12 VSOL 189/2017-194
10 ICm 3342/2013 12 VSOL 189/2017-194 (KSOL 10 INS 15659/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Ivany Wontrobové a Mgr. Martina Hejdy ve věci žalobce POLIMAX LIMITED, se sídlem Gibraltar, Suite 2B, Mansion House, 143 Main Street, registrační číslo 97024, zastoupeného Mgr. Radkem Chocholou, advokátem se sídlem v Praze 8, Nad Rokoskou 10, PSČ 182 00, proti žalovanému Mgr. Radoslavu Lavičkovi, se sídlem v Olomouci, Járy da Cimrmana 735/8, PSČ 779 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka MORA-TOP s. r. o., zastoupenému JUDr. Tomášem Čejnou, advokátem, se sídlem v Přerově, dr. Skaláka 10, PSČ 750 00, o určení pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, pod sp. zn. 10 ICm 3342/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka MORA-TOP s. r. o., se sídlem v Uničově, Šumperská 1349, PSČ 783 91, identifikační číslo 25869001, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 10 INS 15659/2013, rozhodl o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 23. 2. 2017, č. j. 10 ICm 3342/2013-168, KSOS 10 INS 15659/2013, isir.justi ce.cz (KSOL 10 INS 15659/2013)

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I., kterým bylo určeno, že pohledávka žalobce ve výši 25.575.486,78 Kč z titulu smlouvy o půjčce přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka pod číslem P 89 je po právu, p o t v r z u j e .

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. p o t v r z u j e .

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci určil, že pohledávka žalobce č. 1 ve výši 25.575.486,78 Kč vedená pod pořadovým číslem P89, jejímž právním důvodem je vrácení půjčky ze smlouvy o půjčce ze dne 8. 3. 2009, uzavřená mezi původním věřitelem Maddison Marketing Limited (dále jen MML ) a dlužníkem, přihlášená žalobcem na základě přihlášky ze dne 8. 7. 2013 do insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Ostravě, pobočkou v Olomouci pod sp. zn. KSOL 10 INS 15659/2013, je po právu (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že žalobce v přihlášce pohledávky tvrdil, že částka 25.000.000 Kč má základ ve smlouvě o půjčce ze dne 8. 3. 2004 uzavřené s jeho právním předchůdcem (jednajícím ředitelem Slobodanem Perovicem), který zmocnil k uzavření smlouvy Ing. Sirotsina, a dlužníkem. Ing. Sirotsin ve své účastnické výpovědi potvrdil uzavření smlouvy o půjčce a zejména předložil originál plné moci, udělené mu Slobodanem Perovicem dne 24. 4. 2003 (platné do 23. 4. 2004), opatřený řádnou apostilou. Lze souhlasit s Ing. Sirotsinem, že s ohledem na povinnost ověření platnosti plné moci apostilou je vyloučeno, aby byla plná moc antedatována. Bylo tedy jednoznačně prokázáno, že subjekt jednající za původního věřitele byl oprávněným subjektem společnost zavazovat ke dni 8. 3. 2004. Tuto skutečnost potvrdili i svědci Vlček a Ing. Kosovský. Pro úplnost přisvědčil soud prvního stupně žalovanému, že je nutno výpověď Ing. Sirotsina hodnotit jako výpověď z důvodů jím dovolávaných, na které soud pro stručnost odkázal. Projev vůle vyjádřený smluvními stranami ve smlouvě o půjčce ze dne 8. 3. 2004 soud prvního stupně vyložil za použití § 266 obchodního zákoníku i s přihlédnutím k okolnostem, které půjčku provázely. Vůle smluvních stran je jednak (KSOL 10 INS 15659/2013) vyjádřená ve smlouvě o půjčce v článku I., bod 1.1, v němž věřitel na základě této smlouvy půjčuje dlužníkovi částku 35.000.000 Kč a dlužník tuto částku přijímá . Jednoznačnost takto projevené vůle navazuje na faktické plnění, když dne 8. 3. 2004 byla připsána na účet dlužníka částka 35.000.000 Kč, i z následného jednání smluvních stran, kdy dlužník půjčku vedl ve svém účetnictví a taktéž realizoval a evidoval v účetnictví jednotlivé platby prováděné na sjednaných úrocích, mimo jiné i předmětné půjčky. Jeví se nevěrohodným, že by Ing. Kosovský (jako jednatel a společník dlužníka) platil úroky sjednané ve smlouvě o půjčce, pokud by se o skutečnou půjčku nejednalo a šlo jen o výpomoc či vyrovnání vzájemného obchodního styku. Soud prvního stupně uzavřel, že smlouva o půjčce ze dne 8. 3. 2004 je existentní a platná. I kdyby Ing. Sirotsin nepředložil relevantní platnou a apostilou opatřenou plnou moc k zastupování při podpisu smlouvy o půjčce, nemohl by se žalovaný dovolat neplatnosti smlouvy. V daném případě však byla relevantnost zastoupení při podpisu smlouvy prokázána a není důvod pochybovat o pravosti plné moci pro Ing. Sirotsina. S ohledem na závěr o platnosti smlouvy o půjčce ze dne 8. 3. 2004 se již soud prvního stupně nezabýval námitkou promlčení případného bezdůvodného obohacení dlužníka. Nadto byla půjčka splatná dne 13. 12. 2013 (v případě neplatnosti dodatku č. 1 z 8. 3. 2012), přihláška pohledávky byla podána u soudu dne 8. 7. 2013 a žaloba dne 4. 10. 2013. Otázka aktivní legitimace žalobce byla již vyřešena v předchozím řízení. Tvrzení svědka Ing. Kosovského, že neviděl plnou moc Ing. Sirotsina k převodu předmětné pohledávky 25.000.000 Kč z MML na žalobce , není důkazem schopným učiněné závěry zvrátit. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 202 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ ).

