoláním nesouhlasil a navrhoval potvrzení napadeného usnesení. Setrval na závěru, že žaloba byla podána včas, neboť lhůta pro její podání se počítá ode dne, kdy mu (jeho právnímu zástupci) bylo usnesení odvolacího soudu doručeno zvlášť. Stejný závěr, jež plyne z argumentace prvostupňového soudu, lze podle navrhujícího věřitele dovodit i z ust. § 74 odst. 2 a § 75 odst. 2 insolvenčního zákona a ze skutečnosti, že insolvenční soud dal dle ust. § 75 odst. 3 insolvenčního zákona pokyn, aby mj. i navrhujícímu věřiteli bylo odvolací usnesení doručeno zvlášť. Se soudem prvního stupně se ztotožnil i v posouzení odvolatelem uplatněných námitek zpochybňujících přípustnost žaloby pro (KSBR 39 INS 398/2010) zmatečnost a subjektivní legitimaci navrhujícího věřitele. K tomu doplnil, že právo na zákonného soudce jako element práva na spravedlivý proces je hodno ochrany samo o sobě, bez ohledu na to, jaký procesní význam pro další průběh toho kterého soudního řízení má to které soudní rozhodnutí, jež vedlo ke spuštění přezkumu dodržení práva na zákonného soudce, jakož i bez ohledu na to, zda a jaké praktické dopady či teoretické alternativy prvostupňové usnesení v insolvenčním řízení mělo či nemělo. V opačném případě by Ústavní soud nemohl konstantně judikovat, že před podáním ústavní stížnosti pro tvrzené porušení práva na zákonného soudce musí stěžovatel též podat žalobu pro zmatečnost. Tento závěr se projevil i v tomto insolvenčním řízení, když Ústavní soud usnesením ze dne 9.12.2010, sp. zn. I. ÚS 2673/10 odmítl pro předčasnost ústavní stížnost navrhujícího věřitele a odkázal jej na zmatečnostní řízení. Navrhující věřitel dále v této souvislosti poukazoval i na to, že insolvenční řízení není skončeno a soud bude vydávat řadu dalších rozhodnutí, zejm. při zpeněžování majetkové podstaty. Konečně uvedl, že pokud by se odvolací soud neztotožnil s odůvodněním soudu prvního stupně, je přesvědčen, že důvody pro vyhovění žalobě jsou dány i na základě tvrzení, jež jsou uvedeny v žalobě a s nimiž se soudy dosud řádně nevypořádaly a neprovedly dokazování k tomu potřebné, a to přesto, že navrhující věřitel je poprvé namítl již v odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu v květnu 2010.

V odvolacím řízení navrhující věřitel zpochybnil správnost výroku I. napadeného usnesení, kterým byla zamítnuta žaloba na zrušení výroků I., III. a IV. usnesení soudu prvního stupně ze dne 3.5.2010. Tvrdil, že na označené výroky (a současně jim korespondující výroky I., III. a IV. odvolacího usnesení) jsou ve smyslu ust. § 235d písm. b) o.s.ř. závislé na rozhodnutí o výroku II. prvostupňového a odvolacího usnesení. Předně pokládal z ústavněprávní podstaty věci za nemožné, aby soud v jednom a tomtéž rozhodnutí zrušil jeden výrok soudního rozhodnutí z důvodu, že byl vydán nezákonným soudcem, a současně ponechal další výroky téhož soudce v témž rozhodnutí nedotčené, a to bez ohledu na rozsah žaloby a bez ohledu na to, zda se jednalo o rozhodnutí ve věci samé. Dále tvrdil, že výroky I. a III. prvostupňového usnesení (a výroky I. a III. usnesení odvolacího soudu) jsou na rozhodnutí o výroku II. týchž usnesení závislé funkčně. Existence výroku I. (ukončujícího lhůtu pro předložení návrhu reorganizačního plánu) brání provedení reorganizace, ač se po zrušení výroku II. má řízení vrátit do fáze povolené reorganizace, neboť bez reorganizačního plánu nelze úpadek reorganizací vůbec řešit. Výrok III. (ustanovující zvláštního insolvenčního správce pro zpeněžení majetkové podstaty) je pak s reorganizací rovněž neslučitelný, neboť v této formě řešení úpadku majetková podstata není standardně vůbec zpeněžována. Výrok IV. se pak podle navrhujícího věřitele v mezidobí stal zjevně obsolentním a závislým na rozhodnutí o výroku II. Proto navrhoval, aby výrok II. usnesení byl změněn tak, že žalobě bude i v tomto rozsahu vyhověno. (KSBR 39 INS 398/2010)

Při jednání před odvolacím soudem se k věci vyjádřili někteří z věřitelů dlužníka. Vesměs projevili nesouhlas s postupem navrhujícího věřitele, který podle nich nebere ohled na menší věřitele. Shodně vyjádřili názor, že zmatečnostní řízení pouze protahuje uspořádání majetkových poměrů dlužníka, neboť je nepochybné, že jediným možným řešením úpadku dlužníka je konkurs a je zapotřebí přistoupit ke zpeněžování majetkové podstaty. Věřitel Lignolet s.r.o. označil postup rozhodující soudkyně Mgr. Evy Krčmářové za nekonzistentní, neboť mu údajně v jiném insolvenčním řízení odmítla odpovědět na jeho dotaz, zda se považuje za zákonnou soudkyni. Věřitel Restrukturalizace a refinancování, s.r.o. pak namítal, že nebyl řádně předvolán na jednání před soudem prvního stupně.

Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadené usnesení v rozsahu, v jakém bylo napadeno, tj. ve výroku II., jímž bylo zrušeno usnesení insolvenčního soudu o přeměně reorganizace v konkurs a zároveň i usnesení odvolacího soudu v té části, kterou bylo rozhodnutí insolvenčního soudu potvrzeno. Dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Shodně jako soud prvního stupně musel se i odvolací soud dříve, než mohl přistoupit k posouzení existence tvrzených zmatečnostních důvodů, vypořádat s procesními námitkami odvolatele. K tomu je zapotřebí vyjasnit otázku použití procesních předpisů, a to jak co do jejich aplikace v řízení insolvenčním (včetně řízení odvolacího), tak i v řízení o podané žalobě pro zmatečnost.

Není pochyb o tom, že v insolvenčním řízení se postupuje především podle procesních norem obsažených v insolvenčním zákoně. Kromě toho z ust. § 7 odst. 1 insolvenčního zákona vyplývá, že se pro insolvenční řízení přiměřeně použijí i ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud je přesvědčen, že podle stejných procesních pravidel je nutno postupovat i v řízeních o opravných prostředcích, a to řádných i mimořádných včetně řízení o žalobě pro zmatečnost. Odvolací soud tedy zastává užší variantu výkladu obsahu pojmu insolvenční řízení ve smyslu ust. § 2 písm. a) insolvenčního zákona, jak ji odvolatel pojmenoval v doplnění odvolání ze dne 21.12.2010. Na uvedeném závěru ničeho nemění skutečnost, že insolvenční zákon není zcela důsledný, pokud jde o používání pojmu soud. Na některých místech sice rozlišuje insolvenční soud (ve významu soud prvního stupně) a soud odvolací, avšak ustanovení výslovně se týkající dovolacího řízení a řízení zmatečnostního zcela absentují (nejsou uvedena ani v hlavě III, dílu Opravné prostředky). Pro úplnost lze dodat, že obnova insolvenčního řízení je zmíněna v ust. § 96, insolvenční zákon ji zapovídá. Z toho, že ustanovení o dovolacím řízení a zmatečnostním řízení neobsahuje insolvenční zákon vůbec a že řízení odvolacímu je věnováno pouze nemnoho ustanovení, však ještě nevyplývá, že v těchto řízeních nelze postupovat vůbec (v řízení o mimořádných (KSBR 39 INS 398/2010) opravných prostředcích) či ve výslovně neupravených situacích (pokud jde o řízení odvolací) podle procesních norem insolvenčního zákona. Naopak trvat na výkladu, že se použijí přímo jen ustanovení občanského soudního řádu by v konečném důsledku mohlo vést ke zmaření naplnění zásad, na nichž spočívá insolvenční řízení. Zejména pokud se jedná o zásadu dle § 5 písm. a) insolvenčního zákona, kdy výklad směřující k tomu, že účastníky řízení o mimořádných opravných prostředcích by bylo nutno k jednání předvolávat striktně dle občanského soudního řádu, tj. jednotlivě bez možnosti postupu dle § 71 a násl. insolvenčního zákona, by při počtu účastníků těchto řízení (někdy řádově stovky) spolehlivě znemožnilo byť jen řádně svolat jednání. Tím by se tato řízení zablokovala a bylo by zabráněno dosažení rychlého a hospodárného uspokojení věřitelů v insolvenčním řízení. Lze přisvědčit navrhujícímu věřiteli, že bez možnosti postupovat v řízení o žalobě pro zmatečnost podle procesních norem insolvenčního zákona by z této žaloby zůstal zcela neúčinný nástroj ochrany práv, k jejichž prosazení má v insolvenčním řízení sloužit. Ostatně sám odvolatel v jednom z doplnění odvolání ze dne 4.2.2011 zdůrazňuje, že procesní normy nejsou samoúčelné. Proto i přes některé nedůslednosti úpravy insolvenčního řízení zastává odvolací soud názor, že i v řízení o opravných prostředních (včetně řízení o mimořádných opravných prostředcích) je nutno aplikovat především procesní normy insolvenčního zákona a dle ust. § 7 odst. 1 tohoto zákona dále přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li insolvenční zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Námitka, že žaloba pro zmatečnost je opožděná.

Z uvedených závěrů o použitelnosti procesních předpisů je zřejmé, že v této otázce se odvolací soud zcela ztotožňuje se soudem prvního stupně. Pokud bylo navrhujícímu věřiteli doručeno tzv. zvláštním způsobem usnesení odvolacího soudu, jímž nebylo vyhověno jeho odvolání, stalo se tak v souladu s ust. § 75 odst. 2 věta druhá insolvenčního zákona a od tohoto doručení mu počala dle § 74 odst. 2 insolvenčního zákona běžet tříměsíční lhůta k podání žaloby, kterou dodržel. Není podstatné, jak se mylně domnívá odvolatel, zda rozhodnutí odvolacího soudu doručoval přímo odvolací soud, či zda bylo doručováno soudem prvního stupně.

Námitka nedostatku aktivní legitimace.

Navrhujícímu věřiteli nebylo napadeným rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno (jím podané odvolání nebylo shledáno důvodným a rozhodnutí insolvenčního soudu bylo potvrzeno), z čehož je zřejmé, že je i subjektivně legitimován k podání žaloby. Nepříznivý důsledek rozhodnutí je odstranitelný zrušením žalobou napadeného rozhodnutí. V řízení o žalobě pro zmatečnost není prostor pro úvahy, zda zrušované rozhodnutí je či není věcně správné, tj. zda by i při neexistenci vytýkané zmatečností vady bylo rozhodnuto stejným způsobem. Zkoumá (KSBR 39 INS 398/2010) se pouze to, zda napadené rozhodnutí trpí vytýkanou vadou. K tomu srov. v právní teorii Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář, 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009 str. 1811.

Nadto nelze přehlédnout, že v případě vyhovění žalobě by to pro insolvenční řízení, které se skládá z několika relativně samostatných fází a jež se napadeným rozhodnutím nekončí, znamenalo, že již v dalším průběhu řízení nebude rozhodovat soud v nesprávném obsazení. V opačném případě by se zkoumání existence navrhujícím věřitelem tvrzené zmatečností vady přesunulo do další fáze insolvenčního řízení a věřitel by musel vyčkat vydání vhodného rozhodnutí, proti němuž by mohl (se stejnou argumentací) brojit cestou zmatečností žaloby již jako osoba subjektivně legitimovaná. Toto odsouvání vyřešení otázky, zda řízení trpí takovou vadou, jež představuje porušení základních principů ovládajících civilní řízení, zajisté není pro účastníky žádoucí. Odvolací soud proto nesdílí názor odvolatele, že by navrhující věřitel zahájením tohoto řízení zneužil institutu žaloby pro zmatečnost.

Námitka nepřípustnosti žaloby.

S otázkou, zda žaloba v posuzovaném rozsahu směřuje proti rozhodnutí ve věci samé (§ 229 odst. 3 o.s.ř.), kterým bylo řízení skončeno (§ 229 odst. 1 o.s.ř.), se beze zbytku (včetně přiléhavých odkazů na použitelnou judikaturu a názory právní teorie) vypořádal soud prvního stupně a odvolací soud proto v zájmu stručnosti na jeho závěry v tomto směru odkazuje. Navíc lze poukázat i na v mezidobí vydané usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.1.2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, v němž se dovolací soud vyslovil k tomu, která rozhodnutí lze v insolvenčním řízení pokládat za rozhodnutí o věci samé. Výslovně zde zmiňuje i rozhodnutí o změně způsobu řešení úpadku ze sanačního na likvidační.

Námitka podjatosti a nesprávného procesního postupu rozhodující soudkyně v souvislosti s jejím uplatněním.

Občanský soudní řád, vychází ze zásady, že důvodnost námitky podjatosti rozhodujícího soudce, vznesené účastníkem řízení, posuzuje nadřízený soud. Poté, kdy je námitka uplatněna, lze učinit jen úkony, které nesnesou odkladu (§ 15a, § 15b odst. 1 o.s.ř.).

Je zjevné, že v případě nedůvodnosti podané námitky, je důsledkem takto koncipované právní úpravy zdržení průběhu řízení a oddálení věcného rozhodnutí. Z povinnosti předložit věc nadřízenému soudu proto občanský soudní řád stanoví výjimku v ust. § 15b odst. 2 o.s.ř. V situaci, kdy řízení již nepochybně směřuje k vydání věcného rozhodnutí a kdy soudce, vůči němuž byla námitka uplatněna, tuto považuje za nedůvodnou, zákonodárce v zájmu zajištění rychlé a účinné ochrany (KSBR 39 INS 398/2010) práv účastníků přesouvá posouzení důvodnosti námitky nadřízeným soudem do fáze rozhodování o opravných prostředcích, samozřejmě za předpokladu, že účastník bude na námitce trvat i poté, kdy bude o věci rozhodnuto.

