12 VSOL 19/2016-271
24 ICm 845/2014 12 VSOL 19/2016-271 (KSBR 24 INS 32420/2013) ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudců JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Vojtěcha Brhla v právní věci žalobce THEMOS Immo Partner, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Národní 6, PSČ 110 00, IČ: 25711857, proti žalovanému Mgr. Adamu Sigmundovi, se sídlem v Brně, Krkoškova 2, PSČ 613 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka THEMOS, s.r.o., zastoupenému Mgr. Petrem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, PSČ 110 00, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, se sídlem Brno, Mozartova 3, PSČ 601 52, o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 24 INS 845/2014, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka THEMOS, s.r.o., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. KSBR 24 INS 32420/2013, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9.10.2015, č.j. 24 ICm 845/2014-115,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 24 ICm 845/2014-115, KSBR 24 INS 32420/2013-C1-7 ze dne 9.10.2015 se v odstavcích I., II. a III. výroku potvrzuje. (KSBR 24 INS 32420/2013)

II. Odvolání žalobce proti odstavci IV. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 24 ICm 845/2014-115, KSBR 24 INS 32420/2013-C1-7 ze dne 9.10.2015 se odmítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.270 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalovaného.

Odůvodnění:

Shora uvedeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na vyloučení označené nemovitosti z majetkové podstaty dlužníka (odstavec I. výroku), zavázal žalobce, aby zaplatil žalovanému na náhradě nákladů řízení 16.456 Kč k rukám jeho zástupce ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (odstavec II. výroku), určil, že insolvenční správce Mgr. Adam Sigmund je oprávněn zpeněžit označenou nemovitost dlužníka před pravomocným skončením tohoto řízení a při zpeněžení je vázán pokyny zajištěného věřitele směřujícími ke zpeněžení s tím, že je-li zajištěných věřitelů více, uděluje tyto pokyny zajištěný věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako první v pořadí (odstavec III. výroku), a uložil insolvenčnímu správci, aby kopie písemností, které dokládají zpeněžení majetkové podstaty, a podmínky, za kterých ke zpeněžení došlo, předložil insolvenčnímu soudu k založení do insolvenčního spisu neprodleně poté, co dojde ke zpeněžení (odstavec IV. výroku).

V odůvodnění tohoto rozhodnutí soud prvního stupně především uvedl, že žaloba byla podána včas, když vyrozumění insolvenčního správce dle § 244 insolvenčního zákona bylo doručeno žalobci 11. května 2015 a žaloba byla doručena soudu již 7. března 2014 (§ 225 insolvenčního zákona). Dále se soud prvního stupně zabýval hodnocením podání žalobce, které bylo doručeno soudu 8.10.2015 a bylo označeno jako zpětvzetí žaloby. Soud prvního stupně uvedl, že vycházel z ustanovení § 225 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona, když zejména dle odstavce třetího tohoto zákonného ustanovení platí, že nebyla-li žaloba podána včas, platí, že označený majetek je do soupisu pojat oprávněně, a totéž platí i tehdy, jestliže insolvenční soud žalobu zamítl, nebo jestliže řízení o žalobě zastavil, nebo ji odmítl. Přitom z obsahu podání žalobce z 8.10.2015 označeného jako zpětvzetí žaloby vyplývá, že úmyslem žalobce nebylo docílit zastavení řízení o jeho žalobě a nastolení nevyvratitelné právní domněnky, že nemovitost je do soupisu pojata oprávněně, naopak žalobce dal jasně najevo, že na požadavku projednat vylučovací žalobu a vyloučit nemovitost ze soupisu majetkové podstaty trvá (byť podkladem pro (KSBR 24 INS 32420/2013) projednání má být až žaloba z 10.6.2015). Protože se žalobce na jednání soudu prvního stupně bez omluvy nedostavil, nemohl být o těchto účincích ustanovení § 225 odst. 3 insolvenčního zákona poučen. Soud prvního stupně proto s přihlédnutím k ustanovení § 41 odst. 2 občanského soudního řádu měl za to, že podání z 10.6.2015 není samostatnou vylučovací žalobou o tomtéž, nýbrž doplněním původní vylučovací žaloby z 5.3.2014 o tvrzení, že žalobci bylo doručeno vyrozuměním o soupisu nemovitosti do majetkové podstaty. Stejně tak podání žalobce z 8.10.2015 po vyhodnocení dle § 41 odst. 2 o.s.ř. nemohlo vyvolat účinky předjímány tím, jak je označeno (zpětvzetí žaloby), neboť podle jeho obsahu žalobce současně dává najevo, že na projednání žaloby trvá. Proto soud prvního stupně k tomuto zmatenému procesnímu úkonu, jehož povaha nemohla být vyjasněna při jednání pro nepřítomnost žalobce, nepřihlížel s tím, že takové podání není způsobilé vyvolat účinky zpětvzetí žaloby.