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání. Tvrdil, že Ing. Uladzimir Sirotsin nebyl oprávněnou osobou ke sjednání smlouvy o půjčce ze dne 8. 3. 2004 za společnost MML. V řízení se totiž objevily následující rozporné skutečnosti. Ke dni 23. 10. 2002 Ing. Uladzimir Sirotsin rezignoval na post ředitele společnosti MML a do funkce ředitele měl být tímto dnem jmenován Slobodan Perovic. Z potvrzení vyhotoveného v Gibraltaru dne 3. 1. 2003 však plyne, že ředitelem společnosti MML byl Slobodan Perovic až ode dne 30. 9. 2004. Poslední skutečnost vyplynula z přednesu zástupce žalobce při jednání dne 21. 5. 2015, který uvedl, že ke dni 16. 4. 2004 Slobodan Perovic nebyl ředitelem společnosti MML, když tímto byl jmenován až ode dne 30. 9. 2004. Mezi uvedenými skutečnostmi tak dochází k rozporu, který se nepodařilo odstranit ani výslechem svědka Ing. Uladzimira Sirotsina. Zdůraznil, že se jednalo o výslech osoby v procesním postavení účastníka řízení. Skutečnosti, které uvedl ve svém účastnickém výslechu, jsou v rozporu s tvrzeními, která učinil v dřívější fázi řízení, zejména jde o skutečnost, že Slobodan Perovic byl ve funkci jednatele-ředitele společnosti MML od roku 2001, i po roce 2009 . Z potvrzení vyhotoveného v Gibraltaru dne 3. 1. 2003 je však zřejmé, že ředitelem společnosti byl Slobodan Perovic až ode dne 30. 9. 2004. Z provedených důkazů tedy vyplývá, že Slobodan Perovic nebyl oprávněn dne (KSOL 10 INS 15659/2013)