V přezkoumávané věci byla námitka podjatosti soudkyně Mgr. Evy Krčmářové odvolatelem uplatněna dne 30.11.2010, tj. pouhých šest dnů před termínem nařízeného jednání. Lze konstatovat, že soudkyně za této procesní situace a poté, co dospěla k závěru o nedůvodnosti námitky, postupovala v rámci § 15b odst. 2 o.s.ř., když se rozhodla jednání neodročovat a věc nepředložit k rozhodnutí o námitce podjatosti nadřízenému soudu. To, že při nařízeném jednání o žalobě nerozhodla, ani jednání neodročila za účelem vyhlášení rozhodnutí (proti čemuž by zřejmě odvolatel ničeho nenamítal), ale v určený den usnesení vydala a zveřejnila v insolvenčním rejstříku, nemůže na uvedeném závěru ničeho změnit. Na rozdíl od rozsudku, který je nutno vždy vyhlásit veřejně (§ 156 odst. 1 o.s.ř.), občanský soudní řád stejnou povinnost ve vztahu k usnesení výslovně nestanoví, a to ani pro případy, kdy vydání rozhodnutí předchází povinnost věc projednat.

Za nedůvodnou má odvolací soud nejen námitku zpochybňující procesní postup soudkyně, ale i samu námitku podjatosti. V podstatných částech se skutečně týká rozhodovací činnosti soudkyně a jejího postupu v řízení, a to pokud se jedná se o tvrzení odvolatele o údajných procesních pochybeních rozhodující soudkyně obsažené v čl. VIII., předposlední odstavec doplnění odvolání ze dne 21.12.2010. Do této kategorie lze zařadit i tvrzení o nekonzistentním postupu rozhodující soudkyně, která se přes své závěry o rozpornosti rozvrhu práce KS považuje v jiných insolvenčních řízeních za zákonnou soudkyni. Uváděné okolnosti nemohou být s ohledem na dikci § 14 odst. 4 o.s.ř. důvodem podjatosti.

Důvod pro pochybnosti o nepodjatosti rozhodující soudkyně konečně nemůže založit ani úvaha odvolatele, že při svém rozhodování mohla být vedena snahou atrahovat si (jako insolvenční soudkyně specializovaná na reorganizace) insolvenční věc dlužníka nebo si ji naopak neatrahovat. Nutno zdůraznit, že již s ohledem na zákonem stanovené předpoklady pro výkon funkce soudce lze oprávněně očekávat, že soudce nebude při rozhodovací činnosti ovlivněn skutečností, že svým rozhodnutím (případně) může ovlivnit to, zda určitou (jinou) věc bude či nebude v budoucnu rozhodovat. Opačný názor by ostatně musel vést k závěru, že soudci vrchního soudu jsou vyloučeni z rozhodování o věcné příslušnosti dle ust. § 104a o.s.ř., neboť svým rozhodnutím (zda se určitý spor bude v prvním stupni projednáván před okresním či krajským soudem) ovlivňují to, zda vrchní soud pak bude v dalším průběhu posuzovaného sporu soudem odvolacím či nikoliv.

Námitka nesprávného obsazení soudu prvního stupně v řízení o žalobě pro zmatečnost. (KSBR 39 INS 398/2010)

Příslušnost soudního oddělení 24 Ins k rozhodování o žalobách pro zmatečnost v insolvenčních řízeních vyplývá z textové části rozvrhu práce Krajského soudu v Brně pro obchodní úsek (ve znění účinném ke dni podání zmatečností žaloby)-jeho čl. 13/ ve spojení s tabulkovou částí rozvrhu práce. Žaloby pro zmatečnost v obchodních prvostupňových věcech, včetně věcí konkursních a vyrovnacích vedených podle zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, a insolvenčních řízení vedených podle zák. č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona rozhoduje zastupující soudce v pořadí uvedeném v rozvrhu práce. Zastupujícím senátem soudního oddělení 39 Ins je podle tabulkové části rozvrhu práce 1. soudní oddělení 24 Ins (Mgr. Eva Krčmářová), 2. soudní oddělení 40 Ins (Mgr. Pavla Mozgová) a 3. soudní oddělení 27 Ins (JUDr. Hana Hrstková).

Odvolatel se mýlí, pokud se domnívá, že přidělování nápadu zmatečnostních žalob je založeno na tzv. metodě pořadí (kolování). Formulace, že věci rozhodují zastupující soudci v pořadí uvedeném v rozvrhu práce znamená nikoliv to, že jednotlivé zmatečnostní žaloby směřující proti rozhodnutím vydaným senátem 39 Ins budou postupně rozhodovat soudní oddělení 24 Ins, 40 Ins a 27 Ins, ale že žaloby bude projednávat soudní oddělení 24 Ins (tj. oddělení uvedené jako první v pořadí). Pouze pro případ, že by žaloby nemohly být projednány tímto soudním oddělením, např. pokud by soudkyně Mgr. Eva Krčmářová byla z jejich projednávání a rozhodnutí vyloučena, připadly by dalšímu zastupujícímu soudnímu oddělení v pořadí, tj. oddělení 40 Ins. Takto je ve vnitřním uspořádání chodu soudů standardně vykládán pojem zastupujícího soudního oddělení (či soudce). Je-li určeno v daném pořadí více zastupujících soudních oddělení, je k uskutečnění neodkladného úkonu povoláno vždy soudní oddělení určené jako první v pořadí. Pouze v případě, je-li soudce v něm působící z úkonu vyloučen, nepřítomen či nemůže úkon učinit z jiného důvodu, pak je teprve k jeho provedení předurčen další zastupující senát. Odkazuje-li tedy v této části rozvrh práce na ustanovení o pořadí zastupujících soudních oddělení, měla by být použitá formulace vykládána ve smyslu svého obvyklého významu, přestože se nejedná o zastoupení při jednotlivém úkonu, ale o pravidlo pro určení příslušnosti soudního oddělení k projednání a rozhodnutí věci.

Důvodná zjevně není ani námitka odvolatele založená na úvaze, že pokud by nebyl Mgr. Jan Kozák zákonným soudcem, pak by Mgr. Eva Krčmářová nemohla být ve smyslu rozvrhu zákonnou zastupující soudkyní Mgr. Jana Kozáka jako zákonného insolvenčního soudce . Předpokladem předurčení senátu 24 Ins k rozhodování o zmatečnostní žalobě vzešlé z rozhodovací činnosti soudního oddělení 39 Ins není to, že Mgr. Jan Kozák je zákonným insolvenčním soudcem , nýbrž pouze skutečnost, že ve věci rozhodoval. Tím je dle rozvrhu práce Krajského soudu v Brně založena příslušnost soudního oddělení 24 Ins. Posouzení toho, zda Mgr. Jan Kozák byl či nebyl zákonným soudcem, není předpokladem přidělení (KSBR 39 INS 398/2010) zmatečností věci příslušnému soudnímu oddělení, ale bude určující pro závěr, zda je možné zmatečnostní žalobě vyhovět.

Námitka nesprávného předvolání účastníků a další výtky proti procesnímu postupu soudu prvního stupně.

Jak plyne již z úvodního výkladu o použitelnosti procesních předpisů, zastává i odvolací soud názor, že k předvolávání účastníků řízení je možno využít ust. § 71 a násl. insolvenčního zákona. V přezkoumávané věci bylo předvolání k ústnímu jednání soudem prvního stupně řádně zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 4.11.2010, tedy více než 15 dnů před termínem nařízeného jednání (§ 72 odst. 3 insolvenčního zákona). V souladu s ust. § 75 odst. 1, 2 téhož zákona bylo předvolání vedle toho doručeno zvlášť osobám uvedeným v citovaném ustanovení a navrhujícímu věřiteli, jehož žalobou bylo zmatečnostní řízení zahájeno.

Pochybení, jež by mohlo mít vliv na věcnou správnost napadeného usnesení, se soudní prvního stupně nedopustil ani tím, do jakého rejstříku žalobu zapsal a jak postupoval při následném zveřejňování předvolávání a jiných písemností v insolvenčním rejstříku. Byť je zmatečnostní řízení ve své podstatě součástí řízení insolvenčního, pak s přihlédnutím k tomu, že insolvenční řízení není pravomocně skončeno, je nutno vést spis o zmatečnostní žalobě odděleně od insolvenčního spisu. Zvolený postup-vynětí věci a její zařazení do jiného rejstříku-je navíc v souladu s § 161a odst. 3 vnitřního kancelářského řádu. Byť se ani po vynětí (vyloučení) věci nejedná o incidenční spor, je ke zveřejnění údajů o zmatečnostním řízení nejlépe vhodný právě oddíl C. To ostatně potvrzuje i skutečnost, že odvolatel, který nebyl soudem prvního stupně obesílán zvlášť, byl schopen v insolvenčním rejstříku údaje o probíhajícím řízení dohledat, podal vyjádření k žalobě a zúčastnil se nařízeného jednání.

Ani další námitky proti postupu soudu prvního stupně nemá odvolací soud za důvodné. Námitka nedostatku poučení dle ust. § 119a o.s.ř. zjevně nemůže mít vliv na věcnou správnost přezkoumávaného rozhodnutí. Výtka odvolatele, že soud prvního stupně prováděl účastníky nenavržené důkazy listinami z insolvenčního spisu dlužníka, pak nemůže obstát při právním názoru odvolacího soudu, že řízení o zmatečnostní žalobě je jako řízení o mimořádném opravném prostředku součástí insolvenčního řízení.

Po vyčerpání námitek procesního charakteru se odvolací soud dostává k meritu věci, tj. k posouzení existence navrhujícím věřitelem tvrzených zmatečnostních důvodů.

Úvodem této části odůvodnění odvolací soud podotýká, že nelze přehlédnout, že skutková tvrzení, z nichž navrhující věřitel dovozuje zmatečnostní důvod dle § 229 (KSBR 39 INS 398/2010) odst. 1 písm. f) o.s.ř., uplatnil (v podstatě totožným způsobem) již v odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu o přeměně reorganizace v konkurs. S podaným odvoláním však neuspěl, odvolací soud se s jeho argumentací neztotožnil a napadené rozhodnutí potvrdil. Pokud zpochybňované rozhodnutí zmatečnostní vadou trpí a námitka v tomto směru byla uplatněna cestou řádného opravného prostředku v insolvenčním řízení, mělo by se jednat o dostatečný prostředek pro zajištění ochrany práv navrhujícího věřitele. Zároveň je však odvolací soud nucen konstatovat, že z § 229 ani žádného jiného ustanovení občanského soudního řádu nevyplývá, že by uvedená skutečnost měla mít vliv na otázku aktivní legitimace či na přípustnost žaloby pro zmatečnost (příp. omezení možných zmatečnostních důvodů na jiné, než které byly již uplatněny ve zpochybňovaném odvolacím řízení). Protože odvolací soud v procesních předpisech nenalezl oporu pro závěr, že by navrhujícím věřitelem zvolený postup byl nepřípustný, přistoupil přes výše presentovanou výhradu k přezkumu správnosti výroku II. napadeného usnesení, aniž by byl vázán závěry, k nimž dospěl jiný senát tohoto odvolacího soudu v usnesení ze dne 7.7.2010, č.j. KSBR 39 INS 398/2010.

Jak plyne z odůvodnění napadeného usnesení, soud prvního stupně neposuzoval, zda byl insolvenční návrh dlužníka předán k projednání soudnímu oddělení 39 Ins v souladu s rozvrhem práce KS. Vyšel z toho, že rozvrh práce byl v rozhodném období koncipován na základě metody tzv. kolování, což je dle § 42 odst. 2 ZSS nepřípustné, neboť tato metoda vyžaduje pro zjištění, komu která věc napadne, využití evidenčních rejstříků, tedy ve smyslu citovaného ustanovení zakázaných pomůcek. Shledal tak, že rozvrh práce KS je rozporný se zákonem a nelze podle něho postupovat. K tomuto závěru dospěl takřka výhradně na základě právního výkladu obsaženého v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.1.2010, sp. zn. 21 Cdo 1316/2008, k němuž pouze doplnil, že v dané věci nelze bez použití rejstříků (počítače či jiné evidence) zjistit, kdo je v kolečku na řadě, přičemž nepovažoval za podstatné, že by mohlo jít (v případě rejstříku insolvenčního) o rejstřík veřejně přístupný.

Odvolací soud nehodlá nijak polemizovat se závěry formulovanými v označeném usnesení Nejvyššího soudu potud, že rozvrh práce u soudu není pouhou normou interní povahy, jež by spočívala ve jmenovitém určení soudců, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních, ve způsobu rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení nebo v dalších opatřeních. Prostřednictvím rozvrhu práce se ve smyslu čl. 38 odst. 1 věty druhé Listiny základních práv a svobod a § 36 odst. 2 o.s.ř. stanoví příslušnost soudce. Spor nebo jinou právní věc smí projednat jen soudce určený v souladu s rozvrhem práce, jinak by šlo o porušení ústavní zásady dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle níž nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci. (KSBR 39 INS 398/2010)

V další části odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud posuzovanému rozvrhu práce (jednalo se o rozvrh práce občanskoprávního úseku Okresního soudu v Nymburce pro rok 2003, sestavený za použití tzv. kolečka po osmnácti věcech , přičemž do dotčeného soudního oddělení měla být přidělována každá 4., 10., 15. a 18. věc ) mimo jiné vytkl, že v rozporu se zákonným požadavkem neumožňuje bez použití rejstříků a dalších evidenčních pomůcek soudu stanovit, které soudní oddělení má věc projednat a rozhodnout. Z těchto důvodů nemohl být-v rozporu s principem na zajištění předvídatelnosti a transparentnosti obsazení soudu v každém sporu nebo jiné právní věci-spolehlivě způsobilý zabránit libovolnému nebo účelovému obsazení soudu ad hoc a mohl tím vzbuzovat pochybnosti o nezávislém a nestranném rozhodování soudů v občanském soudním řízení. Pravidla pro rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení měl dovolací soud za rozporná se zákonem, z čehož rezultoval závěr, že rozvrh práce okresního soudu v rozporu s ust. § 36 odst. 2 o.s.ř. nezajišťoval ve věci příslušnost soudce a právo každého na zákonného soudce.

Z této části odůvodnění lze beze zbytku přisvědčit názoru Nejvyššího soudu, že rozvrh práce musí být spolehlivě způsobilý zabránit libovolnému nebo účelovému obsazení soudu ad hoc. Je však již otázkou, zda tomuto požadavku plně vyhoví jen rozvrh práce, který není založen na metodě tzv. pořadí (jak ji nazývá odvolatel) či kolování (dále jen kolování ).

Zde se odvolací soud přiklání k argumentaci odvolatele, že tato metoda je v insolvenčním řízení, zvláště pokud by se jednalo o její jednodušší variantu, nekomplikovanou nejrůznějšími výjimkami z pořadí přidělování věcí jednotlivým soudním oddělením ve sledu nápadu, přímo předurčena k tomu, aby zamezila pochybnostem o účelovému obsazování soudu ad hoc. Je tomu tak především proto, že veškerý nápad insolvenční agendy je s nevelkým časovým odstupem zveřejňován v insolvenčním rejstříku (ust. § 101 odst. 1 a § 419 a násl. insolvenčního zákona). Prakticky kdokoliv tak může kontrolovat, zda jsou jednotlivé insolvenční návrhy přidělovány v rozvrhem práce stanoveném pořadí. Jediným předpokladem-kromě srozumitelného rozvrhu práce-je toliko vstupní informace, které ze soudních oddělení bylo na řadě na počátku, tj. při prvním roztočení kolečka". Zde se zpravidla nelze obejít bez oněch evidenčních pomůcek.

Z uvedeného podle přesvědčení odvolacího soudu vyplývá, že přinejmenším v insolvenčním řízení platí, že nutnost použití rejstříků či jiných evidenčních pomůcek nemusí vždy ústit v závěr, že takto sestavený rozvrh práce je nezpůsobilý zabránit účelovému obsazování soudů ad hoc a vzbuzovat pochybnosti o nezávislém a nestranném rozhodování.

Pro přijetí zcela jednoznačného závěru, zda sestavení rozvrhu práce za použití metody kolování je přípustné či nikoliv, je nutno vyložit ust. § 42 odst. 2 ZSS, (KSBR 39 INS 398/2010) které stanoví, že věci se rozdělují mezi jednotlivá soudní oddělení podle jejich druhu, určeného předmětem řízení v jednotlivé věci, ledaže jde o věci, jejichž povaha nebo význam takové opatření nevyžadují. Způsob rozdělení věcí musí být současně stanoven tak, aby byla zajištěna specializace soudců podle zvláštních právních předpisů, aby věci, které projednávají a rozhodují na pobočce soudu, připadly soudnímu oddělení působícímu na této pobočce, aby pracovní vytížení jednotlivých soudních oddělení bylo, pokud je to možné, stejné a aby nejpozději v den, kdy věc soudu došla, bylo bez využití rejstříků nebo jiných evidenčních pomůcek soudu nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží. Způsob rozdělení insolvenčních věcí musí být dále stanoven tak, aby insolvenční věci dlužníků, kteří tvoří koncern, projednávalo stejné soudní oddělení.

Soud prvního stupně při aplikaci citovaného ustanovení vyšel pouze z jazykového výkladu a měl tak za samozřejmé, že hovoří-li zákon o zákazu využití rejstříků nebo jiných pomůcek , je rozvrh práce, který je sestavený tak, že podle něj je k přidělení nápadu do příslušných soudních oddělení těchto rejstříků a pomůcek zapotřebí, v rozporu se zákonem.

Za situace, kdy jak shora dovozeno, si lze představit rozvrh práce sestavený za využití metody kolování, který nelze bez dalšího označit za nepředvídatelný a umožňující vznik pochybností o účelovém přidělování věcí do jednotlivých soudních oddělení, je nutno si položit otázku, zda k tak radikálnímu závěru postačí pouhý prostý jazykový výklad ust. § 42 odst. 2 ZSS. Přitom nelze přehlédnout, že na metodě kolování je i v současné době založena velká část rozvrhů práce soudů všech stupňů, včetně rozvrhu práce trestního úseku Nejvyššího soudu, jak na to poukazoval odvolatel.

Odvolateli lze též přisvědčit v tom, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.1.2010, sp. zn. 21 Cdo 1316/2008, o něž opřel svůj výklad ust. § 42 odst. 2 ZSS soud prvního stupně, není rozhodnutím, které by vycházelo z již ustálené judikatury. Nebylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu a odvolací soud dosud nezaznamenal, že by se na toto rozhodnutí, ve vztahu k řešení sporného výkladu ust. § 42 odst. 2 ZSS, odkazovalo některé z později vydaných rozhodnutí Nejvyššího soudu. Na straně druhé však odvolatel ničím nedokládá své tvrzení, že se jedná o nevýznamné rozhodnutí či přímo o jakýsi exces dovolacího soudu. Takový závěr nelze učinit pouze na základě toho, že rozhodnutí bylo zařazeno do kategorie C . Nutno zdůraznit, že vydání označeného rozhodnutí bylo zaznamenáno jak soudní praxí (o čemž svědčí i nyní přezkoumávané usnesení), tak i právní teorií a neuniklo ani pozornosti Ministerstva spravedlnosti.

Odvolací soud považuje za vhodné zmínit se podrobněji o reakci Ministerstva spravedlnosti. Nejprve je však nutno uvést, že sporná formulace bez využití rejstříku nebo jiných pomůcek se v zákoně poprvé objevila dne 1.4.2002, kdy nabyl účinnosti (KSBR 39 INS 398/2010) nyní platný zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Přestože obdobné ustanovení v předchozím zákoně o soudech a soudcích (z.č. 335/1991 Sb.) nebylo, důvodová zpráva k zákonu č. 6/2002 Sb. výslovně neuvádí, proč měl zákonodárce potřebu upravit pravidla pro přidělování věcí jednotlivým soudním oddělením právě tímto způsobem. Součástí našeho právního řádu se však úprava nyní vtělená do § 42 odst. 2 ZSS stala ještě dříve, a to od 1.1.2001 na základě novelizace ust. § 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, provedené vyhláškou 482/2000 Sb. Podle ust. § 2 odst. 3 této vyhlášky ve znění účinném od 1.1.2001 do 28.3.2002 musel být způsob rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení stanoven tak, aby nejpozději v den, kdy věc soudu došla, bylo bez využití rejstříků nebo jiných evidenčních pomůcek soudu nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží.

Pokud by úmyslem zákonodárce při přijímání zákona o soudech a soudcích (z.č. 6/2002 Sb.) bylo skutečně vyloučit možnost, aby rozvrh práce byl sestaven na základě metody kolování, (příp. pokud se stejným záměrem ministerstvo novelizovalo s účinností od 1.1.2001 vyhlášku č. 37/1992 Sb.), bylo by podle odvolacího soudu logické očekávat, že reakce Ministerstva spravedlnosti na vydání usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1316/2008 bude taková, že podnikne kroky ke zjištění, u kterých soudů rozvrhy práce nevyhovují zákonnému požadavku a bude se snažit v rámci svých kompetencí vést dotčené soudy k tomu, aby toto pochybení v nejbližším možném termínu napravily.

Oproti tomuto očekávání ministerstvo urychleně připravilo novelu § 42 odst. 2 ZSS, která by z tohoto ustanovení vypustila slova bez využití rejstříků nebo jiných evidenčních pomůcek a naopak vložila část věty tohoto znění: je-li v rámci jednotlivých úseků určeno rozvrhem práce více soudních oddělení, rozdělují se mezi ně věci ve stanovených poměrech vždy postupně . Podle důvodové zprávy k navrhované novele (Sněmovní tisk 270/0) není použití rejstříků a jiných evidenčních pomůcek soudů pro určení příslušnosti konkrétního oddělení, soudce nebo senátu v rozporu s ústavními principy zaručovanými demokratickým státem. V praxi soudů se ustálil výklad, že textu zákona (§ 42 odst. 2 ZSS) odpovídá i takové ustanovení rozvrhu práce, které pro vyřizování věcí dané specializace určuje několik soudních oddělení a určuje jejich podíl na celkovém počtu věcí v rámci daného úseku. Tento způsob přidělování věcí vede k rovnoměrnému vytížení jednotlivých soudních oddělení a zabraňuje tomu, aby si účastník účelovou změnou některé rozhodné skutečnosti mohl vybrat soudce, který jeho věc bude projednávat. Podle důvodové zprávy se však objevují i názory opačné, které přidělování věcí kolováním považují za neslučitelné se stávajícím zněním zákona. Pro rozptýlení nejistoty a v zájmu posílení důvěry v pravomocná soudní rozhodnutí se navrhuje změna dosavadní úpravy tak, aby přidělování věcí kolováním v rámci daného úseku nebo specializace zákon výslovně připouštěl. (KSBR 39 INS 398/2010)

Výhrady k označenému usnesení Nejvyššího soudu vyjádřila i část právní teorie, přičemž v této souvislosti lze zmínit např. stať Tomáše Langáška, publikovanou na serveru www.jinepravo.blogspot.com dne 8.6.2010.

Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, nepokládá za jednoznačné, že ust. § 42 odst. 2 ZSS lze vyložit pouze tak, že bezpodmínečně zapovídá sestavovat rozvrh práce za využití metody přidělování věcí do jednotlivých soudních oddělení tzv. kolováním. K řádnému vyhodnocení této otázky by bylo zapotřebí neomezit se na pouhý jazykový výklad zkoumaného ustanovení, ale bylo by nutno věc posoudit i z výše presentovaných hledisek, za použití historického a teleologického výkladu. Bez důkladnějšího právního rozboru tedy není možno uzavřít, že rozvrh práce KS je v rozporu se zákonem.

Za tohoto stavu se odvolací soud jal zkoumat navrhujícím věřitelem tvrzený důvod nesprávného obsazení insolvenčního soudu, spočívající na námitce, že insolvenční návrh dlužníka neměl-ani za použití tehdy účinného rozvrhu práce KS-připadnout do soudního oddělení 39 Ins, v němž působí soudce Mgr. Jan Kozák. Pokud by tato námitka navrhujícího věřitele byla důvodná, nebylo by v dané věci nutno posuzovat soulad rozvrhu práce s ust. § 42 odst. 2 ZSS s možným závěrem, který by nepřímo znejistil právní poměry v řádově stovkách insolvenčních řízení, které byly (či povětšinou ještě stále jsou) vedeny u Krajského soudu v Brně a u nichž byly insolvenční návrhy přidělovány jednotlivým soudním oddělením podle stejného rozvrhu práce jako insolvenční návrh dlužníka Oděvního podniku, a.s.

Při posuzování tvrzeného zmatečnostního důvodu odvolací soud vyšel především ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, jak jsou uvedeny na str. 3-6 odůvodnění. Podstatná jsou především zjištění z rozvrhu práce KS, jeho textové části bod 4/, podle nichž:

Návrhy na zahájení insolvenčního řízení podle zák. č. 182/2006 Sb. Insolvenční zákon budou přidělovány ve sledu nápadu soudní oddělením v pořadí podle přílohy č. 3 (nerozhodne-li v odůvodněných případech předseda a v době jeho nepřítomnosti příslušný místopředseda soudu jinak). Další návrh podle zák. č. 182/2006 Sb. proti dlužníkovi, proti kterému byl již návrh na zahájení insolvenčního řízení podle zák. č. 182/2006 Sb. podán a řízení o něm nebylo dosud pravomocně skončeno, se přidělí soudnímu oddělení, které vyřizuje původní návrh (první návrh) na zahájení insolvenčního řízení proti témuž dlužníkovi. Bude-li po pravomocném ukončení insolvenčního řízení podán nový insolvenční návrh nebo návrhy na majetek téhož subjektu (dlužníka), bude věc přidělena soudnímu oddělení, které rozhodlo o původním insolvenčním návrhu (návrzích); pravidla pro přidělování insolvenčních návrhů dle specializací, uvedená v tomto bodu textové části rozvrhu práce pro obchodní úsek, tím nejsou dotčena. (KSBR 39 INS 398/2010)

Návrhy na povolení reorganizace budou střídavě přidělovány oddělením 24 Ins, 27 Ins, 39 Ins a 40 Ins. Pokud v průběhu zahájeného insolvenčního řízení bude podán návrh na řešení úpadku dlužníka reorganizací, bud věc okamžitě předána k dalšímu projednání a rozhodnutí podle pořadí jednomu z oddělení 24 Ins, 27 Ins, 39 Ins a 40 Ins (nerozhodne-li v odůvodněných případech předseda či příslušný místopředseda soudu jinak).

V příloze č. 3 rozvrhu práce bylo stanoveno pořadí soudních oddělení takto:

24 K Mgr. Eva Krčmářová 38 K JUDr. Jarmila Bejčková 26 K JUDr. Ludmila Hanzlíková 39 K Mgr. Jan Kozák 27 K JUDr. Hana Hrstková 40 K Mgr. Pavla Mozgová 28 K Mgr. Zdeňka Hubertová 44 K Mgr. Martin Boháček 31 K JUDr. Alena Knapilová 45 K Mgr. Lenka Boháčková 32 K JUDr. Jaroslav Pospíchal 46 K JUDr. Eva Trávníčková 37 K JUDr. Bohumila Čuprová

Tato zjištění pokládal odvolací soud za nezbytné v potřebném rozsahu doplnit, pročež zopakoval dokazování insolvenčním návrhem dlužníka a vyjádřením soudce Krajského soudu v Brně Mgr. Jana Kozáka z čl. B-222 insolvenčního spisu. Dále provedl k návrhu odvolatele důkaz insolvenčním nápadem, došlým Krajskému soudu v Brně dne 18.1.2010.

Z podání dlužníka Oděvního podniku, a.s. ze dne 15.1.2010 odvolací soud zjistil, že se jedná o dlužnický insolvenční návrh, který je členěn do osmi částí nazvaných I. Charakteristika společnosti Oděvní podnik, a.s., II. Základní ekonomické ukazatele dlužníka, III. Popis situace dlužníka, IV. Zaměstnanci, V. Řešení úpadku, VI. Předběžný insolvenční správce, VII. Shrnutí a VIII. Závěrečný návrh. Obsah jednotlivých částí návrhu odpovídá tomu, jak byla ta která část označena. Po popisu předmětu činnosti dlužníka, shrnutí celkové výše závazků dlužníka a jejich základní druhové charakteristiky, popisu příčin vzniku platební neschopnosti a uvedení počtu zaměstnanců následuje část nazvaná Řešení úpadku. V ní dlužník uvedl, že analyzuje vhodný způsob řešení své tíživé situace s tím, že po dohodě s věřiteli předloží ve lhůtě do 10 dnů před první schůzí věřitelů návrh na řešení úpadku. Současně konstatoval, že splňuje všechny podmínky uvedené v § 316 odst. 2 a 4 insolvenčního zákona, z čehož dovozoval, že zákon nevylučuje jako možnost řešení úpadku reorganizaci a s rozhodnutím o úpadku nelze spojit rozhodnutí o prohlášení konkursu. V dalších dvou částech svého podání navrhl, aby soud ustanovil předběžným insolvenčním správcem Mgr. Ing. Jana Škripko, který složil zkoušky zvláštního správce a má potřebné ekonomické zkušenosti, a shrnul svá dosavadní tvrzení, z nichž má vyplývat existence úpadku. V závěrečné části navrhl, aby insolvenční soud vydal rozhodnutí o zjištění úpadku a ustanovil předběžného insolvenčního správce. (KSBR 39 INS 398/2010)

K výzvě odvolacího soudu, který projednával odvolání podaná proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 3.5.2010, se soudce Mgr. Jan Kozák vyjádřil k otázkám rozvrhu práce v souvislosti s přidělením dlužníkovy věci (přípis z 15.6.2010). V něm po citaci textové části rozvrhu práce KS pro obchodní úsek a vyslovení názoru, že insolvenční návrh byl spojen s návrhem na způsob řešení dlužníkova úpadku reorganizací, zrekapituloval nápad insolvenčních věcí u Krajského soudu v Brně dne 18.1.2010, k čemuž připojil údaj o poslední věci napadené v pátek 15.1.2010. Tou byl v 14.45 hod napadlý návrh č. 366 (bez uvedení roku), který byl přidělen soudnímu oddělení 39. Jednotlivé návrhy měly dne 18.1.2010 napadat takto:

Hodina doručení návrhu Oddělení, číslo spisu kterému byla přidělena 9:00 40 367 9:35 44 370 10:20 46 380 10:20 46 381 12:18 38 393 13:05 26 394 13:10 27 395 13:15 31 396 13:25 39 398

K tomu Mgr. Jan Kozák doplnil, že u věcí č. 380 a 381 se jednalo o návrhy manželů, které patřily dle bodu 4/ textové části rozvrhu práce KS jednomu oddělení. U návrhu č. 393 poznamenal, že se jedná o opakovaný návrh dlužnice (původní návrh řešen pod sp. zn. 38 INS 68/2010), který podle bodu 4/ textové části rozvrhu práce KS patří jednomu oddělení. K důvodům, proč byla v pořadí soudních oddělení některá vynechána, uvedl, že oddělení 28 Ins nebyla přidělena věc v pořadí po oddělení 27 Ins, neboť dne 15.1.2010 byl soudu doručen insolvenční návrh dlužnice L. Musilové (sp. zn. KSBR 28 INS 327/2010), šlo o opakovaný návrh stejné dlužnice (původní byl veden pod sp. zn. KSBR 28 INS 9399/2009). Protože věc sp. zn. 38 INS 327/2010 byla přidělena mimo pořadí, bylo v následujícím kolečku oddělení 28 Ins vynecháno. K tomu podotkl, že i kdyby tento postup byl vyhodnocen jako chybný, nemohlo by to nic změnit na dále uvedených závěrech. Tím mínil svou úvahu, že insolvenční návrh dlužníka Oděvního podniku, a.s. byl přidělen do soudního oddělení 39 Ins s ohledem na to, že toto oddělení bylo první na řadě pokud jde o soudní oddělení určená rozvrhem práce KS pro řešení tohoto druhu specializovaných insolvenčních návrhů. Vynechání soudních oddělení 32 Ins, 37 Ins a 38 Ins při přidělování dlužníkova insolvenčního návrhu proto nepokládal za chybu podatelny soudu, ale za postup s rozvrhem práce souladný, neboť tato soudní oddělení neměla určenu specializaci pro řešení návrhů vztahujících se k reorganizaci. (KSBR 39 INS 398/2010)

Z insolvenčních návrhů evidovaných pod sp. zn. 40 INS 367/2010 (dlužník BAS JIHLAVA, spol. s r.o.), sp. zn. 44 INS 370/2010 (dlužník Jan Vyhlídal), sp. zn. 46 INS 380/2010 (dlužnice Radmila Kotalová), sp. zn. 46 INS 381/2010 (dlužník Radomír Kotala), sp. zn. 38 INS 393/2010 (dlužnice Kristýna Plšková), sp. zn. 26 INS 394/2010 (dlužník Martin Šebesta), sp. zn. 27 INS 395/2010 (dlužník Jaroslav Šťastný) a sp. zn. 31 INS 396/2010 (dlužnice Kateřina Nováková) odvolací soud zjistil, že údaje uvedené ve výše reprodukovaném vyjádření Mgr. Jana Kozáka odpovídají tomu, jak u Krajského soudu v Brně dne 18.1.2010 napadaly jednotlivé insolvenční návrhy. Soud prvního stupně pak správně zjistil, že insolvenční návrh dlužníka Oděvního podniku, a.s. byl podán dne 18.1.2010 v 13.25 hod a je veden pod sp. zn. KSBR 39 INS 398/2010.

Z provedeného dokazování předně nade vší pochybnost vyplynulo, že dlužník podal dne 18.1.2010 prostý insolvenční návrh, který nebyl spojen s návrhem na povolení reorganizace. Vyplývá to jak z označení, tak i z obsahu dlužníkova stručného podání. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani to, že návrh obsahuje tvrzení, že dlužník splňuje obecné předpoklady přípustnosti reorganizace dle § 316 odst. 4 insolvenčního zákona. Pokud dlužník v návrhu používá termín reorganizace, pak nikoliv v takovém kontextu, aby z něho bylo možné usuzovat na dlužníkovu vůli podat současně návrh na povolení reorganizace (srov. náležitosti tohoto návrhu dle ust. § 319 insolvenčního zákona). Dlužník naopak zcela jasně vyjádřil vůli návrh na způsob řešení úpadku současně s insolvenčním návrhem nepodat, což je zřejmé z části V. návrhu, kde uvádí, že způsob řešení současné tíživé situace Oděvní podnik, a.s. analyzuje s tím, že návrh na řešení úpadku hodlá po dohodě s věřiteli předložit později.

Nutno zdůraznit, že pro účely řádného přidělení věci v souladu s rozvrhem práce není podstatný následný průběh řízení, tedy ani skutečnost, že návrh na povolení reorganizace byl posléze podán navrhujícím věřitelem.

V této souvislosti stojí za povšimnutí, že ani sám odvolatel již v odvolacím řízení kategoricky netvrdil, že dlužník současně s insolvenčním návrhem podal návrh na povolení reorganizace. Dovolával se pouze toho, že insolvenční návrh obsahuje dostatek indicií, aby jej bylo možno považovat za návrh, který má být přidělen některému ze čtyř na řešení reorganizace specializovaných soudních oddělení. Tato argumentace je však lichá, neboť rozvrh práce KS v dotčené části nebyl formulován např. tak, že se těmto specializovaným oddělením přidělují insolvenční návrhy podané na dlužníky, kteří podle obsahu návrhu splňují podmínky přípustnosti reorganizace dle § 316 odst. 4 insolvenčního zákona, ale přidělení věci specializovaným soudním oddělením bylo zcela jednoznačně podmíněno návrhem na povolení reorganizace. (KSBR 39 INS 398/2010)

Nebyl-li současně s insolvenčním návrhem podán i návrh na povolení reorganizace, nemohlo se při přidělení dlužníkova insolvenčního návrhu uplatnit tzv. jiné kolečko. Věc měla být přidělena v rámci kolečka velkého, uvnitř kterého se návrhy postupně podle pořadí soudních kanceláří dle přílohy č. 3 rozvrhu práce KS přidělovaly jednotlivým insolvenčním soudcům, působícím v těchto odděleních. Z dokazování provedeného insolvenčním nápadem ze dne 18.1.2010 jednoznačně vyplynulo, že v tomto velkém kolečku soudní oddělení 39 Ins při přidělování insolvenčního návrhu dlužníka Oděvního podniku, a.s. na řadě nebylo. To ostatně připustil ve svém vyjádření i soudce (a zároveň místopředseda Krajského soudu v Brně pro insolvenční úsek) Mgr. Jan Kozák. I podle něho byla vynechána soudní oddělení 32 Ins, 37 Ins a 38 Ins, která v pořadí tzv. velkého kolečka předcházela soudnímu oddělení 39 Ins. Lze tedy uzavřít, že navrhujícím věřitelem tvrzený zmatečností důvod v řízení prokázán byl, Mgr. Jana Kozáka nelze považovat za zákonného soudce, neboť mu insolvenční návrh dlužníka nebyl přidělen v souladu s tehdy účinným rozvrhem práce KS. Za této situace neměl odvolací soud potřebu dále přezkoumávat správnost závěru soudu prvního stupně, že tento rozvrh práce nebyl sestaven v souladu s ust. § 42 odst. 2 ZSS.

K postupu Krajského soudu v Brně při přidělování insolvenčních návrhů ve zkoumaném období považuje odvolací soud za nezbytné dále uvést, že bylo nesprávné i v dalším směru, tedy nejen při hodnocení obsahu a přidělení insolvenčního návrhu dlužníka Oděvního podniku, a.s. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že při přidělování napadlých věci bylo nesprávně vynecháno oddělení 28 Ins, neboť skutečnost, že (dříve) toto soudní oddělení dostalo tzv. mimo pořadí opětovně napadlou věc nebylo podle příslušné pasáže čl. 4/ textové části rozvrhu práce KS důvodem pro jeho vynechání v dalším kolečku. A to na rozdíl od jiných výjimek z pravidelného přidělování věci, kdy např. při nápadu návrhů týkajících se dlužníků finančních institucí či návrhů, v nichž bude aplikováno Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 rozvrh práce výslovně stanovil, že při přidělení těchto návrhů do specializovaných soudních oddělení těmto nebudou v tomto počtu přidělovány návrhy na zahájení insolvenčního řízení podle z.č. 186/2006 Sb., v kterých není určena specializace . Kromě toho je nutno přisvědčit argumentaci navrhujícího věřitele, že zůstalo neobjasněno, z jakého důvodu byla dne 18.1.2010 při přidělování insolvenčního nápadu vynechána další soudní oddělení (45 Ins a 24 Ins). Z uvedeného vyplývá, že aplikace rozvrhu práce Krajským soudem v Brně byla ve zkoumaném období přinejmenším nedůsledná, což vyvolává nemalé pochybnosti o řádném přidělování věcí (nejenom dlužníkova insolvenčního návrhu) do jednotlivých soudních oddělení.

Protože ani po provedeném dokazování nebylo postaveno najisto, kterému ze soudních oddělení, jež dle pořadí stanoveného v příloze č. 3 přecházela soudnímu oddělení 39 Ins, měl připadnout insolvenční návrh dlužníka, je celá věc podle přesvědčení odvolacího soudu řešitelná pouze postupem dle ust. § 41 odst. 1 ZSS. (KSBR 39 INS 398/2010)

O tom, které soudní oddělení bude rozhodovat v insolvenčním řízení dlužníka, rozhodne předseda soudu.

Pro úplnost odvolací soud dodává, že na závěru, že Mgr. Jan Kozák není v dané insolvenční věci zákonným soudcem, nemůže ničeho změnit ani to, že následně navrhující věřitel Česká spořitelna, a.s. podal návrh na povolení reorganizace. Odvolatel v této souvislosti poukazoval na ustanovení rozvrhu práce, podle něhož pokud bude návrh na řešení úpadku dlužníka reorganizací podán až v průběhu řízení, bude věc okamžitě předána k dalšímu projednání a rozhodnutí podle pořadí jednomu ze čtyř specializovaných oddělení, a navrhoval, aby bylo prošetřeno, zda by insolvenční věc dlužníka stejně nedoputovala do soudního oddělení 39 Ins. K tomu však odvolací soud neshledal důvod, neboť princip specializace soudních oddělení na agendu reorganizací je možné promítnout do rozvrhu práce jedině tak, že věci budou do příslušného oddělení rozděleny podle hledisek určitelných ke dni zahájení insolvenčního řízení. Ke stejnému závěru dospěl i Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 14.9.2010, č.j. KSPH 39 INS 3727/2010, 3 VSPH 608/2010-B-33, na jehož odůvodnění odvolací soud v zájmu stručnosti v dalším odkazuje. Konečně nemůže obstát ani argumentace odvolatele obsažená v poslední doplnění odvolání z 4.4.2011. Jeho členění insolvenčních soudců Krajského soudu v Brně na soudce kvalitativně vyšší skupiny a soudce obecné nemá zákonnou oporu, je pro odvolací soud zcela neakceptovatelné a z takto koncipované konstrukce nelze ve vztahu k přidělování věcí do jednotlivých soudních oddělení vyvozovat žádné závěry. Zvláště ne takový závěr, že přidělení věci v rozporu s rozvrhem práce soudci Mgr. Janu Kozákovi by mělo být zhojeno tím, že podle odvolatele patří do kvalitativně vyšší skupiny soudců.

Ze všech uvedených důvodů dospívá odvolací soud k závěru, že v řízení byla prokázána existence zmatečnostního důvodu dle § 229 odst. 1 písm. e) o.s.ř. a že soud prvního stupně nepochybil, pokud postupoval dle ust. § 235e odst. 2 o.s.ř. a obě zmatečnostní žalobou napadená usnesení ve výrocích II. zrušil. Proto bylo usnesení v napadeném výroku II. dle ust. § 219 os.ř. jako věcně správné potvrzeno.

Odvolací soud nesdílí názor navrhujícího věřitele, že by na zrušovaných výrocích byly ve smyslu ust. § 235d písm. b) o.s.ř. závislé i zbylé výroky obou žalobou napadených usnesení. Navrhující věřitel na podporu svého požadavku na zrušení dotčených výroků argumentoval dvojím způsobem. Předně ústavněprávní podstatou věci , když měl za nemožné , aby nebyly zrušeny, neboť je vydal stejný soudce. Tato argumentace se však míjí s tím, jak výrokovou závislost definuje citované ustanovení občanského soudního řádu. Lze přisvědčit odvolateli, že spočívá na faktické podmíněnosti jednoho výroku výrokem jiným (viz replika odvolatele na vyjádření navrhujícího věřitele, podání z 4.2.2011). Skutečnost, že rozhodnutí bylo vydáno stejným (pro danou věc nikoliv zákonným) soudcem, ještě nečiní ostatní výroky napadaných rozhodnutí výroky závislými. Odvolací soud je konečně (KSBR 39 INS 398/2010) s odvolatelem ve shodě i v tom, že mezi zrušovanými a zbylými výroky žalobou napadených rozhodnutí není ani výroková závislost. Odvolatel vystihl, že vztah mezi výrokem o ukončení lhůty pro předložení reorganizačního plánu a výrokem o přeměně reorganizace v konkurs je opačný, než to předestírá navrhující věřitel. Výrok o ukončení lhůty k předložení reorganizačního plánu není podmíněn rozhodnutím o prohlášení konkursu, ze zrušovaného výroku tedy nevychází. Obstát samostatně (bez zrušovaných výroků) může nepochybně i výrok o ustanovení zvláštního insolvenčního správce. Konečně poslední ze zpochybňovaných výroků, uložení povinnosti správcům předložit návrh zásad pro postup při zpeněžování majetkové podstaty, označil sám navrhující věřitel v nyní nastalé situaci za obsolentní. Jako takový nemůže být tento výrok překážkou dalšího postupu v insolvenčním řízení, nehledě na to, že se jedná o rozhodnutí spadající do rámce ust. § 11 insolvenčního zákona a insolvenčnímu soudu nic nebrání v tom, aby podle průběhu řízení udělil správcům pokyny jiné.

Právní názor obsažený ve zrušovacím usnesení je pro nové projednání a rozhodnutí věci závazný (§ 235h odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V Olomouci dne 6. dubna 2011

Za správnost vyhotovení: Mgr. Milan Polášek v.r. Jana Fuksíková předseda senátu