Dále soud prvního stupně vyhodnotil na základě výsledků provedeného dokazování, že bylo prokázáno, že mezi účastníky byla 8.4.2005 uzavřena kupní smlouva, jejíž účinky hodnotil podle příslušných ustanovení občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen obč.zák. ) v souladu s ustanovením § 3028 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z. ). Přitom tato nemovitost (stavba) zůstala samostatnou věcí v právním smyslu ( nemovitou věcí ) i po 1.1.2014 a nestala se součástí pozemku, na kterém stojí, jelikož je ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku (§ 3055 odst. 1 o.z.). Nikdo netvrdil, že by tato kupní smlouva byla neplatná proto, že by právní úkon nebyl učiněn svobodně a vážně, a rovněž ze samotné smlouvy vyplývá, že nemůže jít o neplatnost pro neurčitost či nesrozumitelnost kupní smlouvy (§ 37 obč.zák.). Rovněž bylo v řízení prokázáno, že dne 7.3.2014 podal žalobce ke katastrálnímu úřadu návrh na vklad svého vlastnického práva k nemovitosti a 5.9.2014 katastrální úřad tento návrh zamítl. Rozhodným v přezkoumávané věci, tedy podle soudu prvního stupně, zůstalo, zda skutečnost, že 8.4.2005 byla mezi žalobcem a dlužníkem uzavřena kupní smlouva, je důvodem k vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka ohledně té nemovitosti, která byla předmětem této kupní smlouvy. Soud prvního stupně vymezil předpoklady úspěšnosti žaloby na vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka dle ustanovení § 225 odst. 1 insolvenčního zákona (obdobně jako byly ustaveny judikaturou za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání dle jeho § 19 odst. 2 s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 27/2013 a 9/2005) a uzavřel, že pro rozhodnutí je určující, když o splnění ostatních předpokladů úspěšnosti vylučovací žaloby není pochyb, zda je zde jiný důvod, pro který neměl být majetek do soupisu zahrnut. Žalobce se domáhá vyloučení sporné nemovitosti ze soupisu na základě tvrzení, dle něhož je žalovaný povinen převést na něj vlastnické právo k této nemovitosti z titulu uzavřené kupní smlouvy. Poukázal na účinky kupní smlouvy, kterou se převádí nemovitost, (s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 31.1.2006, sp.zn. 29 Odo 312/2003 uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod R 57/2007), které nejsou převodní, ale pouze obligační. Smlouva (KSBR 24 INS 32420/2013) zavazuje zcizitele (prodávajícího) k tomu, aby vlastnictví věci na nabyvatele (kupujícího) dalším úkonem, který je právně uznávaným způsobem převodu vlastnictví, převedl (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 25.2.1999, sp.zn. 2 Cdon 848/97, uveřejněný pod č. R 17/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soud prvního stupně dále poukázal na ustanovení § 205 odst. 1 insolvenčního zákona, dle něhož platí, že jestliže insolvenční návrh podal dlužník, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, jakož i majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení. Ve vztahu k způsobu nabytí vlastnictví k nemovitosti odkázal soud prvního stupně na § 2 odst. 3, věty první zákona č. 265/1992 Sb. ve znění účinném do 31.12.2013, podle něhož právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen příslušnému orgánu republiky. V době od 1.1.2014 pak z § 12 zákona 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (který nahradil zákon 265/1992 Sb. od 1.1.2014) plyne, že vklad lze provést na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení. Dále z § 10 katastrálního zákona vyplývá, že právní účinky zápisu nastávají v okamžiku, kdy návrh na zápis došel příslušnému katastrálnímu úřadu.