16. 9. 2004 udělit plnou moc Ing. Uladzimiru Sirotsinovi k uzavření smlouvy o půjčce, neboť v té době ještě ředitelem společnosti MML nebyl. Jelikož smlouva o půjčce ze dne 8. 3. 2004 byla uzavřena za MML osobou, která ji nebyla oprávněna právně zavazovat, je tato smlouva absolutně neplatná. Tento závěr nemůže změnit ani skutečnost, že Ing. Sirotsin předložil plnou moc udělenou mu Slobodanem Perovicem dne 24. 4. 2003, neboť zůstala neprokázána skutečnost, kdo byl k tomuto datu oprávněn (i k datu 8. 3. 2004) jednat za společnost MML. Žalovaný se neztotožnil ani s posouzením předmětné smlouvy jako smlouvy o půjčce. Uvedl, že z výpovědi svědka Ing. Kosovského vyplynulo, že všechny firmy MORA-TOP, MORA-VOSTOK i MML fungovaly jako jedna skupina. Částka 50.000.000 Kč se do dispozice společnosti MML dostala prostřednictvím součinnosti všech těchto společností. Dále vyplynulo, že společnost MML v té době předmětné peníze měla a potřebovala je v krátkém časovém úseku někam připsat. Vzhledem k propojenosti subjektů nebylo řešeno, komu na účet bude částka připsána. Rovněž tento svědek uvedl, že se ani příliš neřešilo, kam peníze ze společnosti MML pošlou, respektive na účet které společnosti na území České republiky. To se dle jeho tvrzení řešilo za součinnosti účetní a odborníků až následně. Zároveň potvrdil, že smlouvy o půjčce byly podepsány jako listiny, které jim byly doporučeny jako nejvíc vyhovující doklady, ověřující relevantnost částky, která se objevila na účtu společnosti MORA-TOP. Z této výpovědi je zřejmé, že úmyslem zúčastněných stran nebylo uzavřít smlouvu o půjčce, ve skutečnosti se jednalo o převod finančních prostředků, které byly vytvořeny v rámci obchodování celé skupiny, kdy mezi jednotlivými společnostmi existovaly vzájemné závazky a pohledávky. Výpověď potvrzuje i to, že forma půjčky byla převodu částky dána až dodatečně. Jednalo se ve skutečnosti o zastřené právní jednání a smlouva o půjčce ze dne 8. 3. 2004 je neplatným právním jednáním, když svým obsahem půjčkou v době svého poskytnutí nebyla. Platby poskytnuté dlužníkovi dne 5. 3. 2004 a 8. 3. 2004 nebyly půjčkou, a z tohoto titulu žalobce pohledávku do insolvenčního řízení přihlásil. Konečně se žalovaný neztotožnil s názorem soudu prvního stupně o účelovosti výpovědi Ing. Michaila Kosovského. Ing. Michail Kosovský ve své výpovědi totiž také uvedl, že vztahy mezi ním a Ing. Sirotsinem byly na velmi dobré kolegiální úrovni a po ukončení společného podnikání žádnou změnu nedoznaly, přičemž Ing. Sirotsina neviděl přibližně tři až čtyři roky. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu v celém rozsahu zamítl.

Žalovaný souhlasil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Argumentaci o absenci oprávnění Ing. Sirotsina jednat za společnost MML označil za neustále se opakující a zavádějící. Z Rozhodnutí jediného ředitele MML ze dne 22. 11. 2002 je zcela zjevné, že stávající ředitel jmenuje ředitelem společnosti Slobodana Perovice. Z plné moci ze dne 23. 4. 2003 pak vyplývá, že před necelými pěti měsíci jmenovaný ředitel MML uděluje prakticky generální plnou moc Ing. Sirotsinovi k jednání za společnost MML platnou do 23. 4. 2004. Je tedy irelevantní, kdo byl statutárním zástupcem MML ke dni 8. 3. 2004. Výpověď svědka Ing. Kosovského považoval žalobce za nevěrohodnou. Položil otázku, (KSOL 10 INS 15659/2013) proč by podnikatelský subjekt, který disponuje na svých účtech nemalou hotovostí, měl potřebu částku 50.000.000 Kč někam připisovat, potažmo ve prospěch jiného subjektu (byť personálně propojeného). Z provedeného dokazování nelze učinit závěr, že smlouva o půjčce byla zastřeným právním jednáním. Doplnil, že svědek ve své výpovědi mimo jiné uvedl, že poskytnuté peníze bral jako peněžní výpomoc, která pak následně na popud jiných osob byla zdokladována písemně uzavřenou smlouvou o půjčce, a že si vždy uvědomoval, že podpisem těchto listin-smluv o půjčce jej váže závazek předmětné částky věřiteli v těchto smlouvách označených zaplatit v dohodnutém časovém úseku. Sám z půjčky hradil sjednané úroky, tedy závazek v podobě půjčky uznal. Z popsaného vyplývá, že si smluvní strany následně dohodly, že peníze, které již byly MORA-TOP předány z jiného důvodu a které je tento subjekt povinen vrátit, budou nadále tvořit předmět půjčky. Tímto by došlo k privativní novaci a zřízení nového závazku v podobě smlouvy o půjčce ze dne 8. 3. 2004. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a odvolání jako nedůvodné zamítl.

Podle § 7 věty první IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních. V dané věci se přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb. a s účinností od 30.9.2017 zákonem č. 296/2017 Sb.

Odvolání bylo podáno včas, osobou k tomuto úkonu oprávněnou a obsahuje způsobilé odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Proto odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.), a dospěl k níže uvedeným závěrům.

Odvolací soud nejprve shrnuje dosavadní tvrzení účastníků řízení takto. Žalobce ve své žalobě ze dne 4.10.2013 tvrdil, že pohledávka, jejíhož určení ve výši 25.575.486,78 Kč se domáhá, má právní důvod ve smlouvě o půjčce uzavřené dne 8.3.2004 mezi věřitelem MML a dlužníkem, včetně dodatku č. 1 (v němž byl sjednán termín splatnosti na den 31.12.2013). Dále tvrdil, že dne 1.7.2008 uzavřel se společností MML smlouvu o postoupení pohledávky, na základě které nabyl část této pohledávky za dlužníkem (25.000.000 Kč s příslušenstvím). Žalovaný v rámci své procesní obrany tvrdil, že pohledávku ve výši jistiny 25.000.000 Kč popřel co do pravosti, neboť tato pohledávka neexistuje a smlouvy o půjčkách ze dne 1.3.2004, 5.3.2004 a 8.3.2004 jsou absolutně neplatné, když Ing. Uladzimir Sirotsin nebyl oprávněn k jejich podpisu za věřitele MML. Dále namítal, že neplatná je i smlouva o postoupení pohledávky ze dne 1.7.2008 uzavřená mezi žalobcem jako postupníkem a společností MML jako postupitelem a že poskytnuté finanční prostředky mohou představovat pouze bezdůvodné obohacení. V podání ze dne (KSOL 10 INS 15659/2013)

8.6.2015 vznesl žalovaný námitku promlčení nároku na vrácení bezdůvodného obohacení. V odvolacím řízení žalovaný setrval na tvrzení, že Ing. Uladzimir Sirotsin nebyl oprávněnou osobou ke sjednání smlouvy o půjčce ze dne 8.3.2004 za MML. Doplnil, že Slobodan Perovic nebyl oprávněn udělit plnou moc jmenovanému k uzavření smlouvy o půjčce, neboť v té době ještě nebyl ředitelem společnosti MML.

Předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30.7.2015, č. j. 10 ICm 3342/2013-65, odvolací soud zrušil usnesením ze dne 29.4.2016, č. j. 10 ICm 3342/2013, 12 VSOL 194/2015-81. V něm předně vyjádřil názor, že insolvenční správce v průběhu tohoto incidenčního sporu rozšířil důvody svého popěrného úkonu, k čemuž byl oprávněn. Dále uzavřel, že soud prvního stupně správně odmítl námitku žalovaného o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 1.7.2008 jako námitku, která insolvenčnímu správci proti postupníkovi (žalobci) nepřísluší. Současně dodal, že jakkoli lze otázku platnosti postupní smlouvy řešit jen ve vztahu mezi postupitelem a postupníkem a dlužníkovi nepřísluší vůči postupníkovi námitka neplatnosti postupní smlouvy, nelze pominout (a vyplývá to i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9.12.2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007), že skutečnost, zda postupovaná pohledávka existuje, je pro dlužníka zcela zásadní, a proto jsou mu zachovány i námitky proti pohledávce, které mohl uplatnit v době postoupení. V tomto směru odvolací soud poukázal na skutečnost, že žalovaný již v řízení před soudem prvního stupně tvrdil, že smlouva o půjčce ze dne 8.3.2004 je absolutně neplatná a jako jeden z důvodů uvedl, že Ing. Uladzimir Sirotsin nebyl oprávněn za věřitele MML smlouvu uzavřít. Od těchto svých závěrů nemá odvolací soud žádný důvod odchýlit se ani v tomto odvolacím řízení.

Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že věřitel MML a dlužník uzavřeli dne 8.3.2004 smlouvu o půjčce a nešlo tedy o zastřený právní úkon, k jehož posouzení vybízel žalovaný. O úmyslu stran uzavřít smlouvu o půjčce svědčí zejména samotný text smlouvy, dále výpověď Ing. Michaila Kosovského, ze které se podává, že dlužník potřeboval peníze na výstavbu výrobního závodu (haly). Vypověděl rovněž, že si vždy uvědomoval, že podpisem smluv o půjčce ho váže závazek předmětné částky věřiteli v dohodnutém čase vrátit. Případné jsou úvahy soudu prvního stupně vyjádřené na straně patnáct, poslední odstavec a straně šestnáct, první a druhý odstavec odůvodnění rozsudku, v nichž soud prvního stupně zejména vyložil, že dlužník také vedl předmětnou půjčku ve svém účetnictví a evidoval v účetnictví jednotlivé platby sjednaných úroků. Přisvědčit žalobci je třeba v tom, že dlužník i v jiných dokladech a listinách vždy uváděl závazek vůči MML a posléze žalobci jako závazek z titulu půjčky (viz zápis z jednání mimořádné valné hromady ze dne 19.11.2009, přílohy k účetním závěrkám k 31.12.2008 a 31.12.2009, faktura č. 29010001 ze dne 5.10.2009). Ve vztahu ke smlouvě o půjčce ze dne 8.3.2004 odvolací soud doplňuje, že tato smlouva byla uzavřena podle českého práva. (KSOL 10 INS 15659/2013)

Výhrady žalovaného, že Ing. Uladzimir Sirotsin nebyl oprávněn dne 8. 3. 2004 uzavřít za společnost MML smlouvu o půjčce, neboť Slobodan Perovic byl ředitelem společnosti MML až od 30.9.2004, je třeba odmítnout. Na rozdíl od absolutní neplatnosti právního úkonu, které se může dovolat i osoba, která není smluvní stranou, právo namítat překročení oprávnění vyplývajícího pro zmocněnce z plné moci, resp. právo schválit jednání nezmocněné osoby svědčí pouze tomu, za něhož byl dotčený právní úkon učiněn. Důsledkem překročení zmocnění na základě plné moci, popř. jednání bez plné moci, pak není neplatnost dotčeného právního úkonu, nýbrž pouze to, zda je zmocnitel, resp. ten, za něhož jednala třetí osoba bez plné moci, učiněným právním úkonem vázán (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.8.2007, sp. zn. 29 Odo 1635/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49/2008).

Z uvedeného plyne, že v dané věci není významné, zda plná moc ze dne 23.4.2003 opravňovala Ing. Uladzimira Sirotsina k uzavření smlouvy o půjčce, popř. zda jmenovaný jednal bez plné moci, když právo namítat tuto skutečnost má jen společnost MML, za níž Ing. Uladzimir Sirotsin dne 8. 3. 2004 smlouvu o půjčce uzavřel.

Pro úplnost závěrem odvolací soud poznamenává, že žalovaný popřel pravost pohledávky žalobce, což v přezkoumávané věci umožňuje soudu zkoumat pouze základ nároku, nikoli již jeho výši.

Ze všech výše uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud určil, že pohledávka žalobce ve výši 25.575.486,78 Kč z titulu smlouvy o půjčce přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka pod číslem P 89 je po právu. Odvoláním napadený rozsudek je věcně správný, včetně správného rozhodnutí o nákladech řízení, proto jej odvolací soud potvrdil podle § 219 o. s. ř.

O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 163 IZ, § 224 odst. 1 a § 202 odst. 1 IZ. V odvolacím řízení byl úspěšný žalobce, který však právo na náhradu nákladů proti žalovanému jako insolvenčnímu správci ve sporu o určení pohledávky nemá.

P o u č e n í: Proti výroku I. tohoto rozsudku l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo (KSOL 10 INS 15659/2013)

má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Proti zbylým výrokům tohoto rozsudku n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 30. listopadu 2017

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu