12 VSOL 19/2013
29 ICm 570/2012 12 VSOL 19/2013 (KSBR 29 INS 9034/2011)

Us ne s e ní

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové ve věci žalobce HIWIN s.r.o., se sídlem Brno-Tuřany, Medkova 888/11, PSČ 627 00, IČ: 26270722, zastoupeného JUDr. Martinem Pavelkou, advokátem se sídlem Brno, Kalvodova 88/1, PSČ 602 00, proti žalovaným 1) JUDr. Tomáši Truschingerovi, se sídlem Brno, Bašty 413/2, PSČ 602 00, insolvenčnímu správci dlužníka Alvey Manex a.s., se sídlem Bořetice 445, PSČ 691 08, IČ: 26291231, 2) Alvey Manex a.s., se sídlem Bořetice 445, PSČ 691 08, IČ: 26291231, zastoupenému Mgr. Petrem Houžvičkou, advokátem se sídlem Břeclav, Jana Palacha 121/8, PSČ 690 02, o určení pohledávky, rozhodl o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 29 ICm 570/2012, KSBR 29 INS 9034/2011-C2-14 ze dne 12.12.2012

tak to:

Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. a II. z r u š u j e a věc se v r a c í v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odův odně ní:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zamítl žalobu, že žalobce má za dlužníkem pohledávku ve výši 282.589,25 Kč přihlášenou do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. KSBR 29 INS 9034/2011 (výrok I.), uložil žalobci povinnost uhradit žalovanému 2) náklady řízení ve výši 56.385,60 Kč (výrok II.) a rozhodl, že po právní moci rozsudku bude žalobci vrácena část soudního poplatku ve výši 1.800 Kč (výrok III.). pokračování-2- (KSBR 29 INS 9034/2011)

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že po provedeném dokazování má soud za zjištěný skutkový stav, že žalobce s žalovaným 2) uzavřeli kupní smlouvu na dodávku lineární techniky a žalobce za účelem dodání zboží vynaložil finanční prostředky na koupi komponentů a zhotovení předmětu kupní smlouvy. Následkem oznámení žalovaného 2), že nadále nemá o plnění zájem, došlo ze strany žalobce k odstoupení od smlouvy. Tvrzení žalobce, že zakoupený a částečně vyrobený materiál dle kupní smlouvy uzavřené s žalovaným 2) se pro něj stal neupotřebitelný, čímž mu vznikla škoda, žalobce neprokázal, jakož i tvrzení, že v důsledku jednání žalovaného 2) ztratil možnost svá majetková práva k věci využívat a že komponenty objednané za účelem plnění smlouvy uzavřené s žalovaným 2) nelze zpeněžit, a tedy získat zpět náklady vynaložené na jejich pořízení, současně dosáhnout i zisku z jejich prodeje. Z katalogu žalobce vyplývá, že zboží, které mělo být předmětem kupní smlouvy, nabízí jako zboží obvyklé, žalobce by tedy měl být schopen uvedené zboží dále zpeněžit na základě vlastní nabídky v katalogu. Pokud žalobce navrhoval doplnit dokazování výpovědí výkonného ředitele žalobce k tomu, že se zboží upravovalo podle požadavků žalovaného 2), tento důkaz soud neprovedl z důvodu, že pro zjištění skutečnosti, že žalobce s věcí může nakládat (neboť přešla do jeho vlastnictví), výpověď o tom, že zboží bylo upravováno, není pro věc rozhodná. Nelze-li zjistit určitou skutkovou okolnost, která je mezi účastníky sporná a pro rozhodnutí důležitá, stíhá nepříznivý důsledek toho účastníka, který ohledně ní měl důkazní povinnost. Žalobce k prokázání svých tvrzení nenavrhl rozhodné důkazy, nadto zpochybnil své tvrzení zpětvzetím části žaloby z důvodu, že se mu podařilo část zboží zpeněžit. Soud proto žalobu zamítl. O nákladech řízení soud rozhodl podle procesního úspěchu účastníků tak, že přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému 2). Soud dále vrátil žalobci část zaplaceného soudního poplatku z důvodu částečného zastavení řízení před prvním jednáním.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Namítl, že soud prvního stupně provedl důkaz katalogem žalobce prezentovaným na jeho internetových stránkách a z tohoto důkazu dovodil, že zboží objednané žalovaným 2) je zbožím standardně nabízeným, které mohlo být prodáno třetí osobě, přičemž provedení tohoto důkazu nebylo navrženo žádným z účastníků řízení, tento důkaz nebyl proveden při jednání dne 12.12.2012 a o provedení tohoto důkazu že žalobce dozvěděl až po vynesení rozsudku ve věci samé. Podle jeho názoru mu tak bylo upřeno právo vyjádřit se k tomuto důkazu. Navíc na svých internetových stránkách zveřejňuje několik různých katalogů, v žádném z nich není výslovně zmíněn žádný z výrobků objednaných žalovaným 2). Zdůraznil, že se nejednalo o dodávky jednotlivých os, ale o kompletní 4osý systém, který musel být navrhnut a zpracován na základě zadání parametrů zákazníkem. Namítl, že v průběhu řízení nebyl poučen podle ustanovení § 118 odst. 3 občanského soudního řádu, přičemž navrhl důkazy ke způsobu úpravy komponentů pro žalovaného 2), které však soudem prvního stupně nebyly bez bližšího odůvodnění připuštěny. Podle jeho názoru soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku důkazního břemene ve vztahu k žalovaným 1) a 2), když břemeno pokračování-3- (KSBR 29 INS 9034/2011) tvrzení i břemeno důkazní ohledně určité skutečnosti tíží toho účastníka, který z této skutečnosti pro sebe vyvozuje příznivé právní důsledky. Pokud žalovaní tvrdí, že komponenty jsou dále prodejné, nesou k tomuto tvrzení důkazní povinnost, přičemž negativní skutečnost žalobce nemůže prokázat. Soud prvního stupně rovněž nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, konkrétně k jeho tvrzením uvedeným v podání ze dne 13.9.2012, ve kterém uvedl, že aby mohl prodat komponent původně objednaný žalovaným 2), musel vynaložit náklady ve výši 9.729 Kč představující vzniklou škodu. Soud prvního stupně tím, že neprovedl jím navržené důkazy k prokázání rozhodných skutečností, a to výslechem Ing. Pavla Cacha a výkresy zachycujícími konstrukční práce na komponentech objednaných žalovaným 2), neúplně zjistil skutkový stav věci a dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. Podle jeho názoru rozhodnutí soudu prvního stupně o tom, že žalobce neprokázal svá tvrzení, že mu vznikla škoda, nemá oporu v provedeném dokazování. Navrhuje proto, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě vyhoví, případně aby rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu projednání.

Žalovaný 1) se k odvolání žalobce vyjádřil tak, že provedení důkazu katalogem žalobce mohl soud prvního stupně v dané věci provést, i když nebyl účastníky řízení navržen, neboť soud může provést jiné než navržené důkazy, jsou-li potřebné ke zjištění skutkového stavu. Podle jeho názoru, i kdyby nebyl uvedený důkaz v řízení proveden, nemělo by to žádného významu na výsledek sporu. Důkazní břemeno s ohledem na charakter projednávané věci leží na žalobci, neprodejnost komponentů a vznik konkrétní škody musí zcela jednoznačně a nesporně v řízení prokázat žalobce. Návrh žalobce na výslech dalších svědků-jeho zaměstnanců považuje za nadbytečný, a to s ohledem na vztah, který v dané věci k žalobci tyto osoby mají. Navrhuje potvrzení napadeného rozhodnutí.

Žalovaný 2) se k odvolání žalobce vyjádřil tak, že soud prvního stupně rozhodl zcela v souladu s právními předpisy. Informace dostupné z katalogu zboží žalobce neměly pro rozhodnutí soudu fakticky žádný význam. Žalobce neprokázal základní předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody, přičemž tento nárok spíše uplatňuje jako nárok na úhradu kupní ceny z titulu kupní smlouvy, která však již pro odstoupení ze strany žalobce není účinná, neexistuje a nemůže vyvolávat žalobcem zamýšlené právní účinky. Navíc žalovaný 2) dostál své právní povinnosti předcházet vzniku škod v souladu s ustanovením § 415 občanského zákoníku a § 377 obchodního zákoníku, a proto v souladu s ustanovením § 382 obchodního zákoníku žalobce nemá nárok na náhradu škody vůči žalovanému 2). Z dokazování vyplývá, že první krok ve věci učinil žalobce, a to svou nabídkou ze dne 6.1.2011, když zcela logicky musel nabízet zboží, se kterým obvykle obchoduje, které běžně nabízí a které v případě neupotřebení přímo ze strany žalovaného 2) může nabídnout třetím osobám. Domnívá se, že nebylo na místě žalobce vyzývat v souladu s ustanovením § 118a odst. 3 občanského soudního řádu, neboť tvrzení žalobce byla pro celou řešenou věc zcela irelevantní. Důkazní prostředky, které žalobce navrhoval (výslech pokračování-4- (KSBR 29 INS 9034/2011) Ing. Pavla Cacha a výkresy zachycující konstrukční práce) dle názoru žalovaného 2) nebyly soudem provedeny zcela správně, neboť žalobci se nepodařilo prokázat protiprávní jednání žalovaného 2), škodu a příčinnou souvislost mezi nimi, když žalovaný 2) žádnou ze svých právních povinností neporušil, a proto žalobci žádná škoda nevznikla. Soud prvního stupně proto správně posoudil důkazní břemeno žalobce. Navrhuje potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

Podle § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (insolvenční zákon, dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, že obsahuje způsobilé odvolací důvody, které lze podřadit pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. b), písm. d) a písm. e) o.s.ř., přezkoumal odvoláním napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 3 a odst. 5 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se svou žalobou podanou dne 24.2.2012 domáhal vůči žalovaným 1) a 2) určení, že má vůči dlužníkovi pohledávku z titulu náhrady škody ve výši 439.440,25 Kč a popření této pohledávky žalovanými je nedůvodné. V žalobě tvrdil, že usnesením ze dne 13.6.2011 byl zjištěn úpadek dlužníka a bylo mu povoleno řešení úpadku reorganizací, insolvenčním správcem byl ustanoven JUDr. Tomáš Truschinger. Dne 19.7.2011 podal insolvenční přihlášku své pohledávky za dlužníkem, při přezkumném jednání konaném dne 30.1.2012 jeho pohledávka byla popřena insolvenčním správcem a dlužníkem co do pravosti a výše, když byla popřena v celé výši 439.440,25 Kč z důvodu neexistence právního nároku, neprokázání a nedoložení výše způsobené škody, jakož i ušlého zisku. Na základě objednávky dlužníka ze dne 7.1.2011 a potvrzení této objednávky žalobcem dne 17.1.2011 byla mezi dlužníkem jako kupujícím a žalobcem jako prodávajícím uzavřena kupní smlouva, dle které se žalobce zavázal dodat dlužníkovi zboží (specifikované v žalobě) a dlužník se zavázal zboží převzít a zaplatit za něj kupní cenu ve výši 922.090 Kč bez DPH, přičemž zboží mělo být dodáno do 15.3.2011. Za účelem splnění povinnosti dle této kupní smlouvy žalobce uzavřel smlouvy se subdodavateli, nakupoval dílčí komponenty, uzavřel smlouvu o dílo (k tomu žalobce v žalobě uvedl další skutečnosti a označil důkazy). Dne 3.3.2011 mu dlužník telefonicky oznámil, že jeho zákazník z Belgie nesouhlasí s nastavenými podmínkami vztahu mezi ním a dlužníkem, a že s největší pravděpodobností svou objednávku u dlužníka zruší, a proto dlužník nebude moci zboží dle smlouvy uzavřené s žalobcem odebrat. Na základě této skutečnosti žalobce požádal své subdodavatele o pozastavení prací na zakázce pro dlužníka, aby nevznikla další škoda. Do té doby však byly provedeny konstrukční práce a dodávky (které žalobce v žalobě konkrétně uvedl a označil k nim důkazy). Dne 23.3.2011 dlužník žalobci e-mailem oznámil, že svou objednávku ze dne 7.1.2011 stornuje, na základě toho žalobce dne pokračování-5- (KSBR 29 INS 9034/2011) 19.4.2011 od uvedené kupní smlouvy odstoupil, odstoupení od smlouvy bylo dlužníkovi doručeno dne 2.5.2011. V souvislosti s porušením povinnosti dlužníka včas odebrat předmětné zboží a zaplatit za něj kupní cenu vznikla věřiteli škoda za nákup, montáž a dodávku představující jednak skutečnou škodu, dále ušlý zisk vztahující se ke zboží, které mu zůstalo na skladě v celkové výši 439.440,25 Kč, přičemž jednotlivé nároky žalobce v žalobě specifikoval. Žalovaný 1) se k žalobě vyjádřil tak, že mezi žalobcem a dlužníkem sice došlo k uzavření kupní smlouvy, avšak není zřejmý obsah uzavřené kupní smlouvy v tom smyslu, jaké byly mezi smluvními stranami dohodnuty jednotlivé podmínky fungování jejich smluvního vztahu a jaké byly okolnosti vzniku jejich smluvního vztahu, a není zřejmé, zda dlužník předpokládal, že prodávající bude dílčí komponenty a montáže objednávat u třetích osob (subdodavatelů) a jak byla mezi smluvními stranami poskytována vzájemná součinnost. Současně je třeba posoudit, proč ze strany dlužníka došlo ke stornu objednávky a zda komponenty nemohl žalobce uplatnit jinak, například dále zpeněžit. Rovněž není vůbec zřejmé, zda existuje příčinná souvislost mezi vznikem škody a jednáním dlužníka, zda nenastal některý ze zákonem předpokládaných liberačních důvodů či jiných okolností vylučujících odpovědnost za škodu. Pokud žalobce má nárok na náhradu škody a na ušlý zisk, je třeba zabývat se též výší skutečné škody, žalobce musí prokázat, že se mu nepodařilo objednané a dlužníkem neodebrané komponenty dále zpeněžit či materiál dále upotřebit, případně zda a v jakém rozsahu do budoucna tento materiál žalobce dále upotřebí či zpeněží. Navrhl zamítnutí žaloby. Žalovaný 2) se k žalobě vyjádřil tak, že pro nárok žalobce, respektive jeho vyvrácení, je zásadní ustanovení § 379 obchodního zákoníku, pro vznik odpovědnosti za škodu je nutné, aby povinný tuto škodu mohl předvídat. Závazkovým právním vztahem (jak několikrát zdůraznil i sám žalobce) byla kupní smlouva, žalovaný 2) však v žádném případě nemohl předpokládat, že mu žalobce ve své nabídce nabízí zboží, které bude prodávající teprve opatřovat u třetích subjektů, případně je bude nutno jakkoliv upravovat. Tato skutečnost nevyplývá z nabídky žalobce ze dne 6.1.2012 ani z následné objednávky žalovaného 2) ze dne 7.1.2012, žalovaný 2) proto měl za to, že se jedná o standardní zboží nacházející se v dispozici žalobce, které nabízí různým svým potencionálním zákazníkům. Předpokládat tak, že v případě, že zboží nebude jím odebráno a zůstane ve vlastnictví žalobce, tento nebude mít problém jej dále upotřebit a nabídnout k prodeji třetí osobě. Vzhledem k účelu a povaze kupní smlouvy měl toto zboží dle své nabídky aktuálních zásob prodat přímo žalobce. Žalovaný 2) bez ohledu na tyto skutečnosti popírá samotný nárok žalobce na náhradu škody, neboť z tvrzení žalobce nelze rozeznat, za jakou škodu je považována náhrada, proč a jaké zboží by nemělo být dále upotřebeno a proč ostatně upotřebeno nebylo, jak uvedené souvisí s žalovaným 2) a proč je vyčíslována náhrada spočívající v konstrukčních pracích, které žalovaným 2) objednány nebyly. Nepochopitelný je i požadavek žalobce na náhradu ušlého zisku za zboží, které má žalobce stále v dispozici a ve svém vlastnictví a může je tedy upotřebit. Usnesením č.j. 29 ICm 570/2012, KSBR 29 INS 9034/2011-C2-12 ze dne 29.11.2012 (pravomocným dne 15.12.2012) bylo řízení v částce 156.851 Kč zastaveno z důvodu částečného zpětvzetí žaloby žalobcem učiněným podáním ze dne 13.9.2012, ve kterém žalobce uvedl, pokračování-6- (KSBR 29 INS 9034/2011) že v důsledku jeho aktivní činnosti a vynaložení nákladů ve výši 9.729 Kč (které blíže specifikoval) se mu podařilo část zboží upravit a prodat třetí osobě, z tohoto důvodu bere žalobce podanou žalobu částečně zpět o skutečnou škodu spojenou s výrobou tohoto zboží a ušlý zisk celkem ve výši 156.851 Kč. U jednání dne 12.12.2012 soud prvního stupně provedl důkazy listinami z předmětného insolvenčního spisu, listinami označenými účastníky ke vzniku závazkového vztahu mezi žalobcem a dlužníkem a jeho zániku odstoupením, včetně čestného prohlášení žalobce, že zboží je pro žalobce neupotřebitelné. U tohoto jednání žalobce navrhl výpověď svědka Ing. Pavla Cacha, výkonného ředitele žalobce, a předložení konkrétních výkresů, a to k provedeným úpravám zboží, které mělo být dodáno žalovanému 2) na základě předmětné kupní smlouvy. Tyto navržené důkazy soud prvního stupně neprovedl.

Podle § 409 obchodního zákoníku kupní smlouvou se prodávající zavazuje dodat kupujícímu movitou věc (zboží) určenou jednotlivě nebo co do množství a druhu a převést na něho vlastnické právo k této věci a kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu (odstavec 1). Ve smlouvě musí být kupní cena dohodnuta nebo musí v ní být alespoň stanoven způsob jejího dodatečného určení, ledaže z jednání o uzavření smlouvy vyplývá vůle stran uzavřít i bez určení kupní ceny. V tomto případě je kupující povinen zaplatit kupní cenu stanovenou podle § 448 (odstavec 2).

Podle § 410 odst. 1 obchodního zákoníku, smlouva o dodání zboží, které má být teprve vyrobeno, se považuje za kupní smlouvu, ledaže strana, které má být zboží dodáno, se zavázala předat druhé straně podstatnou část věcí, jichž je zapotřebí k výrobě zboží.

Podle § 344 obchodního zákoníku, od smlouvy lze odstoupit pouze v případech, které stanoví smlouva nebo tento zákon.

Podle § 351 odst. 1 obchodního zákoníku, odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy. Odstoupení od smlouvy se však nedotýká nároku na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy ani smluvních ustanovení týkající se volby práva nebo volby tohoto zákona podle § 262, řešení sporů mezi smluvními stranami a jiných ustanovení, která podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy.

Podle § 373 obchodního zákoníku, kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinnosti bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.

Podle § 377 obchodního zákoníku, strana, která porušuje svou povinnost nebo která s přihlédnutím ke všem okolnostem má vědět, že poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinna oznámit druhé straně povahu překážky, která jí brání nebo bude bránit v plnění povinností, a o jejich důsledcích. Zpráva musí být podána bez zbytečného odkladu poté, kdy se povinná strana o překážce dověděla pokračování-7- (KSBR 29 INS 9034/2011) nebo při náležité péči mohla dovědět (odstavec 1). Jestliže povinná strana tuto povinnost nesplní a oprávněné straně není zpráva včas doručena, má poškozená strana nárok na náhradu škody, která jí tím vznikla (odstavec 2).

Podle § 122 odst. 1 o.s.ř., dokazování provádí soud při jednání.

Podle § 123 o.s.ř., účastníci mají právo vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny.

V přezkoumávané věci soud prvního stupně po dokazování provedeném u jediného jednání ve věci (konaného dne 12.12.2012) dospěl k závěru, že mezi žalobcem jako prodávajícím a dlužníkem jako kupujícím byla uzavřena kupní smlouva podle ustanovení § 409 a násl. obchodního zákoníku, od které dlužník platně neodstoupil, avšak od této kupní smlouvy platně odstoupil žalobce v souladu s ustanovením § 348 obchodního zákoníku, přičemž odstoupením od smlouvy zanikla všechna práva a povinnosti účastníků smlouvy, avšak nikoliv nárok na náhradu škody (§ 351 obchodního zákoníku). Tyto závěry soudu prvního stupně žalobce (odvolatel) ani žalovaní 1) a 2) nijak nezpochybňují. Soud prvního stupně však ve vztahu k nároku žalobce na náhradu škody (uplatněném jeho přihláškou pohledávky do insolvenčního řízení ve věci dlužníka), který žalobce odůvodňuje mimo jiné tím, že zboží, které měl dodat žalovanému 2) dle předmětné kupní smlouvy, je pro něj neupotřebitelné, uzavřel, že má prokázán opak, tedy že se jedná o zboží obvyklé, které je žalobce schopen zpeněžit na základě vlastní nabídky v katalogu. K tomuto závěru soud prvního stupně dospěl na základě jediného důkazu -katalogu žalobce zveřejněném na jeho internetových stránkách, aniž by tento katalog v rozhodnutí blíže konkretizoval a aniž by tento důkaz provedl v souladu s ustanovením § 122 odst. 1 o.s.ř., tedy při jednání a umožnil tak účastníkům řízení vyjádřit se k takto provedenému dokazování podle ustanovení § 123 o.s.ř., když využití tohoto práva účastníků řízení je pro soud významným vodítkem pro hodnocení důkazu. Soud prvního stupně tak neprovedl řádné (procesně správné) dokazování a upřel účastníkům řízení jejich procesní právo podle shora uvedených ustanovení. Dále soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce k prokázání svých tvrzení nenavrhl rozhodné důkazy, přestože žalobce u jednání soudu dne 12.12.2012 ke svému tvrzení, že zboží je pro něj dále neupotřebitelné, neboť se nejednalo o běžné zboží, když bylo speciálně upravováno, nejedná se o katalogové zboží a bez dalších úprav není prodejné, důkazy navrhl. Soud prvního stupně aniž by tyto žalobcem navržené důkazy v řízení provedl, uzavřel, že žalobce neprokázal, že by zboží, které mělo být předmětem kupní smlouvy, bylo neprodejné a pro něj neupotřebitelné, a proto neunesl ve věci břemeno důkazní. Soud prvního stupně navíc zcela rozporně dospěl k závěru, že důkazy navržené žalobcem neprovedl z důvodu, že pro zjištění skutečnosti, že žalobce s věcí může nakládat, neboť přešla do jeho vlastnictví, výpověď o tom, že zboží bylo upravováno, není pro věc rozhodná. Rovněž tento procesní postup shledává odvolací soud nesprávným. pokračování-8- (KSBR 29 INS 9034/2011) Na základě shora uvedeného odvolací soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek je částečně nepřezkoumatelný a že neprovedením důkazu u jednání, na základě kterého soud prvního stupně věc právně posoudil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, přičemž za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava, neboť k tvrzené skutečnosti dosud nebylo provedeno žádné dokazování (§ 213 odst. 4 o.s.ř.). Přitom tato skutečnost je rozhodná z hlediska nároku žalobce na náhradu škody podle ustanovení § 373 a násl. obchodního zákoníku.

Ze shora uvedených důvodů odvolací soud napadené rozhodnutí podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) a písm. b) o.s.ř. zrušil a podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení soud prvního stupně provede důkazy navržené účastníky k jim tvrzeným skutečnostem (rozhodným pro posouzení věci), po provedení těchto důkazů je případně o důkazním břemenu k prokázání sporných skutečností poučí (§ 118a o.s.ř.), přitom si správně vyhodnotí, který z účastníků má ke které jím tvrzené skutečnosti povinnost důkazní (zejména k podstatným náležitostem kupní smlouvy, nároku na náhradu škody včetně její předvídatelnosti a oznamovací povinnosti). Teprve poté soud prvního stupně učiní skutkový a právní závěr a ve věci znovu rozhodne, přičemž neopomene rozhodnout o nákladech řízení mezi všemi účastníky řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

V Olomouci dne 17. července 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Petra Jahodová předsedkyně senátu