Soud prvního stupně dále vysvětlil, že při vzniku vlastnického práva k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí na základě smlouvy je nutno rozlišovat právní důvod nabytí vlastnického práva od právního způsobu jeho nabytí s tím, že smlouva o převodu nemovitostí představuje právní důvod nabytí. Dokud tedy není vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí proveden, zůstává prodávající vlastníkem prodávané nemovitosti. V daném případě vyšel soud prvního stupně při právním posouzení věci z toho, že žalobce na základě kupní smlouvy se vlastníkem nemovitostí nestal, neboť do prohlášení konkursu na majetek dlužníka (do 6.12.2013) ani do dne soupisu nemovitosti do majetkové podstaty (6.2.2014) takový návrh podán nebyl a návrh na vklad podaný podle kupní smlouvy uzavřené 8.4.2005 až 7.3.2014 katastrální úřad zamítl. Insolvenční správce tedy spornou nemovitost za tohoto stavu důvodně dle § 205 odst. 2 insolvenčního zákona sepsal do majetkové podstaty, neboť je nadále ve vlastnictví dlužníka. Proti právu žalobce, který se domáhá vyloučení nemovitosti ze soupisu majetkové podstaty dlužníka na základě svého obligačního práva (které je vázáno s uzavřenou kupní smlouvou), stojí silnější věcné právo, a to vlastnické právo dlužníka. Proto soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť neshledal důvod pro vyloučení nemovitosti ze soupisu majetkové podstaty dlužníka. Pro úplnost soud prvního stupně poukázal na to, že obligační účinek uvedené kupní smlouvy zanikl v souladu s ustanovením § 253 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31.12.2013, a to uplynutím 15denní lhůty od prohlášení konkursu na majetek dlužníka, neboť v této lhůtě se insolvenční správce nevyjádřil, že kupní smlouvu splní (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 31.10.2014, sen. zn. 29 ICdo 20/2012, uveřejněný pod č. 49/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). (KSBR 24 INS 32420/2013)

Soud prvního stupně dále vyhověl návrhu žalovaného, aby soud určil dle § 225 odst. 5 insolvenčního zákona, že ke zpeněžení nemovitostí lze přistoupit ještě před pravomocným skončením řízení o žalobě s tím, že zde jsou důvody hodné zvláštního zřetele, když jde o jednu z budov Národního divadla v Praze a náklady na její správu a udržování dosahují měsíčně minimálně 66.790 Kč (elektřina, plyn, voda, pojistné, ostraha) a nemovitost nelze pronajmout, když náklady na její zprovoznění pro budoucího nájemce by se pohybovaly ve stovkách tisíc až milionů Kč, a takovými prostředky majetková podstata nedisponuje. Při svém rozhodování přihlédl soud prvního stupně i k návrhu Krajského státního zastupitelství v Brně a k tomu, že žalobce zpeněžením nemovitosti neutrpí újmu, neboť kupní cenu za nemovitosti nezaplatil.

O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal je úspěšnému žalovanému za čtyři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání z 16.9.2014 a 28.7.2015 a účast na jednání před soudem prvního stupně), přičemž za jeden úkon právní služby přísluší mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč (§ 9 odst. 4, písm. c/ advokátního tarifu a § 7, bod 5 advokátního tarifu). Dále náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby. Celkem tedy přiznal soud prvního stupně žalovanému k tíži žalobce na náhradě nákladů řízení 16.456 Kč (částku 13.600 Kč navýšenou o DPH ve výši 21 %, jíž je zástupce žalovaného plátcem). Žalobce zavázal, aby tuto náhradu nákladů řízení zaplatil k rukám zástupce žalovaného. Odstavec IV. výroku odůvodnil soud prvního stupně poukazem na ustanovení § 283 odst. 4 insolvenčního zákona.

Tento rozsudek napadl žalobce odvoláním směřovaným výslovně proti všem jeho výrokům. Poukázal na to, že ačkoliv vzal podáním ze 7.10.2015 svou žalobu z 5.3.2014 ještě před prvním jednáním ve věci v plném rozsahu zpět a navrhoval, aby soud prvního stupně vydal usnesení, kterým řízení zastaví, postupoval soud v příkrém rozporu s § 96 odst. 2 o.s.ř. a věc neprojednal. Dle jeho názoru se jedná o vadu, která by mohla mít za následek jiné rozhodnutí ve věci. Dále odvolatel obsáhlým způsobem zdůvodnil, proč tímto procesním způsobem postupoval. Teprve 11.5.2015 mu totiž bylo doručeno vyrozumění insolvenčního správce dle § 224 insolvenčního zákona, a následně proto podal fakticky totožnou žalobu 9.3.2015, již řádně v zákonné lhůtě ve smyslu zmíněného ustanovení § 225 odst. 2 insolvenčního zákona, a původní žalobu proto vzal v plném rozsahu zpět, aby se vyhnul jejímu zamítnutí z důvodu její předčasnosti. Poukázal na to, že dle jeho názoru výklad ustanovení § 41 odst. 2 o.s.ř. ze strany soudu prvního stupně je příliš extenzivní a nesprávný a protiústavně zasahuje do jeho procesních práv. K tomu odkázal na judikaturu Ústavního soudu. Dále odvolatel namítal, že nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, které by mohly být důvodem ke zpeněžení nemovitosti před pravomocným rozhodnutím o žalobě. Poukázal na to, že soud vzal za prokázané, že náklady na nemovitost činí měsíčně minimálně 66.790 Kč, neboť takto jsou stanoveny předpisy záloh na energie. K tomu uvedl, že nemovitost byla pronajata do (KSBR 24 INS 32420/2013) léta 2014 a nyní pronajata není. Proto je zřejmé, že jsou-li zálohy stanoveny na základě spotřeby v době, kdy byla nemovitost pronajata, pak aktuální skutečné měsíční náklady nemůžou dosahovat takové částky a vznikne naopak přeplatek při vyúčtování. Navíc dle jeho názoru v situaci, kdy není nemovitost obsazena, by nepředstavovalo problém vyjednat s dodavateli odpovídající snížení plateb záloh. Odvolatel poukázal na to, že dle jeho názoru žalovaný přes své zákonné povinnosti nemovitost nepronajímá již téměř rok a půl, a přitom ho žaluje u Městského soudu v Praze o zaplacení částky 56.344.000 Kč s tím, že nezabezpečil jako bývalý jednatel výnos z pronájmu této lukrativní nemovitosti. Proto považuje odvolatel argument žalovaného, že důvodem nepronajímání nemovitosti jsou vysoké náklady na její znovuzprovoznění, za tvrzení ryze účelové. Dále argumentoval žalobce zcizením svého obchodního podílu u dlužníka s tím, že insolvenční správce nevyzval společnost QUIDANDE s.r.o. k uhrazení kupní ceny za obchodní podíl, ani neodstoupil od zjevně extrémně nevýhodné kupní smlouvy o převodu obchodního podílu. Z toho odvolatel dovozuje, že pokud by žalovaný jednal v souladu se zákonem a svými povinnostmi, mohl by mít v majetkové podstatě dostatek finančních prostředků ke znovuzprovoznění předmětné budovy a její další pronajímání a získání čistého výnosu po odečtení nákladů přibližně 400.000 Kč měsíčně. Uzavřel, že snaha prodat nemovitost je vedena zjevně jiným důvodem, tedy například zmařením úspěchu vylučovací žaloby žalobce.

Dále namítal vady dražební vyhlášky a pokynu zajištěného věřitele, (které navrhl a předložil k důkazu), v souvislosti s dražbou nemovitosti nařízenou na 12.5.2016 a poukazoval na to, že dle tří usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25.4.2016, (které navrhl a předložil k důkazu), bude vydáno do majetkové podstaty dlužníka nájemné ze soudní úschovy v celkové výši 1.484.686,94 Kč s tím, že z této částky může platit žalovaný správu nemovitosti dalších téměř 5 let. Proto dle jeho názoru nebylo namístě povolit zpeněžení nemovitosti před pravomocným skončením tohoto řízení. Dále namítal, že došlo k manipulaci se spisem, když jeho žaloba z 10.6.2015 byla nejprve zveřejněna v oddílu B-105 insolvenčního spisu a následně byla zařazena pod číslem listu 36 spisu o vylučovací žalobě. Za další manipulaci se spisem považuje to, že soud na odvoláním napadeném rozsudku vyznačil doložku právní moci od 21. listopadu 2015. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil, vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení a vyslovil závazný právní názor, aby bylo zastaveno původní řízení o žalobě a bylo jednáno o žalobě z 10.6.2015. Pokud by odvolací soud považoval zpětvzetí žaloby za neplatné, pak navrhl, aby byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výrocích III. a IV.

Žalovaný se k odvolání vyjádřil. Uvedl, že se ztotožňuje s právními závěry soudu prvního stupně. Poukázal na to, že náklady vynakládané na správu nemovitosti byly správcem řádně doloženy příslušnými listinami a jedná se o náklady aktuálně vynakládané. Uvedl, že s dodavateli energií navázal nové smluvní vztahy a předpisy úhrad byly nastaveny jako nejnižší možné i vzhledem k charakteru (KSBR 24 INS 32420/2013) nemovitosti a vynakládání prokázaných nákladů je nezbytné k tomu, aby byla hodnota majetkové podstaty zachována. Tyto náklady byly odsouhlaseny oběma věřiteli, kteří uplatňují k předmětnému majetku právo na uspokojení ze zajištění. Prostředky z nájemného složeného do soudní úschovy k dispozici nemá, lze předpokládat, že proti usnesení soudu o jejich vydání bude podán opravný prostředek. Dále poukázal insolvenční správce na ustanovení § 225 odst. 4 insolvenčního zákona, dle něhož předmět sporu po dobu trvání řízení o vylučovací žalobě nemůže zpeněžit, ani s nimi jinak nakládat včetně pronájmu. Argumentoval tím, že žalobce jedná v procesní rovině obstrukčně a tím se snaží zakrýt nedostatky důvodnosti žaloby. Navrhl potvrzení napadeného rozsudku.

Vrchní státní zastupitelství v Olomouci se k odvolání žalobce vyjádřilo. S poukazem na příslušná zákonná ustanovení insolvenčního zákona, které je nutno aplikovat na projednávanou věc, přisvědčilo právní argumentaci insolvenčního soudu s tím, že rozhodnutí je věcně správné a podané odvolání nedůvodné. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci se rovněž přiklonilo k právnímu závěru soudu prvního stupně a jeho aplikaci ustanovení § 41 odst. 2 o.s.ř. s tím, že podání z 10.6.2015 je doplněním původní vylučovací žaloby z 5.3.2014, když úmyslem žalobce jistě nebylo zastavení řízení o jeho žalobě, ale toliko projednání žaloby o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty. Žaloba tedy projednána byla. Nebyly tedy porušeny podmínky řízení a řízení není postiženo tímto jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále Vrchní státní zastupitelství uzavřelo, že žalobce se vlastníkem sporné nemovitosti nikdy nestal, neboť předložená kupní smlouva vlastnické právo nezakládá, ale má toliko obligační účinek. Proti právu žalobce tedy stojí vlastnické právo dlužníka k nemovitosti. Ztotožňuje se i se závěrem insolvenčního soudu, pokud jde o to, že jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 225 odst. 5 IZ ke zpeněžení nemovitosti před pravomocným skončením řízení o vylučovací žalobě. Navrhlo napadený rozsudek jako věcně správný potvrdit.

S účinností od 1.1.2014 byl zákon č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle článku II. Přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb. ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Rozhodným zněním insolvenčního zákona v přezkoumávané věci je proto insolvenční zákon ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen IZ ).

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o (KSBR 24 INS 32420/2013) zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

S účinností od 1.1.2014 byl zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, změněn zákonem č. 293/2013 Sb. Rozhodným zněním občanského soudního řádu v přezkoumávané věci je tedy pro přiměřené použití dle § 7 IZ občanský soudní řád ve znění účinném od 1.1.2014.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas a obsahuje odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2, písm. c), e) a g) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o.s.ř.), a dospěl k následujícím závěrům.

Především je nutno uvést, že z obsahu spisu vyplývá správnost všech skutkových zjištění, která uvedl soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení, a proto na ně odvolací soud beze zbytku pro stručnost odkazuje.

Podle ustanovení § 225 odst. 1 IZ, osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty. Dle odstavce druhého žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději poslední den lhůty insolvenčnímu soudu.

Svým obsahem je citované ustanovení § 225 insolvenčního zákona srovnatelné s ustanovením § 19 odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31.12.2007. Proto dle názoru odvolacího soudu jsou v poměrech insolvenčního řízení i nadále použitelné judikaturní závěry, které přijal Nejvyšší soud České republiky při výkladu zabývajícím se předpoklady, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty ze soupisu majetkové podstaty (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 67/2002 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Po posouzení podmínek, za kterých může insolvenční soud vyhovět žalobě na vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka, soud prvního stupně zcela správně vyhodnotil, že žaloba byla podána včas ve smyslu ustanovení § 225 odst. 2 IZ, byla podána proti insolvenčnímu správci dlužníka, osobou od dlužníka odlišnou, předmětná nemovitost je zapsána v soupisu majetkové podstaty dlužníka. Jak správně dovodil soud prvního stupně, rozhodným pro úspěšnost vylučovací žaloby tedy bylo to, zda žalobci svědčí silnější právo než právo dlužníka, které soupis tohoto majetku do majetkové podstaty vylučuje. (KSBR 24 INS 32420/2013)

V řízení bylo prokázáno, že žalobce jako kupující uzavřel kupní smlouvu na koupi předmětné nemovitosti s dlužníkem dne 8.4.2005, na základě které však jeho vlastnické právo do katastru nemovitostí vloženo nebylo. Dle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2013, a to § 133 odst. 2, převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. účinného od 1.1.2014, a to ustanovení § 1105, převede-li se vlastnické právo k nemovité věci zapsané ve veřejném seznamu, nabývá se věc do vlastnictví zápisem do takového seznamu (§ 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Protože žalobce tedy vlastnické právo k předmětné nemovitosti nenabyl, svědčilo mu, jak správně uzavřel soud prvního stupně, pouze obligační právo podle uzavřené kupní smlouvy, tedy právo, aby na něho dlužník předmětnou nemovitost převedl. Jak správně dovodil soud prvního stupně, došlo však i k zániku těchto obligačních účinků kupní smlouvy, neboť ve lhůtě 15 dnů od prohlášení konkursu na majetek dlužníka (konkurs byl prohlášen 6.12.2013) se insolvenční správce dlužníka nevyjádřil tak, že smlouvu splní, proto platí v souladu s ustanovením § 253 odst. 2 insolvenčního zákona v tehdejším znění (účinném do 31.12. 2013), že insolvenční správce od smlouvy odstoupil. Skutečnost, že z uzavřené smlouvy nebylo plněno ani jednou ze stran smlouvy, nebyla pak v řízení nikým zpochybněna.

Soud prvního stupně tedy zcela správně uzavřel, že žalobci nesvědčí právo k předmětné nemovitosti, které by vylučovalo její soupis do majetkové podstaty dlužníka dle ustanovení § 205 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť dlužník v okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, byl vlastníkem předmětné nemovitosti a v řízení nebylo prokázáno, že by toto své vlastnické právo pozbyl.

Pokud jde o odvolací námitku žalobce týkající se jím tvrzené vady řízení, která mohla mít za následek jiné rozhodnutí ve věci, když dle jeho názoru soud prvního stupně nesprávně posoudil jeho podání ze dne 7.10.2015 označené jako zpětvzetí žaloby, pak k tomu odvolací soud uvádí následující.

Z obsahu spisu vyplývá, že žalobu na vyloučení předmětné nemovitosti z majetkové podstaty dlužníka podal žalobce u Krajského soudu v Brně 7.3.2014. (datována byla 5.3.2014). Dne 10.6.2015 doručil do datové schránky Krajského soudu v Brně podání datované 10.6.2015 označené rovněž jako návrh na vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty s tím, že toto podání je naprosto totožné s žalobou ze dne 5.3.2014, pouze nad rámec textu této původní žaloby obsahuje odstavec, v němž žalobce uvádí, že dne 11.5.2015 mu bylo doručeno vyrozumění žalovaného o soupisu předmětné nemovitosti do majetkové podstaty. Dne 8.10.2015 doručil žalobce soudu prvního stupně podání datované 7.10.2015 označené jako zpětvzetí žaloby, v němž uvedl, že bere zpět svou žalobu z 5.3.2014 v plném rozsahu a chce, aby soud řízení o ní zastavil, s tím, že ji podal předčasně, když (KSBR 24 INS 32420/2013) teprve 11.5.2015 mu bylo doručeno vyrozumění insolvenčního správce dle § 224 insolvenčního zákona. Dále uvedl, že však trvá na své žalobě z 10.6.2015, která byla podána v zákonné lhůtě, a že pochybením soudu prvního stupně jí nebyla přidělena samostatná spisová značka a byla nesprávně zařazení do řízení vedeného pod sp.zn. 24 ICm 845/2014.

Soud prvního stupně tedy zcela správně vyhodnotil, že pokud by na základě podání žalobce z 8.10.2015 řízení o žalobě z 5.3.2014 zastavil, pak by s ohledem na citované ustanovení § 225 odst. 3 IZ bez dalšího platilo, že předmětná nemovitost byla do soupisu pojata oprávněně. Nebylo by tedy věcně o žalobě žalobce rozhodnuto a s další žalobou ze dne 10.6.2015 by již nemohl být úspěšný. Dle odvolacího soudu soud prvního stupně zcela správně aplikoval ustanovení § 41 odst. 2 o.s.ř. na podání žalobce z 8.10.2015, neboť přes jeho označení jako zpětvzetí žaloby z něho zcela jednoznačně vyplývá, že žalobce má nadále zájem na věcném projednání jeho žaloby na vyloučení nemovitosti z majetkové podstaty dlužníka. K této otázce tedy odvolací soud uzavírá, že k odvolatelem vytýkané vadě řízení před soudem prvního stupně nedošlo.

Rovněž k odvolatelem tvrzené manipulaci se spisem nedošlo. Žaloba z 10.6.2015, která byla nesprávně zařazena do oddílu B insolvenčního spisu pod číslem dokumentu 107 byla zcela správně pro mylný zápis vyřazena a byla správně zařazena do svazku incidenční žaloby vedené v části C spisu pod číslem C1 (viz § 215c odst. 5 Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. prosince 2001, č. j. 505/2001-Org, kterou se vydává Vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy v platném znění, dle něhož oddíly C spisu se vytvářejí o každém jednotlivém incidenčním sporu). Stejně tak není pravdou, že by na odvoláním napadeném rozsudku byla vyznačena doložka právní moci. Na originále rozsudku na č.l. 115 je sice razítko pro vyznačení této doložky otištěno s předepsaným datem právní moci 21.11.2015, ale doložka není potvrzena, takže nemá žádné právní účinky.

Odvolací soud proto uzavírá, že žádné vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, nezjistil.

Odvolacími námitkami žalobce proti obsahu dražební vyhlášky, pokynu zajištěného věřitele, tvrzenému zcizení jeho obchodního podílu u dlužníka a nevymáhání kupní ceny za tento podíl žalovaným a s tím souvisejících sporů a proti postupu žalovaného jako insolvenčního správce dlužníka při správě nemovitosti se odvolací soud nezabýval, jelikož ve vztahu k předmětu sporu jsou zcela irelevantní.

Rovněž odvolací námitky proti odstavci III. výroku soudu prvního stupně, jímž v souladu s ustanovením § 225 odst. 5 insolvenčního zákona povolil soud prvního stupně insolvenčnímu správci z důvodů zvláštního zřetele hodných zpeněžit (KSBR 24 INS 32420/2013) předmětnou nemovitost před pravomocným skončením řízení o žalobě na její vyloučení z majetkové podstaty dlužníka, neshledal odvolací soud důvodnými, aniž by musel provádět odvolatelem a žalovaným navržené důkazy k tomu, zda prostředky v majetkové podstatě dlužníka postačují ke správě a údržbě nemovitosti před jejím zpeněžením. V řízení nebylo pochybností o tom, že předmětná nemovitost byla pronajata do srpna roku 2014. Dokazováním provedeným soudem prvního stupně byla prokázána pravdivost tvrzení insolvenčního správce ve vyjádření k odvolání, že totiž smlouvy byly uzavřeny nově po skončení nájmu nemovitosti, a to smlouva o sdružených dodávkách elektřiny 5.12.2014, smlouva o dodávce vody a odvádění odpadních vod 11.11.2014, dodatek k pojistné smlouvě, kterým bylo změněno roční pojistné, byl uzavřen 19.2.2015 a smlouva o správě nemovitého majetku ve vlastnictví dlužníka byla uzavřena 1.12.2014. Za důvody hodné zvláštního zřetele v přezkoumávané věci shodně se soudem prvního stupně odvolací soud považuje již samotné umístění nemovitosti a to, že se jedná o jednu z budov Národního divadla v Praze, ale i skutkové a právní závěry z tohoto řízení, zejména důvody, pro které žalobce napadal soupis nemovitosti do majetkové podstaty dlužníka, aniž by relevantně zpochybnil jeho vlastnické právo, proti němuž v podstatě ničeho nenamítal ani v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Již vzhledem k těmto skutečnostem není důvodu, proč by měla být až do pravomocného skončení toho řízení majetková podstata nadále zatěžována náklady na správu a údržbu nemovitosti.

Odvolací soud proto ve vztahu k odstavcům I. a III. výroku rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle ustanovení § 219 o.s.ř. (§ 7 IZ) a v této části rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, a to včetně odstavce II. výroku, ve kterém zcela správně rozhodl soud prvního stupně i o náhradě nákladů řízení úspěšnému žalovanému k rukám jeho advokáta.

Odvolání žalobce do odstavce IV. výroku napadeného rozsudku odvolací soud odmítl, neboť směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné (§ 218, písm. c/ o.s.ř.), když se jedná pouze o citaci zákonného ustanovení § 283 odst. 4 insolvenčního zákona a jde tedy svou povahou o usnesení, jímž se upravuje vedení řízení, a proti němuž dle § 202 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (§ 7 IZ) není odvolání přípustné.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a úspěšnému žalovanému přiznal v plném rozsahu náhradu nákladů odvolacího řízení. Ty mu vznikly za zastoupení advokátem, a to za dva úkony právní služby-vyjádření k odvolání a účast u jednání před odvolacím soudem (dle § 11 odst. 1, písm. k/ a g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.) po 3.100 Kč za úkon (§ 9 odst. 4, písm. c/ a § 7, bod 5 téhož předpisu), k tomu náleží náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, tj. 2 x 300 Kč, tj. celkem 1.800 Kč plus 21% DPH, tj. 1.428 Kč, celkem tedy na odměně 8.228 Kč. Dále přísluší úspěšnému žalovanému náhrada cestovného (§ 137 odst. 1 o.s.ř., § 13 vyhl. 177/1996 Sb.) za cestu z Prahy do Olomouce k jednání odvolacího soudu a zpět (za (KSBR 24 INS 32420/2013) insolvenčního správce a jeho advokáta) ve výši prokázané předložením jízdenek-2.042 Kč. Celkem tedy na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.270 Kč, když náhradu jiných nákladů odvolacího řízení žalovaný neúčtoval. Odvolací soud proto zavázal žalobce, aby tuto náhradu nákladů odvolacího řízení zaplatil úspěšnému žalovanému, a to ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř. a dle ustanovení § 149 odst. 1 jej zavázal, aby tuto náhradu nákladů řízení zaplatil k rukám advokáta žalovaného.

P o u č e n í : Proti výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Samostatně proti výrokům o nákladech řízení a proti výroku o odmítnutí odvolání n e n í dovolání přípustné.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

Olomouc 5. května 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu